Ukázková kapitola z Vichrů zimy (pozor, může samozřejmě obsahovat spoilery). Za překlad díky Arutha2321. Navazuje tak na přeloženou kapitolu Theona a také na střípky z několika kapitol.
V to ráno, kdy odcházela z Vodních zahrad, její otec vstal ze svého křesla a políbil ji na tváře. „Osud Dorne je ve tvých rukou, dcero,“ řekl a vsunul jí pergamen do ruky. „Jeď rychle, jeď opatrně, buď mýma očima i ušima i hlasem… ale především, dávej si pozor.“
„Dám, otče.“ Neuronila ani slzu. Arianne Martell byla Dornská princezna, a Dorňané neplýtvali vodou lehkovážně. Měla ale namále. Nebyly to ani polibky, ani chraplavá slova jejího otce, co jí vehnalo vlhkost do očí. Byla to námaha, se kterou se postavil a roztřeseným krokem na oteklých a dnou zapálených nohou přešel k ní. To gesto bylo důkazem jeho lásky. To gesto bylo důkazem jeho víry.
Věří ve mne. Já ho nezklamu.
Z Dorne vyšli v sedmi na sedmi písečných hřebcích. Malá skupinka často cestuje rychleji než velká, ale dědička Dorne necestuje sama. Z Boží milosti přijel Ser Daemon Písek, bastard; kdysi panoš prince Oberyna, teď Ariannin tělesný strážce. Dva odvážní mladí rytíři ze Slunečného oštěpu, Joss Hood a Garibald Shells, přidali své meče k tomu jeho. Z Vodních zahrad sedm havranů a vysoký mladý hoch, který o ně pečoval. Jmenoval se Nate, ale s ptáky pracoval tak dlouho, že mu nikdo neřekl jinak než Pírko. A protože princezna potřebuje ženy, které jí budou dělat společnost, v kompanii jely taky hezká Jayne Ladybright a divoká Elia Písek, čtrnáctiletá panna.
Vyrazili na severoseverozápad, přes suchou zem a vyprahlé pláně a bledé písky k Duchokopci, pevnosti rodu Tolandů, kde na ně čekala loď, která je měla převézt přes Dornské moře. „Pošli havrana vždycky, když budeš mít nějaké novinky,“ řekl jí princ Doran, „ale hlaš jen to, čím si budeš jistá, že je pravda. Jsme tady ztraceni v mlze, zavaleni drby, podvody a příběhy cestovatelů. Neodvážím se zakročit dřív, než budu mít jistotu, co se děje.“
Válka se děje, pomyslela si Arianne, a tentokrát jí Dorne nebude ušetřeno. „Přichází skáza a smrt,“ varovala je Ellaria Písek, než sama od prince Dorana odešla. „Je čas, abychom se s mými háďaty rozutekli a přežili to krveprolití.“ Ellaria se vracela na sídlo svého otce v Peklolese. S ní šla její dcera Loreza, která právě dovršila sedm let. Dorea zůstala ve Vodních zahradách, jedno dítě mezi sty dalšími. Obella měla být vyslána na Sluneční oštěp, kde měla sloužit jako šenk manželce kastelána Manfreye Martella.
A Elia Písek, nejstarší ze čtyř holek, které princ Oberyn s Ellarií zplodil, měla překročit Dornské moře společně s Arianne. „Jako dáma, ne jako válečník,“ přízvukovala jí její matka, ale stejně jako všichni Píseční hadi i Elia měla svůj vlastní rozum.
Písky překonali za dva dlouhé dny a většinu z dvou nocí, v průběhu čeho se zastavili jen třikrát, aby vyměnili koně. Arianne se cítila osamělá, obklopena tolika cizinci. Elia byla její sestřenice, ale napůl dítě, a Daemon Písek… věci už nikdy nebyly stejné mezi ní a Bastardem z Boží milosti poté, co její otec odmítl jeho žádost o její ruku. Tehdy byl jen chlapec, navíc bastard, žádný vhodný milenec pro dornskou princeznu, měl si to uvědomit. A byla to vůle mého otce, ne moje. Zbytek svých společníků sotva znala.
Arianne se stýskalo po její přátelích. Drey a Garin a její sladká Flekatá Sylva byli odmalička její součástí, spolehliví důvěrníci, se kterými sdílela svoje sny a tajemství, kteří ji potěšili, když byla smutná, a pomáhali jí čelit svému strachu. Jeden z nich ji zradil, ale stejně jí všichni chyběli. Byla to moje chyba. Arianne je zatáhla do svého plánu odvést Myrcellu Baratheon a korunovat ji za královnu. Měl to být skutek rebelie, který měl konečně rozhýbal ruku jejího otce, ale někdo neudržel jazyk za zuby a to bylo jejich zkázou. Toto neohrabané spiknutí nic nedokázalo, navíc stálo ubohou Myrcellu část obličeje, a sera Aryse Oakhearta jeho život.
Arianne chyběl i ser Arys, víc než by kdy pokladala za možné. Šíleně mě miloval, pomyslela si, a já jsem ho vždycky měla jen ráda. Využila jsem ho, v posteli i ve svém plánu, ukradla mu lásku i čest, a na oplátku jsem mu nedala nic jiného, než své tělo. Nakonec nedokázal žít s tím, co jsme provedli. Proč jinak by se její bílý rytíř vrhl přímo na sekyru Area Hotaha, a umřel tak, jak umřel? Byla jsem hloupá svévolná holka, hrála jsem si na hru o trůny, jako bych byla opilec hrající v kostky.
Cena za její hloupost byla vysoká. Drey byl poslán na druhý konec světa do Norvosu, Garin uvržen do vyhnanství do Tyroše na dva roky, a její sladká hloupoučká usměvavá Sylva provdaná za Eldona Estermonta, muže, který jí klidně mohl být prarodičem. Ser Arys zaplatil svou krví, Myrcella uchem.
Jen ser Gerold Dayne vyvázl bez stopy. Temnohvězda. Kdyby se Myrcellin kůň v posledním momentu nesplašil, jeho dlouhý meč by ji otevřel od hrudníku až k pasu, a ne jen usekl ucho. Dayne byl její nejstrašlivějším hříchem, tím, který Arianne nejvíc litovala. Jedním úderem meče proměnil její zpackaný plán na něco temného a krvavého. Kdyby byli bohové dobří, touto dobou by ho už Obara Písek zahnala do jeho državy v kopcích a tam ukončila jeho život.
To samé řekla i Daemonu Pískovi v tu první noc, když rozdělávali tábor. „Dávej si pozor na to, co si přeješ, princezno,“ odpověděl. „Temnohvězda by stejně lehce mohl ukončit život lady Obary.“
„Je s ní Areo Hotah.“ Kapitán stráží prince Dorana vyřídil sera Aryse Oakhearta jediným úderem, přestože Královská stráž mají být ti nejvybíranější rytíři z celé říše. „Proti Hotahovi neobstojí žádný muž.“
„Ale co Temnohvězda? Je to vůbec muž?“ Ser Daemon se zašklebil. „Muž by nikdy neudělal to, co on provedl princezně Myrcelle. Ser Gerold je větší zmije, než tvůj strýc kdy byl. Princ Oberyn viděl, že je jedovatý, řekl to víc než jednou. Je jen škoda, že se nikdy nedostal k tomu, aby ho zabil.“
Jedovatý, pomyslela si Arianne. Ano. Krásný a jedovatý. Tak ji oklamal. Gerold Dayne byl tvrdý a krutý, ale tak pohledný, že princezna nevěřila polovině příběhů, které o něm slyšela. Hezcí kluci byli vždycky její slabinou, obzvlášť ti, kteří byli taky temní a nebezpeční. To bylo předtím, když jsem byla jen holka, řekla si. Teď jsem žena, dcera svého otce. Tuto lekci jsem se naučila dobře.
Na úsvitu opět vyrazili. Elia Písek byla vepředu, a její černý vrkoč za ní vlál, když se řítila po suché, popraskané pláni nahoru do kopců. To děvče bylo posedlé koni, což mohl být důvod, proč tak často páchla, k nevůli její matky. Někdy bylo Arianne Elarie líto. Čtyři holky, a každá z nich byla pravou dcerou svého otce.
Zbytek družiny si držel pokojnější tempo. Princezna se ocitla vedle sera Daemona a vzpomínala na jiné vyjížďky, když byli mladší, vyjížďky, které často končily objetím. Když se přichytila, jak po něm potají vrhá pohledy, po vysokém a galantním mladíkovi v sedle, musela si Arianne připomenout, že je dědičkou Dorne, a on není nic víc, než její strážce. „Řekni mi, co víš o tom Jonu Conningtonovi,“ přikázala mu.
„Je mrtvý,“ řekl Daemon Písek. „Umřel ve Svárlivých zemích. Říká se, že se upil k smrti.“
„Takže tuto armadu vede mrtvý opilec?“
„Možná je tento Jon Connington synem tamtoho. Nebo prostě nějaký chytrý žoldák, který si přivlastnil jméno mrtvého muže.“
„Nebo vůbec neumřel.“ Mohl Connington celé ty roky předstírat smrt? To by si vyžadovalo trpělivost hodnou jejího otce. Při té myšlence bylo Arianne nevolno. Vybavovat se s tak rozvážným mužem by mohlo být nebezpečné. „Jaký byl předtím, než… než umřel?“
„Když byl uvržen do vyhnanství, byl jsem chlapcem v Boží milosti. Nikdy jsem ho neznal.“
„Tak mi řekni, co jsi o něm slyšel od jiných.“
„Jak má princezna poroučí. Connington byl lordem Gryfova hřadu v dobách, kdy lordstvo Gryfova hřadu ještě za něco stálo. Panoš prince Rhaegara, nebo aspoň jeden z nich. Pozdější přítel a společník prince Rhaegara. Šílený král ho jmenoval pobočníkem v době Robertova povstání, ale Jon byl poražen u Kameného septu v Bitvě zvonů, a Robert se dostal pryč. Král Aerys byl rozzuřen a uvrhl Conningtona do vyhnanství. Tam umřel.“
„Nebo ne.“ To všechno jí řekl i princ Doran. Musí toho být víc. „To jsou jen věci, které dělal. To všechno vím. Jaký to byl člověk? Upřímný a čestný, prodejný a chamtivý, pyšný?“
„Pyšný, zajisté. Dokonce arogantní. Věrný Rhaegarův přítel, ale nedůtklivý vůči jiným. Robert byl jeho lenním pánem, ale slyšel jsem, že Conningtonovi nebylo po vůli sloužit takovému lordovi. I v té době bylo o Robertovi známo, že holduje vínu a děvkám.“
„Takže lord Jon děvkám neholdoval?“
„To nedovedu říct. Někteří muži drží své děvkaření v tajnosti.“
„Měl manželku? Milenku?“
Ser Daemon pokrčil rameny. „Pokud vím, tak ne.“
To bylo taky znepokojivé. Ser Arys Oakheart kvůli ní porušil svou přísahu, ale nezdálo se, že by se Jon Connington nechal podobně ovlivnit. Dokážu se takovému muži vyrovnat pouhými slovy?
Princezna upadla do tichého rozjímání nad tím, co ji čeká na konci této cesty. V tu noc, když se utábořili, vlezla do stanu, který sdílela s Jayne Ladybrigt a s Elií Písek a vytáhla si z rukávu kousek pergamenu, aby si ho mohla opět přečíst.
Pro prince Dorana z rodu Martellů.
Doufám, že si na mě vzpomínáš. Dobře jsem znal tvou sestru, a byl jsem oddaným služebníkem tvého švagra. Truchlím za nimi stejně jako ty. Neumřel jsem, o nic víc než syn tvojí sestry. Abychom ochránili jeho život, drželi jsme ho v ústraní, ale čas na ukrývání se skončil. Drak se vrátil do Západozemí, aby si uplatnil svoje dědictví a pomstil svého otce, a princeznu Eliu, svoji matku. V jejím jménu se obracím na Dorne. Nezavrhněte nás.
Jon Connington
Lord Gryfího hřadu
Pobočník pravého krále
Arianne si ten list přečetla třikrát, potom ho opět srolovala a vsunula si ho do rukávu. Do Západozemí se vrátil drak, ale ne ten drak, kterého čekal můj otec. Nikde v listu nebyla zmínka o Daenerys za bouře zrozené… ani o princi Quentynovi, jejím bratrovi, který byl vyslán vyhledat dračí královnu. Princezna si pamatovala, jak jí její otec vmáčkl do dlaně onyxovou figurku na cyvasse a tichým a chraplavým hlasem jí vyzradil svůj plán. Dlouhá a nebezpečná výprava s velmi nejistým přijetím na jejím konci, řekl. Odešel, aby nám přivedl zpátky touhu našeho srdce. Pomsta. Spravedlnost. Oheň a krev.
Oheň a krev bylo tím, co mu nabízel i Jon Connington (pokud to tedy byl on). Nebo ne? „Přichází s žoldáky, ale nemá žádné draky,“ řekl jí princ Doran v tu noc, kdy dorazil havran. „Zlaté společenství je nejlepší a největší ze svobodných společenství, ale deset tisíc žoldáků nemůže doufat, že dobude Sedm království. Eliin syn… plakal bych radostí, kdyby nějaká část mojí sestry přežila, ale jaký máme důkaz, že je to opravdu Aegon?“ Když to říkal, hlas se mu zlomil. „Kde jsou draci?“ zeptal se. „Kde je Daenerys?“ a Arianne věděla, že ve skutečnosti se ptá, kde je můj syn?
Na Kostěné cestě a v Princově průsmyku se shromáždili dvě části dornské armády, a tam seděli, brousili si kopí, leštili brnění, hrali v kostky, pili, hádali se, jejich počty den co den upadali, a čekali, čekali, čekali, kdy je dornský princ vypustí na nepřátele rodu Martellů. Čeká na draky. Na oheň a krev. Na mě. Jedno slovo od Arianne a tyto armády by se vydaly na pochod… pokud by to slovo bylo drak. Pokud by slovo, které pošle, bylo válka, lordi Yronwood a Fowler a jejich armády zůstanou na místě. Dornský princ byl velice prohnaný; válka v tomto případě znamenalo čekat.
Před polednem třetího dne se před nimi objevil Duchokopec. Jeho zdi bílé jak křída se leskli v kontrastu s hlubokou modří Dornského moře. Ze čtvercových věží v rozích hradu vlály praporce rodu Tolandů; zelený drak zakousnutý do vlastního ocasu, na zlatém poli. Slunce a oštěp rodu Martellů vlály nad velkou centrální pevností, a vzdorovitě zářily, zlatě, rudě a oranžově.
Lady Toland dostala napřed havrana varujícího ji před jejich příchodem, takže hradní brána byla otevřena a Nymellina nejstarší dcera spolu s jejím stevardem jim vyjeli naproti, aby se setkali u úpatí kopce. Valena Toland, vysoká a divoká, se záplavou jasně červených vlasů stékající kolem jejích ramenou, uvítala Arianne výkřikem, „Konečně jste přišli? Jak pomalé jsou ty koně?“
„Dost rychlé, abychom ty vaše předběhli k hradní bráně.“
„Uvidíme.“ Valena zvrtla svého velkého rudocha, vrazila mu paty do slabin a závod se začal. Hnali se prašnými uličkami vesnice na úpatí kopce a slepice i vesničané jim urychleně uhýbali z cesty. Arianne byla o tři koňské délky pozadu, než se její klisna dostala do trysku, ale v polovině kopce už náskok zkrátila na jednu a půl koňské délky. Když se řítily k bráně, jely bok po boku, ale pět metrů od brány z mračna prachu za nimi vylétla Elia Písek a na své černé kobylce je obě předběhla.
„Co jsi napůl kůň, děvče?“ zeptala se Valena se smíchem, když sesedly na dvoře. „Princezno, přivedla sis stájníčku?“
„Jsem Elia,“ prohlásila holka. „Lady Kopí.“
Ten, co jí tu přezdívku nasadil do hlavy, se má za co zodpovídat. Klidně to ale mohl být i princ Oberyn a Rudá zmije se nikdy nezodpovídala nikomu kromě sebe.
„Holka z klání,“ řekla Valena. „Ano, slyšela jsem o tobě. Jako prvá na nádvoří máš tu čest napojit a odstrojit koně.“
„A pak pohledej koupelnu,“ řekla princezna Arianne. Elia byla od hlavy po paty pokryta vápnem a prachem.
V tu noc Arianne a její rytíři večeřeli s Lady Nymellou a jejími dcerami ve velké hradní síni. Teora, mladší holka, měla stejně rudé vlasy jako její sestra, ale jinak nemohly být víc odlišné. Byla nízká, baculatá, a tak plachá, že by ji člověk mohl považovat za němou. Jevila větší zájem o kořeněné hovězí a medovou kachnu než o pohledné mladé rytíře u stolu, a vypadala spokojená s tím, že zájmy rodu Toland hájí její lady matka a sestra.
„Slyšeli jsme tady ty samé příběhy, co vy na Slunečném oštěpu,“ řekla jim lady Nymella, zatímco její sluha naléval víno. „Žoldnéři vyloďující se u Mysu hněvu, obléhané nebo obsazované hrady, zabavená nebo vypálená úroda. Odkud tito muži pocházejí a kdo jsou, tím si nikdo není jistý.“
„Nejprve jsme slyšeli, je jsou to piráti a dobrodruzi,“ řekla Valena. „Pak to mělo být Zlaté společenství. Teď se proslýchá, že je to Jon Connington, pobočník Šíleného krále, povstalý z hrobu, aby převzal, co mu po právu patří. Kdokoliv to je, Gryfův hřad před nimi padl. Deštivý dům, Vraní hnízdo, Mlholes, dokonce i Zelenokámen na svém ostrově. Všechny obsazeny.“
Arianniny myšlenky okamžitě šli k její sladké Flekaté Sylvě. „Kdo by chtěl Zelenokámen? Proběhla bitva?“
„Z toho co jsme slyšeli, ne, ale všechny ty příběhy jsou pokroucené.“
„Někteří rybáři vám rozpoví, že padl i Tarth,“ řekla Valena. „Tito žoldnéři teď ovládají většinu Mysu hněvu a polovinu Kamenoschodů. Slyšeli jsme řeči o slonech v lesích.“
„Slony?“ Arianne nevěděla, co si má o tom myslet. „Jste si jisty? Ne draky?“
„Slony,“ trvala Lady Nymella na svém.
„A krakatice u Zlomeného ramena, co stahují pod vodu poškozené galéry,“ řekla Valena. „Náš mistr tvrdí, že krev je vylákala na hladinu. Ve vodě jsou těla. Několik se jich vyplavilo na našich březích. A to není nic. U Mučitelovy hlubiny se usadil nějaký nový král pirátů. Nechává se nazývat Králem Vodou. Má opravdové válečné lodě, se třemi palubami, příšerně velké. Bylo moudré, že jste nepřišli po moři. Od doby, co Rudovínská flotila přešla Kamenoschody, ty vody se hemží divnými praporci, až na sever po Tarthské úžiny a Záliv ztroskotání. Myřané, Volanťané, Lysané, dokonce plenitelé ze Železných ostrovů. Někteří vpluli do Dornského moře a vysadili muže na jižním pobřeží Mysu hněvu. Našli jsme vám dobrou rychlou loď, jak poručil tvůj otec, ale stejně… buďte opatrní.“
Takže je to pravda. Arianne se chtěla zeptat na svého bratra, ale její otec naléhal, aby střežila každé svoje slovo. Pokud tyto lodě nepřivezly Quentyna zpátky domů i s dračí královnou, raději ho vůbec nezmiňovat. O misi jejiho bratra v Zálivu otrokářů věděl jen její otec a několik jeho nejvěrnějších. Lady Toland a její dcera nepatřily mezi ně. Kdyby to byl Quentyn, jistě by Daenerys přivedl zpátky do Dorne. Proč by riskoval vylodění u Mysu hněvu, mezi bouřkovými lordy?
„Je Dorne v ohrožení?“ zeptala se Lady Nymelle. „Musím se přiznat, pokaždé, když vidím cizí plachtu, sevře mi srdce. Co kdyby se ty lodě stočily na jih? Většina vojska Tolandů je s Lordem Yronwoodem na Kostěné cestě. Kdo ubrání Duchokopec, pokud tito cizinci přistanou na našem pobřeží? Mám zavolat svoje muže domů?“
„Vašich mužů je potřeba tam, kde jsou, paní moje,“ ujistil ji Daemon Písek. Arianne rychle přikývla. Důsledkem každé jiné rady by bylo rozpuštění armády lorda Yronwooda, když by každý muž spěchal domů bránit svůj domov před údajnými nepřáteli, kteří mohou a nemusí přijít. „Až budeme bez pochyb vědět, jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé, můj otec bude vědět, co dělat,“ řekla princezna.
Tehdy bledá, zavalitá Teora zvedla zrak od smetanových koláčků na talíří. „Jsou to draci.“
„Draci?“ řekla její matka. „Teora, neblázni.“
„Neblázním. Oni přicházejí.“
„Jak bys to mohla vědět?“ zeptala se její sestra s náznakem opovržení v hlase. „Další z tvých malých snů?“
Teora slabě přikývla. Brada se jí třásla. „Tancovali. V mém snu. A všude, kde draci tancovali, umírali lidi.“
„Sedmi, spaste nás.“ Lady Nymella rozčileně vydechla. „Kdybys nejedla tolik koláčků, neměla bys takové sny. Těžká jídla nejsou pro dívky ve tvém věku, když jsou tvoje nálady tak nevyrovnané. Mistr Toman říká -“
„Nesnáším mistra Tomana,“ řekla Teora. Potom vystartovala od stolu a její lady matka se za ni musela omlouvat.
„Buďte k ní shovívavá, lady,“ řekla Arianne. „Vzpomínám si, když jsem byla v jejím věku. Jsem si jistá, že můj otec byl ze mě zoufalý.“
„To mohu dosvědčit.“ Ser Daemon si upil vína a řekl, „Rod Tolandů má draka ve svém praporci.“
„Draka zakousnutého do vlastního ocasu, ano,“ řekla Valena. „Od dob Aegonovy dobyvačné výpravy. Tady nedobýval. Jinde spálil svoje nepřátele, spolu se svými sestrami, ale sem jsme se před nimi stáhli a nechali jsme jim ke spálení pouze kámen a písek. A draci kroužili a kroužili a šli si po ocasech kvůli nedostatku jiné potravy, až se úplně zauzlili.“
„Naši předkové v tom sehráli svou roli,“ řekla Lady Nymella hrdě. „Bylo vykonáno mnoho chrabrých skutků, a umřelo mnoho odvážných mužů. Všechno to bylo zapsáno mistry, kteří nám sloužili. Kdyby se moje princezna chtěla dovědět víc, ty knihy máme v knihovně.“
„Možná někdy jindy,“ řekla Arianne.
Když tu noc Duchokopec usnul, princezna si navlekla plášť s kapucí proti chladu a šla se projít po hradbách, aby si pročistila myšlenky. Daemon Písek ji našel opírat se o parapet a vyhlížet na moře, kde měsíc tančil po vodě. „Princezno,“ řekl, „měla bys spát.“
„To samé bych mohla říct já.“ Arianne obrátila pohled k němu. Milý obličej, rozhodla se. Chlapec, kterého jsem znala, se proměnil v hezkého muže. Oči měl modré jako pouštné nebe, vlasy světle hnědé jako písek, po kterém sem docestovali. Nakrátko ostříhaná bradka mu lemovala čelist, ale nedokázala úplně zakrýt důlky na tvářích, když se usmíval. Vždycky jsem milovala jeho úsměv.
Bastard z Boží milosti byl taky jedním z nejlepších šermířů Dornu, jak se dalo čekat od někoho, kdo byl panošem prince Oberyna a obdržel své rytířství od Rudé zmije samotné. Někteří si šeptali, že byl i milencem jejího strýce, ač zřídka mu to někdo řekl do očí. Arianne nevěděla, jestli je to pravda. Byl však jejím milencem. Ve čtrnácti mu věnovala svoje panenství. Daemon nebyl mnohem starší, takže jejich páření bylo stejně neohrabané jako vášnivé. No i tak to bylo pěkné.
Arianne mu věnovala svůj nejsvůdnější úsměv. „Můžeme se o postel podělit.“
Obličej sera Daemona byl jako z kamene. „Zapomnělas, princezno? Jsem bastard.“ Vzal její ruku do své. „Pokud této ruky nejsem hoden, jak můžu být hoden tvojí kundičky?“
Ucukla rukou. „Za to by sis zasloužil facku.“
„Můj obličej je tvůj. Dělej, co chceš.“
„Vypadá to, že co chci já, ty nechceš. Tak ať. Mluv se mnou. Mohl by to opravdu být princ Aegon?“
„Gregor Clegane vyrval Aegona Elii z náručí a rozmlátil mu hlavu o zeď,“ řekl ser Daemon. „Pokud má princ lorda Conningtona rozdrcenou lebku, uvěřím, že se Aegon Targaryen vrátil ze záhrobí. Jinak ne. Je to nějaký falešný hoch, nic víc. Zástěrka nějakého žoldnéře, aby získal podporu.“
Můj otec se obává toho samého. „Ale pokud ne… pokud je to opravdu Jon Connington, pokud je ten kluk Rhaegarův syn…“
„Doufáš, že to tak je, nebo ne?“
„Já… mému otci by udělalo velikou radost, kdyby byl Eliin syn pořád naživu. Svou sestru velice miloval.“
„Ptal jsem se na tebe, ne na tvého otce.“
Ano, na mě. „Když Elia umřela, bylo mi sedm. Říkají, že jsem jednou měla její dceru Rhaenys v náručí, když jsem ještě byla moc malá, abych si to pamatovala. Aegon je pro mě cizincem, ať to už je on, nebo ne.“ Princezna se odmlčela. „Hledali jsme Rhaegarovu sestru, ne jeho syna.“ Její otec se seru Daemonovi svěřil, když ho vyvolil za strážce svojí dcery; alespoň s ním mohla mluvit otevřeně. „Byla bych radši, kdyby to byl Quentyn, kdo se vrátil.“
„Alespoň to tvrdíte,“ řekl Daemon Písek. „Dobrou noc, princezno.“ Uklonil se jí a nechal ji tam stát.
Co tím myslel? Arianne ho sledovala, jak odchází. Co bych to byla za sestru, kdybych nechtěla, aby se můj bratr vrátil? Pravda, nesnášela Quentyna celé ty roky, kdy si myslela, že ho její otec chce jmenovat dědicem místo ní, ale celé se to prokázalo jako nedorozumění. Dědičkou Dorne byla ona, na to měla slovo jejího otce. Quentyn bude mít svou dračí královnu, Daenerys.
Na Slunečním oštěpu visel portrét princezny Daenerys, která se přišla do Dorne vdát za jednoho z Arianniných předků. Ve svých mladších letech Arianne strávila celé hodiny hleděním na něj, v dobách, kdy byla jen buclatá plochá holka na sklonku panenství, která se každý noc modlila k bohům, aby ji učinili hezkou. Před sto lety přišla Daenerys Targaryen do Dorne vyjednat mír. Teď přichází jiná, aby vedla válku, a můj bratr bude jejím králem a druhem. Král Quentyn. Proč to jen znělo tak hloupě?
Téměř stejně hloupě jako Quentyn jedoucí na drakovi. Její bratr byl upřímný hoch, dobře vychovaný a poslušný, ale nezajímavý. A obyčejný, tak obyčejný. Bohové dali Arianne tu krásu, pro kterou se tolik namodlila, ale Quentyn se zjevně modlil pro něco jiného. Měl moc velkou a jakoby čtvercovou hlavu, vlasy barvy vysušeného bahna. Měl taky ovislá ramena a kolem pasu byl až moc hrubý. Až moc se podobá otci.
„Miluji svého bratra,“ řekla Arianne, i když ji slyšel pouze měsíc. Ale upřímně, skoro vůbec ho neznala. Quentyn byl vychován lordem Andersem z rodu Yronwoodů, z královské krve, synem lorda Ormonda Yronwooda a vnukem lorda Edgara. Její strýc Oberyn v mládí s Edgarem vybojoval duel a uštědřil mu zranění, které začalo odumírat a přivodilo mu předčasnou smrt. Poté ho lidi začali volat „Rudou zmijí“ a mluvili o jedu, který nosil na čepeli. Yronwoodové byli starým rodem, hrdým a mocným. Před příchodem Rhoynarů kralovali víc než polovině Dornu, jejich území byla mnohem větší než državy rodu Martellů. Smrt lorda Edgara by jistě byla následovala krevní msta a rebelie, kdyby její otec okamžitě nezakročil. Rudá zmije odjel do Starého města a odtud přes úzké moře do Lysu, ač nikdo se to neodvažoval nazvat vyhnanstvím. A když nastal pravý čas, Quentyn byl odevzdán lordu Andersovi do pěstounské péče, jako znak důvěry. To pomohlo zacelit trhlinu mezi Slunečním oštěpem a Yronwoody, ale otevřelo novou mezi Quentynem a Písečnými hady… a Arianne si vždycky byla bližší se svými sestřenicemi než se svým vzdáleným bratrem.
„Pořád jsme ale ze stejné krve,“ zašeptala. „Ovšemže chci svého bratra domů. Opravdu.“ Vítr od moře jí po pažích rozesel husí kůži. Arianne si přitáhla plášť blíž k tělu a odešla vyhledat svou postel.
Jejich loď se jmenovala Sokol. Vypluli za ranního přílivu. Bohové k nim byli milosrdní, moře bylo pokojné. I za příznivého větru plavba trvala celý den a celou noc. Jayne Ladybright dostala mořskou nemoc a strávila většinu plavbu převěšena přes zábradlí, což Elia Písek pokladala za výjimečně vtipné. „Někdo by měl to děcko dobře ztřískat,“ vyhlásil Joss Hood… jenže Elia byla mezi těmi, kdo ho slyšeli.
„Jsem skoro dospělá žena, sere,“ odpověděla povýšenecky. „Nechám vás ztřískat mě… ale nejdřív se mi musíte postavit u klání, a srazit mě z koně.“
„Jsme na lodi, nemáme tu koně,“ odpověděl Joss.
„A navíc dámy nebojují,“ naléhal ser Garibald Shells, mnohem vážnější a vychovanější mladý muž než jeho společník.
„Já ano. Jsem lady Kopí.“
Arianne slyšela dost. „Možná jsi kopí, ale k lady máš daleko. Jdi dolů a zůstaň tam, než se dostaneme na pevninu.“
Kromě toho byla plavba prosta nějakých zvláštních událostí. Za soumraku v dálce zahlédli galéru. Její vesla ve světle měsíce stoupala a klesala, ale pohybovala se směrem od nich, zmenšovala se a zanedlouho zmizela. Arianne odehrála partii cyvasse proti seru Daemonovi, a další proti Garibaldu Shellsovi, a nějak se jí povedlo obě prohrát. Ser Garibald byl natolik laskavý, že prohlásil, že odehrála odvážnou hru, ale Daemon si ji dobíral. „Máš i jiné figurky než draka, princezno. Zkus občas pohnout i jimi.“
„Draka mám ráda.“ Chtěla mu pořádnou fackou smazat ten úšklebek z obličeje. Nebo pořádným polibkem. Ten chlap byl stejně samolibý jako pohledný. Ze všech rytířů v Dorne, zrovna tohoto mi musel otec zvolit jako osobního strážce? Vždyť zná naši historii. „Je to jen hra. Vyprávěj mi o princi Viserysovi.“
„O Žebráckém králi?“ Ser Daemon vypadal překvapeně.
„Každý říká, že princ Rhaegar byl krásný. Byl Viserys taky krásný?“
„Řekl bych, že ano. Byl to Targaryen. Nikdy jsem ho neviděl.“
Tajný pakt, který princ Doran uzavřel před všemi těmi lety, se týkal sňatku Arianne s princem Viserysem, ne Quentyna s Daenerys. Všechno se to pokazilo v Dothrackém moři, kde byl zavražděn. Korunován hrncem roztaveného zlata. „Zabil ho dothracký khal,“ řekla Arianne. „Manželem samotné dračí královny.“
„Slyšel jsem. Co s tím?“
„Já jen… proč to Daenerys dopustila? Viserys byl jejím bratrem. Posledním člověkem, se kterým sdílela krev.“
„Dothrakové jsou divoký lid. Kdoví, jaký důvod mají k zabíjení? Možná si Viserys utíral zadek nesprávnou rukou.“
Možná, pomyslela si Arianne, nebo možná si Daenerys uvědomila, že až její bratr dostane korenu a vezme si mě, bude odsouzena na život, kde bude jen spát ve stanu a smrdět jako kůň. „Je to dcera Šíleného krále,“ řekla princezna. „Jak můžeme vědět -“
„Nemůžeme,“ řekl ser Daemon. „Můžeme jen doufat.“