Ukázková kapitola z Vichrů zimy (pozor, obsahuje spoilery). Vůbec první ukázku z šestého chystaného dílu Písně ledu a ohně si můžete přečíst v českém překladu díky Arutha2321.
Králi se hněvem dusil hlas. „Jsi horší pirát než Salladhor Saan.“
Theon Greyjoy otevřel oči. Ramena mu hořela a nemohl hýbat rukama. Půl vteřiny se bál, že je zpátky ve své staré cele pod Hrůzovem, že směs vzpomínek, která mu vířila v hlavě, není ničím víc než pozůstatkem nějakého horečnatého snu. Spal jsem, uvědomil jsi. Spal, nebo omdlel bolestí. Když se pokusil pohnout, rozkýval se ze strany na stranu a záda si odíral o kámen. Visel ze stěny v nějaké věži za zápěstí, které měl připevněné řetězy ke dvěma zrezavělým železným kruhům.
Vzduch páchnul po hořící rašelině. Podlaha byla z udusané hlíny. Dřevěné schody se stáčely uvnitř místnosti nahoru ke střeše. Neviděl žádná okna. Věž byla vlhká, tmavá a bezútěšná, jediným nábytkem v ní byla židle s vysokým opěradlem a zjizvený stůl spočívající na třech podstavcích. Na dohled nebyla žádná latrína, ale v jednom stinném výklenku Theon zahlédl nočník. Jediné světlo vycházelo ze svíček na stole. Nohy se mu houpaly šest stop nad podlahou.
„Dluhy mého bratra,“ bručel král. „Joffreyho taky, i když ta bastardí zrůda mi nebyla příbuzným.“ Theon se zavrtěl v řetězech. Ten hlas znal. Stannis.
Theon Greyjoy se začal chechtat. Pažemi mu proběhlo bodnutí bolesti, od ramen až k zápěstím. Co všechno udělal, co všechno si vytrpěl, Kailinská držba a Mohylov a Zimohrad, Abel a jeho pradleny, Vránojed a jeho Umberové, pouť sněhem, to všechno ho jen dovedlo od jednoho trýznitele k druhému.
„Tvoje Výsosti,“ řekl tiše druhý hlas. „Promiň, ale inkoust zamrzl.“ Ten Braavosan, poznal Theon. Jak se jen jmenoval? Tycho… Tycho něco… „Možná trocha tepla…?“
„Znám rychlejší způsob.“ Stannis vytáhl dýku. Na okamžik si Theon myslel, že chce bankéře probodnout. Z toho nikdy nedostaneš ani kapku krve, můj pane, mohl mu říct. Král si přiložil ostří nože ke konečku levého palce, a zařízl. „Tady. Podepíšu se vlastní krví. To by mělo tvé pány potěšit.“
„Pokud to potěší Tvoji Výsost, potěší to i Železnou banku.“
Stannis namočil brko do krve, která mu vyvírala z prstu, a naškrábal své jméno na kus pergamenu. „Odejdeš už dnes. Lord Bolton může být brzo tady. Nechci, aby ses zapletl do boje.“
„To bych taky nerad.“ Braavosan zasunul srolovaný pergamen do dřevěné trubky. „Doufám, že budu mít tu čest opět stanout před Tvojí Výsostí, až bude sedět na svém Železném trůnu.“
„Doufáš, že dostaneš své zlato, chceš říct. Nech si svoje zdvořilosti. Od Braavosu potřebuji zlato, ne prázdné řeči. Řekni strážnému venku, že potřebuji Justina Masseyho.“
„Bude mi potěšením. Železná banka vždycky ráda poslouží.“ Bankéř se uklonil.
Když odešel, další vstoupil; rytíř. Královi rytíři přicházeli a odcházeli celou noc, vzpomínal si matně Theon. Tento se zdál být královým oblíbencem. Štíhlý, tmavovlasý, s tvrdýma očima, obličejem pokrytým stopami po neštovicích a starými jizvami. Měl na sobě vybledlý kabátec s vyšitými třemi můrami. „Veličenstvo,“ prohlásil, „mistr čeká venku. A Lord Arnolf posílá zprávu, že s tebou s potěšením posnídá.“
„Syn taky?“
„I vnuci. Lord Wull taky žádá o přijetí. Chce …“
„Já vím, co chce.“ Král pokynul směrem k Theonovi. „Jeho. Wull chce jeho smrt. Flint, Norrey… ti všichni budou chtít jeho smrt. Za ty chlapce, které zabil. Pomsta za jejich milovaného Neda.“
„Vyhovíš jim?“
„Zrovna teď mi je ten zrádce užitečnější, když je naživu. Ví věci, které by se nám mohly hodit. Přiveď toho mistra.“ Král zvedl ze stolu pergamen a zamhouřil na něj. Dopis, poznal Theon. Rozlomená pečeť na něm byla z černého vosku, tvrdého a lesklého. Vím, co v něm stojí, pomyslel si a zahihňal se.
Stannis vzhlédl. „Zrádce se probouzí.“
„Theon. Jmenuji se Theon.“ Musí si pamatovat svoje jméno.
„Já vím, jak se jmenuješ. Vím, co jsi provedl.“
„Zachránil jsem ji.“ Vnější zeď Zimohradu byla osmdesát stop vysoká, ale pod místem, ze kterého skočil, se sníh nakupil do výše víc než čtyřiceti stop. Studený bílý polštář. Dívka to schytala nejhůř. Jeyne, jmenuje se Jeyne, ale nikdy jim to neřekne. Theon dopadl na ni, a zlomil jí několik žeber. „Zachránil jsem tu dívku,“ řekl. „Letěli jsme.“
Stannis si odfrkl. „Spadli jste. Umber vás zachránil. Kdyby Mors Vránojed a jeho muži nebyli pod zdmi hradu, Bolton by vás měl v okamžiku zpátky.“
Vránojed. Theon si vzpomněl. Starý muž, obrovský a silný, s brunátným obličejem a naježeným bílým vousem. Seděl na koni, oděný do kožešiny gigantického sněžného medvěda, kterého hlava mu sloužila jako kápě. Pod ní měl nasazenou špinavou bílou koženou pásku na oko, která Theonovi připomínala jeho strýce Eurona. Chtěl ji Umberovi servat z obličeje, aby se přesvědčil, že pod ní je jen prázdná oční jamka, a ne černé oko svítící zlobou. Místo toho zaskuhral přes své polámané zuby a dostal ze sebe: „Jsem…“
„… zrádce a bratrovrah,“ dokončil Vránojed. „Drž ten lhářský jazyk za zuby, nebo o něj přijdeš.“
Ale Umber se dobře podíval na dívku, a přimhouřil své zdravé oko. „Ty jsi mladší sestra?“
A Jeyne přikývla. „Arya. Jmenuji se Arya.“
„Arya ze Zimohradu, ano. Když jsem byl naposled za těmi zdmi, váš kuchař nám naservíroval řízek a ledvinkový koláč. Myslím, že do něj přidal pivo, lepší jsem jakživ neochutnal. Jak se ten kuchař jmenoval?“
„Gage,“ řekla Jeyne okamžitě. „Byl to dobrý kuchař. Dělal Sanse citronové zákusky vždycky, když měl citrony.
Vránojed si pohladil vous. „Teď je už mrtvý, předpokládám. Ten váš kovář taky. To byl člověk, co opravdu znal ocel. Jak se jmenoval?“
Jeyne zaváhala. Mikken, pomyslel si Theon. Jmenoval se Mikken. Hradní kovář Sanse nikdy žádné citronové zákusky nedělal, pročež byl mnohem méně důležitý než hradní kuchař ve sladkém malém světě, který sdílela se svou kamarádkou Jeyne Poole. Vzpomeň si, zatraceně. Tvůj otec byl správce, byl pověřený dohlídáním na celou domácnost. Kovář se jmenoval Mikken, Mikken, Mikken. Stál přede mnou, když jsem ho nechal popravit!
„Mikken,“ řekla Jeyne.
Mors Umber zabručel. „Ano.“ Theon se nikdy nedozvěděl, co mohl říct dál, protože v té chvíli k nim doběhl chlapec, svírající v ruce kopí, a křičel, že padací mříž na hlavní bráně Zimohradu se otvírá. A jak se při té zprávě Vránojed zašklebil.
Theon se zakroutil v řetězech a zamrkal dolů na krále. „Vránojed nás našel, to ano, poslal nás sem za tebou, ale byl jsem to já, kdo ji zachránil. Zeptej se jí sám.“ Ona mu řekne. „Zachránil jsi mě,“ zašeptala Jeyne, když ji nesl sněhem. Byla pobledlá od bolesti, ale pohladila ho jednou rukou po tváři a usmála se. „Zachránil jsem lady Aryu,“ zašeptal jí Theon v odpověď. A pak najednou byly všude kolem nich kopí Morse Umbera. „Tohle je poděkování?“ zeptal se Stannise a slabě kopl do zdi. Ramena mu hořela agonií. Jeho vlastní váha mu je vyrvávala z kloubů. Jak dlouho tam už tak visel? Byla venku pořád noc? Věž neměla žádná okna, neměl to jak vědět.
„Odpoutej mě a budu ti sloužit.“
„Tak jak si sloužil Roosu Boltonovi a Robbu Starkovi?“ odfrkl Stannis. „To si nemyslím. Máme pro tebe přichystán teplejší konec, zrádče. Ale až poté, co s tebou skončíme.“
Chce mě zabít. Ta myšlenka byla podivně uklidňující. Smrt Theona Greyjoye neděsila. Smrt by znamenala konec bolesti. „Skonči to tedy se mnou,“ pobízel krále. „Usekni mi hlavu a nabodni ji na kopí. Zabil jsem syny lorda Eddarda, měl bych zemřít. Ale udělej to rychle. On přichází.“
„Kdo přichází? Bolton?“
„Lord Ramsay,“ zasyčel Theon. „Syn, ne otec. Nesmíš dovolit, aby mě dostal. Roose… Roose je v bezpečí za zdmi Zimohradu se svou tlustou novou ženou. Ramsay přichází.“
„Myslíš Ramsaye Sněha. Bastarda.“
„Nikdy mu tak neříkej!“ Theonovi ze rtů odlétaly sliny. „Ramsay Bolton, ne Ramsay Sníh, nikdy ne Sníh, nikdy, musíš si zapamatovat jeho jméno, jinak ti ublíží.“
„Může si to zkusit. Ať už si říká jakkoli.“
Dveře se otevřely se závanem studeného černého větru, který do místnosti nafoukal tenkou pokrývku sněhu. Rytíř s můrami se vrátil s mistrem, pro kterého král poslal. Mistr měl na sobě šedý plášť zahalený těžkou medvědí kožešinou. Za ním přišli další dva rytíři, z nichž každý nesl havrana v kleci. Jedním z nich byl muž, se kterým byla Aša, když jí bankéř Theona dovedl, statný muž s okřídleným prasetem na kabátci. Druhý byl vyšší, svalnatý, se širokými rameny. Prsní plát velkého muže byl z postříbrené ocele zdobené niellem; i když bylo poškrábané a přehýbané, pořád se ve světle svíček lesklo. Plášť, který nosil přes něj, byl uchycený hořícím srdcem.
„Mistr Tybald,“ ohlásil rytíř s můrami.
Mistr padl na kolena. Měl červené vlasy a kulatá záda, a blízko k sobě posazené oči, které neustále těkaly k Theonovi visícímu na zdi. „Tvoje Výsosti. Jak mohu posloužit?“
Stannis neodpověděl hned. Zkoumal muže před sebou a mračil se. „Vstaň.“ Mistr se postavil. „Jsi mistrem v Hrůzově. Jak je možné, že jsi tu s námi?“
„Lord Arnolf mě přivedl, abych se postaral o jeho zraněné.“
„O jeho zraněné? Nebo o jeho havrany?“
„O obojí, Tvoje Výsosti.“
„Obojí.“ Stannis to slovo vyštěkl. „Mistrův havran létá jen na jedno místo, jedno jediné. Je to pravda?“
Mistr si rukávem utřel pot z čela. „N-ne zcela, Tvoje Výsosti. Většinou ano. Někteří se dají naučit, aby létali mezi dvěma hrady. Takoví ptáci jsou vysoce ceněni. A jednou za velice dlouhou dobu najdeme havrana, který se dovede naučit jména tří, nebo čtyř, nebo pěti hradů, a na rozkaz letí do kteréhokoli z nich. Takoví chytří ptáci se objevují jen jednou za sto let.“
Stannis pokynul k černým ptákům v klecích. „Předpokládám, že tito dva nejsou tak chytří.“
„Ne, Tvoje Výsosti. Kéž by byli.“
„Tak mi řekni. Kam jsou tito dva vycvičeni létat?“
Mistr Tybald neodpověděl. Theon Greyjoy slabě zakopal nohama a tiše se smál. Chycen!
„Odpověz mi. Kdybych osvobodil tyto ptáky, letěli by do Hrůzova?“ Král se naklonil dopředu. „Nebo by možná místo toho letěli na Zimohrad?“
Mistr Tybald se pomočil. Theon ze svého místa neviděl šířící se tmavou skvrnu, ale pach moči byl ostrý a silný.
„Mistr Tybald ztratil jazyk,“ poznamenal Stannis ke svým rytířům. „Godry, kolik klecí jsi našel?“
„Tři, Tvoje Výsosti,“ řekl velký rytíř v postříbřeném prsním plátu. „Jedna byla prázdná.“
„T-tvoje výsosti, posláním mého řádu je sloužit, my…“
„Vím všechno o vašich přísahách. Co chci vědět je, co bylo v dopisu, který jsi poslal na Zimohrad. Neoznámil jsi čistě náhodou lordu Boltonovi, kde nás najít?“
„V-veličenstvo.“ Shrbený Tybald se hrdě napřímil.
„Pravidla mého řádu mi zakazují odhalit obsah dopisů lorda Arnolfa.“
„Zdá se, že tvoje přísaha je silnější než tvůj měchýř.“
„Tvoje Výsost musí pochopit -“
„Musím?“ Král pokrčil rameny. „Když to říkáš. Nakonec, ty jsi tady ten učený. Na Dračím kameni jsem měl mistra, který mi byl téměř otcem. K vašemu řádu a jeho slibům chovám veliký respekt. Ser Clayton však moje pocity nesdílí. Všechno, co ví, se naučil v uličkách Blešího zadku. Kdybych tě svěřil jemu, mohl by tě uškrtit tvým vlastním řetízkem, nebo ti vyloupnout oko lžící.“
„Jen jedno, Tvoje Výsosti,“ přihlásil se plešatějící rytíř, ten s okřídleným prasetem. „Druhé bych mu nechal.“
„Kolik očí potřebuje mistr k přečtení dopisu?“ zeptal se Stannis. „Myslím, že jedno by mělo stačit. Nerad bych, abys nebyl schopen nadále plnit své povinnosti ke tvému lordovi. Muži Roose Boltona však klidně můžou zrovna v této chvíli být na cestě sem, a proto to ty musíš chápat, že možná budu muset zanedbat některé zdvořilosti. Zeptám se tě ještě jednou. Co bylo ve zprávě, kterou jsi poslal na Zimohrad?“
Mistr se zachvěl. „M-mapa, Tvoje Výsosti.“
Král se opřel v křesle. „Odveďte ho odsud,“ přikázal. „Havrany nechte.“ Na krku mu tepala tepna. „Připoutejte tu šedou trosku do jedné z chatrčí, než si rozmyslím, co s ním udělám.“
„Provedu,“ prohlásil velký rytíř. Mistr zmizel v dalším závanu zimy a sněhu. Zůstal jen rytíř se třemi můrami.
Stannis se zamračil na Theona směrem k místu, kde visel. „Vypadá to, že tady nejsi jediný zráce. Kdyby tak všichni lordi v Sedmi královstvích měli jen jeden krk…“ Obrátil se k rytíři. „Sere Richarde, zatímco budu snídat s lordem Arnolfem, odzbrojíš jeho muže a odvedeš je do zajetí. Většina bude spát. Neubliž jim, pokud se nebudou bránit. Je možné, že to nevědí. Několik jich ohledně toho vyzpovídej… ale mírně. Pokud o této zradě nic neví, budou mít příležitost prokázat svou věrnost.“ Lusknutím ruky rytíře propustil. „Pošli Justina Masseyho.“
Další rytíř, věděl Theon, když Massey vstoupil. Tento byl hezký, s upraveným světlým vousem a hustými rovnými vlasy tak bledými, že byly spíš bílé než zlaté. Na tunice měl trojitou spirálu, starodávnou pečeť starodávného rodu. „Bylo mi řečeno, že mě Tvoje Výsost potřebuje,“ řekl vkleče na jednom koleni.
Stannis přikývl. „Budeš provázet toho Braavoského bankéře na Zeď. Vyber šest dobrých mužů a seber si dvanáct koní.“
„Na jízdu, nebo k jídlu?“
Krále to nepobavilo. „Chci, abys odešel ještě před polednem, sere. Lord Bolton tady může být každou chvíli, a teď je nejdůležitější, aby se bankéř vrátil do Braavosu. Budeš ho provázet přes úzké moře.“
„Pokud se chystá bitva, moje místo je u vás.“
„Tvoje místo je tam, kde řeknu, že je. Mám pět stovek mečů stejně dobrých jako ty, nebo lepších, ale ty máš příjemné vystupování a hbitý jazyk, a ty se ti více hodí v Braavosu než tady. Železná banka mi otevřela svou pokladnici. Sebereš jejich zlato a najmeš lodě a žoldnéře. Společenství s dobrou pověstí, pokud nějaké najdeš. Zlaté společenství by bylo mojí první volbou, pokud zrovna nejsou vázáni nějakou smlouvou. Hledej je ve Svárlivých zemích, pokud bude potřeba. Ale nejdřív najmi tolik mečů, kolik budeš moct, přímo v Braavosu, a pošli je ke mně přes Východní hlídku. Lukostřelce taky, potřebujeme víc luků.“
Pramen vlasů spadl seru Justinovi přes jedno oko. Odhrnul ho zpět a řekl: „Kapitáni svobodných společenství se spíš přidají k lordovi než k pouhému rytíři, Tvoje Výsosti. Nevlastním žádnou zem ani titul, proč by mi měli prodávat svoje meče?“
„Jdi k nim s pěstmi plnými zlatých draků,“ řekl král kyselým tónem. „To by mělo být dostatečně přesvědčivé. Dvacet tisíc mužů by mělo stačit. S méně se nevracej.“
„Veličenstvo, mohu promluvit otevřeně?“
„Pokud budeš mluvit rychle.“
„S bankéřem by měla do Braavosu jít Tvoje Výsost.“
„Tak zní tvoje rada? Že bych měl utéct?“ Králův obličej potemněl. „Tak zněla tvoje rada i na Černovodě, jak si vzpomínám. Když se průběh bitvy otočil proti nám, dovolil jsem, abyste mě s Horpem dohnali zpět na Dračí kámen jako zbitého psa.“
„V ten den jsme prohráli, Tvoje Výsosti.“
„Ano, to jsi říkal. ‘Den je ztracen, Veličenstvo. Teď ustupte, abyste mohli bojovat příště.’ A teď chceš, abych utekl za úzké moře…“
„… ano, postavit armádu. Tak, jak to udělal Hořkoplát po bitvě na Rudém poli, kde padl Daemon Blackfyre.“
„Nežvaň mi tady o dějinách, sere. Daemon Blackfyre byl rebel a uchvatitel, Hořkoplát byl bastard. Když utekl, přísahal, že vrátí Daemonova syna na Železný trůn. Nikdy to neudělal. Slova jsou vítr, a vítr, který odfoukne vyhnance za úzké moře, je jen zřídka odvane zpět. Ten chlapec Viserys Targaryen taky mluvil o návratu. Na Dračím kamenu mi proklouzl mezi prsty, a pak strávil život honěním se za žoldáky. Ve Svobodných městech ho přezývali „Žebrácký král“. Já žebrat nebudu, ani už nebudu utíkat. Jsem Robertův dědic, právoplatný král Západozemí. Mé místo je s mými muži. Tvé je v Braavosu. Jdi s tím bankéřem, a udělej, jak ti kážu.“
„Jak rozkážeš,“ řekl ser Justin.
„Možná tuto bitvu prohrajeme,“ pronesl král pochmurně. „V Braavosu se možná doslechneš, že jsem mrtvý. Možná to dokonce bude pravda. Nicméně, moje žoldnéře najdeš i tak.“
Rytíř zaváhal. „Tvoje Výsosti, pokud budeš mrtev…“
„… pomstíš mou smrt, a posadíš mou dceru na Železný trůn. Nebo zemřeš při pokusu o to.“
Ser Justin položil jednu ruku na jílec meče. „Na mou čest jako rytíř, máš moje slovo.“
„Ach, a seber tu Starkovskou holku sebou. Doveď ji cestou do Východní hlídky lordu veliteli Sněhovi.“ Stannis poklepal na pergamen ležící před ním. „Pravý král splácí svoje dluhy.“
Splácí, to ano, pomyslel si Theon. Splácí je falešnou mincí. Jon Sníh tu maškarádu okamžitě prokoukne. Věčně zachmuřený bastard lorda Starka znal Jeyne Poole, a svou malou poloviční sestru Aryu měl vždycky rád.
„Černí bratři tě budou provázet až po Černý hrad,“ pokračoval král. „Železní muži mají zůstat tady s námi, údajně proto, aby bojovali za nás. Další dar od Tycha Nestorise. I tak dobře, jen by tě zpomalovali. Železní muži patří na lodě, ne na koně. Lady Arya by taky měla mít ženského společníka. Vezmi Alysanne Mormont.“
Ser Justin si opět odhrnul vlasy. „A co lady Aša?“
Král nad tím chvíli přemýšlel. „Ne.“
„Jednoho dne Tvoje Výsost bude muset zabrat Železné ostrovy. To půjde mnohem lépe s dcerou Balona Greyjoye jako nástrojem, s jedním z vašich věrných mužů jako jejím manželem.
„S tebou?“ Král se zamračil. „Ta žena je vdaná, Justine.“
„Manželství jen na papíře, které nikdy nebylo završeno. Nebude těžké ho zanedbat. Kromě toho, ženich je starý. Pravděpodobně brzo umře.“
Na meč v břichu, pokud by bylo po tvém, sere červe. Theon znal myšlenkové pochody těchto rytířů.
Stannis sevřel rty k sobě. „Dobře mi posluž v této záležitosti se žoldnéři, a můžeš mít, po čem toužíš. Do té doby ta žena musí zůstat mým zajatcem.“
Ser Justin sklonil hlavu. „Rozumím.“
Zdálo se, že to krále jen rozčílilo. „Tvoje porozumění není vyžadováno. Jen tvoje poslušnost. Můžeš jít, sere.“
Tentokrát, když rytíř odešel, se svět za dveřmi zdál být víc bílý než černý.
Stannis Baratheon se zamyšleně procházel po věži. Věž byla malá, vlhká a přecpaná. Po pár krocích král stanul tváří tvář k Theonovi. „Kolik mužů má Bolton na Zimohradě?“
„Pět tisíc. Šest. Víc.“ Obdařil krále děsivým úšklebkem, plným roztříštěných a polámaných zubů. „Víc než ty.“
„Kolik z nich pravděpodobně pošle proti nám?“
„Ne víc než polovinu.“ To byl nesporně odhad, ale zdál se mu vhodný. Roose Bolton nebyl typ muže, který by se naslepo vydal do sněhu, ať už s mapou nebo bez ní. Větší část svého vojska by držel v rezervě, a nejlepší muže by měl u sebe, schované za masivní dvojitou zdí Zimohradu. „Hrad byl moc přeplněný. Muži si šli po krku, především Manderlyové a Freyové. Ty poslalo jeho lordstvo za vámi, ty, jejichž nepřítomnost se mu hodí.“
„Wyman Manderly.“ Král svraštil ústa pohrdáním. „Lord Moc-tlustý-aby-sedl-na-koně. Moc tlustý, aby přišel ke mně, ale na Zimohrad přijde. Moc tlustý, aby poklekl a přislíbil mi svůj meč, přesto teď ten meč drží pro Boltona. Poslal jsem svého Cibulového rytíře, aby s ním vyjednával, a lord Moc-tlustý ho zavraždil a vystavil jeho hlavu a ruce na zdi Bílého přístavu, kde se z nich radovali Freyové. A Freyové… copak už se zapomnělo na Rudou svatbu?“
„Sever si pamatuje. Rudá svatba, prsty lady Hornwood, vyplenění Zimohradu, Pahorek v Hlubokém lese a Torrhenová věž, všechno si to pamatují.“ Bran a Rickon. Byli to jen mlynářovi synové. „Frey a Manderly své síly nikdy nespojí. Přijdou si pro tebe, ale odděleně. Lord Ramsay nebude daleko za nimi. Chce svou nevěstu zpět. Chce svého Smraďocha.“ Theonův smích byl napůl chichot, napůl zakňučení. „Lord Ramsay je tím, koho by se měla Tvoje Výsost bát.“
Při těchto slovech se Stannis naježil. „Porazil jsem tvého strýce Viktariona a jeho Železnou flotilu u Krásného ostrova, když se tvůj otec poprvé korunoval. Rok jsem držel Bouřlivý konec proti síle celé Roviny, a sebral Targaryenům Dračí kámen. Rozdrtil jsem Mance Nájezdníka u Zdi, i když měl dvacetinásobnou početní převahu. Řekni mi, zrádče, jaké bitvy Boltonský Bastard vyhrál, že bych se ho měl bát?“
Nesmíš mu tak říkat! Přes Theona Greyjoye se převalila vlna bolesti. Zavřel oči a zašklebil se. Když je znovu otevřel, řekl, „Neznáš ho.“
„O nic víc, než on zná mě.“
„Zná mě,“ vykřikl jeden z havranů, které tam mistr nechal. Zatřepal svými velkými černými křídly o mříže klece.
„Zná,“ vykřikl znovu.
Stannis se otočil. „Přestaň s tím.“
Za ním se otevřely dveře. Karstarkové dorazili.
Shrbený a pokroucený kastelán Karské bašty se ztěžka opíral o svou hůl, když přecházel ke stolu. Plášť lorda Arnolfa byl z jemné šedé vlny lemované sobolí kožešinou a zapnuté stříbrnou hvězdou. Bohaté roucho, pomyslel si Theon, na tak ubohou atrapu muže. Věděl, že ten plášť už viděl, stejně jako viděl muže, který ho měl na sobě. V Hrůzově. Vzpomínám si. Seděl a večeřel s Lordem Ramsayem a Děvkozhoubou Umberem, v tu noc, kdy Smraďocha vyvedli z cely.
Muž vedle něj mohl být jen jeho syn. Padesát let, usoudil Theon, s kulatým měkkým obličejem, stejným, jako by měl jeho otec, kdyby ztloustl. Za ním kráčeli tři mladší muži. Vnuci, domníval se. Jeden na sobě měl kroužkovou košili. Zbytek byl oblečen k snídani, ne k bitvě. Hlupáci.
„Tvoje Výsosti.“ Arnolf Karstark sklonil hlavu. „Jaká čest.“ Začal hledat místo na sezení. Místo toho jeho oči našly Theona. „A kdopak je tohle?“ Poznání přišlo o moment později. Lord Arnolf zblednul.
Jeho hloupý syn pořád nic netušil. „Nejsou tady žádné židle,“ poznamenal ten trouba. Jeden z havranů zakrákal v kleci.
„Jen moje.“ Král Stannis se na ni posadil. „Není to žádný Železný trůn, ale na tomto místě a v tomto čase to stačí.“ Dveřmi věže vstoupil tucet mužů, vedených rytířem s můrami a velkým mužem v postříbreném prsním plátu. „Jste mrtví muži, pochopte to,“ pokračoval král. „Zůstává už jen rozhodnout způsob vaší smrti. Uděláte dobře, když nebudete mrhat můj čas popíráním. Přiznejte se, a dostane se vám stejně rychlého konce, jaký Mladý vlk dopřál lordu Rickardovi. Lžete, a shoříte. Vaše volba.“
„Volím si tohle.“ Jeden z vnuků chmatnul po jílci meče a začal ho tasit.
To se ukázalo jako nesprávná volba. Vnukova čepel ani nestačila vyjít z pochvy, když se na něj vrhli dva královi rytíři. Skončilo to jeho paží plácající se v prachu a krví stříkající z pahýlu. Jeden z jeho bratrů klopýtal ke schodům a svíral si zranění na břichu. Dostal se šest schodů nahoru, než upadl a zřítil se zpátky dolů na podlahu.
Arnolf Karstark ani jeho syn se nepohnuli.
„Odveďte je,“ přikázal král. „Při pohledu na ně mi je špatně.“ V průběhu chvilky bylo pět mužů spoutaných a odvedených pryč. Ten, který přišel o svou pravou ruku, omdlel ze ztráty krve, ale jeho bratr s ránou v břichu křičel dostatečně nahlas za oba. „Takhle se vypořádám se zradou, zrádče,“ informoval Stannis Theona.
„Jmenuji se Theon.“
„Jak chceš. Řekni mi, Theone, kolik mužů měl Mors Umber s sebou na Zimohradě?“
„Žádného. Žádné muže.“ Zakřenil se nad vlastním důvtipem. „Měl chlapce. Viděl jsem je.“ Kromě hrstky napůl zmrzačených seržantů byli válečníci, které Vránojed přivedl z Posledního krbu, sotva dost staří na holení. „Jejich kopí a sekery jsou starší než ruce, které je svírají. Děvkozhouba Umber měl muže, uvnitř hradu. Ty jsem viděl taky. Starci, každý jeden.“ Theon se zahihňal. „Mors sebral zelené chlapce a Hother vzal šediny. Všichni skutečn muži šli s Velkým Jonem a umřeli na Rudé svatbě. To jsi chtěl vědět, Tvoje Výsosti?“
Král Stannis toto podpíchnutí ignoroval. „Chlapci,“ řekl znechuceně. „Chlapci neudrží lorda Boltona dlouho.“
„Dlouho ne,“ souhlasil Theon. „Vůbec ne dlouho.“
„Dlouho ne,“ zakřičel havran z klece.
Král po ptákovi střelil podrážděným pohledem. „Ten Braavoský bankéř tvrdil, že ser Aenys Frey je mrtvý. To udělal nějaký chlapec?“
„Dvacet zelených chlapců, s lopatami,“ řekl mu Theon. „Celé dny hustě sněžilo. Tak hustě, že bys nedohlédl na hradní zeď z deseti metrů, o nic víc, než muži na opevnění viděli, co se děje pod nimi. Vránojed proto nechal své chlapce vykopat jámy u hradní brány a pak zatroubil na roh, aby vylákal lorda Boltona ven. Místo toho dostal Freye. Jámy zakryl sníh, a oni vjeli přímo do nich. Slyšel jsem, že Aenys si zlomil vaz, ale ser Hosteen ztratil jen koně, což je nepříjemné. Teď bude rozzlobený.“
Stannis se podivně usmál. „Rozhněvaní protivníci mi nedělají starosti. Hněv dělá z mužů hlupáky, a Hosteen Frey byl hloupý i bez toho, pokud je jen polovina z toho, co jsem o něm slyšel, pravdivá. Jen ať přijde.“
„Však přijde.“
„Bolton se přepočítal,“ vyhlásil král. „Stačilo mu zůstat sedět uvnitř hradu, dokud bychom tady nevyhladověli. Místo toho vyslal část svého vojska, aby nás dostal do bitvy. Jeho rytíři budou na koních, naši musí bojovat pěšky. Jeho muži budou dobře nakrmeni, naši půjdou do boje s prázdným žaludkem. Na tom nesejde. Ser Hloupý, lord Moc-tlustý, Bastard, jen ať přijdou. My držíme tohle místo, a z toho plánuji udělat naši výhodu.“
„Místo?“ řekl Theon. „Jaké místo? Tohle? Tato prokletá věž? Tato zatracená malá vesnice? Není tady žádné vyvýšené místo, žádné zdi, kde by se dalo ukrýt, žádné přírodní překážky.“
„Stejně.“
„Stejně,“ zakřičeli oba havrani jednotně. Pak jeden zakrákal, a druhý zabručel, „Strom, strom, strom.“
Dveře se otevřely. Svět za nimi byl bílý. Vešel rytíř se třemi můrami. Nohy měl pokryté zamrzlým sněhem. Podupal nohami, aby jej setřásl a řekl, „Tvoje Výsosti, Karstarkové jsou zadrženi. Několik jich kladlo odpor, a umřelo za to. Většina byla příliš zmatená, a tiše se podvolila. Nahnali jsme je všechny do dlouhé síně a spoutali je tam.“
„Dobrá práce.“
„Říkají, že to nevěděli. Ti, které jsme vyslýchali.“
„Pochopitelně.“
„Můžeme je vyslechnout ostřeji…“
„Ne. Věřím jim. Karstark nemohl doufat, že by svou zradu udržel v tajnosti, kdyby se se svými plány svěřil každému prosťáčkovi ve svých službách. Nějakému opilému kopiníkovi by to v jednu noc strávenou s děvkou vyklouzlo. Nepotřebovali to vědět. Jsou to muži s Karské bašty. Když by na to došlo, byli by poslechli své lordy, tak jak to dělali celý život.“
„Jak říkáš, Veličenstvo.“
„A co naše ztráty?“
„Jeden z mužů lorda Peaseburyho byl zabit, a dva z mých byli zraněni. Pokud ale Tvoje Výsost dovolí, muži začínají být nervózní. Stovky z nich se shromáždili kolem věže, nevědí co se děje. Všechny jazyky mluví o zradě. Nikdo neví, komu důvěřovat, nebo kdo by mohl být uvězněn jako další. Především seveřané…“
„Musím s nimi promluvit. Wull pořád čeká?“
„I s Artosem Flintem. Přijmeš je?“
„Brzo. Nejdřív krakatice.“
„Jak rozkážeš.“ Rytíř odešel.
Moje sestra, pomyslel si Theon, moje sladká sestřička. I když ztratil všechen cit v rukou, cítil, jak se mu stahují vnitřnosti, stejně, jako když ho ten neduživý Braavoský bankéř Aši představil jako ‘dárek’. Ta vzpomínka pořád pálila. Svalnatý, plešatějící rytíř, který s ní tehdy byl, neztrácel čas voláním o pomoc, takže spolu nestrávili víc než několik okamžiků, než byl Theon odvlečen před krále. Stejně to bylo dost dlouho. Nenáviděl ten pohled na Ašině obličeji, když si uvědomila, kdo je; šok v jejích očích, lítost v jejím hlase, jak se jí ústa zkřivila zhnusením. Místo toho, aby se mu vrhla do náruče, o půl kroku ustoupila. „Tohle ti udělal Bastard?“ zeptala se.
„Neříkej mu tak.“ Poté začala z Theona slova téct jako řeka. Snažil se jí to říct všechno, o Smraďochovi a o Hrůzově a o Kyře a o klíčích, o tom jak mu lord Ramsey nikdy neodřízl nic víc než kůži, pokud ho o to neprosil. Řekl jí, jak zachránil tu holku, jak skočil z hradní zdi do sněhu. „Letěli jsme. Ať z toho Abel složí píseň, my jsme letěli.“ Potom musel říct, kdo je Abel, a vyprávět o pradlenách, které nebyly ve skutečnosti pradleny. Tehdy si Theon uvědomil, jak divně a nesrozumitelně to všechno zní, ale slova stejně nemohl zastavit. Byla mu zima a bylo mu špatně a byl unavený… a byl slabý, tak slabý, tak velice slabý.
Musí to pochopit. Je to moje sestra. Nikdy nechtěl ublížit Branovi ani Richonovi. Smraďoch ho donutil zabít ty chlapce, ne on Smraďoch, ale ten druhý. „Já nejsem bratrovrah,“ trval na svém. Řekl jí, jak spával s Ramsayovými fenami, varoval ji, že Zimohrad je plný duchů. „Meče byly pryč. Čtyři, myslím, nebo pět. Nevzpomínám si. Kamenní králové se zlobí.“ Tehdy už se třásl, chvěl se jako podzimní list. „Strom srdce znal moje jméno. To staří bohové. Slyšel jsem je šeptat, Theon. Nefoukal žádná vítr, ale listy se pohybovaly. Theon, říkaly. Jmenuji se Theon.“ Bylo příjemné vyslovit svoje jméno. Čím víc ho říkal, tím méně pravděpodobné bylo, že ho zapomene. „Musíš znát svoje jméno,“ řekl svojí sestře. „Ty… ty jsi mi řekla, že jsi Esgred, ale to byla lež. Tvoje jméno je Aša.“
„Ano, to je,“ řekla jeho sestra, tak tiše, že se bál, že bude brečet. Theon to nesnášel. Nesnášel plačící ženy. Jeyne Poole brečela celou cestu od Zimohradu až sem, brečela, až měla tváře purpurové jak řepa a slzy jí zamrzaly pod očima, a všechno jen proto, že jí řekl, že musí být Arya, jinak by ji vlci mohli poslat zpátky. „Vycvičili tě v nevěstinci,“ připomněl jí šeptem, aby to ostatní neslyšeli. „Jeyne je skoro to samé jako děvka, musíš dál být Arya.“ Nechtěl jí ublížit. Bylo to pro její vlastní dobro, a taky pro jeho. Musí si pamatovat svoje jméno. Když jí koneček nosu zčernal od omrznutí, a jeden z jezdců Noční hlídky jí řekl, že může kousek z něj ztratit, Jeyne brečela i nad tím. „Každému bude jedno, jak Arya vypadá, dokud bude dědičkou Zimohradu,“ ujišťoval ji. „Sto mužů si ji bude chtít vzít. Tisíc.“
Při té vzpomínce se Theon začal svíjet v řetězech. „Pusť mě dolů,“ prosil. „Jen na malou chvíli, pak mě můžeš zase zavěsit.“ Stannis Baratheon se na něj podíval, ale neodpověděl. „Strom,“ zakřičel havran. „Strom, strom, strom.“
Pak další pták řekl, „Theon,“ úplně zřetelně, zrovna když Aša bystrým krokem vešla dveřmi.
Byl s ní Qarl Panna, a Tristifer Botley. Theon znal Botleyho od doby, kdy byli chlapci, kdysi dávno na Štítě. Proč s sebou přivedla své mazlíčky? Chce mě vysvobodit? Pokud se o to pokusí, skončí stejně jako Karstarkové.
Krále jejich přítomnost taky nepotěšila. „Tvoje stráže mohou počkat venku. Kdybych ti chtěl ublížit, dva muži by mě stejně nezastavili.“
Železní muži se uklonili a stáhli se. Aša poklekla. „Tvoje Výsosti. Musí být můj bratr takhle spoutaný? To je nepěkná odměna za to, že ti přivedl to Starkovské děvče.“
Králi zacukalo koutky úst. „Máš odvážný jazyk, moje lady. Ne nepodobný tvému zrádcovskému bratrovi.“
„Děkuji, Tvoje Výsosti.“
„To nebyl kompliment.“ Stannis Theonovi uštědřil dlouhý pohled. „Ve vesnici není vězení, a mám víc vězňů, než jsem předpokládal, když jsme tady zastavili.“ Pokynul směrem k Aše. „Můžeš vstát.“
Postavila se. „Ten Braavosan vykoupil sedm z mých mužů od lady Glover. Ráda bych zaplatila výkupné za svého bratra.“
„Na celých vašich Železných ostrovech není dostatek zlata. Ruce tvého bratra jsou nasáknuté krví. Farring na mě naléhá, abych ho předal R’hllorovi.“
„Nepochybuji o tom, že Claytong Suggs taky.“
„Ten, Corliss Penny, všichni ostatní. Dokonce i tady ser Richard, který miluje Pána světla jen tehdy, kdy se mu to hodí.“
„Chorál rudého boha zná jen jednu písničku.“
„Pokud je ta písnička líbezná pro boží uši, jen ať ji zpívají. Muži lorda Boltona tady budou dřív, než bychom si přáli. Mezi námi stojí jen Mors Umber, a tvůj bratr mi říká, že jeho legie sestávají výhradně ze zelených chlapců. Muži rádi vědí, že jejich bůh stojí při nich, když jedou do boje.“
„Ne všichni tvoji muži uctívají stejného boha.“
„Toho jsem si vědom. Nejsem takový hlupák, jako byl můj bratr.“
„Theon je posledním přeživším synem mojí matky. Když jeho bratři zemřeli, otřáslo jí to. Jeho smrt rozdrtí i to, co s ní teď zůstává… ale nepřišla jsem prosit tebe o jeho život.“
„Moudře. Vaší matky je mi líto, ale životy zrádců nešetřím. Především tohoto ne. Zabil dva syny Eddarda Starka. Každý seveřan v mých službách by mě opustil, kdybych mu prokázal jakoukoliv shovívavost. Tvůj bratr musí zemřít.“
„Pak to udělej sám, Tvoje Výsosti.“ Z chladu v Ašině hlase Theona v řetězech střáslo. „Vezmi ho přes jezero na ostrůvek, kde roste čarostrom, a usekni mu hlavu tím kouzelným mečem, který nosíš. Tak by to byl udělal Eddard Stark. Theon zabil syny lorda Eddarda. Odevzdej ho bohům lorda Eddarda. Starým severským bohům. Dej ho stromu.“
A náhle se začal ozývat divoký rachot, když mistrovi havrani začali skákat a mávat křídly ve svých klecích. Černá pírka létala vzduchem, když sebou házeli o mříže s hlasitým a hřmotným krákáním. „Strom,“ skřehotal jeden, „strom, strom,“ zatímco druhý křičel jen, „Theon, Theon, Theon.“
Theon Greyjoy se usmál. Znají mé jméno, pomyslel si.
Zveřejněno v prosinci 2011 na http://www.georgerrmartin.com/if-sample.html. Přeloženo se svolení autora, který dodává, že kapitola bude pravděpodobně na začátku Vichrů zimy, ačkoli dějově probíhá dříve, než závěrečné kapitoly v Tanci s draky. Překlad: Arutha2321