Výňatek z kapitoly Jaehaerys a Alysanne – triumfy a tragédie.
Vraťme se znovu do roku 57 p. D., což byl také rok, kdy Jaehaerys propustil z úřadu místokrále lorda Mylese Smallwooda. Jeho Lordstvo, muž bezesporu oddaný a s dobrými úmysly, se v malé radě příliš neosvědčil. Jak sám říkával: „Byl jsem stvořený k sezení v sedle, ne na polštáři.“ Král byl teď už starší a moudřejší, a tak malé radě sdělil, že tentokrát nehodlá promarnit dva týdny debatami o stovce jmen, a vybral si svou pravou ruku podle vlastního přání: zvolil septona Bartha. Když lord Corbray připomněl králi, že Barth je nízkého původu, Jaehaerys nad jeho námitkami mávl rukou. „Že jeho otec koval meče a podkovy? Tak ať. Rytíř potřebuje meč, kůň potřebuje podkovu a já potřebuju Bartha.“
Jen několik dní po svém povýšení odcestoval nový místokrál na lodi do Braavosu, aby tam jednal s mořským pánem a Železnou bankou. Doprovázeli ho ser Gyles Morrigen a šest zbrojnošů, ale jednání se účastnil jen septon Barth. Jeho poslání bylo nadmíru závažné: rozhodovalo se mezi válkou a mírem. Jak Barth sdělil mořskému pánovi, král Jaehaerys choval k městu Braavos velký obdiv. Právě z toho důvodu nepřijel sám, neboť znal historické vazby svobodných měst na Valyrii a tamější dračí pány. Pokud ale jeho místokrál nedokáže tuto záležitost vyřešit přátelskou cestou, nebude mít Jeho Milost na vybranou a bude muset na Vermithorovi přiletět sám za účelem něčeho, co Barth nazval „důrazný pohovor“. Když se mořský pán zeptal, co se míní „touto záležitostí“, septon se na něj smutně usmál a pravil: „Opravdu musíme hrát tuhle hru? Mluvím o třech vejcích. Je třeba říkat víc?“
„Já neříkám nic,“ odpověděl mořský pán. „Kdybych však taková vejce doopravdy vlastnil, pak jen proto, že jsem je koupil.“
„Od zloděje.“
„A jak by se to dalo dokázat? Byl ten zloděj lapen, souzen a shledán vinným? Braavos je město, které se řídí zákony. Kdo je právoplatným vlastníkem těch vajec? Může mi předložit důkaz o vlastnictví?“
„Jeho Milost ti může předložit důkaz v podobě draků.“
To přinutilo mořského pána k úsměvu. „Zakuklená výhrůžka. Ty jdou tvému pánovi výtečně. Je silnější než jeho otec a rafinovanější než jeho strýc. Ano, já vím, co by nám mohl Jaehaerys udělat, kdyby chtěl. Braavosané mají dlouhou paměť a na dávné dračí pány si vzpomínáme. Nicméně jsou i věci, které bychom mohli udělat my tvému králi. Mám je rovnou vypočítat? Nebo dáváš přednost zakukleným výhrůžkám?“
„Jeho Lordstvo ať činí, jak se mu zlíbí.“
„Jak si tedy přeješ. Nepochybuji, že tvůj pán by mohl mé město vypálit do základů. V dračím plameni by zahynuly desetitisíce lidí. Muži, ženy i děti. Já nemám síly na to, abych do podobné zkázy uvrhl Západozemí. Takoví žoldáci, které bych si mohl najmout, by před vašimi rytíři uprchli. Moje flotila by sice mohla tu vaši na čas smést z hladiny moře, ale mé lodě jsou dřevěné a dřevo hoří. V tomto městě se však vyskytuje jistý…, řekněme, cech… a jeho členové jsou ve svém povolání velice zruční. Nezničili by Královo Přístaviště, nezaplnili by jeho ulice mrtvolami. Mohli by ale zabít několik lidí. Pečlivě vybraných lidí.“
„Jeho Milost je dnem i nocí chráněna Královskou gardou.“
„Rytíři, ano. Takoví jako ten muž, co na tebe čeká venku. Tedy pokud stále čeká. Co bys říkal, kdybych ti sdělil, že ser Gyles je už mrtvý?“ Když se septon Barth začal zvedat, mořský pán ho pohybem ruky opět usadil. „Ne, prosím, není třeba spěchat. Říkal jsem ,co kdyby‘. Zvažoval jsem to. Jak říkám, jsou velice zruční. Nicméně kdybych to dopustil, mohl by ses zachovat pošetile a pak by třeba zemřelo více dobrých lidí. Po tom já netoužím. Výhrůžky mi nedělají dobře. Obyvatelé Západozemí jsou možná válečníci, my Braavosané jsme však obchodníci. Pojďme obchodovat.“
Septon Barth se opět usadil. „Co nabízíš?“
„Ta vejce samo sebou nemám,“ řekl mořský pán. „Opak dokázat nemůžeš. Ale kdybych je měl… V takovém případě jsou to až do chvíle, než se z nich něco vylíhne, pouhé kameny. Záviděl by mi snad tvůj král tři pěkné kamínky? Jeho obavy bych chápal ve chvíli, kdybych měl tři… kuřátka. Vašeho Jaehaeryse však velmi obdivuji. Je mnohem lepší než jeho strýc a Braavos si nepřeje, aby byl takto nešťastný. A tak mi dovol místo kamenů nabídnout… zlato.“
A pak se smlouvalo.
Ještě dnes se najdou tací, kdo tvrdí, že se septon Barth nechal mořským pánem napálit, že ho Braavosan obelhal, ošidil a ponížil. Poukazují na to, že se septon do Králova Přístaviště vrátil bez jediného dračího vejce. To je pravda.
Ale to, co přivezl zpět, mělo nezanedbatelnou hodnotu. Na žádost mořského pána totiž braavoská Železná banka odpustila Železnému trůnu celou zbylou jistinu jeho dluhu. Zadlužení Koruny se rázem snížilo na polovinu.
„A to všechno za cenu tří kamenů,“ sdělil Barth králi.
„Ať mořský pán doufá, že to i nadále budou kameny,“ řekl Jaehaerys. „Jestli se jen doslechnu něco o kuřátkách, pak jeho palác shoří jako první.“
I když se dosah dohody s Železnou bankou neprojevil hned, v příštích letech a desetiletích se dotkla všech obyvatel království. Lstivý králův správce pokladnice Rego Draz se po návratu septona Bartha bedlivě zamyslel nad příjmy a dluhy Koruny a usoudil, že obnos, který by dříve musel být posílán do Braavosu, se teď může bez obav vynaložit na plán, který chtěl král už dlouho uskutečnit doma: na další vylepšení Králova Přístaviště.
Jaehaerys už rozšířil a narovnal městské ulice a nechal osadit dlažbu tam, kde dříve bylo bláto, ale zbývalo toho ještě mnoho k dokončení. Královo Přístaviště se ve svém nynějším stavu nemohlo rovnat Starému Městu, ba dokonce ani Lannisportu, natož skvostným svobodným městům za úzkým mořem. Jeho Milost byla přesvědčena, že by se jim vyrovnat mělo. A proto také král vytvořil plány sítě kanálů a stok, které by svedly městský odpad a splašky pod ulicemi do řeky.
Septon Barth ho upozornil na ještě naléhavější otázku: pitná voda v Králově Přístavišti byla podle mnohých názorů vhodná leda pro koně a prasata. Říční voda byla plná bahna a královy nové stoky ji měly brzy ještě zhoršit. Vody Černovodého zálivu byly přinejlepším sladkoslané, a když bylo hůř, tak vyloženě slané. Král, jeho dvořané a urození obyvatelé města pili pivo, medovinu a víno, ale chudí byli odkázaní jen na tuhle mizernou vodu. Barth tedy navrhl výstavbu studní, několika přímo ve městě a dalších severně za hradbami. Řadou tunelů a trubek z glazované hlíny by se pak pitná voda dovedla do města, kde by se skladovala ve čtyřech velkých nádržích a na náměstích a křižovatkách by se k ní ve veřejných kašnách dostali prostí poddaní.
Barthův návrh byl samozřejmě nákladný a Rego Draz a král Jaehaerys se těch výdajů zalekli, ale pak královna Alysanne na dalším zasedání rady každému z nich nalila korbel říční vody a vybídla je, aby se napili. Voda zůstala netknutá, zato studny a potrubí byly brzy odsouhlaseny. Stavba si vyžádala více než dvanáct let, leč nakonec „královniny fontány“ poskytovaly obyvatelům Králova Přístaviště čistou vodu po mnoho dalších generací.
Od poslední královské cesty uplynulo už několik let, a tak bylo rozhodnuto, že v roce 58 p. D. vykonají Jaehaerys a Alysanne svou první návštěvu Zimohradu a Severu. Samozřejmě s sebou měli mít i své draky, ale nahoře za Šíjí byly vzdálenosti delší a cesty horší a krále již unavovalo létat napřed a čekat, až ho jeho doprovod dožene. Proto nařídil, že tentokrát se jeho Královská garda, služebníci a dvořané vypraví na cestu jako první, aby všechno náležitě připravili na jeho příjezd. A tak se stalo, že z Králova Přístaviště vypluly tři lodi na cestu do Bílého Přístavu, kde měli král a královna učinit první zastávku.
Bohové a svobodná města měli ale jiné plány. Královské lodi ještě na Severu ani nepřistály, a u Jeho Milosti na Rudé baště se ohlásili poslové z Pentosu a Tyroše. Obě města spolu už tři roky válčila a nyní by ráda uzavřela mír, ale nemohla se domluvit na tom, kde dohodnou podmínky. Jejich boje povážlivě narušovaly obchodní ruch na úzkém moři, a to do té míry, že král Jaehaerys oběma městům nabídl při dojednávání smíru pomocnou ruku. Po dlouhých rozhovorech se tyrošský archón a pentoský princ usnesli, že se k urovnání svých rozdílných požadavků sejdou v Králově Přístavišti pod podmínkou, že Jaehaerys bude prostředníkem a že se zaručí za jakoukoliv smlouvu, která z jejich jednání vzejde.
Král i jeho rada cítili, že takovou nabídku by panovník neměl odmítat, ale znamenalo to odložit plánovanou královskou cestu na Sever a zavládly obavy, že pověstně popudlivý pán Zimohradu by to mohl vnímat jako urážku. S řešením přišla královna Alysanne. Dodrží původní plán, ale vyrazí sama, zatímco král bude hostit prince a archóna. Jaehaerys se k ní na Zimohradu připojí hned, jak bude dojednán mír. A na tom se domluvili.
Královnina cesta začala ve městě Bílý Přístav, kam se sjely desetitisíce seveřanů, aby ji s jásotem přivítali a v posvátném úžasu a také s mírným zděšením si prohlédli Stříbrokřídlou. Bylo to poprvé, co kdy viděli draka. Tak početné davy překvapily dokonce i jejich pána. „Nevěděl jsem, že má město tolik prostých obyvatel,“ nechal se prý slyšet Theomore Manderly. „Kde se tu všichni vzali?“
Manderlyové zaujímali mezi velkými rody Severu výsostné postavení. Jejich historie se začala psát o mnoho staletí dříve v Rovině, a když je jejich nepřátelé vyhnali z žírných krajů podél Klikatice, našli útočiště v ústí Bílého nože. Byli sice až zuřivě oddáni Starkům ze Zimohradu, ale z jihu si přivezli vlastní bohy, a tak stále uctívali Sedm a udržovali rytířskou tradici. Alysanne Targaryen, která usilovně toužila po pevnějším sepětí Sedmi království, vycítila v proslule širokém příbuzenstvu lorda Theomora příležitost a ihned se pustila do domlouvání sňatků. Když odjížděla, dvě z jejích dvorních dam už byly zasnoubeny s lordovými mladšími syny a třetí s jeho synovcem. Jeho nejstarší dcera a tři neteře se přidaly ke královnině družině a rozumělo se, že s ní odjedou na jih, kde budou na královském dvoře zaslíbeny vhodným lordům a rytířům.
Lord Manderly královnu zahrnul zábavou. Na uvítací hostině se pekl celý pratur a jako šenk královnu obsluhovala sama dcera Jeho Lordstva Jessamyn. Dolévala jí korbel silným severským pivem, které královna označila za nápoj lepší než jakékoliv víno, které kdy ochutnala. Manderly na královninu počest rovněž uspořádal malý turnaj, aby jí předvedl, jak zdatné má rytíře. Z jednoho z bojovníků (byť zrovna ten rytířem nebyl) se vyklubala žena, zdivočelé děvče, které zajali průzkumníci severně za Zdí a dali ji na vychování k jednomu z rytířů z družiny lorda Manderlyho. Alysanne byla dívčinou udatností tak nadšena, že povolala Jonquil Darkeovou, svůj vlastní přísežný meč, a zdivočelá a Šarlatový stín spolu svedly takový souboj mečem proti oštěpu, až seveřani uznale jásali.
O několik dní později královna uspořádala v přijímací síni lorda Manderlyho ženský dvůr, věc na Severu dosud neslýchanou. Na dvě stě žen a dívek se tu sešlo, aby se s Její Milostí podělily o své myšlenky, starosti a stesky.
Po odjezdu z Bílého Přístavu královnin doprovod doplul po Bílém noži až k peřejím a poté pokračoval po souši na Zimohrad, zatímco královna sama vyrazila napřed na Stříbrokřídlé. Vřelé přijetí, kterého se jí dostalo v Bílém Přístavu, se ovšem na starobylém sídle králů Severu nemělo opakovat. Když její drak přistál před hradními branami, přišel ji uvítat jen Alaric Stark a jeho synové. Lord Alaric měl pověst nesmlouvavého muže: Říkalo se o něm, že je tvrdý, přísný a nemilosrdný, skromný, až to hraničí s lakotou, zasmušilý, neveselý a chladný. To nepopíral ani jeho vazal Theomore Manderly. Říkal o něm, že Stark je na Severu osobou sice váženou, ale neoblíbenou. Šašek lorda Manderlyho to podal jinak: „Jářku, lord Alaric naposledy ulevil svým střevům, když mu bylo dvanáct.“
Královniny obavy z toho, co může od rodu Starků očekávat, se uvítáním na Zimohradu nijak nezmírnily. Dříve než lord Alaric sesedl z koně, aby před Její Milostí poklekl, úkosem si změřil její šaty a řekl: „Doufám, že sis přivezla něco teplejšího.“ Vzápětí jí sdělil, že jejího draka do hradu nepustí. „Na Harrenově jsem nebyl, ale co se tam stalo, to dobře vím.“ Až přijedou její rytíři a dámy, prý je uvítá, „a krále taky, jestli sem trefí“, ale žádal, aby svůj pobyt neprodlužovali. „Tady jsme na Severu a zima se blíží. Tisíc lidí nemůžeme krmit dlouho.“ Když ho královna ubezpečila, že jich přijede jen desetina, Alaric zabručel: „To je dobře. Čím míň, tím líp.“ Jak se královna obávala, očividně ho nepotěšilo, že se ji král Jaehaerys neuráčil doprovodit, a svěřil se jí, že přesně neví, jak zabavit královnu. „Jestli očekáváš plesy a maškarní reje, tak jsi na špatném místě.“
Lord Alaric přišel o ženu před třemi lety. Když královna vyslovila své politování, že neměla nikdy to potěšení setkat se s lady Starkovou osobně, odpověděl seveřan: „Byla z Mormontů z Medvědího ostrova a podle tvých měřítek to dáma rozhodně nebyla, ale když jí bylo dvanáct, šla se sekerou proti vlčí smečce, dva vlky zabila a z jejich kožichu si ušila plášť. Také mi dala dva silné syny a dceru tak pěknou, jako je kterákoliv z těch vašich jižních dam.“
Jakmile však Její Milost naznačila, že mu mileráda pomůže dojednat sňatky pro jeho syny i dceru, lord Stark stroze omítl. „Na Severu si uchováváme staré bohy,“ sdělil královně. „Až si moji chlapci vyberou ženu, vezmou si ji před stromem srdce, ne v nějakém septu podle jižanských způsobů.“
Alysanne Targaryen se ale nevzdávala snadno. Sdělila lordu Alarikovi, že jižní panstvo uctívá staré bohy tak jako ty nové a že většina jí známých hradů má jak septum, tak i boží háj. A že několik tamějších rodů Sedm nikdy nepřijalo, právě tak jako seveřané – zejména Blackwoodové v poříčních krajinách a možná ještě tucet dalších. Tváří v tvář neústupnému kouzlu královny Alysanne byl dokonce i tak přísný a tvrdý lord jako Alaric Stark bezmocný. Uvolil se, že bude o její nabídce přemýšlet a že to probere se svými syny.
Čím déle tu královna pobývala, tím více jí byl lord Alaric nakloněn, a časem Alysanne zjistila, že není pravda všechno, co se o něm říká. S penězi zacházel opatrně, ale neskrblil, vtip rozhodně nepostrádal, i když jeho žerty byly břitké jako čepel nože, a jeho synové, dcera i obyvatelé Zimohradu ho očividně měli velice rádi. Jakmile roztály počáteční ledy, Jeho Lordstvo vzalo královnu do Vlčího hvozdu na lov losů a divočáků, ukázalo jí kosti obra a dovolilo jí po libosti se probírat nevelkou hradní knihovnou. Lord Alaric se dokonce uvolil – byť obezřetně – přiblížit ke Stříbrokřídlé. I ženy na Zimohradu královna uchvátila, jakmile se s ní lépe seznámily. Její Milost se sblížila zejména s Alaricovou dcerou Alarrou. Když se zbytek královnina doprovodu konečně probojoval letními sněhy a mokřady, kterými nevedla jediná cesta, a objevil se u hradních bran, začalo se hodovat a medovina tekla proudem navzdory králově nepřítomnosti.
Události v Králově Přístavišti se mezitím vyvíjely méně příznivě. Mírová jednání se nad očekávání vlekla, neboť vzájemná nevraživost mezi svobodnými městy byla hlubší, než Jaehaerys tušil. Když se pokoušel nastolit smír, obě strany ho obviňovaly, že nadržuje té druhé. Zatímco se princ a archón hašteřili, mezi jejich muži začaly propukat bitky po celém městě, v hostincích, nevěstincích i nálevnách. Jeden z pentoských strážných byl přepaden a zabit a o tři dny později kdosi v přístavu zapálil archónovu osobní galéru. Králův odjezd se opět a opět odkládal.
Královnu Alysanne na Severu přestávalo čekání bavit, a tak se rozhodla, že Zimohrad na čas opustí a navštíví muže Noční hlídky na Černém hradě. Byla to nezanedbatelná vzdálenost dokonce i pro draka: Její Milost cestou k překvapení a nadšení tamějších pánů přistála na Posledním krbu a v několika menších tvrzích a pevnostech a část jejího doprovodu se jen s námahou probojovávala za ní (zbytek zůstal na Zimohradu).
Jak Její Milost později vyprávěla králi, při prvním pohledu na Zeď shora ze vzduchu se jí zatajil dech. Panovaly jisté obavy, jak bude královna na Černém hradě přijata, protože mnoho z černých bratří patřívalo k nedávno rozpuštěným řádům Nuzných druhů a Synů Válečníka, ale lord Stark vyslal napřed krkavce, aby upozornil na její přílet, a lord velitel Noční hlídky Lothor Burley shromáždil osm set svých nejlepších mužů, aby ji přivítali. Té noci pohostili černí bratři královnu mamutím masem zapíjeným medovinou a tmavým pivem.
Nazítří za rozbřesku vzal lord Burley Její Milost nahoru na Zeď. „Tady končí svět,“ řekl jí a rozmáchlým gestem ukázal na široké zelené dálavy Začarovaného hvozdu tam dole. Omlouval se za úroveň pohoštění, které bylo královně nabídnuto, a za nevlídné ubytování, které Černý hrad skýtá. „Děláme, co můžeme, Milosti,“ vysvětloval, „ale tady jsou lůžka tvrdá a síně ledové, a naše jídlo je –“
„– syté,“ dokončila za něj královna. „A nic víc nežádám. Bude mi potěšením jíst tak, jak jíte vy.“
Muži Noční hlídky byli královninou dračicí ohromeni stejně jako obyvatelé Bílého Přístavu, byť královna sama postřehla, že Stříbrokřídlé se „tady na Zdi nelíbí“. Bylo sice léto a Zeď plakala, ale jakmile zavanul vítr, byl cítit ledový chlad a tělo dračice s každým poryvem vichru syčelo a praskalo. „Třikrát jsem na Stříbrokřídlé vzlétla vysoko nad Černý hrad a třikrát jsem s ní zkusila zamířit na sever za Zeď,“ psala Alysanne Jaehaerysovi, „ale ona se pokaždé stočila zpátky na jih a nechtěla letět dál. Ještě nikdy předtím neodmítla letět, kam jsem si přála. Když jsem přistála, smála jsem se tomu, takže černí bratři si nevšimli, že je něco v nepořádku, ale dělalo mi to a stále dělá starosti.“
Na Černém hradě královna poprvé spatřila zdivočelé. Krátce předtím byla zajata skupinka nájezdníků, kteří se pokoušeli překonat Zeď, a královně byl v klecích předveden tucet otrhanců přeživších boj. Když se Její Milost zeptala, co se s nimi stane, bylo jí řečeno, že zdivočelým budou useknuty uši a pak budou vypuštěni zpátky na sever za Zeď. „Všichni až na tyhle tři,“ ukázal její doprovod na tři zajatce, kteří už uši neměli. „Těmhle usekneme hlavu. Ty už jsme jednou chytili.“ Když budou ti ostatní chytří, vysvětlil průvodce královně, vezmou si ze ztráty uší ponaučení a budou se držet na své straně Zdi. „Ale většina jich na to nedbá,“ dodal.
Tři z bratří bývali dříve pěvci a večer Její Milosti postupně zahráli: pobavili ji baladami, bojovými písněmi i lechtivými kasárenskými popěvky. Sám lord velitel Burley osobně vzal královnu do Začarovaného hvozdu (v doprovodu stovky jezdců). Když královna vyjádřila přání prohlédnout si i jiné hrady podél Zdi, první průzkumník Benton Glover ji po Zdi vedl na západ podél Sněžné brány k Noční pevnosti, kde sestoupili a strávili tu noc. Královna soudila, že ta jízda byla nejúchvatnější cesta, jakou kdy zakusila, „sice ledová, ale i veselá, i když vítr tam nahoře fičel tak silně, až jsem se bála, že nás ze Zdi smete“. Samotná Noční pevnost jí připadala ponurá a zlověstná. „Ten hrad je tak ohromný, že proti němu muži vypadají jako trpaslíci, jako myši ve zborcené síni,“ vyprávěla Jaehaerysovi, „a je v něm tma… a ve vzduchu visí jakási pachuť… Byla jsem ráda, když jsem odtamtud odjela.“
Nesmíme si však myslet, že královniny dny a noci na Černém hradě probíhaly cele ve znamení takových lenivých toulek. Připomínala lordu Burleymu, že tu je v zastoupení Železného trůnu, a mnoho odpolední strávila s ním a jeho důstojníky v rozhovorech o zdivočelých, o Zdi a o potřebách Hlídky. „Královna musí především umět naslouchat,“ říkávala často Alysanne Targaryen.
Na Černém hradě svým slovům dostála. Naslouchala, slyšela a svými činy si vysloužila věčnou oddanost mužů Noční hlídky. Jak sdělila lordu Burleymu, pochopila, že mezi Sněžnou branou a Lednicí je potřeba dalšího hradu, ale Noční pevnost se rozpadá, je příliš veliká a přespříliš nákladná na vytápění. Hlídka by ji měla opustit, mínila královna, a vystavět menší hrad o něco dál na východ. S tím lord Burley nemohl nesouhlasit – namítal ale, že na výstavbu nových hradů nemá Noční hlídka peníze. Alysanne tuto námitku očekávala. Sdělila lordu veliteli, že hrad zaplatí sama, a slíbila pokrýt náklady svými šperky. „Mám šperků až moc,“ řekla.
Výstavba nového hradu, který dostal jméno Hluboké jezero, měla trvat osm let. Před jeho hlavní síní do dnešních dnů stojí socha Alysanne Targaryen. Jak si královna přála, Noční pevnost Hlídka opustila ještě před dokončením Hlubokého jezera. Lord velitel Burley rovněž přejmenoval hrad Sněžnou bránu na její počest na Královninu bránu.
Zveřejněno se souhlasem nakladatelství ARGO.
Ilustrace: Doug Wheatley