Když se do ní zakousl, krysa zakvičela a divoce se mu zazmítala v rukou. Její břicho bylo tou nejměkčí částí. Škubal sladké maso a po rtech mu stékala teplá krev. Bylo to tak krásné, až mu vhrkly do očí slzy. V břiše mu zakručelo a on polknul. Po třetím soustu přestala krysa zápasit a on se cítil téměř sytý.
Potom zpoza dveří kobky uslyšel zvuk hlasů.
Okamžitě strnul. Bál se dokonce i žvýkat. Jeho pusa byla plná krve a masa a chlupů, ale netroufal si je vyplivnout anebo polknout. V hrůze naslouchal šoupání bot a rachocení železných klíčů. Ne, pomyslel si, bohové, prosím, ne teď. Trvalo mu to tak dlouho, než chytnul tu krysu. Jestli mě s ní přistihou, vezmou mi ji a lord Ramsay mi pak ublíží.
Věděl, že by měl tu krysu ukrýt, ale měl takový hlad. Bylo to dva dny, co naposledy jedl, nebo možná tři. Tady dole se to dalo poznat jen stěží. Ačkoliv jeho paže a nohy byly tenoučké jako rákos, břicho měl naběhlé a vyduté a bolelo ho tak, až musel vzpomínat na lady Hornwood. Lord Ramsay ji po jejich svatbě zamknul do věže a vyhladověl ji k smrti. Nakonec jedla své vlastní prsty.
Schoulil se do rohu své cely, ruce sevřené kolem své kořisti. Krev mu vytékala z koutků úst, jak krysu trhal zuby a snažil se zhltnout tolik teplého masa, kolik jen dokázal. Maso bylo tuhé, ale tak tučné, až si pomyslel, že se mu udělá špatně. Žvýkal a polykal. Cítil, jak mu mezi zuby křupou drobné kostičky.
Zvuky byly stále halasnější. Bohové, prosím, ať nejde pro mě. Byly tu i další cely, další vězni. Někdy je slýchával křičet, dokonce i přes ty silné kamenné zdi. Ženy vždycky křičí nejhlasitěji. Vysál syrové maso a potom se pokusil vyplivnout stehenní kůstku. Ta mu však jen vyklouzla přes spodní ret a zapletla se mu do vousu. Běž pryč, modlil se, běž pryč, nevšímej si mě, prosím, prosím.
Ale kroky ustaly právě ve chvíli, kdy byly nejhlasitější, a klíče zařinčely přímo před dveřmi. Krysa mu vypadla z rukou. Patami šoupal ve slámě, jak se snažil natlačit do kouta.
Zvuk otáčejícího se zámku byl nejstrašnější ze všech. Když ho do tváře naplno udeřilo světlo, zavřísknul.
„To není on,“ řekl chlapecký hlas. „Jen se na něj podívej. Jsme ve špatné cele.“
„Poslední cela nalevo,“ odpověděl jiný hoch. „Poslední cela nalevo je tahleta, ne?“
„Ano.“ Hlas se odmlčel. „Co to říká?“
„Myslím, že se mu nelíbí to světlo.“
„A tobě by se líbilo, kdybys vypadal takhle?“ Chlapec si odkašlal a odplivnul. „A jak smrdí. Nejspíš se udusím.“
„Jedl krysy,“ řekl druhý hoch. „Podívej.“
První hoch se zasmál. „Opravdu. To je směšné.“
Musel jsem, pomyslel si. Krysy ho kousaly, když spal, hryzaly ho do prstů na rukou a na nohou, a dokonce i do tváře, takže když se mu jedna z nich dostala do rukou, neváhal. Sežrat, nebo být sežrán, to byly jediné dvě možnosti. „Udělal jsem to,“ zamumlal. „Udělal, udělal, jedl jsem ji, ony mi dělají to samé, prosím…“
Chlapci se přiblížili a seno měkce skřípalo pod jejich nohama. „Mluv se mnou,“ řekl jeden z nich. Byl to ten menší ze dvojice, štíhlý hoch, ale chytrý. „Řekni mi, jak se jmenuješ.“
Jak se jmenuji. Výkřik mu uvízl v hrdle. Naučili ho, jak se jmenuje, naučili, jenže už to bylo tak dávno, že zapomněl. Pokud to neřeknu správně, připraví mě o další prst, anebo hůř, mohl by… „Prosím,“ zakvičel tenkým, slabým hlasem. Znělo to, jako by mu bylo sto let. Možná opravdu bylo. Jak dlouho už tady jsem?
„Smraďoch,“ řekl ten větší z chlapců. „Jmenuješ se Smraďoch. Vzpomínáš si?“ Byl tím, který nesl louč. Menší hoch měl svazek železných klíčů.
Smraďoch? Po tvářích mu tekly slzy. „Vzpomínám si. Ano.“ Otevřel a zase zavřel pusu. „Jmenuju se Smraďoch. Smraďoch, Smrad, potmě rád.“ V temnotě jméno nepotřeboval, takže bylo snadné ho zapomenout. Smraďoch, Smraďoch, jmenuju se Smraďoch. Nenarodil se s tím jménem. V jiném životě byl nějakým jiný, avšak tady a teď se jmenuje Smraďoch. Vzpomínal si na to.
Pamatoval si také na ty hochy. Byly oblečeni ve stejných stříbrošedých dubletech z jehněčí vlny, s temně modrým zdobením. Oba to byli panošové, oběma bylo osm a oba se jmenovali Walder Frey. Velký Walder a Malý Walder, ano. Jenže ten velký byl Malý a ten malý byl Velký, což chlapcům připadalo zábavné a zbytku světa matoucí. „Znám vás,“ zašeptal přes popraskané rty. „Znám vaše jména.“
„Půjdeš s námi,“ řekl Malý Walder.
„Jeho lordstvo tě potřebuje,“ řekl Velký Walder.
Strach jím prolétl jako nůž. Jsou to jen děti, pomyslel si. Dva osmiletí kluci. Dokázal by přemoci dva osmileté chlapce, určitě. Přestože byl tak zesláblý, mohl by vzít louč, vzít klíč, vzít dýku z pochvy na boku Malého Waldera, uniknout. Ne, je to příliš jednoduché. Je to past. Pokud začnu utíkat, připraví mě o další prst, připraví mě o další zuby.
Služ a poslouchej a pamatuj na to, kdo jsi, a už ti nikdo neublíží. On to slíbil, jeho lordstvo to slíbilo. Dokonce i kdyby chtěl vzdorovat, neměl na to sílu. Byla z něj vyhnána důtkami, hladověním, stahováním z kůže. Když ho Velký Walder postavil na nohy a Malý Walder zamával pochodní, aby ho vyvedl z cely, následoval je poslušně jako pes. Kdyby měl ocas, sklopil by ho dolů, mezi nohy.
Venku na nádvoří se na Hrůzov snášela noc a nad východní zdi hradu stoupal měsíc v úplňku. Vysoké, trojúhelníkovité zuby cimbuří vrhaly v jeho světle stíny na zmrzlou zem, řada ostrých černých zubů. Vzduch byl studený a vlhký a plný napůl zapomenutých pachů. Svět, řekl si Smraďoch, takhle voní svět. Nevěděl, jak dlouho byl dole v kobkách, ale muselo to být nejméně půl roku. Co když to bylo pět let, nebo deset, anebo dvacet? Poznal bych to vůbec? Co když jsem tam dole zešílel a polovina mého života je pryč? Ale ne, hloupost. Ti chlapci jsou pořád chlapci. Kdyby to bylo deset let, vyrostli by v muže. To si musí pamatovat. Nedovolím, aby mě dohnal k šílenství. Může mě připravit o prsty na rukou a o zuby a o prsty na nohou, může mi vypíchnout oči a uříznout uši, avšak nemůže mě připravit o rozum, pokud se nenechám.
V čele šel Malý Walder s loučí v ruce. Smraďoch ho pokorně následoval, s Velkým Walderem těsně za zády. Psi v kotcích štěkali, když šli kolem. Vítr vířil nádvořím, profoukával tenkou látkou jeho špinavých hadrů a naháněl mu husí kůži. Noční vzduch byl studený a sychravý, ale neviděl žádnou známku sněhu, ačkoliv zima byla nepochybně na dosah ruky. Smraďoch se zamyslel, zda bude žít dost dlouho na to, aby přicházející sněhy spatřil. Kolik budu mít prstů? Kolik zubů? Když pozvednul ruku, polekal se, jak je bílá, jak bezmasá. Mám ruce starce. Zmýlil se snad, co se těch chlapců týče? Co když to nakonec nejsou Malý Walder a Velký Walder, nýbrž synové těch hochů, jež znával?
Velká síň byla šerá a zakouřená. Řady loučí hořely nalevo a napravo, svírány kostlivýma lidskýma rukama, které vyčnívaly ze zdí. Vysoko nad hlavou byly dřevěné trámy zčernaté kouře a klenutý strop ztracený ve stínu. Vzduch byl těžký pachem vína a piva a pečeného masa. Smraďochův žaludek v odpověď na ty vůně hlasitě zakručel a jeho ústa se začala plnit slinami.
Malý Walder ho klopýtajícího postrkoval kolem dlouhých stolů, kde jedli muži z posádky. Cítil na sobě jejich pohledy. Nejlepší místa, poblíž stupínku, byla obsazena Ramsayovými oblíbenci. Avšak i oni pro něj byli cizinci, tváře, které neznal. Někteří z nich krčili nosy, když procházel, zatímco jiní se při pohledu na něj smáli.
U výše postaveného stolu seděl Boltonův bastard v otcově křesle a popíjel z otcovy číše. U stolu s ním byli dva starší muži a Smraďoch na první pohled poznal, že jsou to lordové. Jeden byl vychrtlý, s tvrdýma očima, dlouhým bílým vousem a tváří drsnou jako zimní mráz. Jeho kabátcem byla otrhaná medvědí kůže, obnošená a mastná. Pod ní měl oblečenu kroužkovou košili, dokonce i tady u stolu. Druhý lord byl také hubený, ale byl pokroucený tam, kde první byl rovný. Jedno z jeho ramen bylo o hodně výše než to druhé a on sám se hrbil se nad svou chlebovou miskou jako sup nad mršinou. Jeho oči byly šedivé a chtivé, jeho zuby žluté a jeho vidlicovitý vous byl propletencem sněhobílé a stříbrné. Z jeho skvrnité lebky již viselo pouze několik chomáčků bílých vlasů, avšak plášť, do nějž byl oděn, byl hebký a jemný, z šedé vlny, zdobený černou sobolinou a upevněný na rameni hvězdicí vykovanou z tepaného stříbra.
Ramsay byl oděn v černé a růžové; černé boty, černý opasek a pochva, černý kožený kabátec oblečený přes růžový dublet s rozparky odhalujícími temně rudý satén. V jeho pravém uchu se lesknul granát vybroušený do tvaru kapky krve. Přes všechnu nádheru jeho odění však zůstával ošklivým mužem, s mohutným tělem a kulatými rameny. Jeho masivnost naznačovala, že v pozdějším věku bude mít sklony k tloustnutí. Jeho kůže byla růžová a skvrnitá, jeho nos široký, jeho ústa malá a jeho vlasy dlouhé, tmavé a suché. Jeho rty byly široké a masité, ale první věcí, které si na něm lidé povšimli, byly jeho oči. Měl oči svého otce; malé, posazené blízko vedle sebe, podivně bledé. Přízračná šeď, tak někteří nazývali ten odstín, avšak ve skutečnosti byly jeho oči téměř bezbarvé, jako dva úlomky špinavého ledu.
Když spatřil Smraďocha, usmál se. „Tady ho máme. Mého zatrpklého starého přítele.“ Mužům vedle sebe řekl: „Smraďoch je se mnou od té doby, co jsem byl chlapec. Dal mi ho můj lord otec, jako upomínku své lásky.“
Dva lordové si vyměnili pohled. „Já jsem slyšel, že tvůj sluha je mrtvý,“ řekl ten s nahrbeným ramenem. „Povídali, že ho zabili Starkové.“
Lord Ramsay se zachichotal. „Železní muži ti řeknou, že co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít, ale vstane znovu, tvrdší a silnější. Tak jako Smraďoch. Páchne však hrobem, to ti zaručuji.“
„Páchne výkaly a starými zvratky.“ Starý lord se shrbeným ramenem odhodil kost, kterou ohlodával, a otřel si prsty o ubrus. „Máš nějaký důvod, proč nám ho musíš vnucovat, akorát když jíme?“
Stařec s rovnými zády v kroužkové košili si Smraďocha pozorně prohlížel tvrdýma očima. „Podívej se na něj ještě jednou,“ pobídl druhého lorda. „Jeho vlasy zbělely a je o tři kameny hubenější, ale tohle není žádny sluha. Copak jsi zapomněl?“
Křivozadý lord na něj znovu pohlédl a překvapeně si odfrknul. „On? Je to možné? Starkův svěřenec. Usmíval se, vždycky se usmíval.“
„Teď už se tak často neusmívá,“ přiznal lord Ramsay. „Možná jsem zpřelámal pár těch jeho hezkých bílých zoubků.“
„Udělal bys lépe, kdybys mu podřízl hrdlo,“ řekl lord v kroužkové zbroji. „Pes, který se obrátí proti svému pánu, je dobrý leda tak na stažení z kůže.“
„Och, však jsme mu taky kůži stáhli. Tuhle a támhle,“ řekl Ramsay.
„Ano, můj lorde. Choval jsem se špatně, můj lorde. Drze a…“ Kousl se do rtu a snažil se přemýšlet nad tím, co ještě mohl provést. Služ a poslouchej, řekl sám sobě, a on tě nechá žít a ponechá ti ty části těla, co ti ještě zbývají. Služ a poslouchej a pamatuj si své jméno. Smraďoch, Smrad, sloužím rád.
„Máš na ústech krev,“ všiml si Ramsay. „Copak sis zase rozkousával prsty, Smraďochu?“
„Ne. Ne, můj lorde, přísahám.“ Smraďoch se jednou pokusil ukousnout svůj vlastní prst, aby ho přestal bolet, poté, co mu z něj sloupli kůži. Lord Ramsay by člověku nikdy jednoduše neuřízl prst. Víc se mu líbilo, když ho stáhnul z kůže a odhalené maso pak vysychalo a praskalo a zahnívalo. Smraďoch byl bičován a lámán a řezán, ale žádná bolest nebyla ani z poloviny tak trýznivá jako ta, jež následovala po stažení kůže. Byl to ten druh bolesti, který přiváděl lidi k šílenství, a nebylo ho možné snášet dlouho. Dříve nebo později začala oběť křičet. „Prosím, už ne, ať to přestane bolet, uřízni to,“ a lord Ramsay vyhověl. Byla to taková hra, kterou hráli. Smraďoch se dobře naučil její pravidla, avšak jednou je zapomněl a pokusel se zbavit té bolesti vlastními zuby. Ramsay nebyl potěšen a onen přečin stál Smraďocha další zub. „Jedl jsem krysu,“ zamumlal.
„Krysu?“ Ramsayovy bledé oči zajiskřily ve světle loučí. „Všechny krysy v Hrůzově patří mému lordu otci. Jak ses opovážil vzít si jednu z nich k jídlu bez mého svolení?“
Smraďoch nevěděl, co říct, a tak neřekl nic. Jediné nesprávné slovo by ho mohlo stát další zub, nebo dokonce prst. Prozatím přišel o dva prsty na levé ruce a o malíček na pravé, zato dole jen o malíček pravé nohy oproti třem prstům na noze levé. Občas žertoval Ramsay o tom, že ho vyvažuje. Nechce mi ubližovat, řekl mi to, dělá to jen tehdy, když mu k tomu zavdám příčinu. Jeho lord byl milosrdný a laskavý. Byl by mu býval mohl stáhnout kůži z tváře, za některé věci, které Smraďoch řekl předtím, než se naučil znát své skutečné jméno a patřičné místo.
Lord Ramsay si naplnil číši pivem. „Smraďochu, mám pro tebe potěšující zprávy. Budu se ženit. Můj lord otec mi přiváží Starkovo děvče. Dceru lorda Eddarda, Aryu. Pamatuješ si přece malou Aryu, nebo ne?“
Arya Podnožka, řekl málem. Arya Koňská tvář. Robbova mladší sestra, s hnědými vlasy, protáhlou tváří, vychrtlá jako tyčka, pořád špinavá. Sansa byla ta hezká. Vzpomínal si na dobu, kdy uvažoval nad tím, že by ho lord Eddard mohl za Sansu oženit a přijmout ho za syna, ale to byla jen pouhá dětská představa. Arya, naproti tomu… „Vzpomínám si na ni. Arya.“
„Bude Paní Zimohradu a já jejím lordem.“
Je to jen děvčátko. „Ano, můj lorde. Blahopřeji.“
„Budeš mě doprovázet na svatbě, Smraďochu?“
Zaváhal. „Pokud si to přeješ, můj lorde.“
„Och, přeji.“
Znovu zaváhal a napadlo ho, zda to není nějaký krutý žert. „Ano, můj lorde. Pokud tě to potěší. Bude to pro mě čest.“
„Pak tě tedy musíme vytáhnout z těch ohavných kobek. Znova tě vydrhnout dorůžova, pořídit ti nějaké čisté oblečení, něco k jídlu. Mám pro tebe malý úkol a budeš potřebovat, aby se ti vrátila všechna síla, jestli mi máš posloužit. A ty mi chceš posloužit, vím to.“
„Ano, můj lorde. Víc než cokoliv jiného.“ Přeběhl mu mráz po zádech. „Jsem tvůj Smraďoch. Prosím, dovol mi, ať ti posloužím. Prosím.“
„Jelikož tak hezky žádáš, jak bych tě mohl odmítnout?“ Ramsay Bolton se usmál. „Jedu do války, Smraďochu. A ty pojedeš se mnou, abys mi pomohl přivést domů mou panenskou nevěstu.“
Vyšlo na stránkách GRRM. Vydáno se svolením autora a českého nakladatele. Překlad: Léto