Přeložená kapitola z chystaného šestého dílu Písně ledu a ohně. Přeložili Michelle, LadyTroll a Jay.
Probudila se, lapajíc po dechu a nevěděla, kdo nebo kde je.
V nosních dírkách jí zůstal těžký pach krve… nebo to byla pořád ta noční můra? Zase snila o vlcích, o běhání skrz nějaké tmavé borové lesy s velkou smečkou za patami, vytrvalí v honbě za kořistí.
Polosvětlo zaplnilo její pokoj, šedivé a ponuré. Třesoucí se posadila na postel a sáhla si rukou na holou hlavu. Pod rukou se jí zježilo strniště. Potřebuju se oholit dřív, než to Izembaro uvidí. Jsem Milost, Milost a dnes budu znásilněna a zavražděna. Její pravé jméno bylo Milodara, ale nikdo jí nikdy neřekl jinak než Milost…
Kromě snů. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila bijící srdce a snažila se vzpomenout si na víc z toho, o čem se jí zdálo, ale většina byla už pryč. Ale byla tam krev, úplněk nad hlavou a strom, který ji sledoval, když běžela.
Otevřela okenice, aby ji mohlo vzbudit ranní slunce. Ale za oknem Milostina malého pokoje žádné slunce nebylo, jenom clona pohybující se šedé mlhy. Vzduch se ochladil… A to bylo dobře, jinak by mohla spát celý den. To by byla prostě Milost, zaspat své vlastní znásilnění.
Husí kůže jí pokryla nohy. Pokrývka se kolem ní ovinula jako had. Odmotala se, odhodila deku na holou dřevěnou podlahu a přešla nahá k oknu. Braavos byl ztracen v mlze. Viděla zelenou vodu malého kanálu dole, kamenem dlážděnou ulici, která vedla pod jejím domem, dva oblouky mechem porostlého mostu… ale daleký konec toho mostu mizel v šedi a z budov za kanálem zbylo jenom pár nejasných světel. Uslyšela tiché šplouchnutí, když se zpod prostředního oblouku mostu vynořila hadí loď. „Kolik je hodin?“ zavolala Milost na muže, který stál u hadova vyvýšeného ocasu a posouval tyčí loď kupředu.
Převozník vzhlédl nahoru, hledaje původ hlasu. „Čtyři, podle Titánova řevu.“ Jeho slova se nesla ozvěnou přes vířící zelenou vodu a zdi neviditelných budov.
Nemeškala, ještě ne, ale neměla by zahálet. Milost byla veselá duše a pilná pracovnice, ale často chodila pozdě. A to by dnes nebylo vhodné. Dnes večer u Brány očekávali vyslance ze Západozemí a Izembaro nebude mít náladu na poslouchání omluv, i kdyby je vylepšila sladkým úsměvem.
Včera, před tím než šla spát, naplnila svou vanu vodou z kanálu. Dávala přednost poloslané vodě před slizkou, zelenou dešťovkou z venkovní nádrže. Namočila hrubou látku, umyla se od hlavy k patě a pak, vždy strojící na jedné noze, si vydrhla ztvrdlá chodidla. Potom našla svou břitvu. Na holou hlavu sedí paruky lépe, tvrdil Izembaro.
Oholila se, oblékla si prádlo a přetáhla si přes hlavu beztvaré hnědé vlněné šaty. Jedna z jejích punčoch potřebuje zašít, všimla si, když si ji vytahovala. Mohla by požádat o pomoc Snapper, její vlastní šití bylo tak ubohé, že se nad ní většinou kostymérka slitovala. Nebo bych mohla ukrást hezčí pár z šatny. Ale to bylo riskantní. Izembaro nesnášel, když herci nosili jeho kostýmy po ulicích. Kromě Wendeyne. Když holka Izembarovi trochu pocucá péro, může si nosit, jaký kostým chce. Milost ale nebyla tak hloupá. Daena ji varovala: „Holky, které takhle tady dole začínají, skončí na Lodi, kde každý muž ví, že může mít všechno pěkné, co na pódiu uvidí, pokud je jeho měšec dost naditý.“
Její boty byly kousky staré hnědé kůže obsypané skvrnami od soli a popraskané od dlouhého nošení, její pásek byl zas kus konopného provazu obarvený namodro. Ovázala si jej kolem pasu, pověsila si nůž na pravý bok a měšec na mince na levý. Nakonec si přehodila přes ramena plášť. Byl to opravdový herecký plášť, z fialové vlny lemované červeným hedvábím, s kapucí proti dešti a třemi tajnými kapsami. V jedné schovala nějaké mince, v další železný klíč a v poslední čepel. Opravdovou čepel, ne nůž na ovoce jako měla na boku. Ale ta nepatřila Milosti, ne víc než ty ostatní poklady. Nůž na ovoce patřil Milosti. Ta byla stvořena k jedení ovoce, smíchu a vtipkování, těžké práci a dělání toho, co jí bylo řečeno.
„Milost, Milost, Milost,“ zpívala, když scházela po dřevěných schodech na ulici. Zábradlí bylo plné třísek, schody strmé a bylo tu pět pater, ale proto taky dostala ten pokoj tak levně. Proto a taky kvůli Milostinu úsměvu. Sice byla holohlavá a hubená, ale Mercy měla krásný úsměv a jistý druh půvabu. I Izembaro uznával, že byla půvabná. Vzdušnou čarou to neměla to k Bráně daleko, ale pro dívky, které měly nohy místo křídel, byla cesta mnohem delší. Braavos bylo zakroucené město. Ulice byly zakroucené, uličky byly zakroucenější a kanály byly úplně nejzakroucenější. Většinou dávala přednost delší cestě, dolů po Ragmanově cestě kolem Vnějšího přístavu, kde před ní bylo moře a nad ní obloha a čistý výhled přes velkou lagunu ke Zbrojnici a borovým stráním Sellagorova štítu. Námořníci jí zdravili, když míjela doky, volali dolů z palub dehtových ibbenských velrybářských lodí a břichatých západozemských kog. Milost jim ne vždy rozuměla, ale věděla, co jí říkají. Občas jim úsměvy opětovala a říkala jim, že ji mohou najít u Brány, pokud by měli minci.
Dlouhá cesta také vedla přes Most očí s vyrytými kamennými obličeji. Z vrcholu jeho klenby se mohla koukat skrz oblouky a vidět celé město: zelené měděné dómy Síně pravdy, stožáry čnící jako les z Fialového přístavu, vysoké mocné věže, zlaté blesky točící se na špičce věže nahoře na Paláci Mořského lorda… dokonce i Titánova bronzová ramena, až přes temné zelené vody. Ale to bylo jen tehdy, když slunce svítilo dolů na Braavos. Když byla mlha, nebylo vidět nic jiného než šeď, takže dnes si Milost vybrala kratší cestu, aby trochu ušetřila své ubohé popraskané boty od opotřebení.
Mlžný opar vypadal, že se před ní rozestupuje a zase se spojuje poté, co projde. Dlažební kameny pod jejíma nohama byly mokré a kluzké. Uslyšela žalostně zamňoukat kočku. Braavos bylo dobré město pro kočky a potulovaly se všude, obzvlášť v noci. V mlze jsou všechny kočky šedé, pomyslela si Milost. V mlze jsou všichni lidé vrazi.
Nikdy neviděla hustší mlhu, než byla tahle. Ve větších kanálech do sebe mohli snadno vrazit převozníci na hadích lodích, neschopní rozlišit nic víc než mdlá světla z budov po obou stranách.
Milost minula starého muže s lucernou, který šel na opačnou stranu, a záviděla mu jeho světlo. Ulice byla tak temná, že sotva viděla, kam šlape. Ve skromnějších částech města byly k sobě domy, obchody a skladiště natlačené, skláněly se k sobě jako opilí milenci a jejich vyšší patra byla u sebe tak blízko, že se dalo překročit z jednoho balkónu na druhý. Ulice dole se tak staly temnými tunely, kde se rozléhal každý krok. Malé kanály byly ještě nebezpečnější, protože mnoho z domů, kterými byly lemovány, mělo do vody vyčnívající latríny. Izembaro miloval přednášení řeči Mořského lorda z Kupcovy smutné dcery o tom, jak „zde stojí poslední Titán, obkročmo na kamenných ramenech svých bratrů,“ ale Milosti se víc líbila scéna, kde se tlustý obchodník vykálel na hlavu Mořského lorda, když pod ním projížděl ve svém zlatofialovém člunu. Jen v Braavosu se může stát něco takového, říkalo se a jenom v Braavosu se může Mořský lord i námořník potrhat smíchy u něčeho podobného.
Brána stála nedaleko okraje Utopeného města, mezi Vnějším a Fialovým přístavem. Shořelo tam staré skladiště a země se zde každý rok potápěla o kus níž, takže tam půda zlevnila. Nad zatopenými kamennými základy skladiště Izembaro vybudoval svůj rozlehlý sál. Dóm a Modrá lucerna možná mají hezčí prostředí, řekl svým hercům, ale tady mezi přístavy nikdy nebudou trpět nedostatkem námořníků a děvek k naplnění hlediště. Loď byla blízko, pořád přitahovala velké davy k přístavišti, kde byla připoutána už dvacet let, říkal, a Brána bude také prosperovat.
Čas ukázal, že měl pravdu. Jeviště Brány se naklonilo, jak budova klesala, jejich kostýmy byly náchylné k plesnivění a vodní hadi se uhnízdili v zatopeném sklepě, ale to nikoho z herců netrápilo, dokud byl dům plný.
Poslední most byl vyroben z provazu a neopracovaných prken a vypadal, že vede do nicoty, ale to bylo jenom tou mlhou. Milost přes něj přeběhla a podpatky jí po dřevě klapaly. Mlha se před ní otevřela jako potrhaná šedá opona a odhalila jí divadlo. Máslově žluté světlo se rozlévalo od dveří a Milost slyšela zevnitř hlasy. Vedle vchodu přemaloval Velký Brusco název poslední hry a červenými písmeny napsal Krvavá ruka. Pod slova maloval krvavou ruku pro ty, kdo neuměli číst. Milost se zastavila, aby se podívala. „To je pěkná ruka,“ řekla mu.
„Palec je křivý.“ Brusco na něj poklepal svým štětcem. „Král herců se po tobě ptal.“
„Byla taková tma a já spala a spala.“ Když se Izembaro poprvé pasoval na Krále všech herců, společnost měla nestydaté potěšení z toho, jak si vychutnávala pobouření svých rivalů z Dómu a Modré lucerny. Později však začal Izembaro brát svůj titul příliš vážně. „Ten už teď bude hrát jenom krále,“ prohlásil Marro a zakoulel očima, „a když v představení žádný král nebude, tak ani nevyleze na pódium.“
Krvavá ruka nabízela krále dva, jednoho tlustého a druhého teprv chlapce. Izembaro bude hrát toho tlouštíka. Není to velká role, ale má tam skvělý proslov, když leží na smrtelném loži, a předtím i naprosto úchvatný boj s démonickým divočákem. Napsal to Phario Forel a ten má nejkrvavější brk v celém Braavosu.
Milost našla společnost pohromadě v zákulisí a vmáčkla se dozadu mezi Daenu a Snapper, doufajíc, že její pozdní příchod zůstane nezpozorován. Izembaro všem říkal, že očekává, že Brána bude tento večer narvaná až po střechu, bez ohledu na mlhu. „Král Západozemí posílá dnes večer svého vyslance, aby vzdal hold ke Králi všech herců,“ řekl své skupině. „Nezklameme našeho kolegu monarchu.“
„My?“ pronesla Snapper, která vytvářela hercům všechny kostýmy „To tu teď je více než jeden?“
„No, je dost tlustej na to, aby se počítal za dva,“ špitl Bobono. Každá herecká skupina musí mít trpaslíka. On byl ten jejich. Když spatřil Milost, věnoval jí chlípný pohled. „Oho,“ pronesl, „tady je. Je malá holčička připravena na své znásilnění?“. Mlasknul rty.
Snapper mu vrazila pohlavek. „Sklapni.“
Král všech herců ignoroval krátký rozruch. Stále ještě mluvil. Říkal hercům, jak moc skvělí dnes musí být. Mimo západozemského vyslance budou tento večer v publiku i Držitelé klíčů a též slavné kurtizány. A rozhodně je nemínil nechat odejít s mizerným názorem na Bránu. „Se zlou potážeš se každý, kdož mne zklameš,“ zapřísáhl se výhružkou půjčenou z řeči princi Garina, jenž ji pronese v předvečer bitvy ve Zlobě dračích pánů, prvotině Pharia Forela.
V době, kdy Izembaro konečně ukončil svůj proslov, zbývala do začátku představení méně než hodina. A herci byli do jednoho nevrlí a zoufalí z příprav. Brána se rozezněla voláním Milostina jména.
„Milost,“ požádala její kamarádka Daena, „Lady Stork si opět přišlápla lem své róby. Pojď mi to pomoct přišít.“
„Milost,“ volal Cizinec, „přines mi ten zatracený lep, už zase se mi uvolňuje roh.“
„Milost,“ burácel sám velký Izembaro, „Co jsi udělala s mojí korunou, děvče? Bez mé koruny nemůžu odehrát svůj výstup. Jak by vůbec poznali, že jsem král?“
„Milost,“ zapištěl Bobono, „Milost, něco je špatně s mými kalhotami, vypadává mi z nich pták.“
Přinesla lepkavou pastu, a připevnila Cizinci levý roh zpět na čelo. Našla Izembarovu korunu na hajzlu, kde si ji pravidelně zapomíná, pomohla mu ji přišpendlit k paruce a pak utíkala pro jehlu a niť, aby Snapper mohla přišít hedvábný lem k zlatem vyšívané róbě, jež na sobě bude mít královna ve svatební scéně.
A Bobonův pták skutečně vypadával z kostýmu. Bylo to vymyšleno tak, aby vyskočil, kvůli znásilnění. Jaká to ohyzdná věc, pomyslela si Milost, když poklekla před trpaslíka, aby mu to dala do pořádku. Pták měl stopu nadél a široký byl jako její paže, dost velký na to, aby byl vidět i z toho nejvyššího balkonu. Barvíř však s kůží odvedl mizernou práci; ta věc byla růžově a bíle skvrnitá s baňatou hlavou v barvě švestky. Milost to zatlačila zpět do Bobonových kalhot a zavázala tkanicí. „Milost,“ zazpíval, když mu ji pevně utahovala, „Milost, Milost, přijď dnes večer do mé komůrky a udělej ze mě celého muže.“
„Udělám z tebe eunucha, pokud si tu tkanici znovu rozvážeš, pohraju si s tvým rozkrokem.“
„Je to osud, abychom byli spolu, Milosti,“ trval na svém Bobono, „Podívej, dokonce jsme i stejně vysocí.“
„Pouze, když klečím. Pamatuješ si svou první větu?“ Bylo to jen čtrnáct dní od chvíle, kdy trpaslík po několikátém poháru vylezl na pódium a zahájil Utrpení vládců posměšnou řečí z Kupcovy lačné ženy. Izembaro by jej zaživa stáhl z kůže, pokud by podobnou blamáž provedl znova a ani by se nepřemýšlel nad tím, jak těžké je najít dobrého trpaslíka.
„A copak že to vlastně hrajeme, Milosti?“ zeptal se nevinně Bobono.
Pouze si mě dobírá, pomyslela si Milost. Dnes večer není opilý, a tu hru zná naprosto dokonale. „Hrajeme Phariovu novou Krvavou ruku, k poctění vyslance ze Sedmi království.
„Teď už si vzpomínám.“ Bobono ztišil svůj hlas na zlověstné skřehotání. „Bůh sedmi tváří mě podvedl,“ řekl. „Můj vznešený otec jest stvořen z nejryzejšího zlata a ze zlata stvořil také mé sourozence, chlapce a dívku. Leč já zformován jsem z hmoty temnější, z kostí, krve a bahna, pokroucen do tohoto hrubého tvaru, jež před sebou vidíte.“ Během této řeči ji chytl za hruď, šátrajíc po bradavce. „Ty nemáš žádný prsíčka. Jak jen můžu znásilnit děvče, který nemá žádný prsíčka?“
Chytla jeho nos mezi palec a ukazováček a zakroutila. „A ty nebudeš mít nos, jestli ze mě okamžitě nesundáš ty své špinavé ruce.“
„Owwwww,“ zanaříkal trpaslík a pustil jí.
„Za rok či dva mi prsa narostou.“ Milost vstala a vztyčila se nad malým človíčkem. „Ale tobě nový nos nenaroste nikdy. Radši na to mysli, než se mě tam znovu dotkneš.“
Bobono si podrbal pálící nos. „Není třeba studu, již brzo si tě násilím vezmu.“
„Ale ne dřív, než ve druhém aktu.“
„Pokaždé pěkně promnu Wendeyne prsíčka, když jí znásilňuju v Utrpení vládců,“ postěžoval si trpaslík. „Zbožňuje to a stejně tak publikum. Vždy musíš potěšit publikum.“
Bylo to jedno z Izembarových „mouder“, jak jim říkal. Vždy musíš potěšit publikum. „Vsadím se, že publikum by potěšilo, kdybych trpaslíkovi urvala jeho ptáka a omlátila mu jej o hlavu,“ odvětila Milost. „Je to něco, co nikdy předtím neviděli.“ Vždy jim předveď něco, co ještě nikdy předtím neviděli, bylo další Izembarových „mouder“ a jedno z těch, na které Bobono neměl odpověď. „Tak, hotovo,“ oznámila Milost. „Uvidíme, jestli ho dokážeš udržet v kalhotách do té doby, než bude potřeba“.
Znovu ji volal Izembaro. Tentokráte nemohl najít kopí na divočáka. Milost mu jej nalezla, pomohla Velkému Bruscovi nasadit kančí převlek, pro jistotu zkontrolovala trikové dýky, zda je někdo nenahradil skutečnou čepelí (kdosi to udělal v Dómu a herce to tehdy stálo život) a nalila lady Stork hlt vína, který si dávala před každým představením. Když veškerý křik „Milost, Milost, Milost“ konečně dozněl, využila chvilky pro kradmý pohled do hlediště.
Přízemí bylo plné tak, jak jej nikdy předtím neviděla a všichni se tam již bavili vtipkováním, postrkáváním, jídlem a pitím. Viděla prodejce, kterak prodává pláty sýra, odtrhávajíc je prsty z velkého kola, kdykoli našel kupce. Žena měla nůši scvrklých jablek. Měchy s vínem kolovaly z ruky do ruky, některé dívky prodávaly polibky a jeden námořník hrál na mořské dudy. Malý muž se smutnýma očima zvaný Brk stál vzadu, přišel se podívat, co by mohl ukrást pro některou ze svých vlastních her. Vyvolávač Cossomo přišel též a byla do něj zavěšena Yna, jednooká děvka z Veselého přístavu, ale Milost ty dva nemohla znát a oni nemohli znát Milost. Daena rozpoznala v davu několik pravidelných návštěvníků Brány a poukázala na ně. Barvíř Dellono se svou poďobanou bílou tváří a flekatýma fialovýma rukama, výrobce klobás Galleo v mastné kožené zástěře, vysoký Tomarro s domácím mazlíčkem, krysou, na rameni. „Tomarro by raději neměl dopustit, aby tu krysu spatřil Galleo,“ poznamenala Daena varovně. „Slyšela jsem, že to je jediné maso, které dává do svých klobás.“ Milost si zakryla ústa a zahihňala se.
Balkóny se také plnily. První a třetí patro byly vyčleněny pro kupce a kapitány a pro další respektovaný lid. Nájemní vrazi dávali přednost čtvrtému, nejvyššímu patru, kde byla místa nejlevnější. Nahoře to hrálo změtí jasných barev, zatímco dole pod nimi, převládaly temnější odstíny. Druhý balkón byl rozdělen na soukromé lóže, kde se mocní mohli zavalit komfortem a soukromím, bezpečně odděleni od chátry nad nimi a pod nimi. Měli ten nejlepší výhled na jeviště i služebnictvo, aby jim nosilo pokrmy, víno, polštářky či cokoli jiného, co by mohli přát. Bylo neobvyklé vidět v Bráně balkóny více než z poloviny plné. Ti z mocných, kteří si dopřávali požitku hereckých představení, spíše navštěvovali Dóm či Modrou lucernu, kde byla nabídka považována za jemnější a mnohem poetičtější.
Tato noc byla jiná, i když to bezpochyby bylo díky návštěvě západozemského vyslance. Jednu lóži obsadili tři potomci z Otharysu, každý doprovázený slavnou kurtizánou. Prestayn seděl sám, muž tak prastarý, že si až člověk pomyslí, jak se vlastně vydrápe do sedadla. Torone a Pranelis sdíleli lóži, stejně jako sdíleli nepohodlné spojenectví; Třetí meč hostil půltucet přátel.
„Napočítala jsem pět Držitelů klíčů,“ řekla Daena.
„Bessaro je tak tlustý, že bys jej měla započíst dvakrát,“ odvětila Milost a zahihňala se. Izembaro měl břicho, ale v porovnání s Bessarem byl pružný jako vrba. Držitel klíče byl tak objemný, že potřeboval speciální sedadlo, trojnásobné velikosti proti běžnému křeslu.
„Jsou všichni tlustí, tihle Reyaansové,“ prohlásila Daena. „Pupky tak bachraté jako jejich koráby. Měla bys vidět jejich otce. V porovnání s ním vypadá tenhle jako drobeček. Jednou byl povolán do Síně pravdy k hlasování, ale když vstoupil na svou bárku, potopila se s ním.“ Stiskla Milosti loket. „Podívej, v lóži Mořského lorda.“ Mořský lord nikdy Bránu nenavštívil, ale Izembaro po něm přesto pojmenoval lóži, tu nejprostornější a nejvíc opulentní v celém domě. „To musí být západozemský vyslanec. Už jsi někdy viděla takové šaty na starém člověku? A podívej, přivedl s sebou Černou perlu!“
Vyslanec byl štíhlý a plešatějící, se směšným šedým chomáčem vousů na bradě. Jeho plášť byl ze stejného žlutého sametu jako jeho kalhoty. Jeho košile byla tak světle modrá, že z toho Milosti málem slzely oči. Na prsou měl žlutou nití vyšitý štít a na tom štítu byl hrdý modrý kohout vyvedený lazuritem. Jeden z jeho stráží mu pomáhal si sednout, zatímco druzí dva stáli za ním na konci boxu.
Věk ženy, která byla s ním, nemohl být více než třetina jeho věku. Byla tak krásná, že lampy vypadaly, že svítí jasněji, když kolem procházela. Byla oblečená v krátkých šatech z bledě žlutého hedvábí, kontrastujícím s její světle hnědou kůží. Černé vlasy měla svázané v síťce ze stáčeného zlata a zlatý náhrdelník s gagátem jí narážel do vrcholků plných ňader. Viděly, jak se natáhla k vyslanci a pošeptala mu do ucha něco, co ho rozesmálo. „Mělo by se jí říkat spíš Hnědá Perla,“ řekla Milost Daeně. „Je spíš hnědá než černá.“
„První Černá Perla byla černá jako hrnek inkoustu,“ řekla Daena. „Byla to pirátská královna, zplodil ji syn Mořského lorda s princeznou z Letních ostrovů. Dračí král ze Západozemí si ji zvolil za milenku.“
„Chtěla bych vidět draka,“ zašeptal Milost toužebně. „Proč má ten vyslanec na prsou kuře?“
Daena si povzdechla. „Milosti, víš ty vůbec něco? Je to jeho znak. V Království zapadajícího slunce mají všichni lordové znaky. Někteří mají kytky, jiní ryby, další medvědy a losy a další věci. Koukni, vyslancovi strážní mají lvy.“
Byla to pravda. Byli tam čtyři strážní; velcí, tvrdě vypadající muži v kroužkovém brnění, s těžkými západozemskými meči v pochvách na bocích. Jejich rudé pláště byly lemovány proužky zlata a zlatý lev s červenýma granátovýma očima spínal každý plášť na rameni. Když Milost pohlédla na obličeje pod pozlacenými helmami ve tvaru lvů, zašimralo ji v břiše. Bohové mi dali dar. Prsty se jí zaryly do Daeniny ruky. „Ten strážný. Ten na konci, za Černou Perlou.“
„Co s ním? Ty ho znáš?“
„Ne.“ Milost se narodila a vyrostla v Braavosu, jak by mohla znát nějakého muže ze Západozemí? Musela se na chvíli zamyslet. „Jenom… no, je hezký na pohled, nemyslíš?“ Byl. Jakýmsi drsným způsobem, ačkoliv měl tvrdé oči.
Daena pokrčila rameny. „Je hodně starý. Ne tolik jako ti ostatní, ale… může mu být tak třicet. A je ze Západozemí. Jsou to hrozní divoši, Milosti. Radši se od takových drž dál.“
„Mám se držet se dál?“ zahihňala se Milost. Byla to usměvavá dívka, tahle Milost.
„Ne, potřebuju, aby ses držela poblíž.“
Objala Daenu a řekla: „ Jestli mě bude Snapper hledat, řekni jí, že jsem si odešla znovu přečíst mé repliky.“ Měla jich jen pár a většina z nich byla tohoto druhu: „Ach, ne, ne, ne,“ a „Ne, ach ne, nedotýkejte se mě,“ a „Prosím, můj pane, já jsem ještě nevinná panna“, ale bylo to poprvé, kdy jí Izembaro dal nějaké repliky, takže se dalo očekávat, že ubožačka Milost je bude chtít pronášet správně.
Vyslanec ze Sedmi království si sebou vzal do lóže i dva ze svých stráží, aby stáli za ním a Černou Perlou, ale další dva postavil hned za dveře, aby se ujistil, že jej nikdo nebude rušit. Tiše spolu mluvili ve společném jazyku Západozemí, když za nimi neslyšně dívka proklouzla do temného kouta. Byl to jazyk, který Milost neznala.
„U sedmi pekel, tohle místo je tak vlhké,“ slyšela stěžovat si jednoho ze stráží. „Promrznul jsem až ke kostem. Kde jsou sakra pomerančovníky? Vždy jsem slýchával, že ve Svobodných městech jsou pomerančovníky. Citronovníky a limetkové keře. Granátovníky. Pálivá paprika, teplé noci, děvčata s odhalenými bříšky. Kde jsou ta děvčata s odhalenými bříšky, se tě ptám?“
„Dole, v Lysu, Myru a Starém Volantisu,“ odpověděl mu druhý stráže. Byl to starší člověk, pupkatý a prošedivělý. „Jednou jsem jel do Lysu s lordem Tywinem, když ještě byl pobočníkem Aeryse. Braavos je severně od Králova přístaviště, ty troubo. Viděl jsi ksakru někdy mapu?“
„Jak dlouho si myslíš, že tady zůstaneme?“
„Déle než by se ti líbilo,“ odvětil mu starý muž. „Jestli se vrátí bez zlata, královna ho připraví o hlavu. Mimoto, viděl jsem jeho ženu. Na Casterlyho skále jsou takové schody, po kterých se bojí sejít, aby neuvízla, tak moc je tlustá. Kdo by se vracel k takové ženské, když zde má takovou černou královnu?“
Hezký stráže se zazubil. „Myslíš, že se potom o ni s námi nepodělí?“
„Přišels o rozum? Myslíš, že si všímá takových, jako jsme my? Ten zatracený mizera polovinu času ani správně nepoužívá naše jména. Možná to bylo s Cleganem jiné.“
„Sera moc nezajímaly herecké představení a fajnové běhny. Když chtěl ženskou, vzal si ji, ale někdy nám ji potom nechal. Nebylo by mi proti mysli vyzkoušet tuhle Černou Perlu. Myslíš, že je mezi nohama růžová?“
Milost chtěla slyšet víc, ale už nebyl čas. Představení Krvavá ruka začne co nevidět a Snapper bude dívku hledat, aby jí pomohla s kostýmy. Izembaro možná byl Králem herců, ale Snapper byla ta, ze které měli všichni opravdu strach. Čas na hezounkého stráže se najde později.
Na jevišti začínala Krvavá ruka.
Když se trpaslík zčistajasna objevil zpoza dřevěného náhrobku, publikum propuklo v sykot a nadávky. Bobono se dokolébal ke kraji scény a zašilhal na diváky.„Bůh sedmi tváří mě podvedl,“ zavrčel ta slova. „Můj vznešený otec jest vyroben z nejryzejšího zlata a ze zlata stvořil také mé sourozenci, chlapce a dívku. Leč já zformován jsem z hmoty temnější, z kostí, krve a bahna…“
V ten moment se za jeho zády objevil Marro, kostnatý a strašlivý, v dlouhém černém oděvu Cizince. Stejně černá byla jeho tvář, rudé zuby se leskly krví a nad čelem mu trčely slonovinové rohy. Bobono ho nemohl vidět, ale z galerie jej vidět bylo a nyní už ho vidělo také publikum v přízemí. Branou se rozhostilo hrobové ticho. Marro se mlčky pohnul kupředu.
Stejně učinila i Milost. Všechny kostýmy byly už pověšené a Snapper byla zaměstnána zašíváním Daeniny róby pro scénu u dvora, takže absence Milosti nebude nikým zaznamenána. Tichá jako stín, opět proklouzla k místu, kde před vyslancovou lóží stáli stráže. Stála v temném výklenku, nehybná jako kámen a měla dobrý výhled na jeho tvář. Studovala ji pozorně, aby si byla jistá. Nejsem na něj příliš mladá? přemýšlela. Příliš plochá? Moc hubená? Doufala, že není z těch mužů, kteří dávají přednost dívkám s většími prsy. Bobono měl o její hrudi pravdu. Nejlepší ze všeho by bylo, kdybych si ho odvedla k sobě, měla bych ho celého jen pro sebe. Ale půjde se mnou?
„Myslíš, že to může být on?“ tázal se krasavec.
„Připravili tě Jiní o rozum?“
„A proč ne? Je to přece trpaslík, no ne?“
„Skřet nebyl jediný trpaslík na světě.“
„Možná nebyl, ale zamysli se, všichni o něm říkají, jak byl chytrý, že? Takže je možné, že se vyskytuje na tom posledním místě, kde by ho jeho sestra kdy hledala, v herecké hře, která si z něj dělá legraci. Takže to udělal právě takhle, aby ji povodil za nos.
„Eh, ty ses pomátl.“
„Dobrá, možná ho budu sledovat po představení. Objasním si to sám,“ položil stráže ruku na rukojeť svého meče. „Jestli mám pravdu, stanu se lordem a jestli se mýlím, k čertu s tím, je to přece jen nějaký trpaslík,“ štěkavě se rozesmál.
Bobono na scéně smlouval s Marrovým zlověstným Cizincem. Na tak malého muže měl opravdu zvučný hlas a nyní ho nechal rozeznít až k těm nejvyšším trámům.
„Dej mi číši,“ řekl Cizinci, „musím se zhluboka napít. A jestli to bude chutnat po zlatě a lví krvi, ještě lépe. Když se nemůžu stát hrdinou, nechť se stanu netvorem a dám jim lekci ze strachu namísto z lásky.“
Milost s ním mlčky opakovala poslední repliky. Byly to lepší repliky než ty její a také výstižnější. Možná mě bude chtít, možná ne, přemýšlela, nechť tedy představení započne. Přeříkala si tichou modlitbu k bohu mnoha tváří, vyklouzla ze svého výklenku a přitančila ke strážím. Milost, Milost, Milos.„Lordi,“ promluvila na ně, „mluvíte jazykem Braavosu? Ach, prosím, řekněte, že ano.“
Stráže si vyměnili překvapený pohled. „O co jde?“ zeptal se ten postarší. „Kdo to je?“
„Jedna z herců,“ řekl ten hezký. Odhrnul si světlé vlasy pryč z čela a usmál se na ni. „Promiň, maličká, nemluvíme tou vaším hatmatilkou.“
Jaká sláva, pomyslela se Milost, znají jen společný jazyk. To nebylo dobré. Teď to nemůže vzdát. Chtěla ho strašně moc. „Trochu hovořím vaším jazykem,“ zalhala se sladkým úsměvem Milost. „ Moje přítelkyně říkala, že jste lordi ze Západozemí.“
Starší muž se dal do smíchu. „Lordi? Jo, to jsme my.“
Milost upřela ostýchavě pohled do země. „Izembaro říkal, že je třeba udělat lordům radost,“ řekla šeptem. „Jestli je tu něco, co potřebujete, cokoliv…“
Muži si znova vyměnili pohledy, poté ten hezký natáhl ruku a dotkl se jejích prsou. „Cokoliv?“
„Jsi nechutný,“ řekl mu ten starší.
„Proč? Jestli chce být tenhle Izembaro pohostinný, bylo by neslušné odmítnout.“ Štípnul ji do bradavky přes látku šatů, přesně tak, jak to dělal trpaslík, když mu popravovala jeho úd. „Herečky jsou po děvkách druhou nejlepší věcí.“
„Možná, ale takhle je ještě dítě.“
„Nejsem,“ zalhala Milost, „jsem už dívka.“
„Ne nadlouho,“ řekl krasavec. „Jsem lord Rafford, drahoušku, a vím, co chci. Teď zvedni sukně a opři se zády o tamtu zeď.“
„Tady ne,“ řekla Milost, odstrkujíc jeho ruce.“Ne teď, když se hraje představení. Můžu vykřiknout a Izembaro bude zuřit.“
„Tak kde?“
„Znám jedno místo.“
Starší stráže se zamračil: „Myslíš si, že můžeš prásknout do bot? Co když tě milostpán bude hledat?“
„Proč by měl? Sleduje představení. A má tam vlastní běhnu, tak proč já bych nemohl mít svoji? Moc času mi to nezabere.“
Ne, pomyslela si, nezabere. Milost ho vzala za ruku a vedla ho zadem, dolů po schodech a ven do mlhavé noci.„Sám byste mohl být hercem, kdybyste chtěl,“ řekla mu dívka, když ji hezký muž přitiskl ke zdi divadla.
„Já?“ vyprskl stráže. „Já ne, holčičko. Všechno to vaše povídání, na polovinu bych si nevzpomněl.“
„Zezačátku je to těžké,“ přiznala. „Ale časem si zvyknete. Mohla bych vás naučit, jak hrát svou roli. Mohla bych.“
Krasavec ji chytil za zápěstí. „Tady budu učit já. Je čas na tvou první lekci,“ přitáhl ji drsně k sobě, políbil ji na rty a strčil jí svůj jazyk do úst. Bylo to mokré a slizké, jako úhoř. Milost ho oblízla svým jazykem, a potom se od něj odtáhla popadajíc dech. „Tady ne. Někdo nás může vidět. Můj pokoj je nedaleko, ale musíme si pospíšit. Musím se vrátit před druhým dějstvím, nebo propásnu své znásilnění.“
Zazubil se: „Toho se neboj, holčičko“. Ale nechal se od ní odtáhnout. Ruku v ruce běželi mlhou přes mosty, uličky a pak nahoru po pěti třískových dřevěných schůdcích. Když vpadli do dveří jejího pokojíku, strážný sotva popadal dech. Milost zažehla lojovou svíci a s chichotem tančila kolem něj.
„Ach, jaký jste vyčerpaný. Zapomněla jsem, jak jste starý, můj pane. Nechcete si na chvíli zdřímnout? Prostě si lehnete a zavřete oči, já se vrátím zpět, až mě Skřet znásilní.“
„Nikam nepůjdeš,“ hrubě jí přitisknul ruce k sobě. „Sundej ty hadry a já ti ukážu, jak jsem starý, maličká.“
„Milost,“ řekla. „Jmenuju se Milost, Můžete to zopakovat?“
„Milost,“ zopakoval. „Já jsem Raff.“
„Já vím,“ dala mu ruku mezi nohy a přes látku jeho kalhot ucítila, jak je tvrdý.
„Tkanice,“ pobídl ji. „ Buď hodná holka a rozvaž ji.“ Místo toho sklouznul její palec níž, po vnitřní straně jeho stehna. Raff zavrčel: „Sakra, tam opatrně, ty…“
Milost zalapala po dechu a o krok ustoupila, její obličej byl zmateným a vyděšený.
„Krvácíte.“
„Co?“ shlédl dolů. „Bohové, buďte milosrdní. Cos mi to provedla, ty malá mrcho?“
Rudá skvrna se sířila dál po stehně a prosakovala těžkou látkou.
„Nic,“ vypískla Milost. „ Já nikdy… ach, je tady tolik moc krve. Přestaňte, přestaňte, vy mě děsíte.“
Strážný s ohromeným výrazem zatřásl hlavou. Když si přiložil ruku na stehno, krev mu řinula mezi prsty. Tekla níž, dolů po noze až do boty. Teď už nevypadá tak půvabně, pomyslela si. Teď je bledý a vystrašený.
„Ručník,“ dostal ze sebe stráže. „Přines mi ručník, hadru, přitiskni ji na to. Bohové. Točí se mi hlava.“ Jeho noha byla nasáklá krví od stehna až dolů. Když se na ni pokusil přenést váhu, koleno se mu podlomilo a on upadl. „Pomoz mi,“ žadonil, zatímco mu kalhoty ve slabinách rudly. „Matko buď milosrdná, děvče. Ranhojiče… běž, najdi mi ranhojiče, rychle.“
„U sousedního kanálu jeden žije, ale ten sem nepřijde. Musíte jít k němu. Můžete chodit?“
„Chodit?“ Jeho prsty byly zalité krví. „Děvče, jsi snad slepá? Crčí ze mě krev, jako z podřezané svině. Nemůžu tam dojít.“
„No,“ řekla, „tak to tedy nevím, jak se tam tedy dostanete.“
„Budeš mě muset nést.“
Vidíš? pomyslela si Milost. Ty znáš svoji roli a já tu svou.
„Myslíš?“ sladce se zeptala Arya.
Sladký Raff prudce vzhlédl, když se dlouhá tenká čepel vysunula z jejího rukávu. Přiložila čepel k jeho hrdlu, pod bradu. Obrátila a jedním hladkým pohybem ze strany hrdlo rozřízla. Vytryskla jemná rudá sprška a světlo jeho oči pohaslo.
„Valar morghulis,“ zašeptala Arya, ale Raff byl mrtev a už to nemohl slyšet. Zavětřila. Měla jsem mu pomoct dolů po schodech předtím, než jsem ho zabila. Teď ho budu muset celou cestu vléct až ke kanálu a hodit ho tam. Zbytek dokonají úhoři.
„Milost, Milost, Milost,“ žalostně si zapěla. Bylo to pošetilé, povětrné děvče, ale s dobrým srdcem. Aryi se po ní bude stýskat, i po Daeně, Snapper a zbytku, dokonce i po Izembarovi a Bobonovi. Mořskému lordu i vyslanci se slepicí na hrudníku přibudou starosti, o tom nepochybovala.
Ale nad tím může přemýšlet později. Teď není čas. Musím běžet. Milost má ještě říct několik replik, její první repliky a také poslední. A Izembaro si bude žádat její hezkou prázdnou hlavičku, jestli se opozdí na své znásilnění.