Po dokončení překladu nového vydání Bouře mečů jsme požádali překladatele o zodpovězení několika otázek o Písni a překládání.
Jednotlivé díly překládali a postupně na otázky odpovídají: Michala Marková (Hra o trůny), Dominika Křesťanová (Střet králů) a Petr Kotrle (Bouře mečů).
Četli jste před zahájením překladu celou Píseň ledu a ohně, nebo aspoň některý z jednotlivých dílů?
Michala Marková: Nečetla – byla jsem jedním telefonátem z nakladatelství hozena rovnou do vod problematiky, o níž jsem měla do té doby jenom poměrně obecné povědomí.
Dominika Křesťanová: Ne, než jsem se pustila do překladu, nepřečetla jsem u Písně ani odstavec. Pár let předtím jsem viděla asi tak dvě série seriálu, ale pak jsem se nejspíš dostala do nějakého časového presu a opustila hrdiny (i nehrdiny) v nějakých prekérních cliffhangerových situacích. Když jsem pak dostala překlad zadaný, samozřejmě jsem měla ambici přečíst Hru o trůny, na kterou jsem navazovala, ale na to už nebyl čas. Poprosila jsem ale Míšu Markovou o její překlad, abych co nejvěrněji držela její styl… nedokážu posoudit, jestli se mi to podařilo. Doufám, že jsme se všichni tři nechali prosáknout tím Martinovým natolik, že čtenář nepozná, že nás na to bylo víc.
Petr Kotrle: Přiznávám, že nečetl. Nanejvýš kdysi pár kapitol. Před léty jsem se nechal nadchnout první řadou seriálu… ale pak se to zlomilo, skoro dva roky jsem nepřekládal, nedíval se na televizi, a na další řady už jsem nikdy nenašel čas.
Čím vás překládaná kniha zaujala nejvíc?
Michala Marková: Tím, jak je to dobrá literatura. A taky mi neustále vrtá hlavou, jak asi vypadají přípravy na psaní takhle komplexního díla, jak konkrétně vypadají autorovy poznámky a nakolik dopředu a do jakých podrobností má GRRM děj rozmyšlený – protože leccos, co bylo nahozeno v prvním díle jako nenápadná zmínka v textu, dostává smysl teprve o jeden dva díly později.
Dominika Křesťanová: Vzhledem k tomu, že jsem, jak jsem předeslala, nevěděla o Písni vůbec nic, překvapilo mě, jak je čtivá a napínavá, jak čtenáře vleče od kapitoly ke kapitole a vůbec nevadí, že se střídají prostředí a vypravěčské roviny. Moje znalost fantasy začíná a končí u adorace Pána prstenů, Martin ale píše historizující představu o tom, jak se zhruba mohlo žít ve středověku, přičemž si ale ponechává volnost fiktivního světa. Což mě přivádí k jediným momentům, které mě v knize opravdu iritovaly, a to je oživování zavražděných postav, případně jejich záměna. Nepochybně je to vydatné palivo pro fantazii čtenářů, korpus teorií dnes rozsahem předčí samotné knihy, ale já to vidím jako autorský podfuk, protože všechno, co bylo napsáno a mělo by mít svoji logiku, se dá laciným trikem změnit. Taková autorská zadní vrátka pro případný zvrat děje.
Petr Kotrle: Obrovským rozsahem, propracovaností a životností světa, který tady GRRM stvořil.
Je některá z postav, kterou jste si zvlášť oblíbili?
Michala Marková: Můj vztah k jednotlivým postavám se hodně proměňuje, on to tak autor asi chtěl. Ale palce držím možná trochu víc těm, jejichž pohnutky zůstávají zbytkem světa nepochopeny. Tyrion se vyloženě nabízí, ale byla jsem třeba ráda, že jsem v Hostině mohla nahlédnout trochu hlouběji do duše Jaimeho. A Brienne je naprosto dojemná.
Dominika Křesťanová: Bavil mě Tyrion, protože vtípky a slovní hříčky jsou vždycky překladatelská výzva, bavil mě Yoren a další postavy, které můžou mluvit nespisovně, bavila mě Daenerys, protože draci. Ale moje oblíbená postava je Davos Seaworth, protože je klaďák, ale není hrdina, má svoje pochybnosti, a kdyby mohl, dost možná by v duchu zatoužil po zpívajícím čajníku.
Petr Kotrle: Nečekal bych to, a neumím to moc vysvětlit, ale Robba Starka. Cítil jsem v něm potenciál dobrého vladaře a mrzelo mě, že ho nemohl využít. A samozřejmě Ygritte, pro její drsnou zrzavou krásu a průpovídky, kterými Jona (a nejen jeho) stírala.
A naopak postava, kterou jste neměli rádi?
Michala Marková: Cestu jsem si našla asi ke všem. I když nad jejich počínáním někdy člověk vrtí hlavou, jsou přinejmenším zajímavě komplikované. (Až na Cersei, ta je obvykle prostě jenom hloupá).
Dominika Křesťanová: Obecně nemám ráda popisy zbytečného násilí. Stahování z kůže a tak podobně mi nedělá dobře. Postavy už si doplníte sami.
Petr Kotrle: Samozřejmě Joffreyho, i kvůli vizuálu ze seriálu Brr. A ze začátku mě z nějakého důvodu štval Davos a jeho linie, ale pak jsem ho vzal na milost.
Kterou část Sedmi království, nebo i celého světa, máte nejvíc v oblibě?
Michala Marková: Jsou mi dost blízká svobodná města a Staré Město. Jsem městský člověk.
Dominika Křesťanová: Ve Střetu jsem se cítila nejjistěji v Králově Přístavišti, protože se tam odehrává většina děje. V Tanci jsem se přeorientovala na svobodná města. Nesouvisí to ani tak s oblibou místa jako takovou, spíš s tím, jak dalece je nebo není dořešené názvosloví. Kdybych si měla vybrat, kde chci žít, napadá mě Dorne – je tam teplo a do bojů se zapojuje jen okrajově.
Petr Kotrle: Mám rád vodu, řeky, asi by se mi líbilo v Řekotočí.
Byla nějaká scéna, která na vás zvlášť silně zapůsobila, uvízla v paměti?
Michala Marková: Uvedu dvě: první byla bitva v Šeptajícím lese, které je fantasticky působivá tím, jak Martin změnil perspektivu vypravěče a bitvu zobrazil ne z pohledu přímého účastníka, ale očima (nebo spíš ušima) Catelyn, která ji vnímá vlastně jen akusticky a prostřednictvím náznaků.
A v Hostině mě naprosto dostala Briennina cesta s Dickem na Šepoty: tou jemnou gradací, kdy se přes líčení ponurého prostředí a nepříjemně tísnivé atmosféry postupně dostaneme až k srdceryvně drsnému závěru. Tahle kapitola byla vyloženě filmová.
Dominika Křesťanová: Těžko říct, možná bitva na Černovodém proudu. Obecně nemám bitevní scény zrovna v lásce, ale tahle byla v popisu hodně strhující, zvlášť divoký oheň. Myslím, že se mi tehdy prolnula i do nějaké noční můry.
Petr Kotrle: Bylo jich víc, já se docela rád nechám dojmout. Rudá svatba s Dešti Kastameru. Konec Ygritte. Tyrion a Shae.
Nastala situace, kdy jste chtěli ohledně některé pasáže napsat G.R.R. Martinovi a zeptat se ho na vysvětlení či upřesnění?
Michala Marková: Ani ne. Pokud si vzpomínám, hromadně jsme řešili, jestli „corn“ je obecné „zrní“, nebo konkrétně „kukuřice“, a až v průběhu překladu jsme z různých signálů usoudili, že B je správně. Ale žádné zásadnější problémy tohoto typu – aspoň pokud se mě týče – text nepředkládá.
Dominika Křesťanová: Ne, nevzpomínám si. Obrovská pomoc v tomhle ohledu byla fanouškovská Wiki, a taky naši poradci z řad českých znalců, kteří nám vysvětlovali kontext a upozorňovali na spojitosti a potažmo potenciální úskalí.
Petr Kotrle: Určitě ano, taková možnost je k nezaplacení, když může překladatel autorovi napsat, a tady mi celkem chyběla. Těch drobných míst bylo dost, kdy bych si rád nechal něco vysvětlit. Třeba některá jména a názvy. Ze zkušenosti vím, že někteří autoři občas ani nevědí, jak to tenkrát mysleli; zajímalo by mě, jak by na tom byl v tomto směru GRRM.
Který z termínů ponechaných podle původního názvosloví byste nejraději změnili? Jak byste ho přeložili a proč?
Michala Marková: Dneska lituju, že jsme neprosadili změnu titulu „ser“ na něco méně pikantního. Jak často říkám, Portugalci ho ve svém překladu změnili taky, a to jim v jejich jazyce kolidoval jen se slovesem „být“. On k tomu člověk v rámci tolika stran textu jaksi otupí, ale pořád ještě bylo mnoho míst, kdy jsem se musela různě vylhávat, protože to v daném kontextu bylo neúnosné – a pokud se sága bude číst dál, možná přijde den, kdy tuhle otázku někdo nadhodí a bude se těžko vysvětlovat, že jsme brali ohled na starší překlad.
A možná, jenom možná bych bývala udělala něco se samotným Západozemím – v originále mají názvy kontinentů (Westeros, Essos, Ulthos, Sothoryos) starobyle mystický nádech, který se v češtině trošku vytrácí.
Dominika Křesťanová: Jsem zvědavá, jestli v tom budeme zajedno. Za mě by to byl ser, o kterémžto termínu jsme hodně diskutovali, a nakonec se přiklonili k variantě ho nechat. Jakákoli jiná samohláska by byla šťastnější.
Petr Kotrle: Často jsem se vztekal, že už s něčím nejde hnout, ale už si nevzpomínám, musel bych se zavrtat do diskusí. Byl jsem hodně proti Řekotočí, přišlo mi to hodně šroubované, ale nakonec jsem si zvykl a už si nepamatuju, co jsem tenkrát navrhoval. Jsem rád, že se mi některé změny prosadit podařilo a jiné vymyslely kolegyně, protože právě jména míst patřila k tomu, co mi na původním překladu vadilo nejvíc. Taky mi nevoněla třeba stínokočka a chtěl jsem raději šerokočku.
Často se diskutuje o překladu názvu sídla Starků – Winterfell coby Zimohrad. Pokud to nepadlo v předchozí odpovědi, jak byste ho přeložili a případně co by vás k takovému názvu vedlo?
Michala Marková: Možná bych nad Zimohradem byla bývala přemýšlela, protože tady mám taky pocit, že Zimohrad zní jako zimní selanka z pohlednice, ne jako ten přísný severský monstrhrad. Ale nijak zásadně mi nevadí a kdoví, jestli by mě napadlo něco jiného a lepšího: alternativní název jsem nevymýšlela, protože radši napírám energii radši do věcí, které řešit musím…
Dominika Křesťanová: K Zimohradu jsem přišla už k hotovému a zavedenému, nevadí mi.
Petr Kotrle: Zrovna Zimohrad mi až tak nevadil, snad až na to, že těch hradů je tam celkově dost, takže se mezi nimi to jméno trochu ztrácí. Bral jsem je jako danou věc a moc jsem o tom ani nepřemýšlel. Když to zkusím teď, napadá mě třeba… Zimohráz?
Jak dlouho vám přibližně trval hrubý překlad?
Michala Marková: Rok a pár měsíců.
Dominika Křesťanová: Těžko odhadovat, dělala jsem zároveň i jinou práci. Plus mínus deset měsíců Střet, Tanec kupodivu o maličko méně, ačkoli je delší.
Petr Kotrle: Pořádně jsem začal v únoru a s hrubým překladem jsem skončil na konci října, ale vešel se do toho ještě jeden komiks a jeden třísetstránkový román, u kterého hořel termín. A vlastně ještě dokončovací práce na dalším tisícistránkovém drobečkovi, Zmatení Neala Stephensona.
Byl nějaký okamžik, kdy jste měli chuť s překladem knihy skončit?
Michala Marková: Ne.
Dominika Křesťanová: Byly okamžiky, kdy se mi nechtělo začít 😊 Vlastně v obou případech, než jsem se do toho špalku pustila.
Petr Kotrle: Myslím, že ne, snad první den, když jsem se do toho zkusil ponořit a začalo mi docházet, do čeho jsem se pustil. Naopak, asi měsíc po dokončení překladu mi ty postavy začaly chybět, tak jsou návykové.
Kdyby bylo možné vrátit se v čase. Přijali byste tenkrát nabídku na překlad Písně s vědomostmi, které o náročnosti a rozsahu překladu máte dnes?
Michala Marková: Asi bych ji přijala s menším váháním než tehdy, je to úplně perfektní práce.
Dominika Křesťanová: Určitě ano. Pro mě bylo nejhorší začít s překladem Střetu, protože jsem neznala první knihu, nevyznala jsem se v terminologii a měla jsem obavy z reakce fanoušků. Ty mám mimochodem pořád, jen už poučenější.
Petr Kotrle: Určitě ano, jsem rád, že jsem se toho mohl účastnit, a ty nové knihy vypadají krásně. Taky jsem se díky tomu seznámil s pár zajímavými lidmi.
Co budete v nejbližší době překládat?
Michala Marková: Jednu velmi nenáročnou detektivku 🙂
Dominika Křesťanová: Hned po písni mě čeká BookofDust od Philipa Pullmana, první díl plánované trilogie předcházející dějově Jeho temným esencím (Zlatý kompas, Jedinečný nůž, Jantarové kukátko). Na ponor to tohohle světa se náramně těším.
Petr Kotrle: Spoustu věcí, třeba objemnou space operu od Petera Hamitona, román o Lovecraftovi a lidech kolem něho. Těším se na nový překlad Endymionu, ale zároveň se toho trochu bojím. A doufám, že budu pokračovat v knihách Neala Shustermana, to je můj další srdeční autor.
Mohli byste nám doporučit nějakou knihu, kterou jste překládali, prosím? Nemusí to být nutně fantasy.
Michala Marková: Jé, toho by bylo! Tak třeba vzpomínky spisovatelského sympaťáka Toma Robbinse, nazvané Tibetský broskvový koláč. Nebo z úplně opačného konce emocionální stupnice román Jonathana Littella Laskavé bohyně, který drsně zvrhlým způsobem pojednává problematiku 2. světové války a holokaustu z pohledu psychopatického esesáka.
Dominika Křesťanová: Je to kniha, která se řadí k fantasy, i když by se dalo mluvit i o symbolickém románu. Gormenghast, barvitě vylíčený svět rozkladu a absurdních tradic, slovně-vizuální opulence a minimum děje (čili opak Písně). Báječná je i stejnojmenná opera.
Petr Kotrle: Z fantasy určitě knihy Roberta Holdstocka z Ryhopského lesa (Les mytág, Lavondyss), vycházejí teď znovu v krásné úpravě, nebo neprávem zapomenutou mořeplaveckou trilogii Garryho Kilwortha. Ze sci-fi něco pro ty, kteří rádi přemýšlejí – Spin a Chronolity od Roberta Charlese Wilsona, povídky Grega Egana -, nebo v klasičtější, odpočinkovější poloze Jacka McDevitta.
Otázka pro každého zvlášť.
Michala Marková (Hra o trůny): Kdo je matkou Jona Sněha?
Já si to nechala vyspoilovat, protože mi tohle luštění zápletek fakt vůbec nejde. Ale ani tak nevím, jestli je to pravda. (Je to Lyanna?)
Dominika Křesťanová (Střet králů): Zažila jsi už někdy situaci, kdy jsi navazovala na cizí překlad a ocitla se tak uprostřed rozběhlého děje? Dělal Ti překlad Střetu králů v tomhle směru třeba zpočátku nějaký problém?
Nikdy dřív jsem podobnou zkušenost neměla, napadá mě jedině, že někteří autoři si libují v citacích a odkazech na starší díla, a tam pak člověk musí být ve střehu a podle možností dohledat v Čechách zavedený překlad. Jak už jsem říkala, na začátku téhle práce jsem neměla představu, jak dalece se můžeme a nemůžeme odchýlit od termínů užitých v původním překladu nebo v seriálu (zvlášť když pro mě obojí byla španělská vesnice). Moc mi pomohlo, že jsem měla k dispozici pracovní překlad Míši Markové, a pak samozřejmě připomínky konzultantů a sdílená tabulka názvů.
Petr Kotrle (Bouře mečů): Na Miniconu zazněla informace, že jsi měl původně překládat všechny díly. Teď zpětně, nelákalo by Tě přece jen pustit se do toho komplet, kdyby ta šance znovu byla?
Bylo to tenkrát v hodně obecné rovině… ale bylo mi jasné, že pokud by mezi těmi knihami měly být rozumné odstupy, asi bych musel odejít ze zaměstnání, které ale dělám taky rád. Takže lákalo, ale asi je dobře, že to dopadlo takhle. Leda že bych se mohl rozdvojit, naklonovat… což by se hodilo i jindy.
Díky za váš čas a ochotu.