Dobrodružství Ronnyho Chobotničky
Ronny Mořský měl doslova více štěstí než rozumu, na nikoho jiného to nesedělo lépe. Jeho největším štěstím bylo, že se narodil milujícím rodičům, kteří se k němu chovali jako k normálnímu dítěti a ne jako k prostoduchému chudáčkovi. Jediný syn Rolla Mořského, kapitána obchodní lodi jménem Cibulka, a švadlenky Rose z Králova přístaviště prožil bezstarostné dětství. Nebýt jich, byl by z něho slintající pokálený žebrák, sedící v nějaké zapadlé uličce v Bleším zadku. Ale díky lásce jeho matky a trpělivosti jeho otce, se z něho stal samostatný člověk, který se dokáže rozhodovat sám za sebe. Když mu bylo pět let, začal ho otec brát na své cesty pravidelně. Maličký námořník se učil sice pomalu, ale vynahrazovala to jeho pečlivost a zvídavá povaha. V deseti se stal platným členem posádky. Jeho hlavním úkolem bylo mytí paluby a výpomoc v kuchyni. Když pak ještě povyrostl, byl samá ruka a samá noha, ostatní námořníci mu začali říkat chobotnička a Ronnyho novou náplní práce bylo rozveselovat své kumpány. Nikdo se mu nevysmíval, to by si nedovolili ani za zády kapitána, natož přímo před ním.
Ve dnech, kdy na moři zuří hromy a blesky a vodní obři převyšují hlavní stěžeň, se Ronny schovává v kajutě svého otce. Strach mu svazuje jeho dlouhé nohy a úzkost ho svírá zevnitř. V takových chvílích nedokáže nic jiného než tiše sedět a čekat, až bouře zase skončí. Někdy takto sedává i celé dny. Sedí, čeká a usmívá se. Ronny se usmíval pořád. I když si nadělal strachy do kalhot, úsměv ho neopouštěl. Když jeho otec onemocněl a zabíjela ho horkost, stále se usmíval a věřil, že vše bude zase v pořádku a všichni se vrátí na loď vstříc dalším cestám a dobrodružstvím. Byl to přesně týden, co oslavil chobotnička šestnáctý den svého jména, když jeho otec, kapitán a ochránce svou bitvu prohrál. Matka nedokázala přestat plakat a Ronny nedokázal pochopit proč. Vždyť brzy to bude zase dobrý, na lodi se připravujou zásoby jídla, vody, rumu a ohnivýho vína pro další cestu Tak proč ten smutek? Rollo však už nikam nevypluje, jeho životní plavba skončila.
Trvalo to ještě několik dní, než Ronny pochopil, co se stalo. Tehdy se poprvé přestal usmívat a začal propadat zoufalství. Netušil, co si počít. Volalo ho moře, ale nevěděl, jak jej vyslyšet. Rose se rozhodla Cibulku prodat, protože její syn, Rollův dědic, nebyl schopen lodi velet. Utržené peníze uložila na horší časy. Věděla, že už nebude moci tolik pracovat, že bude muset více času věnovat svému slabomyslnému synkovi, ale prodej se podařil a rodina tak byla zajištěna.
Ronny však toužil po dobrodružství, chtěl znovu hladit nejjemnější tyrošské hedvábí, přivonět si k exotickému koření z Quarthu, potají ochutnávat zlaté víno se Stromoviny… Otcova obchodní galéra vozila jen to nejlepší a chobotnička nedokázal uvěřit tomu, že je konec. Vydal se tedy do přístavu, aby si vybral jinou loď, pokud možno co nejpodobnější Cibulce. Nesetkal se však s pochopením, námořníci se jeho vtipům a nemotorným posunkům smáli, ale nebyl to stejný smích jako dřív, tentokrát to byl výsměch a Ronnymu z něho bylo do pláče. Námořníci mu nadávali do idiotů a šašků. Kapitáni ho odmítali, nebo se s ním ani nebavili. On toho také moc povědět nedokázal, myslel si, že prostě nastoupí na loď, kterou si vybere a vše bude v pořádku. Nebylo. Po pár dnech už ztrácel naději. Procházel se po pobřeží a byl myšlenkami jinde, když ho překvapila rychlá bouřka, která znenadání udeřila. Blesk, který uhodil několik desítek stop od něho, ho probral jakoby ze snu. Intuitivně věděl, co musí udělat. Otcova kajuta tu sice nebyla, ale na dohled byl malý člun, který chránila ušmudlaná plachta. Ronny se běžel schovat, posadil se do člunu a přikryl se tím potrhaným hadrem. Posadil se, čekal a opět se začal usmívat. Okolo něho řádila letní bouřka, ale jemu se nemohlo nic stát, byl v bezpečí svého provizorního úkrytu a byl na sebe pyšný, jak dobře si poradil. Otec by na mě byl hrdej. Některý o mě tvrdí, že jsem hlupák pitomej, ale copak by se hlupák uměl tak dobře schovat jako já? Určitě ne. Byl spokojený sám se sebou. Nepochybně byl spokojenější na rozhoupané loďce než by byl v hostinci, který stál jen o kousek dál. Kdyby se lépe rozhlédl, nemohl ho přehlédnout. Ale on se cítil po tak dlouhé době v bezpečí a ve svém živlu, čemuž se žádná krčma nevyrovná.
Houpání a nekonečné bubnování kapek deště do látky, která pomalu začala prosakovat, Ronnyho uspalo. Probudil se prochladlý po několika hodinách a cítil, že mu plachta sklouzla a na tváři ho začalo hřát slunce. Zvládl jsem to. Člun se jemně pohupoval a Ronny si na chvíli představoval, že nosí otcův kabát a popotahuje z jeho dýmky. Ještě chvíli si chce nechat zdát tento sen, než se opět vydá hledat nového kapitána s novou posádkou, kteří ho budou mít rádi. Nebo by si mohl nechat tento člun, pojmenovat ho Cibulka a být sám jejím velitelem.
Když konečně rozlepil svá ospalá černá očka, zjistil, že už kapitánem je. Okolo něho se rozprostíralo širé moře, pevnina v nedohlednu.
–
Hrad nikdy nebyl tak opuštěný jako teď. I po odchodu Stannnise zůstala ještě nějaký čas spousta poddaných v podhradí a služebnictvo pečovalo o síně a komnaty svého krále, aby byly připravené na jeho návrat. Po Stannisově smrti už jejich práce nebyla potřeba. Rod Baratheonů vymřel a jejich bastardy nikdo nelegitimizoval, takže žili v ústraní mezi prostým lidem. Slavnostní sál byl vždy ponurý, optimistickou náladu mu dokázaly vdechnout tisíce svíček, které se rozhořely při hostinách a oslavách. Plameny nyní ale hoří na jiných místech. Střecha sestává z ohořelých trámů, z některých věží jsou jen doutnající sutiny. Lesíky a stromoví v okolí hradu se proměnili v černé pustiny a v královských zahradách jsou jen torza soch a kašen, po zeleni ani památka. Část místních se přesunula na východní pobřeží, které zůstalo částečně obyvatelné, ale jejich počet se každým rokem snižuje a průměrný věk zvyšuje. Pár starousedlíků, kteří si neumí přestavit svůj život jinde, si už vybralo místo svého odpočinku a čekají na nevyhnutelné.
Dračí kámen nebyl jako ostatní panská sídla ani v dobách své největší slávy. Nedokázal se zdaleka srovnávat se Slunečním oštěpem, který hřeje už jen svým jménem. Vysoké zahrady a jejich barvy, vůně a hojnost všech možných květin, obilí, ovoce a zeleniny, ale také dobytka, jimiž dokáží zásobovat půlku Západozemí. I Casterlyova skála, i když obklopena horninami a postavena na zlatých dolech, měla zeleně dostatek. Pole, louky a lesy byly na dohled z hradních věží. Řekotočí uprostřed soutoku Červeného bodce a Rejdivého proudu oplývalo hojností. Zkázu občas přinesla některá z rozvodněných řek, které se ale po pár dnech vždy stáhly zpět do svých koryt a život se znovu probudil. Svou ponurostí by se dal porovnávat snad s Harrenovem, ze kterého zbyla jen ruina. Ale i ta byla obydlená a lidé se dokázali přizpůsobit i takovému prostředí a žít své bídné životy ve stínu roztavených věží. Ne však Dračí kámen. Jeho sláva dávno zašla a pozlátko nejmocnějších rodů zčernalo.
Vzhledem ke své poloze se mu nelze vyhnout, a tak okolo často proplouvají lodě a obchodní galéry vezoucí zásoby přes Úzké moře. Strach ale umocňuje práci veslařů a jakoby přidá větru do plachet, aby mohli tímto nebezpečným místem proplout co nejrychleji. Nový pán Dračího kamene si svůj domov přizpůsobil podle svého. Nepotřebuje pole a lesy, nemusí pěstovat, ani stavět. Dokonce nepotřebuje chovat dobytek, ani jiná zvířata. Nepotřebuje nic než svou nejvyšší hradní věž, ve které se usídlil a odkud kraluje nikomu a ničemu.
Našla se spousta zvědavců, kteří se odvážili se na toto mrtvé místo vydat. S cílem prozkoumat jej je vedla zvědavost. Ti, jež se rozhodli ho dobít, vedlo nejspíš bláznovství. Ať tak či tak, nedopadli dobře. Místní je varovali, ať ve svém úsilí nepokračují. Ti, co je poslechli, dobře udělali. Ti, co se přece jen rozhodli dokončit svou cestu, už nikdy nespatřili své blízké.
Na Dračím kameni nikdy nesněžilo, ani během Dlouhé noci. Sněhové bouře se vždy změnily v dešťové a tak tamější obyvatelé znají sníh jen z vyprávění. Někteří jej zažili při svých zimních cestách do Králova přístaviště, ti chytřejší se již nikdy nevrátili. Teď jsou ale některé části hradu pod závějemi, bílá pokrývka halí místa v závětří a v síních leží zvláštní směs prachu a bílých šupinek. Z nebe padají vločky i ve dnech, kdy na obloze září slunce a ve starých dobách by takové počasí vylákalo děti k hrátkám na pláži. Padají vločky, které na tváři nemrazí, ale zanechávají šedou stopu. Popel je všude, i v nejskrytějších útrobách hradu. Stařešinové tvrdí, že oheň sem přinesla Rudá kněžka, která tak na toto již tak ponuré místo uvalila kletbu. Oheň a krev. Pod těmito slovy byl hrad vystavěn a i po smrti posledního z rodu Targaryenů je to to nejtrefnější, co vás při pohledu na něj napadne.
Na nejvyšší věži se právě rozdmýchává oblak směsi popela a kouře. Blíží se. Z obrovského hnízda, které vzniklo z kamení a ohořelého dřeva, se ozývají sílící hlásky. Se zvětšujícím se mrakem špíny se zvětšuje i stín, který dopadá na polorozpadlé hradby. Řev, ze kterého vám přeběhne mráz po zádech i v ten nejparnější den, se rozléhá široko daleko a svou silou přehlušil slabé hlásky z hnízda. Drogon si jej postavil právě ve stejné věži, kde před více než stovkou let přišla za největší bouře v historii na svět jeho matka. Svoboda a hojnost potravy z moře a okolních ostrůvků mu prospěla. Svou velikostí a silou by se mohl srovnávat s Balerionem Černým děsem. Ještě pár let a bude z něho dosud nevětší drak v historii lidstva. Ani ve Valyrii v dobách její největší slávy, či ve Stínozemí nežilo větší monstrum. Po jeho zmizení z Králova přístaviště se svou mrtvou matkou ve spárech se usídlil na nejpříhodnějším místě, kde býval společně se svými sourozenci nejspokojenější. Byl to jeho domov, stejně jako Daenerys, šílené královny, která si do své domoviny přišla pro rozsudek smrti. Její žáruvzdorné tělo zetlelo v Síni malovaného stolu v nejvyšším patře Kamenného bubnu, hlavní pevnosti Dračího kamene. Z krásné mladé dívky zbyly jen kosti pokryté cáry látky, popelem a prachem, který neustále víří touto vzdušnou místností. Stráží se jí stali tisíce chrličů různých tvarů a velikostí.
O dracích se dochovalo jen pár informací. Ve Starém městě naleznete v knihách tisíce textů, ale o dracích jen zmínky. Tou nejznámější byl jejich nekonečný růst. Neexistuje nic jako dospělý jedinec. Pokud mají dostatek volnosti a potravy, rostou celý svůj život. Málokterý zemřel stářím, proto je jejich maximální věk velkou neznámou. Většina zemřela na následky zranění jejich vlastním druhem, nebo která jim způsobil člověk. Jiní se utrápili a tací zahynuli malí a zpravidla někde v zajetí. Další neobvyklou schopností těchto děsivých tvorů, která už však není tak známá, je jejich rozmnožování. Draci jsou bezpohlavní a tak není potřeba dvou jedinců, aby mohli naklást vejce, ale stačí jeden jediný, který by za příznivých podmínek dokázal zaplnit svými potomky celý svět. Poslední drak se rozhodl žít. Zvolil svobodu a ústraní. Nedovolil nikomu jej zotročit, už nebude plnit ničí rozkazy, nebude nikomu sloužit. Je sám se svými dětmi, pánem celého ostrova, kam se rozumně smýšlející člověk neodvažuje vstoupit.
–
Rozum a jasná mysl. Přesně to postrádal Ronny. Obličej mu líbal příliv a on polomrtvý ležel na malé kamenité pláži mezi skalami. Když se probral, vykašlal zbytek vody z plic a odpotácel se kousek dál na suché místečko. Ve štěrbinách vyplavených balvanů se leskla voda, Ronny nejdřív opatrně ochutnal a když zjistil, že je sladká, vysál a vylízal jí jako pes. Jeho rozpraskané vysušené rty pocítily úlevu a chobotnička se roztáhl na zádech jak široký tak dlouhý a pozoroval zamračené nebe. Kde to jsem? Neměl ani tušení, kam ho vlny odnesly. Pamatoval si jen, že když se probudil uprostřed širého moře a zjistil, že jeho koráb postrádá vesla, rozplakal se a raději se zase schoval pod plachtu. Nechal se unášet do neznáma a střídavě plakal, podřimoval a usmíval se.
Když si dostatečně odpočinul, vydal se hledat něco k snědku, ale všude bylo jen kamení a písek. Sem tam našel trosky lodí, které sem vyplavilo moře. Podařilo se mu chytit pár krabů, kteří si v písku tvořili své cestičky, a ukojil největší hlad syrovým masem. Rozhodl se, že se porozhlédne dál od břehu. Po chvíli, co se prodíral mezi skalami, uviděl před sebou něco neuvěřitelného. Celou dobu si myslel, že je trosečníkem na opuštěném ostrově, ale najednou se před ním objevil obrovský hrad, ze kterého se kouřilo. To si asi místní připravují pečínku. Rozeběhl se a nahlas se radoval, jak si pochutná. Pobořené hradby přelezl jako nic. Jeho dlouhé ruce a nohy byly zvyklé na šplhání po výškách a tak se po chvíli ocitl na bělavém nádvoří. Jsem asi někde hodně na severu a padá tu letní sníh. Moje Cibulka je rychlý člun, nechám si ho a obepluju s ním celý svět. Ronny si ve své prosťoučké hlavě plánoval další dobrodružství, když najednou se slunce schovalo a ponurý hrad padl do stínu. Zaklonil hlavu a obdivoval ten obrovský rychlý mrak, který vypadal jako drak. Když se usadil na hradní věži a zařval, Ronny si uvědomil, že JE to drak a pomočil se. Hrůza a děs ho sevřeli jako při té největší bouřce a nejradši by se zase schoval do své kapitánské kajuty pod plachtou. Ale nedokázal se ani hnout, stál jako jeden z těch tisíce kamenů okolo něho a pozoroval blížícího se draka. Z věže se rozletěl přímo k němu, cítil jeho strach.
–
Ronny se probral na zvláštní podestýlce z ohořelých větví (nebo spíš stromů), kamení, kostí a popela. Byl celý bílý. Drak vedle něho odpočíval schoulený do klubíčka. Jeho hlava byla obrovská, do jeho tlamy by se vešel celý Ronnyho člun. Co si počnu? Nechtěl draka probudit a tak si udělal pohodlí a zavřel oči. Když draka neviděl, bál se méně, jako by tam ani nebyl.
Probudil se do hluboké noci. Na nebi zářil měsíc v úplňku a naproti němu hořel oheň. Po chvilce si uvědomil, kde je. Rozhlížel se, ale drak nikde. V takové výšce foukal chladný vítr a tak se odvážil přiblížit se k plamenům a trochu se ohřát. Díval se do nich a snažil se v nich vyčíst, co by měl dělat. Sám na to přijít nedokázal. Ale Pán ohně mu neporadil, nikdy mu neporadil, tak proč by měl teď? Místo rady v ohni zahlédl něco jiného. Něco lesklého, oválného a šupinatého. Co to je? Kouskem trámu si tu věc přitáhl k sobě. To je vejce! Dračí vejce. Bylo malé, akorát do dlaně, ale bylo tak horké, že nešlo uchopit. Sálalo z něho příjemné teplo. Ronny si ho musel pořád prohlížet, líbilo se mu, jak se v něm odráží pomalu uhasínající oheň. Každý rozumný člověk by vzal nohy na ramena a využil této příležitosti, která se už nemusí opakovat. Drak ho nechal z nějakého záhadného důvodu žít a navíc před ním leží vejce nevyčíslitelné hodnoty. Ronnymu však nic z toho nedocházelo, až do chvíle, něž se měsíc schoval za mraky a na obzoru se začalo blýskat. Musím se schovat před bouřkou. A tebe si nechám, jsi jako kamínka a budeš mi dělat na cestě kolem světa společnost. Vejce stihlo vychladnout na tolik, aby jej mohl vzít do ruky. Schoval ho mezi košili a tuniku a zajistil páskem, aby mu nevypadlo. Stále ho příjemně hřálo a tak se chobotnička odplazil z hnízda s úsměvem na rtech. Jeho oči si rychle zvykly na tmu, sešplhal po rozbořených černých trámech do věže a proběhl točitým schodištěm dolů, přes halu a ponurou zahradu až se dostal rozbouraným hradbám, které nikdo nestrážil. Najednou se ozval příšerný řev. Ohlédl se k věži, která se rozhořela mohutným plamenem. Dračí máma se vrátila a asi tě hledá, ale teď jsi můj. Vydáme se spolu za dobrodružstvím. Tentokrát ho strach neochromil. Blížila se bouřka, před kterou musel najít úkryt. Nejlépe na svém člunu. Ronny překonal rozbité hradby stejně obratně jako při cestě dovnitř a vydal se hledat svou Cibulku. Hrad byl ale veliký a ve tmě se zdál být všude stejný, Ronny si vůbec nevšiml, že vylezl úplně jinde, než kudy se do hradu dostal. Pobíhal po pláži, ale loďka nikde. Za sebou znovu uslyšel rozzuřeného draka, který zlostně chrlil oheň všemi směry. Před sebou spatřil blížící se bouřku. Plameny na jedné straně, blesky na druhé. Ronnyho se začala zmocňovat úzkost a jeho potřeba najít úkryt byla větší a větší. Tam! Jeskyně. Otvor ve skále velké jako jeho rodný dům v Králově přístavišti. Tady se schováme, než přejde bouře a pak ti ukážu Cibulku. Poplujeme spolu do Braavosu, Myru a Volantisu. Všichni budou chtít vidět moje dračí vejce, které hřeje a září jako uhlíky.
Jenže zatímco déšť už pominul, Drogonovo burácení pokračovalo dál. Chvílemi byl slyšet zdálky, pak jakoby byl přímo vedle něho. Ronny si začal uvědomovat, že to nebyl dobrý nápad a že je drak asi nikdy nepřestane hledat. Úsměv ho ale neopouštěl. Rozhodl se trochu prozkoumat jeskyni, která se stala jejich útočištěm. Dál než na třicet stop od jejího ústí se ale neodvážil, tam už nebylo vidět na krok. Jeskyně byla obrovská, ale drak by se sem nevešel. Stěny byly pokryté popelem, stejně jako zbytek Dračího kamene. Když je pohladil konečky prstů, zjistil, že jsou nezvykle hladké a po očištění od prachu se krásně lesknou. Krásná dračí sluj. Ronny neměl tušení, co právě našel, ale moc se mu to líbilo. Dračí sklo bylo po celé jeskyni. Chtěl si kousek utrhnout, ale nešlo to, potřeboval by krumpáč nebo aspoň kladivo, kterým by horninu rozbil a mohl si trochu nechat. Nejdřív zkusil bušit pěstí, pak do skály i kopl, ale vedlo to jenom k ukopnutému palci na noze. Něčím to musím sundat. Pak se podíval na své velké břicho a uvědomil si, že vejce už nehřeje. Vlastně začalo i trochu chladit, jako by bylo z kamene. Povolil opasek a vytáhl jej zpod tuniky. Proč už nehřeješ? Chobotnička vzal vejce do dlaní a zklamaně se na něj podíval. Už nežhnulo a nelesklo se. Jsi k ničemu! Studené vejce nikoho zajímat nebude. To tyhle kamínky se lesknou pořád, i když studí. Vzal vejce do pravé ruky a udeřil s ním do stěny jeskyně. Tvrdá skořápka nepovolila, ale sklo také ne. Za to zvenku se ozval tak mohutný řev, až si Ronny musel zakrýt uši. Vejce mu upadlo na zem a odkutálelo se o pár stop hlouběji do temnoty. Ronny si klekl na všechny čtyři a pátral ve tmě. Kde je ten pukavec?! Najednou nahmatal kus odštípnutého dračího skla. Rozzářil se v ten nejširší úsměv a pokračoval v hledání. Po chvilce našel i vejce a tak se vrátil blíž ke vchodu, aby si mohl své poklady prohlédnout. Skleněný kousek se krásně leskl, byl hladký a zploštělý jako nožík. Pak si začal rozladěně prohlížet vejce, otáčel s ním a hledal jeho zářivé odrazy. Nic, prostě nic. Vejce bylo studené a matné. Najednou na něm našel něco, co předtím neviděl, nebo to způsobil on? Prasklina, malá trhlinka ve spodní části. Zkusil se do ní podívat, ale byla tak malá a v jeskyni byla taková tma, že v ní nic neviděl. Najednou ho to napadlo. V levé ruce dračí vejce, v pravé dračí sklo. Pomalu zasouval špičatý černý nůž do pukliny. Šlo to neuvěřitelně snadno. Drogon venku před jeskyní zařval a vychrlil do jejího ústí proud plamenů, které v jednu chvíli ozářili a pak pohltili celý prostor. Na okamžik Ronny viděl všechna zářivá černá sklíčka v celé své kráse a i on se rozzářil. Pak už neviděl nic.
–
Drogon, pán Dračího kamene truchlil pro svou mrtvou matku a pro své ztracené vejce. Rose v Králově přístavišti truchlila pro svého mrtvého muže a pro svého ztraceného chlapce. Ani jeden z nich se se svým potomkem už nikdy nesetkal.
Rozžhavený kus obsidiánu zacelil prasklinu v dračím vejci a to začalo opět zářit. Nevydávalo však žádné teplo, naopak chladilo, skoro až mrazilo a jeho zář už nepřipomínala rozžhavené uhlíky, nýbrž zmrzlé krystalky. V ledově modrém vejci se líhla zrůda, kterou tento svět ještě nespatřil. Zima se blíží…