Druhá ukázka z nového překladu Hry o trůny.
DAENERYS
Její bratr šaty pozvedl, aby si je mohla prohlédnout. „To je krása. Sáhni si. No tak. Pohlaď si tu látku.“
Dany se jich dotkla. Látka byla tak jemná, že jí mezi prsty protékala jako voda.
Nevzpomínala si, že by na sobě kdy měla něco tak hebkého. Trochu ji to děsilo. Stáhla ruku. „Opravdu jsou moje?“
„Dárek od magistra Illyria,“ usmál se Viserys. Její bratr měl dnes večer skvělou náladu. „Ta barva zdůrazní tvé fialkové oči. A budeš na sobě mít i zlato a všechny možné šperky. Illyrio to slíbil. Dnes večer musíš vypadat jako princezna.“
Princezna, pomyslela si Dany. Už zapomněla, jaké to je. Možná to ani nikdy pořádně nevěděla. „Proč je k nám tak štědrý?“ zeptala se. „Co od nás chce?“ Odnedávna, asi půl roku, totiž žili v magistrově domě, jedli u něj, nechávali se hýčkat jeho služebnictvem. Dany bylo třináct a byla dost stará na to, aby věděla, že takové dary zde, ve svobodném městě Pentos, nebývají zadarmo.
„Illyrio není žádný blázen,“ řekl Viserys. Byl to vyzáblý mladík s neklidnýma rukama a horečným pohledem v bledě šeříkových očích. „Magistr ví, že až dosednu na trůn, na své přátele nezapomenu.“
Dany neříkala nic. Magistr Illyrio byl obchodník s kořením, drahokamy, dračími kostmi a jinými, už ne tak pěknými věcmi. Říkalo se, že má přátele ve všech devíti svobodných městech i dál, ve Vaes Dothrak a v bájemi opředených zemích u Nefritového moře. Také se říkalo, že nemá přítele, jehož by za přiměřenou cenu ochotně neprodal. Dany poslouchala, o čem se povídá na ulicích, a leccos zaslechla, ale měla dost rozumu na to, aby se bratra moc nevyptávala, když spřádal své snové pavučiny. Když ho něco rozzuřilo, hněval se strašlivě. Říkal tomu „probudit draka“.
Pověsil šaty vedle dveří. „Illyrio ti pošle otrokyně, aby tě vykoupaly. Pořádně ze sebe smyj pach stájí. Chal Drogo má koní tisíce, dneska hledá klisničku jiného druhu.“ Nespokojeně se na ni zadíval. „Hrbíš se. Narovnej se.“ Rukama jí zatlačil ramena dozadu. „Ukaž jim, že už máš tvary jako ženská.“
Prsty jí zlehka přejel po pučících ňadrech a utkvěl na bradavce. „Dneska mě nesmíš zklamat. Jestli mě zklameš, špatně to s tebou dopadne. Nechceš přece probudit draka, viď?“ Stiskl a přes hrubou látku tuniky to krutě zabolelo. „Viď že ne?“ opakoval.
„Ne,“ odpověděla Dany plaše.
Její bratr se usmál. „Dobře.“ Téměř láskyplně ji pohladil po vlasech. „Až budou jednou dějepisci sepisovat dějiny mé říše, sestřičko, napíšou, že začaly dnes večer.“
Když odešel, Dany přešla k oknu a toužebně se zahleděla na vody zálivu. Čtverhranné, vysoké věže Pentosu se jako černé siluety rýsovaly proti zapadajícímu slunci.
Dany slyšela zpěv rudých kněží, kteří právě zapalovali noční ohně, a křik malých otrhánků, hrajících si za hradbami magistrova sídla. Na chviličku zatoužila být tam s nimi, oblečená v cárech, bosá, udýchaná, bez minulosti i bez budoucnosti, bez vyhlídek na hostinu v táboře chala Droga.
Kdesi tam, kde zapadalo slunce, za úzkým mořem, leží kraj zelených kopců, rozkvetlých plání a širých, rychlých řek, kde se v majestátních modrošedých horách tyčí temné kamenné věže a kde rytíři ve zbroji jezdí do bitev pod zástavami svých pánů. Dothrakové té zemi říkali Rhaeš Andali, země Andalů. Ve svobodných městech se o ní mluvilo jako o Západozemí nebo Království zapadajícího slunce. Její bratr měl pro ni jednodušší jméno. Říkal jí „naše země“. Ta slova byla jeho modlitbou. Jako by je stačilo opakovat dost často, aby ho bohové uslyšeli.
„Máme na ni pokrevní právo, sebrali nám ji zradou, ale je stále naše, je naše navždycky. Drakovi nic neukradneš, ach ne. Drak nezapomíná.“
Drak možná nezapomínal, ale Dany si nevzpomínala. Tu zemi, která byla podle bratra jejich, tu říši za úzkým mořem, nikdy neviděla. Místa, o kterých mluvil, Casterlyova skála a Orlí hnízdo, Vysoké zahrady a Arrynské údolí, Dorne a Ostrov tváří, to vše pro ni byla jen slova. Když uprchli z Králova Přístaviště před blížícími se vojsky Uchvatitele, bylo Viserysovi už osm let, zato Daenerys byla jen jiskřička života v matčině lůně.
Bratr jí ale ty příběhy vypravoval tak často, že si Dany někdy živě vybavovala, jak to asi bylo. Noční úprk na Dračí kámen, na černých plachtách lodí tančí měsíční svit. Její bratr Rhaegar bojuje s Uchvatitelem v krvavých vodách Trojzubce a umírá pro ženu, kterou miloval. Ti, které Viserys nazývá Uchvatitelovými psy, páni z rodu Lannisterů a Starků, plení Královo Přístaviště. Princezna Elia z Dorne prosí o milost, když jí rvou Rhaegarova dědice od prsu a zabíjejí jí ho před očima. Leštěné lebky posledních draků slepě zírají ze zdí na to, jak Královrah otvírá jejich otci zlatým mečem hrdlo.
Narodila se na Dračím kameni devět měsíců po útěku, za bouře, která div že nerozervala ostrovní pevnost na kusy. Říkalo se, že ta bouře byla strašlivá. Kotvící flotilu Targaryenů rozdrtila přímo v přístavu, z hradebních valů rvala kamenné kvádry a shazovala je do divokých vod úzkého moře. Matka zemřela při porodu, a to Viserys své sestře nikdy neodpustil.
Nepamatovala se ani na Dračí kámen. Uprchli odtud těsně předtím, než se svou nově postavenou flotilou vyplul Uchvatitelův bratr. To už jim ze Sedmi království, která jim kdysi patřila, zbýval právě jen a jen Dračí kámen, dávné sídlo jejich rodu. Ani to nemělo mít dlouhého trvání. Posádka byla připravena je prodat Uchvatiteli, ale jedné noci se do dětského pokoje vloupal ser Willem Darry a čtyři jeho věrní, unesli je oba i její kojnou a pod rouškou noci vypluli do bezpečí braavoských břehů.
Na sera Willema se matně pamatovala: byl to ohromný šedý poloslepý medvěd, který z lůžka, na něž byl upoután, řval rozkazy. Sluhové se ho děsili, ale na Dany byl vždycky hodný. Říkával jí „princezničko“ a někdy taky „má paní“, a dlaně měl měkké jako stará kůže. Nevstával ale z postele a dnem i nocí ho halil horký, vlhký a nechutně nasládlý pach nemoci. To bylo v Braavosu, kde žili ve velkém domě s červenými dveřmi. Dany tam měla vlastní pokoj s citroníkem za oknem. Jakmile ser Willem zemřel, sluhové je okradli o to málo peněz, které jim zbylo, a z velkého domu je vyhnali. Když se za nimi dveře zavřely navždy, Dany plakala. Od té doby putovali z Braavosu do Myru, z Myru do Tyroše a dál do Qohoru, do Volantisu a Lysu, nikdy nezůstávali dlouho na jednom místě. Její bratr to nedovolil. Tvrdil, že Uchvatitelovi najatí vrahouni jsou jim neustále v patách, i když Dany nikdy žádného neviděla.
Zpočátku magistři, archóni i bohatí obchodníci poslední Targaryeny ve svých domech a u svých stolů vítali, ale jak léta běžela a Uchvatitel stále seděl na Železném trůně, dveře se před nimi postupně zavíraly a bylo třeba se stále víc uskrovňovat. Už před lety byli nuceni prodat poslední klenoty, teď utratili dokonce i peníze, které dostali za matčinu korunu. V pentoských uličkách a krčmách na jejího bratra pokřikovali „král Nuzák“. Jak říkají jí, to Dany nechtěla vědět.
„Jednou to všechno dostaneme zpátky, sestřičko moje,“ sliboval jí. Někdy se mu při těch slovech roztřásly ruce. „Šperky i hedvábí, Dračí kámen i Královo Přístaviště, Železný trůn a Sedm království, dostaneme zpátky všechno to, o co nás připravili.“
Viserys pro ten den žil. Daenerys nechtěla zpátky nic než velký dům s červenými dveřmi a citroníkem za oknem, to nikdy nepoznané dětství.
Kdosi tiše zaklepal na dveře. „Dále,“ řekla Dany a odvrátila se od okna. Vešly Illyriovy služebnice, uklonily se jí a daly se do práce. Byly to otrokyně, dar od jednoho z magistrových mnoha dothrackých přátel. Ve svobodném městě Pentos se otrokářství nepěstovalo. Přesto tu ty otrokyně byly. Stará žena, malá šedá myška, neřekla ani slovo, zato mladé děvče zastalo řečnění za obě. Byla to Illyriova oblíbenkyně, světlovlasá, modrooká, asi šestnáctiletá dívka, která při práci nezavřela pusu.
Naplnily jí koupel horkou vodou z kuchyně, navoněnou aromatickými oleji. Dívka přetáhla Dany hrubou bavlněnou tuniku přes hlavu a pomohla jí do lázně. Voda byla skoro vroucí, ale Dany nehnula ani brvou, nevydala hlásku. To teplo se jí líbilo. Dávalo jí pocit čistoty. Kromě toho jí bratr často říkal, že pro Targaryeny není nikdy nic dost horké. „Náš rod je rodem draků,“ říkával. „Máme oheň v krvi.“
Stará žena jí myla dlouhé, stříbřité vlasy, jemně rozčesávala zacuchané kadeře a mlčela. Dívka jí drhla záda a nohy a vykládala jí, jaké má štěstí. „Drogo je tak bohatý, že dokonce i jeho otroci nosí zlaté nákrčníky. Jeho chalasar čítá sto tisíc jezdců a jeho palác ve Vaes Dothrak má dvě stě komnat a dveře z ryzího stříbra.“ A napovídala toho ještě víc, mnohem víc – o tom, jak pohledný chal je, jak je vysoký, jak ohnivou má povahu, jak chrabrý je v boji, že to je nejlepší jezdec, jakého kdy koňský hřbet nesl, a hotový démon v zacházení s lukem. Daenerys neříkala nic. Odvždycky měla za to, že až dospěje do správného věku, vdá se za Viseryse.
Targaryenové se už po staletí ženili se svými sestrami, už od dob, kdy si svou sestru za nevěstu vybral Aegon Dobyvatel. Viserys jí tisíckrát opakoval, že rod musí zůstat čistý: v jejich žilách koluje královská krev, zlatá krev staré Valyrie, krev draků. Draci se s polní zvěří nepáří, a stejně tak ani Targaryenové nemíchají svou krev s krví méně urozenou. Jenže teď to Viserys zařídil tak, že ji prodá cizinci, barbarovi.
Když se umyla, otrokyně jí pomohly z vody a osušily ji. Dívka jí kartáčovala vlasy, až se leskly jako tekuté stříbro, zatímco stařena ji navoněla libokvětem z dothrackých plání – po kapce na každé zápěstí, za uši, na bradavky, mezi nohy. Oblékly ji do spodního šatu jemného jako dech, který poslal magistr Illyrio, a pak do šatů z temně švestkového hedvábí, které zdůraznilo její fialkové oči. Dívka si nazula zlacené sandály, otrokyně jí do vlasů vsadily čelenku a na zápěstí navlékly zlaté náramky vykládané ametysty. Jako poslední přišel na řadu náhrdelník, těžká zlatá obruč zdobená starodávnými ilyrskými znaky.
„Teď vypadáš jako princezna,“ vydechlo děvče, když skončily. Dany na sebe po očku pohlédla do stříbřeného zrcadla, které jí magistr Illyrio tak prozíravě poskytl. Princezna, pomyslela si, ale vzpomněla si, co říkala ta dívka – chal Drogo je prý takový boháč, že i jeho otroci nosí zlaté nákrčníky. Náhle ji zamrazilo a na nahých pažích jí naskočila husí kůže.
Její bratr na ni čekal v chládku vstupní síně. Seděl na kraji nádržky a rukou čeřil vodu. Když vešla, vstal a změřil si ji kritickým pohledem. „Zůstaň stát,“ řekl. „Otoč se. Ano. Dobře. Vypadáš…“
„…královsky,“ řekl magistr Illyrio, který právě prošel obloukem dveří. Na tak mohutného muže se pohyboval pozoruhodně tiše. Pod volným rouchem z ohnivého hedvábí se mu na těle při chůzi třásly sádelnaté záhyby. Na každém prstě se mu třpytil drahokam a dvoucípou žlutou bradku mu sluha naolejoval tak, že zářila jako ryzí zlato. „Nechť tě Pán světla v tento přešťastný den zahrne požehnáním, princezno Daenerys,“ pravil, když ji bral za ruku. Sklonil hlavu a skrz zlaté vousy na okamžik problýskly křivé žluté zuby. „Je jako přelud, Milosti, jako přelud. Drogo bude uchvácen.“
„Je moc hubená,“ řekl Viserys. Vlasy stejné světle stříbřité barvy, jako byly ty její, měl pevně stažené dozadu a sepnuté sponou z dračí kosti. Ten přísný účes ještě zdůrazňoval tvrdé, vychrtlé linie jeho tváře. Rukou utkvěl na jílci meče, který mu Illyrio propůjčil, a řekl: „Jseš si jistý, že chal Drogo má rád takto mladé ženy?“
„Už krvácela. Pro chala je stará dost,“ řekl mu Illyrio nikoliv poprvé. „Podívej se na ni. Ty stříbrozlaté vlasy, fialové oči… O její valyrské krvi není pochyb, a je urozená, je to dcera bývalého krále, sestra budoucího krále, našeho Droga nepochybně uchvátí.“ Když její ruku pustil, Daenerys si uvědomila, že se celá chvěje.
„Možná,“ pravil její bratr pochybovačně. „Divoši mají divné choutky. Chlapce, koně, ovce…“
„Tohle chalu Drogovi radši neříkej,“ radil Illyrio.
Jejímu bratrovi hněvivě zablýsklo v očích. „Máš mě za blázna?“
Magistr se mírně uklonil. „Mám tě za krále. A králům se nedostává opatrnosti prostých lidí. Pokud jsem tě urazil, omlouvám se.“ Odvrátil se a zatleskal na své nosiče.
Když se v Illyriově honosně vyřezávaném palankýnu vydali na cestu, byla už v ulicích Pentosu černočerná tma. Před nimi kráčeli dva světlonoši se zdobnými olejovými lampami krytými bleděmodrým sklem, nosítka neslo na ramenou dvanáct silných mužů. Za závěsy bylo horko a těsno. Dany i přes silný parfém cítila, jak Illyriovo bledé tělo čpí. Její bratr, který se rozvaloval na polštářích vedle ní, si ničeho nevšímal. Duchem byl za úzkým mořem. „Nebudeme potřebovat celý chalasar,“ prohlašoval a prsty si pohrával s jílcem vypůjčené zbraně, ale Dany věděla, že doopravdy s mečem ještě nikdy nezacházel. „Deset tisíc by stačilo, s deseti tisíci řvoucích Dothraků bych do Sedmi království vtrhnout mohl. Říše povstane za svého právoplatného vládce. Tyrellové, Redwyneové, Darryové ani Greyjoyové Uchvatitele nemají v lásce o nic víc než já. Dorňané jen hoří touhou pomstít Eliu a její děti. A prostý lid bude na naší straně. Ten svého krále stále oplakává.“ Neklidně pohlédl na Illyria. „Mám pravdu, že?“
„Je to tvůj lid a má tě rád,“ přisvědčil Illyrio vlídně. „V pevnostech po celé říši muži tajně zvedají číše na tvé zdraví a ženy vyšívají dračí zástavy a schovávají je na ten den, kdy se přes vodu vrátíš.“ Pokrčil ohromnými rameny. „Alespoň mi to říkají moji zvědové.“
Dany žádné zvědy neměla a nemohla tedy zjistit, co si lidé za úzkým mořem myslí nebo co dělají, ale Illyriovým sladkým slovíčkům věřila stejně málo jako všemu ostatnímu, co s Illyriem souviselo. Její bratr nicméně dychtivě přikyvoval. „Uchvatitele zabiju já sám,“ sliboval – on, který nikdy nikoho nezabil, „jako on zabil mého bratra Rhaegara. A Královraha Lannistera taky – za to, co udělal mému otci.“
„To by bylo nanejvýš vhodné,“ přikývl magistr Illyrio. Dany neušlo, že mu na tučných rtech hraje lehounký náznak úsměvu, ale její bratr si ničeho nevšiml. Přikývl, odhrnul závěs, vyhlédl do tmy a Dany věděla, že je duchem už zase v bitvě na Trojzubci.
Devět věží sídla chala Droga se tyčilo nad vodami zálivu, po vysokých cihlových zdech se pnul světlý břečťan. Chalovi ho věnovali pentoští magistři, řekl jim Illyrio. Svobodná města byla k pánům koní vždy štědrá. „Ne že bychom se těch barbarů báli,“ vysvětloval jim už dříve Illyrio s úsměvem. „Pán světla by naše hradby ochránil před milionem Dothraků, nebo to aspoň rudí kněží slibují… ale proč riskovat, když je jejich přátelství tak levné?“
U brány jejich palankýn zastavili strážní a jeden z nich trhnutím odsunul závěsy. Měl měděnou pleť a temně mandlové oči Dothraků, ale tvář měl bezvousou a na hlavě měl špičatou bronzovou helmu, jakou nosili Neposkvrnění. Přejížděl je chladným pohledem. Magistr Illyrio na něj cosi zavrčel v drsné dothračtině: strážný odpověděl stejnou řečí a mávnutím je propustil.
Dany si všimla, jak pevně sevřel její bratr jílec půjčeného meče. Vypadal skoro tak vyděšeně, jako se ona cítila. „Nestoudný eunuch,“ zamumlal Viserys, když se nosítka houpavě blížila k sídlu.
Magistrova slova tekla jako med. „Na této slavnosti bude mnoho významných mužů. Takoví muži mají nepřátele. Chal musí své hosty chránit, a vás především, Milosti. Uchvatitel by za vaši hlavu nepochybně dobře zaplatil.“
„Ach ano,“ pronesl Viserys temně. „Už to zkoušel, o tom nepochybuj. Jeho najatí vrazi nás pronásledují, kam se hneme. Jsem poslední z draků, a dokud budu naživu, nebude mít lehký spánek.“
Palankýn zpomalil a zastavil. Kdosi odhodil závěsy a otrok podal Daenerys ruku, aby jí pomohl vystoupit. Všimla si, že má nákrčník úplně obyčejný, bronzový. Její bratr ji následoval, jílec meče stále ještě pevně sevřený v dlani. Magistru Illyriovi museli na nohy pomoci dva silní muži. Vzduch uvnitř těžce voněl kořením, plamenivkou, sladkými citrony a skořicí. Vedli je vstupní chodbou, v níž mozaiky z barevných sklíček představovaly výjev zkázy Valyrie. Všude podél stěn planul v černých železných lucernách oheň. Pod obloukem z propletených kamenných listů eunuch zpěvavě oznamoval jejich příchod: „Viserys z rodu Targaryenů, třetí svého jména,“ zvolal vysokým, sladkým hlasem. „Král Andalů a Rhoynů a Prvních lidí, pán Sedmi království a ochránce říše. Jeho sestra Daenerys Za bouře zrozená, princezna z Dračího kamene. Jejich ctihodný hostitel Illyrio Mopatis, magistr svobodného města Pentos.“
Kolem eunucha prošli na nádvoří obehnané podloubím a kryté baldachýnem z bledého břečťanu. Měsíc barvil listy, mezi nimiž proplouvali hosté, do bělavých a stříbřitých odstínů. Mnozí z hostů byli dothračtí páni koní, mohutní muži s kůží odstínu mědi a povislými kníry obepnutými kovovými kroužky, černé vlasy měli naolejované, spletené do copu a ověšené zvonečky. Mezi nimi se ale pohybovali i nájemní zabijáci a žoldáci z Pentosu, Myru a Tyroše, rudí kněží tlustší dokonce než Illyrio, chlupatí muži z přístavu Ibben a páni z Letních ostrovů s pletí černou jako eben. Daenerys na ně užasle hleděla… a náhle si s úlekem uvědomila, že je tu jediná žena.
„Tamhle jsou Drogovi pokrevní jezdci,“ šeptal jim Illyrio. „U sloupu je chal Moro se svým synem Rhogorem. Ten muž se zelenou bradkou, to je bratr tyrolského archóna, a ten člověk za ním je ser Jorah Mormont.“
Poslední jméno Daenerys zarazilo. „To je rytíř?“
„Nic menšího,“ usmál se Illyrio skrz vousy. „Pomazaný sedmi oleji samotného Velkého septona.“
„Co dělá tady?“ vyhrkla.
„Uchvatitel si žádal jeho hlavu,“ vysvětloval Illyrio. „Kvůli takové malicherné roztržce. Chytil nějaké pytláky, a místo aby je vydal Noční hlídce, prodal je otrokářům z Tyroše. Nesmyslný zákon. Se svým majetkem by člověk měl smět nakládat podle svého.“
„Rád bych si ještě dnes se serem Jorahem promluvil,“ řekl její bratr. Dany se přistihla, že si rytíře zvědavě prohlíží. Byl to starší muž, jistě po čtyřicítce, s prořídlými vlasy, ale stále ještě silný a svižný. Místo hedvábí a bavlny byl oděný v suknu a kůži. Na sobě měl temně zelenou tuniku zdobenou výšivkou černého medvěda stojícího na zadních.
Ještě pořád se dívala na toho zvláštního muže ze své nikdy nepoznané vlasti, když jí magistr Illyrio položil vlhkou dlaň na holé rameno. „A tamhle, má sladká princezno,“ zašeptal, „tamhle je sám chal.“
Dany by nejradši uprchla a schovala se, ale její bratr ji sledoval, a ona věděla, že pokud by ho rozdurdila, jistě by probudila draka. Úzkostně se otočila a zadívala se na muže, který, jak Viserys doufal, si ji má ještě dnes v noci vybrat za manželku.
Ta mladá otrokyně nebyla daleko od pravdy, pomyslela si. Chal Drogo byl o hlavu vyšší než nejvyšší muž v síni, ale pohyboval se podivuhodně lehkým krokem, půvabně jako panter z Illyriova zvěřince.
Byl mladší, než si myslela, nebylo mu víc než třicet. Jeho pleť měla barvu leštěné mědi, hustý knír měl svázaný zlatými a bronzovými kroužky.
„Musím mu vyjádřit svou poníženou úctu,“ řekl magistr Illyrio. „Počkejte tu. Přivedu vás k němu.“
Když Illyrio kolébavě vykročil k chalovi, její bratr ji chytil za paži a stiskl tak tvrdě, až to zabolelo. „Vidíš ten jeho cop, sestřičko?“ Drogův cop byl černý jako půlnoc a těžký, napuštěný vonnými oleji a ověšený zvonečky, které za chůze tiše cinkaly. Sahal mu hodně pod pás, dokonce až pod hýždě, konečkem mu hladil zadní stranu stehen.
„Vidíš, jak je dlouhý?“ řekl Viserys. „Při porážce v souboji si Dothrakové řežou copy, aby všichni viděli hanbu poraženého. Chal Drogo nikdy v boji neprohrál. Je to znovuzrozený Aegon Dračí pán a ty budeš jeho královna.“
Dany si chala Droga prohlížela. Tvář měl tvrdou a krutou, oči bezcitné a temné jako onyxy. Když se jí povedlo probudit draka, její bratr jí ubližoval, ale nikdy z něho neměla takový strach, jaký teď měla z tohoto muže. „Já nechci být jeho královna,“ špitla tichounce. „Prosím, Viserysi, prosím, já nechci, já chci domů.“
„Domů?“ Mluvil tiše, ale zuřivost z jeho hlasu čišela i tak. „Jak bys chtěla domů, sestřičko? O domov nás připravili!“ Zatáhl ji do stínu, kde na ně nebylo vidět, a zaryl jí prsty do kůže. „Jak bys chtěla domů?“ opakoval a myslel tím Královo Přístaviště, Dračí kámen a všechna ta království, o která přišli.
Dany měla na mysli jen a jen komnaty v Illyriově domě, což samozřejmě nebyl jejich skutečný domov, ale jiný neměli. Její bratr o tom nechtěl ani slyšet. Pro něj to žádný domov nebyl. Dokonce ani ten velký dům s červenými dveřmi pro něj nebyl domovem. Prsty jí zarýval do paže a žádal odpověď. „Já nevím,“ zajíkla se nakonec a do očí jí vhrkly slzy.
„Ale já ano,“ opáčil příkře. „Domů se dostaneme s armádou, sestřičko. S armádou chala Droga. Tak se dostaneme domů. A jestli si ho kvůli tomu budeš muset vzít a spát s ním, tak to uděláš. Kdyby to bylo potřeba, klidně bych dopustil, ať tě ošuká celý jeho chalasar, všech čtyřicet tisíc mužů. A klidně i jejich koně, pokud by mi to vysloužilo armádu. Takže buď ráda, že to bude jen Drogo. Třeba si ho časem oblíbíš. Teď si utři oči. Illyrio ho vede sem. Tak ať tě nevidí plakat.“
Dany se otočila a zjistila, že to je pravda. Magistr Illyrio, samý úsměv, samá úklona, doprovázel chala Droga k místu, kde stáli. Hřbetem ruky si otřela slzy, které jí nestačily skanout.
„Usměj se,“ zašeptal Viserys úzkostlivě a dlaň se mu na jílci meče zachvěla. „A narovnej se. Ať vidí, že máš prsa. Při bozích, už tak je máš dost malá.“
Daenerys se usmála a narovnala se.
Publikováno se souhlasem nakladatelství ARGO. Přeložila Michala Marková.
Autor náhledového obrázku: John Matson.