Ukázková kapitola z nového vydání Střetu králů v překladu Dominiky Křesťanové.
TYRION
V mrazivě bílém odění Královské gardy vypadal ser Mandon Moore jako mrtvola v rubáši. „Z rozkazu Její Milosti nesmí zasedání rady nikdo rušit.“
„Vyrušil bych ji jen docela malinko, sere.“ Tyrion vytáhl z rukávu pergamen. „Nesu dopis od svého otce, lorda Tywina Lannistera, místokrále. Tady je jeho pečeť.“
„Její Milost si nepřeje být rušena,“ opakoval ser Mandon pomalu, jako by měl Tyriona za hlupáka, který ho napoprvé neslyšel.
Jaime mu jednou prozradil, že Moore je nejnebezpečnější ze všech gardistů – pochopitelně s výjimkou jeho samotného –, protože na jeho tváři není ani náznakem poznat, co v příští chvíli udělá. Tyrion by nějaký ten náznak uvítal. Kdyby došlo na meče, Bronn a Timett by rytíře pravděpodobně dokázali zabít, ale vražda jednoho z Joffreyho ochránců by se těžko dala pokládat za dobrý začátek. Na druhé straně, kam by přišla jeho autorita, kdyby se nechal odbýt? Přinutil se do úsměvu. „Sere Mandone, ještě neznáte moje společníky. Toto je Timett, syn Timettův, náčelník Spálenců. A tohle je Bronn. Možná si vzpomínáš na sera Vardise Egena, byl kapitánem osobní stráže lorda Arryna?“
„Toho muže znám.“ Ser Mandon měl světle šedé oči bez výrazu a života.
„Toho jsi znal,“ opravil ho Bronn s náznakem úsměvu.
Ser Mandon se neobtěžoval dát najevo, že ho slyšel.
„Ať je to, jak chce,“ pokračoval Tyrion zlehka, „opravdu musím sestru vidět a předat jí ten dopis, pane. Byl bys tak laskav a otevřel nám dveře?“
Bílý rytíř nehnul brvou. Tyrion se užuž chystal vynutit si vstup násilím, když ser Mandon náhle ustoupil stranou. „Ty můžeš vejít. Oni ne.“
Drobné vítězství, pomyslel si, ale sladké. První zkouškou prošel. Když vstupoval do dveří, připadal si bezmála vysoký. Pět členů královy nevelké rady rázem zmlklo. „Ty,“ pronesla jeho sestra Cersei hlasem, v němž se mísila nevěřícnost se znechucením.
„Hned je znát, kde se Joffrey učil způsobům.“ Tyrion se zastavil a obdivně se zahleděl na dvojici valyrských sfing, které střežily dveře; snažil se působit bezstarostně a sebevědomě. Cersei uměla vycítit slabost, tak jako pes cítí strach.
„Co tady děláš?“ Sestřiny krásné zelené oči si ho prohlížely bez nejmenší stopy náklonnosti.
„Přináším dopis od našeho urozeného otce.“ Volným krokem došel ke stolu a položil na něj pevně srolovaný pergamen.
Eunuch Varys dopis vzal a obracel ho v jemných napudrovaných dlaních. „To je od lorda Tywina velice laskavé. A jeho pečetní vosk má tak nádherný zlatavý odstín.“ Bedlivě si pečeť prohlédl. „Podle všech známek vypadá skutečně pravá.“
„Samozřejmě že je pravá.“ Cersei mu dopis vytrhla z rukou. Zlomila vosk a pergamen rozvinula.
Tyrion sledoval, jak čte. Jeho sestra si zabrala královo místo pro sebe – bylo zřejmé, že Joffrey se návštěvou rady neobtěžuje příliš často, zrovna jako to dělal Robert –, a tak se Tyrion vysoukal na křeslo místokrále. Podle něj to bylo zcela namístě.
„To je absurdní,“ řekla královna po chvíli. „Můj urozený otec poslal mého bratra, aby v radě zaujal jeho místo. Nařizuje nám, abychom Tyriona uznali za místokrále, dokud se nebude moci dostavit osobně.“
Velmistr Pycelle si pohladil splývající bílý vous a uvážlivě pokýval hlavou. „V tom případě se patří náležitě ho přivítat.“
„Správně.“ Papulatý, plešatějící Janos Slynt v mnohém připomínal žábu, samolibou žábu, která se vyšvihla výš, než kam náležela. „Potřebujeme tě jako sůl, pane. Všude samá vzpoura, na nebi to hrozivé znamení, nepokoje v ulicích města…“
„A kdo za to může, lorde Janosi?“ zarazila ho Cersei. „Tvoje zlaté pláště mají za úkol udržovat pořádek. A pokud jde o tebe, Tyrione, líp bys nám posloužil na bitevním poli.“
Zasmál se. „Ne, na bitevních polích jsem skončil, děkuju pěkně. V křesle se mi sedí líp než na koni a radši budu držet pohár s vínem než bitevní sekeru. A pokud jde o všechno to hřmění bubnů, odlesky slunce na brnění a nedočkavé odfrkování skvostných válečných ořů? Tak tedy, z bubnování mě rozbolela hlava, sluneční paprsky na brnění mě upekly jako posvícenskou husu a ti skvostní ořové kolem sebe kadí jako zjednaní. Ne že bych si stěžoval. Ve srovnání s přijetím, jakého se mi dostalo v Arrynském údolí, jsem byl s bubny, koňskými kobližkami a komářími kousanci víc než spokojený.“
Malíček se zasmál. „Dobře řečeno, Lannistere. Chlapík podle mého gusta.“
Tyrion se na něj usmál a vzpomněl si na jistou dýku s rukojetí z dračí kosti a ostřím z valyrské oceli. O tom si musíme promluvit co nejdřív. Rád by věděl, jestli lorda Petyra pobaví i tímhle tématem. „Prosím,“ obrátil se na radu, „dovolte mi, abych vám mohl být svým malým způsobem prospěšný.“
Cersei si dopis přečetla ještě jednou. „Kolik mužů jsi s sebou přivedl?“
„Pár set. Převážně svoje muže. Otci se nechtělo loučit se s těmi svými. Vede ostatně válku, pochop.“
„K čemu nám těch tvých pár stovek bude, jestli na město vytáhne Renly, nebo se z Dračího kamene přeplaví Stannis? Já ho žádám o armádu, a můj otec mi pošle trpaslíka. Místokrále jmenuje panovník se souhlasem rady. Joffrey jmenoval našeho urozeného otce.“
„A náš urozený otec jmenoval mě.“
„To nemůže. Ne bez Joffreyho souhlasu.“
„Lord Tywin je se svou armádou na Harrenově, pokud bys to s ním chtěla probrat,“ odpověděl Tyrion zdvořile. „Pánové, dovolili byste mi laskavě promluvit se sestrou v soukromí?“
Varys se se svým obvyklým úlisným úsměvem svezl na nohy. „Jistě už dlouho toužíš po zvuku sestřina sladkého hlasu. Pánové, prosím, dopřejme jim chvilku mezi čtyřma očima. Strasti naší sužované říše můžou počkat.“
Janos Slynt se zvedal váhavě a velmistr Pycelle ztěžka, nicméně vstali oba. Malíček byl poslední. „Mám říct majordomovi, aby připravil pokoje v Maegorově pevnosti?“
„Děkuji, lorde Petyre, ale hodlám se ubytovat v Místokrálovské věži jako přede mnou lord Stark.“
Malíček se zasmál. „Jsi statečnější než já, Lannistere. Víš přece, jaký osud potkal poslední dva místokrále?“
„Dva? Jestli mě chceš vystrašit, proč ne rovnou čtyři?“
„Čtyři?“ Malíček zvedl jedno obočí. „Potkal snad v té věži neblahý konec i místokrále před lordem Arrynem? Byl jsem tehdy bohužel příliš mladý, než abych jim věnoval valnou pozornost.“
„Poslední místokrál Aeryse Targaryena byl zabit při vyplenění Králova Přístaviště, ovšem nejsem si jistý, jestli měl vůbec čas se ve věži usadit. Byl místokrálem jen čtrnáct dnů. Toho před ním upálili. A před nimi byli dva, kteří skončili bez půdy a bez peněz ve vyhnanství, a to ještě mohli mluvit o štěstí. Mám za to, že můj urozený otec byl poslední místokrál, který opustil Královo Přístaviště s nedotčeným jménem a majetkem a všemi částmi těla pohromadě.“
„Fascinující,“ podotkl Malíček. „A zároveň o důvod víc, proč bych si radši ustlal ve vězení.“
Možná se ti to přání vyplní, pomyslel si Tyrion, ale nahlas řekl: „Odvaha a pošetilost jsou sestřenice, tak nějak se to říká. Ať už nad Místokrálovskou věží visí jakákoli kletba, doufám, že jsem dost malý, abych unikl její pozornosti.“
Janos Slynt se zasmál, Malíček se pousmál a velmistr Pycelle se vážně uklonil a vyšel za oběma z místnosti.
„Doufám, že tě otec neposílá takovou dálku, abys nás tu otravoval lekcemi z dějin,“ pravila jeho sestra, jakmile osaměli.
„Jak dlouho už toužím po zvuku tvého sladkého hlasu,“ vzdechl Tyrion jejím směrem.
„Jak dlouho už toužím dát tomu eunuchovi vytrhnout žhavými kleštěmi jazyk,“ opáčila Cersei. „To se otec zbláznil? Nebo jsi ten dopis padělal?“ Přečetla si list ještě jednou, čím dál rozčílenější. „Co jsem provedla, že mi za trest posílá tebe? Chtěla jsem, aby přijel on sám.“ Zmačkala dopis lorda Tywina v prstech. „Jsem Joffreyho regentka a poslala jsem mu královský příkaz!“
„A on to nevzal na vědomí,“ podotkl Tyrion. „Má slušně velkou armádu, může si to dovolit. A není ostatně první. Nebo ano?“
Cersei sevřela rty. Viděl, jak se jí hrne krev do tváří. „Když tenhle dopis prohlásím za podvrh a nechám tě zavřít do vězení, buď si jistý, že tohle na vědomí zaručeně vezmou.“
Tyrion věděl, že kráčí po tenkém ledě. Jediný chybný krok a zřítí se do hlubin. „To nepochybně,“ přitakal vlídným tónem, „i náš otec si toho všimne. Ten s tou armádou. Ale proč bys mě zavírala do vězení, sestřičko má sladká, když jsem vážil takovou cestu, abych ti pomohl?“
„Já o tvou pomoc nestojím. Žádala jsem po otci, aby přijel on sám.“
„Ano,“ přitakal tiše, „ale doopravdy chceš Jaimeho.“
Jeho sestra se pokládala za prohnanou, ale on s ní vyrůstal. Četl jí ve tváři jako v některé ze svých oblíbených knih, a teď tam viděl hněv, strach a zoufalství.
„Jaime –“
„– je můj bratr stejně jako tvůj,“ přerušil ji Tyrion. „Podpoř mě a já ti slibuji, že Jaimeho dostaneme na svobodu a ve zdraví se k nám vrátí.“
„Jak to chceš udělat?“ zajímala se Cersei. „Ten Starkův kluk a jeho matka nám sotva zapomenou, že jsme popravili lorda Eddarda.“
„To je pravda,“ souhlasil Tyrion, „ale pořád máš v držení jeho dcery, ne? Tu starší jsem viděl venku na dvoře s Joffreym.“
„Sansu,“ přikývla královna. „Dala jsem rozhlásit, že mám i toho mladšího spratka, ale to je lež. Když Robert zemřel, poslala jsem Meryna Tranta, aby se o ni postaral, jenže se do toho vložil ten její zatracený taneční mistr a ta holka utekla. Od té doby ji nikdo neviděl. Možná je po ní. Toho dne zemřelo hodně lidí.“
Tyrion si dělal naděje na obě malé Starkové, ale usoudil, že jedna bude muset stačit. „Pověz mi o těch svých přátelích v radě.“
Jeho sestra zalétla pohledem ke dveřím. „Co je s nimi?“
„Mám dojem, že otci se nezamlouvali. Když jsem od něj odjížděl, přemítal o tom, jak by se jejich hlavy vyjímaly na hradbách vedle hlavy lorda Starka.“
Naklonil se nad stůl. „Jsi přesvědčená, že je na ně spolehnutí? Důvěřuješ jim?“
„Nedůvěřuji nikomu,“ odsekla Cersei. „Potřebuji je. Otec si myslí, že s námi nehrají poctivě?“
„Spíš má podezření.“
„Proč? Co ví?“
Tyrion pokrčil rameny. „Ví, že krátké vládnutí tvého syna bylo až dosud dlouhou přehlídkou hloupostí a katastrof. Z toho by se mohlo zdát, že Joffreymu někdo velice špatně radí.“
Cersei se na něj pátravě zadívala. „Joff nemá o dobré rady nouzi. Vždycky byl svéhlavý. Když je teď králem, myslí si, že může dělat, co se mu zlíbí, ne co mu říkají druzí.“
„Koruny mají na hlavy pod nimi prapodivný vliv,“ souhlasil Tyrion. „Ta záležitost s Eddardem Starkem… to byla Joffreyho práce?“
Královna stáhla tvář. „Měl nakázáno dát Starkovi milost, dovolit mu, aby oblékl černou. Tím bychom ho měli už napořád z krku a s jeho synem jsme mohli uzavřít mír, jenže Joff si usmyslel, že předvede lidem lepší divadlo. Co jsem měla dělat? Vyžádal si hlavu lorda Eddarda před půlkou města. A Janos Slynt se serem Illynem se toho beze všeho chytili a popravili toho muže, aniž jsem k tomu mohla cokoli říct!“ Sevřela ruku do pěsti. „Nejvyšší septon tvrdí, že jsme mu lhali o tom, co se chystáme udělat, a znesvětili jsme Baelorovo septum krví.“
„Skoro by se zdálo, že na tom něco bude,“ poznamenal Tyrion. „Takže tenhle lord Slynt s tím měl taky co do činění? Pověz mi, kdo měl ten báječný nápad postoupit mu Harrenov a jmenovat ho členem rady?“
„To zařídil Malíček. Potřebovali jsme Slyntovy zlaté pláště. Eddard Stark se spikl s Renlym a napsal lordu Stannisovi, nabídl trůn jemu. Mohli jsme přijít o všechno. Už tak to bylo jen o vlásek. Kdyby za mnou nepřišla Sansa a nepověděla mi o plánech svého otce…“
Tyriona to překvapilo. „Opravdu? Jeho vlastní dcera?“ Sansa mu vždycky připadala jako takové milé děcko, byla jemná a zdvořilá.
„Ta holka byla zamilovaná až po uši. Udělala by pro Joffreyho cokoli, dokud neusekl jejímu otci hlavu a neprohlásil to za milosrdenství. V tu chvíli byl konec.“
„Jeho Milost má zvláštní způsob, jak získávat srdce svých poddaných,“ poznamenal Tyrion s křivým úsměvem. „To bylo také Joffreyho přání, propustit z Královské gardy sera Barristana Selmyho?“
Cersei si povzdychla. „Joff chtěl na někoho svalit vinu za Robertovu smrt. Varys navrhl sera Barristana. Proč ne? Jaime tak dostal velení nad Královskou gardou a jeho místo v malé radě, a Joff získal kost, kterou mohl předhodit psovi. Sandora Cleganea má moc rád. Byli jsme připravení nabídnout Selmymu kus půdy a obytnou věž, víc, než si ten neschopný starý blázen zasluhoval.“
„Slyšel jsem, že ten neschopný starý blázen skolil dva Slyntovy zlaté pláště, když se ho pokoušeli u Blátivé brány zatknout.“
Jeho sestra nasadila nešťastný výraz. „Janos měl poslat víc mužů. Není zdaleka tak schopný, jak by bylo záhodno.“
„Ser Barristan byl velitelem Královské gardy Roberta Baratheona,“ připomněl jí Tyrion zdvořile. „On a Jaime jsou poslední, kdo přežili ze sedmičky Aeryse Targaryena. Lidé o něm mluví stejně, jako mluví o Serwynovi Zrcadlovém štítu a o Dračím rytíři princi Aemonovi. Co bys řekla, že si budou myslet, až uvidí Barristana Smělého na koni po boku Robba Starka nebo Stannise Baratheona?“
Cersei odvrátila pohled. „To mě nenapadlo.“
„Otce ano,“ opáčil Tyrion. „Proto mě sem poslal. Abych tyhle nesmysly zatrhl a trochu tvého syna zkrotil.“
„Joff tě nebude poslouchat o nic víc než mě.“
„Třeba ano.“
„Proč by to dělal?“
„Ví, že ty bys mu nikdy neublížila.“
Cersei přimhouřila oči. „Jestli si myslíš, že bych tě nechala ublížit mému synovi, cloumá s tebou horečka.“
Tyrion si povzdechl. Zase ho nepochopila, jako obvykle. „Joffrey je se mnou v bezpečí stejně jako s tebou,“ ujistil ji, „ale pokud bude mít dojem, že mu něco hrozí, bude spíš ochotný poslouchat.“ Vzal ji za ruku. „Jsem tvůj bratr, to přece víš. Potřebuješ mě, ať si to dokážeš přiznat, nebo ne. Tvůj syn mě potřebuje, jestli má mít šanci si to šeredné železné křeslo udržet.“
Sestru jako by jeho dotyk pobouřil. „Vždycky jsi byl prohnaný.“
„Svým malým způsobem.“ Usmál se.
„Za pokus to snad stojí… ale nemysli si, Tyrione. Jestli tě přijmu, budeš podle jména místokrálem, ale podle skutků budeš mým pobočníkem. Budeš se mnou probírat všechny plány a záměry, než něco podnikneš, a neuděláš nic bez mého svolení. Rozumíš?“
„Naprosto.“
„A souhlasíš?“
„Samozřejmě,“ zalhal. „Jsem jen tvůj, sestřičko.“ Dokud mi to bude vyhovovat.
„Takže když jsme se teď shodli, neměli bychom mezi sebou mít žádná tajemství. Říkáš, že Joffrey dal zabít lorda Eddarda, Varys propustil sera Barristana a Malíčkovou zásluhou jsme přišli k lordu Slyntovi. Kdo zavraždil Jona Arryna?“
Cersei prudce stáhla ruku. „Jak to mám vědět?“
„Jeho truchlící vdova na Orlím hnízdě si podle všeho myslí, že jsem to byl já. Zajímalo by mě, jak na to asi přišla.“
„To rozhodně nevím. Ten blázen Eddard Stark z toho obvinil pro změnu mě. Naznačoval, že lord Arryn měl podezření… že si zkrátka myslel…“
„Že pícháš s naším drahouškem Jaimem?“
Uhodila ho do tváře.
„To sis myslela, že jsem tak slepý jako otec?“ Tyrion si třel tvář. „Mně je srdečně jedno, s kým spíš… ačkoli není tak úplně spravedlivé, že roztahuješ nohy před jedním bratrem, a před druhým ne.“
Znovu ho uhodila.
„Jemně, Cersei, vždyť to byl jen žert. Jestli mám být upřímný, děvku bych měl radši hezkou. Nikdy jsem nechápal, co na tobě Jaime vidí, když pominu jeho vlastní odraz.“
Uhodila ho.
Rudé tváře mu hořely, ale usmál se. „Jestli toho nenecháš, mohl bych se naštvat.“
Tahle poznámka jí zarazila ruku. „Proč by mě to mělo zajímat?“
„Mám pár nových přátel,“ přiznal Tyrion. „Nemyslím, že by se ti zamlouvali. Jak jste zabili Roberta?“
„Robert se zabil sám. My mu jen trochu pomohli. Když Lancel zjistil, že se Robert chystá na kance, nalil mu posílené víno. To trpké, co měl tak rád, ale třikrát silnější, než na jaké byl zvyklý. A ten šašek smradlavá z něj byl u vytržení. Kdykoli mohl přestat lít ho do sebe jak prokopnutý sud, ale kdepak, vypil jeden měch a poslal si Lancela pro další. O zbytek se postaral kanec. Škoda že jsi nebyl na hostině, Tyrione. Jakživ jsi nejedl lahodnějšího kance. Upekli ho s houbami a jablky a chutnal jak samo vítězství.“
„Na mou věru, sestřičko, ty jsi rozená vdova.“ Tyrion měl Roberta Baratheona, toho hřmotného neurvalého vzteklouna, docela rád… nepochybně částečně proto, že ho jeho sestra nesnášela. „A teď, jestli mě nehodláš dál fackovat, bych se odporoučel.“ Skrčil nohy pod sebe a neobratně slezl z křesla.
Cersei se zamračila. „Nedala jsem ti svolení odejít. Chci vědět, jak hodláš dostat Jaimeho na svobodu.“
„To se dozvíš, hned jak to budu vědět. Plány jsou jako ovoce, potřebují dostatečně dozrát. V tuhle chvíli se hodlám projet po ulicích a zjistit, jak to ve městě vypadá.“ Položil dlaň na jednu ze sfing vedle dveří. „Ještě jedna prosba, než půjdu. Postarej se laskavě, aby se Sanse Starkové nic nestalo. Jestli něco nemůžeme potřebovat, tak je to přijít o obě dcery.“
Tyrion vyšel z poradního sálu, pokývl seru Mandonovi a vykročil dlouhou klenutou chodbou. Bronn ho několika kroky dohnal. Po Timettovi, synu Timettově, nebylo ani památky. „Kdepak je náš náčelník?“ zeptal se Tyrion.
„Vyrazil někam na průzkum. Lidi jako on nejsou stvoření k tomu, aby čekali na chodbách.“
„Doufám, že nezabije někoho důležitého.“ Muži z horských pevností, které Tyrion přivedl z Měsíčních hor s sebou, mu byli po svém sveřepém způsobu oddaní, ale zároveň byli také pyšní a svárliví, odhodlaní řešit ocelí sebemenší urážku, ať už skutečnou, či domnělou. „Pokus se ho najít. A když už budeš v tom, postarej se ostatním o ubytování a jídlo. Chci je mít v kasárnách pod Místokrálovskou věží, ale ať majordomus nedává Kamenné vrány vedle Měsíčních bratrů, a vysvětli mu, že Spálenci potřebují celou dvoranu sami pro sebe.“
„Kde budeš ty?“
„Já se vracím ke Zlomené kovadlině.“
Bronn se drze ušklíbl. „Nepotřebuješ doprovod? Říká se, že v ulicích není bezpečno.“
„Zavolám si kapitána stráže sestřiny domácnosti a připomenu mu, že nejsem o nic míň Lannister než ona. Měl by si zase uvědomit, že přísahal Casterlyově skále, ne Cersei nebo Joffreymu.“
O hodinu později vyjel Tyrion z Rudé bašty v doprovodu tuctu stráží Lannisterů v karmínových pláštích a s přilbicemi se znakem lva. Když projížděli pod padací mříží, všiml si hlav vystavených nad hradbami. Zčernalé hnilobou a starým dehtem nebyly už dávno k poznání. „Kapitáne Vylarre,“ zavolal, „postarejte se, ať jsou do zítřka dole. Dejte je tichým sestrám, ať je očistí.“ Přiřadit je ke správným tělům bude nejspíš pekelný úkol, ale bylo potřeba to udělat. Určitou slušnost je nutné zachovávat i za války.
Vylarr znejistěl. „Jeho Milost si přeje, aby hlavy zrádců zůstaly na hradbách, dokud se nezaplní i ty prázdné hroty na konci řady.“
„Schválně jestli se trefím. Jeden je pro Robba Starka a ty zbývající pro lordy Stannise a Renlyho. Je to tak?“
„Ano, můj pane.“
„Mému synovci je dneska třináct let, Vylarre. Snaž se na to nezapomínat. Zítra budou tyhle hlavy sundané, jinak by se mohlo stát, že ten prázdný hrot dostane úplně jiného nájemníka. Rozumíme si, kapitáne?“
„Osobně dohlédnu na to, aby byly odstraněné, můj pane.“
„Výborně.“ Tyrion pobídl koně a vyrazil klusem do ulic, ať s ním rudé pláště drží tempo, jak zvládnou.
Řekl předtím Cersei, že má v úmyslu prohlédnout si město. Nebyla to tak úplně lež. Mnohé z toho, co Tyrion Lannister viděl, se mu nezamlouvalo. Ulice Králova Přístaviště byly vždycky plné lidí, vřavy a hluku, ale teď z nich cítil pach nebezpečí, jaký si z předchozích návštěv nepamatoval. Ve škarpě nedaleko Tkalcovské ulice se rozvalovala nahá mrtvola a klubko zdivočelých psů z ní trhalo kusy masa, aniž se nad tím někdo pozastavil. Stráže, mnohem nápadnější než dřív, procházely ve dvojicích uličkami, pod zlatými plášti černé kroužkové košile a železné palcáty neustále na dosah ruky. Tržiště byla plná trhanů, kteří prodávali, co bylo v domácnosti k prodeji, a spokojili se s libovolnou cenou… zato tu podezřele chyběli sedláci nabízející jídlo. Zboží bylo pomálu a to, co viděl, stálo třikrát víc než před rokem. Jakýsi chlapík nabízel na špízu pečené krysy. „Čerstvé krysy,“ vyvolával z plna hrdla, „čerstvé krysy.“ Nepochybně vycházel z přesvědčení, že čerstvé krysy jsou lepší než staré a zkažené. Děsivé ovšem bylo, že krysy vypadaly lákavěji než většina zboží, které nabízeli řezníci. V Moučné ulici viděl Tyrion stráže u dveří každého druhého krámku. V hubených časech vyjdou žoldáci levněji než chleba dokonce i pro pekaře, pomyslel si.
„Do města se žádné jídlo nedostává, je to tak?“ obrátil se na Vylarra.
„Moc ne,“ přiznal kapitán. „V poříčních krajinách zuří válka a na Vysokých zahradách se sbírají rebelové lorda Renlyho, takže cesty z jihu a západu jsou uzavřené.“
„A co s tím moje drahá sestra dělá?“
„Dělá všechno pro to, aby zajistila královský mír,“ ujistil ho Vylarr. „Lord Slynt ztrojnásobil počet městských hlídek a královna nasadila na posílení obrany na tisíc řemeslníků. Kameníci zesilují hradby, tesaři budují stovky balist a katapultů, šípaři chystají šípy, kováři kovají čepele a řád alchymistů přislíbil deset tisíc nádob divokého ohně.“
Tyrion se v sedle nespokojeně ošil. Těšilo ho, že Cersei nesložila ruce do klína, ale divoký oheň byl zrádná látka a deset tisíc náloží by stačilo na vypálení celého Králova Přístaviště do základů. „Kde vzala moje sestra prostředky, aby to všechno zaplatila?“ Nebylo tajemstvím, že král Robert zanechal koruně značné dluhy, a alchymisté obvykle neměli pověst nezištných dobrodinců.
„Lord Malíček si ví vždycky rady, můj pane. Vybírá teď daň od každého, kdo chce vstoupit do města.“
„Ano, to by mohlo pomoci,“ řekl Tyrion a v duchu si pomyslel: Chytré. Chytré a kruté. V domnělém bezpečí Králova Přístaviště hledaly útočiště před boji desetitisíce lidí. Viděl je na Královské cestě, hordy matek, dětí a ustaraných otců, kteří jeho koně a vozy hltali dychtivýma, závistivýma očima. Jakmile dorazí do města, nepochybně zaplatí všechno, co mají, aby je tyhle útěšně vysoké hradby skryly před válkou… byť by možná změnili názor, kdyby věděli o chystaném divokém ohni.
Hospoda se znamením rozlomené kovadliny stála na dohled od hradeb, nedaleko Boží brány, jíž dnes ráno vjel dovnitř. Sotva vjel do dvora, jeden z čeledínů přiběhl, aby mu pomohl sesednout. „Vrať se se svými muži do hradu,“ obrátil se Tyrion k Vylarrovi. „Zůstanu přes noc tady.“
Kapitán pochybovačně svraštil čelo. „Budeš tu v bezpečí, můj pane?“
„Pokud jde o tohle, kapitáne, když jsem ráno odcházel, byla hospoda plná Černých uší. Člověk nikdy není tak docela v bezpečí, když je nablízku Chella, dcera Cheykova.“ Tyrion kolébavě vykročil ke dveřím a nechal Vylarra, aby si jeho slova vysvětlil, jak umí.
Sotva se protáhl dveřmi do hlavní místnosti, uvítal ho výbuch veselí. Poznával Chellin chraplavý řehot a melodičtější smích Shae. Dívka seděla u krbu, popíjela víno se třemi muži z klanu Černých uší, které tu nechal, aby ji hlídali, a podsaditým mužem, jenž seděl obrácený k němu zády. To bude hospodský, usoudil… když vtom na něj Shae zavolala jménem a neznámý se zvedl. „Můj vzácný pane, jak velice rád tě vidím,“ vyhrkl a po napudrovaném obličeji se mu rozlil eunušsky měkký úsměv.
Tyrion se zarazil. „Lorde Varysi, nečekal jsem, že tě uvidím tady.“ Jiní ať ho vezmou, jak je tak rychle našel?
„Odpusť, jestli vyrušuji,“ opáčil Varys. „Neodolal jsem touze seznámit se s tvojí mladou dámou.“
„Mladou dámou,“ opakovala Shae zálibně. „Máš napůl pravdu. Jsem mladá.“
Osmnáct, pomyslel si Tyrion. Osmnáctiletá děvka, ale bystrá, v peřinách mrštná jako kočka, s velkýma černýma očima, jemnými černými vlasy a sladkou, měkkou, hladovou pusinkou… a moje! Táhni do pekel, eunuchu. „Obávám se, že to já vyrušuji, lorde Varysi,“ přiměl se ke zdvořilé odpovědi. „Když jsem vešel, báječně jste se bavili.“
„Milostpán Varys chválil Chelle její uši a říkal, že musela zabít spousty mužů, když má tak velkolepý náhrdelník,“ vysvětlovala Shae. Dráždilo ho, jakým tónem Varyse titulovala milostpánem; takhle říkala při soukromém laškování jemu. „A Chella mu odpověděla, že jen zbabělci zabíjejí jednou přemožené.“
„Je statečnější nechat takového člověka naživu, dát mu příležitost, aby svoje ucho získal zpátky, a smyl tak svou hanbu,“ přidala se Chella, drobná snědá žena, na jejímž děsivém náhrdelníku viselo celých šestačtyřicet vysušených, svraštělých uší. Tyrion je jednou spočítal. „Jedině tak můžeš prokázat, že se svých nepřátel nebojíš.“
Shae se zasmála. „A milostpán na to odpověděl, že kdyby byl Černé ucho, nikdy by se nevyspal, jak by ho ve snech pronásledovali muži bez uší.“
„Tyhle obavy se mě naštěstí netýkají,“ prohlásil Tyrion. „Já mám ze svých nepřátel hrůzu, proto je zásadně zabíjím.“
Varys se zasmál. „Dáš si s námi trochu vína, můj pane?“
„Víno si dám.“ Tyrion se posadil vedle Shae. Bylo mu jasné, oč tu běží, byť Chella a Shae nic netušily. Varys přinášel vzkaz. Když řekl Neodolal jsem touze seznámit se s tvojí mladou dámou, myslel tím ve skutečnosti Chtěl jsi ji schovat, ale já věděl, kde je a kdo je, a teď jsem tady. Rád by věděl, kdo ho zradil. Hospodský, kluk od koní, strážný u brány… nebo někdo z jeho lidí?
„Vždycky se do města rád vracím Boží bránou,“ poznamenal Varys směrem k Shae, zatímco doléval poháry. „Ty řezby na vrátnici jsou úžasné, pokaždé mě rozpláčou, když je vidím. Ty oči… tak výmluvné, nezdá se ti? Skoro jako by člověka sledovaly, když projíždí pod padací mříží.“
„Ani jsem si nevšimla, milostpane,“ odpověděla Shae. „Hned ráno si je prohlédnu, jestli tě to potěší.“
Nemusíš se obtěžovat, zlatíčko, pomyslel si Tyrion a zakroužil vínem v poháru. Jemu na nějakých řezbách nezáleží, co by se za nehet vešlo. Ty oči, co tak opěvuje, jsou jeho vlastní. Chce tím říct, že to on nepřestává sledovat, co se děje, že o nás věděl ve chvíli, kdy jsme projeli branou.
„Buď opatrná, dítě,“ varoval ji Varys. „Královo Přístaviště není v těchhle dnech tak docela bezpečné. Znám jeho ulice dobře, a přesto jsem se dnes cestou sem skoro bál, sám a neozbrojený. V těchhle temných časech jsou zločinci všude, ó ano. Muži s chladnou ocelí a chladnějším srdcem.“ Kam já přicházím sám a neozbrojený, mohou jiní přijít s mečem v ruce, říkal tím.
Shae se jen zasmála. „Kdyby si na mě dovolovali, bude jim chybět ucho, až s nimi bude Chella hotová.“
Varys se rozesmál, jako by jakživ neslyšel nic zábavnějšího, ale když se obrátil k Tyrionovi, nebylo v jeho pohledu po veselí ani památky. „Tvoje mladá dáma je náramně roztomilá. Na tvém místě bych na ni dával tuze dobrý pozor.“
„O to se postarám. Kdyby jí někdo chtěl ublížit – jistě, já sám jsem na Černé ucho moc malý a netvrdím, že jsem statečný.“ Vidíš? Mluvím stejnou řečí jako ty, eunuchu. Zkus jí ublížit a připravím tě o hlavu.
„Už půjdu.“ Varys se zvedl. „Vím, jak musíte být po cestě unavení. Chtěl jsem tě jen přivítat, můj pane, a říct ti, jak velice mě tvůj příjezd těší. V radě tě naléhavě potřebujeme. Viděl jsi tu kometu?“
„Jsem malý, ne slepý,“ opáčil Tyrion. Venku na Královské cestě zastiňovala svou září srpek měsíce a svou velikostí jako by zabírala polovic oblohy.
„Mezi lidmi se jí říká Rudý posel,“ řekl Varys. „Proslýchá se, že přichází jako herold před králem a zvěstuje krev a oheň.“ Eunuch si zamnul napudrované dlaně. „Můžu se s tebou rozloučit drobnou hádankou, lorde Tyrione?“ Nečekal na odpověď. „V místnosti sedí tři muži, král, kněz a boháč s měšcem zlata. Mezi nimi stojí žoldák, človíček prostého původu a uvažování. Každý z těch velkých mužů po něm chce, aby ty druhé dva zabil. ,Udělej to,‘ praví král, ,protože jsem tvůj právoplatný vládce.‘ ,Udělej to,‘ říká kněz, ,protože ti to nařizuji ve jménu bohů.‘ ,Udělej to,‘ říká boháč, ,a všechno tohle zlato bude tvoje.‘ A ty mi řekni – kdo zemře a kdo zůstane naživu?“ Eunuch se hluboce uklonil a na měkkých chodidlech v trepkách rychle vyšel ze sálu.
Jakmile byl pryč, Chella si odfrkla a Shae svraštila hezkou tvářičku. „Naživu zůstane ten boháč. Je to tak?“
Tyrion se zamyšleně napil vína. „Možná. Nebo ne. Řekl bych, že to záleží na žoldákovi.“ Odložil pohár. „Pojď, půjdeme nahoru.“
Musela na něj nad schody počkat, protože ona měla nohy štíhlé a hbité, kdežto on krátké, zakrslé a bolavé. Ale usmívala se, když ji dohnal. „Chyběla jsem ti?“ zeptala se škádlivě a vzala ho za ruku.
„Příšerně,“ přiznal Tyrion. Shae měřila jen o maličko víc než pět stop, ale i tak k ní musel vzhlížet… V jejím případě mu to ovšem nevadilo. I zespoda na ni byl hezký pohled.
„Na Rudé baště ti budu chybět pořád,“ řekla, když ho vedla do pokoje. „Budeš v té své studené posteli v Místokrálovské věži úplně sám.“
„Svatá pravda.“ Tyrion by si ji tam s největší radostí vzal s sebou, ale jeho urozený otec to zakázal. Opovaž se vzít tu couru ke dvoru, varoval ho lord Tywin. Na otevřenější vzdor, než že ji vzal do města, si netroufal. Za veškerou svoji autoritu vděčil otci, to musí to děvče pochopit. „Nebudeš daleko,“ slíbil jí. „Budeš mít dům se strážnými a sluhy, a já tě budu navštěvovat, jak jen to půjde.“
Shae kopnutím otevřela dveře. Za zamženými tabulkami úzkého okna se rýsovalo Velké Baelorovo septum na vrcholu Visenyina pahorku, ale Tyrionovu pozornost poutal jiný výhled. Shae v předklonu chytila lem šatů, stáhla je přes hlavu a odhodila stranou. Na prádlo nevěřila. „Nikdy si pořádně neodpočineš,“ prohlásila. Stála před ním, růžová, nahá a půvabná, jednu ruku opřenou o bok. „Pokaždé když půjdeš do postele, budeš na mě myslet. Pak se ti postaví a nebudeš mít nikoho, kdo by ti pomohl, takže nebudeš moct usnout, leda bys…“ – nasadila rošťácký úsměv, který se Tyrionovi tolik líbil – „to proto se místokrálům přezdívá Pravá ruka, milostpane?“
„Mlč a líbej mě,“ poručil jí.
Z jejích rtů cítil víno a na hrudi vnímal její drobná pevná ňadra, zatímco prsty sjela ke šněrování jeho kalhot. „Můj lve,“ zašeptala, když odtáhl hlavu, aby se mohl svléknout. „Můj drahý pane, můj lannisterský obře.“ Tyrion ji postrčil k posteli. Když do ní pronikl, její výkřiky div neprobudily Baelora Požehnaného v jeho hrobce a její nehty mu zanechaly na zádech rýhy. Nikdy nezažil bolest, kterou by si tak užíval.
Blázne, říkal si v duchu potom, když ležel uprostřed proleželé matrace mezi zmačkaným povlečením. Copak se jakživ nepoučíš, trpaslíku? Je to děvka, krucinál, miluje tvoje peníze, ne tvůj klacek. Vzpomeň si na Tyshu! Ale když jí prsty jemně přejel přes ňadro, bradavka pod jeho dotykem ztuhla, a na prsu zahlédl stopu v místě, kde ji ve chvílích vášně kousl.
„Co teď tedy budeš dělat, urozený pane, když jsi jednou místokrál?“ zeptala se ho, zatímco Tyrion sevřel měkké něžné ňadro do dlaně.
„Něco, co by Cersei v životě nenapadlo,“ zamumlal tiše s ústy na jejím štíhlém hrdle. „Postarám se… o spravedlnost.“
Zveřejněno se souhlasem nakladatelství ARGO. Přeložila Dominika Křesťanová.
Náhledový obrázek: AMOKA