O princezně Moně a Letních ostrovech

Kapky ranní rosy se dotýkaly jejích chodidel, jak našlapovala zahradou. První paprsky slunce jí dopadaly na tvář a značily další horký den na Letních ostrovech. Tiše procházela kolem živých plotů sestříhaných do nejrůznějších tvarů a vysoká tráva se dotýkala jejích lýtek. Oblečená byla jen do tenkých zelených šatů, které zakrývaly holou kůži, ale nebránily jí v doteku květin kolem ní. V dlouhých, hnědých vlasech spadajících jí až k pasu měla propletené fialové květy barvínku. Její dlaně se za chůze dotýkaly listů a šlahounů rostoucích všude kolem ní. Její hnědé oči nedočkavě prohlížely všechno kolem, stejně jako v den, kdy tu byla poprvé. Dnes by měly začít kvést kosatce. Tolik je chtěla vidět, že si ráno přivstala, jen aby se na ně došla podívat. Beze slova došla až k malé mýtince uprostřed zahrady. Sedla si do studené trávy a upřeně pozorovala, jak se květiny před ní pomalu probouzí k životu.

Vzpomínala na dobu, kdy bylo všechno jednodušší. Ještě několik let zpátky byla jen obyčejnou dívkou pomáhající v práci mistru Dagonovi. Nemohla sice do učení do Citadely, ale u Dagona se naučila mnohem víc, než většina mistrů v citadele. Naučil jí mluvit, číst i psát všemi důležitými jazyky, uměla počítat a znala i základy alchymie a nauk o přírodě. Byly to nejklidnější dny jejího života. Když zrovna nepomáhala starému mistrovi, mohla se věnovat všemu, čemu se dívky v jejím věku běžně věnovaly a dny utíkaly jako o závod. Pro ni velmi šťastný závod. Od té doby se hodně změnilo. Prvně přišla válka, potom hlad. Nakonec se ostrovy dostaly do takové bídy, že celou zemi téměř ovládli lapkové a piráti, jejichž boj se starými rody měl na svědomí nejrozsáhlejší popravy obyvatel, jaké ostrovy pamatovaly. Tehdy si přišli pro Dagona. Starý mistr byl v té době již lehce zmatený a vlastně to pro něj možná bylo jediné vysvobození. Tenkrát se schovala ve staré alchymistické truhle ve sklepení. Byla droboučká, měřila sotva pět stop a tři palce. Modlila se, aby jí vojáci nenašli a oni jí nakonec skutečně minuli. Mistr Dagon takové štěstí neměl. Dny strávené výslechy a mučením si na něm vybraly krutou daň a to, co z kdysi moudrého učence zbylo, nakonec popravili na náměstí před zraky stovek lidí a jeho dům vypálili. V té době už ale byla pryč. Daleko na cestě ze svého starého domu, daleko od těch zrůd, které kdysi považovala za své přátele a kteří pískali a smáli se, když Dagona lámali kolem. A tehdy se to stalo. Když vstoupila do hostince U krčícího se tygra, z obyčejné dívky se stala princezna. Zpočátku nevěřila, že by něco takového mohlo fungovat. Vydávat obyčejnou dívku za jedinou přeživší dceru vyhlazeného šlechtického rodu a nárokovat si trůn jednotných Letních ostrovů. Taková troufalost. A přesto to nakonec vyšlo, i když dodnes nevěděla, jak. Jejich první setkání vypadalo jako náhoda. Aspoň to si tenkrát myslela, ale nakonec jí došlo, že přesně věděl, jak moc vhodná je pro převrat. Musel to vědět, jinak by tam na ni nečekal. Hned jak otevřela dveře, upřely se na ní vřele vyhlížející modré oči poutníka sedícího v rohu hostince. Nevěděla, co byl zač a ze začátku si ho ani nevšímala. Chtěla jenom pryč. Co nejdál od války, od lidí, od Ostrovů. Nakonec jí ale přemluvil. Byla dost vzdělaná na to, aby dokázala mluvit vznešeně a v přítomnosti mistra Dagona strávila tolik času, že dokázala poměrně obstojně napodobit všechny zvyklosti i chování šlechty. A tak vznikla Mona. Mona, princezna z Letních ostrovů. Jediná žijící dědička trůnu a právoplatná vládkyně beroucí si to, co bylo jejím rodičům upřeno. Sice podle jejich historky byla až daleko v pořadníku dědiců, nicméně ti měli dost práce s tím, aby se za války odstranili sami mezi sebou. Trvalo jen pár měsíců, než se šlechtě povedlo vytlačit piráty zpět na otevřené moře a krvavá lázeň občanské války mohla znovu propuknout naplno. Tehdy přišel její čas. Spolu s pár věrnými přáteli vystoupila jako jediná žijící dědička. Většina šlechty souhlasila, už jen pro obnovení křehkého míru. A ti co ne… potkávaly je děsivé nehody. Nikdy nepátrala po tom proč nebo jak, ale z doslechu věděla, jak lord Barkely spadl ze schodů a vrazil si jídelní nůž do krku, jak ser Gallard zemřel na lovu, nebo jak lady Demira přepadla přímo mezi rozzuřené krokodýly. Nehoda střídala nehodu a za dalších pár týdnů nezbyl nikdo, kdo by jejímu nároku odporoval. Nakonec přijala korunu pro vládce Letních ostrovů a z Iswyn, mistrovy učednice se stala Mona, princezna která přinesla mír.

Nebude trvat dlouho a její malá ranní procházka bude muset skončit. Ale ještě ne. Do plnění svých povinností měla ještě skoro hodinu. Milovala přírodu a procházky po palácových sadech a zahradách v době, kdy se ostatní teprve probírali k životu. Celá zahrada dýchala čerstvostí a osvěžujícím chladem. Pomalu si lehla na záda a sledovala oblohu nad sebou. Tady byl klid. Takový, že kdyby se tak rozhodla, mohla by tu strávit celý den a nikdo by jí tu nehledal. Zvuky města sem sice dosáhly, ale ne v takové míře, aby jí rušily.  Nikdo jiný sem většinou nechodil. Cítila studenou rosu na zádech a na nohou a říkala si, že by tu vydržela ležet celé hodiny. Trávila tu hodně volného času, obzvlášť když potřebovala přemýšlet, nebo prostě jen měla světa kolem sebe plné zuby. S lidmi se vídala relativně ráda, ale občasná samota strávená pouze ve společnosti dobrých knih jí pomáhala přežít v téhle baště plné intrik, lží a politiky. Některé věci ani revoluce nezměnila. Ze staré šlechty téměř nikdo nezůstal, ale dost lidí před válkou zkrátka uteklo, a dost dalších využilo příležitosti, aby se sami vyhoupli ve společenském žebříčku co nejvýš. Sama byla jednou z nich. Ačkoli původně chtěla jenom spravedlnost za smrt svého mistra, nakonec si roli princezny oblíbila. Poprvé ve svém životě měla skutečnou moc věci změnit, nicméně promoření vyšších vrstev korupcí, kupčení s armádními hodnostmi a všechny další neduhy relativně volné společnosti zůstávaly mezi nimi a dávaly o sobě vědět kdykoli jen to bylo možné.

Dnes měla konečně dorazit na ostrovy delegace prince Aemona Krutého i s draky. Za celý život skutečného draka neviděla a teď jich mělo být hned několik. Přišli jí krásní. Volní. Inspirativní. Chtěla umět létat jako oni. Aemon a jeho dobyvačné války vedené ve jménu několika generací trvajícího sporu, kdy si šlechtické rody vzájemně zabíjely členy svých rodin, jí pranic nezajímal a stejně tak jí nezajímala jeho armáda. Chtěla jen, aby co nejdříve zmizel z ostrovů a nechal jí i všechny ostatní v klidu žít život, ke kterému se dostala téměř náhodou. Dny, kdy musela žít ve strachu od rána do večera, byly pryč. Teď byla princeznou a celý její starý život zůstal zapomenutý kdesi v prachu minulosti. Nikdo neznal pravdu o jejím původu, ani o tom, kde se najednou po generacích válek objevila princezna, která měla nárok na sjednocené společenství Letních ostrovů. Nikdo… Tvář, která se jí vybavila, působila natolik vzdáleně. Jen jako vzpomínka z jiné doby. Neviděli se roky. Kdo ví, jestli je vůbec ještě naživu.

Přemýšlela, co bude dělat. Aemon jistě bude chtít, aby se ostrovy přidaly k jeho válce, zbytek Západozemí už zase poslal delegaci, která požadovala pravý opak. Ona ale nechtěla válčit. Chtěla mír a chtěla, aby byli její lidé v bezpečí. Sice byla jen obyčejná dívka, bez skutečného šlechtického původu, ale starost o ty, za které nesla odpovědnost, u ní byla větší než u většiny skutečných šlechticů. Měla by tedy pokleknout před Aemonem, přísahat mu věrnost a doufat, že zase odtáhne? Nebo se pokusit vymanévrovat se ze situace ven a zůstat neutrální? Nebo mu do vína přilít… tuhle možnost okamžitě zavrhla. Pokud by se s Aemonem něco stalo, zbytek Targaryenů by vzal Letní ostrovy útokem. A v první řadě by to nevyřešilo přítomnost draků a celé armády. Musela vymyslet něco lepšího. Slunce pomalu stoupalo po obloze a ona pořád nevěděla, co má dělat. Zkusila se uvolnit.  Tady cítila vnitřní klid. Vždycky tu našla řešení, najde ho i tentokrát. Netrvalo dlouho a její oči se začaly pomalu přivírat.

Probudila se na místě, kde byla tma. Všechno bylo pokryté kamením a pískem. V okolí nebylo slyšet ani vidět nic živého. Nerostla tam žádná tráva ani stromy. Bylo to studené nepříjemné místo, kde nechtěla být. Na téměř prázdné obloze se leskla jediná poslední vzdálená hvězda. Celá země kolem byla mrtvá. Téměř na tohle místo zapomněla. Sen na konci světa. Už léta v tomhle snu nebyla. Nesnášela tohle místo a netušila, jak se sem znovu dostala. Tohle místo existovalo jen v hlavě jiné osoby. Nebylo skutečné, ani nemohlo být. Byl to svět takový, jaký prý bude, až všechny hvězdy vyhasnou a čas a prostor pomalu zaniknou. A pak vzniknou znovu. V jiné podobě, v novém světě. Prázdná obloha jí zneklidňovala, stejně tak chladný svět kolem. „Omlouvám se, že jsem tě sem vytáhl takhle bez varování.“ Ozvalo se za ní. „Vím, že to tu nesnášíš, ale nemáme moc času.“ Otočila se. Před ní stál muž, zhruba šest stop vysoký, tmavohnědé vlasy přecházející do černa mu spadaly na ramena. Přes záda měl přehozený jednoruční meč, přes rameno kuši a oblečený byl v neoznačených hadrech tak, aby jej nikdo nemohl přiřadit k žádnému rodu. „Roky ses neozval. Myslela jsem, že jsi mrtvý. Co se děje? Proč teď a proč tohle místo?“ zeptala se. „Evidentně někdo zůstal naživu. Někdo kdo zná tvojí skutečnou totožnost. Myslel jsem, že jsem je dostal všechny, ale někdo očividně chce tvojí hlavu. Musíš utéct. Hned. Vezmi jen to nejnutnější a utíkej. Nevím, jak rychle se k tobě dokážu dostat a nevím, jak blízko k tobě jsou. Muži bez tváře už na tebe dostali zakázku. Několik jsem jich zabil, ale nedokážu potvrdit, že každého kdo o zakázce věděl. Na ostrovy míří Aemon i celou armádou, nejspíš to bude někdo z jeho blízkých. V tomhle snu nás nemůže nikdo poslouchat. Nemůže se sem nikdo dostat. Je to jediná bezpečná cesta, jak spolu mluvit.“ Zavrtěla hlavou. „Nemůžu jen tak odejít. Všichni na mě spoléhají. Mám tu povinnosti. Lidi, o které se musím starat.“ Jenom se zasmál. „Na lidi zapomeň. Jsou už v podstatě mrtví. Přímo na tebe se řítí celá armáda a k tomu Kanibal. On a Aemon se hledali hodně dlouho, ale povahově se k sobě skvěle hodí. Nezůstávej tam, prostě jdi. Nejlíp někam do Volantisu, tam se můžeme setkat.“ Nemohla. Tohle místo jí přirostlo k srdci natolik, že nemohla jen tak odejít. Nemohla za sebou všechno nechat. Obzvlášť ne jen na základě vzkazu od někoho, o kom silně pochybovala, má na srdci její dobro. Už jednou kvůli němu celý její svět shořel a to nechtěla podruhé riskovat. „Ne.“ Řekla rázně. „Ne? Dobře. Zkus neudělat nic unáhleného, obzvlášť ne co se týká Aemona nebo kohokoli dalšího. Všechno jim odkývej. Klidně i zaplať výkupné nebo nabídni lidi do války. Potřebuju jenom to, abys mi koupila čas. Hned co dorazím na Letní ostrovy, o Aemona se postarám. Pamatuj, že pokud budeš potřebovat, můžeš mě najít ve snech.“ Chtěla to zarazit. Už žádný mrtvý Aemon, už žádná další vlna nehod a vražd. Jednu válku už zažila a další jí nelákala. Chtěla něco říct, ale svět kolem ní se točil rychleji a rychleji. Jen jedno věděla jistě. Nemůže utéct. Už nikdy nemůže znovu utéct.

Ser Robin čekal v hlavním sále. Byl nastrojený tak, jak se na prince Letních ostrovů sluší a patří. Dlouhé, rezavé vlasy mu sahaly až k ramenům. Rezavý knír pak zakrýval jizvy z války, kterou musel projít. Začínal být poněkud nervózní a pot mu stékal po krku dolů až na záda. Už tady měla být. Za chvilku dorazí ten targaryenský hňup a bude s ní chtít mluvit. S ní. Ne s ním. On tu vlastně byl jenom pro dodržení etikety. Skutečnou moc měla ona. Přímo nad ním se ozval ohromující řev. Kanibal. Ta zrůda byla tak velká… Ani v nejhorších nočních můrách si nedokázal představit něco takového. Dříve prý bývali draci velcí. Ale tenhle byl mimořádný. Žil a lovil na otevřených pláních bez jakéhokoli omezení a dozoru. Stovky let staré zlo, které nenávidělo všechno a všechny a které za tu dobu přerostlo do obludných rozměrů. Stejně jako Aemon, pomyslel si. Kanibala považovali lidé po stovky let za mrtvého. Až se jednoho dne zjevil na bojišti po boku Targaryenů během obléhání Volantisu. Byl větší než Balerion a budil hrůzu ve všech, kteří měli tu smůlu poznat ho osobně. Napravo od něj se ozvalo tiché cupitání, jak Mona vběhla do sálu. Jistě se zase zapomněla v zahradě. Na přijetí Targaryenské delegace byla naprosto nevhodně oblečená a Robin jí chtěl něco říct, ale raději si to rozmyslel. Nebylo by dobré vypadat slabě před tím nabubřelým tyranem. Rychle přicupitala k němu a usmála se. V další vteřině se ohromující dveře vedoucí do hlavního sálu s prásknutím otevřely a dovnitř vstoupil téměř sedm stop vysoký, štíhlý blonďák s fialovýma očima, ve kterých se zračilo čiré šílenství.

Dva poutníci seděli v hostinci U skrývajícího se draka na okraji Naathu. Po stovkách mil dlouhé pouti byli téměř u cíle, a zatímco obyčejní lidé i obchodníci hromadně prchali z Letních ostrovů před Targaryenským šílenstvím valícím se na Západozemí, oni dva potřebovali opačným směrem. První z nich byl vysoký šest stop a palec, byl hubené, šlachovité postavy, s černými vlasy zastřiženými na délku dvou palců a zelenýma očima. Přestože původně se zapřísáhl lidi léčit, stovky let prožitých v tomhle šíleném světě ho už nejednou donutily zabíjet a on si na to časem zvykl. Za tu dobu se zocelil natolik, že každému lapkovy, který by měl tu drzost pustit se s ním do křížku, by velmi brzy – ale stejně příliš pozdě – došlo, jak špatný nápad to byl. Ten druhý byl asi o palec menší, podsadité postavy, tmavé vlasy mu spadaly až na ramena a jeho obličej vypadal díky jemným rysům a sytým modrým očím natolik mladě, že by si jej kde kdo mohl splést s jedním z obchodníků ze svobodných měst. Nic na něm nenasvědčovalo děsivé pravdě, která oba zabijáky provázela. Byli jediní v celém hostinci, kdo nepopíjel žádný alkohol. Potřebovali své smysly v plné ostrosti po každou vteřinu dne. U skrývajícího se draka bylo dnes narváno a v hlasitém zpěvu místních umělců – za kterého se mohl považovat snad každý, kdo zdolal alespoň tři korbele místního piva – zvuk jejich rozhovoru téměř zanikal. „Říkám ti, Johne, že jsme nejspíš poslední svého druhu. Nikdo už nezůstal. Brandon je mrtvý, Yharis taky, Lyara zmizela už desítky let zpátky…“ stěžoval si ten vyšší z nich. „Je to smutný no, ale asi to tak skutečně bude. Nicméně co já vím, tak Lyara žije někde u Ašaje s tím svým zdivočelým princem, takže úplně poslední asi nejsme. S  její pomocí bych každopádně nepočítal, takže vlastně máš možná pravdu. Tak jako tak jsi mě zase namočil do zakázky, se kterou budou jenom problémy. Hlavně ten prašivý kripl Kanibal. To bude zážitek… horší jak zabít Drogona.“ Přisadil si John. „Nicméně, Howarde, teď bude potřeba, abys mi povyprávěl o tvém zaměstnavateli. Protože co si tak vzpomínám, dohodli jsme se na jeho hlavě hned, jak tohle skončí. Takže až doděláme ty Ostrovy, naběhnu přímo na něj.“ Howard spolkl zbytek pratuřího masa, ještě chviličku na prázdno přežvykoval a pak spustil. „Jsou to lidi z Ašaje. Od R`hllora. Mají pro to svojí vlastní motivaci, protože ta holka je pro ně něčím důležitá. Nejspíš něco mezi R`hllorem a Jinými, popravdě jsem to moc neřešil. Vzal jsem to jenom proto, že na zakázce bylo tvoje jméno. Nechtěl jsem, aby k tobě domů vtrhl někdo, kdo by se tě pokoušel zabít. Z toho co vím, je to nějaký rádoby tajemný R`hllorův kult spolčený s bývalou šlechtou z Letních ostrovů. Tedy, s těmi co přežili válku. Takhle jsme se domluvili a pojedeme půl napůl. Nehledě na to, že zabít je všechny sám by pro mě bylo hodně náročné.“ John jen pokrčil rameny. „No tak R`hllor to má holt spočítaný no. Ten půjde jako první, jen ho uvidím. Výbavu na tyhle šmejdy mám s sebou. Nikdy nevíš, kdy ti někdo z těchhle samozvaných bohů vleze do cesty, takže je lepší být na to připravený.“ Howard se podíval směrem, kde nechali koně. „A jsi si jistý, že zvládneš zabít takhle obrovského draka kuší? Protože mě to nepřijde jako zrovna nejchytřejší nápad. Nezapomínej, že už nezůstal nikdo, kdo by nám kryl záda. Všichni jsou mrtví. Jsme v tom samy dva, a jestli se něco nepovede, tak podle toho taky dopadneme.“ John zavrtěl hlavou. „Kuší? Ne.Ta kuše zajistí, že se šíp dostane pár desetin palce pod kůži, což u obludy takových rozměrů rozhodně stačit nebude. Nicméně pod kůži se to dostane a to potřebuju. S touhle věcí jsem sestřelil Drogona na čtyři sta stop. A ten nebyl zase o tolik menší. Takže na blízko to bude fungovat. Samozřejmě jde o to co je pod hrotem. Karfentanil. Každá šipka ho má tolik, že by to zabilo stádo slonů. Jedna, nanejvýš dvě a můžeš Kanibalovi zamávat.“  Howard pokrčil obočí. „Koukám, že ses ode mě něco přiučil, Johne. Hádám, že ten „Podrobný přehled lidského těla“ od velmistra Čiháka si získal tvojí pozornost.  Zacházet s něčím takovýmhle vyžaduje hodně opatrnosti. Taky by mě zajímalo, jak se plánuješ dostat ke Kanibalovi dost blízko, aniž by tě zavětřil. Tahle věc jeho kůži možná na pár stop prostřelí, ale dostat se k němu nebude snadné.“ John přikývl. „To rozhodně nebude, ale tak mám s sebou tebe a ty si slíbil, že mi pomůžeš. Takže ti nejspíš podkopnu nohy a střelím ho, zatímco tě bude žrát.“ Oba se zasmáli. „Tak to je naprosto úžasný plán, nevidím doslova nic, co by se mohlo pokazit. Snad akorát, že v tu chvíli budeme oba spálený na škvarek, ale to je jenom takové škrábnutí hádám.“ Hospodský procházející kolem stolu sebral jejich talíře. „No jistě, pamatuješ na černého rytíře? Jenom škrábnutí. Proto jsme taky my dva poslední, co zůstali. Jsme nejlepší. Vždycky jsme byli. Nicméně pro dnešek bude asi čas to skončit. Ráno musíme chytit převoz na ostrovy a to by mohl být trochu problém. A taky draci. A Aemon. A armáda. A Muži bez tváře, pokud ještě nějací zůstali, jakože moc jich asi nebude.“ Howard jenom přikývl a odešel do pokoje v horním patře. John se zvedl a vydal se ven ke koním. Oba nakrmil, napojil a zkontroloval zbraně, které měli připravené s sebou. Dost pro menší armádu. Otevřel brašnu, kterou nosil neustále u sebe. Vytáhl kožené pouzdro, které bylo součástí odměny za tuhle zakázku. Malý, placatý kamínek s rytinami, uložený vevnitř, začínal žhnout čím dál víc. Nádoby duší nevydržely prázdné dlouho. Ale on věděl, že už dlouho prázdná nebude. Vyšel nahoru do pokoje. Howard seděl na židli naproti dveřím a mířil na ně kuší. Spal s otevřenými očima. To byla jedna z prvních věcí, kterou se kdysi naučili, za léta bojů se stala už téměř instinktivní. Potichu zaklapl dveře. Dnes se nebylo výjimečně čeho bát. Vzal spícímu Howardovi kuši z ruky a opatrně jí odložil vedle jedné z postelí. S Howardem to ani nehnulo. Po posledních dnech ho to vůbec nepřekvapilo. Poslední část Sothoryosu byla horší, než krajina za Zdí. Přišel až k němu, opatrně mu položil ruku na rameno a povzdechl si. „Neboj se, já ti budu krýt záda. Jako vždycky.“

Převozník se už chystal vyrazit s prázdnou lodí zpět k Letním ostrovům. V posledních týdnech měl hodně práce, jak převážel prchající lidi pryč, co nejdál od těch okřídlených potvor. Zpátky už to tak veselé nebylo. Sem tam nějaké zásoby, sem tam nějaké pergameny. Občas cennější látky nebo materiály. Ale většinou na cestě zpět nic nevydělal. Teď se k jeho lodi blížili dva neoznačení tuláci s koňmi naloženými kdo ví čím. Byli oba oblečení do takových hadrů, že by je bylo možné snadno zaměnit za vandráky. Ale podle kvality koní i množství nákladu mu bylo jasné, že tohle žádní potulní rytíři ani podobná žebrácká verbež nemůže být. Jeden z nich, ten vyšší, vytáhl deset zlatých draků. Tolik peněz nevydělal za posledních několik týdnů dohromady. „Přímo k princezně, druhou část dostaneš, až budeme tam.“ Jeho myslí prolétl záblesk strachu při představě, že se bude muset přiblížit k drakům. „To dobří pánové nemyslí vážně. Panové ráčí žertovat, že? Nikdo nechce k blízkosti těch netvorů. Natož za něco takového ještě platit.“ Ten menší se usmál. „Největší predátor, který kdy kráčel po téhle zemi, je teď někde na těch ostrovech. Ten druhý největší přijel, aby ho dostal.“

Targaryenská armáda čítala přes sto tisíc mužů a šest draků. Draků, kteří potřebovali každý den nakrmit. Tahle návštěva se nevyvíjela vůbec dobře. Aemon si v podstatě napochodoval až k nim a požádal o bezpodmínečnou kapitulaci. Výměnou za to jí zůstal status princezny a Letní ostrovy měly zůstat více méně autonomní. Jednou z mála výhod tohohle území byl fakt, že zde nebylo v podstatě nic hodnotného. Žádné drahé kovy, žádné drahé látky, žádné nic, co by kohokoli z vnějšího světa mělo znepokojovat. Mona se snažila vycházet se všemi příchozími v klidu, aby zbytečně nerozdmýchala nějaký konflikt. Přeci jenom, draci byli draci. A ještě s šílencem v čele. Aemon se jí zatím naštěstí vyhýbal. Byl příliš zaneprázdněný svým dosavadním harémem a litry vína, které si nechával do svých komnat dodávat, než aby si jí všiml i z jiného hlediska než toho vazalského. Dnes byla poslední noc, kdy zde měli být. Zítra se sbalí a odejdou. Alespoň v to doufala. Do svítání zbývalo zhruba šest hodin a ona tušila, že to bude nejdelších šest hodin jejího života. Všechno šlo až podezřele hladce. Draci sice ulovili hromadu dobytka, na který neměli nárok, ale to půjde vynahradit. Nikdo zatím neumřel, a to byla pozitivní zpráva. Nicméně ani se na ní nikdo nepokusil zaútočit. Možná jí lhal. Možná nikdo nezbyl. Možná jí prostě jenom chtěl vystrašit, nebo se nacpat zpátky do jejího života. Tak jako tak byla jako na trní. Vyhlédla z okna svojí komnaty a uvědomila si proč. Zatímco řadoví vojáci spali, zásobovači a další pomocné struktury měli pracovat na přípravách na odjezd. Dnes v noci už ano. Jenže v táborech byl podezřelý klid, výrazně větší než obvykle. Její špehové nehlásili dnes v noci žádnou podezřelou aktivitu. Ani to nebylo zcela v pořádku. Většinu měsíce byli Aemonovi vlastní špehové velice aktivní a najednou všechno utichlo. Vzala zdobenou dýku, kterou kdysi dostala na vlastní obranu a připnula si jí i s páskem na stehno, aby byla připravená. Srdce jí rychle tlouklo a ona věděla, že to nepřejde, dokud nebude po všem. Na chodbě paláce zaslechla slabé šramocení. Otevřela dveře a zkontrolovala strážné. Pořád stáli na místě. Už musela trpět přeludy. Venku se ozval ohlušující řev, jak jeden z draků něco zakousl na lovu. Za poslední týdny už si na to zvykla. Tentokrát však bylo něco špatně.

Aemon ležel ve svém velitelském stanu, obklopen třemi dívkami svého výběru a čestnou stráží. Svůj stan měl na kraji tábora, v dostatečném odstupu od vojáků, aby nemusel poslouchat jejich věčné blábolení. Dostal sice nabídku na ubytování v paláci, ale místním buranům nevěřil. Bude lepší je spálit z povrchu země, než tolerovat jejich zrádné štěbetání za jeho zády. Jeho generálové byli připravení. Draci byli hladoví a vojáci ve střehu. Bude to blesková a krvavá akce, přesně jak to měl rád. Do rána bude mít hlavu téhle rádoby princezny naraženou na kůlu před svým stanem. A s ní i hlavy všech, kdo se mu opováží vzepřít. Do útoku zbývalo pár minut a on je plánoval strávit tady, v bezpečném doprovodu svých dvou obřích strážců a jeho milenek. „Přála si jeho výsost Braavosské červené?“ zeptal se jeden z pacholků, který přinesl jídlo a víno pro něj i jeho dívky. Toho poskoka, co přišel před hodinou, dal zbičovat, za to, že jednu z číší rozlil. Snad bude tenhle lepší. Ačkoli o tom dost pochyboval, protože jak mu již bylo známo, byl neustále obklopen samými neschopnými imbecily. „Pokud nevíš, co jsem si přál, tak bych si nejspíš měl přát takový výprask, na který do smrti nezapomeneš.“ Pacholek přikývl. „Jistě, vaše výsosti. Předpokládám, že myslíš do své smrti, kteréžto přání ti rád vyplním.“ Než stihl Aemon vykřiknout, smaragdy vykládaný tenký meč vylétl zpod pacholkovy tuniky. Jednomu ze strážců okamžitě prosekl krční tepnu a ten se s chrčením zřítil na zem. Druhý sáhl po meči, ale nebyl dost rychlý. Chytl se za pahýl, který býval jeho rukou a řevem se válel ve vlastní krvi. Stačil jeden další sek, a řev utichl. Aemon sáhl po svém meči z Valyrijské oceli. Všechny dívky se zatím daly na nezřízený útěk daleko od vraha. Aemon vyskočil na nohy. „Modli se. Modli se ke všem svým bohům, ty prašivá svině, abych tě zabil v boji! Protože jestli ne, nakrmím tebou psy!“ zařval. Útočník se jenom zašklebil. „To vskutku budu. Já jsem svůj jediný bůh.“ Aemon ho ani nenechal domluvit. Vrhl se dopředu a šel přímo po krku. Zabiják stojící proti němu rychle padnul koleny na zem, za pohybu se přetočil a prosmýkl se pod Aemonovým mečem. Sekl při tom po jeho nohách a přeťal Aemonovi šlachy na patách. Ten vřískl bolestí tak, že to muselo být slyšet snad míli daleko. Šlachy se stočily směrem nahoru k lýtkům a vytvořily na jeho nohách nepříjemné boule. Aemon padl na zem. Švihl po útočníkovi mečem, ale v tu chvíli se mu něco ostrého zakouslo do zápěstí. Krev vystříkla všude kolem a on jenom v šoku zůstal koukat na to co, bývaly jeho ruce. V dálce zařičel Kanibal vzetky. Útok právě začal. „Zdá se, že moji bohové jsou vcelku účinní.“ Poznamenal chladně muž stojící nad ním. Namířil na Aemonův krk napůl rozbitou lahví vína. „Jedno Braavosské červené pro krále Aeoma.“ Aemon cítil, jak se mu střepy zarývají do jednoho oka a do kůže na obličeji. Bolest byla tak nesnesitelná, že za pár vteřin ztratil vědomí.

Kanibalův ohromující řev jí téměř zmrazil krev v žilách. Uvědomila si, že ostatní draky dnes nikde neviděla. Museli se rozdělit. Aemon zaútočí na všechny ostrovy najednou. Pro jistotu držela všechny vojenské posádky v pohotovosti, ale dobře věděla, že proti téhle přerostlé kreatuře nezmůžou nic. Můžou tak nanejvýš zkusit zabít Aemona a jeho generály, ale na to nejspíš ani nedojde. Věděla, že to takhle může skončit. Celou dobu v napětí čekali, jak se Targaryenský šílenec rozhodne. A on se rozhodl tak, jak to u Targaryenů většinou bývalo. Slíbila, že neuteče. Že bude bojovat. Strach v ní narůstal, jak se obrovský drak pohyboval střemhlav k městu. Tohle bude strašlivý masakr. Nemůže dělat nic, jen koukat jak všechno co tu léta budovala, končí v plamenech. Do očí jí vyhrkly slzy. Nenechá je tu samotné. Lidi, na kterých jí tolik záleželo. Nenechá je všechny zemřít. A když, tak tu raději zůstane s nimi. Je to lepší než další útěk neznámo kam. Z chodby před jejím pokojem se ozval křik, pak něco těžkého dopadlo na zem. Její stráže. Dveře se v tu chvíli otevřely a v nich stál obrovský muž zakovaný v plátové zbroji. Věděla, že její dýka bude k ničemu, pokud mu jí nevrazí přímo do hledí. V jedné ruce svíral štít velký téměř jako ona a v druhé palcát. Jediným úderem roztříštil dřevěný stolek stojící mezi nimi na kousky a beze slova vyrazil přímo k ní. Čekala na bolestivý úder, který ale nepřišel. Skleněné tabule v jejím okně popraskaly a dovnitř zhoupnul neznámý muž držící se lana. Dopadl na podlahu, překulil se a v momentě kdy se k němu targaryenský voják otočil, střelil mu krátkým skládacím lukem šíp přímo do hledí. Hned potom další. Voják vřískl bolestí a zřítil se k zemi. Otočila se na nově příchozího. Nikdy ho neviděla. Natáhl k ní ruku. „Pojď se mnou, jestli chceš žít.“ Dlouho se nerozmýšlela. Hlavy obou stráží na chodbě byly rozmašírované palcátem na kaši. Městem se rozezněl zvuk chaotické bitvy, jak se Aemonovi jednotky vedené Kanibalem vrhly do útoku. Ser Robin vyběhl z vedlejšího pokoje a připravil se tasit meč. Když uviděl, co se stalo, raději ho zase rychle schoval. „Kdo je to?“ zeptal se. „Netuším. Řekla. Ale zachránil mi život.“ Vyšší muž oblečený v obyčejných hadrech se k oběma otočil. „Howard. Původně mistr. Představování můžeme nechat na později. Seberte to nejnutnější a jdeme.“ Robin při pohledu na ozbrojence raději neprotestoval. Mona se ovšem zarazila. „Já nikam nejdu. Nenechám tu všechny jen tak umřít.“ Howard zavrtěl hlavou. „To nebyla otázka. Jdeme. Musíte se odtud dostat.“ Sáhla po dýce schované v rukávu, ale než stihla cokoli udělat, neznámý muž jí ruku chytil a dýku sebral. „Tohle je od tebe nejen krajně neslušné, ale taky nebezpečné. Co kdybys mě tím zranila. Pak bych tu jen tak ležel a padaly by ze mě střeva. A to opravdu nechceš. Radši bych tu dýku vrátil původnímu majiteli, než si s ní ublížíš.“ Původnímu majiteli? Je pravda, že ta dýka byla dar. Okamžitě jí došlo, co se děje. Chtěla protestovat, ale Robin jí chytl za ruku a společně s ozbrojeným zabijákem jí vlekli pryč.

Dostat se z Aemonova tábora bylo jednodušší, než předpokládal. Teď přicházela ta horší část a první cíl jeho dohody. Tohle s mečem nezvládne. Proplížil se kolem hlídky dvou Targaryenských vojáků a proběhl ulicemi města až k vodopádu, kde za války schovával zbraně. Vedla tam tajná cesta pod ostrov a k malému přístavu v jeskyni. Tam na ně čeká jejich odvoz. Proběhl skrytou pěšinkou až k vodopádu. Po městě už místy vršily mrtvoly domorodých obyvatel a vojáků. Tohle nebyla válka. Tohle byla čistka. Vojenské posádky na ostrovech byly velmi skromné a jejich jediná možnost obrany spočívala v odražení nepřítele dřív, než se dostane na souš. Tady neměli nejmenší šanci a útočníci je drtivou silou zabíjeli po tuctech. Vojáky, civilisty, děti. Nešetřili nikoho. Opatrně vklouzl za vodní stěnu. Už tam na něj čekali. Mona mu málem vrazila facku, jen co ho uviděla. Měla vztek. A právem. Chystali se jí odtáhnout z města pryč proti její vůli. Ale on jí tu nemohl nechat jen tak uhořet se zbytkem lidí. Hromady mrtvol začnou za chvíli pálit a představa, že by měla být mezi nimi, ho uvnitř ničila. „Říkal jsem, že přijdu. Aemon už potíže dělat nebude. A pokud jde o to, že by se někdo z jeho rodiny chtěl pomstít… no, už asi nebude na čem se pomstít. Chtějí tě mrtvou a zabijí tady úplně všechny, aby měli jistotu. Musíte dolů a k lodi.“ Otevřel pouzdro připravené mezi věcmi a vytáhl velkou kuši s několika pečlivě uloženými šipkami. Přehodil si kuši přes rameno a vzal s sebou malou dřevěnou truhličku. „Pokud jde tady o statečného sera Robina… tvoje situace je taková, že žiješ jen proto, aby na mě nebyla naštvaná. Pokud zkusíš utéct,“ ukázal na Howarda „on tě zabije. Pokud jí nebudeš bránit, on tě zabije. Pokud uděláš cokoli, co se mu nebude líbit, má právo tě kdykoli odpravit. Já jdu pro draka. Potkáme se dole. Budeme muset nějakou dobu počkat, než tohle šílenství skončí. Nikdo nás tam hledat nebude.“ Vyndal z věcí velkou alchymistickou zkumavku s nějakou tekutinou. Otevřel jí a celou jeskyní se rozlehl odporný zápach neskutečné intenzity. Trochu jí rozlil k jedinému vchodu dovnitř. „Co u všech bohů je tohle?“ Zeptal se ser Robin. „Kanibalova moč.“ Odpověděl. Robin se na chvíli zarazil. „Vy… vy máte… jeho MOČ? Já nechci být nikde v blízkosti té odporné věci.“ John pokračoval ve vysvětlování. „Nikdo nechce být v blízkosti moči něčeho tak velkého jako je Kanibal. O to jde. Draci, na rozdíl od dalších plazů žijících v téhle části světa, si svoje území značkují močí. Tohle je dračí moč. A tohle je teď Kanibalovo území. Jakékoli zvíře, včetně stopařských psů a dalších věcí se ho bude bát, protože pozná, že je to území něčeho velkého. Aemon měl s sebou dalších pět draků. Žádný z nich si sem teď netroufne přiletět. Žádní psi, žádní vojáci. Teď jste tu v bezpečí.“ Potom se sám polil tím, co zbylo ve zkumavce. „Tohle je naše jediná šance. Jinak se k němu nedokážu přiblížit dost na to, abych si s ním poradil. Drak má skvělý čuch, v momentě kdy by mě zavětřil ve své blízkosti, na otevřeném terénu, po mně. Takhle jsou síly vyrovnané.“ Do svítání zbývalo pár hodin. Nechal je v jeskyni za vodopádem samotné a vyrazil.

Kanibalovo běsnění otřásalo celým městem. Cítil strach i utrpení svého jezdce a věděl, že Aemon je pryč. Teď byl znovu volný a mohl se konečně pustit do díla. Slétl na pláž, kde se zrovna skupinka domobranců snažila vytěsnit Targaryenské útočníky zpět do moře. Spálil je všechny. Útočníky i obránce, bylo mu to jedno. Chtěl je vidět hořet. Chtěl cítit jejich pečené maso, tak jako to chtěl i Aemon. Mohli spolu spálit celý svět. Očistit ho ohněm. Vzít si zpátky všechno, co drakům kdysi patřilo. A teď byl svobodný. Může si vzít, co chce a kdy chce. Teď nadešel čas pomsty, za všechna ta léta ve vyhnanství. Teď nadešel čas pomsty za všechna příkoří, která mu svět kdy způsobil. Spálí je všechny. VŠECHNY. Přistál na náměstí, které měl v cestě. Maličké řvoucí figurky, které se míhaly pod jeho nohama, byly v ten okamžik v ohnivé pasti, ze které nebylo úniku.  Ve vteřině z nich nebylo nic než spálené maso. Viděl, jak se pohybují v domě naproti němu. Jeho ohnivý dech tavil sklo, maso i kosti. Svět kolem něj začínal hořet. Kanibal běsnil jako šílený a křik a pláč umírajících lidí byl tou nejúžasnější hudbou, jakou si jeho uši mohly přát.

Pomalu se připlížil blíž. Kanibal zrovna ocasem roztříštil jeden z baráků vedle něj. Byl mnohem horší, než předpokládal. Kůže byla za léta bojů v divočině zocelená a ztvrdlá boji s dalšími draky. Musí najít lepší úhel. Střelba z blízka nebude stačit. Okamžik překvapení byl stále na jeho straně a Kanibal neměl nejmenší tušení, co se k němu blíží. Proklouzl pod převisem vytvořeným z trosek jednoho z domů a ukryl se za cihlový nával. Vytáhl z pouzdra jednu z šipek. Druhou si opatrně připravil do pusy. Nesměl se dotknout hrotu. Mezi věcmi měl sice látku, která dokáže náplň šipek neutralizovat, ale ta byla na pozdější použití. Teď by byl mrtvý dřív, než by si vůbec něco uvědomil. Věděl, že jak se zaměří na Kanibala, bude odkrytý všem dalším útokům. Nebude se moct bránit nikomu jinému. Pomalu vložil šipku do natažené kuše a kačeřím plížením se posunul vpřed. Kanibal koukal zhruba o třicet stupňů doleva. Udělal ještě jeden krok doprava a zamířil na oko. Doufal, že to bude fungovat. Látka se měla správně vstřebat do krve, ale musel by se dostat až pod Kanibala a zkusit najít měkké místo. Jeho původní plán selhal. Bude muset risknout oko. Kanibal začenichal ve vzduchu a zachytil známý pach. V tu chvíli vystřelil. Zasáhl draka přímo do oka, ale ten nevypadal, že by ho to nějak zaujalo. Zavětřil podruhé a poznal, že je něco špatně. John zatím přebíjel druhou šipku a pomalu se plížil od draka směrem zpět za barikádu, od které přišel. Bude to muset zkusit znovu. Zbývaly mu čtyři náboje. Pak teprve nastane problém. Čtyři jsou dost. Kanibal zakvílel a do místa, kde ještě před minutou John seděl, dopadla smrtící dávka ohně. Drak začínal tušit, že je v pasti a podle toho jednal. Začal chrlit oheň na všechny strany a metal ocasem kolem sebe tak, aby zasáhl cokoli ve svém okolí. John popolezl několik desítek stop doprava a schoval se do díry po něčem, mohl být sklep domu, nyní zasypaný sutí. Teď nebo nikdy. Namířil na Kanibalovo druhé oko a vystřelil.

Cesta jeskyněmi trvala zdánlivě nekonečně dlouho. K hladině moře to byly desítky metrů a cesty byly dostatečně mírné, aby nikdo, kdo tuhle tajnou chodbu používal, nemusel šplhat. Mona byla celá potlučená, místy odřená a z ruky jí tekla krev. Byla stejně nešťastná, jako v den, kdy musela před válkou utéct poprvé. Uvědomila si, jak málo mohla ve světě šílenců a jejich draků změnit. Vlastně nebylo jinak téměř nic. Ani jako princezna nemohla nic dělat. Jen poslala své vojáky na smrt a jejich rodiny – pokud se dožijí rána – jí za to budou navždycky proklínat. A ona bude proklínat sebe, že utekla. Na jednu stranu chtěla žít. Věděla, že chce dnešní noc přežít. Na druhou stranu nevěděla, jak se dokáže sama na sobě podívat do očí ve svém odraze a žít s tím co uvidí. Už dvakrát její svět shořel a ona tomu dvakrát přihlížela. Nemohla se zbavit dojmu, že možná… možná měla shořet s ním. Rychle tu myšlenku zahnala. Nebyla to její chyba. To ten blázen. Blázen a jeho drak. Ale který byl který. V malé říční zátoce na dně jeskyně čekal převoz. Nebyla to loď pro plavbu na otevřeném moři, ale vezme je do skrýše na jiném ostrově, kde už bude čekat skutečná loď. Teď jim nezbývalo, než čekat. Zastavila se a uvědomila si jednu zásadní věc. Řev z města pominul. Nevěděla proč. Možná už bylo po boji. Možná už byly všichni nastohovaní v hromadách těl čekajících na spálení a zpracování, nic jiného než kusy masa na krmení draků a válečných psů. A pokud se odtud nedostanou, čeká je to samé.

Obrovské nehybné tělo leželo rozvalené po celém náměstí. Jak Kanibal padl, srazil většinu budov okolo sebe, které ještě stály. Všichni živí svědci se okamžitě rozprchli, v marné naději, že snad zajetí nebo útěk do okolních lesů by je mohl zachránit. Jen jeden šílenec se vydal přímo k rozevřené dračí tlamě. Dohoda zněla jasně. Za Kanibalovu mrtvolu si může z draka vzít, cokoli jen si usmyslí. Alchimii studoval léta, stejně jako všechny další vědy. Poznání bylo jeho největší zbraní, dokonce větší než k dokonalosti vybroušené techniky boje snad s kteroukoli zbraní, na kterou si vzpomněl. Vědomosti rozhodovaly války. Ne počty vojáků, ne statečná srdce obyčejných lidí. Vědomosti. A těch měl dost, aby z Kanibala vytáhl právě tu jednu jedinou věc, kterou potřeboval.

Seděla u improvizovaného ohníčku a ohřívala se. Ztratila dost krve a šrámu po celém těle měla tolik, že bude do konce života mít víc jizev, než většina přeživších vojáků. Ačkoli v paláci se jí nic nestalo, cesta přes město byla zlá. Umírající lidé všude kolem, boj na život a na smrt. Howard zabil dobrých dvacet vojáků, než je dostal do bezpečí. Ona jen jednoho. Povalil jí na zem, zatímco ostatní byli obklíčeni přesilou. Nechtěl jí zabít. Chtěl něco mnohem horšího. Vrazila mu do oka dýku, kterou jí Howard předtím vrátil. Ale to nebylo dost. Voják zařičel bolestí a sápal se na ní dál. Bodala ho tak dlouho, dokud z něj nevyprchal všechen život. Bylo to poprvé, kdy někoho sama zabila. Byl to hrozný pocit. Pro její svědomí. Pro ni. Vzala někomu život. I když on by vzal ten její, stejně se necítila vůbec příjemně. John dorazil před necelou hodinou a od té doby s Howardem pořád něco řešili u ohně. Robin spal na palubě převozu. Byl úplně vyčerpaný, a i když neviděla, že by s někým skutečně bojoval, oblečení měl na mnoha místech potrhané a obrovský zeleno-bílý štít s černou slepicí otlučený. „Vezmu si první hlídku. Necháme je přes den tady a v noci vyrazíme. Musíme se dostat pryč, než si někdo všimne, že princeznu nemají. Targaryeni se o tomhle dozvědí a přitáhnou s ještě větším vojskem. V Západozemí bude brzy válka a bude hodně ošklivá. Ale my teď máme svoje problémy a ty musíme vyřešit předně. Ty se zkus pořádně vyspat. Potřebuju, abys fungoval naplno.“ Howard přikývl. Dojedl sušené maso, které měl na převozu připravené do zásoby a v klidu se odebral ke spánku. Ona ještě spát nemohla. Musela přemýšlet o všem, co se stalo. John přišel až k ní a přinesl jí dřevěnou misku něčeho krvavě rudé barvy, co vypadalo jako maso smíchané s bylinkami a něčím co hrozně páchlo. Bylo to nejspíš syrové. „Jez. Je to sice odporné, ale pomůže ti to zotavit se. Zatáhne to jizvy tak, že ani nepoznáš, že tam nějaké jsou. Nejspíš si jich v budoucnu nikdo ani nevšimne. Rychle se po tom dáš dohromady.“ Sám měl misku toho stejného jídla. Na těle neměl ani škrábnutí, stejně jako Howard. Byla by přísahala, že během takového masakru museli mít na sobě aspoň náznak nějakého poškození. Ale asi v tom jen za ta léta uměli chodit. Ochutnala jedno sousto té věci. Chutnalo to stejně otřesně, jako to páchlo. Skutečně to nejspíš bylo syrové maso kdo ví s čím. Donutila se dostat toho do sebe ještě pár soust. V tomhle jí nikdy nelhal. Nebála se, že by jí zkusil něčím otrávit, nebo tak něco. Pokud by jí chtěl zabít, už to mohl udělat. Trvalo jí to několik minut, ale nakonec tu odpornost téměř celou snědla. John mezitím sežvýkal svou porci. Došel k ní a vzal od ní prázdnou misku. Pořád ještě žvýkala poslední sousto, ale už byla téměř u konce. Sklonil se k ní aby si byl jistý, že je nikdo další nemůže slyšet. „Pokud ti tohle nechutnalo, moje nabídka s roztavenou čokoládou pořád platí.“ Málem vyprskla maso z pusy ven. Na tohle nebyla připravená. Na vteřinku se začala dusit a nekontrolovatelně kašlat. Nakonec se jí podařilo dostat se zpátky do normálu. Byla naprosto vyřízená. Ať snědla cokoli, začínalo to rychle zabírat. Oči se jí zavíraly a ani ne za minutu už se odebrala do klidných vod spánku.

Všichni už spali. John pomalu došel ke svým věcem. Vybalil malé kožené pouzdro. Kamínek uložený v něm žhnul víc než kdy dřív. Vzal ho do dlaně. Jeho kůže se začala při doteku škvařit, jak tu rozpálenou věc tiskl plnou silou. Už brzy, pomyslel si. Už brzy bude mít pro nádobu duší to nejlepší možné využití. Vrátil kamínek tam, kde ho vzal a pečlivě uklidil. Ještě jednou se ujistil, že všichni spí. Vytáhl ze své brašny všechny tři kresby a velmi důkladně je spálil tak, aby jejich obsah už nebylo nikdy možné odhalit.  Kůže na jeho dlani byla opět v pořádku.

Epilog

„Pokud budeme pokračovat odnětím dalšího kusu kůže, nezbude na tvých zádech už moc ke stažení. Potom samozřejmě budeme muset přistoupit k vynětí druhé oční bulvy, což bude… no, asi stejné jako vynětí té první. Takže se zeptám ještě jednou. Nádoba duší. Vím, že alespoň jednu máte. Muži bez tváře shromažďují takovéhle věci a nikdy je nedají z ruky, pokud se k nim něco takového dostane. Dračí vejce, staré artefakty, drahé cetky… občas se i k něčemu hodí. Ale ve vašem domě nic jako nádoba duší nebylo. Kde je?“

Zmrzačené tělo přivázané ke stropu sklepení s sebou několikrát škublo v zoufalé snaze uniknout bolesti. Z úst mu vytékala krev, většina kůže byla pryč. Zbývající oko tikalo po ztemnělé místnosti, prchajíce před pobaveným pohledem krutého věznitele. Dolní končetiny byly oddělené nad koleny a to, co z torsa ještě drželo pohromadě, nebylo daleko od rozpadnutí.

„Neboj, ztráta vědomí je ještě velmi daleko. Těch několik kapek hořké látky, kterou jsi dostal pod jazyk tomu zabrání. Používali jsme jí k výslechům Dothraků během třetí války o Svobodná města. Stačí špetka a můžeš si s obětí dělat, co chceš. Hodiny a hodiny bez úniku. Samozřejmě, zahlcení nervové soustavy tak, aby nevypnula vědomí při první šanci, také zvýší citlivost na bolest. To už ale víš z první ruky.“

Zabijácký mistr s sebou ještě jednou škubl bolestí. Poslední dny mu splývaly dohromady v jedno nepřetržité utrpení. „Ukradli… ukradli…“ Prázdnou oční jamkou mu v tu chvíli prolétla vlna ostré bolesti a on zasténal hrůzou. Muži bez tváře byli vycvičení, aby odolali všem možným druhům mučení a násilí, ale věc sedící naproti němu byla zcela jiný kalibr.

„No vidíš, už to z tebe leze. Ještě pár dní tady, stáhneme trochu víc kůže, povrtáme se v mozku a nakonec z tebe možná vypadne i něco rozumného. Ne, že bych tě pak nechal jít, tuhle hranici už jsme dávno překročili, ale aspoň to pak můžeme rychle ukončit. Co ty…“

Hlasité klepání přicházející shora přerušilo jejich rozhovor.

„Zdá se, že si někdo žádá mojí pozornosti. Asi někdo důležitý, když si dal tu práci hledat mě až tady. Nebo někdo hledá tebe, v kterémžto případě má opravdu špatný den. Jdu to vyřídit, ty počkej tady. A ne, že vezmeš nohy na ramena.“

Dveře sklepení se s tichým cvaknutím dovřeli, jak šel nahoru do skromné dřevěné chatrče, kterou koupil od místních domorodců pár let nazpět. Tady, v civilizací neprobádaných koutech jižního Sothoryosu, kde se divočina snoubila s dosud neznámými domorodými kmeny, kde zvířata v Západozemí a Svobodných městech známá jenom z bojových jam volně brázdila stepi, a kde největším výkřikem pokroku byla stavba z vysušených cihel z hnoje, měl klid na svou práci a život daleko ode všeho, co opustil. Pokud se tedy těm jatkům, která za sebou zanechal, dalo říkat práce.

Slunce již bylo vysoko na obloze a teploty venku byly téměř nesnesitelné. Každý, kdo měl jen trochu rozumu, byl v tuhle dobu zalezlý ve stínu nebo ještě lépe v některém z v zemi vykopaných domů, které skýtaly alespoň nějakou ochranu. Velký stahovací nůž schoval za záda a připravil se k výpadu. Opatrně přistoupil ke dveřím, na jejichž druhé straně vyčkávala známá tvář. Poodstoupil ode dveří a vytáhl z brašny přehozené přes židli malou lahvičku s vodou. Podstrčil jí spodem ven. „Vypít. Hned.“ Muž na druhé straně chvilku zvědavě prohlížel obsah a poté bez váhání spolkl celý obsah najednou. „Takže je to pravda.“ Ozvalo se z venku. „Kdybych patřil k mužům bez tváře, teď bych ležel v křečích na zemi a moje pravá podoba by se odhalila. To znamená, že za ten požár v Braavosu můžeš ty. Proč mě to vlastně vůbec nepřekvapuje.“

Dveře vedoucí do skromného obydlí se otevřely a muž uvnitř odložil stahovací nůž stranou. Oba se zasmáli. Podali si ruce a poplácali se po ramenou. Na předloktích měli stejná tetování obra v řetězech, shazujícího velkou kouli ze zad. To tetování pocházelo z dob, které dávno odvál vítr, z válek, které už nikdo nepamatoval, z tajných převratů, o kterých nikdo nevěděl. „Howarde.“ Pozdravil hostitel svého nového hosta. „Johne, jsem rád, že žiješ. A že jsi evidentně neztratil nic ze svojí opatrnosti.“ John ho poplácal po rameni. „Mám hodně nepřátel. Musel jsem si být jistý, že tě nedostali. Zrovna jsem s jedním z nich vedl velmi přátelskou konverzaci, kdy já se ptal a on řval jako malá holka. Jsi vítán se kdykoli přidat do debaty.“ Howardovi proběhl mráz po zádech, když si uvědomil, jak asi taková konverzace mohla vypadat. „Že už je to ale let.“ Začal John konverzaci. „Naposledy jsme se viděli kdy? Při atentátu na Aegona třicátého? Třicátého čtvrtého? Kdo si to má pamatovat, ty Targaryeni jsou jako krysy. Jednou za čas to pobiješ, že zbyde třeba jeden nebo dva a za pár let toho máš zase dvacet ve vrhu jak potkanů.“ Druhý muž se zasmál „Třicátého čtvrtého. To byl tuhej parchant. Ať hnije v zemi.“ „Ať hnije.“ Přitakal John. „Každopádně jsi vážil cestu přes půl světa, abys mě našel. A ačkoli si návštěv svých přátel velice cením, nepředpokládám, že by sis jen tak přijel do jižního Sothoryosu popovídat, jak jde život. Takže se prosím posaď a vyklop to.“ Vyšší z mužů se svalil do pohodlného houpacího křesla stojícího u stolku. Bylo pletené z výhonků dřevní trávy a vystlané sušenými listy obřích palem. „Můžu ti nabídnout něco k pití? Moc toho tady nemám, místní nemají alkohol rádi a já ho používám spíš pro alchymii než pro kuchyni. Ale pokud máš zájem…“ „To cos mi podal, stačilo. Díky.“ Hostitel se v klidu usadil do křesla naproti. „Mám dneska ještě hodně práce, takže pokud se nechceš pár dní zdržet a vypravit se na slony…“

„Vím, že pořád lovíš. A vím proč.“ John zavrtěl hlavou. „Neberu teď zakázky.“ Vyšší z mužů si povzdechl. „Lidé, co mě platí, chtějí zabít víc much jednou ranou. Včetně tebe. Ale já jsem jim nabídl, že z tebe může být řešení celého problému. Řešení, na kterém vyděláme všichni.“ Vytáhl z brašny tři portréty. Na jednom z nich byla dívka, mohlo jí být kolem dvaceti let. Dlouhé, tmavé, vlnité vlasy jí spadaly na ramena, a kdyby portrét zachycoval větší část těla, pokračovaly by až k pasu. Z oříškových očí čišelo veselí a její úsměv zářil víc, než slunce nad Sothoryjskými stepmi. Ve vlasech měla vpletené fialové květy. Na druhém obrázku byl nějaký muž, očividně urozeného původu. Velice štíhlá postava, dlouhé, rezavě-hnědé vlasy, oválný obličej. Dlouhý knír pod jeho nosem nejspíš skrýval jizvy z bojů. Na portrétu měl na sobě svojí bílo-zelenou zbroj s černou slepicí ve znaku. Na třetím… Kanibal. Nejstarší z žijících draků, jednu dobu považován za mrtvého. Modré oči chvilku prohlížely všechny kresby. Byla ještě krásnější než v den, kdy ji viděl poprvé. Vlastně pokaždé, když jí viděl, byla v jeho očích krásnější. „Na tomhle světě neexistuje žádné množství peněz, které by mě donutilo se na ní jenom křivě podívat. Jsi tu zbytečně. Pokud chcete princeznu z Letních ostrovů, najměte si Muže bez tváře. Nebo, ještě lépe, nechte jí být. Na Letních ostrovech není nic, co by vám vůbec zaplatilo náklady na takovou akci. Pokud jde o něj… pochybuji, že by mě jeho mrtvola posunula kamkoli dál v hledání toho co sháním.“ Howard si ovšem jen promnul oči a unaveně pokračoval. „A tím se dostáváme k té největší části problému. A to jsi ty. Ačkoli po sobě velmi důkladně uklízíš, zůstala za tebou krvavá lázeň všude, kde ses objevil. Kolik lidí jsi kvůli tomu zabil? Desítky? Stovky?“ „Přestal jsem počítat někde po třech stovkách.“ „To je právě ono. Nemůžeš jen tak stahovat lidi z kůže, vyvražďovat a svrhávat celé rody a myslet si, že si toho nikdo nevšimne. Proto jsem tady. Vyřešit oba problémy najednou. Já dostanu hlavu princezny a jejího manžela…“ „Manžela?“ Zeptal se opovržlivě při pohledu na druhou kresbu. „Ano manžela. A tvůj problém se tím vyřeší taky. Navíc, Muže bez tváře jsme zkusili. Někdo je zmasakroval. Stejně jako kohokoli dalšího, kdo se jí postavil do cesty. Podle situace v Braavosu a té hlouposti s vodou hádám, že o tom něco víš.“ Hostitel jen zakroutil hlavou. „Svrhávali jsme vládnoucí rody dávno předtím, než si nějaká banda dvorních šašků vymyslela, že s R`hllorovým kultem budou řešit všechny problémy světa. Sám jsi u toho nejednou byl a víš, kolik lidí jsme u toho zlikvidovali. Pokud si někdo myslí, že teď jen tak přestanu, koupím si farmu někde ve vidlákově a budu do konce života spokojeně farmařit, tak to je omyl. Oba jsme víc než dobře vycvičení na zabíjení lidí Howarde, to je to co nám jde nejlíp a co jsme dělali vždycky. Další věc – můj problém se nedá vyřešit penězi a nejspíš ani ničím, co by měl v držení tvůj zaměstnavatel. Pokud jde o princeznu, nevidím jediný důvod, proč bych teď neměl dojít za kýmkoli, kdo tě platí a přidat jeho vycpanou hlavu k těm, co mám vystavené doma v Braavosu. Myslím, že vedle lebky Jiného by se krásně vyjímala.“

Howard sedící v proutěném křesle si znovu povzdechl. Poté sáhl do své brašny a vytáhl pečlivě zabalené pouzdro. Pomalu jej otevřel a položil na stůl malý, placatý, žhnoucí kamínek s rytinami. „Opravdu si myslíš, že bych tě urazil penězi? Pokud vím, tohle by mohlo tvůj názor přehodnotit. Život za život. Princeznu za princeznu.“ Bledé oči se toužebně zahleděly na předmět před nimi. „Kvůli tomuhle… jsem zabil opravdu hodně lidí. Pokud jste sehnali nádobu duší, jak je možné, že vůbec potřebujete mě? Tahle věc má ve správných rukách větší hodnotu, než celé Letní ostrovy dohromady.“ „Já vím. Potřebujeme tě, protože je evidentní, že někdo stojí za ní a dává velmi dobrý pozor, co se kolem ní děje. A vypořádat se s tebou by bylo nejen nesmírně nákladné, ale také riskantní. Navíc, Letní ostrovy budou brzy hostit celou Aemonovu dobyvačnou armádu i s draky. Pokud by se nám podařilo je poštvat proti sobě a nějakého toho draka zlikvidovat, vyřešilo by to ještě víc problémů v Západozemí. Takže nádoba duší za ní a pět milionů zlatých draků za něj. Cenu za Kanibala si řekni sám. Můžeš mít zpátky všechno, co chceš a k tomu zajištění na celý život.“ John si chvíli prohlížel kamínek ležící na stole. „Kdysi jsem pro ni napsal knížku, víš? Sbírku básniček.“ „Myslíš Sonety zla?“ „Jo. To bylo ono.“ „A jak to dopadlo?“ Zeptal se host. „Evidentně je vdaná“ „To mě mrzí…“ „Tři podmínky. Zaprvé, peníze si nech. Jeho hlavu dostaneš jen tak, protože se mi prostě nelíbí. Zadruhé, nezkřivíš jí ani vlásek na hlavě.“ Znovu očima prozkoumal kamínek ležící na stole. „Mám mnohem lepší nápad, pokud jde o naplnění tvé zakázky. Jistě víš, k čemu se nádoba duší používá.  Co se týká draka, pomůžeš mi ho dostat. Já si z něj vezmu, co chci a k čemu chci. Jak a proč je moje věc. Platí?“ Vyšší z mužů se pousmál. „Platí.“ Hostitel vstal ze svého křesla. „Gratuluji, právě sis najal tu nejspolehlivější armádu široko daleko – mě. Mám dole ještě nějakou práci. Vezmi všechno, co uznáš za vhodné a především mojí kuši. Za hodinu vyrážíme.“

Konec první části.