Princezna a královna

Všem příznivcům fiktivní historie přinášíme překlad další Martinovy povídky ze světa ledu a ohně. Povídka vyšla ve sbírce Dangerous Women. Přeložil ji pro vás David23 s využitím už dříve přeloženého úryvku od svevy, korekce obstaraly Renée, sveva a Nevada.

 

PRINCEZNA A KRÁLOVNA

ANEB

ČERNÍ A ZELENÍ

 

Zápisky o příčinách, původu, bitvách a zradách

nejtragičtějšího krveprolití známého jako Tanec draků,

zaznamenané arcimistrem Gyldaynem z Citadely ve Starém Městě

 

((sem přepsány GEORGEM R. R. MARTINEM))

 

Tanec draků je vzletný název propůjčený krutému bratrovražednému boji o Železný trůn Západozemí, který byl veden mezi dvěma větvemi rodu Targaryenů mezi lety 129 a 131 po Dobytí. Charakterizovat temné, bouřlivé a krvavé události tohoto období jako „tanec“ zdá se nám absurdně nevhodné. Nepochybně tento výraz pochází od nějakého zpěváka. „Umírání draků“ by bylo příhodnější, avšak tradice a čas vypálily do stránek dějin poetičtější výraz, a proto musíme tančit spolu s ostatními.

Po smrti krále Viseryse I. byli hlavními uchazeči o Železný trůn jeho dcera Rhaenyra, jediný přeživší potomek z jeho prvního manželství, a jeho nejstarší syn z druhého manželství, Aegon. Uprostřed chaosu a masakru vyvolaného jejich rivalitou si právo na trůn nárokovali i jiní samozvaní králové, kteří si nabubřele vykračovali jako herci na jevišti po dva týdny či měsíc, jen aby padli stejně rychle, jako se prodrali vzhůru.

Tanec rozdělil Sedm království vedví poté, co se lordi, rytíři i neurození přihlásili k jedné či druhé straně a pozvedli proti sobě zbraně. Dokonce i samotný rod Targaryenů byl rozdělen, neboť do konfliktu byli zataženi i přátelé, příbuzní a potomci každého z obou pretendentů. Dva roky trvající boje si vybraly strašlivou daň na velkých západozemských rodech, společně s jejich vazaly, rytíři a prostým lidem. Přestože dynastie přežila, na konci války byla moc targaryenského rodu oslabena a počet posledních draků na světě značně zredukován.

Tanec byl válkou nepodobající se jakékoliv jiné v dlouhých dějinách Sedmi království. I když armády pochodovaly a střetávaly se v zuřivých bitvách, velká část krveprolití se odehrála na moři, a… především… ve vzduchu, kde proti sobě draci bojovali tesáky, drápy a ohněm. Byla to také válka plná úkladů, vražd a zrad, válka vedená ve stínech a schodišťových šachtách, v komnatách rady a na dvorech hradů, kdy se mnozí neostýchali použít nože, lži i jedu.

Dlouho doutnající konflikt propukl naplno třetího dne třetího měsíce roku 129 po Dobytí, když churavý, na lůžko upoutaný král Viserys I. zavřel oči, aby si dopřál spánku v Rudé Baště v Králově Přístavišti, a již se neprobudil. Jeho tělo bylo objeveno sloužícím v hodině netopýra, kdy bylo královým zvykem dát si pohár svařeného vína. Sluha běžel informovat královnu Alicent, jejíž komnaty byly o patro níže pod královými.

Sluha doručil onu strašnou novinu přímo a pouze královně, aniž by vyvolal poplach; králova smrt se již nějaký čas očekávala a královna Alicent se svou družinou, takzvanými zelenými ^{pozn. 1}, se již dříve postarala o to, aby všichni Viserysovi strážci a služební věděli co dělat, až ten den nastane.

Královna Alicent se ihned odebrala do královy ložnice, doprovázel ji ser Criston Cole, lord velitel Královské gardy. Poté, co potvrdili, že král Viserys je mrtvý, nařídila Její Výsost zapečetit komnatu a postavit před ni stráže. Sluha, který našel královo tělo, byl vzat do vazby, aby bylo jisté, že nikomu neprozradí, co se stalo. Ser Criston se vrátil do Věže bílého meče a poslal své bratry z Královské gardy, aby svolali členy královy malé rady. Byla hodina sovy.

Tehdy, stejně jako nyní, se Královská garda skládala ze sedmi rytířů, mužů prokázané věrnosti a nepochybné zdatnosti, kteří složili slavnostní přísahu zasvětit svoje životy k ochraně krále a jeho rodiny. V čase Viserysovy smrti bylo v Králově Přístavišti pouze pět bílých plášťů; ser Criston, ser Arryk Cargyll, ser Rickard Thorne, ser Steffon Darklyn a ser Willis Fell. Ser Erryk Cargyll (dvojče sera Arryka) a ser Lorent Marbrand zůstali nevědomi a nezúčastněni s princeznou Rhaenyrou na Dračím Kameni, zatímco jejich bratři ve zbrani vyšli do noci vyburcovat členy malé rady z postelí.

Zatímco královo tělo chladlo, v královniných komnatách se shromáždili královna Alicent, její otec ser Otto Hightower, pobočník krále; ser Criston Cole, velitel Královské gardy; velmistr Orwyle; lord Lyman Beesbury, osmdesátiletý správce pokladny; ser Tyland Lannister, mistr loďař, bratr lorda z Casterlyovy Skály; Larys Strong, zvaný Larys Koňský hnát, pán Harrenova, mistr našeptávačů; a lord Jasper Wylde, zvaný Železná hůl, mistr práva.

Velmistr Orwyle započal setkání vyjmenováním úkolů a procedur, které se obvykle učiní po smrti krále. Řekl, „Septon Eustace by měl být přivolán, aby vykonal poslední pomazání a pomodlil se za královu duši. Na Dračí Kámen musí být poslán havran, aby informoval princeznu Rhaenyru o skonu jejího otce. Možná by zprávu mohla napsat Její Výsost královna, aby zmírnila tuto smutnou novinu slovy upřímné soustrasti? Smrt krále vždy ohlašují zvony, někdo by na to měl dohlédnout, a samozřejmě se musíme začít připravovat na korunovaci královny Rhaenyry -“

Ser Otto Hightower jej přerušil. „Tohle všechno musí počkat,“ prohlásil, „dokud se nevyjasní otázka nástupnictví.“ Jako králův pobočník byl zmocněn mluvit královým hlasem, dokonce i sedět na Železném trůnu v králově nepřítomnosti. Viserys mu udělil pravomoc vládnout Sedmi královstvím, a „dokud nebude korunován náš nový král,“ toto pravidlo trvá.

„Dokud nebude korunována naše nová královna,“ podotkl popuzeně lord Beesbury.

„Král,“ trvala na svém královna Alicent. „Železný trůn musí podle práva přejít na nejstaršího legitimního syna Jeho Výsosti.“

Diskuze, která následovala, trvala do úsvitu. Lord Beesbury mluvil za princeznu Rhaenyru. Letitý správce pokladny, který sloužil králi Viserysovi po celou jeho vlády a jeho dědu Jaehaerysovi Starému před ním, připomněl radě, že Rhaenyra je starší než její bratři a má více targaryenské krve, že si ji zesnulý král zvolil za svou nástupkyni, že opakovaně odmítl změnit následnictví navzdory prosbám královny Alicent a jejích zelených, že stovky lordů a rytířů přísahaly princezně poslušnost v roce 105 po Dobytí a složily slavnostní slib bránit její práva.

Ale ostatní byli k jeho slovům hluší. Ser Tyland poznamenal, že mnoho lordů, kteří přísahali bránit nástupnictví princezny Rhaenyry, je již dlouho po smrti. „Je to už dvacet čtyři let,“ řekl. „Já sám jsem se žádné takové přísaze nezavázal. Byl jsem v té době ještě dítě.“ Železná hůl, mistr práva, citoval slova z Velké rady v roce 101 a Starého krále, který si v roce 92 po Dobytí místo Rhaenys zvolil za nástupce Baelona. Poté dlouho diskutovali o Aegonu Dobyvateli a jeho sestrách, přičemž vyzdvihovali andalskou tradici, kdy práva legitimního syna jsou vždy přednější než práva dcery. Ser Otto všechny upozornil, že Rhaenyřiným manželem není nikdo jiný než princ Daemon. „A všichni víme, jaké je povahy. Nenechte se mýlit, pokud by Rhaenyra někdy usedla na Železný trůn, byl by to Daemon, kdo by nám vládl, královnin choť, krutý a nemilosrdný, jako býval Maegor. Já přijdu o hlavu jako první, o tom nepochybuji, ale vaše královna, má dcera, mne bude vzápětí následovat.“

Královna Alicent souhlasila s jeho slovy. „Neušetří ani moje děti,“ prohlásila. „Aegon a jeho bratři jsou královi vlastní synové, s mnohem větším nárokem na trůn, než její snůška bastardů. Daemon najde nějakou záminku k jejich popravě. Dokonce i pro Helaenu a její malé děti. Jeden z těch Strongů připravil Aemonda o oko, na to nezapomínejte. Byl sice chlapec, ano, ale chlapec je nyní synem svého otce. Bastardi jsou od přírody monstra.“

Ser Criston Cole promluvil. Pokud by princezna vládla, upozornil je, Jacaerys Velaryon by vládl po ní. „Sedm ochraňuj tuto říši, jestli bastard usedne na Železný trůn.“ Mluvil o Rhaenyřiných prostopášných způsobech a o hanebnosti jejího manžela. „Promění Rudou Baštu v nevěstinec. Ničí dcery nebudou v bezpečí, ani žádné manželky. Dokonce ani chlapci… víme, co byl Laenor zač.“

Není zaznamenáno, zda lord Larys Strong řekl jediné slovo v této debatě, ale nebylo to nic neobvyklého. Ačkoliv dokázal být výmluvný, když to bylo třeba, mistr našeptávačů šetřil slovy tak, jako lakomec šetří mincemi a raději naslouchal, než mluvil.

„Pokud to uděláme,“ varoval velmistr Orwyle radu, „bude to znamenat válku. Princezna nebude s pokorou stát stranou. A má draky.“

„A přátele,“ prohlásil lord Beesbury. „Čestné muže, kteří nezapomenou na přísahy dané jí i jejímu otci. Jsem starý muž, ale ne tak starý, abych zde s klidem seděl, zatímco se jí snažíte ukrást korunu.“ Na to se postavil a chystal se odejít.

Ale ser Criston Cole vrátil lorda Beesburyho zpátky do křesla a dýkou mu podřízl hrdlo.

A tak první prolitá krev v Tanci draků patřila lordu Lymanu Beesburymu, správci pokladny Sedmi království.

Po smrti lorda Beesburyho už nikdo nic nenamítal. Po zbytek noci se utvářely plány pro korunovaci nového krále (všichni se shodli, že se to musí provést rychle) a byl sepsán seznam pravděpodobných spojenců a potenciálních nepřátel, pokud by princezna Rhaenyra odmítla souhlasit s korunovací krále Aegona. S těhotnou princeznou, očekávající porod na Dračím Kameni, měli zelení královny Alicent výhodu. Čím déle nebude Rhaenyra vědět o králově smrti, tím pomalejší budou její opatření. „Třeba ta děvka zemře při porodu,“ řekla královna Alicent.

Té noci neodletěli žádní havrani. Nezněly žádné zvony. Služebníci, kteří věděli o králově skonu, byli uvrženi do vězení. Ser Criston Cole dostal za úkol vzít do vazby černé, kteří pobývali u dvora, tedy ty lordy a rytíře, kteří by mohli být nakloněni ve prospěch princezny Rhaenyry. „Neubližuj jim, pokud nebudou vzdorovat,“ rozkázal ser Otto Hightower. „Těm, kteří ohnou koleno a budou přísahat věrnost králi Aegonovi, se nesmí nic stát.“

„A co ti, kteří se nepodřídí?“ zeptal se velmistr Orwyle.

„Zrádci,“ řekl Železná hůl, „a jako zrádci musí zemřít.“

Tehdy lord Larys Strong, mistr našeptávačů, promluvil poprvé a naposledy. „Buďme první, kdo složí přísahu,“ řekl, „pro případ, že by zrádci byli mezi námi.“ Vytáhl dýku a řízl se do dlaně. „Pokrevní přísaha,“ naléhal, „nás všechny sváže dohromady. Bratři až do smrti.“ A tak se každý ze spiklenců řízl do dlaně a podal si ruku s ostatními, přísahajíce bratrství. Pouze královna Alicent byla jakožto žena z přísahy vyjmuta.

Nad městem už vycházelo slunce, když královna Alicent poslala Královskou gardu, aby přivedla její syny k radě. Princ Daeron, nejlaskavější z jejích dětí, plakal pro otcovu smrt. Devatenáctiletý jednooký princ Aemond byl nalezen ve zbrojnici, když si nasazoval brnění a zbroj ke svému rannímu tréninku na nádvoří. „Je králem Aegon,“ zeptal se sera Willise Fella, „nebo budeme muset pokleknout a líbat té staré děvce kundu?“ Princezna Helaena snídala se svými dětmi, když za ní přišla Královská garda. Ale když se zeptali, kde je princ Aegon, její bratr a manžel, řekla jen: „V mé posteli není, tím si můžete být jistí. Neostýchejte se hledat pod přikrývkami.“

Princ Aegon byl s milenkou, když ho našli. Nejdříve odmítal být součástí matčiných plánů. „Moje sestra je dědičkou, ne já,“ řekl. „Který bratr by ukradl své sestře její prvorozenecké právo?“ Pouze když ho ser Criston začal přesvědčovat, že princezna musí dozajista popravit jeho i jeho bratry, aby si udržela korunu, začal Aegon váhat. „Dokud bude jakýkoliv pravý Targaryen naživu, žádný ze Strongů nemůže doufat, že usedne na Železný trůn,“ řekl Cole. „Rhaenyra nemá jinou možnost, než vás připravit o hlavy, pokud doufá, že její bastardi budou vládnout po ní.“ Bylo to tohle a nic jiného, co přesvědčilo Aegona, aby přijal korunu, kterou mu malá rada nabízela.

Ser Tyland Lannister byl jmenován správcem pokladny namísto mrtvého lorda Beesburyho, a okamžitě se zmocnil královského jmění a rozdělil ho na čtyři části. Jednu svěřil pod ochranu Železné banky v Braavosu, další poslal se silnou stráží do Casterlyovy Skály a třetí do Starého Města. Zbytek peněz byl určen na úplatky a dary, a na výplaty pro žoldáky, pokud by byli potřeba. Při hledání náhradníka za sera Tylanda na místo mistra loďaře se ser Otto obrátil na Železné ostrovy. Poslal havrana k Daltonu Greyjoyovi, Rudému Krakenovi, odvážnému a krvelačnému šestnáctiletému lordu Štítu, nabízeje mu admiralitu a křeslo v radě výměnou za jeho věrnost.

Přešel den, poté další. Ani septoni, ani tiché sestry nebyli přivoláni do ložnice, kde ležel král Viserys, opuchlý a hnijící. Nezněly žádné zvony. Havrani odletěli, ale ne do Dračího Kamene. Místo toho dorazili do Starého Města, Casterlyovy Skály, Řekotočí, Vysoké Zahrady a k mnoha lordům a rytířům, o kterých si královna Alicent myslela, že budou sympatizovat s jejím synem.

Byly vyjmuty a prozkoumány zápisy z velké rady z roku 101 a bylo poznačeno, kteří lordi se vyslovili pro Viseryse a kteří pro Rhaenys, Laenu nebo Laenora. Lordi dávali přednost mužskému nástupci před ženským v poměru dvacet ku jedné, ale byli zde i odpůrci. U těchto rodů nejvíce hrozilo, že poskytnou podporu princezně Rhaenyře, pokud by mělo dojít k válce. Pricezna bude mít Mořského hada a jeho flotilu, usoudil ser Otto, a pravděpodobně i ostatní lordy na východním pobřeží: lordi Bar Emmon, Massey, Celtigar a Crabb se jevili jako nejpravděpodobnější, možná i Večeropad z Tarthu. Všechno to byly rody s menší silou, kromě Velaryonů. Seveřané byli větší hrozbou. Zimohrad se v Harrenově vyslovil pro Rhaenys, stejně tak i Starkovi vazalové, Dustinové z Mohylova a Manderlyové z Bílého Přístavu. Ani na rod Arrynů se nedalo příliš spoléhat, neboť Orlímu Hnízdu v té době vládla žena, lady Jeyne, Panna z Údolí, jejíž vlastní práva by mohla být zpochybněna, pokud by princezně Rhaenyře bylo odepřeno nástupnictví.

Za největší nebezpečí byl považován Bouřlivý Konec, neboť rod Baratheonů byl vždy neochvějným podporovatelem nároku princezny Rhaenys a jejích dětí. I když starý lord Boremund zemřel, jeho syn Borros byl ještě bojechtivější než jeho otec a nižší bouřliví lordi by ho jistě následovali všude, kam by je vedl. „Musíme tedy zajistit, aby je vedl k našemu králi,“ prohlásila královna Alicent, načež poslala pro svého druhého syna.

A tak to nebyl havran, který toho dne vzlétl k Bouřlivému Konci, ale Vhagar, nejstarší a největší z draků v Západozemí. Na jejích zádech letěl princ Aemond Targaryen, se safírem namísto chybějícího oka. „Tvým úkolem je získat ruku jedné z dcer lorda Baratheona,“ řekl mu jeho děd ser Otto před tím, než odletěl. „Může to být kterákoliv z těch čtyř. Dvoř se jí a ožeň se s ní, a lord Borros předá bouřlivé země tvému bratrovi. Selži-„

„Neselžu,“ rozčílil se princ Aemond. „Aegon bude mít Bouřlivý Konec a já získám tu dívku.“

V době, kdy princ Aemond odletěl, se již zápach z komnat, kde stále ležel mrtvý král, linul celou Maegorovou pevností, a napříč dvorem a hradem se šířilo mnoho divokých příběhů a zvěstí. Kobky pod Rudou Baštou pozřely tolik lidí podezřelých z neloajálnosti, že se o tato zmizení začal zajímat i nejvyšší septon a poslal dopis z Hvězdného septa ve Starém Městě, ve kterém se na některé ze ztracených vyptával. Ser Otto Hightower, jako nejpečlivější z těch, kteří kdy sloužili v úřadě pobočníka, chtěl více času na přípravy, ale královna Alicent věděla, že už nemohou déle čekat. Princ Aegon už byl unaven vším zatajováním. „Jsem král nebo ne?“ zeptal se své matky. „Pokud jsem král, korunuj mě tedy.“

Zvony začaly zvonit desátého dne třetího měsíce roku 129 po Dobytí, odbíjejíce konec vlády krále Viseryse I. Velmistr Orwyle konečně dostal povolení vyslat své havrany a tak se černí ptáci rozletěli po stovkách do všech koutů říše, roznášejíce slova o Aegonově nástupu na trůn. Bylo posláno pro tiché sestry, aby připravily mrtvolu na zpopelnění, a jezdci na světlých koních byli vysláni, aby lidem v Králově Přístavišti rozhlásili: „Král Viserys je mrtvý, ať žije král Aegon!“ Slyšíce tyto výkřiky, někteří plakali a jiní jásali, ale většina poddaných mlčky zírala zmatená a opatrná. Tu a tam se ozval hlas, „Ať žije naše královna!“

Mezitím probíhaly spěšné přípravy na korunovaci. Jako místo pro její uskutečnění bylo vybráno Dračí doupě. Pod mohutnou kupolí byly kamenné lavice pro osmdesát tisíc lidí. Tlusté zdi doupěte, silná střecha a bronzové dveře tyčící se do výše stačily k obraně, kdyby se zrádci pokusili narušit ceremonii.

V určený den nasadil ser Criston Cole železnou korunu Aegona Dobyvatele posázenou rubíny na hlavu nejstaršího syna krále Viseryse a královny Alicent a prohlásil jej Aegonem Targaryenem, druhým svého jména, králem Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pánem Sedmi království a ochráncem říše. Královna Alicent, milovaná poddanými, nasadila svou vlastní korunu své dceři Helaeně, Aegonově ženě a sestře. Poté, co jí políbila tváře, poklekla matka před dcerou, sklonila hlavu a řekla: „Má královno.“

Nejvyšší septon ve Starém Městě byl příliš starý a slabý na cestu do Králova Přístaviště, a tak připadlo septonu Eustacovi pomazat čelo krále Aegona svatými oleji a požehnat mu ve jménu Sedmi. Někteří z bystřejších návštěvníků si možná všimli, že zde byly přítomny jen čtyři bílé pláště, ne pět, jak tomu bývalo doposud. Aegon II. zažil první zběhnutí už předchozí noc, když ser Steffon Darklyn z Královské gardy uprchl z města spolu se svým panošem, dvěma sluhy a čtyřmi strážnými. Skryti pod pláštěm temnoty našli cestu postranní bránou, kde na ně čekal rybářský člun, jenž je měl odvézt na Dračí Kámen. S sebou vzali ukradenou korunu: kroužek žlutého zlata zdobený sedmi drahokamy různých barev. Byla to koruna, kterou nosil král Viserys a před ním Starý král Jaehaerys. Když se princ Aegon rozhodl pro železnou korunu s rubíny, kterou nosil jeho jmenovec, Dobyvatel, nařídila královna Alicent dát Viserysovu korunu pod zámek, ale pověřený sluha ji místo toho ukradl.

Po korunovaci doprovodili Aegona zbylí členové Královské gardy k jeho drakovi, nádhernému stvoření se zlatě zářícími šupinami a bledě růžovými membránami na křídlech. Sluncežár bylo jméno tohoto draka zlatého úsvitu. Munkun říká, že král třikrát obletěl město, než přistál uvnitř zdí Rudé Bašty. Ser Arryk Cargyll doprovodil Jeho Výsost do pochodněmi osvětleného trůnního sálu, kde Aegon II. vystoupal po schodech na Železný trůn před zraky tisícovky lordů a rytířů. Po síni se rozléhal jásot.

Na Dračím Kameni nebyla slyšet žádná radostná zvolání, na místo toho se po síních a schodištích Věže mořského draka rozléhal křik z královniných komnat, kde se Rhaenyra Taragaryen namáhala a třásla již třetí den v porodních bolestech. Dítě se mělo narodit až s obratem dalšího měsíce, ale zprávy z Králova Přístaviště přivedly princeznu k nepříčetné zuřivosti a její vztek zřejmě vyvolal předčasný porod, jako by dítě uvnitř také zuřilo a bojovalo, aby se dostalo ven. Princezna ječela nadávky po celou dobu porodu, dovolávala se hněvu bohů na své polorodé bratry a na jejich matku královnu, a popisovala muka, která jim způsobí, než je nechá zemřít. Proklínala také dítě uvnitř sebe. „Vylez!“ vykřikla, drásajíc si své vyboulené břicho, zatímco se jí v tom mistr a porodní bába snažili zabránit. „Monstrum, monstrum, jdi pryč, jdi ze mě pryč, VYLEZ VEN!“

Když se dítě konečně narodilo, zjistila princezna, že přivedla na svět skutečné monstrum. Mrtvá holčička, zkroucená a znetvořená, s dírou v hrudníku, kde měla mít srdce a s tlustým, šupinatým ocasem. Mrtvé děvčátko dostalo jméno Visenya, oznámila princezna Rhaenyra následující den, když makové mléko otupilo její bolest. „Byla mou jedinou dcerou a oni ji zabili. Ukradli mi korunu a zabili mou dceru, a za to musí zaplatit.“

A tak tanec začal, když princezna svolala svou vlastní radu. „Černá rada“ stála proti „zelené radě“ Králova Přístaviště. Předsedala jí sama Rhaenyra spolu se svým strýcem a manželem, princem Daemonem. Její tři synové byli také přítomni, i když ani jeden z nich ještě nedosáhl dospělosti (Jacemu bylo patnáct, Lukovi čtrnáct a Joffreymu dvanáct). Dva členové Královské gardy zde byli také: ser Erryk Cargyll, dvojče sera Arryka, a zápaďan ser Lorent Marbrand. Třicet rytířů, sto kušiníků a tři stovky mužů ve zbrani tvořili posádku Dračího Kamene. Takové množství vojáků bylo vždy považováno za dostatečné u tak silné pevnosti. „Jako nástroj k dobývání však nepůsobí příliš uspokojivě,“ poznamenal princ Daemon mrzutě.

Další tucet nižších lordů, vazalů Dračího Kamene, seděl v černé radě: mezi nimi Celtigar z ostrova Klepeto, Staunton z Havranova Hřadu, Massey z Kamenotance, Bar Emmon z Ostrého výběžku a Darklyn z Šerodolu. Ale nejvýznamější lord, slibující velkou sílu princezně, byl Corlys Velaryon z Driftmarky. I když Mořský had velmi zestárl, rád říkával, že lpí na životě, „jako topící se námořník lpí na kusu potápějící se lodi.“ „Možná si mě Sedm šetřilo ještě pro jeden poslední boj.“

S lordem Corlysem přišla jeho pětapadesátiletá manželka Rhaenys. Její tvář byla hubená a vrásčitá, stříbrné vlasy měla bíle pruhované, ale přesto byla stále divoká a nebojácná, jako by jí bylo dvacet let. Mezi prostým lidem byla často známá jako „Nikdy nekorunovaná královna.“

Ti, kdo seděli v černé radě, se považovali za loajální, ale dobře věděli, že král Aegon II. by je označil jako zrádce. Každý z nich byl předvolán do Králova Přístaviště, aby se osobně dostavil do Rudé Bašty a odpřisáhl věrnost novému králi. Všechna jejich vojska dohromady by se na otevřeném poli nemohla síle Hightowerů rovnat. Aegonovi zelení se těšili i z dalších výhod. Staré Město, Královo Přístaviště a Lannisport byla největší a nejbohatší města v říši a všechna tři byla ovládána zelenými. Všechny viditelné symboly legitimnosti patřily Aegonovi. Seděl na Železném trůnu, žil v Rudé Baště, nosil Dobyvatelovu korunu, vládnul jeho mečem a byl pomazán septonem ve světle Sedmi před zraky desítek tisíc lidí. Velmistr Orwyle seděl v jeho radě a lord velitel Královské gardy mu na jeho vznešenou hlavu položil korunu. A navíc to byl muž, což ho v mnohých očích dělalo právoplatným králem a jeho polorodou sestru uchvatitelem.

Proti tomu měla Rhaenyra výhod jenom pár. Někteří starší lordi si možná ještě vzpomenou na slova, kterými přísahali, když byla Rhaenyra jmenována princeznou Dračího Kamene a dědičkou svého otce. Bývaly časy, kdy byla milována urozenými i prostými lidmi, když ji oslavovali jako Potěšení říše. Mnozí mladí lordi a urození rytíři tenkrát usilovali o její přízeň… Ale kolik z nich by pro ni bojovalo teď, když byla vdanou ženou, její tělo bylo staré a obtloustlé po šesti porodech? To byla otázka s nejasnou odpovědí. I když její polorodý bratr plenil otcovu pokladnu, měla princezna k dispozici veškerý majetek rodu Velaryonů a flotila Mořského hada jí dávala převahu na moři. A její choť, princ Daemon, se zocelil a osvědčil na Kamenných schodech, kde získal mnohem více zkušeností s válčením, než všichni jejich nepřátelé dohromady. A v neposlední řadě měla Rhaenyra své draky.

„Tak jako Aegon,“ poznamenal lord Staunton.

„My jich máme víc,“ řekla princezna Rhaenys, Nikdy nekorunovaná královna, která létala na drakovi mnohem déle, než všichni ostatní. „A naši jsou větší a silnější, pokud bychom nepočítali Vhagar.“ Drakům se nejlépe daří právě zde na Dračím Kameni. Následně vyjmenovala radě všechny draky: král Aegon měl svého Sluncežára. Nádherné zvíře, i když mladé. Jednooký Aemond jezdil na Vhagar královny Visenye, nebezpečí, které se nedalo přehlížet. Královna Helaena měla Snojas, dračici, která kdysi nosila skrze mraky Rhaenu, sestru Starého krále. Dračice prince Daerona se jmenovala Tessarion a její křídla byla temná jako kobalt a její drápy, hřeben a břišní šupiny zářily jako tepaná měď. „To jsou čtyři draci schopní bitvy,“ řekla Rhaenys. Dvojčata královny Helaeny měla také své draky, ale byla to ještě mláďata. A uchvatitelův nejmladší syn Maelor měl zatím pouze vejce.

Oproti tomu jezdil princ Daemon na Caraxovi a princezna Rhaenyra na Syrax. Oboje to byla velká a nebezpečná zvířata. Caraxes byl obzvlášť děsivý, krev a oheň mu na Kamenných schodech nebyli cizí. Všichni tři synové Rhaenyry byli také dračími jezdci; Vermax, Arrax a Tyraxes vzkvétali a rostli s každým rokem. Aegon Mladší, starší z Rhaenyřiných dvou synů s princem Daemonem, měl mladého draka Bouřkového mraka, kterého si však ještě nepřipoutal. Jeho mladší bratr Viserys všude chodil se svým vlastním vejcem. Rhaenysina vlastní dračice, Meleys, Rudá královna, zlenivěla, ale stále dokázala být děsivá, když ji někdo vyrušil. Dvojčata prince Daemona z manželství s Laenou Velaryon by také mohla být dračími jezdci. Baelina dračice, bledě zelená Měsíční tanečnice, bude brzy dost velká, aby dívku unesla… A ačkoliv se její sestře Rhaeně z vejce vyklubal polámaný tvor, který zemřel několik hodin po vyklubání, snesla nedávno Syrax další snůšku vajec. Jedno z nich bylo dáno právě Rhaeně. Říkalo se, že dívka s ním spí a každou noc se modlí za draka, jež by se vyrovnal tomu sestřinu.

A co víc, šest dalších draků mělo svá doupata v kouřících jeskyních Dračí hory nad hradem. Byla zde Stříbrokřídlá, stará dračice Dobré královny Alysanne; Kouřomoř, světle šedé zvíře, které bývalo pýchou a vášní sera Laenora Velaryona; starobylý Vermithor, neosedlaný od smrti krále Jaehaeryse. A na zadní straně hory přebývali tři divocí draci. Nikdy nebyli podmaněni nebo osedláni žádným člověkem, ať už živým nebo mrtvým. Prostý lid jim dal jména Zloděj ovcí, Šedý duch a Kanibal. „Najděte jezdce pro Stříbrokřídlou, Vermithora a Kouřomoře, a budeme mít devět draků proti Aegonovým čtyřem. Zkroťte a osedlejte jejich tři divoké příbuzné a budeme jich mít dvanáct, a to i bez Bouřkového mraka,“ řekla princezna Rhaenys. „Takhle vyhrajeme tuto válku.“

Lord Celtigar a Staunton souhlasili. Aegon Dobyvatel a jeho sestry ukázali, že rytíři a armády se nemohou dračímu ohni rovnat. Celtigar naléhal na princeznu, aby bez prodlení letěla nad Královo Přístaviště a proměnila ho v popel a ohořelé kosti. „A jak nám tohle pomůže, můj pane?“ zeptal se ho Mořský had. „Chceme městu vládnout, ne ho spálit do základů.“

„Tak daleko to nedojde,“ naléhal Celtigar. „Uchvatitel nebude mít jinou možnost, než použít své vlastní draky. Našich devět musí jistě přemoci jeho čtyři.“

„Ale za jakou cenu?“ zajímalo princeznu Rhaenyru. „Moji synové by letěli na třech z těch draků, připomínám. A nebylo by to devět proti čtyřem. Ještě nějakou dobu nebudu dost silná na to, abych mohla létat. A kdo poletí na Stříbrokřídlé, Vermithorovi a Kouřomoři? Ty, můj lorde? To stěží. Bude to pět proti čtyřem a jednou z těch čtyř bude Vhagar. To není žádná výhoda.“

Princ Daemon překvapivě souhlasil se svou manželkou. „Na Kamenných schodech se moji nepřátelé naučili utéct a schovat, když viděli Caraxova křídla, nebo slyšeli jeho řev… jenomže oni neměli žádné draky. Pro člověka je velmi těžké stát se drakobijcem. Ale draci mohou draky zabít a také je zabíjeli. Jakýkoliv mistr, který někdy studoval dějiny Valyrie, vám to poví. Nepošlu naše draky proti uchvatitelovým, pokud budu mít jinou možnost. Jsou jiné, lepší způsoby, jak je využít.“ Pak princ předložil své vlastní plány černé radě. Rhaenyra musí být korunována, jako odpověď pro Aegona. Poté by byli posláni havrani s výzvou pro lordy Sedmi království, aby prokázali svou oddanost jejich pravé královně.

„Nejprve musíme vést válku pomocí slov, než vytáhneme do bitvy,“ prohlásil princ. Lordi velkých rodů jsou klíčem k vítězství, řekl Daemon. Jejich vazalové je budou kamkoliv následovat. Aegon Uchvatitel si zajistil věrnost Lannisterů z Casterlyovy Skály. Lord Tyrell z Vysoké Zahrady byl ubrečený chlapec, zavinutý do plenek, jehož matka, která jednala jako regentka, by nejraději spojila Rovinu se svými nejsilnějšími vazaly, Hightowery… ale zbytek velkých lordů se ještě nerozhodl.

„Bouřlivý Konec bude stát za námi,“ prohlásila princezna Rhaenys. Ona sama měla baratheonskou krev po své matce a nedávno zesnulý lord Boremund byl vždy jejím nejspolehlivějším přítelem.

Princ Daemon měl dobrý důvod věřit, že také Panna z Údolí bude na jejich straně. Aegon dozajista hledal podporu na Štítu, usoudil; jenom Železné ostrovy by se na moři mohly rovnat síle rodu Velaryonů. Ale železní byli vždy proslulí svou nestálostí. Dalton Greyjoy miloval krev a bitvy; možná by se dal lehce přesvědčit, aby podpořil princeznu.

Sever byl příliš vzdálený, aby mohl pomoct v boji, usoudila rada. Než by Starkové svolali své vazaly a vydali se na jih, mohlo by být po válce. Už zbývali jen říční lordi, neustále se svářící banda, kterým vládl, alespoň podle titulu, rod Tullyů z Řekotočí. „Máme přátele v říčních krajinách,“ řekl princ, „ačkoliv ne všichni už odhalili své barvy. Potřebujeme místo, kde se mohou shromáždit, hrad na pevnině dost velký, aby se do něj vešla početná armáda, a tak pevný, aby odolal jakékoliv síle, kterou by proti nám uchvatitel poslal.“ Ukázal lordům mapu. „Zde. Harrenov.“

A tak bylo rozhodnuto. Princ Daemon přepadne na Caraxovi Harrenov. Princezna Rhaenyra zůstane na Dračím kameni, dokud znovu nenabere síly. Flotila Velaryonů uzavře Jícen, budou podnikat výpady z Dračího kamene a Driftmarky, aby zablokovali všechny lodě, které plují do Černovodého zálivu nebo ho opouštějí. „Nemáme dost sil, abychom vzali Královo Přístaviště útokem,“ řekl princ Daemon, „stejně, jako jich nemají dost naši nepřátelé, aby mohli doufat, že se zmocní Dračího Kamene. Ale Aegon je zelenáč a zelenáči se nechají snadno vyprovokovat. Možná ho donutíme k unáhlenému útoku.“ Mořský had bude velet flotile, zatímco nad nimi bude kroužit princezna Rhaenys, aby ochránila lodě před draky nepřátel. Mezitím budou vysláni havrani do Řekotočí, Orlího Hnízda, Štítu a Bouřlivého Konce, aby získali oddanost tamních lordů.

Tehdy promluvil královnin nejstarší syn, Jacaerys. „My bychom mohli nést zprávy,“ řekl. „Draci přesvědčí lordy daleko rychleji, než havrani.“ Jeho bratr Lucerys souhlasil, trval na tom, že on a Jace jsou už muži, anebo jsou tomu již velmi blízko. „Náš strýc nás nazval Strongy a prohlásil, že jsme bastardi, ale když nás lordi uvidí na dračím hřbetu, uzřou, že to byla lež. Jenom Targaryenové mohou létat na dracích.“ Dokonce i mladý Joffrey se přidal, nabízeje, že osedlá svého draka Tyraxe a připojí se k bratrům.

Princezna Rhaenyra to zakázala. Joffovi bylo teprve dvanáct. Ale Jacaerysovi bylo patnáct a Lucerysovi čtrnáct. Oba to byli statní a silní hoši, zruční se zbraněmi, kteří dlouho sloužili jako panoši. „Pokud půjdete, půjdete jako poslové, ne jako rytíři,“ řekla jim. „Nesmíte se účastnit žádného boje.“ Dokud oba chlapci neodříkali posvátnou přísahu nad kopií Sedmicípé hvězdy, neudělala z nich Její Výsost vyslance. Bylo rozhodnuto, že Jace, protože byl z těch dvou starší, dostane delší a nebezpečnější úkol. Nejprve poletí do Orlího Hnízda, kde bude vyjednávat s paní Údolí, potom do Bílého Přístavu, aby získal lorda Manderlyho, a nakonec do Zimohradu, kde se setká s lordem Starkem. Lukovo poslání mělo být kratší a bezpečnější. Měl letět do Bouřlivého Konce, kde bylo očekáváno vřelé přivítání od lorda Borrose Baratheona.

Následující den se konala ukvapená korunovace. Příchod sera Steffona Darklyna, bývalého člena Aegonovy Královské gardy, byl na Dračím Kameni důvodem velké radosti. Zvlášť, když se svými stoupenci („převlékači plášťů,“ jak je nazval ser Otto, když nabízel za jejich dopadení odměnu) přinesl ukradenou korunu krále Jaehaeryse Smírce. Tři stovky párů očí sledovalo, jak princ Daemon Targaryen položil korunu Starého krále na hlavu své manželky, prohlásil ji Rhaenyrou z rodu Targaryenů, první svého jména, královnou Andalů, Rhoynů a Prvních lidí. Princ se prohlásil za ochránce říše a královna Rhaenyra jmenovala svého nejstaršího syna Jacaeryse princem Dračího Kamene a dědicem Železného trůnu.

Jejím prvním činem coby královny, bylo prohlášení sera Otty Hightowera a královny Alicent za zrádce a rebely. „Jak mí polorodí bratři, tak má sladká sestra Helaena,“ hlásala, „byli svedeni z cesty skupinou zlých lidí. Nechť přijdou na Dračí Kámen, ohnou koleno a požádají mě o odpuštění, a já ráda ušetřím jejich životy a navrátím je zpátky do svého srdce, neboť jsou mojí vlastní krví, a nikdo není víc prokletý než vrah příbuzných.“

Zpráva o korunovaci Rhaenyry dorazila do Rudé Bašty, k velkému znepokojení Aegona II., následující den. „Moje polorodá sestra a strýc jsou vinní z velezrady,“ prohlásil mladý král. „Chci, aby byli dopadeni, zatčeni a popraveni.“

Ti rozvážnější v zelené radě si přáli vyjednávat. „Princezna musí vědět, že nemá žádnou naději,“ řekl velmistr Orwyle. „Bratr by neměl vést válku proti sestře. Pošli mě k ní a já vyjednám přátelskou dohodu.“

Aegon o tom nechtěl ani slyšet. Septon Eustace zanechal svědectví, že Jeho Výsost obvinila velmistra z neloajálnosti a hovořila o tom, že ho nechá uvrhnout do černých cel „s jeho černými přáteli.“ Ale když se dvě královny – jeho matka Alicent a jeho žena Helaena – vyslovily ve prospěch Orwylova návrhu, král neochotně souhlasil. Tak byl velmistr Orwyl vyslán přes Černovodý záliv pod mírovou zástavou v čele družiny, která zahrnovala sera Arryka Cargylla z Královské gardy a sera Gwayna Hightowera od zlatých plášťů, spolu s dvacítkou písařů a septonů.

Králem nabízené podmínky byly velkorysé. Pokud by ho princezna uznala právoplatným králem a poklonila se mu před Železným trůnem, Aegon II. by jí potvrdil vlastnictví Dračího kamene a svolil by, aby po její smrti ostrov i hrad přešel na jejího syna Jacaeryse. Její druhý syn, Lucerys, by byl uznán jako legitimní dědic Driftmarky, pozemků a držav rodu Velaryonů. Jejím synům s princem Daemonem, Aegonovi Mladšímu a Viserysovi, by byla poskytnuta čestná místa u dvora, kde by první sloužil jako králův panoš a druhý jako králův šenk. Lordi a rytíři, kteří osnovali zradu proti svému pravému králi, by dostali milost.

Rhaenyra si podmínky vyslechla v hrobovém tichu. Poté se Orwyla zeptala, zda si vzpomíná na jejího otce, krále Viseryse. „Samozřejmě, Tvoje Výsosti,“ odpověděl velmistr. „Možná nám můžeš říct, koho jmenoval svým dědicem a nástupcem,“ řekla královna s korunou na hlavě. „Tebe, Tvoje Výsosti,“ odvětil Orwyl. A Rhaenyra přikývla a řekla: „Svým vlastním jazykem jsi doznal, že jsem tvá právoplatná královna. Proč tedy sloužíš mému polorodému bratrovi, uchazeči? Řekni mému polorodému bratrovi, že buď budu mít svůj trůn, nebo jeho hlavu.“ S těmito slovy poslala vyslance na jejich cestu.

Aegonovi II. bylo dvacet dva let, rychle se rozhněval a pomalu zapomínal. Rhaenyřino odmítnutí přijmout jeho vládu ho rozzuřilo. „Nabídl jsem jí čestný mír a ta děvka mi plivla do tváře,“ prohlásil. „Co se bude dít dál, je jenom její vina.“

A zatímco mluvil, Tanec začal. V Driftmarce vyslal Mořský had lodě z Města Koření a Loděnice, aby uzavřely Jícen a zadusily tak obchod do a z Králova Přístaviště. Krátce na to odletěl Jacaerys Velaryon na svém draku Vermaxovi na sever a jeho bratr Lucerys na jih na Arraxovi, zatímco se princ Daemon vydal na Caraxovi k Trojzubci.

Harrenov už jednou ukázal svou zranitelnost ze vzduchu, když ho zničil Aegon Drak. Když Caraxes zapálil vršek Věže mrtvého krále, postarší kastelán ser Simon Strong rychle stáhl své praporce. Jako přídavek k hradu získal princ Daemon nemalé bohatství rodu Strongů a zajal tucet cenných rukojmích, mezi nimi i sera Simona a jeho vnuky.

Mezitím letěl princ Jacaerys na sever, navštívil lady Arryn z Údolí, lorda Manderlyho z Bílého Přístavu, lordy Borrella a Sunderlanda ze Sestrova, a lorda Cregana Starka ze Zimohradu. Princ byl tak okouzlující a jeho drak tak strašlivý, že každý lord, kterého navštívil, slíbil podporu jeho matce.

Kdyby „kratší a bezpečnější“ let jeho bratra proběhl stejně dobře, mohlo to zabránit spoustě žalu a krveprolití.

Tragédie, která postila Luceryse Velaryona v Bouřlivém Konci, nebyla nikdy plánovaná, na tom se shodují všechny naše zdroje. První bitvy Tance draků byly bojovány brky a havrany, zradami a sliby, výnosy a lichotkami. Vražda lorda Beesburyho na zelené radě zatím nebyla všeobecně známá. Mnozí věřili, že jeho lordstvo strádá v nějaké kobce. Přestože u dvora už nebylo vídat i některé další známé osobnosti, neobjevily se ani žádné hlavy nabodnuté nad hradními branami, a tak mnozí stále doufali, že otázka následnictví se vyřeší mírovou cestou.

Cizinec měl ale jiné plány. Určitě to byla jeho krutá ruka, která nešťastnou náhodou svedla v Bouřlivém Konci dva prince dohromady, když se drak Arrax hnal před blížící se bouří, aby dopravil Luceryse Velaryona do bezpečí nádvoří hradu, jen aby tam objevil Aemonda Targaryena.

Aemondova mocná dračice Vhagar ho ucítila jako první. Strážní, chodící po cimbuří masivních hradeb, sevřeli svá kopí v náhlé hrůze, když se dračice probudila s řevem, který otřásl základy Durranova vzdoru. Dokonce i Arrax se toho zvuku zalekl, jak nám bylo řečeno. Luke musel štědře použít biče, když nutil draka přistát.

Blesky osvětlovaly východ a padal těžký déšť, když Lucerys seskočil ze svého draka s matčinou zprávou v ruce. Dozajista musel vědět, co znamená Vhagařina přítomnost, tudíž pro něj nemohlo být překvapení, když se střetl s Aemondem Targaryenem přímo před lordem Borrosem, jeho čtyřmi dcerami, septonem, mistrem a dvěma dvacítkami rytířů, strážných a sluhů v Kulaté síni.

„Můj pane, podívej se na to smutné stvoření,“ zvolal princ Aemond. „Malý Luke Strong, bastard,“ řekl Lukovi. „Jsi mokrý, bastarde. To prší, nebo ses pochcal strachy?“

Lucerys Velaryon se věnoval pouze lordu Baratheonovi. „Lorde Borrosi, nesu ti zprávu od mé matky, královny.“

„Asi tím myslí děvku z Dračího Kamene.“ Princ Aemond udělal několik dlouhých kroků dopředu a vytrhl dopis z Lucerysovy ruky, ale lord Borros vykřikl příkaz a jeho rytíři zasáhli a oba prince od sebe odtrhli. Jeden z nich přinesl Rhaenyřin dopis na stupínek, kde jeho lordstvo sedělo na starém trůnu bouřlivých králů.

Nikdo nemůže s přesností říct, jak se v ten moment Borros Baratheon cítil. Výpovědi přítomných se v tom jedna od druhé zásadně rozcházejí. Někteří říkali, že lordovi zrudly tváře a byl v rozpacích tak, jak může být jen muž, kterého zákonná manželka objevila v posteli s jinou ženou. Další prohlásili, že si Borros danou chvíli přímo domýšlivě vychutnával, neboť ho o podporu žádal jak král, tak i královna.

Všichni svědci se ale shodují v tom, co lord Borros řekl a udělal. Nikdy neuměl číst a tak předal královnin dopis svému mistrovi, který jej rozpečetil a pošeptal zprávu jeho lordstvu do ucha. Přes jeho tvář se přehnal nepříjemný výraz. Pohladil si svůj vous, zamračil se na Luceryse Velaryona a řekl: „A pokud udělám, co tvá matka žádá, která z mých dcer se za tebe provdá, chlapče?“ Ukázal na své čtyři dcery. „Vyber si jednu.“

Princ Lucerys mohl jenom zčervenat. „Můj lorde, nemohu se s žádnou z nich oženit,“ odvětil. „Jsem zasnoubený se svou sestřenicí Rhaenou.“

„Jak jsem si myslel,“ řekl lord Borros. „Utíkej domů, štěně, a řekni své kurevské matce, že lord Bouřlivého Konce není pes, kterého hvízdnutím poštve na své nepřátele!“ A tak se princ Lucerys otočil a chtěl odejít z Kulaté síně.

Ale princ Aemond tasil svůj meč a řekl: „Stůj, Strongu!“

Princ Lucerys mu řekl o slibu, který dal své matce. „Nebudu s tebou bojovat. Přišel jsem jako vyslanec, ne jako rytíř.“

„Přišel jsi sem jako zbabělec a zrádce,“ odpověděl princ Aemond. „Vezmu si tvůj život, Strongu!“

Tehdy začal být lord Borros znepokojený. „Tady ne!“ reptal. „Přišel jako posel. Nechci, aby byla pod mou střechou prolita krev.“ Tak se jeho stráže postavily mezi prince a doprovodily Luceryse Velaryona z Kulaté síně ven na nádvoří, kde se jeho drak Arrax hrbil před deštěm a čekal na jeho návrat.

Ústa Aemonda Targaryena byla zkřivená vztekem. Ještě jednou se otočil na lorda Borrose a žádal o svolení odejít. Lord Bouřlivého Konce pokrčil rameny a odpověděl: „Copak ti můžu říkat, co můžeš dělat, když nejsi pod mou střechou?“ Jeho rytíři ustoupili stranou, když princ Aemond spěchal ke dveřím.

Venku zuřila bouře. Hrom se ozýval nad hradem, déšť padal v oslepujících provazcích a čas od času osvětlily modré a bílé blesky okolí. Počasí bylo k létání špatné dokonce i pro draka. Arrax měl problémy udržet se vůbec ve vzduchu, když princ Aemond nasedl na Vhagar a vydal se za ním. Kdyby bylo nebe klidné, mohl princ Lucerys svému pronásledovateli uniknout, neboť Arrax byl mladší a rychlejší… ale den byl temný a tak se stalo, že se draci střetli nad Zálivem ztroskotání. Strážci na hradbách viděli vzdálené zášlehy ohně a slyšeli zavřeštění, které přehlušilo hrom. To se do sebe oba draci zaklesli, zatímco kolem nich létaly blesky. Vhagar byla pětkrát větší než její protivník a byla to ostřílená veteránka stovek bitev. Pokud došlo k boji, nemohl trvat dlouho.

Arrax spadl, roztrhaný, aby ho spolkly rozbouřené vody zálivu. O tři dny později vyplavilo moře jeho hlavu a krk na břeh u útesů pod Bouřlivým Koncem, kde si na nich pochutnali krabi a rackové. Stejně tak vyplavala mrtvola prince Luceryse.

S jeho smrtí skončila válka havranů, vyslanců a nabídek sňatků, a doopravdy začala válka ohně a krve.

Na Dračím Kameni se královna Rhaenyra zhroutila, když jí řekli o Lukově smrti. Lukův mladší bratr Joffrey (Jace byl stále na své misi na severu) přísahal strašlivou pomstu princi Aemondovi a lordu Borrosovi. Jenom zásah Mořského hada a princezny Rhaenys zabránil chlapci okamžitě osedlat svého draka. Když černá rada zvažovala, jak udeřit, přiletěl havran z Harrenova. „Oko za oko, syna za syna,“ napsal princ Daemon. „Lucerys bude pomstěn.“

V dobách jeho mládí byla tvář Daemona Targaryena důvěrně známá každému kapsáři, děvce a hráči na Bleším Zadku. Princ měl stále přátele v chudinských částech Králova Přístaviště a podporovatele mezi zlatými plášti. Aniž by o tom král Aegon, pobočník nebo královna vdova věděli, měl spojence i u dvora, a dokonce i v zelené radě… a jeden jeho prostředník, zvláštní přítel, kterému naprosto důvěřoval, znal vinné sklípky a krysí cestičky ve stínech Rudé Bašty. Znal je tak dobře, jako je kdysi znával sám Daemon, a pohyboval se tak snadno městem ve skrytu. Nyní se obrátil na tohoto bledého cizince, aby uvedl do pohybu strašlivou pomstu.

Uprostřed Blešího Zadku našel Daemonův prostředník vhodné nástroje. Jeden z nich býval seržantem Městské hlídky; velký a krutý, přišel o svůj zlatý plášť, když v opileckém vzteku ubil děvku. Druhý byl krysař v Rudé Baště. Jejich pravá jména jsou ztracená v minulosti. Vzpomíná se na ně jen jako na Krev a Sýr.

Skryté dveře a tajné tunely, které nechal postavit Maegor Krutý, byly krysaři známé stejně jako krysám, které lovil. Sýr přivedl Krev zapomenutým průchodem až do srdce hradu, aniž by je zpozoroval jediný strážný. Někteří říkali, že jejich cílem byl sám král, ale Aegona všude doprovázela Královská garda. A ani Sýr neznal jinou cestu do a z Maegorovy pevnosti, než přes padací most se suchým příkopem, ve kterém se nacházely impozantní železné bodce.

Pobočníkova věž byla méně střežená. Dva muži se proplížili skrze stěny, obešli kopiníky strážící vstup do věže. Pokoje sera Otty je nezajímaly. Místo toho proklouzli do komnat jeho dcery o jedno podlaží níž. Královna Alicent se zde zabydlela poté, co zemřel král Viserys a její syn se přestěhoval se svou manželkou do Maegorovy pevnosti. Jakmile byli uvnitř, svázal Sýr královnu vdovu a nasadil jí roubík, zatímco Krev uškrtil její služebnou. Potom se posadili a čekali, protože věděli, že královna Helaena měla ve zvyku přivést své děti každý večer před spaním k jejich babičce.

Nevědoma si nebezpečí, objevila se královna se soumrakem a přivedla své tři děti. Jaehaerysovi a Jaehaeře bylo šest let a Maelorovi byly dva. Když vstoupili do komnat, držela ho Helaena za ručku a volala svou matku. Krev zatarasil dveře a zabil královnina strážce, zatímco Sýr popadl Maelora. „Jestli budete křičet, všichni zemřete,“ řekl Krev Její Výsosti. Říká se, že královna Helaena zachovala klid. „Kdo jste?“ dožadovala se těch dvou. „Vymahači dluhů,“ řekl Sýr. „Oko za oko, syna za syna. Chceme jenom jednoho, jako vyrovnání. Ostatním ratolestem neublížíme, nezkřivíme jim ani vlásek. Kterého z nich chceš ztratit, Výsosti?“

Jakmile pochopila, co tím myslel, prosila královna Helaena, aby zabili ji. „Manželka není syn,“ řekl Krev. „Musí to být chlapec.“ Sýr královnu varoval, aby se rozhodla rychle, než se Krev začne nudit a znásilní její malou holčičku. „Vyber si,“ řekl, „nebo zabijeme všechny.“ Na kolenou a plačící určila Helaena svého nejmladšího, Maelora. Možná si myslela, že chlapec byl příliš malý, aby tomu rozuměl, nebo i kvůli tomu, že její starší syn, Jaehaerys, byl králův prvorozený syn a dědic Železného trůnu. „Slyšel jsi to, prcku?“ zašeptal Sýr Maelorovi. „Mamka tě chce mrtvého.“ Tehdy se zašklebil na Krev a mohutný šermíř jedinou ranou setnul princi Jaehaerysovi hlavu. Královna začala křičet.

Bylo to zvláštní, ale krysař a řezník dodrželi své slovo. Neublížili ani královně Helaeně, ani jejím zbylým dětem. Pouze odešli s hlavou prince Jaehaeryse.

I když Krev a Sýr ušetřili její život, nedalo se říct, že by královna Helaena přežila osudný večer. Později odmítala jídlo, přestala se koupat a neopouštěla své komnaty. A také se nemohla dívat na svého syna Maelora s vědomím, že ho tehdy odsoudila k smrti. Král neměl jinou možnost, než jí Maelora vzít a svěřit ho své matce, královně vdově Alicent, aby ho vychovala jako vlastního. Aegon a jeho žena od té doby spali odděleně. Královna Helaena propadala šílenství stále hlouběji, zatímco král běsnil, pil a zuřil.

Nyní začalo skutečné krveprolití.

Pád Harrenova byl pro Jeho Výsost velkým šokem. Do té doby Aegon II. věřil, že jeho sestra nemá žádnou naději. Harrenov dával Jeho Výsosti vůbec poprvé pocit zranitelnosti. Další rány přinesly následující překvapivé porážky u Hořícího Mlýnu a Kamenného Plotu. Králi došlo, že situace je mnohem závažnější, než se zprvu zdálo. Obavy se prohlubovaly, jak se havrani vraceli z Roviny, kde si zelení mysleli, že jsou nejsilnější. Rod Hightowerů a Staré Město jednoznačně stály za králem Aegonem, stejně jako Stromovina… ale jinde na jihu někteří lordi sympatizovali s Rhaenyrou. Mezi nimi i lord Costayne z Třech Věží, lord Mullendore z Vysočiny, lord Tarly z Parožnatého Vrchu, lord Rowan ze Zlatého Háje a lord Grimm z Šedoštítu.

Další rány následovaly: Údolí, Bílý Přístav, Zimohrad. Blackwoodové a další říční lordi proudili k Harrenovu a zástavám prince Daemona. Flotila Mořského hada uzavřela Černovodý záliv. Král Aegon musel každé ráno vyslechnout bědující obchodníky. Jeho Výsost neměla na jejich stížnosti žádnou odpověď, kromě dalšího poháru silného vína. „Udělej něco,“ požadoval po seru Ottovi. Pobočník ho ujistil, že něco se připravuje. Předložil plán k prolomení Velaryonovy blokády. Jedním z hlavních pilířů podpory Rhaenyřina nároku na trůn byl její choť. A přesto byl princ Daemon zároveň jednou z největších slabin. Při svých dobrodružných výpravách si princ nadělal mnohem více nepřátel než spojenců. Ser Otto Hightower, který patřil mezi jeho nejstarší nepřátele, přeplul Úzké moře k dalšímu z princových protivníků, Království tří dcer. Doufal, že je přesvědčí, aby vytáhli proti Mořskému hadovi.

Průtahy se příliš nelíbily mladému králi. Aegonu II. došla trpělivost s vytáčkami jeho děda. I když se jeho matka, královna vdova Alicent, za sera Otta přimlouvala, byla Jeho Výsost k jejím prosbám hluchá. Král předvolal sera Ottu do trůnní místnosti, strhl mu řetěz z krku a hodil ho seru Cristonu Colovi. „Můj nový pobočník je ocelová pěst,“ chlubil se. „Skončili jsme s psaním dopisů.“ Ser Criston neztrácel čas při dokazování svých schopností. „Nejsi to ty, kdo musí žadonit o podporu lordů, jako žebrák, který prosí o almužnu,“ pověděl Aegonovi. „Jsi právoplatným králem Západozemí a každý, kdo to popírá, je zrádcem. Je nejvyšší čas je naučit, jak se zrada trestá.“

Aegonův mistr našeptávačů Larys Strong, zvaný Koňský hnát, sepsal seznam všech lordů, kteří se shromáždili na Dračím Kameni, aby se účastnili korunovace královny Rhaenyry, a kteří seděli v její černé radě. Lordi Celtigar a Velaryon měli své pevnosti na ostrovech. A Aegon neměl na moři žádnou sílu, tudíž byli před jeho hněvem v bezpečí. Ti „černí“ lordi, jejichž území leželo na pevnině, už takovou ochranu neměli.

Šerodol padl rychle po překvapivém útoku králových sil. Město bylo vypleněno, lodě v přístavu spáleny, lord Darklyn sťat. Další cíl sera Cristona byl Havranův Hřad. Protože byl před jejich příchodem varován, uzavřel lord Staunton své brány a vzepřel se dobyvatelům. Zpoza svých hradeb mohlo jeho lordstvo jen sledovat, jak jeho pole, vesnice a lesy hoří, a jeho ovce, dobytek a poddaní umírají. Když se v hradu začaly tenčit zásoby, poslal havrana na Dračí Kámen, kde prosil o pomoc.

Devět dní od odeslání prosby o pomoc se od moře ozval zvuk kožených křídel a nad Havranovým Hřadem se objevila dračice Meleys. Říkalo se jí Rudá královna, kvůli šarlatovým šupinám, které ji pokrývaly. Membrány jejích křídel byly růžové, její hřeben, rohy a drápy zářily jako měď. A na jejích zádech seděla v brnění z oceli a měďi, které se blýskalo ve slunci, Rhaenys Targaryen, Nikdy nekorunovaná královna.

Sera Cristona Cola to nevyděsilo. Aegonův pobočník to očekával, počítal s tím. Dal vybubnovat povel a střelci vyběhli dopředu, muži s dlouhými luky i kušijníci. Naplnili vzduch šípy a šipkami. Škorpiony byly natočené nahoru, aby střílely podobné železné bodce, jakým kdysi podlehla Meraxes v Dorne. Meleys utržila mnoho zásahů, ale šípy ji akorát víc rozzuřily. Snesla se dolů a chrlila oheň nalevo i napravo. Rytíři hořeli ve svých sedlech, když vzplála kůže, popruhy a srst jejich koní. Ozbrojenci zahodili svá kopí a rozprchli se. Někteří se snažili skrýt za svými štíty, ale ani dub a železo se nemohlo rovnat dračímu ohni. Ser Criston seděl na svém koni a skrz kouř a plameny křičel: „Miřte na jezdce!“ Meleys zařvala, kouř jí vyletěl z nozder a hřebec v jejích čelistech kopal, když ho pohltily ohnivé jazyky.

Pak se v odpověď ozval řev. Objevily se další dvě okřídlené siluety. Král seděl obkročmo na zlatém Sluncežárovi a jeho bratr Aemond na Vhagar. Criston Cole nastražil past a Rhaenys se do ní chytila. Nyní se čelisti sevřely kolem ní.

Princezna Rhaenys se ani nesnažila uletět. S radostným výkřikem a švihnutím biče otočila Meleys na své nepřátele. Sama by proti Vhagar možná měla šanci, Rudá královna byla stará, mazaná a zkušená v boji. Proti Vhagar a Sluncežárovi dohromady… zkáza byla jistá. Draci se prudce střetli tisíc stop nad bojištěm. Zášlehy ohně, které vybuchovaly a rozkvétaly po obloze, byly tak jasné, že vojáci později přísahali, že nebe bylo plné sluncí. Karmínové čelisti Meleys se na okamžik sevřely kolem zlatého krku Sluncežára, než do ní ze shora nalétla Vhagar. Všechna tři zvířata se ve vývrtce řítila k zemi. Jejich náraz byl tak silný, že se zřítily kameny z hradeb Havranova Hřadu a zem se otřásla na půl lígy daleko.

Ti, kteří byli drakům nejblíže, nepřežili, aby nám řekli celý příběh. Ti, kteří byli dál, zase nic neviděli kvůli ohni a kouři. Trvalo hodiny, než plameny zhasly. Ale z popela vstala nezraněna pouze Vhagar. Meleys byla mrtvá, zabitá pádem a roztrhaná na kusy, jež se válely po okolí. A Sluncežár, nádherné zlaté zvíře, měl jedno křídlo napůl utržené od těla, zatímco jeho královský jezdec měl zpřerážená žebra, zlomenou kyčel a spálenou více než polovinu těla. Nejhůře na tom byla jeho levá ruka. Dračí plamen byl tak žhavý, že roztavil královo brnění, které se mu přiškvařilo k masu.

Tělo patřící Rhaenys Targaryen bylo později nalezeno vedle mrtvoly jejího draka, ale bylo tak zčernalé, že si nikdo nemohl být jistý, že to je ona. Milovaná dcera lady Jocelyn Baratheon a prince Aemona Targaryena, věrná manželka lorda Corlyse Velaryona, matka a pramatka, Nikdy nekorunovaná královna, žila divoce a zemřela uprostřed krve a ohně. Bylo jí pětapadesát let.

Osm set rytířů, panošů a vojáků ztratilo v ten den své životy. Další stovka zemřela nedlouho poté, když princ Aemond a ser Criston Cole dobyli Havranův Hřad a pobili celou jeho posádku. Hlava lorda Stauntona byla vzata do Králova Přístaviště a nabodnuta nad Starou bránu… ale byla to hlava dračice Meleys, kterou vezli na káře, jež umlčela davy. Tisíce lidí následně utekly z Králova Přístaviště, dokud královna vdova Alicent nerozkázala zavřít a zatarasit brány.

Král Aegon II. nezemřel, ačkoliv mu popáleniny způsobovaly takové bolesti, že se podle některých za smrt modlil. Do Králova Přístaviště byl dopraven v uzavřených nosítkách, aby utajili rozsah jeho zranění. Jeho Výsost nevstala z postele po zbytek toho roku. Septoni se za něj modlili, mistři ho léčili svými lektvary a makovým mlékem, ale Aegon spal devět hodin z deseti, probouzel se jenom, aby snědl nezbytnou potravu, a poté zase usnul. Nikdo nesměl rušit jeho klid, kromě jeho matky královny vdovy a jeho pobočníka, sera Cristona Cola. Jeho manželka se o to nikdy ani nepokusila, tak moc byla Helaena ponořená v žalu a šílenství.

Králův drak, Sluncežár, neschopný letu kvůli poraněnému křídlu a příliš velký a těžký, aby se dal přenést, byl zanechán na polích za Havranovým Hřadem, kde se plazil popelem jako nějaký velký zlatý had. V prvních dnech se živil spálenými mrtvolami. Pak mu muži, které tam ser Criston nechal, aby ho strážili, vodili dobytek a ovce.

„Musíš vládnout říši, dokud tvůj bratr nebude dost silný, aby si opět nasadil korunu,“ řekl králův pobočník princi Aemondovi. Ser Criston mu to nemusel říkat dvakrát. A tak se jednooký Aemond Rodovrah chopil železné koruny s rubíny Aegona Dobyvatele. „Na mně vypadá mnohem lépe, než kdy na něm,“ prohlásil princ. Přesto si Aemond nenárokoval titul krále, ale jmenoval se pouze ochráncem říše a princem regentem. Ser Criston Cole dál zůstal pobočníkem krále.

Mezitím semínka, která zasel Jacaerys Velaryon při cestě na sever, začala růst a nést plody. Muži se shromažďovali v Bílém Přístavu, Zimohradu, Mohylově, Sestrově, Městě Racků a u Měsíčních Bran. Ser Criston varoval nového prince regenta, že pokud by se spojili vojsky, která zůstávala v Harrenově s princem Daemonem, ani silné zdi Králova Přístaviště by jim nemohly odolat.

Nanejvýše sebejistý ve své vlastní statečnosti válečníka a v moci své dračice Vhagar, dychtil Aemond poskytnout nepříteli bitvu. „Ta děvka na Dračím Kameni není hrozbou,“ řekl. „Ne větší, než Rowan a ti další zrádci z Roviny. Nebezpečí představuje můj strýc. Jakmile bude Daemon mrtvý, všichni ti blázni, co vztyčili praporce naší sestry, utečou zpátky do svých hradů a už nám nebudou dělat žádné problémy.

Na východě Černovodého zálivu se královně Rhaenyře nedařilo zrovna nejlépe. Smrt jejího syna Luceryse byla zdrcující pro ženu už oslabenou těhotenstvím, porodními bolestmi a porozením mrtvého dítěte. Když na Dračí Kámen přišla zpráva o smrti princezny Rhaenys, padlo mnoho rozzuřených slov mezi královnou a lordem Velaryonem, který ji obvinil ze smrti své ženy. „Měla jsi to být ty!“ křičel Mořský had na Její Výsost. „Staunton poslal pro tebe, ale ty jsi poslala mou ženu a zakázala svým synům, aby se k ní připojili!“ Všichni na hradě věděli, že princové Jace a Joff dychtili letět s princeznou Rhaenys do Havranova Hřadu na svých vlastních dracích.

Jace se dostal do popředí dění ke konci roku 129 po Dobytí. Nejprve přivedl zpět ke královně lorda Přílivů tím, že jej jmenoval pobočníkem královny. Společně s lordem Corlysem začal plánovat přepadení Králova Přístaviště.

S vědomím příslibu, který dal Panně z Údolí, poslal Jace prince Joffreyho s Tyraxem do Města Racků. Munkun naznačoval, že zásadní roli v tomto rozhodnutí hrálo Jaceho přání udržet bratra co nejdál od bojů. Joffreymu se to příliš nelíbilo, protože byl odhodlaný osvědčit se v bitvě. Teprve až když mu řekli, že je poslán do Údolí, aby ho chránil před Aegonovými draky, s nechutí svého bratra poslechl. Třináctiletá Rhaena, dcera prince Daemona a Laeny Velaryon, byla vybrána, aby ho doprovodila. Byla známá jako Rhaena z Pentosu, kde se narodila. Nebyla sice dračím jezdcem, neboť její drak zemřel jako mládě před pár lety, ale vzala s sebou tři dračí vejce a každou noc se modlila za jejich vylíhnutí. Princ Dračího Kamene se také postaral o bezpečí svých polorodých bratrů, devítiletého Aegona Mladšího a sedmiletého Viseryse. Jejich otec, princ Daemon, získal mnoho přátel při svých návštěvách Pentosu. Jacaerys přeletěl Úzké moře a setkal se s princem města, který mu slíbil, že se o oba chlapce postará do té doby, dokud Rhaenyra nedobude Železný trůn. V posledních dnech roku 129 po Dobytí se mladí princové nalodili na Pestré Opuštění – Aegon měl s sebou Bouřkového mraka a Viserys své vejce – aby vypluli do Essosu. Mořský had poslal sedm svých válečných lodí, aby je bezpečně doprovodily do Pentosu.

Se zraněným Sluncežárem, který byl neschopen letu poblíž Havranova Hřadu, a Tessarion s princem Daeronem ve Starém Městě, zůstali na obranu Králova Přístaviště pouze dva dospělí draci… a jezdkyně Snojasi, královna Helaena, trávila své dny v temnotě, plakala, a rozhodně nemohla být považována za hrozbu. Zbývala tedy jenom Vhagar. Žádný žijící drak se nemohl Vhagar rovnat co do velikosti či divokosti, avšak Jacaerys soudil, že pokud by na Královo Přístaviště zaútočili Vermax, Syrax a Caraxes najednou, dokonce ani ta „divoká stará bestie“ by jim nedokázala odolat. Avšak Vhagařina pověst byla tak velká, že princ váhal a přemýšlel nad tím, jak získat víc draků pro svůj útok.

Rod Targaryenů vládl Dračímu Kameni už více než dvě stě let, od té doby, co lord Aenar Targaryen jako první přišel z Valyrie spolu se svými draky. Ačkoliv bylo jejich zvykem, že se bratr ženil se sestrou a bratranec se sestřenicí, mladí mají horkou krev a tak nebylo neobvyklé, že muži rodu Targaryenů vyhledávali potěšení u dcer (někdy i žen) svých poddaných, žijících ve vesnicích pod Dračí horou, oráčů a rybářů. Pochopitelně, až do vlády krále Jaehaeryse a Dobré královny Alysanne, platilo na Dračím Kameni a v celém Západozemí právo první noci, které umožňovalo lordům jít do postele s jakoukoliv pannou v její svatební noc, pokud žila na jejich panství.

I když v ostatních částech Sedmi království muži, kteří nechápali čest, jež jim byla prokázána, v žárlivosti tento zvyk nenáviděli, na Dračím Kameni byly takovéto pocity potlačeny. Targaryeni byli právem považováni za mnohem bližší bohům, než obyčejným lidem. Zde bylo nevěstám takto požehnaným o jejich svatební noci záviděno a děti narozené z těchto spojení byly vážené nad ostatní, jelikož lordi z Dračího Kamene oslavovali tato zrození honosnými dary ze zlata a hedvábí a půdou pro jejich matky. Těmto šťastným bastardům se začalo říkat „narození z dračího sémě“, a později zjednodušeně jenom „sémě.“ Dokonce i po zrušení práva první noci někteří Targaryenové dál sdíleli lože s dcerami hospodských a ženami rybářů, takže sémě a synové sémě byli hojně rozesetí po celém Dračím Kameni.

Princ Jacaerys potřeboval víc draků a dračích jezdců. Proto se obrátil k těm, kdo se narodili z dračího sémě. Sliboval, že každý muž, který osedlá draka, získá půdu, bohatství a bude pasován na rytíře. Jejich synové budou povýšení do šlechtického stavu, jejich dcery se provdají za lordy, a oni sami budou mít tu čest bojovat po boku prince Dračího Kamene proti uchvatiteli Aegonovi II. Targaryenovi a jeho zrádcovským spojencům.

Ne všichni, kteří odpověděli na princovu výzvu, byli z dračího sémě, nebo alespoň syny nebo vnuky dračího sémě. Spousta členů královniny domácí stráže se nabídla, že se stanou dračími jezdci, mezi nimi i lord velitel její Královské gardy, ser Steffon Darklyn, spolu s panoši, kuchtíky, námořníky, vojáky, kejklíři a dvěmi pannami.

Draci nejsou koně. Na svůj hřbet nevezmou kdekoho, a když se rozzuří nebo jsou v ohrožení, tak útočí. Šestnáct mužů přišlo o život, když se snažili stát dračími jezdci. Třikrát tolik jich bylo popáleno nebo zmrzačeno. Steffon Darklyn byl spálen na popel, když se snažil zkrotit Kouřomoře. Lord Gormon Massey dopadl stejně, když se snažil o Vermithora. Muž, říkající si Stříbrný Denys, jehož vlasy a oči propůjčovaly důvěryhodnost jeho tvrzení, že je bastardem krále Maegora Krutého, přišel o ruku, kterou mu vyrval Zloděj ovcí. Když se jeho synové snažili zastavit příval krve, vrhnul se mezi ně Kanibal, odehnal Zloděje ovcí a pozřel otce i syny.

Kouřomoř, Vermithor a Stříbrokřídlá už byli na lidi zvyklí, tudíž tolerovali jejich přítomnost. Jakmile byli jednou osedláni, lépe potom přijímali nové jezdce. Drak Starého krále, Vermithor, ohnul svůj krk bastardovi kováře, který si říkal Hugh Kladivo nebo také Drsný Hugh, zatímco světlovlasý voják jménem Ulf Bílý (pro jeho vlasy) nebo Ulf Ochlasta (pro jeho alkoholismus) osedlal Stříbrokřídlou, patřící Dobré královně Alysanne.

A Kouřomoř, jenž kdysi nosil Laenora Velaryona, vzal na svůj hřbet patnáctiletého chlapce Addama z Loděnice, o jehož původu se historici přou do dnešních dnů. Nedlouho poté, co se Addam prokázal létáním na Kouřomoři, se lord Corlys Velaryon odvážil požádat královnu Rhaenyru, aby z Addama a jeho bratra sňala hanbu bastardství. Když princ Jacaerys jeho návrh podpořil, královna svolila. Addam z Loděnice, dračí sémě a bastard, se stal Addamem Velaryonem, dědicem Driftmarky.

Zkrotit tři divoké draky z Dračího Kamene bylo mnohem obtížnější než ty, kteří už někdy měli jezdce. Avšak přesto se o to pokusili. Zloděj ovcí, obzvláště ošklivý „blátivě hnědý“ drak se vylíhl, když byl ještě Starý král mladý, měl stále chuť na skopové. Snášel se dolů na stáda ovcí od Driftmarky až po Klidnoproud. Zřídkakdy ublížil pastevcům, pokud ho nezkoušeli vyrušit. Bylo však známo, že čas od času pozřel ovčáckého psa. Šedý duch přebýval v kouřícím průduchu vysoko na východní straně Dračí hory, dával přednost rybám a nejčastěji se dal zahlédnout, jak letí nízko nad Úzkým mořem, kde ve vodě lovil svou kořist. Bledě šedo-bílé zvíře mělo barvu ranní mlhy a bylo nesmírně stydlivým drakem, který se vyhýbal lidem a jejich městům po celá léta.

Největší a nejstarší z divokých draků byl Kanibal, pojmenovaný tak, protože se živil mršinami draků a sestupoval do líhní Dračího Kamene, kde se krmil mláďaty a vejci. Rádoby dračí jezdci se ho pokusili osedlat snad tucetkrát; jeho doupě bylo pokryto jejich kostmi.

Žádný z dračího sémě nebyl dost velký blázen, aby se pokoušel o Kanibala (a kdo ano, už se nevrátil, aby o tom mohl vyprávět). Někteří pátrali po Šedém duchovi, ale nepodařilo se jim ho najít, neboť byl skutečně nepolapitelným stvořením. Zloděj ovcí se dal nalézt snadněji, ale bylo to zlé a nevrlé zvíře, které zabilo mnohem víc „sémě“, než všichni tři hradní draci dohromady. Jediný, kdo doufal, že si ho ochočí (po neúspěchu s hledáním Šedého ducha), byl Alyn z Loděnice. Zloděj ovcí ho nepřijal. Když Alyn vyklopýtal z dračího doupěte s hořícím pláštěm, jenom pohotový zásah jeho bratra mu zachránil život. Kouřomoř zahnal divokého draka pryč, zatímco Addam použil svůj vlastní plášť, aby uhasil plameny. Alyn Velaryon měl jizvy ze setkání s drakem na zádech a nohách po zbytek svého dlouhého života. Přesto se považoval za šťastného, jelikož přežil. Mnoho dalšího sémě a snaživců, kteří si dělali nárok na hřbet Zloděje ovcí, skončili místo toho v jeho břiše.

Nakonec byl hnědý drak zlomen mazaností a vytrvalostí šestnáctileté malé snědé dívky jménem Netty, která mu každé ráno nosila čerstvě zabitou ovci, dokud se ji Zloděj ovcí nenaučil přijímat a očekávat. Dívka měla černé vlasy, hnědé oči, snědou kůži, byla hubená, sprostá, špinavá a nebojácná… a byla také prvním a posledním jezdcem Zloděje ovcí.

Tak dosáhl princ Jacaerys svého cíle. I přes všechnu smrt a bolest, kterou to přineslo, přes vdovy, které to zanechalo, přes popálené muže, kteří budou své jizvy nosit až do konce svých dní, byli nalezeni čtyři noví dračí jezdci. Jak se rok 129 po Dobytí chýlil ke konci, připravoval se princ letět na Královo Přístaviště. Datum pro jejich útok stanovil na první úplněk nového roku.

Avšak plány lidí jsou jenom hračkami bohů. Zatímco Jace připravoval svůj útok, objevilo se na východě nové nebezpečí. Intriky Otty Hightowera začaly nést ovoce. V Tyroši se sešel s Velkou radou Triarchie, která přijala jeho návrh spojenectví. Devadesát válečných lodí vyplulo z Kamenných schodů pod praporem Tří dcer směrem k Jícnu… a jak náhoda a bohové chtěli, pentoská loď Pestré Opuštění jim vezla dva taragryenské prince přímo do spárů. Doprovod, poslaný, aby loď chránil, byl potopen nebo obsazen a Pestré Opuštění zajato.

Zpráva o tom přišla na Dračí Kámen až tehdy, když přiletěl princ Aegon na svém drakovi Bouřkovém mraku, kterého se zoufale držel za krk. Chlapec byl bledý strachy, třásl se jako osika a páchl močí. Bylo mu teprve devět, nikdy dřív na drakovi neletěl… a neletěl na něm ani nikdy potom, protože Bouřkový mrak byl strašlivě raněn, když se snažil uletět. Nespočet šípů bylo zabodnuto v jeho břiše a střela ze škorpionu mu proklála krk. Zemřel během hodiny, za sykotu, když mu z ran tryskala horká krev, černá a kouřící. Aegonův mladší bratr princ Viserys neměl jak z lodi uniknout. Byl to ale chytrý chlapec a tak schoval své vejce a převlékl se do otrhaného, solí poskvrněného oblečení a předstíral, že je obyčejný plavčík, ale jeden ze skutečných plavčíků ho zradil a zajali ho. Tyrošský kapitán si jako první uvědomil, koho to zajali, ale admirál flotily, Sharako Lohar z Lysu, mu brzy od jeho cenné kořisti ulehčil.

Když se princ Jacaerys na Vermaxovi snesl dolů nad linii lysénských galér, přivítal ho déšť oštěpů a šípů. Námořníci Triachie se už dříve střetli s drakem, během válčení proti princi Daemonovi na Kamenných schodech. Nikdo nemohl popřít jejich odvahu; byli připraveni se utkat s dračím ohněm jakýmikoliv zbraněmi. „Zabijte jezdce a drak uletí!“ rozkazovali jim jejich kapitáni a velitelé. Jedna loď vzplála, potom další. Muži Svobodných měst bojovali dál… dokud se neozval ohlušující řev, nezvedli zrak k obloze a neuviděli další okřídlené tvary kroužící kolem Dračí hory, jež se otáčely směrem k nim.

Jedna věc je čelit jednomu drakovi, něco jiného je stát proti pěti. Jakmile se nad lodě snesla Stříbrokřídlá, Zloděj ovcí, Kouřomoř a Vermithor, ztratili muži Triarchie veškerou odvahu. Linie válečných lodí se rozpadla, jak se jedna loď za druhou otáčela pryč. Draci klesali rychle jako blesk, chrlili ohnivé koule, modré a oranžové, rudé a zlaté, každou jasnější než tu předchozí. Loď za lodí byla rozťata vedví nebo strávena plameny. Křičící muži odění v ohni skákali do vody. Vysoké sloupce černého dýmu stoupaly z vody. Vše se zdálo ztraceno… vše bylo ztraceno…

…dokud Vermax nesletěl příliš nízko a nezřítil se do moře.

Objevilo se několik různých příběhů o tom, jak a proč drak spadl. Jedni tvrdili, že ho zasáhl šíp do oka, ale tato verze se zdála podezřele podobná s koncem, jaký potkal Meraxes před lety v Dorne. Podle dalšího líčení námořník v lodním koši jedné myrské galéry vyhodil do vzduchu lodní hák, když se Vermax snášel nad flotilu. Jeden z bodců se mu zabodl mezi šupiny a kvůli drakově velké rychlosti se zavrtal hlouběji. Námořník omotal druhý konec řetězu o stěžeň a váha lodi a síla jeho křídel rozervala Vermaxovi břicho. I přes bitevní vřavu byl zběsilý dračí řev slyšet až v Městě Koření. Jeho let směřoval k jistému konci. Vermax se zřítil kouřící a křičící, bojující s vodou. Přeživší říkali, že se snažil vzlétnout, jen aby vzápětí střemhlav narazil do hořící galéry. Dřevo prasklo, masivní stožár spadl a pomlácený drak uvízl v lanoví. Když se loď poroučela ke dnu, Vermax se potopil s ní.

Říká se, že Jacaerys Velaryon seskočil z draka do vody a na pár okamžiků se držel kouřících trosek. Ale poté po něm nějaký kušijník z nejbližší myrské lodi začal střílet šipky. Princ byl zasažen jednou, potom znovu. Přidávalo se víc a víc Myřanů. Nakonec ho jedna šipka zasáhla do krku a Jaceho spolklo moře.

Bitva v Jícnu zuřila do noci jak na severu, tak i na jihu od Dračího Kamene, a je počítána mezi nejkrvavější námořní bitvy v dějinách. Z flotily devadesáti myrských, lysénských a tyrošských válečných lodí, se kterými admirál Triarchie Sharako Lohar vyrazil, se domů vrátilo jenom dvacet osm.

Ačkoliv se útočníci vyhnuli Dračímu Kameni, o kterém bezpochyb věděli, že tato starobylá pevnost Targaryenů je příliš silná, aby na ni zaútočili, vybrali si strašlivou daň na Driftmarce. Město Koření bylo brutálně vypleněno. Zmasakrovaná těla mužů, žen a dětí zůstala na ulicích jako potrava pro racky, krysy a vrány mrchožroutky, zatímco všechny budovy shořely. Město nebylo už nikdy znovu postaveno. Vysoký Příliv byl taktéž vypálen. Všechny cennosti, které Mořský had přivezl z východu, byly pozřeny ohněm, jeho služebníci byli rozsekáni, když se snažili uniknout plamenům. Velaryonova flotila ztratila téměř třetinu své síly. Tisíce lidí zemřely. Žádná z těchto ztrát však nebyla tak těžkou ranou, jako smrt Jacaeryse Velaryona, prince Dračího Kamene a dědice Železného trůnu.

O čtrnáct dní později se na Rovině ocitl Ormund Hightower mezi dvěmi armádami. Thaddeus Rowan, lord Zlatého Háje, a Tom Květina, Bastard z Hořkého Mostu, se na něj řítili ze severovýchodu s velkým vojskem rytířů na koních, zatímco ser Alan Beesbury, lord Alan Tarly a lord Owen Costayne spojili síly a odřízli jej od ústupové cesty do Starého Města. Když se armády uzavřely kolem něj na březích Medovíny a prudce zaútočily zepředu i zezadu, viděl lord Hightower, jak se jeho řady rozpadají. Porážka se zdála nevyhnutelná… až do doby, kdy nad bojištěm přeletěl stín a nad hlavami se rozezněl řev tak hlasitý, že by mohl krájet ocel. Přiletěl drak.

Byla to Tessarion, zvaná Modrá královna, barvy kobaltu a mědi. Na jejích zádech letěl nejmladší ze tří synů královny Alicent, patnáctiletý Daeron Targaryen, panoš lorda Ormunda.

Přílet prince Daerona a jeho dračice zcela obrátil průběh bitvy. Nyní to byli muži lorda Ormunda, kdo útočili a křičeli nadávky na své nepřátele, zatímco královnini muži prchali. S koncem dne už lord Rowan ustupoval se zbytkem svého vojska na sever, Tom Květina ležel mrtvý a spálený mezi rákosím, dva Alani byli zajati a lord Costayne pomalu umíral na zranění, které mu uštědřil Nebojácný Jon Roxton černou čepelí, Tvůrcem sirotků. Zatímco se vlci a havrani krmili na mrtvolách po masakru, lord Hightower hostil prince Daerona zubrem a silným vínem, pasoval ho na rytíře proslaveným valyrijským dlouhým mečem Ostražitost a jmenoval ho „serem Daeronem Odvážným.“ Princ skromě odpověděl: „Můj lord je velmi laskavý, že to říká, ale vítězství patří Tessarion.“

Poté, co se na Dračím Kameni dozvěděli o pohromě na Medovíně, ovládla dvůr černých sklíčenost a porážka. Lord Bar Emmon zašel tak daleko, že prohlásil, že je možná nejvyšší čas, aby se poklonili Aegonovi II. Královna to rázně odmítla. Jenom bohové opravdu nahlédnou do mužských srdcí, ale ta ženská jsou však naprosto záhadná. Byť zlomená ztrátou jednoho syna, vypadalo to, že Rhaenyra Targaryen našla novou sílu po ztrátě druhého. Smrt Jaceho ji zocelila a zbavila strachu, zanechala v ní jen zášť a vztek. Stále měla více draků, než její polorodý bratr, Její Výsost se tedy rozhodla je využít, i kdyby to mělo stát cokoliv. Chtěla zaplavit ohněm a smrtí Aegona i ty, kteří ho podporovali. Černé radě řekla, že buď se zmocní Železného trůnu, nebo zemře při pokusu o jeho získání.

Na druhém konci zálivu vyklíčilo podobné rozhodnutí v mysli Aemonda Targaryena, který vládl namísto svého bratra Aegona, jenž byl připoután na lůžko. Jelikož opovrhoval svou polorodou sestrou Rhaenyrou, viděl Aemond Jednooký větší hrozbu ve svém strýci, princi Daemonovi a ve velké armádě, kterou měl shromážděnou v Harrenově. Princ svolal své vazaly a radu, kde jim předložil svůj záměr utkat se se svým strýcem v bitvě a potrestat vzpurné říční lordy.

Ne všichni členové zelené rady souhlasili s princovým odvážným rozhodnutím. Aemond měl podporu sera Cristona Cola, pobočníka krále, a sera Tylanda Lannistera, ale velmistr Orwyle ho žádal, aby poslal zprávu do Bouřlivého Konce a připojil síly rodu Baratheonů, než bude pokračovat, a Železná hůl, lord Jasper Wylde, prohlásil, že by měl z jihu přivolat lorda Hightowera a prince Daerona, což zdůvodňoval tvrzením, že „dva draci jsou lepší než jeden.“ Královna vdova taktéž dávala přednost obezřetnosti, snažila se svého syna přemluvit, aby počkal, dokud se král a jeho zlatý drak Sluncežár neuzdraví, aby mohli útok posílit.

Nicméně princ Aemond neměl chuť čekat. Prohlásil, že nepotřebuje pomoc svých bratrů a jejich draků. Aegon byl velmi vážně raněný, Daeron příliš mladý. Ano, Caraxes byl strašlivé zvíře, divoké, mazané a osvědčené v bitvách… ale Vhagar byla starší, děsivější a dvakrát tak velká. Septon Eustace nám sdělil, že Rodovrah byl přesvědčený, že toto vítězství by mělo být jeho; a že se nechtěl o slávu dělit se svými bratry, nebo kýmkoliv jiným.

Nikdo ho stejně nemohl zadržet, protože veškerá moc spočívala v jeho rukou do té doby, dokud se Aegon II. nezvedne z postele a nechopí se meče. Věříce svému rozhodnutí, vyjel princ po čtrnácti dnech z Boží brány v čele čtyřtisícové armády.

Daemon Targaryen byl příliš starý a zkušený bojovník na to, aby nečinně seděl na místě a zůstal zavřený uvnitř hradeb, i když ty hradby patřily Harrenovu. Princ měl stále přátele v Králově Přístavišti. Zpráva o plánech jeho synovce se k němu donesla dřív, než Aemond vyrazil z města. Říká se, že když ho zpravili o tom, že Aemond a ser Criston Cole opustili Královo Přístaviště, rozesmál se a prohlásil: „Nejvyšší čas.“ Na tento okamžik čekal dlouhou dobu. Z poničených věží Harrenova vylétlo hejno havranů.

Jinde v říši vedl lord Walys Mooton sto rytířů z Panenského Jezírka, aby se připojili k polodivokým Crabbům a Brunům z Prasklého Klepeta a Celtigarům z ostrova Klepeto. Přes borové lesy a mlhou zahalené kopce pospíchali k Havranovu Hřadu, jejich náhlý příchod zdejší posádku překvapil. Po opětovném získání hradu vedl lord Mooton své nejstatečnější muže na zpopelněné pole západně od hradu, kde hodlal dorazit draka Sluncežára.

Rádoby drakobijci se lehce prosekali skrz kordon stráží, ponechaných zde, aby draka krmili, obsluhovali a chránili, ale Sluncežár se ukázal být mnohem strašlivější, než se zdálo. Draci jsou na zemi nemotorní a zraněné křídlo neumožnilo velké zlaté sani vzlétnout. Útočníci očekávali, že zde najdou zvíře na pokraji smrti. Místo toho ho nalezli spícího, ale zvuk mečů a dusot koní ho probudil. A první oštěp, který ho zasáhl, ho vyprovokoval k zuřivosti. Kluzký bahnem kličkoval mezi nespočtem kostí mrtvých ovcí. Sluncežár se svíjel a točil jako had, šlehal ocasem, posílal zlaté ohnivé střely na útočníky, zatímco se snažil vznést. Třikrát vzletěl a třikrát spadl na zem. Mootonovi muži se kolem něj rojili s meči, oštěpy a sekerami, zasazovali mu bolestná zranění… avšak každý zásah ho jenom více rozzuřil. Počet mrtvých dosáhl tří dvacítek, než přeživší utekli.

Mezi zabitými byl i Walys Mooton, lord Panenského Jezírka. Když jeho tělo našel o čtrnáct dní později jeho bratr Manfryd, zůstalo z něj jen zuhelnatělé maso prolezlé červy v roztaveném brnění. Avšak nikde na zpopelněném poli pokrytém těly statečných mužů a spálených a oteklých mršin stovek koní, nenašel lord Manfryd draka krále Aegona. Sluncežár byl pryč. Nebyly tam ani žádné stopy, které by tam zajisté měly být, kdyby se drak sám odplazil pryč. Zdálo se, že zlatý Sluncežár někam odletěl… ale kam, to nemohl nikdo říct.

Mezitím se princ Daemon Targaryen hnal na svém draku Caraxovi na jih. Letěl podél západního břehu Božího Oka, dost daleko od směru pochodu sera Cristona, vyhnul se nepřátelské armádě, přeletěl Černovodu, otočil se na východ a podél řeky směřoval dolů do Králova Přístaviště. Na Dračím Kameni se Rhaenyra Targaryen oblékla do zbroje ze zářivých černých šupin, osedlala Syrax a letěla jako bouře nad vodami Černovodého zálivu. Vysoko nad městem se královna a její choť princ setkali a kroužili nad Aegonovým vysokým kopcem.

Jejich přítomnost vylolala v ulicích města zděšení. Prostému lidu netrvalo dlouho si uvědomit, že obávaný útok je tady. Princ Aemond a ser Criston ponechali Královo Přístaviště bez obránců, když se vydali znovu dobýt Harrenov… a Rodovrah si s sebou vzal Vhagar, tu strašlivou bestii a ponechal zde jenom Snojas a hrstku napůl vzrostlých mláďat proti královniným drakům. Mladí draci ještě nikdy nebyli osedláni a jezdkyně Snojasi, královna Helaena, byla zničenou ženou. Město na tom bylo stejně, jako by bylo bez draků.

Tisíce lidí se hrnuly z městských bran, nesouce na zádech své děti a světský majetek, snažíce se dostat na venkov. Ostatní kopali jámy a tunely pod svými chatrčemi, temné, vlhké díry, ve kterých doufali, že se schovají, zatímco bude město v plamenech. V Bleším Zadku vypukla vzpoura. Když se na východě v Černovodém zálivu objevily lodě Mořského hada směřující k řece, začaly zvony v každém městském septu zvonit. Davy se hnaly ulicemi a vše kolem sebe rabovaly. Tucty zemřely dřív, než zlaté pláště mohly obnovit pořádek.

Bez lorda ochránce a králova pobočníka, s popáleným králem upoutaným na lože, utápějícím se ve snech po makovém mléce, připadlo jeho matce, královně vdově, aby vedla obranu města. Královna Alicent se s výzvou vypořádala. Uzavřela brány hradu a města, poslala zlaté pláště na hradby a vyslala jezdce na nejrychlejších koních, aby našli prince Aemonda a přivedli ho zpět.

A samozřejmě přikázala velmistru Orwylovi, aby vyslal havrany ke všem věrným lordům a přivolal je k ochraně jejich pravého krále. Bohužel, když Orwyle spěchal do svých komnat, narazil na čtyři zlaté pláště, které na něj už čekaly. Jeden z nich utlumil jeho křik, když ho ostatní bili a svazovali. S pytlem na hlavě byl velmistr dopraven do černých cel.

Jezdci královny Alicent se nedostali dál než k branám, kde je zajaly zlaté pláště. Sedm nejvěrnějších kapitánů Její Výsosti, velících městským branám, vybraných díky jejich loajalitě králi Aegonovi, bylo uvězněno nebo zabito v okamžiku, kdy se Caraxes objevil na obloze nad Rudou Baštou… Jelikož řadoví vojáci Městské hlídky stále milovali Daemona Targaryea, který jim v minulosti velel.

Královnin bratr, ser Gwayne Hightower, druhý ve velení zlatých plášťů, chvátal do stájí s úmyslem všechny varovat. Byl dostižen, odzbrojen a přivlečen před svého velitele, Luthora Largenta. Když ho Hightower označil za převlékače pláštů, ser Luthor se zasmál. „Daemon nám dal tyto pláště,“ řekl, „a ty jsou zlaté, bez ohledu na to, jak je otočíš.“ Poté zabodl svůj meč do Gwaynova břicha a přikázal otevřít městské brány pro muže z lodí Mořského hada.

I přes vychvalované pevné zdi padlo Královo Přístaviště za méně než den. Krátký krvavý boj byl sveden na Říční bráně, kde třináct Hightowerových rytířů a sto vojáků zahnalo zlaté pláště a drželi se po celou noc. Osm hodin odráželi útočníky zevnitř a zvenčí města. Jejich hrdinství bylo zbytečné, protože Rhaenyřini vojáci nevzrušeně proudili do města dalšími šesti volnými branami. Pohled na královniny draky nad městem sebral nepřátelům odvahu a zbývající věrní krále Aegona se ukryli, utekli, nebo ohnuli kolena.

Jeden po druhém draci klesali k zemi. Zloděj ovcí se snesl na vršek Visenyinina kopce, Stříbrokřídlá a Vermithor zase na Rhaenysin kopec před Dračí jámou. Princ Daemon kroužil okolo věží Rudé Bašty, než se s Caraxem snesl na vnější předhradí. Teprve až když si byl jistý, že ho obránci nezraní, dal signál své choti královně, aby sestoupila dolů se Syrax. Addam Velaryon zůstával ve vzduchu a létal na Kouřomoři kolem městských hradeb. Zvuk širokých kožených křídel draka varoval ty dole, že jakýkoliv odpor by se setkal s ohněm.

Když byl veškerý odpor marný, vyšla z Maegorovy Pevnosti královna vdova Alicent spolu se svým otcem serem Ottou Hightowerem, serem Tylandem Lannisterem a lordem Jasperem Wyldem, Železnou holí. (Lord Larys Strong s nimi nebyl. Mistrovi našeptávačů se nějak podařilo zmizet.) Královna Alicent se snažila se svou nevlastní dcerou jednat. „Svolejme velkou radu, tak jako to udělal Starý král před dávnými lety,“ řekla královna vdova, „a nechme rozhodnutí o následnictví na lordech říše.“ Ale královna Rhaenyra její návrh s opovržením odmítla. „Obě víme, jak by tato rada dopadla.“ Poté nabídla své nevlastní matce rozhodnutí: buď se podvolí, nebo shoří.

S hlavou skloněnou porážkou, předala královna Alicent klíče od hradu a rozkázala svým rytířům a vojákům, aby odložili meče. „Město je tvé, princezno,“ prohlásila údajně, „ale ne na dlouho. Když je kočka pryč, myši mají pré. Až se můj syn Aemond vrátí, přinese s sebou oheň a krev.“

Jenomže Rhaenyra zdaleka nevyhrála. Její muži našli ženu jejího protivníka, šílenou královnu Helaenu, zamčenou ve své ložnici. Když ale vojáci vyrazili dveře do králových komnat, našli jen „prázdnou postel a plný nočník“. Král Aegon II. uprchl. Stejně tak i jeho děti, šestiletá princezna Jaehaera a dvouletý Maelor; spolu s rytíři Královské gardy Willisem Fellem a Rickardem Thornem. Dokonce se zdálo, ža ani královna vdova netuší, jak se dostali pryč, a Luthor Largent přísahal, že městskými branami nikdo neprošel.

Nicméně neexistoval způsob, jak tajně odnést Železný trůn. A královna Rhaenyra by ani nedokázala usnout, dokud by si nezabrala otcův trůn. A tak byly v trůnní síni zapáleny pochodně a královna vyšla po železných schodech a posadila se tam, kde před ní seděl král Viserys a Starý král před ním, a Maegor a Aenys a Aegon Drak před dávnými lety. S vážnou tváří, stále ve zbroji, dívala se z výšky na všechny muže a ženy z Rudé Bašty, které sem nechala přivést, aby před ní poklekli, prosili ji o odpuštění a svěřili jí své životy, meče a čest, jakožto jejich královně.

Ceremonie pokračovala po celou noc. Bylo již dávno po rozbřesku, když Rhaenyra Targaryen vstala a sešla dolů. „A když ji její urozený manžel princ Daemon doprovázel ven ze síně, bylo možno vidět řezné rány na nohou a dlani levé ruky Její Výsosti. Kapky krve padaly na podlahu, jak pomalu kráčela, a moudří muži se podívali jeden na druhého. I když se neodvážili cokoliv říct, všichni věděli, co to znamená: Železný trůn ji odmítal a dnů na něm si užije jen málo.“

To vše se stalo, když princ Aemond a ser Criston Cole vtrhli do říčních krajin. Po devatenácti dnech pochodu dosáhli Harrenova… a našli ho s otevřenými branami, princ Daemon a jeho vojsko byli pryč.

Během pochodu se princ Aemond s Vhagar držel u hlavní kolony. Myslel si, že by se na ně jeho strýc mohl pokusit zaútočit s Caraxem. Do Harrenova se dostal den po Coleovi. Tu noc se oslavovalo velké vítězství: Aemond prohlásil, že Daemon a jeho „říční špína“ raději utekli, než aby se jim postavili tváří v tvář. Žádný div, že když se k němu dostala zpráva o pádu Králova Přístavšitě, cítil se princ jako naprostý hlupák. Jeho vztek byl nepřestavitelný.

Na západ od Harrenova pokračoval boj v říčních krajinách, kde lannisterská armáda táhla kupředu. Její postup se však kvůli věku a slabosti jejich velitele, lorda Lefforda, zpomalil téměř v plazení. Ale jakmile se přiblížili k západním břehům Božího Oka, spatřili novou početnou armádu, která jim zkřížila cestu.

Roddy Zkáza a jeho Zimní vlci se připojili k Forrestu Freyovi, lordovi Přechodu, a k Rudému Robbovi Řece, známému jako Lukostřelec z Havranostromu. Počet seveřanů čítal dva tisíce, Frey velel dvou stům rytířům a třikrát tak velké pěchotě, Řeka přivedl do boje tři sta lučištníků. A sotva lord Lefford zastavil, aby čelil vojsku před sebou, když tu se ještě víc nepřátel objevilo na jihu, kde se Dlouholist „Zabíječ lvů“ a potrhaní přeživší z dřívějších bitev spojili s lordy Bigglestonem, Chambersem a Perrynem.

Lapen mezi dvěmi nepřáteli, se Lefford nemohl rozhodnout, na kterého z nich zaútočit, neboť se bál, že druhý by jej napadl zezadu. Místo útoku se stáhl zpátky k jezeru, zakopal se a poslal havrany k princi Aemondovi do Harrenova, prosíce o pomoc. I když odletělo na tucet ptáků, žádný z nich k princi nedorazil; Rudý Robb Řeka, říkalo se o něm, že je nejlepší lukostřelec v celém Západozemí, je všechny za letu sestřelil.

Další říční muži se objevili následující den, vedení serem Garibaldem Šedým, lordem Jonem Charltonem a novým lordem Havranostromu, jedenáctiletým Benjicotem Blackwoodem. Královnini muži se shodli, že při jejich počtu, navýšeném o čerstvé posily, nastal čas k útoku. „Nejlepší bude vypořádat se s těmi lvi dřív, než dorazí draci,“ řekl Roddy Zkáza.

Nejkrvavější bitva Tance draků začala následujícího dne za úsvitu. V záznamech Citadely je známá jako Bitva na břehu jezera, ale vojáci, kteří ji přežili, pro ni měli svůj vlastní název: Krmení ryb.

Pod útokem ze tří stran byli muži ze západu zatlačováni krok za krokem do vod Božího Oka. Stovky z nich tu zemřeli, zabiti při boji v rákosí. Stovky dalších se utopily při pokusu o útěk. Do soumraku bylo dva tisíce mužů po smrti, mezi nimi i mnoho vznešených šlechticů: lord Frey, lord Lefford, lord Bigglestone, lord Charlton, lord Swyft, lord Reyne, ser Clarent Crakehall a ser Tyler Kopec, Bastard z Lannisportu. Lannisterské vojsko bylo rozprášeno a zmasakrováno, ale za cenu takových ztrát, že mladý Ben Blackwood, chlapecký lord Havranostromu, plakal, když viděl hromady mrtvých. Nejhorší ztráty utrpěli seveřané. Zimní vlci prosili o čest vést útok, čímž se pětkrát ocitli v řadách lannisterských kopí. Více než dvě třetiny mužů, kteří vyjeli na jih s lordem Dustinem, bylo mrtvých nebo zraněných.

V Harrenově přemýšleli Aemond Targaryen a Criston Cole nad tím, jak nejlépe odpovědět na královniny útoky. I když sídlo Harrena Černého bylo příliš silné, aby mohlo být vzato útokem, a říční lordi se neodvažovali začít s obléháním ze strachu z Vhagar, docházelo královým mužům jídlo a píce, a vojáci a koně umírali hladem a nemocemi. Na dohled od masivních hradeb zůstala pouze zčernalá pole a vypálené vesnice a ti, kteří se odvážili hledat zásoby někde jinde, se už nikdy nevrátili. Ser Criston žádal, aby se stáhli na jih, kde měl Aegon největší moc, ale princ to odmítl a řekl: „Jenom zbabělci utíkají před zrádci.“ Ztráta Králova Přístaviště a Železného trůnu, ho už dříve rozzuřila, a když do Harrenova přišla zpráva o Krmení ryb, ochránce říše málem uškrtil panoše, který ji doručil. Jenom zásah jeho milenky, Alys Řeky, zachránil chlapci život. Princ Aemond prosazoval okamžitý útok na Královo Přístaviště. Trval na tom, že žádný z královniných draků se Vhagar nemůže rovnat.

Ser Criston to nazval šílenstvím. „Jeden proti šesti je boj pro blázny, můj princi,“ prohlásil. „Stáhněme se na jih,“ prosil ještě jednou, „a spojme naše síly s lordem Hightowerem.“ Princ Aemond by se mohl spojit se svým bratrem Daeronem a jeho drakem. Bylo jim známo, že králi Aegonovi se podařilo uniknout z Rhaenyřiných spárů. Dozajista znovu osedlá Sluncežára a přidá se ke svým bratrům. A možná by jejich přátelé uvnitř města mohli najít cestu, jak osvobodit královnu Helaenu, tudíž by se mohla se Snojasí připojit do bitvy. Čtyři draci by mohli porazit šest dalších, pokud by jedním z těch čtyř byla Vhagar.

Princ Aemond odmítl zvažovat tuto „zbabělou cestu.“

Ser Criston a princ Aemond se rozhodli rozdělit. Cole by vedl jejich armádu na jih, aby se připojila k Ormundu Hightowerovi a princi Daeronovi, ale princ regent by je nedoprovázel. Místo toho hodlal vést svou vlastní válku. Chtěl chrlit oheň na zrádce ze vzduchu. Dřív nebo později, „královna děvka,“ pošle draka nebo dva, aby ho zastavili a Vhagar je všechny zničí. „Netroufne si poslat všechny své draky,“ usoudil Aemond. „Tím by nechala Královo Přístaviště bezbranné. Neohrozí svou Syrax, ani nepošle posledního ze svých sladkých synáčků. Rhaenyra se může nazývat královnou, ale je to žena se slabým ženským srdcem a strachem matky.“

A tak se Králotvůrce a Rodovrah rozdělili, každý vstříc svému osudu, zatímco v Rudé Baště královna Rhaenyra Targaryen odměňovala své přátele a ukládala nelítostné tresty těm, kdož sloužili jejímu polorodému bratrovi.

Byla vypsána velká odměna za poskytnutí informací k dopadení „uchvatitele, nazývajícího se Aegonem II.,“ jeho dcery Jaehaery, jeho syna Maelora, „zrádných rytířů“ Willise Fella a Rickarda Thorna, a Laryse Stronga, zvaného Koňský hnát. Když to nepomohlo, poslala Její Výsost na lov své „královské vyšetřovatele,“ aby hledali „zrádce a padouchy“, kteří jí unikli, a potrestali každého muže, jenž jim pomáhal.

Královna Alicent byla spoutaná na zápěstích a kotnících zlatými řetězy. Její nevlastní dcera ušetřila její život „pro našeho otce, který tě kdysi miloval.“ Její vlastní otec měl méně štěstí. Ser Otto Hightower, který sloužil třem králům jako pobočník, přišel o hlavu jako první. Na popraviště ho následoval Železná hůl, který stále trval na tom, že podle práva musí trůn připadnout synovi před dcerou. Ser Tyland Lannister byl místo toho poslán na mučidla v naději, že z něj dostanou informace o královském pokladě.

Aegon ani jeho bratr Aemond nebyli ve městě příliš oblíbení, mnoho obyvatel vítalo královnin návrat… ale láska a nenávist jsou jen dvě strany jedné mince. Jakmile se nad městskými branami začaly objevovat hlavy nabodnuté na kopí, doprovázené zvýšením daní, mince se obrátila. Dívka, která byla nazývána Potěšení říše, vyrostla v chamtivou a pomstychtivou ženu, říkalo se, královnu tak krutou, jako kterýkoliv král před ní. V jednom vtipu byla nazývána „Králem Maegorem s cecky“ a ještě za sto let byly „Maegorovy cecky“ běžnou nadávkou v té oblasti.

Když si zajistila město, hrad a trůn, chráněná ne méně než šesti draky, cítila se Rhaenyra dostatečně bezpečně, aby poslala pro své syny. Z Dračího Kamene vyplul tucel lodí vezoucí královniny dámy a jejího syna Aegona Mladšího. Rhaenyra z něj udělala svého šenka, tudíž od ní nikdy nebyl příliš daleko. Další lodě odpluly z Města Racků s princem Joffreym, posledním z královniných tří synů s Laenorem Velaryonem, společně s jeho drakem Tyraxem. Její Výsost začala s přípravami na slavnostní jmenování Joffreyho princem z Dračího Kamene a dědicem Železného trůnu.

Užívajíc si své vítězství, Rhaenyra Targaryen netušila, jak málo dní jí zbývá. Avšak pokaždé, kdy usedla na Železný trůn, jeho kruté čepele řezaly do jejích rukou, paží a nohou – to bylo znamení, které pochopil každý.

Za hranicemi města pokračovaly boje napříč Sedmi královstvími. Ser Criston Cole opustil Harrenov a pochodoval na jih podél západního břehu Božího Oka spolu se třemi tisíci a šesti sty muži (smrt, nemoci a dezerce ztenčily vojsko, které vyjelo z Králova Přístaviště). Princ byl spolu s Vhagar také pryč. Nevázán k žádnému hradu nebo armádě, létal jednooký princ kamkoliv se mu zachtělo. Byla to válka, jakou už kdysi vedli Aegon Dobyvatel a jeho sestry – bojoval dračím ohněm, jenž Vhagar chrlila, když se znovu a znovu snášela z podzimní oblohy, zpustošil pozemky, vesnice i hrady říčních lordů. Rod Darryů byl prvním, kdo poznal princův hněv. Lidé sklízející úrodu shořeli, nebo utekli, jakmile vzplály jejich plodiny, a hrad Darry byl stráven ohnivou bouří. Lady Darry a její mladší děti přežili jen díky tomu, že se schovali ve sklepeních pod pevností, ale její lord manžel a jeho dědic zemřeli na svých stanovištích, společně se čtyřiceti šermíři a lučištníky, kteří mu přísahali věrnost. O tři dny později se město lorda Harrowaye proměnilo v popel. Panský Mlýn, Černoohyb, Ohyb, Jílové Jezírko, Svinibrod, Pavoukoles… Vhagařina zuřivost se obracela na všechny z nich, dokud se nezdálo, že je polovina říčních krajin v plamenech.

I ser Criston Cole čelil ohni. Zatímco vedl své muže na jih skrz říční krajiny, stoupal za ním a před ním kouř. Všechny vesnice, do kterých přišli, byly vypálené a opuštěné. Jeho kolona se pohybovala skrz mrtvé lesy, kde ještě včera rostly stromy. Říční lordi zakládali požáry okolo celé dráhy jejich pochodu. V každé říčce, jezeru a vesnické studni nacházel jen smrt: mrtvé koně, mrtvé krávy, mrtvé lidi, oteklé a páchnoucí, nafukující se ve vodě. Jinde jeho průzkumníci narazili na příšerné výjevy – mrtvoly v brněních seděly pod stromy, oděné do hnijících rouch, v groteskním výsměchu jako na hostině. Byli to muži, kteří padli v bitvě. Jejich lebky pod rezavými helmami se na ně smály, zatímco jim zelené a shnilé maso odpadávalo z kostí.

Čtyři dny od Harrenova začal útok. Lukostřelci schovaní mezi stromy sestřelovali jezdce a opozdilce svými dlouhými luky. Muži umírali. Muži v zadním voji padli a nikdo je už nikdy neviděl. Muži utíkali do lesů, zahazovali své štíty a oštěpy. Muži přebíhali k nepříteli. Na návsi vesnice známé jako Křížový Jilm, byla nalezena další odporná hostina. Jezdci sera Cristona už byli na tento pohled zvyklí a tak se jen zašklebili a jeli dál, nedbajíce hnijících mrtvých… dokud se mrtvoly nezvedly a nezačaly zabíjet. Tucet z nich zemřel, než si uvědomili, že to byla past.

Tohle však byla jen předehra, jelikož lordové Trojzubce shromažďovali své síly. Když ser Criston nechal jezero za sebou a vyrazil po souši k Černovodému proudu, spatřil je čekající na vrcholu kamenitého hřebenu; tři sta obrněných rytířů na koních, stejný počet mužů s dlouhými luky, tři tisíce lukostřelců, tři tisíce otrhaných říčních mužů s oštěpy, stovky seveřanů mávajících sekerami, palicemi, palcáty a prastarými železnými meči. Nad jejich hlavami vlály praporce královny Rhaenyry.

Bitva, která následovala, byla v Tanci jednostranná jako žádná jiná. Lord Roderick Dustin přiložil své rty k mocnému válečnému rohu, zatroubil signál a královnini muži křičíce vyrazili dolů z hřebenu, vedeni rytíři na obrněných ořích a Zimními vlky na jejich chundelatých koních. Když ser Criston utržil zásah a spadl mrtvý na zem, muži, kteří ho následovali z Harrenova, ztratili odvahu. Prchali, odhazujíce při útěku své štíty. Jejich nepřátelé je pronásledovali a pobíjeli je po stovkách.

Na den Panny v roce 130, poslala Citadela ve Starém Městě na tři sta bílých havranů, aby zvěstovali příchod zimy, ale pro královnu Rhaenyru Targaryen to bylo jasné léto. I přes nespokojenost královských posměváčků, jí patřilo město a koruna. Na druhé straně Úzkého moře se Triarchie začala sama rozpadat na kusy. Vlny ovládl rod Velaryonů. I když sníh uzavřel průsmyky skrz Měsíční hory, dodržela Panna z Údolí své slovo a poslala muže po moři, aby se připojili ke královnině armádě. Další lodě přivezly válečníky z Bílého Přístavu, vedené syny lorda Manderlyho, Medrickem a Torrhenem. Královnina moc všude stoupala, zatímco ta Aegonova upadala.

Avšak žádnou válku nelze považovat za vyhranou, pokud nepřítel zůstává nepokořen. Králotvůrce, ser Criston Cole, byl sice zabit, ale král, kterého stvořil, Aegon II. byl stále někde v říši, živý a na svobodě. A Aegonova dcera, Jaehaera, byla také volná. Larys Strong Koňský hnát, nejzáhadnější a nejvychytralejší člen zelené rady, zmizel. Bouřlivý Konec stále držel lord Borros Baratheon, který královně nebyl nakloněn. Lannisteři se také mohli počítat mezi Rhaenyřiny nepřátele, avšak po smrti lorda Jasona a s většinou západních rytířů zabitých nebo rozprášených, tonula Casterlyova Skála v chaosu.

Princ Aemond se stal postrachem Trojzubce, z nebe rozséval oheň a smrt na říční krajiny. Poté vždy zmizel, jen aby se následující den objevil o padesát líg dál. Vhagařiny plameny proměnily Starou Vrbu a Bílou Vrbu v popel a Vepřov ve zčernalý kámen. Ve Veselém Nízkém Údolí v dračích plamenech shořelo třicet mužů a tři sta ovcí. Rodovrah se nečekaně vrátil do Harrenova, kde spálil všechny dřevěné budovy. Šest rytířů a další dvě dvacítky vojáků zahynuli, když se snažili draka zabít. Jak se zprávy o těchto útocích šířily, hleděli ostatní lordi k nebi s velkými obavami, přemýšlejíce, kdo bude další na řadě. Lord Mooton z Panenského Jezírka, lady Darklyn z Šerodolu a lord Blackwood z Havranostromu poslali naléhavé zprávy královně, ve kterých ji prosili, aby poslala své draky k ochraně jejich pevností.

Největším nebezpečím pro Rhaenyřinu vládu však nebyl jednooký Aemond, ale jeho mladší bratr, princ Daeron Odvážný, a velká jižanská armáda vedená lordem Ormundem Hightowerem.

Hightowerovo vojsko překročilo Klikatici a pomalu se blížilo ke Královu Přístavišti, zabíjejíc královniny věrné kdykoliv a kdekoliv se mu postavili. Ormund také nutil lordy, kteří před ním ohnuli koleno, aby se k němu připojili s jejich vlastními muži. Letíce s Tessarion před hlavní kolonou se princ Daeron osvědčil jako vynikající zvěd, varoval lorda Ormunda o nepřátelských pohybech a opevněních. Královnini muži se často raději vytratili už při zahlédnutí křídel Modré královny, než aby čelili dračím plamenům v bitvě.

Pobočník královny Rhaenyry, starý lord Corlys Velaryon, si byl vědomý všech těchto hrozeb a tak navrhl Její Výsosti, že nastal čas začít vyjednávat. Naléhal na královnu, aby udělila milost lordům Baratheonovi, Hightowerovi a Lannisterovi, pokud by ohnuli kolena, přísahali věrnost a poskytli Železnému trůnu rukojmí. Mořský had navrhl, aby se královen Alicent a Helaeny ujala církev, a ony by mohly strávit zbytek svých životů v modlitbách a rozjímání. Helaenina dcera Jaehaera by se mohla stát jeho svěřenkyní a časem by se mohla provdat za prince Aegona Mladšího, čímž by opět spojila rozdělené větve Targaryenů. „A co s mým polorodým bratrem?“ zeptala se Rhaenyra, když jí Mořský had předložil svůj návrh. „Co bude s falešným králem Aegonem a Rodovrahem Aemondem? Chceš, abych je také omilostnila, ty, kteří mi ukradli trůn a zabili mé syny?“

„Ušetři je a pošli na Zeď,“ odpověděl lord Corlys. „Nech je obléct čerň a dožít jejich životy jako muže Noční hlídky, vázané posvátnou přísahou.“

„Co jsou přísahy pro ty, kdo je nedodržují?“ chtěla královna Rhaenyra vědět. „Jejich přísahy jim v ničem nezabránily, když mi vzali trůn.“

Princ Daemon sdílel královniny obavy. Prohlásil, že omilostnění rebelů a zrádců jen zaseje semínka pro další vzpoury. „Válka skončí tehdy, až budou hlavy všech zrádců nabodnuté na kopích nad Královskou bránou. A ne dřív.“ Aegon II. se časem najde, „schovávající se pod nějakým kamenem,“ ale mohli a měli by se vypořádat s Aemondem a Daeronem. Lanisteři a Baratheoni by měli být také zničeni, tudíž by jejich země a hrady mohly připadnout mužům, kteří byli věrní královně. Velký Bouřlivý Konec by připadl Ulfovi Bílému a Casterlyova Skála Drsnému Hughovi Kladivu, navrhl princ… ke zděšení Mořského hada. „Polovina lordů Západozemí se proti nám obrátí, pokud budeme tak krutí a zničíme dva tak starobylé a urozené rody,“ řekl lord Corlys.

Připadlo královně, aby si zvolila mezi svým chotěm a pobočníkem. Rhaenyra se rozhodla pro střední cestu. Chtěla poslat vyslance do Bouřlivého Konce a Casterlyovy Skály, nabízejíc „spravedlivé požadavky“ a milost… poté, co skoncuje s uchvatitelovými bratry, kteří stáli v poli proti ní. „Jakmile budou mrtví, zbytek se nám pokloní. Zabijte jejich draky, abych si mohla jejich hlavy pověsit na zdi v mé trůnní síni. Nechte lidi, ať se na ně dívají po celá léta, aby viděli, jakou cenu zaplatí za zradu.“

Královo Přístaviště nesmělo zůstat bez ochrany, to bylo všem jasné. Královna Rhaenyra chtěla ve městě zůstat se Syrax a svými syny Aegonem a Joffreyem, které nechtěla vystavit nebezpečí. Ještě ani ne třináctiletý Joffrey byl horlivý se prokázat jako válečník, ale když mu řekli, že má s Tyraxem zůstat s matkou a pomoci jí ubránit Rudou Baštu v případě útoku, chlapec s vážností přísahal, že to udělá. Addam Velaryon, dědic Mořského hada, také zůstal ve městě spolu s Kouřomořem. Tři draci by měli zajistit obranu Králova Přístaviště; zbytek byl poslán do boje.

Princ Daemon s Caraxem společně s dívkou Nettles a Zlodějem ovcí, letěli k Trojzubci, kde měli najít prince Aemonda a Vhagar, a skoncovat s nimi. Ulf Bílý a Drsný Hugh Kladivo odletěli do Tumbletonu, vzdáleného zhruba padesát líg jihozápadně od Králova Přístaviště, což byla poslední výspa mezi lordem Hightowerem a hlavním městem, kde měli pomoct s obranou městečka a hradu, a zabít prince Daerona a Tessarion.

Princ Daemon Targaryen a malá snědá dívka jménem Nettles dlouho pátrali po jednookém Aemondovi, ale bez úspěchu. Za svou základnu si zvolili Panenské Jezírko, kam je pozval lord Manfryd Mooton, jenž žil ve strachu z Vhagar. Místo toho princ Aemond udeřil na Kamenohlavu v podhůří Měsíčních hor; v Sladkovrbě na Zeleném Bodci a ve Výpadotanci na Červeném Bodci; proměnil Lukostřelecký most na žhavé uhlíky, spálil Starý Přívoz a Cronův Mlýn, zničil hlavní budovu Bechesteru, vždy zmizel na nebi dřív, než přišli lovci. Vhagar se nikde nezdržovala a ani přeživší jejích náletů se nemohli shodnout, kterým směrem drak odletěl.

Za každého svítání vylétli Caraxes a Zloděj ovcí z Panenského Jezírka, vystoupali vysoko nad říční krajiny a létali v neustále se rozšiřujících kruzích v naději, že pod sebou Vhagar zahlédnou… za soumraku se pokaždé vrátili s neúspěchem. Lord Mooton se odvážil navrhnout, aby se dračí jezdci rozdělili, čímž by prohledali dvakrát víc území. Princ Daemon nesouhlasil. Připomněl jeho lordstvu, že Vhagar je posledním ze tří draků, kteří přišli do Západozemí společně s Aegonem Dobyvatelem a jeho sestrami. I když byla dračice pomalejší než před sto lety, byla skoro tak velká jako prastarý Černý děs. Její plameny byly tak žhavé, že roztavily kámen a ani Caraxes ani Zloděj ovcí se nemohli rovnat její divokosti. Jenom společně mohli doufat, že jí odolají. A tak si držel dívku Nettles neustále u sebe, po den i noc, na nebi i v hradu.

Mezitím proběhla bitva u Tumbletonu, u prospívajícího obchodního městečka na horním toku Klikatice. Hrad vypínající se nad městem byl sice silný, ale malý, s posádkou čítající ani ne čtyřicet mužů. Jenomže tisíce dalších přišli proti proudu řeky z Hořkého Mostu, Dlouhostolu a dalekého jihu. Příchod velkého vojska říčních lordů zvýšil jejich síly a posílil jejich odhodlání. Všichni říkali, že počet mužů shromážděných pod praporci královny Rhaenyry, čítal v Tumbletonu skoro devět tisíc. Královnini vojáci však byli výrazně přečísleni Hightowerovými. Není pochyb, že přílet draků Vermithora a Stříbrokřídlé a jejich jezdců, byl obránci velmi vítaný. Netušili, jaké hrůzy na ně čekají.

Jak, kde a kdy, se stalo to, čemu se začalo říkat Zrady v Tumbletonu, je doteď předmětem sporů. Pravdu o tom, co se všechno stalo, už se zřejmě nikdy nedovíme. Zdá se, že někteří z těch, co zaplavili město, prchajíce před armádou lorda Hightowera, byli ve skutečnosti částí této armády, vyslanou napřed, aby infiltrovali řady obránců. Avšak jejich malé zrady by neznamenaly mnoho, pokud by si ser Ulf Bílý a ser Hugh Kladivo nevybrali tuto chvíli pro změnu strany.

Protože ani jeden z nich neuměl číst a psát, nikde se nedozvíme, co přimělo Dva zrádce (jak je historie pojmenovala), aby udělali to, co udělali. O Bitvě o Tumbleton však toho víme mnohem více. Šest tisíc královniných mužů se seřadilo před městem, aby čelili lordu Hightowerovi na otevřeném poli. Nějaký čas statečně bojovali, ale zničující déšť šípů Ormundových lukostřelců snížil jejich počet, a bouřlivý výpad jeho obrněných jezdců je přinutil utéct zpět za městské hradby. Když byla většina přeživších v bezpečí za branami, provedli Roddy Zkáza a jeho Zimní vlci výpad z postraní branky, se strašlivým seveřanským válečným pokřikem se přehnali přes nepřátelské levé křídlo. V chaosu, který způsobili, si seveřané probojovali cestu přes desetinásobnou přesilu přímo k lordu Ormundu Hightowerovi, sedícímu na své válečném oři pod praporci Aegonova zlatého draka a praporci Starého Města a Hightowerů. Jak pějí pěvci, lord Roderick byl zakrvácen od hlavy až k patě, s prasklým štítem a rozseklou helmou a byl tak omámený bitvou, že ani necítil svá zranění. Ser Bryndon Hightower, bratranec lorda Ormunda, se vrhl mezi seveřana a svého lenního pána, a usekl Zkáze levou ruku v rameni jediným strašlivým úderem své dlouhé sekery… ale lord Mohylova byl tak divoký, že bojoval dál a než sám zemřel, zabil jak sera Bryndona, tak i lorda Ormunda. Hightowerovy praporce byly strženy a městský lid zajásal v naději, že se nyní bitva obrátí. Nevyděsilo je ani, když se nad bojištěm objevila Tessarion, neboť věděli, že na své straně mají draky dva… ale když Vermithor a Stříbrokřídlá vystoupali do vzduchu a začali chrlit oheň na Tumbleton, změnily se radostné výkřiky ve vřískot.

Tumbleton zachvátily plameny: obchody, domy, septa, lidé, všechno a všichni. Hořící muži padali ze strážních věží a hradeb, nebo klopýtali křičící v ulicích, jako mnoho dalších živých pochodní. Dva zrádci pustošili město plamennými biči z jednoho konce na druhý. To, co následovalo, bylo považováno za nejbarbarštější věc v dějinách Západozemí. Tumbleton, prosperující obchodní město, bylo proměnno v popel a žhavé uhlíky, aby už nikdy nebylo vybudováno. Tisíce uhořely a stejné množství se jich utopilo, když se snažili uplavat v řece. Později se říkalo, že tihle patřili mezi ty šťastnější, neboť přeživším nebyla prokázána žádná milost. Muži lorda Footlyho se vzdali a odhodili meče, jen aby byli spoutáni a sťati. Mnoho žen, které přežily plameny, bylo opakovaně znásilněno, muži si dokonce brali i osmi a desetiletá děvčata. Staří muži a chlapci byli okamžitě podřezáni, zatímco se draci živili na zkroucených a kouřících mrtvolách svých obětí.

Zhruba tou dobou se poškozená obchodní loď jménem Nessaria doplahočila do přístavu pod Dračím Kamenem kvůli opravám a doplnění zásob. Její posádka říkala, že se vracejí z Pentosu do Starého Volantisu, když je bouře odchýlila od kursu… ale k této obvyklé písničce o nebezpečí na moři, přidali Volanťané zvláštní zprávu. Jak Nessaria plula na západ, objevila se před ní Dračí hora, obrovská proti zapadajícímu slunci… tam námořníci spatřili dva bojující draky, jejich řev se rozléhal po černých východních útesech kouřící hory. V každé taverně, hospodě a nevěstinci podél pobřeží byl příběh vyprávěn, pozměněn a zkrášlen, až o něm nakonec slyšel celý Dračí Kámen.

Pro lidi ze Starého Volantisu byli draci divem; zahlédnutí boje těch dvou námořníci z Nessarie do smrti nezapomněli. Ti, kteří se narodili a žili na Dračím Kameni s těmito bestiemi vyrostli… a i přesto v nich příběh námořníků vzbudil zájem. Následující ráno nasedlo několik místních rybářů na čluny a obepluli celou Dračí horu. Vrátili se se zprávou, že u základů hory leží potrhané a ohořelé pozůstatky mrtvého draka. Podle barvy jeho křídel a šupin poznali, že je to Šedý duch. Drak ležel roztrhnutý na dva kusy a byl částečně sežrán.

Když se o tom dozvěděl ser Robert Quince, přívětivý a proslule tlustý rytíř, kterého královna během své nepřítomnosti jmenovala kastelánem Dračího Kamene, byl s celou záležitostí rychle hotový, když za viníka označil Kanibala. Mnozí s ním souhlasili, neboť bylo známo, že Kanibal dříve útočil na menší draky, i když jen zřídkakdy tak divoce. Někteří z rybářů se báli, že by se zabiják mohl příště obrátit proti nim a naléhali na Quince, aby poslal rytíře do dračího doupěte, kde by s ním skoncovali. Ale kastelán to odmítl. „Když si my nebudeme všímat jeho, nebude si Kanibal všímat nás,“ prohlásil. Aby si tím byl jistý, zakázal rybářům lovit na východní straně Dračí hory, kde stále hnilo tělo mrtvého draka.

Mezitím na západní pobřeží Černovodého zálivu dorazila zpráva o bitvě a zradě v Tumbletonu do Králova Přístaviště. Říká se, že se královna vdova Alicent smála, když to zaslechla. „To, co zaseli, nyní sklízí,“ řekla. Na Železném trůnu královna Rhaenyra zbledla a omdlela, a přikázala zavřít a zapečetit městské brány. Nikdo nedostal povolení vstoupit do Králova Přístaviště, nebo ho opustit. „Nechci mít ve městě převlékače plášťů, kteří by rebelům otevřeli brány,“ vyhlásila. Armáda lorda Ormunda mohla být před jejich hradbami už zítra nebo pozítří. Zrádci, dračí sémě, by se mohli objevit ještě dříve.

Tato možnost prince Joffreyho nadchla. „Jen ať přijdou,“ oznámil chlapec. „Potom se potkají se mnou a Tyraxem!“ Jeho řeč matku vyděsila. „Ne, nepotkají!“ prohlásila. „Na bitvu jsi příliš mladý.“ Přesto svému synovi dovolila zůstat, když černá rada jednala o tom, jak se nejlépe vypořádat s blížícími se nepřáteli.

Šest draků zůstávalo v Králově Přístavišti, ale pouze jeden byl uvnitř zdí Rudé Bašty: královnina dračice Syrax. Byla ustájená ve vnějších stájích, ze kterých byli odvedeni všichni koně, a tak patřily jen jí. Těžkými řetězy byla připoutaná k zemi. Ačkoli byly dost dlouhé, aby se mohla pohybovat mezi stájemi a nádvořím, znemožňovaly jí odletět bez jezdce. Syrax byla na řetězy zvyklá, protože byla mimořádně dobře krmena, nelovila už mnoho let.

Ostatní draci byli všichni drženi v Dračí jámě, kolosální stavbě, kterou nechal král Maegor Krutý postavit pouze za tímto účelem. Pod masivní klenbou bylo v jádru Rhaenysina kopce ve velkém kruhu vytesáno čtyřicet obrovských jeskyní. Těžká železná vrata uzavírala tyto lidmi vytvořené jeskyně na obou stranách, vnitřní vrata vedla do písečné jámy, vnější se otevírala do svahu kopce. Caraxes, Vermithor, Stříbrokřídlá a Zloděj ovcí si zde zřídili svá doupata, než odletěli do bojů. Zbývalo tu pět draků: Tyraxes prince Joffreyho; světle zelený Kouřomoř patřící Addamu Velaryonovi; mladí draci Morghul a Shrykos, připravení pro princeznu Jaehaeru (uprchlou) a její dvojče prince Jaehaeryse (mrtvého)… a Snojas, patřící královně Helaeně. Po dlouhou dobu bylo zvykem, aby nejméně jeden dračí jezdec zůstával v Jámě, připraven zasáhnout, pokud by město potřebovalo chránit. A protože si královna Rhaenyra přála mít svého syna nablízku, připadla tato povinnost Addamu Velaryonovi.

Ale nyní se hovory v černé radě točily okolo otázky věrnosti právě sera Addama. Dračí sémě Ulf Bílý a Hugh Kladivo přešli na stranu nepřátel… ale byli to jediní zrádci v královniných řadách? Jak je to s Addamem z Loděnice a dívkou Nettles? I oni se narodili jako bastardi. Dá se jim věřit?

Lord Bartimos Celtigar si to nemyslel. „Bastardi mají zradu v povaze,“ řekl. „Je to v jejich krvi. Zrada je pro ně tak snadná, jako věrnost pro muže narozené z manželství.“ Žádal Její Výsost, aby tyto nešlechtické dračí jezdce okamžitě zadržela, než se stačí přidat k nepříteli se svými dvěma draky. Ostatní sdíleli jeho názor, mezi nimi ser Luthor Largent, velitel Městské hlídky, a ser Lorent Marbrand, lord velitel Královské gardy. Dokonce i dva muži z Bílého Přístavu, ten hrůzostrašný rytíř ser Medrick Manderly a jeho chytřejší obtloustlý bratr ser Torrhen, nabádali královnu k nedůvěře. „Nejlépe jim nedát žádnou šanci,“ řekl ser Torrhen. „Pokud naši nepřátelé získají další dva draky, jsme ztraceni.“

Pouze lord Corlys promluvil na obranu dračího sémě, prohlašujíce sera Addama a jeho bratra Alyna „skutečnými Velaryony“ a důstojnými dědici Driftmarky. A co se týče dívky, i když ušmudlaná a ošklivá, statečně bojovala v Bitvě o Jícen. „Tak jako Dva zrádci,“ namítl lord Celtigar.

Pobočníkovy protesty byly zbytečné. Všechny královniny obavy a podezření narostly. Byla zrazována tak často a tolika lidmi, že rychle uvěřila tomu nejhoršímu. Zrada už ji nedokázala překvapit. Očekávala ji všude, dokonce i od těch, které nejvíce milovala.

Královna Rhaenyra přikázala seru Luthoru Laergenotvi, aby vzal dvacet zlatých plášťů do Dračí jámy a zadržel sera Addama Velaryona. A tak zrada zplodila další zradu, ke královnině zkáze. Když ser Luthor Largent a jeho zlaté pláště vyjeli na Rhaenysin kopec s královniným zatykačem, rozletěly se vrata Dračí jámy, Kouřomoř roztáhl světle zelená křídla a vzlétl, kouříce se mu z nozder. Ser Addam Velaryon byl včas varován, aby stihl utéct. Zklamaný a rozzuřený ser Luthor se vrátil do Rudé Bašty, vrazil do Pobočníkovy věže a surově se chopil hubeného vrásčitého starého pobočníka lorda Corlyse, obviňujíce ho ze zrady. Ne, že by to stařík popíral. Svázaný a zbitý, byť stále mlčící, byl odveden do podzemí a zavřen do černé cely, kde měl čekat na soud a popravu.

Zatím se městem šířily zvěsti o masakru v Tumbletonu… a spolu s nimi i hrůza. Královo přístaviště je na řadě, říkali jeden druhému. Drak bude bojovat s drakem a tentokrát město jistě shoří. Plni strachu z blížících se nepřátel se stovky lidí pokusily utéct, jen aby je u brány zlaté pláště vracely zpět. Uvězněni uvnitř městských zdí se mnozí snažili najít úkryt v hlubokých sklepích, o kterých doufali, že je ochrání před ohnivou bouří, zatímco jiní se modlili, pili, nebo nalézali potěšení mezi ženskými stehny. Po setmění se městské hospody, nevěstince a septa zaplnily k prasknutí muži a ženami hledajícími úkryt nebo cestu pryč, přičemž roznášeli příběhy o hrůzách.

Jiný druh chaosu vládl v Tumbletonu, vzdáleném šedesát líg na jihozápad. Zatímco se Královo Přístaviště topilo v hrůze, nepřátelé, kterých se tak báli, zatím neudělali jediný krok směrem k městu, neboť vojáci věrní králi Aegonovi přišli o své vůdce, byli rozdělení, rozhádaní a jeden o druhém pochybovali. Ormund Hightower byl, spolu se svým bratrancem Bryndonem, předním rytířem Starého Města, mrtvý. Jeho synové se nacházeli v rodovém sídle tisíc líg daleko, a mimoto to byli zelenáči. A i když lord Ormund nazval Daerona Targaryena „Daeronem Odvážným“ a chválil jeho odvahu v bitvě, byl princ stále ještě chlapec. Nejmladší z Viserysových synů vyrůstal ve stínu svých starších bratrů, byl tak zvyklý spíš rozkazy poslouchat, než je vydávat. Nejstarší Hightower pobývající u vojska, ser Hobert, další z bratranců lorda Ormunda, až dosud zajištoval pouze zásobování. Byl to muž „stejně pomalý, jako byl tlustý.“ Hobert Hightower žil šedesát let aniž by se nějak prokázal a přesto teď předpokládal, že převezme vedení nad vojskem podle práva, které mu zaručovalo příbuzenství s královnou Alicent.

Zřídkakteré město v historii Sedmi království zažilo tak dlouhé krutosti, barbarství a plenění, jako Tumbleton po Zradách. Princ Daeron byl znechucen vším, co viděl a přikázal seru Hobertu Hightowerovi, aby to zastavil. Avšak Hightowerovy snahy se ukázaly stejně neschopné jako on sám.

Největších zločinů se dopustili Dva zrádci, opovrženíhodní dračí jezdci Hugh Kladivo a Ulf Bílý. Ser Ulf naprosto propadl alkoholu, utápěl se ve víně a žádostivosti. Ti, jež ho nedokázali uspokojit, se stali krmivem pro jeho draka. Rytířský titul, který mu udělila královna Rhaenyra, mu nestačil. Nebylo mu dost ani to, že ho princ Daemon dříve jmenoval lordem Hořkého Mostu. Bílý si pro sebe chystal větší kořist: nechtěl nic menšího, než trůn Vysoké Zahrady, což zdůvodňoval tím, že Tyrellové se nijak nepodíleli na Tanci, tudíž by měli být označeni za zrádce.

Touha sera Ulfa byla ještě skromná v porovnání s jeho kumpánem ve zradě, Hughem Kladivem. Syn obyčejného kováře byl velký muž, s rukama tak silnýma, že dokázal zkroutit i ocelové mříže. I když byl neznalý v umění války, jeho velikost a síla z něj dělaly obávaného protivníka. Za svou zbraň si zvolil válečné kladivo, kterým rozdával zdrcující a smrtící rány. Do bitvy jezdil na Vermithorovi, patřícímu kdysi samotnému Starému králi. Mezi všemi draky Západozemí byla větší a starší pouze Vhagar. S tímto vším začal lord Kladivo (jak se začal nazývat) snít o koruně. „Proč být lordem, když můžu být králem?“ řekl mužům, kteří se kolem něj začali shromažďovat.

Ani jeden ze Dvou zrádců se nijak nesnažil pomoci princi Daeronovi v útoku na Královo Přístaviště. Měli sice velké vojsko a tři draky, ale královna měla tři draky též (podle jejich nejlepších zpráv) a bude jich mít pět, až se do města vrátí princ Daemon a Nettles. Lord Peake upřednostňoval, aby se s pochodem na Královo Přístaviště počkalo, dokud by se k nim nepřipojil lord Baratheon s armádou Bouřlivého Konce. Ser Hobert si přál vrátit se zpět do Roviny, kde by doplnili rychle se tenčící zásoby. Nikoho neznepokojovalo, že se jejich armáda každým dnem zmenšovala. Vypařovala se jako ranní rosa. Stále víc a víc mužů dezertovalo, utíkalo domů na sklizeň se vším, co se jim podařilo ukrást a odnést.

Mnoho líg na sever, v hradě, který shlížel na Krabí záliv, balancoval na ostří nože také další lord. K Manfrydu Mootonovi, lordovi z Panenského Jezírka, přiletěl havran z Králova Přístaviště se zprávou od královny: lord jí měl doručit hlavu bastardí dívky Nettles, o které se říkalo, že se stala milenkou prince Daemona, za což ji královna odsoudila za velezradu. „Mému lordu manželovi, princi Daemonovi z rodu Targaryenů, se nesmí nic stát,“ přikázala Její Výsost. „Pošlete ho zpátky ke mně, až bude skutek vykonán, nutně ho potřebujeme.“

Mistr Norren, zpracovatel Pamětí Panenského Jezírka, říkal, že když si jeho lordstvo přečetlo královnin dopis, bylo tak otřeseno, že ztratilo hlas. A ten se mu nevrátil, dokud nevypil tři poháry vína. Poté poslal lord Mooton pro kapitána stráží, pro svého bratra a svého šampiona, sera Floriana Šedoocele. Mistrovi nařídil, aby také zůstal. Když se u něj všichni shromáždili, přečetl jim dopis a žádal jejich radu.

„To je jednoduché,“ řekl kapitán stráží. „Princ spí vedle ní, ale už je příliš starý. Tři muži by ho mohli zkrotit, pokud by odporoval, ale asi bude lepší vzít jich šest. Přeje si můj pán, abychom to vykonali dnes v noci?“

„Šest nebo šedesát, je to pořád Daemon Targaryen,“ namítl bratr lorda Mootona. „Dát mu něco do večerního vína by bylo moudřejší. Ať se ráno vzbudí a najde ji mrtvou.“

„Ta dívka je stále ještě dítětem, jakkoli je její zrada hanebná,“ řekl ser Florian, ten starý rytíř, šedivý a přísný. „Starý král by tohle nikdy nežádal po žádném čestném muži.“

„Tohle jsou hanebné časy,“ řekl lord Mooton, „a královna mě postavila před hanebnou volbu. Ta dívka je hostem pod mou střechou. Pokud bych souhlasil, bude Panenské Jezírko navždy prokleté. Pokud odmítnu, dozajista budeme napadeni a zničeni.“

Na to jeho bratr odpověděl: „Může se stát, že ať uděláme cokoliv, budeme tak jako tak zničeni. Princ má to snědé dítě víc než rád a jeho drak je na dosah ruky. Moudrý lord by je zabil oba. Pořád lepší, než aby princ vztekem vypálil Panenské Jezírko do základů.

„Královna zakázala, aby se mu něco stalo,“ připomněl mu lord Mooton, „a vražda dvou hostů v jejich postelích je ohavná dvakrát víc, než vražda jednoho. Byl bych prokletý dvojnásob.“ Potom si povzdechl a řekl: „Kéž bych ten dopis nikdy nečetl.“

A promluvil mistr Norren. „Možná, že jsi nečetl.“

Není známo, o čem se hovořilo poté. Víme jen to, že mistr, mladý muž ve věku dvaceti dvou let, našel prince Daemona a dívku Nettles u jejich večeře a ukázal jim královnin dopis. Po jeho přečtení řekl princ Daemon: „Královnina slova, ale práce děvky.“ Potom tasil svůj meč a zeptal se, zda muži lorda Mootona čekají za dveřmi, aby je zajali. Když mu mistr řekl, že přišel sám a v tajnosti, princ Daemon schoval svůj meč a řekl: „Jsi špatný mistr, ale dobrý člověk,“ a nařídil mu odejít, přičemž mu přikázal: „Svému lordovi až do zítřka nic neříkej.“

Jak princ a bastardí dívka strávili svou poslední noc pod střechou lorda Mootona není známo. Když začalo svítat, objevili se společně na nádvoří, kde princ Daemon naposledy pomohl Nettles nasednout na Zloděje ovcí. Před odletem bylo jejím zvykem draka vždy nakrmit, neboť ten se pak snadněji podvolil jejím rozkazům. Toho rána spořádal černého berana, největšího v celém Panenském Jezírku. Nettles ho sama podřízla. Její jezdecké kamaše byly zkropeny krví, když nasedala na draka, zaznamenal mistr Norren, a „její tvář byla zkropená slzami.“ Muž neřekl svému děvčeti žádná slova na rozloučenou, ale když Zloděj ovcí roztáhl svá kožnatá hnědá křídla a vystoupal na jitřní nebe, Caraxes zvedl hlavu a vydal řev, který otřásl všemi okny v Jonquilině věži. Vysoko nad městem obrátila Nettles draka směrem ke Krabímu zálivu a zmizela v ranní mlze. Od té doby nebyla spatřena u žádného dvora ani hradu.

Daemon Targaryen se do hradu vrátil jen na tak dlouho, aby rychle řekl lordu Mootonovi: „Tohle je naposledy, co mě vidíš,“ řekl jeho lordstvu. „Děkuji ti za tvou pohostinnost. Po všech svých územích nech rozhlásit, že jsem odletěl do Harrenova. Pokud se mi můj synovec Aemond odváží čelit, najde mě tam. Samotného.“

A tak princ Daemon opustil Panenské Jezírko naposledy. Když byl pryč, mistr Norren přišel za svým lordem, aby mu řekl: „Vemte si můj řetěz a svažte mi s ním ruce. Musíte mě předat královně. Když jsem varoval zrádkyni, a umožnil jí uniknout, stal jsem se také zrádcem.“ Lord Mooton to odmítl. „Nech si svůj řetěz,“ řeklo jeho lordstvo. „Všichni jsme zrádci.“ A tu noc byly z bran sundány vlající čtvrcené praporce královny Rhaenyry a byly nahrazeny zlatými draky krále Aegona II.

Nad zčernalými věžemi a rozpadlými pevnostmi Harrenova nevlály žádné prapory, když se princ Daemon snesl z nebes, aby si hrad zabral sám pro sebe. Několik uprchlíků nalezlo svůj úkryt v hradních sklepeních, ale zvuk Caraxových křídel je vyhnal. Když byl poslední z nich pryč, procházel se Daemon Targaryen sám prostornými síněmi Harrenovy pevnosti, společnost mu dělal jen jeho drak. Každý večer chodil do božího háje, kde udělal rýhu ve stromě srdce, aby označil další uplynulý den. Ve dřevě čarostromu je stále ještě možné zahlédnout třináct zářezů, starých ran, hlubokých a temných. Lordi, kteří vládli Harrenovu od časů Daemonova pobytu až dosud, říkají, že rány každé jaro znovu krvácí.

Čtrnáctého dne princovy hlídky, se nad hradem objevil stín, černější, než jakýkoliv mrak. Všichni ptáci z božího háje strachy odletěli a horké větry rozvířily spadané listí na nádvoří. Vhagar konečně přiletěla a na jejím hřbetě jel jednooký princ Aemond Targaryen, oděný v brnění barvy noční černi zdobeném zlatem.

A nepřiletěl sám. Alys Řeka letěla s ním, její dlouhé vlasy jí pokrývaly celá záda a její břicho bylo vypouklé, jak čekala dítě. Princ Aemond dvakrát obletěl věže Harrenova, než se na Vhagar snesl dolů na vnější nádvoří. Caraxes byl od ní vzdálený sto yardů. Draci zlověstně zírali jeden na druhého. Caraxes roztáhl křídla a zasyčel, plameny mu tancovaly okolo zubů.

Princ pomohl družce dolů z Vhagařina hřbetu. Poté se obrátil na svého strýce. „Strýče, slyšel jsem, že jsi nás hledal.“

„Jenom tebe,“ odpověděl Daemon. „Kdo ti řekl, kde mě najít?“

„Má paní,“ odvětil Aemond. „Viděla tě v bouřkovém mraku, v horské tůni za soumraku, v ohni, který jsme rozdělali, abychom uvařili večeři. Vidí mnoho a ještě víc má Alys. Jsi blázen, když jsi přišel sám.“

„Kdybych nebyl sám, nedorazil bys,“ řekl Daemon.

„A tak tu jsi a jsem tu i já. Žil jsi až příliš dlouho, strýče.“

„Na tom se shodneme,“ odpověděl Daemon. Poté starý princ pobídl Caraxe, aby ohnul krk a strnule vylezl na jeho hřbet, zatímco mladý princ políbil svou ženu a lehce se vyhoupl na Vhagar, dávaje pozor, aby si připevnil čtyři krátké řetězy mezi opaskem a sedlem. Daemon nechal své vlastní řetězy volné. Caraxes znovu zasyčel a zaplnil vzduch ohněm, Vhagar mu odpověděla řevem. Jako jeden vyletěli draci k nebi.

Princ Daemon vedl Caraxe svižně nahoru, pobízel ho bičem s ocelovým koncem, dokud nezmizeli mezi mraky. Vhagar, starší a mnohem větší, byla také dost pomalejší, její velikost ji činila těžkopádnou, a tak stoupala pozvolněji ve stále se rozšiřujících kruzích, až se dostala nad vody Božího Oka. Byla pozdní hodina, slunce se klonilo k západu a jezero bylo klidné, odráželo paprsky jako tabule tepané mědi. Stoupala výš a výš, hledajíc Caraxe, zatímco se Alys Řeka na vše dívala z vršku Věže spáleného krále.

Útok přišel jako blesk z čistého nebe. Caraxes se vrhl na Vhagar s pronikavým řevem, který byl slyšet tucet mil daleko, maskován v záři zapadajícího slunce na slepé straně prince Aemonda. Krvavý červ narazil do staršího draka se strašlivou silou. Jejich řev se rozléhal nad Božím Okem, když spolu bojovali a trhali se navzájem, temní na krvavě rudé obloze. Jejich plameny byly tak jasné, že rybáři pod nimi se báli, že začalo hořet samotné nebe. Zaklesnuti do sebe padali draci k jezeru. Čelisti Krvavého červa se sevřely okolo Vhagařina krku, jeho černé zuby pronikaly hluboko do masa velké dračice. Přestože mu Vhagar drápy rozťala břicho a ukousla mu křídlo, Caraxes se zakousl hlouběji a drásal její ránu, zatímco se strašlivou rychlostí řítili k jezeru.

A tehdy, jak se traduje, se princ Daemon Targaryen vyhoupl ze sedla a přeskočil z jednoho draka na druhého. V ruce třímal Temnou sestru, meč královny Visenye. Když se jednooký Aemond podíval nahoru, projela jím hrůza. Snažil se sundat si řetězy, jež ho držely v sedle. Daemon svému synovci strhl helmu z hlavy a prohnal meč jeho slepým okem. Jeho úder byl tak silný, že meč se vynořil vzadu na krku mladého prince. O polovinu zabušení srdce později zasáhli draci jezero. Vyslali k nebi sloup vody tak vysoký, že prý překonal i výšku Věže spáleného krále.

Jak muži, tak draci neměli moc šancí náraz přežít, řekli rybáři, kteří vše viděli. A ani nepřežili. Pouze Caraxes žil dost dlouho na to, aby se doplazil na břeh. Vykuchaný, s jedním křídlem odděleným od těla a s pařící se vodou kolem něj, našel Krvavý červ dost sil, aby se doplazil na břeh jezera. Jeho život skončil pod hradbami Harrenova. Vhagařina mrtvola klesla do hlubin. Horká krev z hlubokých zranění na krku zahřála vodu nad místem jejího posledního odpočinku až k varu. Když ji našli několik let po konci Tance draků, kostra prince Aemonda ve zbroji byla stále připoutána k jejímu sedlu. Temnou sestru měl až po jílec zabodnutou v oční jamce.

O tom, že zemřel i princ Daemon, nemůže být sporu. Jeho ostatky sice nikdy nebyly nalezeny, ale v jezeře jsou divoké proudy a také mnoho dravých ryb. Zpěváci vyprávějí o tom, že starý princ pád přežil a poté se vrátil k dívce Nettles, se kterou strávil zbytek svých dní. Takový příběh je sice okouzlující písní, ale špatnou historií.

Stalo se tak dvacátého druhého dne pátého měsíce roku 130 po Dobytí, kdy draci tančili a umírali nad Božím Okem. Daemonu Targaryenovi bylo v době smrti čtyřicet devět let. Princ Aemond sotva překročil dvacet. Vhagar, nejstarší z targaryenských draků od doby, co zemřel Balerion Černý děs, strávila na zemi sto osmdesát jedna let. A tak, když přišel soumrak a temnota pohltila prokleté sídlo Harrena Černého, zahynul poslední živý tvor z dob Aegona Dobyvatele. Avšak tak málo tomu bylo přítomno svědků, že trvalo nějakou dobu, než zpráva o poslední bitvě prince Daemona vešla ve známost.

V Králově Přístavišti byla královna Rhaenyra s každou novou zradou mnohem osamocenější, než kdy dřív. Addam Velaryon, podezřelý ze zrady, stačil odletět před tím, než mohl být zadržen a výslýchán. Při snaze o jeho zatčení neztratila královna jenom draka a jezdce, ale také svého pobočníka… a více než polovina armády, která připlula z Dračího Kamene dobýt Železný trůn, byla složená z mužů vázaných přísahou rodu Velaryonů. Když vyšlo najevo, jak lord Corlys strádá v kobkách pod Rudou Baštou, začali vojáci po stovkách opouštět město. Někteří se dostali na Příštipkářské náměstí, kde se přidali k zuřícímu davu, zatímco jiní proklouzávali skrz výpadové branky, nebo přelézali přes hradby s úmyslem vrátit se do Driftmarky. A těm, kteří zde zůstali, se už nedalo věřit.

Toho samého dne, nedlouho po setmění, zavítala na královnin dvůr další hrůza. Helaena Targaryen, sestra, manželka, královna a matka dětí krále Aegona II., vyskočila z okna Maegorovy Pevnosti, aby zemřela nabodnutá na železné bodce, které se nacházely v suchém příkopu. Bylo jí teprve dvacet jedna let.

S příchodem noci se v ulicích, na cestách, v hospodách, nevěstincích a septech Králova Přístaviště začal vyprávět temnější příběh. Královna Helaena byla zavražděna, tak jako její syn před ní, šeptalo se všude. Princ Daeron a jeho draci brzy přiletí k branám a společně ukončí Rhaenyřinu vládu. Stará královna se prý proto rozhodla, že její mladá polorodá sestra se nedožije toho, aby si libovala v jejím pádu, a poslala sera Luthora Largenta, aby se Helaeny chopil svýma velkýma neotesanýma rukama a vyhodil ji z okna přímo na železné bodce.

Fáma o „vraždě“ královny Helaeny brzy kolovala po polovině Králova Přístaviště. To, jak rychle se tomu uvěřilo, svědčilo o tom, jak se město naprosto otočilo proti své kdysi milované královně. Rhaenyru nenáviděli, Helaenu milovali. Zatím nikdo z prostého lidu nezapomněl na krutou vraždu prince Jaehaeryse, kterého zabili Krev a Sýr. Helaenin konec byl milosrdně rychlý; jeden z bodců jí probodl hrdlo. Zemřela bez jediného hlesu. V okamžiku její smrti, na druhé straně města, na Rhaenysině kopci, se najednou vzepjala její dračice Snojas s řevem, který otřásl Dračí jámou, přičemž přetrhla dva z řetězů, jež ji poutaly k zemi. Když se královna Alicent dozvěděla o skonu své dcery, roztrhla si roucho a strašlivě proklela svou sokyni.

Tu noc vypuklo v Králově Přístaviště krvavé povstání.

Nepokoje začaly mezi ulicemi a chatrčemi Blešího Zadku, kde se muži a ženy po stovkách opíjeli ve vinných sklípcích, v krysích jámách a varných krámcích. Rozzuření, opilí a vystrašení. Odsud se povstalci šířili napříč celým městem, křičíce po spravedlnosti za mrtvého prince a jeho zavražděnou matku. Vozíky a povozy byly převraceny, obchody rabovány, domy pleněny a zapalovány. Zlaté pláště se pokusily vzpouru potlačit, ale byly krvavě pobity. Nikdo nebyl ušetřen, ať už urozený nebo prostý. Lordi byli zasypáni odpadky, rytíře strhávali ze sedel. Lady Darla Deddings viděla, jak jejího bratra Davose bodli do oka, když se ji snažil bránit před třemi opilci, kteří ji chtěli znásilnit. Námořníci, kteří se nemohli vrátit na své lodě, zaútočili na Říční bránu, kde svedli divokou bitku s Městskou hlídkou. Bylo potřeba, aby zasáhl ser Luthor Largent se čtyřmi sty kopiníků, aby je rozehnali. Než se to podařilo, byla brána rozsekaná na kusy a stovka mužů mrtvých nebo umírajících, čtvrtina z nich byly zlaté pláště.

Na Příštipkářském náměstí se zvuky vzpoury ozývaly z každé čtvrti. Městská hlídka sem připochodovala v plné síle. Pět set mužů bylo oblečeno v černé kroužkové zbroji, ocelových přilbách a zlatých pláštích, ozbrojeni krátkými meči, kopími a naostřenými klacky. Zformovali se na jižní straně náměstí, kde vytvořili zeď ze štítů a kopí. Jejich velitel ser Luthor Largent vyjel vpřed na svém válečném oři, v ruce svíral dlouhý meč. Pouhý pohled na něj stačil na to, aby stovky buřičů utekly zpět do svých chatrčí, brlohů a postraních uliček. A stovky dalších se vytratily, když ser Luthor přikázal svým mužům, aby postoupili vpřed.

Nicméně, ještě jich zbývalo deset tisíc. Tlačenice byla tak silná, že mnoho z těch, kteří chtěli pokojně odejít, zjistilo, že nejsou schopni pohybu, tlačili je, strkali, šlapali po nich. Jiní vyrazili kupředu, zaklesnuti v pažích a křičeli nadávky, když kopiníci postupovali vpřed podle pomalého rytmu bubnu. „Udělejte cestu, vy zatracení blázni!“ křičel ser Luthor. „Jděte domů! Nic se vám nestane! Jděte domů!“

Někteří říkají, že prvním člověkem, který zemřel, byl pekař, jenž překvapením jenom zabručel, když ho bodla špička kopí a on uviděl svou zástěru, jak se barví doruda. Jiní tvrdili, že to byla malá dívka, ušlapaná válečným koněm sera Luthora. Z davu přiletěl kámen a zasáhl kopiníka do čela. Ozvaly se výkřiky a nadávky, hole, kameny a nočníky začaly létat ze střech, lučištník na druhé straně náměstí začal vypouštět šípy. Kdosi hodil pochodeň na strážníka, jehož zlatý plášť rychle vzplanul.

U zlatých pláštů byli velcí muži, mladí, silní, disciplinovaní, velmi dobře ozbrojení a vybavení. V délce dvaceti yardů jejich štítová zeď držela, zatímco si prořezávali krvavou cestu skrz dav, nechávajíce mrtvé a umírající kolem sebe. Ale bylo jich jenom pět set, zatímco proti nim se tu shromáždilo deset tisíc povstalců. Padl jeden člen hlídky, potom další. Najednou měšťané proklouzli skrz mezery v linii, útočili s noži, kameny a dokonce i zuby, rojili se za nimi a kolem jejich boků, útočili zezadu a házeli na ně dlaždice ze střech a balkonů.

Potlačení povstání se proměnilo v masakr. Obklíčeny ze všech stran se zlaté pláště ocitly v sevření. Byli natěsnaní k sobě, s žádným prostorem, aby se mohli bránit meči. Mnoho z nich zemřelo na hrotech svých vlastních mečů. Ostatní byli roztrháni na kusy, ukopáni k smrti, ušlapáni, rozsekáni na kusy motykami a řeznickými sekáčky. Dokonce ani obávaný ser Luthor Largent nedokázal uniknout tomu masakru. Meč mu byl vytržen ze sevření, Largent byl stržen ze sedla, bodnut do břicha a umlácen k smrti kameny, jeho helma a hlava byly tak rozdrcené, že pouze podle velikosti jeho těla se dalo poznat, že to je on, když příštího dne přijela kára s mrtvolami.

Během oné dlouhé noci se chaos přeléval přes půlku města, zatímco se podivní lordi a králové nepokojů hašteřili o zbytek. Potulný rytíř zvaný ser Perkin Blecha korunoval svého vlastního panoše Trystana, šestnáctiletého mládence, prohlašujíce jej nemanželským synem zemřelého krále Viseryse. Každý rytíř může pasovat rytíře, a když ser Perkin začal pasovat všechny žoldáky, zloděje a řeznické učně, kteří se shlukli pod Trystanovy otrhané prapory, objevovali se muži a chlapci po stovkách, aby se zavázali pro jeho věc.

Do svítání vzplály ohně po celém městě, Příštipkářské náměstí bylo pokryto mrtvolami a hordy mužů nedbajících zákona se toulaly Bleším Zadkem, kde se vloupávali do obchodů a domů a vztahovali své surové ruce na každého čestného člověka, na kterého narazili. Přeživší zlaté pláště se stáhly do svých kasáren, zatímco rytíři ze stok, pouliční králové a šílení proroci vládli ulicím. Ti nejhorší z nich utekli před světlem jako švábi, kterým se podobali, schovali se do skrytých děr a sklepů, aby se vyspali z opilosti, aby si rozdělili kořist, a aby smyli krev ze svých rukou. Zlaté pláště u Staré brány a Dračí brány provedly výpady pod vedením kapitánů sera Balona Byrche a sera Gartha, zvaného Zaječí pysk, a do poledne se jim podařilo alespoň částečně obnovit pořádek v ulicích na severu a na východě od Rhaenysina kopce. Ser Medrick Manderly, jenž vedl sto mužů z Bílého Přístavu, dokázal totéž severovýchodně od Aegonova vysokého kopce směrem dolů k Železné bráně.

Zbytek Králova Přístaviště se zmítal v chaosu. Když ser Torrhen Manderly vedl své seveřany dolů Hákem, našli Tržní náměstí a Říční ulici hemžící se rytíři ze stok sera Perkina. Na Říční bráně vlál otrhaný prapor „krále“ Trystana, zatímco těla kapitána a tří jeho seržantů visela ze strážního domku. Zbytek „blátivé“ posádky přešel k seru Perkinovi. Ser Torrhen ztratil čtvrtinu svých mužů, když si probojovával cestu zpět do Rudé Bašty… I tak vyvázl ještě snadno ve srovnání se serem Lorentem Marbrandem, který vedl sto rytířů a vojáků do Blešího Zadku. Vrátilo se jich šestnáct. Ser Lorent, lord velitel Královniny gardy mezi nimi nebyl.

V podvečer již byla Rhaenyra Targaryen sužovaná ranami ze všech stran, její vláda byla v troskách. Královna zuřila, když se dozvěděla o tom, že Panenské Jezírko přešlo k nepříteli, a že dívka Nettles utekla, že její vlastní milovaný druh ji zradil. Zachvěla se, když ji lady Mysaria varovala před blížícím se soumrakem, neboť tato noc bude horší než ta předchozí. Za soumraku bylo v její trůnní síni sto mužů, ale jeden po druhém se vytratili pryč.

Nálada Její Výsosti se přelévala od běsnění k beznaději a zase zpátky, tak zoufale se držela Železného trůnu, že než znovu vyšlo slunce, byly obě její ruce zrudlé krví. Předala velení nad zlatými plášti seru Balonu Byrchovi, kapitánovi Železné brány, poslala havrany do Zimohradu a Orlího Hnízda, prosíc o další pomoc, nařídila vypracování dekretu o odebrání práv a titulů Mootonům z Panenského Jezírka za velezradu, a jmenovala mladého sera Glendona Gooda lordem velitelem své Královské gardy. (I když mu bylo dvacet let a byl členem bílých mečů méně než jeden měsíc, Goode se dříve toho dne osvědčil během bojů v Bleším Zadku. Byl to on, kdo přivezl zpátky tělo sera Lorenta, aby ho povstalci nemohli zhanobit.)

Aegon Mladší byl matce vždy po boku, avšak zřídkakdy promluvil. Třináctiletý princ Joffrey si oblékl zbroj panoše a prosil královnu, aby ho nechala odjet do Dračí jámy a osedlat Tyraxe. „Chci za tebe bojovat, matko, tak jako mí bratři. Nech mě dokázat, že jsem stejně statečný, jako byli oni.“ Jeho slova jenom upevnila Rhaenyřino rozhodnutí. „Stateční byli a nyní jsou oba mrtví. Moji sladcí chlapci.“ A ještě jednou Její Výsost zakázala princi opustit hrad.

Se zapadajícím sluncem vylezla ještě jednou havěť Králova Přístaviště ze svých skrytých děr a sklepů v mnohem větším počtu, než minulou noc.

U Říční brány hostil ser Perkin své rytíře ze stok ukradeným jídlem a vedl je dolů k řece, kde vyplenil přístaviště, skladiště a každou loď, která nestačila odplout na moře. I když se Královo Přístaviště chlubilo masivními hradbami a pevnými věžemi, bylo navrženo tak, aby odolalo útoku zvenčí, ne zevnitř. Posádka Boží brány byla obzvláště slabá, neboť její kapitán a třetina mužů zemřeli se serem Luthorem Largentem na Příštipkářském náměstí. Ti zbývající, z nichž většina byla zraněná, byli snadno převálcováni hordami sera Perkina.

Během necelé hodiny byly Královská a Lví brána také otevřeny. Z té první zlaté pláště utekly, zatímco „lvi“ z té druhé se přidali k davu. Tři ze sedmi bran Králova Přístaviště byly otevřeny pro Rhaenyřiny nepřátele.

Nicméně, ta nejstrašnější hrozba královniny vlády se ukázala být uvnitř města. Za soumraku se na Příštipkářském náměstí shromáždil další dav, dvakrát větší a třikrát zuřivější než noc před tím. Stejně jako královna, kterou tak pohrdali, se dav s hrůzou díval na nebe, obávajíce se draků krále Aegona, kteří by mohli před svítáním dorazit společně s armádou. Už nevěřili tomu, že by je královna mohla ochránit.

Když šílený jednoruký prorok nazývaný se Pastýř začal kázat proti drakům, nejen proti těm, kteří se na ně chystali zaútočit, ale proti všem drakům celkově, pološílený dav poslouchal. „Až přiletí draci,“ křičel, „vaše maso bude hořet, bublat a měnit se na popel. Vaše ženy budou tančit v hávech z ohně, křičíce, jak budou hořet, oplzlé a nahé pod plameny. A vy uvidíte své malé děti plakat, budou plakat tak dlouho, dokud se jejich oči neroztaví a nestečou jako slzy po jejich tvářích, dokud jejich růžové maso nezčerná a nerozpukají jim kosti. Cizinec přichází, on přichází, on přichází, aby nás soudil za naše hříchy. Modlitby nezastaví jeho hněv o nic lépe, než slzy uhasí dračí oheň. To dokáže jenom krev. Vaše krev, moje krev, jejich krev!“ Poté zvedl pahýl své pravé ruky a ukázal na Rhaenysin kopec za ním, kde ležela černá Dračí jáma na pozadí jasných hvězd. „Tam přebývají démoni, přímo támhle! Tohle je jejich město. Jestli ho chcete učinit svým, musíte je nejprve zničit. Pokud se chcete očistit ze svých hříchů, musíte se nejdřív vykoupat v dračí krvi! Protože jenom krev dokáže uhasit plameny pekelné!“

Z deseti tisíců hrdel šla jediná slova: „Zabít! Zabít!“ A jako jedno obrovské zvíře s deseti tisíci nohami se Pastýřovy ovečky daly do pohybu. Tlačíce se a strkajíce se, mávajíce pochodněmi, meči, noži a dalšími primitivními zbraněmi, běžel dav skrz ulice k Dračí jámě. Někteří se rozhodli, že bude lepší utéct domů, ale za každého muže, který utekl, se tři další objevili, aby se připojili k těmto drakobijcům. Než dosáhli vršku Rhaenysina kopce, jejich počet se zdvojnásobil.

Vysoko na Aegonově vysokém kopci na druhé straně města, sledovala královna tento útok ze střechy Maegorovy Pevnosti spolu se svými syny a dvořany. Noc byla černá a obloha zatažená. Pochodní bylo tolik, až se zdálo, že z nebe spadly všechny hvězdy, jen aby zničily Dračí jámu. Hned, jakmile přišla zpráva o pohybujícím se zuřícím davu, poslala Rhaenyra jezdce k seru Balonovi ve Staré bráně a k seru Garthovi v Dračí bráně, přikazujíc jim rozprášit dav a chránit královské draky… ale když ve městě zavládl takový chaos, nebylo vůbec jisté, zda jezdci projeli. A i kdyby se jim to povedlo, loajálních zlatých plášťů zůstalo příliš málo na to, aby měly nějakou naději na úspěch. Když princ Joffrey prosil svou matku, aby mohl vyjet s jejich vlastními rytíři a s muži z Bílého Přístavu, královna odmítla. „Pokud dobijí ten kopec, tento bude následovat,“ řekla. „Budeme potřebovat každý meč k obraně hradu.“

„Oni draky zabijí,“ řekl princ Joffrey ztrápeně.

„Nebo draci zabijí je,“ odpověděla jeho matka. „Nechme je shořet. Říše je nebude postrádat.“

„Matko, co když zabijí Tyraxe?“ zeptal se princ.

Tomu královna nevěřila. „Je to havěť. Jsou to opilé, bláznivé a šílené krysy. Jakmile jednou ochutnají dračí plamen, utečou.“

Tehdy promluvil dvorní blázen Hříbeček. „Opilí býti můžou, ale opilí strachu neznají. Blázni, ano, ale blázen krále může zabít. Krysy to také jsou, ale krys tisíc skolí medvěda. Viděl jsem to jednou, dole v Bleším Zadku.“ Její Výsost se otočila zpátky k hradbám.

Až tehdy, kdy sledující na střeše uslyšeli řev Syrax, zjistili, že se rozmrzelý princ vytratil. „Ne,“ řekla královna sama sobě. „Zakazuji to, zakazuji to,“ ale při těch slovech už její dračice vyletěla z nádvoří, na okamžik trvající půl úderu srdce se usadila na cimbuří, a pak zamířila do noci s královniným synem přimknutým k jejímu hřbetu s mečem v ruce. „Za ním!“ vykřikla Rhaenyra. „Vy všichni! Všichni muži, všichni chlapci, na koně, na koně, jeďte za ním! Přiveďte mi ho zpátky, přiveďte mi ho zpátky, on to neví! Můj syn, můj sladký syn…“

Ale už bylo pozdě.

Nebudeme tvrdit, že chápeme pouto mezi drakem a jezdcem, moudřejší hlavy nad tím přemýšlely po mnoho staletí. Co víme je, že draci nejsou koně, aby se na nich mohl svézt kdokoliv, kdo na ně přiváže sedlo. Syrax byla královnina dračice. Nikdy neměla jiného jezdce. Ačkoli znala prince Joffreyho podle vzhledu i pachu, a povědomá osoba zápolící neobratně s jejími řetězy ji nijak neznepokojila, velká žlutá dračice ho přesto nechtěla nést. Ve spěchu z obavy, aby ho někdo nezastavil, vyskočil princ na Syrax bez sedla či biče. Jeho záměrem bylo, jak se domníváme, buď letět se Syrax do bitvy, anebo, a to spíš, dostat se na ní přes město k Dračí jámě a k jeho Tyraxovi. Možná chtěl uvolnit řetězy i ostatním drakům.

Joffrey nikdy Rhaenysina kopce nedosáhl. Jakmile byli ve vzduchu, Syrax se přetočila, snažila se osvobodit od neobvyklého jezdce. Zdola na ni létaly šípy, kameny a oštěpy z rukou vzbouřenců, což dračici ještě více rozzuřilo. Dvě stě stop nad Bleším Zadkem princ Joffrey sklouzl z dračího hřbetu a spadl na zem.

Princův pád dospěl svého krvavého konce poblíž křižovatky, kde se spojovalo pět cest. Nejprve narazil do šikmé střechy, než se skutálel a padal dalších čtyřicet stop uprostřed sprchy střešních tašek. Při pádu si prý zlomil páteř. Střepy břidlice se na něj sesypaly jako nože. Meč mu vyklouzl z ruky a probodl mu břicho. V Bleším Zadku lidé ještě stále mluví o svíčkařově dceři jménem Robin, která kolébala polámaného prince v náručí a dopřála mu tak klidný odchod z tohoto světa. Ale tento příběh je spíš legendou než skutečnou historií. „Matko, odpusť mi,“ řekl prý Joffrey s posledním dechem… i když lidé stále neví, zda se omlouval matce královně nebo se modlil k Matce nahoře.

Tak zemřel Joffrey Velaryon, princ Dračího Kamene a dědic Železného trůnu, poslední syn královny Rhaenyry a Laenora Velaryona… nebo poslední z jejích bastardů se serem Harwinem Strongem, záleží na tom, které verzi věříte.

A jak tekla krev v uličkách Blešího Zadku, jiná bitva zuřila nahoře kolem Dračí jámy na vrcholku Rhaenysina kopce.

Hříbeček se nemýlil. Hejna hladových krys opravdu dokázala skolit býka, medvěda nebo lva, pokud jich bylo opravdu hodně. Nezáleželo, kolik jich býk nebo medvěd dokázal zabít, vždycky bylo víc těch, které hryzaly velké zvíře do nohou, přisály se mu na břicho, běhaly mu po zádech. Tak to bylo i té noci. Tyto lidské krysy byly ozbrojeny oštěpy, dlouhými sekerami, naostřenými klacky a dalšími více než padesáti druhy zbraní, mezi kterými byly i dlouhé luky a kuše.

Zlaté pláště od Dračí brány, poslušny královnina rozkazu, se vydaly ze svých kasáren, aby bránily kopec. Jenomže zjistily, že se nedokáží prosekat davem, a tak se vrátily zpět, zatímco do Staré brány posel vůbec nedorazil. Dračí jáma měla svou vlastní posádku stráží, ale těch bylo velmi málo a brzy byli převálcováni a zmasakrováni, když se dav probil skrz dveře (ohromná přední brána, zpevněná bronzem a železem, byla příliš silná na to, aby na ni mohl být veden útok, ale budova měla mnoho menších vchodů) a vyškrábal se okny.

Možná si útočníci mysleli, že draci budou spát, což bylo díky hluku naprosto nemožné. Ti, kdo to všechno přežili, později mluvili o křiku a vřískotu, o pachu krve ve vzduchu, o dveřích z dubu a železa roztříštěných beranidly a o úderech bezpočtu seker. „Zřídkakdy tolik lidí spěchalo tak dychtivě na svou vlastní pohřební hranici,“ napsal později velmistr Munkun, „ale byli zachváceni šílenstvím.“ V Dračí jámě byli ustájeni čtyři draci. Ve chvíli, kdy se první útočnici dostali až na písky, byli všichni čtyři vzhůru a rozzuření.

Žádné kroniky se neshodují v tom, kolik mužů a žen zemřelo tu noc pod obrovskou kupolí Dračí jámy. Dvě stě nebo dva tisíce, na tom nezáleží. Na každého člověka, který zahynul, připadlo deset těch, co utrpěli popáleniny, ale přežili. Uvězněni uvnitř jámy, obklíčeni zdmi a střechou a připoutáni těžkými řetězy, nemohli draci uletět, nebo alespoň použít křídla, aby se vyhnuli útokům a snesli se na své nepřátele. Místo toho bojovali svými rohy, drápy a čelistmi, rozrážíce stovky lidí jako býci v arénách v Bleším Zadku… ale tihle býci dokázali chrlit oheň. Dračí jáma se proměnila v žhavé peklo, kde se hořící lidé motali v kouři a křičeli, maso jim odpadávalo ze zčernaných kostí. Ale za každého, který zemřel, se objevilo deset dalších, kteří křičeli, že draci musí zemřít. A tak jeden po druhém umírali.

Shrykos byl první drak, který podlehl. Byl zabit dřevorubcem známým jako Hobb Tesař, který se mu dostal za krk, sekaje mu do lebky sekerou. Shrykos řval a otáčel se, snažil se ho ze sebe shodit. Sedm úderů mu Hobb uštědřil, zatímco se nohama držel kolem jeho krku, a pokaždé, když seknul, vykřikl jméno jednoho ze Sedmi. Byl to sedmý zásah, Cizincův zásah, který draka zabil, když mu prošel šupinami a kostí přímo do mozku.

Je psáno, že Morghul byl zabit Planoucím rytířem. Obrovským násilníkem v těžké zbroji, který se bezhlavě vrhl přímo do dračího ohně s oštěpem v ruce. Opakovaně bodal zvíře do oka, zatímco dračí plamen tavil ocelové pláty, dokud se neroztekly a nespálily mu všechno maso.

Bylo nám řečeno, že Tyraxes prince Joffreyho se stáhl zpátky do své nory, kde upekl tolik rádoby drakobijců, kteří se na něj valili, že byl vstup do jeskyně brzy ucpaný mrtvolami. Ale musíme připomenout, že každá z těchto vytvořených jeskyní má dva vchody. Jeden z písku jámy a druhý ve stráni kopce. Povstalcům se brzy podařilo rozbít zadní dveře a vběhnout do kouře s meči, oštěpy a sekerami. Když se Tyraxes otočil, jeho řetězy ho zablokovaly. Zamotal se do ocelové pavučiny, která mu osudně zamezila pohyb. Půl tuctu mužů (a jedna žena) později prohlašovali, že drakovi zasadili smrtelnou ránu.

Poslední ze čtyř draků se nenechal zabít tak lehce. Legenda praví, že Snojas roztrhla dva své řetězy, když zemřela královna Helaena. Zbývající pouta zpřetrhala nyní, vyrvala je z ukotvení ve zdech, když ji šílený dav vyrušil. Vrhla se na ně zuby a drápy, rvala lidi napůl, odtrhávala jim končetiny a vypouštěla svůj děsivý oheň. Když se lidé semkli kolem ní, roztáhla křídla a létala dokola v prostorném vnitřku Dračí jámy. Spouštěla se dolů a útočila na nepřátele. Tyraxes, Shrykos a Morghul zabili mnoho lidí, o tom nemůže být sporu, ale Snojas jich zabila mnohem víc, než všichni tři dohromady.

Stovky lidí utekly pryč ze strachu z plamenů… ale stovky dalších, opilých, šílených nebo posedlých odvahou samotného Válečníka se tlačily dovnitř. Avšak pod vrchem kupole byl drak snadným cílem pro lučištníky a kušijníky, šípy a šipky letěly na Snojas kamkoliv se otočila, a z takové blízkosti některé střely prošly skrz její šupiny. Kdykoliv se snesla dolů, zaútočili na ni další lidé a vyhnali ji zpátky do vzduchu. Dvakrát letěla dračice k velkým bronzovým vratům Dračí jámy, jen aby je pokaždé našla zavřené, zatarasené a chráněné spoustou oštěpů.

Neschopná uletět, vrátila se Snojas k útoku, pustošíc své trýznitele, dokud písky jámy nebyly pokryty zuhelnatělými mrtvolami. I když byl vzduch plný kouře a pachu spáleného masa, šípy a oštěpy stále létaly. Konec nastal tehdy, když nějaký kušijník zasáhl draka do oka. Poloslepá a dohnaná k šílenství tuctem dalších zranění, se Snojas rozletěla přímo proti velké kupoli, v poslední zoufalé snaze dostat se ven. Kupole už tak oslabená dračím ohněm pod silou nárazu praskla, polovina se zřítila dolů a rozdrtila jak draka, tak i drakobijce pod tunami rozbitého kamene a suti.

Zkáza Dračí jámy byla dokonána. Čtyři z targaryenských draků byli mrtví, ačkoliv za strašlivou cenu. Královnina vlastní dračice byla však stále živá a volná… a když popálení a zkrvavení přeživší z masakru v jámě vyklopýtali z kouřících ruin, Syrax se na ně snesla z oblohy.

Tisíce vřískotů a výkřiků se rozlehlo městem, mísící se s dračím řevem. Dračí jáma na vrcholku Rhaenysina kopce byla korunována žlutým ohněm, který hořel tak jasně, až to vypadalo, jakoby vycházelo slunce. Dokonce i královna se třásla, když to sledovala. Slzy stékaly po jejích tvářích. Mnozí z královniných společníků ze střechy utekli, protože se báli, že se plameny rozšíří po celém městě a dosáhnou i samotné Rudé Bašty na vrcholku Aegonova vysokého kopce. Ostatní odešli do hradního septa, kde se modlili za vysvobození. Rhaenyra objala ruce kolem svého posledního žijícího syna, Aegona Mladšího, pevně si ho držíc na hrudi. Neustále ho držela, nemohla se ho pustit… dokud nepřišel ten strašlivý moment, kdy Syrax padla.

Nespoutaná a bez jezdce mohla Syrax snadno uniknout tomu běsnění. Obloha byla její. Mohla se vrátit do Rudé Bašty, nebo mohla úplně opustit město a odletět na Dračí Kámen. Byl to hluk a oheň, co ji přivedlo na Rhaenysin kopec? Nebo to byl řev umírajících draků, či pach spáleného masa? Nevíme. Nevíme to o nic více, než proč se Syrax rozhodla zaútočit na davy, trhajíc lidi svými zuby a drápy a požírajíc tucty z nich, když na ně mohla mnohem snadněji chrlit oheň ze vzduchu, kde jí nikdo nemohl neublížit. Můžeme jenom podat zprávu o tom, co se stalo.

Existuje mnoho protichůdných příběhů o tom, jak královnina dračice zemřela. Někteří přičítají zásluhy Hobbu Tesaři a jeho sekeře, ačkoliv je to téměř jistě mylné. Mohl by nějaký člověk doopravdy zabít dva draky v jednu noc a stejným způsobem? Někteří mluvili o neznámém krví opilém obrovi, který z rozbořené Dračí jámy skočil přímo na drakova záda. Jiní líčili, jak rytíř jménem ser Warrick Wheaton usekl Syrax křídlo mečem z valyrijské oceli. Kušijník Fazole prohlašoval, že draka později dorazil. Chvástal se tím v mnoha vinárnách a tavernách, dokud to jednoho z královniných věrných nezačalo nudit a nevyřízl mu jazyk. Skutečnou pravdu už se nikdo nedoví – kromě toho, že Syrax tu noc zahynula.

Po ztrátě draka a syna Rhaenyra Targaryen zesinala a nebyla k utišení. Zatímco její rada zasedla k jednání, vzdálila se do svých komnat. Všichni souhlasili s tím, že Královo Přístaviště je ztraceno. Bylo potřeba co nejrychleji opustit město. Její Výsost se neochotně dala přesvědčit k odchodu příštího dne za úsvitu. Blátivá brána byla v rukou jejích nepřátel a všechny lodě na řece shořely nebo se potopily, takže Rhaenyra s malou skupinou věrných proklouzla skrz Dračí bránu s úmyslem dostat se po pobřeží k Šerodolu. Na cestě s ní byli bratři Manderlyové, čtyři přeživší z její Královské gardy, ser Balon Byrch a dvacet zlatých plášťů, čtyři královniny dvorní dámy a její poslední žijící syn, Aegon Mladší.

 

Spoustu se toho událo také v Tumbletonu, tudíž sem přesuneme naše vyprávění. Když zpráva o nepokojích v Králově Přístavišti dorazila k armádě prince Daerona, mnoho mladých lordů zatoužilo vyrazit okamžitě k jeho hradbám. Mezi nimi to byli především ser Jon Roxton, ser Roger Corne a lord Unwin Peake… ale ser Hobert Hightower byl příliš opatrný a Dva zrádci se odmítli připojit k jakémukoliv útoku, dokud nebudou splněny jejich požadavky. Ulf Bílý, jak se vypráví, chtěl dostat velký hrad Vysokou Zahradu, společně se všemi jejími pozemky a příjmy, zatímco Drsný Hugh Kladivo netoužil po ničem menším, než samotné koruně.

Tyto rozepře dosáhly vrcholu, když se Tumbleton dozvěděl o smrti Aemonda Targaryena v Harrenově. Krále Aegona II. nikdo neviděl, ani o něm neslyšel od doby, co jeho sestra Rhaenyra dobyla Královo Přístaviště. Mnozí se obávali, že ho královna dala tajně zabít a mrtvolu někam skryla, aby ji nepovažovali za vraha příbuzných. S mrtvým Aemondem se zelení ocitli bez krále a bez vůdce. Princ Daeron byl další v linii nástupnictví. Lord Peake prohlásil, že by chlapec měl být okamžitě prohlášen princem Dračího Kamene. Další, kteří věřili, že je Aegon II. mrtvý, si ho přáli korunovat králem.

Dva zrádci také cítili potřebu krále… ale nechtěli, aby jím byl Daeron Targaryen. „Potřebujeme silného muže, který nás povede, a ne chlapce,“ řekl Drsný Hugh Kladivo. „Trůn by měl být můj.“ Když se ho Nebojácný Jon Roxton zeptal, podle jakého práva se může prohlásit králem, lord Kladivo mu odpověděl: „Podle stejného práva, jaké použil Dobyvatel. Mám draka.“ Když byla Vhagar mrtvá, stal se nejstarším a největším drakem Západozemí Vermithor, který kdysi patřil Starému králi. Nyní na něm létal bastard Drsný Hugh. Vermithor byl třikrát větší než dračice prince Daerona Tessarion. Každý, kdo ty dva viděl vedle sebe, musel zaznamenat, že Vermithor byl mnohem děsivější bestie.

Ačkoliv ambice Hugha Kladiva byly nepatřičné pro někoho tak nízce urozeného, měl v sobě bastard nepopiratelně nějakou targaryenskou krev, osvědčil se v bitvě a byl velmi štědrý k těm, kdo ho následovali, prokazoval takový způsob velkorysosti, který přitahuje muže k veliteli stejně, jako se slétají mouchy k mrtvolám. Bezpochyby to byl nejhorší druh mužů: žoldnéři, loupeživí rytíři, muži se zkaženou krví a nejistého původu, kteří milovali bitvy a žili jenom pro znásilňování a plundrování.

Lordi a rytíři Starého Města a Roviny byli uraženi domýšlivostí Zrádcova nároku a nejvíc ze všech pak sám princ Daeron Targaryen, který se na něj tak rozzuřil, že chrstnul Drsnému Hughovi pohár vína do obličeje. Zatímco lord Bílý to přešel jen jako mrhání dobrým vínem, lord Kladivo řekl: „Malí kluci by se měli lépe chovat, když dospělí mluví. Myslím, že tě tvůj otec nebil dost často. Dej si pozor, abych tento jeho nedostatek nenapravil.“ Dva zrádci odešli společně a začali plánovat Kladivovu korunovaci. K hněvu prince Daerona a jeho věrných lordů a rytířů, byl Drsný Hugh následující den viděn s černou železnou korunou na hlavě.

Jeden z nich, ser Roger Corne, byl tak statečný, že mu srazil korunu hlavy. „Koruna tě nedělá králem,“ řekl. „Můžeš na hlavě nosit podkovu, kováři.“ Bylo bláznovství udělat něco takového. Lorda Hugha to příliš nepobavilo. Na jeho příkaz srazili jeho muži sera Rogera k zemi, kde mu kovářův bastard zatloukl do lebky ne jednu, ale rovnou tři koňské podkovy. Když se Cornovi přátelé pokusili zasáhnout, tasené dýky a meče zanechaly tři mrtvé a tucet zraněných.

To bylo víc, než co byli lordi věrní princi Daeronovi ochotní strpět. Lord Unwin Peake a poněkud neochotný Hobert Hightower svolali jedenáct lordů a významných rytířů k tajné radě v sklepě pod tumbletonským hostincem, kde diskutovali o tom, jak zkrotit aroganci neurozených dračích jezdců. Spiklenci se shodli, že odstranit Bílého nebude složité, neboť ten byl častěji opilý než střízlivý a nebyl tolik zručný s mečem. Kladivo představoval větší problém, protože byl ve dne v noci obklopen patolízaly, táborovými následovníky a žoldnéři, kteří prahli po jeho přízni. Lord Peake poznamenal, že by jim nijak nepomohlo, kdyby zabili Bílého a Kladivo nechali na živu, Drsný Hugh musel zemřít jako první. Dlouho a hlasitě se hádali ve sklepě hostince jménem Krvavý ježek, když lordi projednávali, jak by bylo nejlepší se těch dvou zbavit.

„Jakýkoliv člověk může být zabit,“ prohlásil ser Hobert Hightower, „ale co s draky?“ Ser Tyler Norcross pravil, že díky zmatkům v Králově Přístavišti by jim Tessarion samotná měla stačit k opětovnému získání Železného trůnu. Lord Peake opáčil, že vítězství bude jistější, když se do boje zapojí i Vermithor a Stříbrokřídlá. Marq Ambrose navrhnul, že by nejprve měli město dobýt a až poté se zbavit Bílého a Kladiva, ale Richard Rodden prohlásil, že něco takového by bylo nečestné. „Nemůžeme po nich žádat, aby pro nás prolili krev a potom je jen tak zabít.“ Nebojácný John Roxton spory ukončil. „Zabijeme bastardy teď,“ řekl. „Potom necháme naše nejstatečnější muže, aby draky zkrotili a letěli na nich do bitvy.“ Nikdo ve sklepě nepochyboval, že Roxton mluví sám o sobě.

I když princ Daeron nebyl na poradě přítomen, Ježci (jak si konspirátoři začali říkat) nehodlali dál pokračovat bez jeho svolení a požehnání. Owen Fossoway, lord Moštárny, byl pod rouškou tmy vyslán, aby prince probudil a dovedl ho do sklepa, kde mu spiklenci představili své plány. Kdysi laskavý princ ani na okamžik nezaváhal, když mu lord Unwin Peake předložil písemné rozkazy k zabití Drsného Hugha Kladiva a Ulfa Bílého a dychtivě k nim připojil svou pečeť.

Lidé mohou intrikovat, plánovat a klást úklady, ale stejně tak se mohou modlit, protože žádný plán vytvořený lidmi nikdy nepřečkal rozmary bohů. O dva dny později, ten samý den, kdy se Ježci chystali udeřit, se Tumbleton probudil za černé noci plné křiku a vřískotu. Tábor před městskými hradbami hořel. Zástupy ozbrojených rytířů se vyhrnuly ze severu a západu, konajíce masakr. Z mraků pršely šípy a mezi nimi zaútočil drak, děsivý a zuřivý.

Tak začala Druhá bitva o Tumbleton.

Tím drakem byl Kouřomoř, na kterém seděl ser Addam Velaryon, jenž se snažil dokázat, že ne všichni bastardi jsou převlékači plášťů. A jak lépe to dokázat, než dobýt Tumbleton a sebrat ho Dvěma zrádcům, jejichž zrada ho tak moc pošpinila? Pěvci tvrdí, že ser Addam letěl z Králova Přístaviště na Boží Oko, kde přistál na posvátném Ostrově tváří a poradil se tam se zeleným řádem. Učenci se musí omezit na známá fakta, a víme jen, že ser Addam letěl rychle a daleko, přistával v hradech malých i velkých, jejichž lordi byli stále loajální královně a skládal dohromady armádu.

Mnoho bitev a potyček bylo vybojováno v zemích okolo Trojzubce, kde bylo vzácností narazit na pevnost nebo vesnici, která nezaplatila krvavou daň… ale Addam Velaryon byl vytrvalý, odhodlaný a měl výmluvný jazyk. A říční lodi věděli dost o hrůzách, které Tumbleton potkaly. Ve chvíli, kdy byl ser Addam připraven k napadení Tumbletonu, měl skoro čtyři tisíce mužů.

Velká armáda utábořená pod hradbami Tumbletonu značně útočníky převyšovala, ale byli na jednom místě už příliš dlouho. Disciplína povolila, nemoci vykonaly své, smrt lorda Ormunda Hightowera je zanechala bez vůdce, a lordi, kteří si přáli velet místo něj, byli v neustálém sporu. Tak byli zabraní do konfliktů a rivalství mezi sebou, že všichni zapomněli na svého skutečného nepřítele. Noční útok sera Addama je zastihl naprosto nepřipravené. Než vojáci prince Daerona vůbec zjistili, že začala bitva, byli nepřátelé mezi nimi a rozsekali je, když vylézali ze svých stanů, sedlali koně, oblékali si zbroje nebo si připevňovali pásy s meči.

Nejničivější ze všech byl drak. Kouřomoř se snášel dolů zas a znovu, a chrlil oheň. Stovka stanů byla v okamžiku v plamenech. Hořely dokonce i nádherné hedvábné pavilóny sera Hobarta Hightowera, lorda Unwina Peaka a prince Daerona. Ani samotné město nebylo ušetřeno. Obchody, domy a septa ušetřené při první útoku, byly zality dračím ohněm.

Daeron v době útoku spal ve svém stanu. Ulf Bílý byl uvnitř Tumbletonu, vyspával po noci plné pití v hospodě U Oplzlého jezevce, kterou si zabral pro sebe. Drsný Hugh Kladivo byl také ve městě, konkrétně v posteli s vdovou po jednom rytíři, který zemřel v první bitvě. Všichni tři draci byli před městem, na polích za táborem.

I když se pokoušeli probudit Ulfa Bílého z jeho opileckého spánku, nepodařilo se to nikomu. Místo toho se Ulf skutálel pod stůl a prospal celou bitvu. Drsný Hugh Kladivo okamžitě zareagoval. Napůl oblečený spěchal po schodech dolů na nádvoří, volajíce po svém kladivu, zbroji a koni, aby mohl rychle vyjet ven a osedlat Vermithora. Jeho lidé kvapně plnili příkazy přesto, že Kouřomoř zapálil stáje. Avšak na nádvoří už čekal lord Jon Roxton.

Když špehoval Drsného Hugha, ucítil Roxton svou šanci a řekl: „Lorde Kladivo, přijměte mou upřímnou soustrast.“ Kladivo se otočil a zamračil se. „Z jakého důvodu?“ zeptal se. „Zemřel jsi v bitvě,“ odpověděl Nebojácný Jon, tasil Tvůrce sirotků, vrazil ho hluboko do Kladivova břicha a otevřel bastarda od slabin až ke krku.

Tucet mužů Drsného Hugha přiběhl včas, aby ho zahlédli zemřít. Dokonce i meč z valyrijské oceli, jako byl Tvůrce sirotků, je málo platný, když stojí jeden muž proti deseti. Nebojácný Jon Roxton zabil tři z nich, než byl sám zabit. Říká se, že zemřel, když uklouzl po klubku Kladivových střev, ale tento detail je možná až příliš ironický, aby mohl být pravdivý.

Existují tři verze o způsobu smrti Daerona Targaryena. Neznámější z nich je ta, že princ vyklopýtal ze svého pavilónu v hořícím spacím úboru, jen aby byl v zápětí zabit myrským žoldnéřem Černým Trombem, který mu rozdrtil obličej máchnutím svého ohroceného palcátu. Tuto verzi prosazoval právě Černý Trombo, který ji všude vyprávěl. Druhý způsob je víceméně stejný, princ byl zabit mečem a ne palcátem, a ten kdo ho zabil, nebyl Černý Trombo, ale nějaký neznámý voják, který si zřejmě ani neuvědomil, koho právě zabil. Ve třetí verzi chrabrý chlapec, známý jako Daeron Odvážný, ani nevyšel ze stanu, ale zemřel pod hořícími troskami pavilónu, který se na něj sesypal.

Z výšky mohl Addam Velaryon vidět, jak se bitva mění v debakl nepřátel. Dva ze tří nepřátelských dračích jezdců byli mrtví, ale to on nemohl vědět. Nicméně musel vidět všechny nepřátelské draky. Nepřipoutáni byli ponecháni za městskými zdmi, aby volně létali a lovili. Stříbrokřídlá a Vermithor leželi stočení vedle sebe na poli jižně od Tumbletonu, zatímco Tessarion spala v táboře prince Daerona, na západ od města, ani ne sto yardů od jeho vlastního pavilónu.

Draci jsou stvoření ohně a krve. Všichni tři se probudili, když kolem nich začala zuřit bitva. Kušijník vypustil šipku na Stříbrokřídlou a jak nám bylo řečeno, dvě dvacítky rytířů na koních obklíčili Vermihora s meči, kopími a sekerami, doufajíce, že bestii zabijí na zemi, dokud je rozespalá. Za svou hloupost zaplatili svými životy. Mezitím se Tessarion vznesla do vzduchu, řvala a chrlila oheň. A Addam Velaryon otočil Kouřomoře, aby se s ní utkal.

Dračí šupiny jsou velmi (ale ne zcela) odolné vůči plameni. Chrání mnohem zranitelnější maso a svalstvo vespod. Jak drak stárne, jeho šupiny sílí a jsou čím dál tvrdší. Čím jsou jeho plameny žhavější a prudší, tím větší mu šupiny poskytují ochranu (zatímco plameny mláďat dokáží pouze zapálit stébla trávy, oheň Baleriona nebo Vhagar v jejich plné síle dokázal roztavit ocel a kámen). Když se draci střetnou v boji na život a na smrt, používají jiné zbraně, než oheň: drápy černé jako železo, dlouhé jako meče a ostré jako břitvy, čelisti tak mocné, že mohou prokousnout ocelové pláty rytířského brnění, a ocasy podobající se bičům, jejichž jediný úder promění vůz na třísky, zláme vaz obrněnému válečnému oři a vyhodí člověka padesát stop do vzduchu.

Bitva mezi Tessarion a Kouřomořem byla jiná.

Dějiny nazývají boje mezi králem Aegonem II. a jeho sestrou Rhaenyrou jako Tanec draků, ale pouze u Tumbletonu draci skutečně tančili. Tessarion a Kouřomoř byli mladí draci, ve vzduchu mrštnější, než jejich starší bratři. Stále se jen honili po obloze, a když se pokusili jeden druhého zasáhnout, jen se vyhnuli a zase se na sebe otočili. Stoupali jako orli, hrbili jako jestřábi, kroužili, kousali, řvali a chrlili na sebe oheň, ale nikdy se nezasáhli. Kdykoliv Modrá královna zmizela v oblacích, brzy se zase objevila, pronásledujíc Kouřomoře, jemuž se snažila spálit ocas zášlehem kobaltového plamene. Mezitím se Kouřomoř stáčel, kroutil a svíjel se. V jednu chvíli byl pod svou soupeřkou a hned na to se na obloze přetočil a byl za ní. Draci letěli výš a výš, zatímco je stovky lidí sledovaly ze střech Tumbletonu. Jeden z nich pak řekl, že bitva mezi Tessarion a Kouřomořem připomínala spíš námluvy než boj. Možná tomu tak bylo.

Tanec skončil, když se s řevem vznesl do vzduchu Vermithor.

Téměř sto let starý, velký jako oba mladí draci dohromady, bronzový drak se širokými žlutohnědými křídly byl rozzuřený, když se vznesl do vzduchu, z tuctu zranění mu tekla kouřící krev. Bez jezdce nedokázal rozeznat přítele od nepřítele, tudíž si vybíjel vztek na všech. Chrlil oheň vpravo i vlevo, zabil každého muže, který byl dost velký blázen, aby se odvážil hodit oštěp jeho směrem. Jeden rytíř se před ním pokusil ujet, ale Vermithor ho popadl do čelistí i s koněm a rozdrtil ho. Lordi Piper a Deddings, usazení na vrchu malého svahu, byli upáleni spolu se svými panoši, služebníky a vojáky, když si jich Bronzová zuřivost náhodou všimla. Vzápětí se na něj vrhnul Kouřomoř.

Ten měl toho dne jako jediný ze čtyř draků svého jezdce. Ser Addam Velaryon přiletěl prokázat svou oddanost tím, že zabije Dva zrádce a jejich draky, a teď byl jeden z nich přímo pod ním, útočil na muže, kteří se připojili k jeho boji. Addam musel cítit povinnost je chránit, ačkoliv určitě věděl, že se Kouřomoř nemůže staršímu drakovi vyrovnat.

Tohle už nebyl tanec, ale boj na smrt. Vermithor létal ani ne dvacet stop nad bojištěm, když do něj Kouřomoř zeshora naletěl a srazil ho se zavřeštěním do bláta. Muži i chlapci prchali strachy, nebo byli rozdrceni, jak se draci převalovali a trhali jeden druhého. Draci práskali ocasy a bili křídly do vzduchu, ale byli tak zapletení do sebe, že se ani jeden z nich nebyl schopen odtrhnout. Benjicot Blackwood to všechno pozoroval na hřbetu svého koně ze vzdálenosti padesáti yardů. Vermithorovy rozměry a váha byly pro Kouřomoře až příliš, než aby se ním dokázal vypořádat, řekl lord Blackwood o mnoho let později, a byl si jistý, že by bronzový drak toho stříbrošedého rozsekal na kusy… pokud by se přesně v té chvíli Tessarion nesnesla z nebe a nepřipojila se do boje.

Kdo se skutečně vyzná v dračím srdci? Byla to pouze touha po krvi, co přimělo Modrou královnu k útoku? Chtěla snad dračice pomoci jednomu z bojovníků? Pokud ano, kterému? Někteří tvrdí, že pouto mezi drakem a dračím jezdcem je tak silné, že zvíře sdílí lásku a nenávist svého pána. Ale kdo zde byl spojenec a kdo nepřítel? Rozpoznal drak bez jezdce přítele od nepřítele?

Na tyto otázky nikdy nenalezneme odpověď. Víme jenom, že spolu tři draci bojovali v bahně, krvi a kouři Druhého Tumbletonu. Kouřomoř zemřel jako první, když se mu Vermithorovy čelisti sevřely kolem krku a utrhly mu hlavu. Poté se bronzový drak pokusil odletět se svou trofejí v tlamě, ale potrhaná křídla neunesla jeho obrovskou hmotnost. Během chvíle zkolaboval a zemřel. Tessarion, Modrá královna, vydržela do západu slunce. Třikrát se pokusila vznést se k nebi a třikrát spadla. V pozdním odpoledni se zdálo, že velmi trpí, lord Blackwood si proto nechal povolat svého nejlepšího lučištníka, známého jako Billy Burley, který se postavil sto yardů od dračice (mimo dosah plamenů umírajícího draka) a když bezmocně ležela na zemi, poslal do jejího oka tři šípy.

Boj do soumraku skončil. I když říční lordi neztratili ani sto mužů, zatímco zabili více než tisíc mužů ze Starého Města a Roviny, nedal se Druhý Tumbleton počítat za jejich úplné vítězství. Město se jim totiž dobýt nepodařilo. Zdi Tumbletonu zůstaly nedotčené. Jakmile se královi vojáci stáhli dovnitř a uzavřeli brány, nemohli se královnini muži nijak dostat skrz, protože neměli obléhací vybavení ani draky. Ale i tak způsobili ohromný masakr svým nepřipraveným a nedisciplinovaným nepřátelům. Zapálili jim stany, spálili nebo zabavili většinu jejich vozů, krmiva a zásob, ukořistili tři čtvrtiny jejich válečných koní, zabili prince a sprovodili ze světa dva královy draky.

Když se ráno po bitvě podívali obránci Tumbletonu z hradeb, nepřátelé byli pryč. Mrtví byli všude kolem města a mezi nimi ležely i mrtvoly tří draků. Jeden zbýval: Stříbrokřídlá, kdysi patřící Dobré královně Alysanne, se vznesla do vzduchu hned, jak začalo krveprolití. Kroužila nad bojištěm mnoho hodin, využívajíc k plachtění horký vzduch, který stoupal z požárů na zemi. Snesla se dolů až po setmění, přistála vedle ostatků svých zabitých příbuzných. Zpěváci budou později zpívat o tom, jak třikrát nadzvedla Vermithorovo křídlo svými nozdrami, jako by se jej snažila přinutit znovu vzlétnout, ale to je nejspíš výmysl. Po rozednění ji bylo vidět, jak lhostejně poletuje po polích, kde se krmila na spálených zbytcích koní, lidí a volů.

Osm ze třinácti Ježků bylo mrtvých. Mezi nimi i lord Owen Fossoway, Marq Amborse a Nebojácný Jon Roxton. Richarda Roddena zasáhl šíp do krku a zemřel následující den. Čtyři spiklenci ale přežili. Dva z nich byli ser Hobert Hightower a lord Unwin Peake. A i když Drsný Hugh Kladivo zemřel a spolu s ním i jeho sny o kralování, druhý Zrádce bitvu přežil. Ulf Bílý se probudil ze svého opileckého spánku a zjistil, že zůstal posledním dračím jezdcem, vlastnící posledního draka.

„Kladivo je mrtvý a tvůj kluk také,“ řekl údajně lordu Peakovi. „Jediné, co vám zůstalo, jsem já.“ Když se ho lord Peake zeptal na jeho úmysly, Bílý odpověděl: „Vyrazíme na pochod, jak jsi chtěl. Ty získáš město, já si vezmu ten proklatý trůn. Co ty na to?“

Následující ráno se u něj ser Hobert Hightower zastavil aby probrali podrobnosti o plánovaném útoku na Královo Přístaviště. Vzal si s sebou dva soudky vína jako dárek, v jednom bylo dornské červené a ve druhém stromovinské zlaté. I když Ulf Ochlasta ještě nepil víno, které by mu nechutnalo, bylo známo, že chová jistou náklonnost k sladším ročníkům. Bezpochyby ser Hober doufal, že sám bude usrkávat kyselé červené, zatímco lord Ulf vyloká zlaté ze Stromoviny. Ale něco v jeho chování – celý se potil, koktal a byl příliš veselý, jak později vypověděl panoš, který ho obsluhoval – přišlo Bílému velmi podezřelé. Ostražitě nakázal, aby bylo dornské červené odneseno na později a trval na tom, aby si ser Hobert dal zlaté stromovinské společně s ním.

Dějiny nám mohou říct máloco dobrého o seru Hobertu Hightowerovi, avšak nikdo nemůže zpochybňovat způsob jeho smrti. Než aby zradil své Ježky, nechal svého panoše, aby mu nalil plný pohár, zhluboka se napil a požádal o další. Jakmile Ulf Ochlasta uviděl Hightowera pít, učinil čest své přezdívce a vyprázdnil tři poháry, než začal zívat. Jed ve vínu byl velmi jemný. Když lord Ulf usnul, už se nikdy neprobudil. Ser Hobert vyskočil a pokusil se vyzvracet se, ale bylo příliš pozdě. Jeho srdce se do hodiny zastavilo.

Nedlouho poté nabídl lord Unwin Peake tisíc zlatých dragonů jakémukoliv rytíři urozeného rodu, kterému se podaří zkrotit Stříbrokřídlou. Předstoupili pouze tři muži. Když první z nich přišel o ruku a druhý byl spálen na popel, třetí muž si to rozmyslel. Tou dobou se již Peakova armáda, tedy spíše zbytek velké armády, kterou vedli princ Daeron a lord Ormund Hightower ze Starého Města, rozpadla na kusy, jak dezertéři prchali z Tumbletonu, odkud si odnesli vše, co pobrali. Vědom si porážky, svolal lord Unwin své lordy a seržanty a vydal povel k ústupu. Addam Velaryon, narozený jako Addam z Loděnice, obviněný ze zrady, zachránil Královo Přístaviště před nepřáteli královny… a zaplatil za to svým životem.

O jeho oběti královna nic nevěděla. Rhaenyřin útěk z Králova Přístaviště se neobešel bez problémů. V Růženíně u hradních bran zjistila, že je jí odepřen přístup. Kastelán mladého lorda Stokewortha jí poskytl přístřeší, ale jen na jednu noc. Polovina jejích zlatých plášťů při cestě dezertovala a v jednu noc byla skupina přepadena psanci. I když její rytíři útočníky zahnali, padl ser Balon Byrch po zásahu šípem, a ser Lyonel Bentley, mladý rytíř Královniny gardy, utrpěl zásah do hlavy, který mu prorazil helmu. Zesnul blouznící následující den. Královna zamířila k Šerodolu.

Rod Darklynů patřil mezi královniny největší stoupence, ale cena za jejich věrnost byla vysoká. Pouze přímluva sera Harrolda Darkeho přesvědčila lady Meredyth Darklyn, aby vůbec pustila královnu pod svou střechu (Darkové byli vedlejší větví rodu Darklynů. Ser Harrold kdysi sloužil jako panoš již zesnulému seru Steffonovi), a to jen pod podmínkou, že zde nezůstane příliš dlouho.

Královna Rhaenyra neměla zlato ani lodě. Když poslala lorda Corlyse do vězení, ztratila celou svou flotilu. A když utekla z Králova Přístaviště v obavě o život, nevzala si s sebou příliš peněz. Ze zoufalství a strachu Její Výsost ještě více zešedivěla a byla vyčerpaná. Nemohla spát, dokonce ani jíst. A nestrpěla, aby byla odloučena od prince Aegona, svého posledního žijícího syna. Dnem i nocí dlel chlapec po jejím boku „jako malý bledý stín.“

Královna Rhaenyra musela prodat svou korunu a za utržené mince si koupila místo na braavoské lodi jménem Violande. Ser Harrold Darke ji prosil, aby vyhledala úkryt u lady Arryn v Údolí, zatímco ser Medrick Manderly se ji snažil přesvědčit, aby se přidala k němu a jeho bratrovi seru Torrhenovi na cestě zpátky do Bílého Přístavu, ale Její Výsost je oba odmítla. Neústupně trvala na návratu na Dračí Kámen. Svým věrným řekla, že by zde mohla najít dračí vejce. Musí získat dalšího draka, jinak by bylo vše ztraceno.

Silné větry zahnaly Violande ke břehům Driftmarky blíž, než si královna přála. Třikrát propluli na dohled od válečných lodí Mořského hada, ale Rhaenyra si dávala dobrý pozor, aby nebyla spatřena. Konečně braavoská loď dorazila do přístavu pod Dračí horou krátce před přílivem. Královna poslala havrana se zprávou o svém příjezdu. Doprovod už na ni čekal, když vystoupila se svým synem Aegonem, dvorními dámami a třemi členy Královniny gardy – to byli všichni, kdo z jejího doprovodu zbyli.

Když královnina skupina vystoupila z lodi, pršelo. V přístavu bylo stěží vidět živáčka. Dokonce i v přístavních nevěstincích bylo prázdno a temno, ale Její Výsost si toho nevšimla. Nemocná na těle i na duši, zlomená zradami, se Rhaenyra Targaryen chtěla jenom vrátit do svého hradu, kde, jak si představovala, bude se svým synem v bezpečí. Královna nemohla tušit o poslední a nejohavnější zradě ze všech.

Jejímu doprovodu, který tvořilo čtyřicet mužů, velel ser Alfred Broome, jeden z mužů, který zde byl zanechán, když královna zahájila útok na Královo Přístaviště. Broome byl nejstarším rytířem na Dračím Kameni, k jehož posádce se připojil během vlády Starého krále. Očekával, že bude jmenován kastelánem hradu, když se Rhaenyra rozhodla dobýt Železný trůn… ale Alfredova vzdorná povaha a nevrlé chování nebudily náklonnost ani důvěru, a tak si královna místo něj za kastelána vybrala sera Roberta Quince.

Když se Rhaenyra zeptala, proč jí ser Robert nepřišel naproti osobně, odpověděl jí ser Alfred, že svého „tlustého přítele“ uvidí až na hradě. A také viděla… Ačkoliv když na něj narazili, byla Quinceho zuhelnatělá mrtvola spálená k nepoznání, visela z cimbuří strážnice, vedle majordoma Dračího Kamene, zbrojmistra a kapitána stráží. Poznali ho jenom podle velikosti jeho těla, ser Robert byl velmi tlustý.

Královna prý celá zbledla, když viděla těla. Princ Aegon byl první, kdo si uvědomil, co to všechno znamená. „Matko, uteč!“ zakřičel, ale bylo příliš pozdě. Muži sera Alfreda se vrhli na královniny ochránce. Sekera se zasekla do hlavy sera Harrolda Darkeho, než sám stačil tasit meč, a ser Adrian Redfort byl zezadu probodnut oštěpem. Jenom ser Loreth Lansdale byl dost rychlý, aby udeřil a mohl tak královnu chránit. Zabil první dva muže, kteří k němu přiběhli, než byl sám zabit. Tak zemřel poslední člen Královniny gardy. Když se princ Aegon vrhnul po meči sera Harrolda, odkopl ho ser Alfred opovržlivě stranou.

Chlapec, královna a její dvorní dámy poháněni hroty oštěpů vkráčeli skrz brány Dračího Kamene na hradní nádvoří. Tam se tváří v tvář setkali s mrtvým mužem a umírajícím drakem.

Šupiny Sluncežára na slunci stále zářily jako tepané zlato, ale jak ležel na černém valyrijském kameni, bylo vidět, že je naprosto zničený. On, nejskvostnější drak, jaký kdy brázdil oblohu nad Západozemím. Téměř utržené křídlo ze souboje s Meleys mu trčelo od těla v nepřirozeném úhlu, zatímco z čerstvých ran na zádech se mu kouřilo a krvácel pokaždé, když se pohnul. Sluncežár byl stočený do klubíčka, když ho královna a její společnost poprvé uviděli. Jakmile se pohnul a zvedl hlavu, byly na jeho krku patrné hluboké rány, jak mu nějaký drak vyrval velké kusy masa. Části břicha měl pokryté strupy po vytrhaných šupinách, a místo pravého oka byla jenom prázdná díra, pokrytá zaschlou černou krví.

Člověk se musí ptát, jak Rhaenyra zajisté udělala, jak k tomuhle vůbec došlo?

Dnes víme to, co královna vědět nemohla. Byl to lord Larys Strong, Koňský hnát, kdo odvedl krále a jeho děti pryč z města, když se královnini draci poprvé objevili nad Královým Přístavištěm. Jelikož nemohli projít žádnou městskou bránou, kde by je mohl někdo vidět, provedl je lord Larys skrz tajné cesty, vybudované Maegorem Krutým, o kterých věděl pouze on.

A lord Larys také rozhodl, že se uprchlíci musí rozdělit. Pokud by byl jeden z nich dopaden, ostatní by přesto mohli zůstat na svobodě. Ser Rickard Thorne byl pověřen doprovodem dvouletého prince Maelora k lordu Hightowerovi. Princezna Jaehaera, sladká a prostoduchá šestiletá dívka, byla svěřena seru Willisi Fellovi, který přísahal, že ji dovede bezpečně do Bouřlivého Konce. Ani jeden z nich netušil, kam odešli ostatní, takže je nemohli vyzradit, pokud by byli zajati.

A pouze Larys věděl, že král, zbavený své parády a navlečen do solí potřísněného rybářského pláště, byl skryt mezi nákladem tresek na jedné rybářské lodi, pod ochranou bastardího rytíře, který měl příbuzné na Dračím Kameni. Koňský hnát usoudil, že jakmile se Rhaenyra dozví, že král uprchl, vyšle své muže, aby ho dopadli… loď ale nezanechá na vlnách žádnou stopu a nikoho z královniných lovců ani nenapadne hledat Aegona na ostrově jeho sestry, přímo ve stínu její vlastní pevnosti.

A tam by mohl Aegon zůstat, skrytý a přesto neškodný, otupující své bolesti vínem a skrývající své popáleniny pod těžkým pláštěm, kdyby Sluncežár nezvládl cestu na Dračí Kámen. Můžeme se jenom dohadovat, co ho táhlo k Dračí hoře. Byl zraněný drak s napůl zhojeným potrhaným křídlem veden nějakým základním instinktem k návratu na místo svého zrození, k velké kouřící hoře, kde se vylíhl? Nebo nějak cítil přítomnost krále Aegona na ostrově a přes dlouhé lígy a bouřlivá moře tam letěl, aby se znovu spojil se svým jezdcem? Někteří dokonce prohlašují, že Sluncežár vycítil, že ho Aegon zoufale potřebuje. Ale kdo dokáže nahlédnout do srdce draka?

Po něšťastném útoku lorda Walyse Mootona na Sluncežára na zpopelněném poli u Havranova Hřadu se drak na téměř půl roku vytratil. (Jisté zprávy od Crabbů a Brunů hovoří o tom, že se drak mohl na nějakou dobu ukrýt v temných borových lesích a jeskyních Prasklého výběžku.) Ačkoliv se jeho křídlo zhojilo natolik, aby mohlo zvíře letět, srostlo v ošklivém úhlu a zůstalo slabé. Sluncežár nemohl stoupat příliš vysoko a ani zůstat ve vzduchu moc dlouho, musel bojovat, aby přeletěl byť jen krátké vzdálenosti. I tak se mu nějak podařilo přeletět vody Černovodého zálivu. Byl to právě Sluncežár, koho námořníci z Nessarie viděli napadnout Šedého ducha. Ser Robert Quince z toho tehdy obvinil Kanibala… ale koktající Tom Zamotaný jazyk, který víc naslouchal, než mluvil, stále Volanťanům nabízel pivo a dával obzvlášť velký pozor pokaždé, když se zmínili o útočníkových zlatých šupinách. Jak dobře věděl, Kanibal byl černý jako uhlí. A tak se Dva Tomové a jejich „bratranci“ (pravda jen napůl, pouze ser Marston měl v žilách jejich krev, neboť to byl bastard sestry Toma Zamotaného vousu, která ho počala s rytířem, jenž ji připravil o panenství) vydali na své malé loďce hledat vraha Šedého ducha.

Popálený král a zmrzačený drak našli nový smysl jeden v druhém. Ze skryté jeskyně, na východním pustém svahu Dračí hory, se Aegon každého dne za úsvitu odvážil vzlétnout, poprvé od Havranova Hřadu, zatímco se Dva Tomové a jejich bratranec Marston Voda vrátili na druhou stranu ostrova, aby našli muže, kteří by jim pomohli zmocnit se hradu. Dokonce i na Dračím Kameni, v pevnosti královny Rhaenyry a jejím dlouholetém sídle, se našli mnozí, kteří cítili ke královně odpor, ať už z dobrých či špatných důvodů. Někteří truchlili pro své bratry, syny a otce zabité během Zasévání nebo během Bitvy o Jícen. Další chtěli rabovat nebo být povýšení do šlechtického stavu, zatímco jiní věřili, že syn má větší práva než dcera, což v jejich očích dělalo Aegona právoplatným králem.

Královna si vzala své nejlepší muže do Králova Přístaviště. Pod ochranou lodí Mořského hada a s vysokými valyrijskými zdmi se Dračí Kámen zdál nenapadnutelný, takže posádka, kterou tady Její Výsost nechala byla malá a složená z mužů, kteří jinde měli málo využití: staří muži a zelenáči, slabí, pomalí a zmrzačení, vojáci léčící se ze svých zranění, další muži s pochybnou věrností, muži podezřelí ze zbabělosti. Za jejich velitele zvolila Rhaenyra sera Roberta Quince, schopného muže, který zestárl a ztloustl.

Quince byl nezlomný, co se týkalo věrnosti královně, na tom se všichni shodli. Ale někteří muži pod jeho velením už tolik věrní nebyli, ukrývajíce jistou nelibost a zášť pro staré křivdy, ať už skutečné či domělé. Nejvýznačnější z nich byl ser Alfred Broome. Broome se ukázal být víc než ochotný zradit svou královnu za slib lordství, pozemků a zlata, jakmile se Aegon II. vrátí na trůn. Díky své dlouhé službě v posádce byl schopen poradit královým mužům přednosti a slabiny Dračího Kamene, kteří strážní mohou být podplaceni nebo získáni na jejich stranu, a kteří musí být zabiti nebo uvězněni.

Když na to přišlo, padl Dračí Kámen za méně než hodinu. Muži, přemluvení Broomem, otevřeli v hodině duchů postranní branku, čímž umožnili seru Marstonu Vodě, Tomovi Zamotanému jazyku a jejich mužům nepozorovaně proklouznout do hradu. Zatímco jedna skupina obsadila zbrojnici a další vzala zbrojmistra a věrnou část posádky Dračího Kamene do zajetí, ser Marston překvapil mistra Hunnimora v jeho ptačinci, takže nemohl poslat žádného havrana se zprávou o útoku. Ser Alfred vedl muže, kteří vrazili do kastelánových komnat, kde překvapili sera Roberta Quince. Když se Quince snažil dostat z postele, prohnal mu Broome oštěp přímo skrz jeho objemné břicho. Zasadil mu úder takovou silou, že oštěp vyšel ven zády sera Roberta, prošel skrz matraci a zabodl se až v podlaze.

Pouze jedna věc pokazila plán. Když Tom Zamotaný jazyk a jeho surovci vyrazili dveře do komnat lady Baely, kterou chtěli uvěznit, utekla jim oknem. Prchala po vršcích střech, potom dolů po hradbách, dokud se nedostala na nádvoří. Královi muži sice už stáli u stájí, kde byli drženi hradní draci, ale Baela na Dračím Kameni vyrostla a znala cesty, které oni ne. Ve chvíli, kdy ji její pronásledovatelé dohonili, již uvolnila řetězy Měsíční tanečnici a osedlala ji.

A tak se stalo, že když král Aegon II. přélétal na Sluncežárovi kouřící vrchol Dračí hory a chystal se snést dolů v očekávání triumfálního vstupu do hradu, který byl v rukou jeho mužů, s královninými věrnými buď mrtvými, nebo uvězněnými, vyletěla mu v ústrety Baela Targaryen, dcera prince Daemona a lady Laeny, stejně nebojácná, jako její otec.

Měsíční tanečnice byla mladá dračice bledě zelené barvy, s perleťovými drápy, rohy a prsty křídel. Až na její velká křídla nebyla větší a těžší než válečný oř. Byla však velmi rychlá a Sluncežár, i když byl mnohem větší, stále zápolil se zmrzačeným křídlem a čerstvými zraněními od Šedého ducha.

Střetli se v temnotě, která se pomalu vytrácela s postupujícím úsvitem. Stíny létaly ve vzduchu a osvětlovaly noc svými plameny. Měsíční tanečnice unikala před jeho ohněm, unikala před jeho čelistmi, prudce se vyhnula jeho chňapajícím spárům a snesla na něj ze shora. Podařilo se jí uštědřit mu dlouhou kouřící ránu na zádech a natrhla mu zraněné křídlo. Pozorovatelé ze země říkali, že Sluncežár se ve vzduchu opilecky nakláněl, bojoval s tím, aby se nahoře vůbec udržel, zatímco Měsíční tanečnice se na něj otočila a plivala na něj oheň. Sluncežár odpověděl žhavou střelou zlatého plamene tak jasného, že ozářil dvůr pod sebou jako druhé slunce. Měsíční tanečnice dostala zásah přímo do očí. Ač okamžitě slepá, letěla dračice dál, narazila do Sluncežára svými křídly a drápy. Jak padali, kousala ho Měsíční tanečnice opakovaně do krku, vyrvávajíc mu kusy masa, zatímco starší drak zabořil své drápy hluboko do jejího podbřišku. Zahalená v ohni a kouři, slepá a krvácející, Měsíční tanečnice zběsile bila křídly, jak se snažila odtrhnout, ale její úsilí stačilo jenom na zpomalení pádu.

Pozorovatelé na nádvoří museli utéct do bezpečí, když dva stále bojující draci narazili do tvrdého kamene. Na zemi byl rychlejší pohyb Měsíční tanečnici málo platný proti velikosti a váze Sluncežára. Zelená dračice brzy zůstala nehybně ležet. Zlatý drak zařval své vítězství na celý hrad a pokusil se vstát, jen aby se sesunul na zem, horká krev mu proudila z ran.

Král Aegon seskočil ze sedla, když byli draci dvacet stop nad zemí a pádem si roztříštil obě nohy. Lady Baela zůstala s Měsíční tanečnicí po celou dobu pádu. Popálená a potlučená dívka dokázala najít ještě sílu, aby odpoutala sedlové řetězy a odplazila se pryč, když se její dračice svíjela ve smrtelných křečích. Když Alfred Broome tasil svůj meč, aby ji zabil, vytrhl mu ho ser Marston Voda z ruky. Tom Zamotaný jazyk odnesl princeznu k mistrovi.

Takto král Aegon II. získal starodávné rodinné sídlo rodu Targaryenů, avšak za strašlivou cenu. Sluncežár už nikdy nemohl létat. Zůstal na předhradí, kde spadl, krmil se mrtvolou Měsíční tanečnice, a později ovcemi, které pro něj posádka zabíjela. A Aegon II. prožil zbytek svého života ve velkých bolestech. I když k jeho cti nutno přiznat, že tentokrát Jeho Výsost odmítla makové mléko. „Touto cestou se již nevydám,“ řekl.

Nedlouho poté, když král ležel ve velké síni Kamenného bubnu a zlomené nohy už měl ovázané a v dlahách, přiletěl první havran od královny Rhaenyry z Šerodolu. Když se Aegon dozvěděl, že se jeho polorodá sestra vrací na Violandě, rozkázal seru Alfredu Broomovi, aby jí připravil „vhodné uvítání.“

To vše dnes víme. Královna o tom však neměla ani tušení, když vstoupila přímo do bratrovy pasti.

Rhaenyra se zasmála, když spatřila zničeného zlatého Sluncežára. „Čí je to práce?“ zeptala se. „Musíme mu poděkovat.“

„Sestro,“ zvolal král z balkonu. Byl tam přinesen v křesle, neboť nebyl schopen chodit, ani stát. Kvůli kyčli roztříštěné v boji u Havranova Hřadu byl král sehnutý a zkroucený, jeho kdysi krásné rysy opuchly po makovém mléce a jizvy po spáleninách pokrývaly polovinu jeho těla. Rhaenyra jej přesto hned poznala a řekla: „Drahý bratře. Doufala jsem, že jsi zemřel.“

„Až po tobě,“ odpověděl Aegon. „Jsi přeci starší.“

„Ráda slyším, že si to pamatuješ,“ odvětila Rhaenyra. „Zdá se, že jsme tvými vězni… ale nemyslím si, že nás tu udržíš dlouho. Mí věrní lordi mě najdou.“

„Možná, pokud tě budou hledat v sedmi peklech,“ řekl král, když jeho muži vytrhli Rhaenyru ze synova náručí. Někteří svědci tvrdili, že to byl právě ser Alfred Broome, kdo ji držel za paži, zatímco jiní říkali, že to byli dva Tomové, Zamotaný vous, otec a Zamotaný jazyk, syn. Přihlížel i ser Marston Voda, oděn v bílém plášti, protože ho král Aegon za jeho udatnost jmenoval členem Královské gardy.

Ani Voda, ani ostatní rytíři, dokonce ani žádný z lordů přítomných v předhradí neřekl ani slovo, když král Aegon II. nechal předhodit polorodou sestru svému drakovi. Říká se, že Sluncežár o ni zprvu nejevil žádný zájem, dokud Broome nebodl špičkou dýky královnu do hrudi. Pach krve draka probral, začichal k Její Výsosti a poté ji zalil svým ohněm tak rychle, že seru Alfredovi vzplál plášť, když odskakoval pryč. Rhaenyra měla čas jen na to, aby zvedla hlavu k nebi a naposled svého polorodého bratra proklela, než se kolem ní semkly dračí čelisti a utrhly jí paži a rameno.

Zlatý drak pozřel královnu na šest kousnutí. Nechal pouze levou nohu končící pod kolenem, „pro Cizince.“ Královnin syn to všechno s děsem sledoval, neschopný pohybu. Rhaenyra Targaryen, Potěšení říše a Půlroční královna, odešla z tohoto krutého světa dvacátého druhého dne desátého měsíce roku 130 po Aegonově dobytí. Bylo jí třicet tři let.

Ser Alfred Broome navrhoval, že by bylo nejlepší zabít také prince Aegona, ale král Aegon to zakázal. Chlapci bylo teprve deset let a mohl být použit jako cenné rukojmí, prohlásil. I když byla jeho polorodá sestra mrtvá, stále měla mnoho přívrženců v poli, se kterými bylo potřeba se vypořádat před tím, než Jeho Výsost může začít doufat, že znovu usedne na Železný trůn. Tak byl princ Aegon spoután na krku, na zápěstí a kolem kotníků, a odveden do vězení pod Dračím Kamenem. Královniny urozené dvorní dámy byly zavřeny do cel ve Věži Mořského draka, kde čekaly, až je jejich příbuzní vykoupí. „Čas schovávání je pryč,“ prohlásil král Aegon II. „Vyšlete havrany do každého koutu říše a dejte vědět, že uchazečka je mrtvá. Napište, že jejich pravý král se vrací domů, aby usedl na trůn svého otce.“ Dokonce i skuteční králové však mohou zjistit, že něco prohlásit je mnohem snadnější, než toho dosáhnout.

V následujících dnech král stále pevně doufal, že se Sluncežár ze svých zranění vyléčí a bude zase moct létat. Místo toho byl drak stále slabší a zanedlouho začala zranění na jeho krku páchnout. Dokonce i dým, který vydechoval, odporně zapáchal. Nakonec přestal přijímat potravu. Devátého dne dvanáctého měsíce roku 130 po Dobytí zemřel nádherný zlatý drak, jenž byl chloubou krále Aegona, na nádvoří Dračího Kamene, kde dříve spadl. Jeho Výsost plakala.

Když zármutek přešel, svolal král Aegon II. své věrné a začal plánovat návrat do Králova Přístaviště, aby se zmocnil Železného trůnu a mohl se znovu sejít se svou matkou, královnou vdovou, která konečně triumfálně zvítězila nad svou velkou sokyní, byť jen tím, že ji přežila. „Rhaenyra nikdy královnou nebyla,“ prohlásil král. Trval na tom, aby nadále ve všech kronikách a záznamech byla zmiňována jen jako „princezna.“ Titul královny patřil jenom jeho matce Alicent a jeho zesnulé ženě a sestře Helaeně, „pravým královnám“. A tak bylo rozhodnuto.

Aegonovo vítězství se ukázalo být stejně krátké, jako bylo hořkosladké. Rhaenyra byla mrtvá, ale její boj s ní nezemřel. Když se král vrátil do Rudé Bašty, nové armády „černých“ už byly dokonce na pochodu. Aegon II. sice opět seděl na Železném trůnu, ale už se nikdy nezotavil ze svých zranění, a stejně tak už nikdy nepoznal radost a klid. Obnova jeho vlády přetrvala pouze půl roku.

Výklad o pádu Aegona Druhého a jeho nahrazení Aegonem Třetím, je však příběh na někdy jindy. Válka o trůn pokračovala dál, ale rivalita, která začala, když si princezna na turnaj oblékla černé šaty a královna zelené, dospěla k rudému konci. A s tím se uzavřela i tato část našich dějin.

 

————————————————————————————————————————————————————————-

Poznámka pod čarou

^{pozn. 1}          V roce 111 po Dobytí byl v Králově Přístavišti pořádán turnaj na počest pětiletého výročí králova sňatku s královnou Alicent. Na zahajovací hostině na sobě královna měla zelené šaty, zatímco princezna se okázale oblékla do targaryenské rudé a černé. Toho si lidé povšimli, a následně se stalo zvykem mluvit o královnině družině jako o „zelených“ a o princeznině družině jako o „černých“. Na samotném turnaji si černí vedli mnohem lépe, neboť ser Criston Cole, který nesl princezninu zástavu, shodil z koně všechny královniny šampiony, včetně dvou jejích bratranců a jejího nejmladšího bratra, sera Gwayna Hightowera. ^{návrat ke čtenému textu}