Položka sedm
Vlčí máky! Stovky, tisíce vlčích máků, kam oko dohlédne. Otevíraly svá okvětí ke slunci, chvěly se ve větru a tančily se žlutými motýly. A holčička s nimi. Smála se, proplétala se mezi nimi, opatrně, aby je nepodupala, občas nějaký utrhla, kde se květiny dusily, objímala je, klaněla se jim, lehla si na zem, až z celého světa zbyl jen zářící šarlat, nad ní a v jejích jasných očích.
Bylo horko. Květy se brzy zavřou, zezelenají a zhnědnou, a až uzrají, sklidí se. Ještě předtím je budou trhat léčitelé pětioké bohyně, aby měli čím tišit bolesti nemocných. Co nesklidí oni, půjde do koláčů.
Květy jsou ale lepší než koláče. Natrhala jich plnou náruč, krásných karmínových květů, plných radosti a života. Jeden si zapletla do bílých vlasů. Pak dostala nápad a upletla z květin věneček, posadila si ho na hlavu jako korunu. Než s tím byla hotová, den se nachýlil, slunce zmizelo.
Posbírala květiny a spěšně vykročila domů, tam, co západ slunce zbarvil nebe do ruda.
Teprve když spatřila vesnici, došlo jí, že to není sluncem.
„Co s tou holkou budeš dělat?“
„Totéž, co ty s ostatními.“
„Ta není k ničemu,“ zabručel mužský hlas, „a dál ji neprodáš.“
„Proč by byla k ničemu? Viděl jsi její oči?“ Žena mluvila pomalu a klidně, zatímco mužova netrpělivost vzrůstala.
„O tom přece mluvím! Je slabá, nehodí se pro práci. Jen zabere místo a stravu ostatním, až nakonec stejně pojde. Já bych to ukončil hned.“
„Že o ni nemáš zájem ty, neznamená, že se nehodí nikomu. Vezmu ji s sebou, jak jsem řekla.“
„Ale…“
Mužova námitka vyzněla do prázdna. Vstupní závěs stanu se rozhrnul a žena vkročila dovnitř. Zvolna přešla k ohništi, dřepla si a zlehka se dotkla dívčina ramene.
„Jak se jmenuješ?“ tázala se laskavě.
Má šaty z červánčí, pomyslela si dívenka, vytrvale hledíc k zemi.
„Máš krásnou korunu,“ promluvila žena, když se jí nedostávalo odpovědi.
Květiny! Úplně na ně zapomněla. Dívka překvapeně hmátla do vlasů a věnec strhla. Na okamžik při tom zvedla oči a střetla se s pohledem té ženy. Staré ženy.
„A krásné oči,“ poznamenala žena a povzdechla si. „Měla jsi těch květin víc, že ano? Viděla jsem je. Co jsi viděla ty, děvče? Vím, že víc než ostatní.“
Teď se na ni dívka zadívala úmyslně, plná nevěřícnosti. Rudé oči se střetly s modrýma. Jak to mohla vědět?
„Jak to víš?“ zašeptala roztřeseně, když zvědavost převládla nad strachem.
Modré oči se usmály. „Občas se dívám do plamenů a vídám v nich věci.“ Ženiny vlasy byly taky bílé, ale od stáří, sem tam v nich ještě prosvítal slámově zbarvený pramen. „Řekni mi, co jsi viděla, děvče, a já tě vezmu s sebou mezi ty, co tak činí běžně.“
„Ale já… já nikdy…“ odmlčela se.
Žena trpělivě vyčkávala. „Nevadí, že tomu nerozumíš. Prostě mi to řekni.“ Na tváři měla lehký úsměv a v očích zvědavost.
„Viděla jsem…“ Co vlastně? „…oheň. A stíny.“ Když přiběhla k vesnici, plameny se vzpínaly až k nebi. „A v těch stínech… máky. Letící máky.“ Hledala svůj domov, svou rodinu, ale z plamenů vyšlehly obrazy a přikovaly ji na místě. „Slunce… ne, hvězdu. A…“ Květiny se jí vysypaly z náruče, když se plameny shlukly v jeden tvar. „…krev. Rudou hvězdu. Kometu.“
Žena se usmála.
„Tak pojď,“ zvedla se. „Už mi povíš, jak se jmenuješ?“
Dívka ji váhavě následovala. „Mel… Jsem Melony.“
Chrám rudého boha poblíž ašajské brány nebyl tak rudý, jak by člověk očekával. Zvenčí jistě, to ano, vevnitř však byly zdi z červeného pískovce omítnuty na bílo či na žluto, a podlahy z velkých černých kamenů musely být pořád bez poskvrnky.
A tak Melony drhla. Od chvíle, kdy do chrámu prvně vstoupila, už z něj nevyšla, trávila svůj čas v chladném stínu kamenných zdí, starala se o podlahu, o smetí, o nádobí… Pohybovala se po celé budově, mohla kamkoli, pokud tam zrovna měla práci, a pokud bylo třeba, vyšla i na nádvoří, kde v hluboké jámě plápolal veliký oheň, střežící bohovo světlo za nocí a sloužící modlitbám ve dne. Přestože bylo vedro, bylo i vevnitř ohňů spousta, menších, ale důležitých, ona však nesměla ani zamést popel usazený před krbem, natož přiložit. To byla práce pro jiné. Pro ty, co nosili rudé či žluté šaty. Pro ty, co nebyli otroky.
„Náš chrám je malý, ale velmi významný,“ řekla jí ta vlídná žena, když ji odváděla z místa, které jí přestalo být domovem. Oproti sídlu pětioké bohyně, které znala ze své domoviny, byl vskutku malý, ale žádné známky významnosti Melony dosud nezpozorovala. Do chrámu nepřicházel nikdo cizí, žádní nemocní, žádní věřící ani snoubenci bažící po sňatku. Jeho osazenstvo tvořily dvě desítky kněží, tucet akolytů a hrstka otroků. I v její vesnici žilo víc lidí. Když ještě žili.
Tu starou ženu vídala už jen zdálky. Někdy ji potkala při úklidu, účastnila se také večerních obřadů, kde bělovlasá odříkávala slova, jejichž význam Melony nechápala. Za celou dobu s ní mluvila jen jednou, když na její tváři zaplály R’hllorovy plameny a ona křičela bolestí, volala po matce, stínozemských bozích a makovém mléce. „Teď máš novou rodinu, Melony, a nového boha. Jen on je ten pravý,“ řekla jí žena, klidně a bez výčitek.
„Říkalas, že se budu dívat do plamenů,“ naříkalo děvče.
„Řekla jsem, že tě vezmu mezi ty, co se dívají. Ty s největší pravděpodobností v plamenech už nic neuvidíš. Rozhodně ne, pokud nebudeš věřit. Ale ty máš mnohem důležitější úkol, Melony. Jen vyčkej, než přijde čas.“
A tak čekala. Někdy, když měla práci hotovou, usedla před krb a hleděla do ohně, dokud ji nepálily oči. Ale byl tam jen oheň. Ostatní děti s plamenem na tváři se jí smály. „Zůstaneš s námi a budeš uklízet. Napořád, napořád!“
Dny plynuly a ona pochopila, že je to pravda.
„Pojď se mnou.“
Hlas zazněl nečekaně přímo u ní, když zase upírala oči do ohně. Škubla sebou a ucítila žár na tváři, protože se příliš přiblížila plamenům. Otočila se.
Bělovlasá žena se usmála. „Tak pojď.“
Následovala vlnění rudých šatů dlouhou chodbou a po schodech nahoru až do místnosti nad hlavním vchodem, která sloužila hlavní kněžce jako studovna. Že je bělovlasá hlavní uctívačkou, pochopila Melony už dávno.
„Něco ti ukážu,“ pravila žena a rozevřela tlustý svazek ve žluté kůži.
„Neumím…“ začala dívka, ale to už žena nalistovala hledanou stranu. Obrázek.
„To je…“ nestačila se divit.
„Je to ona? Opravdu? Podívej se pořádně.“
Melony udiveně dosedla na stoličku a strčila nos až skoro na stránku. Oheň, krev, žár a záře a stín.
„Je to ona. Ta hvězda, co jsem viděla v ohni. Vypadala zrovna takhle. Ale letěla. Tahle se nehýbe.“
Žena se rozesmála. „No jistě, je to jen obrázek. Melony,“ začala a posadila se vedle ní, „znáš příběh o dlouhé noci a bojovníkovi světla?“
Zavrtěla hlavou.
„Byl to velký hrdina,“ vyprávěla žena a její modré oči zvážněly. „Před mnohými věky zachránil náš svět, když na něj padla temná noc a hrozila, že nikdy neskončí. Musel obětovat to nejcennější, aby osud světa zvrátil, aby mohl ukovat meč, který by zahnal síly temnoty. Nakonec se mu to podařilo.
Jenže síly temnoty byly zahnány, ale ne poraženy. Stáhly se do noci, zhojily svá zranění a zas začaly růst. Brzy budeme stát před hrozbou ještě strašlivější, než byla ta první. Ale když tehdy Jiný ustoupil, bylo předpovězeno, že až se vrátí, vrátí se i ten, co má sílu ho zahnat. Zrodí se v kouři a soli a to právě v den, kdy tahle rudá hvězda začne krvácet.
A díky tobě, Melony, víme, že ten den je blízko.“
Holčičce chvíli trvalo, než to všechno pochopila. Pak se usmála. „Takže bude všechno v pořádku? Ten bojovník se vrátí se svým kouzelným mečem a znovu zvítězí?“
Kněžka si povzdychla. „Tak jednoduché to není. On neví o svém údělu a my nevíme, kde ho hledat, abychom mu to pověděli.“
„Ale něco přece musíme udělat!“ Melony to připadalo jako jedna z těch pohádek, jimž kdysi naslouchala před spaním. „Copak není způsob, jak ho najít?“
„Jistěže je tu jeden způsob.“
Melony se celá nedočkavá narovnala na stoličce, očima přímo visela ženě na rtech.
„Máme kouzlo. Obřad. Je velmi složitý a vyžaduje velmi vzácné… pomůcky, přísady, složitá zaříkání. Ale díky tvému proroctví,“ žena se vlídně usmála, „jsme všechno stihli sehnat včas. Najdeme ho.“
„Já to věděla!“
„Podle nebeských znamení nastane nejvhodnější čas zítra, proto večer provedeme obřad. Pomůžeš mi?“
Melony ztuhla. „Já ti smím pomoct?“
„No jistě. Říkala jsem ti přece, že jsi důležitá osoba. Už přišel čas.“
Dívka radostí zatleskala, ale rychle se uklidnila, zvážněla a půvabně přikývla. „Velmi ráda ti pomůžu najít bojovníka světla.“
Oheň v jámě ještě nikdy nebyl tak malý. Nebyl větší než to, co běžně plápolalo v krbech. Melony nevěděla, proč tomu tak je, ale neměla čas to zjišťovat. Nosila kouzelné přísady v různých nádobách, v dřevě a porcelánu, nesla i jednu malou kamennou krabičku a viděla dva akolyty ve žlutém, jak táhnou krabici z drátěného pletiva, něco v něm šramotilo. Myslela si, že taky dostane žluté roucho, když smí pomáhat s kouzlem, ale nechali jí šedé šaty otroka, i když nově ušité. Celý chrám žhnul očekáváním, kdo nic nenosil, něco sháněl, nebo se modlil. Do toho všeho pražilo slunce a Melony by si ani nevšimla, že už se kloní k západu, kdyby jí akolyta nevrazil proutěný koš s tím, že je to poslední chybějící přísada. Byl plný vlčích máků, jistě posledních tohoto léta.
K večeru se shromáždili na nádvoří, stejně jako každý jiný den. Když slunce nad obzorem zrudlo, přišla bělovlasá. Až na to, že teď její vlasy byly rudé henou, i její tvář byla rudá, jen její světlé oči dávaly vědět o její totožnosti. Ruce, rovněž zardělé mastí, zvedla k nebi a začala zpívat.
„R’hllore, jsi světlo v našich očích, oheň v našich srdcích, teplo v našich tělech. Dáváš nám slunce, jež zahřívá naše dny, dáváš nám hvězdy, které nás stráží ve tmě noci. Stvořil jsi je, aby nám osvětlovaly cestu a chránily nás před nocí.
Noc je temná a plná hrůz, ale tvoje je moc a sláva a světlo,“ zpívala, když slunce zašlo.
„Noc je temná,“ opakovaly hlasy okolo a Melony zpívala s nimi.
„Přines nám úsvit, Pane světla, zaplaš černou noc. Sešli bojovníka, jenž porazí síly temnoty.“
„Azor Ahai!“ zpívaly hlasy a Melony s nimi, i když nevěděla, co ta slova znamenají.
„Dej nám najít správnou cestu. Sešli svá znamení! Sešli nám hledače!“
„Sešli hledače!“
„R’hlloooor…“
Poslední tón visel ve vzduchu a na nádvoří zavládlo hrobové ticho. Melony se snažila nedýchat. S průběhem obřadu byla seznámena jen zběžně, ale věděla, co bude následovat.
Jeden z kněží přistoupil k bělovlasé s lahvičkou z černého křišťálu. Vzala ji, potřela si substancí rty a zbytek mrskla do jámového ohně. Ten vzápětí vystřelil až k nebi, oslepil všechny bílým jasem a vzápětí se zase schoulil do jámy. Šero se teď oslepeným očím zdálo jako půlnoční tma. Žena začala zpívat.
Tentokrát jí Melony nerozuměla, protože obřad právě začal a bylo třeba uvést ho modlitbou ve starém jazyce Stínozemí. Kněží jí řekli, že obřad je velmi náročný, má probudit ty nejskrytější R’hllorovy síly, které neznají naši řeč. Síla slov byla umocněna substancí, které se přezdívalo Stín, podle místa jejího původu. Co v ní je, to věděla jen bělovlasá.
R’hllor. To bylo jediné, co jí Melony rozuměla. Ale v této řeči to znělo jako sykot svíce, dunění hromu, praskání ohně. Kněžčin zpěv stoupal k nebi a v ozvěně se odrážel od zdí chrámu. Melony se cítila podivně ospalá. Nevnímala nic, než ten zpěv, melodický hlas staré ženy a slova, znějící spíš jako svět sám.
Ale nesmí přece usnout, nesmí se nechat unést, má přece svůj úkol. Ponese jednu přísadu, tu poslední, předá ji kněžce, aby ji hodila do ohně. Zamrkala a probrala se. Musí být bdělá, aby to nepokazila. Slíbila přece pomoct s hledáním bojovníka.
Zpěv utichl. Stará žena mírně rozpažila a pronesla první pokyn.
„Hvězdný prach, nalezen v Rudé pustině,“ zaznělo do ticha. „První přísada.“
Akolyta, o kterém věděla, že se jmenuje Gaethi, vzal jednu z dřevěných krabic a předstoupil. Kněžka zvedla víko a nabrala hrst kovového písku. „Světlo na nebi“, vykřikla a vhodila hrst do jámy. K nebi vystřelil úzký růžový plamen. Akolyta Gaethi začal zpívat neznámá posvátná slova a oheň v jámě se zdál být větší, než na začátku.
„Tělo medúzy z Nefritového moře. Druhá.“ Kněží v rudém rouše se přiblížil se skleněnou nádobou plnou vody. Když ji kněžka otevřela, nad otvorem se objevilo slabounké modré záření. Sáhla dovnitř holou rukou, tvora vytáhla a mrštila do ohně. „Světlo ve vodě!“ Tento plamen byl modrý a vyšší a oheň se teď viditelně zvětšil. I zpívajících hlasů přibylo.
„Mamutí srst ze Země věčné zimy.“ Teď přistoupila žena ve žlutém a Melony měla co dělat, aby nedala najevo svůj údiv. Přísada až z konce světa! Pár chlupů z koženého vaku putovalo do ohně a slovo „Síla!“ znělo vzduchem, když zapraskaly ve žlutém plameni.
„Krev dornského pomeranče.“ Teď Melony ani netušila, kde to místo je. Ukázalo se, že pomeranče byly tím, co rachotilo v pletivovém vězení. Kněžka jeden vytáhla, rozkrojila a šťávu si vymáčkla do dlaně. „Moudrost!“ zavelela, než kapky opustily její ruku a spojily se s oranžovými plameny za hlasitého praskání.
„Rubín z Yi Ti. Pět.“ Kolik toho ještě bude? Těch krabic bylo tolik… Byla už tma, když kněžka vytáhla z kamenné krabičky zářící kámen velikosti dětské pěsti. „Kouzlo!“
Melony marně hledala souvislost mezi těmi slovy. Nejdřív volala živly, pak různé vlastnosti, teď kouzlo? Copak právě jedno nedělají?
„Máky. Ze Stínozemí za Ašajem.“ Kněz Rašan předstoupil s proutěným košem a Melony se nedokázala ubránit zklamání. Doufala, že máky připadnou jí.
„Krása,“ zaznělo a květy se v letu spojily v jedno, až se z jámy vyvalil hustý šarlatový dým, šířící okolo sladkou vůni.
Ano, krása. Nic hezčího než máky na světě není.
„Melony, položka sedm.“
Jen na chvilku nedávala pozor a teď neví, co má přinést. Rozhlédla se okolo, jestli jí nějaká krabice nepadne do oka, ale všechny už byly… všechny materiály… Co je v těch ostatních?
„Melony,“ vyzvala ji kněžka ještě jednou. Všechny oči se na ni upíraly, jen ty modré hleděly do ohně. „Z Ašaje.“
Melony nechtěla pokazit kouzlo, ale nevěděla, co se od ní čeká. Váhavě vykročila. Já přece nejsem oheň, nejsem ani světlo, slunce mě spálí. Proč mě potřebuje? Proč mi to neřekla? Přece nemůže…? Do uší se jí vkrádal zpěv, nerozuměla ničemu, jen praskání ohně a dunění hromu, sykotu svíce a sténání hvězdy.
Když se zastavila na určeném místě, prosebně vzhlédla k bělovlasé. Ta na ni pohlédla, stejně laskavě jako dřív, a bez špetky slitování zazpívala slovo.
„Duše.“
Melony se odvrátila a vstoupila do bílých plamenů. Plakala a její slzy byly oheň.
***
Z ocasu komety, která se krátce předtím objevila na nebi z úplně jiného důvodu, se oddělil kamínek, kapička hvězdné krve, a zamířil k Zemi. Když se střetl s ovzduším, vzplál nebeským ohněm a padal, hoře, až téměř stráven dopadl na mokrý sopečný ostrov. Nepovšimnut, nezaznamenán.
Oheň neuhasl. Rozhořel se nevídanou silou, spolykal poslední zbytky hvězdy a zformoval se do podoby pro tento svět přijatelné. Její srdce bylo mladé, ale mysl moudrá, vůle silná a tvář krásná. Byla světlo, byla oheň, nic než oheň. Pulzující rubín tu skutečnost skryl lidským očím.
Nebude těžké vnuknout jim myšlenku, že přijela lodí z Ašaje, vlastně už teď si to všichni myslí, loď stojí v přístavu s kopou jejích zavazadel. Za rudýma očima se míhaly stíny něčích vzpomínek. Oheň, hlasy, vlčí máky. Ale důležitá byla jen jedna myšlenka.
Věděla, kam má jít, aby se dostala k Němu.