DLOUHO OČEKÁVANÉ SHLEDÁNÍ
(Příběh mrtvého muže)
Byli tu všichni.
Ochozy byly narvané k prasknutí, ve vzduchu se vznášelo zvláštní elektrizující napětí a očekávání něčeho výjimečného. Diváci bouřili, hučeli, pískali a dělali západozemské vlny.
V čestné lóži bylo možno spatřiti Eddarda Starka, kterak sedí vedle Catelyn Stark a drží ji decentně za ruku, kousek vedle nich prince Rhaegara Targaryena, který právě něco šeptal do ucha Lyanny Stark, a ta vyprskla smíchy, Robb Stark se svou Jeyne, usmívající se na sebe a šťastni, Viserys v hloučku Targaryenských králů, princů a šlechty. Byl tu Tywin Lannister, se svými zachmuřenými licousy a po boku se svou chotí Joannou, s ním Kevan Lannister, vyskytoval se zde výrazně ovíněný Oberyn Martell, Qhorin Půlruký něco probíral s Jeorem Mormontem a Donalem Noyem, dlouhovlasý a strohý Arthur Dayne se svou překrásnou sestrou Ašarou (ta občas vrhala kradmé pohledy po Eddardovi a ještě víc po Brandonovi Starkovi), Gerold Hightower ve svém bílém plášti, po boku Jona Arryna seděla Lysa Arryn, která trochu popuzeně pozorovala okolní dění, jako by s tím tak úplně nesouhlasila a vyhlížela někoho, kdo se měl dostavit, ale nakonec nepřišel. Byli tu Syrio Forrell, khal Drogo, Renly, Robert Baratheon, Waymar Royce, chlapec Mycah, který na všechnu tu slávu hleděl s otevřenou pusou, a další a další. Opodál se bezstarostně proháněli a váleli v trávě Šedý vítr a Lady a vůbec jim nevadilo, že jsou z nich někteří lidé, kteří zlovlky ještě nikdy předtím neviděli, viditelně nervózní.
„Už to bude?“
„Kde jsou?“
„My chceme show!“
„Tam! Už jdou!“
Herold počkal, až se vřava, která propukla po vstupu obou aktérů souboje, utiší. Odkašlal si a četl z připraveného pokrouceného pergamenu. Po slavnostním představení a pár organizačních poznámkách přistoupil k závěrečné větě.
„A vítěz si vybojuje právo návratu.“
Po těchto slovech publikum ztichlo, rozhostilo se hrobové mlčení. Bylo to ohromení z tak neočekávané nabídky, nebo jen prostá závist?
V aréně proti sobě stáli dva bojovníci. Lehký vítr jim čechral pláště.
Jeden z nich byl velký jako hora, ohromný, robustní, zvířecí a obludně velkým mečem. Z očí mu čišela neskrývaná brutalita.
Druhý měl zjizvenou a spálenou polovinu tváře.
„Konečně spolu,“ zachroptěl obr.
„Také jsem se na to setkání těšil,“ podotkl ten s popálenou tváří. „Dalo by se říct, že to byla jedna z hlavních motivací mého života.“
„Děláš velkou hloupost. Ale to ty jsi dělal vždycky.“
„Jsi si jistý, že jsme tu správně, bratře?“
„Myslel jsem, že jsem mrtvý. Myslel jsem, že jsi mrtvý i ty. Nevím, co se to tu děje. Ale na tom pramálo záleží. Záleží jen na mém meči a na mém protivníkovi. Jsi mrtvý muž, Sandore. Teď už definitivně.“
„To je možné. Ale pořád si myslím, že moje místo je někde jinde. Že ještě musím udělat něco, co za mě nikdo jiný neudělá. Chápeš?“
„Ne. Zvedni meč a braň se, mrtvolo!“
Gregor Clegane se zvířeckým řevem zaútočil. Neútočil jen svým mečem, ale celým svým tělem, bylo to, jako když se dá do pohybu lavina, soukolí svlastva, železa a primitivní touhy zabíjet.
Bratrovražedný souboj mohl začít.
***
Gregor řval, strašlivě zařval a pak mu z úst vytryskla skrze zuby krev a on se zřítil k zemi. Naposledy sebou zaškubal v předsmrtné křeči a pak znehybněl.
Sandor vytrhl meč z jeho břicha a ustoupil stranou.
Bylo po všem. Zíral na mrtvé tělo ležící před ním. Rozhlédl se kolem sebe.
Cítil, jak mu ze srdce odchází zloba a nenávist a on náhle pocítil cosi blízkého úlevě, ztrátě, či snad dokonce smutku.
A vyčerpání, při kterém se slabě zapotácel.
Bylo to, jako by jeho tělo opustila posedlost a najednou nevěděl, co si má dál počít. Co dál dělat, co hledat, jak žít. Cítil bezradnost, kterou dosud nikdy nepoznal.
Dělo se s ním něco zvláštního. Gregorova smrt ho změnila, jakoby rozpůlila, oddělila od jeho podstaty. Ztratil něco důležitého, něco, co bylo dosud přirozenou součástí jeho života.
Opustil ho vztek. Na tom místě, kde v něm odjakživa byl, kde se vyhříval, schoulený, vždy připravený probuzení, krásný, hřejivý vztek, teď bylo prázdno.
Ztratil svůj vztek. V jistém smyslu si připadal jako znovuzrozený. Vyléčený. Opravdu?
Už teď ho to prázdné místo bolelo, vadilo mu, svrbělo ho jako useknutá část duše.
„To bylo naposledy, co jsme byli spolu,“ ozval se v něm důvěrně známý hlas, který slyšel jenom on.
A pak byl sám. Pes v něm umřel. Zdechl. Pošel. Zmizel neznámo kam. Vždycky mu pomáhal, když bylo nejhůř. Byl jeho věrným společníkem na cestách, v nevěstincích, v boji.
Cítil to opuštění, nevýslovnou ztrátu, osamění muže, jenž ztratil to nejcennější, co měl. Věc, jež ho činila tím, čím byl, čím se stal, tím, jak ho viděli ostatní. Na okamžik ho zachvátilo zoufalství a panika.
A náhle pocítil, že prázdnotu, kterou v sobě měl, a kterou si hýčkal jako milenec svoji milou, obsadilo něco jiného. Něco znepokojivého, slastného a zavazujícího. Něžného a silného.
Ještě pro to neměl pojmenování, ale věděl, že to vychází přímo ze srdce. Ze středu jeho osobnosti. Z místa, kde si byl sám sobě nejblíž.
V hledišti povstal princ Oberyn a se zaťatou pěstí hlasitě zvolal: „A je to! Konečně to někdo udělal pořádně!“
Sandor ho odměnil znaveným pohledem.
Dlouho se rozhlížel po tribunách. Pátral zrakem v Starkovské lóži.
„Není tady,“ zamumlal si pod vousy.
Přistoupil k němu herold, uctivě se klaněl a pobízel ho.
„Musíte jít, pane. Tady nemůžete zůstat. Pojďte se mnou.“
Sandor omámený jako ve snu za ním kráčel a nechal se vést jakousi chodbou mezi trámy, světlem a stínem, chladem a horkem, ohněm a ledem.
Pak stáli před stařičkou a omšelou kamennou brankou porostlou lišejníkem a drobnými bělavými kvítky. Podíval se skrze ni, ale nemohl nic spatřit.
Herold se usmál a pokynul mu.
„Hledat západní stezku, vedoucí branou vzteku, teď musíš jít. Směr znáš dík minulosti.“
Sandor zaskřípal zuby.
Odněkud se zvalo zvonění umíráčku, ale znělo pozpátku.
Před tím, než vykročil, naposledy zaváhal. Otevíralo se před ním nespočet možností a každá byla jeho.
***
Sansa se s trhnutím probudila, celá zpocená. Brr, to byl ale divný sen!
Zašátrala na nočním stolku rukou a nacpala si do pusy na uklidněnou pár kousků citronových zákusků, které měla vždy při ruce.
Zeširoka zívla na celé kolo, protáhla se a vyklouzla z vyhřátého pelíšku své královsky přepychové postele.
Za okny sněžilo a zdálo se, že to sněžení nikdy neskončí.
Vrzly dveře a dřív než se stačila otočit, věděla, kdo jediný má tuto schopnost přicházet naprosto nečekaně a netušeně jako duch.
Byla to Arya. Tváře měla celé rudé a límec od sněhu. Uličnicky se na ni zašklebila a předvedla jakousi parodii na úklonu.
„Nejjasnější Královno Severu, dovol, abych vám vyřídila vzkaz.“
Sansa se na ni laskavě usmála. „Ale jdi ty, nemusíš být tak oficiální. Oč jde?“
„Právě jsme se s Jonem koulovali, když vtom…“
„Co?“
Arya významně zakoulela očima. Na tváři jí pohrával záhadný úsměv.
„Chce se s tebou setkat nějaký mnich.“
Sansa překvapeně vzhlédla a zamrkala.
