Leviatan
Uprostřed oceánu, v tichu světa pod mořskou hladinou, se vznášel muž. S mírně zakloněnou hlavou a rukama volně položenýma na kolenou překřížených nohou, se klidně pohupoval v nedozírné prázdnotě a prohlížel si svoje okolí. Pod vodou bylo všechno jiné – šedé nebo modré nebo zelené, podle toho, jestli pod mořskou hladinu pronikalo světlo a jaká část dne ve světě nad hladinou panovala.
Muž byl zcela klidný, zvolna se nechal unášet mořskými proudy, jindy zase jedním lehkým pohybem unikl z jedné vodní vrstvy do jiné. Vnímal jejich rozdílnou teplotu, slanost, nálady … a poslouchal. Pod vodou se zvuky šířily úplně jinak než nad hladinou moře. Byly tlumenější, ale zdálo se, že je muž schopen slyšet sebemenší tón nebo šelest, a bez rušivých vjemů kolem bylo možné všechny jednotlivé zvuky oddělit od sebe a pochopit, o co se jedná.
Zachytával vzdálené volání, veselé pokřikování rybích stád i nazlobené brumlání samotářských korýšů, náhlé bolestné vyjeknutí zabíjené kořisti i nekonečný stesk ošklivých tvorů, nucených živořit v bahně mořského dna, v říši tmy a smrti.
Stále ho překvapovalo, že může to všechno vnímat celým svým tělem. Poryvy proudů, teplo i světlo, ho objímaly jako tenká, pružná slupka. Ale voda už byla taková, zvláště posvátná voda nekonečného moře! Houpala ho a kolíbala, zahřívala a hladila, chránila před tím, co ho mohlo ohrozit tam nahoře – před smrtícími bouřemi, ledovým větrem, ostrými a zrádnými skalami útesů, a nástrahami pevné země, ležící za nimi. Ve vodě, na rozdíl od pevniny, se cítil neohrožený, sebejistý a mocný.
Přesto čas od času pocítil puzení plout nahoru. Nikdy to netrvalo dlouho, pruhy a barvy různých vodních vrstev se míhaly před jeho očima v dechberoucím víru podmořského světa. A těsně před tím, než jeho tělo ostře rozrazilo vodní hladinu, spatřil obrys něčeho obrovského. Zavalitý, protáhlý a zlověstný tvar, tmavý až černý stín, pohlcující obzor v hukotu vodní masy, hnané ploutvemi a trupem největšího tvora moře.
Probudil se do nějakého dalšího zoufalého rána. Když se vymotal z pokrývek z tuleních kůží a posadil se na svém spacím patře, ucítil v první řadě slabý, nepříjemný závan plísně, mokrých rohoží, a pak hned ostřejší pach popela z dávno vyhaslého ohniště.
To vše bylo vzápětí přehlušeno burácením moře a svistem neustávajícího větru zpoza zabedněného okna jeho komnaty. Uvědomil si, že je zpět doma. Kakofonie dunění vln, masa vody hnaná proti tmavě šedé skále a rozbíjející se o útesy, trčící z hlubin širého moře na konci známého světa. Ta scenérie dala jeho panství jméno – Skála zvuků. Na ní spočívala jeho tvrz, spíše strážní věž, masivní, kruhový shluk hladce omletých černošedých balvanů, porostlých zeleným, lepivým nánosem řas a chaluh. Ani neměla svoje vlastní jméno. Jeho rodina jí říkala prostě Věž na Skále zvuků, a pověřila ho úkolem ji udržovat a střežit.
Gorold Farwynd se otřásl ranním chladem a zavolal dolů do spodního patra o snídani. Pak se konečně přestal rozhlížet kolem sebe. Když mu ji jeho jediná solná žena přinesla, opláchl si obličej mořskou vodou ze džberu na podlaze. V mihotavé hladině nádoby přitom spatřil na okamžik svůj obličej. Protáhlá, melancholická, pohublá, i když stále velmi mladá tvář jako by jevila první známky úpadku. Dny strávené na moři a dny strávené v moři si vybíraly svoji daň.
„Jak dlouho tentokrát?“ houkl chraplavě na ženu, která mu přinesla na ušmudlaném tácu talíř smažených rybek, suchary a džbán slabého piva.
„Tři dny.“
Její hlas zněl dutě a vzdáleně. Jako by ta dvě krátká slova pronesla z hlubin sklepů pod jeho nohama, místností provrtaných okny a průduchy pro neustále se přelévající mořskou vodu, nějaká cizí, tajemná bytost. Překvapeně vzhlédl.
Žena odpověděla, když už byla jednou nohou pryč z komnaty. V poslední době se odcizili. Gorold měl tu ženu v úctě, když si ji přivezl ze Štítových ostrovů, navštěvoval ji však stále méně a obě jejich děti se narodily mrtvé. Přesto mu byla k užitku. Tady, mezi skalami, stády tuleňů, líných mrožů a skvrnitých velryb, žilo tak málo lidí, že každý člověk, i ten nejposlednější nevolník, měl svoji důležitost.
Farwyndové osídlili Osamělé světlo a další ostrovy kolem něho díky náhodě. Lodě plující z Velkého Wyku se za bouře rozbily o poslední známé útesy v Moři zapadajícího slunce a kapitán jedné z nich se rozhodl zabrat si Osamělé světlo i všech dalších dvanáct skalisek a ostrůvků pro sebe. Tak prý vznikli Farwyndové z Osamělého světla, i když už nikdo neví, kdy se větší část jejich rodu rozhodla vrátit se na Velký Wyk a usadit se v oblasti kolem Tuleního výběžku. Farwyndové z Osamělého světla byli již dlouhá léta jejich menšími a chudšími příbuznými.
Přesto to byli oni, kdo se odvážil toho bláznivého podniku. Před třemi lety, na Starém Wyku, na Královolbě, svolané Aeronem Mokrým vlasem, zazněl pod kostmi Naggy, legendárního mořského draka, za přítomnosti všech velkých Železných lordů, smělý hlas Goroldova otce Gilberta. Gorold, jako nejmladší z jeho synů, neprovázel lorda Osamělého světla do schodů pod Naggova žebra, ale stál mezi ostatními pod nimi a poslouchal hrdý projev prvního muže, který se přihlásil o korunu z naplaveného dřeva. Jeho tři bratři tam byli s ním, kromě truhlic se štědrými dary panství Farwyndů třímali i prapor se znakem Osamělého světla – černou veslici na černém moři, na pozadí zapadajícího rudého slunce.
Jeho otec zaníceně promluvil o zemích daleko na západě, kde všichni muži budou králi a ženy královnami, ale nikdo ho neposlouchal. Kdyby ti mocní kapitáni uvěřili, z Královolby by nepovstal Euron Vraní oko, další nenasytná krakatice, která místo na západ odvedla všechny Železné muže na jih, a pak na východ. Namísto cesty slávy a naděje zvolili cestu krve. Krve a ohně. Z Eurona Vraního oka se stal Euron Dračí vládce, Železné ostrovy se zachvěly a celý svět s nimi. Aeron Mokrý vlas vstoupil na Starém Wyku do mořských vln a s ním zemřel i Starý způsob.
Co na tom, že král Železných vládne celému Západozemí? Mnoho jeho vazalů získalo hrady, pozemky a poddané v Zelených krajinách. A nikdo z nich už neslýchá věčné dunění moře, necítí slaný vítr ve tváři. Obklopili se septony, mistry a dalšími bezbožnými tvory. A Potopený bůh nepožehná jejich konání.
Mezitím Goroldův otec, velký lord, zapomenutý a osamělý jako jeho skála, brázdil okolní moře ve stále větších kruzích. Rozhodl se, že svůj plán uskuteční, ale ani nejlepší námořník všech dob se neodváží na širé moře na cestu do neznáma jen tak, v železné veslici. Jenom šílenci, jako Elyssa Farman se svým Lovcem slunce, nebo Alton Greyjoy, Svatý blázen, si mysleli, že dokážou plout týdny a měsíce nekonečnou mořskou plochou. Farwyndům z Osamělého světla byla ovšem dána ještě jedna cesta …
Někteří Železní si o tom jen šeptali a zůstávali u pouhých dohadů, jiní to vyslovovali nahlas a Farwyndy z Osamělého světla považovali za prokleté bytosti. Pro mnoho takových byla jejich rodina snad horší než Coddové, cháska, kterou všichni opovrhují, vzešlá z nevolníků a solných žen. Mluvilo se o tom, že se Farwyndové mísí s mořskými tvory, obcují s tuleni, skvrnitými velrybami, že jim v žilách proudí studená krev Hlubokých, bájných obyvatel světa pod mořskou hladinou, nelidských, odporných tvorů.
Gorold si často říkal, že i kdyby to nebyla sprostá pomluva a jejich rod skutečně pocházel z lůna bytostí moře, nebyl by to největší důkaz toho, že v jejich rodu žije odkaz Potopeného boha? Z moře jsme se zrodili, říká se v naší věrouce, a do moře se opět navrátíme.
Nu ano, Farwyndové z Osamělého světla, alespoň někteří z nich, se do moře vrací už za svého života. Zdá se, že ten dar, tak vzácný mezi Železnými muži, se u jeho rodu vyskytuje mnohem častěji. Snad to způsobuje neustálý kontakt s mořem. Železní žijí na moři a na břehu moře. Na Železných ostrovech je jen mizivé množství poddaných a nevolníků, kteří nikdy nestanuli na mořském břehu. Ve vnitrozemí Velkého Wyku může být pár takových, na panství jejich lenního pána Goodbrothera, toho, po němž získal Gorold svoje jméno. Tito lidé žijí smutné životy v hanbě a ani po smrti se jim nedostane požehnání Potopeného boha. Farwyndové z Osamělého světla žijí od nepaměti v moři. Existují snad požehnanější lidé mezi Železnými?
O svém daru se Gorold dozvěděl od svých starších bratrů. Hrávali takovou hru. Říkali, že se děti z jejich rodu učí plavat jinak než jiné děti Železných. V síni svého otce se obvykle posadili do kruhu. Gorold je nejdřív pouze pozoroval. Jakmile některý z jeho bratrů zavřel oči a znehybněl, běžel Gorold k oknu, aby mohl sledovat tuleně, povalující se na útesech pod zdmi hradu. Když se pak některý z jeho bratrů probral, jeho oči měly nepřirozenou, šedomodrou barvu. Brzy mu zvědavost nedala a posadil se do kruhu s nimi.
Nikdo mu nemusel vysvětlovat, jak se to dělá. Připadalo mu to až příliš snadné. Když poprvé vklouzl do kůže tuleně, překvapilo ho, jak lehce ho přijala ledová mořská voda, jak dobře se v ní cítí, jak na souši nemotorné, tlusté a neforemné tělo zvířete ve vodě ožije, jak krájí ploutvemi vodu, aby bleskurychle prorazilo hejno tresek a kolem jedné z nich sevřelo tlamu. Jak je mu pod hladinou teplo a příjemně. Tuleni byli ovcemi moře. Nikdy se nevzpírali, když se po některém z nich natáhl a ovládl ho. Na druhou stranu byli lovnou zvěří, a když tuleně pod hradem napadlo stádo skvrnitých velryb, málem to stálo život jeho bratra. Právě se převaloval v moři v kůži jednoho z tuleňů a jeho mysl téměř vybuchla v okamžiku, kdy jedna z velryb prokousla jeho zvířeti hrdlo.
Gorold byl sám toho zážitku ušetřen, velmi brzy však přešel z tuleňů právě na skvrnité velryby. Těmto velkým, dravým kytovcům se říká vlci moře. Sám nikdy vlka neviděl, ale věděl, že v Zelených krajinách mají ta zvířata velmi špatnou pověst. Byli rychlí, hladoví a draví, a protože lovili ve skupinách, žádná kořist před nimi nebyla v bezpečí, často ani lidé. U skvrnitých velryb to bylo stejné. Před jejich stády prchali těžcí, nabručení mroží samci s obrovskými kly, stejně jako velcí a silní tuňáci. Dokonce i starobylá rasa ryb se sraženým čenichem, ostře vybíhající hřbetní ploutví a tlamou plnou ostrých zubů – snad nejdivočejší šelma moře – radši vyklidila pole, když se střetla s Goroldovým stádem. Měl svoji smečku dřív než dva z jeho starších bratrů. Čas strávený v těle vůdčí velrybí samice, pyšné a smrtonosné, se oproti tuleňům prodlužoval, protože stáda velryb žila zajímavější život a kočovala z místa na místo ve velkých kruzích.
Jeho bratři se od skvrnitých velryb nikdy dál nedostali. Jemu však byla kůže vlků moře brzy těsná. Věděl, že jeho otec se na celé dny odebírá do vzdálených vod v těle zvířete, které vídali z Osamělého světla pouze zřídka. Tihle elastičtí, nesmírně rychlí tvorové s protáhlým čenichem, byli praví tuláci moře. Často tvořili skupiny, ale pouze, když to bylo nutné k lovu nebo obraně. Jinak mnoho dnů a týdnů pluli osaměle nekonečným oceánem. Když se dostali na dohled lidem, ať už jste je spatřili z pobřeží některého z ostrovů, nebo z plující lodi, rádi dávali na odiv svoji eleganci, hbitost a chytrost. To se vždycky vrhali nad vodní hladinu, a přitom vyráželi skřeky podobné lidskému chichotání. Když poprvé Gorold vyměnil kůži skvrnité velryby za hladkou, světle modrou kůži toho veselého tvora, byl omámen jeho nezkrotnou povahou.
Vlci moře byli chytří, odvážní lovci, dopředu je ale hnala pouze jejich neukojitelná, krutá touha po kořisti. Tuláci moře byli také lovci a zabíjeli s bezohledností, která byla až pozoruhodná. Přesto v pozadí jejich mysli nalézal Gorold něco dalšího, složitějšího a starobylejšího. Jako by pátral ve své vlastní paměti, vzpomínal na staré obyčeje, skládal střípky příběhů … když byl tulákem moře, zjišťoval, že jeho předci pluli do neznámých dálek, aby se pak raději vraceli nazpět, když tam narazili na tvory a jiné věci, které nebylo radno potkat. Uměl rozeznávat teplé a studené proudy, chuť vody na tvrdém patře své protáhlé tlamy, volání a nářek právě zabíjené kořisti. Naučil se poslouchat ozvěny vydávané stádem tresek pod převislými útesy, vystopovat hejno mořských želv jen podle vodní brázdy zanechané jejich krunýři. I to, jak se vyhnout tvrdému zobanu uprostřed svíjejících se chapadel, když hejno lovících bratrů a sester narazilo na krakatici. Ano, jako tulák moře si dovolil i na posvátného tvora svého krále.
A pak jednoho dne, zachytil v zelenomodrých vodách zádumčivého, klidného, teplého moře slabý tón hlasu, linoucího se k němu jakoby ze vzdálené propasti. Ten hlas byl hluboký a mocný, a vábil Gorolda svým zvláštním zabarvením a jakousi nekonečnou prostotou. Chtěl se o něm dozvědět víc, i když ho jeho druhové od jeho záměru odrazovali. Když se jich zeptal, odpovídali: „Ano, slyšíme to, co ty, ale radši bychom neměli naslouchat dál. Popluj s námi do veselejších vod, bratře!“ překřikovali se navzájem.
Goroldovi ten zvláštní hluboký zvuk nedával spát. Dokonce se rozhodl, že se vypraví na Osamělé světlo, aby se poradil se svým otcem. Gilbert Farwynd strávil v kůži tuláků moře více času než on – třeba narazil na příběh o starobylém tvorovi, volajícím z neznámé dálky, na svých cestách po mořích za zapadajícím sluncem. Svého otce našel v jeho komnatách, vyzáblou postavu zabalenou do houní a kožešin, napůl sedícího, napůl ležícího v křesle s vysokým opěradlem. Kůže na jeho ostře řezaném, melancholickém obličeji mu připadala tenčí než rybí šupina, a zvolna uvadající tvář snícího muže bolestně připomínala jeho vlastní tvář.
Jak taky jinak. Oba jsme tuláci moře. Ani se na otce neodvažoval promluvit. Byl na cestách za svojí vysněnou zemí na západě už téměř polovinu obratu měsíce. Doba, kterou Gilbert Farwynd trávil na svých toulkách, se stále prodlužovala. Gorold věděl, že jednou se jeho otec ze své plavby už nevrátí, a že tato chvíle přijde brzy.
Přesto se znovu pustil do hledání toho hlubokého, prostého hlasu. Přitom neopouštěl svoji komnatu ve Věži na Skále zvuků a vracel se jen na nezbytnou dobu, aby se mohl najíst, a aby obnovil pouto s vlastním tělem a zamezil tím tak jeho nekontrolovatelnému chátrání. A daleko na severu, kam se neodvážil žádný z jeho druhů z hejna tuláků moře, v arktickém oceánu v okolí ostrova, plného velkých, chlupatých zvířat, po kterých získal svoje jméno; za panování dlouhé noci, kdy je voda tmavá jako v jeskyních pod jeho Skálou zvuků, zaslechl ten klidný, mocný tón, linoucí se z lesa mořských řas, ležícího v temné proláklině před ním.
Proniknout do toho obrovského těla s jako kámen tvrdou šedočernou kůží, porostlou řasami a vilejši, bylo složitější. Arktická velryba byla jiným tvorem než všechna ostatní zvířata, která dosud poznal a ovládl. Museli jste jí požádat o svolení, zalichotit jí. Na oplátku vás přijala jako rovnocenného partnera. Tuláci moře byli také schopní s vámi komunikovat, ale pouze pištěli, smáli se a překřikovali se. Neznali nic než zábavu. Velryba znala věci. Pamatovala si. Byla trpělivým posluchačem. Gorold Farwynd cítil, že skrze tuto nesmírnou, úžasnou bytost k němu promlouvá Potopený bůh. Stal se součástí skutečného vládce moře.
Plavba v kůži vládce moře byla pokojným, příjemným snem. Muž se pomalu vlnil v mocném, bystrém mořském proudu. Jeho ploutve krájely vodu tak lehce a přirozeně, jako by vyslovovaly jednoduchou, neustále opakující se modlitbu na shromáždění utopených mužů. To, jak snadno ovládal obrovské tělo toho dokonalého tvora, naplňovalo muže neustálým úžasem. Bylo mu jedno, jakým směrem se velryba právě vydá, radostně vítal každý její pohyb. A pak tu byl ještě druhý zdroj vytržení – velryba k němu promlouvala, odpovídala na otázky, učila ho, vyprávěla příběhy ze svého života, znala minulost, a kdyby se muž nebál položit správné otázky, zjistil by, že je velkému zvířeti přístupná i budoucnost.
Gorold sloužil na loupežné výpravě ke Štítovým ostrovům na lodi, plující ve skupině pod velením Rodrika Harlawa, moudrého pána Drsnořádu. Železný kapitán se stříbrnou kosou ve znaku, nazývaný Čtec díky jeho lásce ke knihám a prastarým spisům, si mladého, bystrého lodníka ze západní výspy železného království oblíbil a rád s ním po večerech debatoval o historii Železných, o jejich původu, ztrácejícím se v šeru dávných časů, o symbolech a významech víry, které Gorold přikládal takový význam.
Spojení Železných lidí s mořem mu nedávalo spát. Proto tak hltal Čtecovy promluvy o trůnu z mořského kamene. Proto ho tak vzrušovaly myšlenky a dohady obsažené ve spekulativním spisu mistra Therona, kladoucí původ Železných před všechna ostatní lidská pokolení, do časů obrů a zelenověštců, pod mořskou hladinu do království Hlubokých, snad pololidských, snad nelidských tvorů. Ti měli stvořit trůn z mořského kamene, ze kterého pak Šedý král vládl po tisíc let všem zemím, na pevnině i pod vodou, všude tam, kde bylo slyšet burácení a dunění moře. Ti také měli postavit první úroveň Vysoké věže na Ostrově bojů daleko na jihu Západozemí, v Zelených krajinách, v bráně do úrodného kraje hojnosti, na soutoku dvou líných, bahnitých řek, v krajině tak odlišné od Železných ostrovů. Tak prý vzniklo pokolení lidí – vyšlo z moře, a s nimi i Starý způsob, vznešené mravy, posvěcené Potopeným bohem.
„Jak vlastně vznikly velryby?“ napadlo muže.
„Jako moře, a všechen život,“ odpověděl tvor. „Potopený bůh je poslal na svět, aby šířily jeho slávu a zpívaly píseň moře.“ Z jeho hlasu zazníval smutek, když dodal: „Nagga, bájný mořský drak, nebyl prvním z nás. Ten první byl modrý, jako čistá hluboká voda, miláček boží, ztělesněná moudrost a tajemství. Tak velký, že jeho tělo obepínalo celý svět. Byl jedním ze Čtyř, kteří byli zničeni, aby mohl vzniknout život, jak ho známe. Jeho tajné jméno nosí všichni našeho druhu na jeho počest.“
„Jak zní to jméno? Jak se skutečně jmenuješ?“ chtěl vědět muž.
„Leviatan.“
Hlas velryby mu rozechvíval tělo jednotlivými slabikami toho podivného slova.
Tak pluli spolu. Muž se nechal unášet v tom obrovském těle, pomalu, ale vytrvale na cestě nekonečným oceánem, s osvobozující samozřejmostí neúnavně zabíral ploutvemi, velkými jako kormidla největších železných veslic. Opájel se nadřazeností, mimořádností toho úžasného tvora. Nešlo už o žádný boj o existenci, všichni živí obyvatelé moře před nimi ustupovali. Cítil v nich rovným dílem úctu i hrůzu. Zbyla jen starost o poznání všech tajemství, která mu zůstávala skryta, dokud pobýval pouze v lidské kůži, přikován ke svému skalisku na okraji světa. Leviatan čas od času upadal do zádumčivé nálady – pak nemusel promluvit celou věčnost, jenom vydával zvláštní chvějivé vibrace, které rozezvučely celé mořské dno pod nimi a šířily se na lígy daleko. Většinu času však trpělivě odpovídal na všechny otázky. Gorold nezapomínal na hlavní cíl svého rodu, a tak dříve nebo později musel tu otázku položit.
„Existuje bájná země na západě?“
„Pokud pluješ daleko, velmi daleko směrem od světlejších proudů, najdeš bájnou zemi plnou zázraků. Kde ale je, to neví nikdo z lidí,“ tvor se odmlčel, jako by uvažoval, co ještě prozradit, aby pak dodal: „Je vlastně jedna lidská bytost, které byla pravda zjevena. Ten člověk ale není schopen tuto pravdu nikomu sdělit.“
„Kdo je ten člověk? Je ještě naživu?“ zajímal se muž.
„Myslím, že ano. Nezemřel, ale jestli skutečně žije?“
To byla zvláštní odpověď. Leviatan vyprávěl dál:
„Setkal jsem se s ním daleko odtud, na sluneční straně, v teplých, bouřlivých vodách. Byl hostem podmořského národa, a když jeho návštěva skončila, požádali mě, abych toho muže doprovázel zpět na hladinu, do světa lidí. Byl to krásný chlapec, chytrý a veselý, plný důvtipu, a talentu, kterého si členové podmořského národa cenili tak, že toho muže obdařili některými ze svých tajemství. Za svoje znalosti ale požadovali oběť. Duše toho muže náhle zestárla a okorala, a voda změnila jeho povahu i rozum. Místo veselí a uznání vzbuzuje mezi svými jen rozpaky a soucit. Jediná věc, která na něm zůstala pozoruhodná, je jeho obličej. Jeho tváře zdobí zvláštní barevné čtverce.“
„Je to znamení zanechané podmořským národem?“
„Snad,“ odtušil leviatan. „Všiml jsem si těch barev, když jsem ho vynášel do bouřlivých vod velkého zálivu. Spíše ale vyjadřuje rozpolcenost a zmatení jeho nositele. Zanechal jsem ho na břehu s napuchlým obličejem a lepkavým, rozměklým tělem. Byl dříve plný světla, ale když jsem ho opouštěl, jeho plamínek jen chabě plápolal. Voda ho uhasila.“
O tom, jak voda hasí oheň, se muž přesvědčil záhy. Na jedné ze svých bezcílných cest se leviatan dostal k pevninskému předělu, kde ostré průrvy jak uhel černých skal ukrývaly podmořský vulkán, pekelné hrdlo sopky. Muž cítil skrytý oheň i přes jako kámen tvrdou velrybí kůži. Čas od času se skála pod nimi otřásla. Jeho mysl se bránila a toužila uniknout, ale leviatan ji nepustil.
„Nemůžeš mě opustit, dokud nedojdeš poznání,“ znělo v mužově hlavě temně a přísně. „Voda není jen posvátná. Je … silná. Silnější než oheň, a než každá magie, spojená s ohněm. Každý oheň je vodou nakonec spoután.“
Leviatan mocně mávl ocasní ploutví. Sloupec bublin stoupající z černé prolákliny se změnil v tryskající gejzír.
„Existoval jeden národ, jehož podstatou byl oheň. Jeho moc byla založena na ohni. Hořel a pálil v různých podobách, spálil mnoho zvířat i lidí, celé národy … a zotročil a spálil by celý svět, kdyby nepřišlo jednoho dne moře a neučinilo konec jeho nadřazenosti. Ten národ ve své pýše měnil hmotu, pohrával si s tajemstvími života a stvořil strašné věci, zlé věci a … ovládl příšery, jejichž samotnou přirozeností byl oheň.“ Leviatan se otřásl, snad zlobou, snad hnusem.
„Nakonec všechno spláchla voda. Zbylo pouze kouřící moře, hněvivé a zkažené. Celé věky bude trvat, než vody smyjí tu odpornost. Jednou k tomu ale dojde. Myslel jsem, že ti bezbožní tvorové ohně zmizeli spolu s prokletým národem pod vroucí hladinou … ale mýlil jsem se. Jsou stále na světě. Ale jednoho dne …“
Velryba opět mocně máchla ocasní ploutví a gejzír se rozprskl na všechny strany, až muže zabolelo z nárazu zpěněného, horkého proudu do leviatanova těla. Zatmělo se mu před očima a jeho hlavou projel záchvěv agonie, když se kolem všechno otřáslo a na polovinu zabušení srdce strnulo a ztichlo. A pak leviatan zařval.
Gorold procitl z bezvědomí v posteli na svém sídle. Poslední, co si pamatoval, byl náraz proudu horké vody. Moře pod Skálou zvuků bouřilo celé dny. Spal, pak dlouho ležel s otevřenýma očima. Jedl, pil, odpočíval. A pak čekal, dokud leviatanův hněv nevyprchá. Věděl, jaký národ měla velryba na mysli a jací tvorové způsobili ten strašný záchvěv její zloby. Pátral ve své paměti po starých příbězích, které pokládal za báchorky, pouhé pohádky, příběhy pro nevinnou, dětskou duši.
Nagga a jeho žebra, kosti a tělo ve službách Šedého krále. Mořský drak, který v hněvu vytvářel bouře, potápěl celé ostrovy.
Mořský drak.
Jak naslouchal neúnavnému dunění moře pod jeho nohama, cítil stále silněji přítomnost svého boha. Gorold věřil, že Potopený bůh ho obdaroval schopnostmi, které vyvrcholily ve spojení s vládcem moře. Všude kolem ho provázely obrazy zkázy a utrpení života na pevnině, dokazující, že život je bolest, že radost může bohabojný muž nalézt pouze v podmořských síních Potopeného boha. Tady nahoře přebýval také ten druhý, věčný nepřítel jeho boha, Bouřlivý bůh, se svými větrnými poryvy a blesky, vládce vzduchu a ohně. A Gorold cítil, že tenhle démon na zemi vítězí.
Bylo by možné, že by se leviatan netoulal jen tak bezcílně rozlehlým oceánem? Že to není jen nekonečná moudrost, netečnost k realitě, daná absolutním prozřením, neomezenou mocí, nezranitelností … nudou? Že by mělo to krásné, dokonalé stvoření nějaký cíl? Hledá snad něco? Někoho příbuzného, sobě rovného, nebo dokonalý protipól? Chce změřit síly v konečném zápase?
Muž se usilovně modlil, a uprostřed větrné, bezměsíčné noci konečně pochopil slova písně, zpívané mořskými vlnami, bušícími do jeho skály. Je na něm a jeho obrovském průvodci v podmořských síních, aby Železným přinesli zpět ztracenou čest, aby obnovili Starý způsob. Leviatan ho dopraví k podmořskému národu a až bude Goroldovi zjeveno nejvyšší tajemství, odvede Železný lid na Západ.
Rozloučil se se svojí solnou ženou, rozdal pokyny ostatním svým lidem. A pak zavřel oči a uzavřel dohodu, ze které se nedalo vyvázat. Dal slib, který nešel porušit.
Leviatan cestoval za sluncem. Z dalekého severu pluli přes studené, bohaté proudy plné ryb, do důvěrně známých vod šedého, domovského moře, ani tam ale dlouho nepobyli. Jeho kulatá, strašná šedočerná hlava se neúnavně vysouvala nad hladinu, jak brázdila moře stále dolů, do veselých, zrádných vod teplého moře, nezdravě barevného, nestálého náhlými bouřemi, přicházejícími odnikud. Už minuli ostrov zelených strání, čtyři ostrůvky, chránící zženštilou zemi růží proti proudu bahnité, sladké vody, aby vpluli do nebezpečného, líně se vlnícího moře u bezútěšného, písečného a kamenitého pobřeží, plného skrytých vírů.
Velryba zpomalila tempo a začala opět zádumčivě vrnět a bručet, a muž cítil, jak tvor opatrně ochutnává okolní vodní proudy. Moře bylo klidné a téměř mrtvé, tady, na pomyslném konci pevniny, ležící mezi jeho domovinou a cílem jejich cesty. Leviatan nespokojeně potřásl hlavou a prudkým záběrem ocasní ploutve zamířil k hladině. Muž napínal spolu s velrybou všechny smysly. A pak, daleko na východě, mimo svoje zorné pole, zvíře i člověk ucítili přítomnost stínu.
Vynořili se nad hladinu. Tvor se začal zvláštně komíhat na vlnách, střídavě zvedal obrovskou hlavu a pak ji zase skláněl pod vodu. Přitom se pomalu otáčel kolem své osy. Muž věděl, že tak se velryby snaží zorientovat, zjistit, co se k nim blíží za nebezpečí.
„Je to loď,“ řekl nakonec leviatan. Muž vnímal krátký, ale silný závan zvláštního pocitu. Byl to strach? Před očima se mu mihl obraz vysoké, mohutné paluby, kovovými pláty pobité přídě, dvou řad vesel. S takovou lodí se na Železných ostrovech nesetkal. Loď páchla rybinou, čerstvou krví, a ještě něčím nepříjemným, ostrým a nepřátelským. Na boku lodi zahlédl několik postav, malých, pokroucených tvorů s dlouhýma, silnýma rukama a hustě zarostlými obličeji.
Velryba udělala ve vodě prudký obrat a chystala se vyplout opačným směrem. Muž jí připomenul jejich dohodu. Tvor se zjevnou nechutí setrvával na místě.
„Lodě jsou nebezpečné. Obeplujeme ji,“ žadonila velryba. „Nemám rád lodě, které vedou zarostlí, malí divoši ze severu. Z jejich palub stékají proudy krve mých bratrů a bratranců.“
O takových lodích muž něco slyšel. Zvláštní, bachraté koráby málomluvných ibbenských velrybářů, schopné proplout ledovými zálivy Chvějivého moře, kočující přes půl známého světa v honbě za … velrybím masem a tukem. Přesto se leviatan nechal přesvědčit a otočil opět svojí obrovitou hlavu směrem k blížícímu se plavidlu.
„To není ibbenská loď,“ promluvil muž rozechvělým hlasem, když se objevila na obzoru jediná, černá plachta. Tu loď poznal už na dálku, stejně jako by ji poznali všichni Železní. Nebyli to zarostlí, malí velrybáři, i když i tahle loď měla tmavorudou palubu – z dobrého důvodu … – a posádku ne málomluvnou, ale tichou, ponurou, tišší než galeonová figura na její přídi, figura ženy s neexistujícími ústy. A když se muž zadíval pozorněji, spatřil na zádi lodi velký prapor, pyšně povlávající ve větru. Černý prapor se zlatou krakaticí, obtáčející svými chapadly z jedné strany tři rudé draky a z druhé zlatou růži. Znak krále Eurona Greyjoye, lorda Žnece ze Štítu, Eurona Vraní oko, Spoutávače draků, krále Západozemí, kapitána Tichosti.
Při pohledu na černozlatý prapor, na jednu řadu vesel, bušících do vln, na ženu s železnými vlasy, rozpřahující svoje ruce na přídi lodi, se v muži zvedla vlna zlosti. Když se velryba ponořila pod hladinu, uslyšel, jak k němu skrz vodní stěnu mrtvého moře opět promlouvá jeho bůh. Jeho hlas byl silný, i tak daleko od Železných ostrovů. Silný, jako hluboký hlas proroka Aerona na Starém Wyku, když pod kostmi Naggy promlouval k Železným kapitánům a posvátná voda mu odkapávala z černozelených provazců vlasů, prokvetlých řasami.
„Na trůnu z mořského kamene nesmí sedět bezbožný muž.“
Leviatan se opět vynořil. Přejížděl a hladil mořskou hladinu svojí obrovskou ocasní ploutví ze strany na stranu. A čekal. Když vesla té rychlé, zlověstné lodi zvolnila tempo, velryba vychrlila sloup zpěněné vody. Loď očividně zpomalila a lehce se natočila k velrybě bokem. Byla už poměrně blízko. Leviatan pořád váhal, i když se ho muž horečně snažil přesvědčit.
Hovořil o svém národu, hrdém a svobodném lidu Železných ostrovů, který dnes ztrácí spojení s mořem. Prokletý muž, jehož prapor se třepotá na blízké lodi, odvedl ty nejlepší z Železných do Zelených krajin, a učinil z nich závislé poddané, spoutané sliby poslušnosti, a platící místo železné ceny ostudnou cenu ve zlatě – ne za nevolníky a solné ženy, ale za otroky. A řekl by ještě víc, kdyby jeho hlas nebyl přerušen příšerným zvukem, který prořízl zpěněnou hladinu mrtvolného moře. Zvuk z ticha krvavě rudé paluby, pálící až do morku kostí, suchý jako popel, jako síra, horký jako spálené maso.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁRRRRRRÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ.“
Muž se schoulil do sebe a modlil se k Potopenému bohu, aby mu dal sílu postavit se tomu pronikavému, pálivému lomozu. Ten zvuk už jednou zaslechl, při Královolbě na Starém Wyku, a byla to fanfára na počest nového krále, který nastolil vládu šílenství, a zničil vše, co bylo všem Železným drahé. Zvuk pekelného rohu, černého a zlatého, přivolávajícího …
Černou plachtu lodi náhle proťal bledý stín. Leviatan necouvl ani o píď. Stín se podivně svíjel na černočerveném pozadí, ale pohyboval se jejich směrem, a když se částečně rozpletl, připomínal na okamžik bílého hada. Pak se najednou prudce rozlétl do výšky. Velryba znovu syčivě vychrlila vodu. Poznala svého protivníka a muže zalila vlna leviatanovy zuřivosti. Majestátní tvor neskutečně rychle mávl ocasní ploutví a vyskočil nad hladinu. Když dopadl zpět do vody s ohlušujícím třesknutím, zvedla se vlna vysoká jako skála. To už na něj z výšky sletěl drak, bledý a strašlivý. Samý pařát a blána křídel, běloba a tekuté zlato jako tisíc poledních sluncí nad jejich hlavami. Za nekonečnou řadou ostrých, černých zubů jeho tlamy vybuchl v ohnivé kouli červené a oranžové sloup ohně. V okamžiku, kdy velrybu zachvátily plameny, narazila se zaskučením, tak hlasitým, že by potopilo celé ostrovy, svojí obrovskou, ničivou hlavou jako beranidlem do trupu lodi.
Leviatanova hlava projela palubou, jako by byla z bláta. Tvor zvedl vysoko do výšky ocasní ploutev, prudce s ní zakomíhal a potopil se do hloubky. Jeho kvílení se proměnilo v radostné zavýsknutí. Muž s překvapením slyšel z nitra velrybí duše zvuk podobný chichotání tuláků moře. Cítil, jak velryba nabírá v hloubce rychlost. Jako kámen tvrdá, silná kůže, zakalená věky strávenými pod mořskou hladinou, odolala dračím plamenům. Leviatan letěl vstříc černému stínu nad sebou jako balvan vržený trébuchetem. Druhý úder rozlomil dlouhý, rudý trup na dva kusy. Okolní moře zaplavily trámy, cáry, třísky a těla. Nebylo poznat, jestli někdo z posádky přežil. Nikdo nekřičel, nenaříkal, neprosil o pomoc.
Když na hladinu padl i silný stěžeň s obrovitou černou plachtou, z nebe se ozval vzteklý výkřik, a pak řev. Drak se vracel a s ním jeho jezdec, kterého si muž všiml až teď. Měl černý plášť a zlatou helmu, ovíjející mu chapadla krakatice kolem hlavy. Leviatan se pozoruhodně líně obrátil a nechal se zalít dalším proudem plamenů. Muž přerývaně vydechl a jeho mysl zavyla bolestí. A když se oči muže střetly se zlatě zářícími koly dračího pohledu, velryba zvedla ocasní ploutev a hravě srazila útočícího draka do moře. Leviatanovy zuby si našly ubohá a polámaná křídla, která bezvládně povlávala kolem žvýkající velrybí tlamy, když vládce moře odplouval do studenějších proudů v hlubinách. Tělo ho pálilo, ale zaplavoval ho vznešený pocit.
EPILOG
Muž se netečně vznášel v prázdnotě pod mořskou hladinou a jeho tělo rozechvívala všudypřítomná píseň moře. Popálený trup jeho hostitele se už působením slané, léčivé vody zcela zahojil. První dny po boji se leviatan ukrýval v hlubinách, kde se v bahně mořského dna v naprostém tichu zbavoval napětí a nahromaděné zloby. Muž v klidu dělal to samé. Jeho smysly se ve tmě a tichu tříbily, zaostřovaly. Když zvíře opět vyrazilo na poslední část jejich společné pouti, písečné, vyprahlé pobřeží brzy vystřídaly neklidné vody kolem ostrůvků, rozsypaných v moři jako roztržené korále bájných mořských panen, těch, co obsluhují všechny železné hrdiny a kapitány v podmořských síních Potopeného boha.
Jak se vody kolem nich proměňovaly a cíl jejich cesty se blížil, mužovo vnímání se měnilo stejně tak. Jako by náhle zmizel pocit odlišnosti podmořského prostředí, voda se zjasňovala a kladla stále menší odpor. Místo stavu podobnému snění se objevila malátnost, která mu bránila vracet se do jeho lidského těla. Jeho zrak se rozostřil a zvláštně rozšířil, nebyl schopen rozeznat určité detaily, a naopak viděl věci, které dříve nebyl schopen vidět. Někdy se mu stávalo, že necítil svoje ruce ani nohy, jako by je vzala voda, až zapomínal, že někdy nějaké nohy nebo ruce měl … a hlas, který dříve slýchával ve svojí hlavě, hluboký, moudrý a trpělivý, jako by čím dál častěji vydávala jeho vlastní ústa.
„Odplata …“
„Co?“
Muž si nebyl jistý, co se děje, než si uvědomil, že opět mluví sám k sobě. Je to projev první fáze šílenství, které postupně zachvátí všechny měniče? Konec cesty, u něhož potkal svého otce, když se viděli naposledy? Ale nemohl si pomoci, musel dál poslouchat sám sebe, a sám sebe se ptát.
„Odplata, byla to odplata. Za příkoří, za pýchu.“
„Odplata komu?“
„Bouřlivému bohu, tomu démonovi, jehož moc na zemi přetrvávala. Dlouhou dobu skomírala, občas zahrozila v nenadálé prudké bouři, trhající plachty lodí a visuté mosty … a pak ožila ve stvořeních ohně, aby hrozila pohltit celý svět.“
„Zabil jsi draka. Je to tvoje sláva.“
„Ne, nejde o moji nebo tvoji slávu, ty blázne. Je to sláva jediného, pravého boha. Toho, co slyšíš všude kolem nás, ve spodních proudech, v tlukotu vlastního srdce, v nejmenších brvách vodních řas na kůži. Toho, co nás volá do podmořských síní, když se naše životy naplní. A my jsme tady, abychom mu sloužili.“
„Slíbil jsem ti to. Slíbil jsem, že ti pomohu oslabit moc Bouřlivého boha.“
„Slíbil jsi to sobě.“
Mužovým tělem proběhlo mimovolné zachvění. Dělo se s ním něco podivného.
„Já ale nejsem ty.“ Opatrně volil slova. Hovořil přece s vládcem moře. „Ty jsi také něco slíbil … byla to dohoda, vzpomínáš si? Tenkrát, když jsi rozbouřil moře.“
Jeho ústa se zkřivila úsměškem, když se slyšel, jak se ptá: „Kde si myslíš, že leží vysněný ráj tvého rodu?“
„To mi poví podmořský národ, až mě za nimi zavedeš, to byl zase tvůj slib.“
„Rozhlédni se kolem sebe,“ řekl hlas z hluboké propasti jeho nekonečné, rozpínající se duše.
Muž vzhlédl, a svým rozpitým zrakem viděl v jeden okamžik kolem sebe kroužit zvláštní siluety. Vyplouvaly z hlubiny pod ním a bylo jich stále víc, nepřibližovaly se, ale shromažďovaly se do roztodivných obrazců, a pak je opět bořily, aby vytvořily jiné. Jedny byly nahoře, aby se pak ocitly dole, a naopak. Ukláněly se před ním. Střídaly se v pravidelných intervalech, až muž pochopil, co ty věci dělají. Byl to tanec. Ještě chvíli se překvapeně díval na rej stínových bytostí, než si uvědomil, že tanec je jejich jazykem, kterým hovoří … a že on jim rozumí.
Obrovský, mocný, prastarý tvor plul ve zpěněném moři. Razil si cestu vlnami, vyskakoval nad hladinu, aby neztrácel rychlost při své pouti mořem zapadajícího slunce, až za vzdálený obzor a ještě dál. Leviatan lámal vlny před sebou, a když voda vytvořila kolem jeho hrdé, šedočerné hlavy hřívu z mořské pěny, na malý okamžik mu připomněla vlasy člověka, kterého dávno v minulosti velmi dobře znal.
KONEC