Pod bledým útesem čnícím vysoko do oblohy uháněl černým lesem bílý vlk. Po hvězdnaté obloze běžel zároveň s ním měsíc, klouzal skrze změť holých větví nad jeho hlavou.
„Sněhu,“ zašeptal měsíc. Vlk neodpověděl. Pod tlapami mu křupal sníh. Mezi stromy si povzdechl vítr.
Odkudsi zdálky slyšel, jak na něj volají jeho sourozenci z vrhu, stejní jako on. I oni lovili. Černého bratra, jenž rval maso z obrovské kozy, bičoval prudký déšť, smýval krev z rány na jeho boku, kde jej předtím nabral dlouhý kozí roh. Na jiném místě zvedla hlavu k měsíci jeho sestřička, a stovka malých šedých příbuzných ustala na chvíli v lovu, aby se připojili k její písni. Tam, kde se nacházeli, bylo v kopcích tepleji, a byla tam hojnost potravy. Za mnoha nocí hodovala smečka jeho sestry na mase ovcí, krav a koní, kořisti lidí, a někdy dokonce na mase lidí samotných.
„Sněhu,“ zavolal na něj opět měsíc a zachechtal se. Bílý vlk ťapkal po člověčí stezce pod ledovým útesem. Na jazyku měl pach krve a v uších mu zvonila píseň stovky jeho druhů. Kdysi jich bylo šest, pět kňourajících slepých štěňat stulených ve sněhu vedle jejich mrtvé matky, zatímco on odlezl o kousek dál. Zůstali čtyři… a jednoho už bílý vlk necítil.
„Sněhu,“ nedal se odbýt měsíc.
Bílý vlk od něj běžel pryč, směřoval k jeskyni noci, kam se schovalo slunce, a jeho dech zamrzal ve vzduchu. Za bezhvězdných nocí byla stěna černá jako kámen, temnota tyčící se vysoko nad širým světem, ale když vyšel měsíc, leskla se bledým ledem, jako zamrzlý potok. Vlk měl chundelatou hustou srst, jenže když podél ledu zavanul vítr, žádná kožešina mu nedokázala vyhnat chlad z těla. Na druhé straně byl vítr ještě chladnější, jak vlk vycítil. Právě tam se nacházel jeho bratr, šedý bratr, jenž byl cítit létem.
„Sněhu.“ Z větve se odlomil rampouch. Bílý vlk se otočil a vycenil zuby. „Sněhu!“ Les kolem něj se rozestoupil a srst se mu naježila. „Sněhu, sněhu, sněhu!“ Uslyšel bití křídel. Skrze šero k němu přilétl havran.
S žuchnutím a zaškrábáním drápů přistál Jonu Sněhovi na hrudi. „SNĚHU!“ vykřikl mu do tváře.
„Já tě slyším.“ Místnost byla šerá, jeho pryčna tvrdá. Okenicemi pronikalo dovnitř šedavé světlo, příslib dalšího ponurého studeného dne. „Takto jsi budíval Mormonta? Sundej to svoje peří z mého obličeje.“ Jon vykroutil ruku zpod pokrývek, aby havrana odehnal. Byl to velký pták, starý, drzý a oškubaný, naprosto beze strachu. „Sněhu,“ vykřikl a přelétl na sloupek jeho postele. „Sněhu, sněhu.“ Jon sebral polštář a hodil jím po něm, ale havran vzlétl do vzduchu. Polštář uhodil do zdi a praskl, do všech stran se rozlétlo peří… právě v okamžiku, kdy dovnitř strčil hlavu dveřmi bolestínský Edd Tollett. „Prosím o prominutí,“ řekl, nehledě na poletující peří, „mám pánovi přinést něco k snídani?“
„Zrní,“ zakrákal havran. „Zrní, zrní.“
„Pečeného havrana,“ navrhl Jon. „A půl pinty piva.“ Mít majordoma, který mu posluhoval, mu stále připadalo divné; ještě před nedávnem by to byl on, kdo by nesl snídani lordu veliteli Mormontovi.
„Třikrát zrní a jednoho pečeného havrana,“ řekl Bolestínský Edd. „Velmi dobře, můj pane, akorát že Hobb připravil vařená vejce, černou klobásu a jablka dušená se sušenými švestkami. Jablka se švestkami jsou moc dobrá, až na ty švestky. Já sám sušené švestky nejím. Nu, jednou se stalo, že je Hobb nasekal společně s kaštany a mrkví a schoval to do slípky. Nikdy nevěř kuchaři, můj pane. Napálí tě sušenými švestkami, zrovna když to nejmíň očekáváš.“
„Později.“ Snídaně počká; Stannis by nemusel. „Vyskytl se v noci nějaký problém v ohradách?“
„Od té doby, co jsi nechal strážit strážné, tak ne, můj pane.“
„Výborně.“ Za zdí bylo zavřeno do ohrad tisíc divokých, lidí, které vzal Stannis Baratheon do zajetí, když jeho rytíři rozprášili různorodou armádu Manceho Nájezdníka. Mnozí ze zajatců byly ženy, a někteří ze strážných je propašovávali ven, aby jim zahřívaly postele. Královi muži, královnini muži, zdálo se, že na tom nesejde; pár černých bratří se pokoušelo o totéž. Muži byli muži a tohle byly jediné ženy v okruhu tisíce líg.
„Přišli se vzdát dva další divocí,“ pokračoval Edd. „Matka s děvčátkem držícím ji za sukně. Měla s sebou taky chlapečka, celého zabaleného do kožešin, jenže ten byl mrtvý.“
„Mrrtvý,“ řekl havran. Bylo to jedno z ptákových oblíbených slov. „Mrrtvý, mrrtvý, mrrtvý.“
Divocí se trousili dovnitř téměř každou noc, vyhladovělé, napůl zmrzlé bytosti, které utekly z bitvy pod Zdí, jen aby se připlížily zpátky, když si uvědomily, že není žádné bezpečné místo, kam by mohly odejít. „Vyslechli jste matku?“ zeptal se Jon. Stannis Baratheon armádu Manceho Nájezdníka rozprášil a Krále za Zdí vzal do zajetí… jenže divocí stále byli tam venku, Plakač, Tormund Obrozhouba a tisíce dalších.
„Ano, můj pane,“ řekl Edd, „ale dozvěděli jsme se jen to, že utekla během bitvy a pak se schovávala v lese. Nakrmili jsme ji ovesnou kaší, poslali do ohrady a miminko jsme spálili.“
Spalování mrtvých dětí Jona Sněha netrápilo; něco jiného bylo pálení živých. Dva králové, aby probudili draka. První otec a pak syn, oba králové odsouzení k smrti. Ta slova zašeptal jeden z královniných mužů, zatímco mu mistr Aemon čistil rány. Jon se snažil zapomenout na ně jako na slova vyřčená v horečce. Aemon vyjádřil pochybnosti. „V královské krvi je určitá moc,“ varoval ho starý mistr, „a lepší muži než Stannis dělali horší věci než tohle.“ Král je možná tvrdý a nesmiřitelný, to ano, ale děťátko ještě u prsu? Jen zrůda by dala živé miminko plamenům.
Jon se ve tmě vymočil, naplnil svůj nočník, zatímco havran Starého medvěda brebentil nadávky. Vlčí sny byly stále silnější a Jon zjistil, že si je po probuzení pamatuje. Duch ví, že je Šedý vítr mrtvý. Robb zemřel ve Dvojčatech, zrazen muži, které považoval za své přátele, a jeho vlk zahynul s ním. Bran a Rickon byli rovněž zavražděni, setnuli jim hlavy na příkaz Theona Greyjoye, který byl kdysi svěřencem jejich otce… ale pokud sny nelhaly, jejich zlovlci unikli. V Královnině koruně se jeden z nich vynořil ze tmy a zachránil Jonovi život. Léto. Musel to být on. Měl šedou srst, zatímco Chundeláč je černý. Říkal si, zda ve vlcích přežívá nějaká část z jeho mrtvých bratrů.
Naplnil umývadlo vodou ze džbánu vedle své postele, umyl si tvář a ruce, oblékl si čistý černý oděv, zašněroval černý kožený kabátec a natáhl si dobře prošlápnuté vysoké boty. Mormontův havran jej pozoroval bystrýma černýma očkama, pak zatřepetal křídly a odlétl k oknu. „Jsem snad tvůj zajatec?“ jako by chtěl říci. Když Jon otevřel okno se silnými diamantově tvarovanými tabulkami ze žlutého skla, udeřil jej do tváře ranní chlad. Zhluboka se nadechl, aby pročistil pavučiny noci, zatímco havran odlétl. Ten pták je až příliš chytrý. Dlouhá léta byl společníkem Starého medvěda, což mu ovšem nezabránilo ozobávat Mormontovi obličej, jakmile ten muž zemřel.
Schodiště před jeho ložnicí vedlo dolů do většího pokoje zařízeného zjizveným stolem z borového dřeva a tuctem dřevěných židlí s koženými sedáky. Stannis si zabral Královu věž, Věž lorda velitele byla spálená na popel, a tak se Jon usídlil ve skromných pokojích Donala Noyeho za strážnicí. Nepochyboval o tom, že časem bude potřebovat větší příbytek, ale prozatím, zatímco si zvykal na velitelskou roli, mu tento postačí.
Listina, kterou mu král předložil k podpisu, ležela na stole, zatížena stříbrným pohárem, který kdysi patřil Donalovi Noyemu. Jednoruký kovář po sobě nechal jen málo osobních věcí: pohár, šest mincí a měděnou hvězdu, vykládanou brož s rozbitou sponou, zatuchlý brokátový kabátec, na kterém byl jelen Bouřlivého konce. Jeho největším pokladem bylo jeho nářadí, a meče a nože, které vyráběl. Kovárna byla jeho život. Jon dal pohár stranou a znovu si přečetl pergamen. Pokud tohle opatřím svou pečetí, budou na mne navždy vzpomínat jako na lorda velitele, který vydal Zeď, pomyslel si, ale kdybych to odmítl…
Ukázalo se, že Stannis Baratheon je popudlivý host, a nepokojný. Přijel po Královské cestě až téměř ke Královnině koruně, proplížil se skrze prázdné chýše Krtince, prohlédl si ruiny pevností v Královnině bráně a Duboštítu. Každého večera se procházel po hradbách s paní Melisandrou, a přes den navštěvoval kůlové ohrady a vybíral zajatce, které by mohla rudá žena vyslechnout. Nemá rád, když se někdo něčemu vyhýbá.
Ze zbrojnice se ozval třeskot štítů a mečů, jak se vyzbrojovala nejnovější várka chlapců a čerstvých odvedenců. Slyšel hlas Železného Emmetta, jak jim říká, aby si s tím pospíšili. Cotter Pyke nebyl rád, že o něj přišel, ale mladý průzkumník měl nadání na výcvik mužů. Rád bojuje a naučí svoje chlapce, aby to měli rádi taky. Nebo v to aspoň doufal.
Jonův plášť visel na kolíčku u dveří, jeho opasek s mečem na druhém. Vzal si oboje a zamířil do zbrojnice. Všiml si, že rohož, na které spával Duch, je prázdná. Uvnitř za dveřmi stáli dva strážní odění v černých pláštích a železných polopřilbách, s kopími v rukou. „Bude chtít můj pán doprovod?“ zeptal se Garse.
„Myslím, že Královu věž dokážu najít sám.“ Jon nesnášel, když se za ním táhli strážní, kamkoliv šel. Měl přitom pocit, jako by byl kachní matka v čele procesí kachňátek.
Hoši Železného Emmetta byli zabraní do výcviku na nádvoří, meče s otupeným ostřím třeskaly do štítů a zvonily o sebe navzájem. Jon se na chvíli zastavil a díval se, jak Kůň tlačí Hopkavého Robina pozpátku směrem ke studni. Usoudil, že Kůň má postavu vhodnou k tomu, aby se stal dobrým bojovníkem. Byl silný a dál sílil, a měl zdravé instinkty. Hopkavý Robin byl jiný případ. Jeho koňský hnát byl dost zlý sám o sobě, ale navíc se bál schytávat rány. Snad bychom z něj mohli udělat majordoma. Boj náhle skončil, s Hopkavým Robinem na zemi.
„Bojuješ dobře,“ řekl Jon Koni, „jen spouštíš při útoku štít příliš nízko. Vynasnaž se to napravit, jinak kvůli tomu přijdeš jednoho dne o život.“
„Ano, můj pane. Příště jej budu držet výš.“ Kůň vytáhl Hopsavého Robina zpátky na nohy, a menší chlapec se neobratně uklonil.
Na vzdálené straně nádvoří spolu cvičně boxovalo pár z králových mužů. Královi muži v jednom rohu a královnini ve druhém, nemohl si nevšimnout Jon, ale jenom pár. Na většinu z nich je tu příliš velká zima. Jak kráčel kolem nich, zavolal za ním dunivý hlas. „CHLAPČE! HEJ, TY TAM! CHLAPČE!“
Chlapec nebylo tím nejhorším pojmenováním, kterých se Jonovi dostávalo od té doby, co jej zvolili za lorda velitele. Ignoroval to.
„Sněhu,“ nedal se odbýt hlas. „Lorde veliteli.“
Tentokrát se zastavil. „Pane?“
Rytíř jej převyšoval o šest palců. „Muž, který nosí valyrijskou ocel, by ji měl používat na něco víc než jen škrábání na zadku.“
Jon toho muže již v hradu viděl – docela věhlasný rytíř, jak se doslechl. Během bitvy pod Zdí zabil ser Godry Farring prchajícího obra, rozjel se za ním na koni a prohnal mu kopí zády, pak sesedl a uťal tvorovi jeho ošklivou malou hlavu. Královnini muži mu od té doby začali říkat Godry Obrobijec.
Jon si vzpomněl na Ygritte, jak plakala. Já jsem poslední z obrů. „Používám Dlouhý dráp, kde je to zapotřebí, pane.“
„Ovšem jak dobře?“ Ser Godry tasil svůj vlastní meč. „Ukaž nám to. Slibuji, že ti neublížím, hochu.“
Jak je to od tebe laskavé. „Někdy jindy, pane. Obávám se, že zrovna teď mám jiné povinnosti.“
„Spíš bych řekl, že máš strach.“ Ser Godry se zašklebil na svoje přátele. „Má strach,“ opakoval pro ty méně chápavé.
„Omluv mne, prosím.“ Jon se k nim otočil zády.
Černý hrad vypadal v bledém ranním světle pustě a bezútěšně. Velím tady spíš ruině než pevnosti, přemítal Jon Sníh se zoufalstvím v duši. Věž lorda velitele byla pouhá skořápka, Velká síň kupou zčernalých trámů, a Hardinova věž vypadala, jako by ji měl příští poryv větru převrhnout… třebaže takto vypadala již celé roky. Za nimi se zvedala Zeď: obrovská, hrozivá, ledová, hemžící se stavebníky, kteří vyháněli do výše nové cikcakovité schodiště, jež se mělo připojit ke zbytkům starého. Pracovali od svítání do soumraku. Bez schodiště neexistoval způsob, jak se dostat na vrchol Zdi jinak než pomocí rumpálu. To by jim moc nepomohlo, kdyby měli divocí znovu zaútočit.
Nad Královou věží práskala ve větru jako bič velká zlatá bitevní korouhev rodu Baratheonů, přesně na místě, kde Jon Sníh chodil před nedávnem s lukem v ruce a zabíjel bok po boku se Saténem a Hluchým Dickem Follardem Thenny a svobodné lidi. Na schodech se chvěli na stráži dva královnini muži, s dlaněmi vraženými do podpaždí a jejich kopími opřenými o dveře. „Tyhle zlaté látky vám moc nepomohou,“ řekl jim Jon. „Zítra zajděte za Bowenem Marshem a on vám každému dá pár kožených rukavic podšitých kožešinou.“
„Uděláme to, můj pane a děkuji ti,“ řekl starší ze strážných.
„Pokud nám ty naše zatracené ruce do té doby neumrznou,“ dodal mladší, kterému se srážel dech před ústy. „A to jsem si myslel, že je mám studené na Dornských blatech. Co jsem mohl vědět o Zdi?“
Nic, pomyslel si Jon Sníh, stejně jako já.
Napůl cesty vzhůru po točitých schodech narazil na Samwella Tarlyho, který mířil dolů. „Jdeš od krále?“ zeptal se jej Jon.
„Mistr Aemon mne poslal s dopisem.“
„Rozumím.“ Někteří lordi důvěřovali svým mistrům natolik, že je nechávali číst své dopisy a pak jim vyřídit jejich obsah, ale Stannis trval na tom, že bude rozlamovat pečetě na dopisech osobně. „Jak to Stannis přijal?“
„Podle jeho výrazu ne zrovna šťastně.“ Sam ztišil hlas v šepot. „Neměl bych o tom mluvit.“
„Tak tedy nemluv.“ Jon si říkal, který z vazalů jeho otce odmítl poslušnost králi Stannisovi tentokrát. Když se na jeho stranu přidala Karská bašta, postaral se, aby to každý věděl co nejdřív. „Jak se sžíváš se svým lukem?“
„Našel jsem dobrou knihu o lukostřelbě.“ Sam se zamračil. „Střílet je ovšem těžší než si o tom číst. Mám z toho puchýře.“
„Vytrvej. Možná budeme tvůj luk potřebovat na Zdi, pokud se některé temné noci objeví Jiní.“
„Och, doufám, že ne.“
Před královým solárem stáli na stráži další muži. „V přítomnosti Jeho Veličenstva nejsou dovoleny žádné zbraně,“ řekl jejich seržant. „Ten meč musíš nechat tady. Stejně tak i nože.“ Jon věděl, že nemá smysl protestovat. Předal jim svoje zbraně.
Vzduch uvnitř soláru byl teplý. Paní Melisandra seděla blízko ohně, na bledé kůži jejího hrdla se leskl její rubín. Ygritte byla políbená ohněm; rudá kněžka byla oheň, a její vlasy, to byla krev a plamen. Stannis stál za hrubě tesaným stolem, kde kdysi sedával a jídal Starý medvěd. Stůl pokrývala rozměrná mapa severu namalovaná na otrhaném kusu kůže. Na jednom konci byla zatížena lojovou svící, na druhém ocelovou rukavicí.
Král na sobě měl kamaše z jehnětiny a prošívaný kabátec, a přesto vypadal tak ztuhle a tvářil se tak nepohodlně, jako by byl oděn v plátové a kroužkové zbroji. Jeho vlastní pokožka byla bledá, vous měl zastřižený tak nakrátko, že vypadal, jako by jej měl na bradě namalovaný. Kruh kolem spánků byl vším, co mu zbylo z černých vlasů. V ruce držel pergamen s rozlomenou pečetí z temně zeleného vosku.
Jon klesl na koleno. Král se na něj zamračil a nahněvaně zašustil pergamenem. „Vstaň. Pověz mi, kdo je to Lyanna Mormont?“
„Jedna z dcer lady Maege, pane. Ta nejmladší. Pojmenovali ji po sestře mého otce.“
„Nepochybuji, že to bylo proto, aby si získali přízeň tvého lorda otce. Dobře vím, jak se ta hra hraje. Jak staré je to proklaté děvče?“
Jon se musel na chvíli zamyslet. „Deset. Nebo blízko k tomuto věku, pokud na tom záleží. Mohl bych vědět, čím urazila Jeho Veličenstvo?“
Stannis sklopil oči k dopisu. „Medvědí ostrov nezná jiného krále než Krále severu, jehož jméno je STARK. Desetiletá dívka, říkáš, a ona se odváží spílat svému právoplatnému králi?“ Jeho nakrátko zastřižený vous ležel jako stín na jeho propadlých tvářích. „Nechej si tyto zprávy pro sebe, lorde Sněhu. Karská bašta je se mnou, to je všechno, co potřebují všichni muži kolem vědět. Nedopustím, aby mezi tvými bratry kolovala povídačka, jak na mne plivlo tohle dítě.“
„Jak poroučíš, Veličenstvo.“ Jon věděl, že Maege Mormont odjela na jih s Robbem. K armádě Mladého vlka se připojila i její nejstarší dcera. I kdyby obě již zemřely, lady Maege měla jiné dcery, z nich některé již měly svoje vlastní děti. Přidaly se k Robbovi i ony? Lady Maege by doma zanechala přinejmenším jednu ze starších dívek jako kastelánku. Nechápal, proč by měla Lyanna psát Stannisovi, a nemohl si pomoci, ale říkal si, zda by zněla dívčina odpověď jinak, kdyby byla obdržela dopis s pečetí zlovlka namísto korunovaného jelena, a podepsaný Jonem? Starkem, lordem ze Zimohradu. Na takové pochybnosti je příliš pozdě. Už ses rozhodl.
„Z Černého hradu byly vyslány dvě dvacítky havranů,“ stěžoval si král, „a přesto se nám nedostává jiných odpovědi než mlčení a vzdoru. Vzdát poctu je povinností, kterou je každý loajální subjekt dlužen svému králi. A přesto se ke mně všichni vazalové tvého otce obracejí zády, kromě Karstarků. Je snad Arnolf Karstark jediným seveřanem se ctí?“
Arnolf Karstark byl strýc mrtvého Rickarda Karstarka. Byl jmenován kastelánem, když jeho synovec a jeho synové odcházeli na jih s Robbem, a byl prvním, kdo reagoval na výzvu krále Stannise, aby mu projevili úctu a poslali havrana s dopisem, v němž vyjádří svoji věrnost králi. Karstarkové jinou možnost nemají, mohl by Jon říci. Rickard Karstark zradil zlovlka a prolil krev lvů. Jelen byl jedinou nadějí Karské bašty. „V tak zmatených časech, jako jsou tyto, se často nemohou dokonce ani čestní muži rozebrat v tom, kde spočívá jejich povinnost. Tvoje Veličenstvo není jediným králem v zemi, jenž požaduje vyjádření poslušnosti.“
Lady Melisandra se pohnula. „Pověz mi, lorde Sněhu… kde byli všichni tito jiní králové, když divoký lid napadl vaši Zeď?“
„Tisíce líg daleko a hluší k našim potřebám,“ odpověděl Jon. „Na to jsem nezapomněl, moje paní. Ani nezapomenu. Jenže vazalové mého otce mají manželky a děti, které musí ochraňovat, a také poddaný lid, který by zemřel, kdyby se rozhodli špatně. Jeho Veličenstvo po nich žádá příliš. Dej jim čas a dostaneš svoje odpovědi.“
„Odpovědi jako tahle?“ Stannis zmačkal Lyannin dopis v pěsti.
„Dokonce i na severu se lidé bojí hněvu Tywina Lannistera. I Boltonové jsou obávanými nepřáteli. Není náhodou, že si dali na svoje praporce z kůže staženého muže. Sever vyjel s Robbem, krvácel s ním, umíral pro něho. Pojedli žal a smrt a ty nyní přicházíš, abys jim nabídl další porci. Můžeš je snad obviňovat, když se zdráhají? Odpusť mi, Tvoje Veličenstvo, ale někteří se na tebe podívají a vidí jenom dalšího uchazeče o trůn, předem odsouzeného k záhubě.“
„Pokud je odsouzeno Jeho Veličenstvo, je odsouzena k záhubě rovněž celá říše,“ ozvala se lady Melisandra. „Pamatuj na to, lorde Sněhu. Před tebou stojí jediný pravý král Západozemí.“
Jon udržoval svůj obličej nehybný jako masku. „Jak pravíš, moje paní.“
Stannis si odfrkl. „Vážíš svoje slova, jako by to byly zlaté dragony. Říkám si, kolik zlata máte uloženo?“
„Zlata?“ Jsou snad tohle draci, které má rudá žena v úmyslu probudit? Draci vyražení ze zlata? „Daně, které vybíráme, jsou odváděny v naturáliích, Veličenstvo. Hlídka je bohatá na tuříny, ale chudobná na mince.“
„Tuříny se Salladhoru Saanovi zamlouvat nebudou. Požaduji zlato nebo stříbro.“
„Za tím účelem potřebuješ Bílý přístav. To město se sice nemůže rovnat Starému městu nebo Královu přístavišti, ale i tak je to prosperující přístav. Lord Manderly je nejbohatším z vazalů mého otce.“
„Lord Příliš-tlustý-aby-mohl-sedět-na-koni.“ Dopis, který poslal lord Wyman Manderly z Bílého přístavu, hovořil o jeho věku a churavosti, a jinak toho v něm stálo málo. I v tomto případě nařídil Stannis Jonovi, aby o tom nikde nemluvil.
„Možná by se jeho lordstvu zamlouval život divokých,“ poznamenala lady Melisandra. „Je onen tlustý muž ženatý, lorde Sněhu?“
„Jeho paní manželka je již dlouho mrtvá. Lord Wyman má dva dospělé syny a vnoučata od toho staršího. A je příliš tlustý, než aby mohl sedět na koni, váží přinejmenším třicet kamenů. Val by ho nikdy nechtěla.“
„Aspoň jedinkrát bys mi mohl dát odpověď, která by mne potěšila, lorde Sněhu,“ zabručel král.
„Měl bych doufat, že tě potěší pravda, pane. Tvoji muži nazývají Val princeznou, jenže pro svobodný lid je to pouze sestra mrtvé manželky jejich krále. Pokud ji přinutíš provdat se za muže, kterého nechce, je nanejvýš pravděpodobné, že mu podřízne během jejich svatební noci hrdlo. Dokonce i kdyby ho přijala za manžela, neznamená to, že jej budou divocí následovat. Nebo tebe. Jediný muž, který je může získat pro tvoji věc, je Mance Nájezdník.“
„To vím,“ připustil Stannis nešťastně. „Strávil jsem v rozhovorech s tím mužem celé hodiny. Ví toho o našem pravém nepříteli hodně a ještě víc, a ujišťuji tě, že ten muž je všemi mastmi mazaný. Jenže i kdyby se zřekl svého královského postavení, zůstává křivopřísežníkem. Nechej žít jednoho dezertéra a jen podnítí ostatní, aby zběhli taky. Ne. Zákony by měly být ze železa, ne z pudinku. Život Manceho Nájezdníka je zatracen podle všech zákonů Sedmi království.“
„Tyto zákony končí u Zdi, Tvoje Veličenstvo. Mohl bys pro Manceho mít dobré využití.“
„To mám i v úmyslu. Upálím ho, ať sever vidí, jak nakládám s přeběhlíky a zrádci. Mám jiné muže, kteří povedou divoké. A nezapomeň, že mám Nájezdníkova syna. Jakmile otec zemře, Králem za zdí se stane to štěně.“
„Tvoje Veličenstvo se mýlí.“ Ty nevíš nic, Jone Sněhu, říkávala Ygritte, ale Jon se toho dozvěděl docela dost. „To dítě není o nic víc princem, než je Val princeznou. Králem za Zdí se nestáváš proto, že jím byl tvůj otec.“
„To je dobře,“ řekl Stannis, „protože já v Západozemí žádné jiné krále trpět nebudu. Podepsal jsi tu listinu?“
„Ne, Tvoje Veličenstvo.“ A teď to přijde. Jon sevřel svoje spálené prsty a znovu je rozevřel. „Žádáš po mně příliš.“
„Žádáš? Žádal jsem po tobě, aby ses stal lordem Zimohradu a Strážcem severu. Potřebuji tyto hrady.“
„Přenechali jsme ti Noční pevnost.“
„Krysy a ruiny. Skrblický dar, který svého dárce nic nestojí. Tvůj vlastní člověk Yarwyck říká, že potrvá půl roku, než v něm bude možné bydlet.“
„Ostatní pevnosti nejsou o nic lepší.“
„Já vím. Na tom nesejde. Jsou jediným, co máme. Podél Zdi je devatenáct pevností, a ty máš muže jen ve třech z nich. Já mám v úmyslu vybavit posádkou každou z nich, než se rok s rokem sejde.“
„Proti tomu nemám námitky, pane, ale říká se, že máš rovněž v úmyslu rozdělit tyto hrady mezi svoje rytíře a lordy, aby si je ponechali jako svá vlastní sídla, jako vazalové Tvého Veličenstva.“
„Od králů se očekává, že budou ke svým stoupencům štědří. Copak lord Eddard svoje bastardy ničemu neučil? Mnozí z mých rytířů a lordů opustili bohaté krajiny a mocné hrady na jihu. Měla by snad zůstat jejich loajalita bez odměny?“
„Pokud si Tvoje Veličenstvo přeje přijít o všechny z vazalů mého otce, neexistuje jistější způsob než rozdat severské hrady jižanským lordům.“
„Jak mohu přijít o muže, které nemám? Jak si možná vzpomeneš, doufal jsem, že Zimohrad udělím seveřanovi. Synovi Eddarda Starka. Mrskl mi moji nabídku do tváře.“ Stannis Baratheon si držel svůj žalostný výraz ve tváři jako mastif kost; rozžvýkával jej na cucky.
„Podle práva by měl Zimohrad připadnout mé sestře Sanse.“
„Myslíš lady Lannister? To tak dychtíš vidět sedět Skřeta na trůnu tvého otce? Ujišťuji tě, že dokud budu žít, nic takového se nestane, lorde Sněhu.“
Jon věděl, že nemá smysl dál naléhat. „Pane, někteří tvrdí, že máš v úmyslu udělit pozemky a hrady Chřestivé košili a Magnarovi z Thennu.“
„Kdo ti to řekl?“
Povídalo se to po celém Černém hradu. „Pokud to musíš vědět, tak jsem se ten příběh doslechl od Fialky.“
„Kdo je Fialka?“
„Kojná,“ řekla lady Melisandra. „Jeho Veličenstvo jí udělilo svobodu volně se pohybovat po hradu.“
„Ne proto, aby rozšiřovala povídačky. Je žádána kvůli svým prsům, ne kvůli jazyku. Chci od ní víc mléka a méně zpráv.“
„Černý hrad nepotřebuje žádná zbytečná ústa,“ souhlasil Jon. „S příští lodí, která vyplouvá z Východní hlídky, posílám Fialku na jih.“
Melisandra se dotkla rubínu na svém hrdle. „Fialka kojí Dallina syna, stejně jako svého vlastního. Připadá mi od tebe kruté rozdělit našeho malého prince od jeho mléčného bratra, můj pane.“
Opatrně, teď opatrně. „Mateřské mléko je jediným, co mají společného. Fialčin syn je větší a silnější. Kope prince, štípe ho a odstrkuje ho od její hrudi. Jeho otcem byl Kraster, krutý muž a chamtivý, a krev se nezapře.“
Král byl zmaten. „Já myslel, že ta kojná je dcera od toho Krastera?“
„Manželka i dcera, Tvoje Veličenstvo. Kraster se ženil se všemi svými dcerami. Fialčin chlapec byl výsledkem jejich spojení.“
„Její vlastní otec s ní zplodil dítě?“ opáčil Stannis šokovaně. „V tom případě bude jen dobře, když se jí zbavíme. Takové ohavnosti zde trpět nebudu. Tohle není Královo přístaviště.“
„Pokusím se sehnat jinou kojnou. Pokud se žádná nenajde mezi divokými, pošlu k horským klanům. Do té doby by chlapci mělo stačit kozí mléko, nechť se zlíbí Jeho Veličenstvu.“
„Mizerný osud pro prince… ale lepší než mléko od běhny, to ano.“ Stannis zabubnoval prsty do mapy. „Kdybychom se mohli vrátit k záležitosti pevností…“
„Veličenstvo,“ řekl Jon s chladnou zdvořilostí, „hostím zde tvoje muže a živím je, za velkých nákladů z našich zimních zásob. Ošatil jsem je, aby nemrzli.“
Stannise tím neuchlácholil. „Ano, podělil ses s námi o vaše nasolené vepřové a ovesnou kaši a hodil jsi nám jakési černé hadry, aby nás udržely v teple. Hadry, které by divocí byli strhali z vašich mrtvol, kdybych nepřišel na sever.“
Jon jeho slova ignoroval. „Poskytuji píci vašim koním, a jakmile bude hotovo schodiště, půjčím vám stavitele, aby mohli začít pracovat na obnově Noční pevnosti. Dokonce jsem souhlasil s tím, že vám dovolím usídlit divoké na Daru, který byl na věčnost dán Noční hlídce.“
„Nabízíš mi prázdná území a pustiny, a přesto mi upíráš hrady, které potřebuji k tomu, abych mohl odměnit svoje lordy a vazaly.“
„Ty hrady postavila Noční hlídka…“
„A Noční hlídka je opustila.“
„Aby mohla bránit Zeď,“ dořekl Jon zarputile, „ne aby se z nich mohla stát sídla pro jižanské lordy. Kameny těch pevností jsou zpevněny krví a kostmi mých bratří, dávno mrtvých. Nemohu ti je dát.“
„Nemůžeš nebo nechceš?“ Žíly na králově krku vystoupily stejně ostře, jako zněla jeho slova. „Nabídl jsem ti jméno.“
„Já mám jméno, Veličenstvo.“
„Sníh. Existovalo kdy zlověstnější jméno?“ Stannis se dotkl jílce svého meče. „Kdo si vlastně myslíš, že jsi?“
„Strážce na zdech. Meč v temnotě.“
„Neplácej mi tady ta vaše slova.“ Stannis vytáhl z pochvy meč, kterému říkal Světlonoš. „Zde je váš meč v temnotě.“ Světlo se zavlnilo nahoru a dolů po čepeli, tu rudé, tu žlutavé, tu oranžové, pomalovalo královu tvář tvrdými, jasnými odstíny. „Tohle by měl být schopen vidět i ten největší zelenáč. Jsi snad slepý?“
„Ne, pane. Souhlasím s tím, že je třeba ty hrady obsadit –“
„Chlapecký velitel souhlasí. Jaké štěstí.“
„ – posádkami z mužů Noční hlídky.“
„Ty žádné muže nemáš.“
„Pak mi je tedy dej, pane. Poskytnu důstojníky pro každou z opuštěných pevností, zkušené velitele, kteří znají Zeď a území za ní, a vědí jak nejlépe přežít nadcházející zimu. Odměnou za všechno, co jsem ti dal, mi ty dej muže, abych z nich mohl vytvořit posádky. Zbrojnoše, lučištníky, nezkušené chlapce. Beru dokonce i zraněné a nemocné.“
Stannis na něj chvíli nevěřícně hleděl, pak vyštěkl smíchy. „Jsi docela troufalý, Sněhu. Mohu ti to dát, jenže jsi blázen, pokud si myslíš, že se moji muži dají k černým.“
„Mohou nosit jakoukoliv barvu pláště, jakou si sami vyberou. Stačí, když budou poslouchat moje důstojníky, stejně dobře, jako by poslouchali tvoje vlastní.“
Král byl neoblomný. „Mám ve svých službách rytíře a lordy, potomky z ušlechtilých starých rodů. Nelze od nich očekávat, že budou sloužit bok po boku s rolníky, vrahy a zloději.“
Nebo bastardy, Veličenstvo? „Tvůj vlastní pobočník je pašerák.“
„Byl pašerák. Přišel za to o prsty. Říkali, že jsi prý devítistý devadesátý osmý muž, který velí Noční hlídce, lorde Sněhu. Co by mi podle tebe mohl na téma oněch hradů říci devítistý devadesátý devátý? Pohled na tvoji hlavu nabodnutou na kopí by mu možná pomohl v rozhodování.“ Král položil svůj zářivý meč na mapu, podél Zdi. Jeho ocel se leskla jako sluneční světlo na vodní hladině. „Jsi lordem velitelem jen proto, že to trpím. A udělal bys dobře, kdyby sis to pamatoval.“
„Jsem lordem velitel proto, že si mne vybrali moji bratři.“ Byla rána, kdy tomu Jon Sníh po probuzení sám ještě docela nevěřil a myslel si, že to zcela jistě byl jen nějaký bláznivý sen. Je to jako obléknout si nové šaty, řekl mu jednou Sam. Ze začátku je to cítit divně, ale jakmile je trochu obnosíš, začneš se v nich cítit pohodlně.
„Alliser Thorne si na způsob tvé volby postěžoval, a nedá se říci, že by neměl ke svému rozhořčení důvod.“ Mapa ležela mezi nimi jako bitevní pole, zalévaná barvami zářícího meče. „Hlasy počítal slepec, jenž měl po ruce tvého tlustého přítele. A Slynt tě nazývá převlékačem.“
Kdo by to mohl vědět lépe než Slynt? „Převlékač by ti řekl, co si přeješ slyšet a později by tě zradil. Tvoje Veličenstvo ví, že jsem byl zvolen čestně. Můj otec vždycky říkával, že jsi spravedlivý muž.“ Spravedlivý, ale tvrdý, byla přesná slova lorda Eddarda, ale Jon si nemyslel, že by bylo moudré opakovat je teď a tady.
„Lord Eddard mi nebyl přítelem, ale nebyl to muž bez jistého rozumu. Ten by mi ty hrady dal.“
Nikdy. „Nemohu vědět, co by můj otec udělal či neudělal. Já jsem složil přísahu, Veličenstvo. Zeď je moje.“
„Prozatím. Uvidíme, jak dlouho si ji udržíš.“ Stannis na něj namířil prst. „Nechej si svoje ruiny, když pro tebe tolik znamenají. Ujišťuji tě však, že pokud kterékoliv z nich zůstanou prázdné, než se rok s rokem sejde, vezmu si je s tvým svolením nebo bez něj. A pokud by se měl některé zmocnit nepřítel, brzy bude následovat tvoje hlava. A teď odejdi.“
Lady Melisandra vstala ze svého místa blízko u krbu. „S tvým svolením, pane, doprovodím lorda Sněha do jeho komnat.“
„Proč? Cestu přece zná.“ Stannis jim oběma netrpělivě mávl rukou. „Dělej, jak myslíš. Devane, jídlo. Vařená vejce a citronovou vodu.“
Po teple králova soláru pronikala zima na točitém schodišti až do morku kostí. „Zvedá se vítr, moje paní,“ varoval seržant Melisandru, zatímco vracel Jonovi jeho zbraně. „Možná by sis měla vzít teplejší plášť.“
„Zahřeje mne moje víra.“ Rudá žena scházela vedle Jona dolů po schodech. „Jeho Veličenstvo král tě začíná mít rád.“
„To jistě. Jen dvakrát mi vyhrožoval, že mne dá stít.“
Melisandra se zasmála. „To jeho mlčení by ses měl obávat, ne jeho slov.“ Když vyšli na nádvoří, vítr zvedl Jonův plášť a se zapleskáním jej vrhl proti ní. Rudá kněžka odhrnula černou vlnu stranou a zavěsila se do Jonova rámě. „Možná je tomu tak, že se ohledně divokého krále nemýlíš. Budu se modlit k Pánovi světla, aby mi seslal vedení. Když se zahledím do plamenů, vidím skrze kámen a zemi, a nalézám pravdu v duších lidí. Dokážu rozmlouvat s dávno zemřelými králi a ještě nenarozenými dětmi, a sledovat, jak ubíhají roky a období, až do konce věků.“
„To ty tvoje ohně nikdy nelžou?“
„Nikdy… třebaže my rudí kněží jsme smrtelní a někdy, hmm, zaměňujeme to, co musí přijít, s tím, co by mohlo přijít.“
Jon cítil její žár, dokonce i přes vlnu a vařenou kůži. Zavěšení do sebe přitahovali zvědavé pohledy. Dnes večer si budou v kasárnách šeptat. „Pokud skutečně dokážeš vidět ve svých plamenech zítřek, pověz mi, kdy a kde dojde k dalšímu útoku divokých.“ Vysvobodil svou paži z její.
„R’hllor nám sesílá vize, jaké si sám přeje, ale budu v plamenech hledat toho muže, Tormunda.“ Melisandřiny rudé rty se zkroutily v úsměvu. „Viděla jsem ve svých ohních tebe, Jone Sněhu.“
„To má být výhružka, moje paní? I mne máš v úmyslu upálit?“
„Špatně jsi má slova pochopil.“ Pátravě se na něj zadívala. „Obávám se, že se se mnou necítíš zrovna příjemně, lorde Sněhu.“
Jon to nepopíral. „Zeď není místem pro ženu.“
„Mýlíš se. Měla jsem sen o tvé Zdi, Jone Sněhu. Mocná byla tradice, která ji zvedla, a mocná jsou kouzla zamčená pod ledem.“ Melisandra k ní zvedla pohled. Její dech se ve vzduchu srážel v teplém vlhkém obláčku. „Toto místo je moje stejně jako tvoje, a docela brzy mne možná budeš naléhavě potřebovat. Neodmítej mé přátelství, Jone Sněhu. Viděla jsem tě v bouři, v nesnázích, obklopeného nepřáteli ze všech stran. Máš tolik nepřátel. Mám ti povědět jejich jména?“
„Já jejich jména znám.“
„Nebuď si tím tak jistý.“ Rubín na Melisandřině krku se rudě zablyštěl. „Neměl bys mít strach z nepřátel, kteří tě proklínají do tváře, ale z těch, co se usmívají, když se na ně díváš, a co si brousí nože, jakmile se otočíš. Udělal bys dobře, kdyby sis držel toho svého vlka poblíž. Vidím led a dýky ve tmě. Zmrzlou tvrdou krev a obnaženou ocel. Byla hrozná zima.“
„Na Zdi je vždycky zima.“
„Myslíš?“
„Vím to, moje paní.“
„Pak tedy nevíš nic, Jone Sněhu,“ zašeptala.
Vydáno se svolením George R.R. Martina a nakladatelství Talpress. Další šíření textu je možné pouze po dohodě s nakladatelstvím.
Přeložila Hana Březáková. Jedná se o redakčně neupravený text (ale projeto bedlivým okem Nevady :-). Vydání Tance s draky v češtině je předběžně plánováno na jaro 2012.