Potkali se u Volantisu
Ve starobylém svobodném městě panoval dusný letní den. Vzduch byl hustý a vlhký. Bylo dokonce takové horko, že se ani ptactvu nechtělo létat a místo toho jen tak posedávalo na střechách majestátných budov Volantisu.
Kupecký dům, nejlepší hostinec ve Volantisu, byl nabytý k prasknutí. U každého stolu někdo seděl. Skupinky kupců, vojáci, obyčejní měšťané… Lidé různého postavení i vzhledu.
U stolu v rohu u okna seděl nad svou číší světlovlasý muž s tváří hustě zarostlou vousem. Upíral svůj kalný zrak do prázdné číše a přemýšlel, zda si objednat další. Jeden z otroků hostinského si nedostatku jeho pitiva povšiml a přistoupil rychle k jeho stolu.
„Mohu vám donést ještě jedno pivo, můj pane?“ zeptal se uctivě mladík s kůží tmavou jako ebenové dřevo. „Či dáte tentokrát přednost pro změnu našemu proslulému červenému vínu? Mohu také nabídnout skvělou řepnou polévku, před chvílí dovařená…“
„Běž někam s tou vaší řepnou sračkou,“ odfrkl si muž a jednou rukou utřel z čela pot. „V takovém dusnu jíst polévku… To určitě. Už mi ta vaše řepa leze krkem. Ještě jedna ta vaše nechutná polévka a začne mi rašit řepa i z uší! Přines mi další pivo,“ řekl již smířlivěji.
„Ano, můj pane,“ uklonil se otrok a odešel splnit jeho přání.
„Zpropadené město…“ ulevil si muž, když mladík odešel. „Už abych splašil nějaké větší peníze a mohl z něho vypadnout. Už ani ty coury tu nejsou, co bývaly,“ mumlal si pro sebe.
„Můj pane, máte zde volno?“ ozvalo se za ním jazykem Západozemí, když právě dychtivě usrkával z čerstvé číše piva. Překvapeně vzhlédl k drobnému mužíkovi. Muž měl chlapeckou postavu, takže vypadal mladší, než ve skutečnosti byl. Hnědé, zacuchané vlasy měl již prokveteny několika šedinami, ale jeho oči barvy mechu měly stejně mladistvý vzhled jako jeho postava.
„Á, našinec!“ zvolal potěšeně sedící muž a podrbal se ve vousech. Náladu na hosty neměl, ale málokdy se mu naskytla možnost pohovořit si v rodném jazyce. „Dobrá, sedni si,“ pokynul nakonec muži.
„Děkuji vám,“ vděčně se usmál příchozí a pátravě na něm spočinul zrakem. „Neznáme se odněkud?“
„Těžko říct… Je to možné. Možná jsme se někdy v minulém životě potkali, ale já si už většinu vzpomínek vypil z hlavy,“ zachechtal se muž.
Příchozí si dál prohlížel jeho majestátnou postavu, husté světlé vlasy a zářivě zelené oči. Ano, už jsme se potkali, ale kde? hloubal v paměti, zatímco muž pokynul opět na otroka.
„Můj nový přítel bude pít se mnou,“ oznámil mladíkovi. „Pivo?“ otočil se na neznámého.
„Raději trochu vína…“ rozpačitě špitl příchozí. „Ale opravdu jen trošku… Moc nevydržím. Nejsem zvyklý pít,“ omluvně se usmál.
„Trochu?! Pche! Dones mu plnou číši,“ otočil se k mladému otrokovi. „Jsi už dost starý na to, aby ses naučil pořádně pít! Na to nikdy není pozdě,“ oznámil autorativně muži a ten raději neodporoval.
O pár číší vína a piva dál…
„Takže, jak jste, pardon, jak ses sem dostal? Do Volantisu,“ pomalu ze sebe vysoukal mužík, který se představil jako Lan. Mechová očka mu už zářila vypitým vínem a tváře se mu zbarvily do červena.
„To je dlouhý příběh… Dlouhý a trapný,“ rozchechtal se mohutnější z mužů, který si nechal říkat Gery. Lan na něj ale jen dál s očekáváním žmoural svým chlapeckým pohledem a čekal na objasnění.
„Tak dobře teda. Že jsi to ty, povyprávím ti to. Ale ne, že se mi budeš smát!“ zvedl varovně prst a při tom pohybu si rozlil své pivo.
Ostatně, pohyby obou mužů už se stávaly čím dál méně koordinovanými od chvíle, kdy se seznámili. Ani jednomu to ovšem momentálně vůbec nevadilo a naopak měli pocit, jako by byli nejlepšími přáteli už nějakou dobu.
Když Gerymu přinesl otrok novou číši, začal znovu se svým příběhem.
„Kde jsem to skončil? Ech, no jo, já vlastně ještě ani nezačal… Dobře tedy. Pocházím z jednoho velkého západozemského rodu. Z rodu bohatého a známého. Určitě jsi už o nás slyšel, o lvech z Casr—, Castm—, Casterlyho-“ zapletl se muži na pár chvil jazyk „ – skály!“ dořekl s vítězoslavným úsměvem na upocené růžovoučké tváři.
„Prašivé kočky z Lannisportu?!“ vyděšeně vykulil svá tmavě zelená očka Lan.
„Já ti dám prašivé! Tak my jsme spolu skončili, kamaráde!“ postavil se prudce Gery a praštil se o stropní trám nad sebou.
„Promiň, ujelo mi to… Posaď se, Gery,“ chlácholil ho Lan. „Posaď se a dovyprávěj mi to…“
Gery si tedy sedl a na uklidnění si zhluboka lokl piva.
„Takže jak jsem řekl. Jsem Lannister. A proto jsem taky tady,“ významně pozvedl obočí a tajuplně mlčel. I když ve skutečnosti spíš zapomněl, co chtěl říct dál.
„Takže proč jsi teda tady? Jak ses sem dostal?“ nevydržel to po minutě čekání Lan.
„Cože?“ vykulil na něho zelené oči Gery.
„Zatím jsi mi prozradil jen, že jsi Lannister. Ale co děláš ve Volantisu?“ trpělivě mu vysvětlil Lan a zoufale usrkl svého vína. Pomalu mu začínalo stoupat do hlavy. Už dávno překročil svou míru…
„Jo ták. No jo. Ten meč. Vydal jsem se hledat náš meč, víš,“ vzpomněl si náhle Gery.
„Lannisterský?“
„Jistě. Meč rodu Lannisterů z valyrijské oceli. Ztratil se a já se vydal ho najít,“ důležitě pokýval hlavou Gery.
„A jak to dopadlo?“ zajímal se Lan.
„No…“ neochotně odpověděl po pár vteřinách mlčení, „tak nějak neurčitě…“.
„Nenašel jsi ho? Tak proč ses nevrátil do Západozemí?“ byl překvapen Lan.
„Dobře, prozradím ti to, ale ne, že se mi budeš smát,“ upřel na něj výhružný pohled Gery.
„Nebudu. Slibuju,“ slíbil mu s lehce zakaleným pohledem Lan.
„Většinu peněz jsem rozházel s jednou cuchtou a prosázel…“ pokrčil rameny. „Nemám na cestu zpátky.“
„Aha,“ pokýval jen Lan v odpověď, ale v hlavě mu vířil nespočet otázek, které si ovšem raději nechal pro sebe.
„Takže si dáme ještě jedno? Zvu tě. Na pivo ještě mám!“ zachechtal se Gery, když hospodský otrok opět přišel k jejich stolu.
„Já už bych asi neměl… Měl bych se vrátit…“ vykrucoval se Lan.
„Ale nekecej! Jedno ještě zvládneš. Řekl jsem ti přece celý svůj příběh. Jsme přátelé!“ neznal odporu Gery.
„Tak dobře,“ vzdychl Lan a v duchu si vyčítal výběr druha. Že já si k tomu stolu vůbec sedal, ten chlap vydrží jako kůň…
Po dalších číších…
„Počkej a který že ty vlastně jsi, Lane?“ zbystřil najednou Gery a upřel na svého hospodského druha zamlžený zrak. „Říkal jsi, že se možná známe, když sis sedal! Ha!“ byl na sebe pyšný Gery, že si vzpomněl na tu ranou informaci dnešního dne.
„No jo, měl jsem ten dojem. Nebyl jsi náhodou v Harrenově na turnaji, Gery?“ vysoukal ze sebe pomalu.
„V Harrenově? Tam byl přece každý, co něco znamená! Kromě mého bratra… Jinak tam byl skoro každý,“ pokýval znalecky hlavou Gery. „To byl turnaj, že?“ zavzpomínal Gery a na tváři se mu rozprostřel tajuplný úsměv. „Takže jsme se tam my dva potkali?“
„Ano. Asi tam…“ usmál se rozpačitě Lan a lokl si červeného vína. Už mu začínalo i chutnat.
„A z kterého to rodu vlastně teda jsi?“ zajímal se Gery.
„Jmenuju se Howland. Howland Reed ze Stráže u Šedé vody.“
„Ty jsi ten žabožrout?!“ vykřikl Gery s pobavením, ale když viděl, jak Howlandovi naběhla žíla na čele, umírnil svůj smích. „Promiň, Lane, o bažinách jsem vždy slyšel jen samé vtipy… Ale určitě to tam nebude tak hrozné,“ usmál se smířlivě Gery.
Reed si jen tiše lokl vína a naběhlá žíla mu pomalu začínala mizet.
„Takže tys byl u Věže radosti? Tenkrát, když byl zabit slavný Arthur Dayne a další z Královské gardy?!“ pookřál alkoholem dost zmožený Gery.
„No jo. Byl jsem tam. To já ho zabil…“ povzdychl si Howland.
„Ty?! Arthura Dayna? Raději už bys měl přestat pít, kamaráde,“ rozchechtal se na celé kolo Gery, až si musel utírat slzy od smíchu.
„Je to pravda…“ popuzeně se zatvářil Reed.
„Tomu se mi moc nechce věřit,“ s úšklebkem si prohlížel jeho drobnou postavu Gery. „A jak se ti to jako podařilo?“ pochybovačně se nakonec zeptal.
„Jsem sice drobný, ale vcelku rychlý!“ podotkl Howland. „Útočil zrovna na Eddarda, už ho skoro měl a mě neviděl…“ začal vysvětlovat.
„A co pak? Co se stalo??? Tak už to vyklop a nenapínej mě!“ hořel nedočkavostí Gery.
„ A pak mi nešťastnou náhodou naběhl na meč… Ani nevím jak,“ pokrčil rameny Reed.
„Tak to je teda pěkně pitomá náhoda!“ mávl rukou zklamaný Gery.
„Máš recht, to teda je. Taky se tím raději nikde nechlubím…“ souhlasil Howland a unaveně si podložil dlaněmi bradu. Začínaly se mu klížit oči…
„Počkej, nespi!“ zatřepal mu s ramenem Gery. „Co se tam dělo dál?“
„Kde?“ zamumlal se zavřenýma očima Howland.
„U Věže radosti přece! Co jste tam viděli? Mluv!“ třepal s ním Gery.
„Byla tam Lyanna. To ti bylo krásné děvče, ta Lyanna…“ stihl ještě zašeptat znavený Howland s úsměvem na tváři.
Gery se ho pokoušel ještě všemožně probudit, ale veškerá jeho snaha byla marná, Howland byl již absolutně tuhý. Ze spaní se spokojen usmíval a už nevydal ani slovo.
„Zatracený bažinář! Nevydrží pár číší vína!“ odplivl si Gerion a zapřemýšlel, jestli si dá ještě jedno. Tak mohl bych, jedno na cestu…, odsouhlasil si svou touhu a mávl znovu na otroka.
O pár hodin později…
… stále v hostinci
Howlanda probudilo nešetrné třepání jeho ramenem. Neochotně otevřel oči a pohlédl do nerudné tváře hostinského. Sakra, já jsem usnul… uvědomil si.
„J-á, já se omlouvám, pane,“ snažil se ho uklidnit Howland a spěšně vstal. Při tom prudkém pohybu se mu zatočila hlava… Rozhlédl se pomalu po hostinci. Už tam nebyl nikdo kromě něj, hostinského a jeho otroka. „Zaplatím a půjdu.“
„No už je na čase!“ zavrčel hostinský. „Takže to bylo dvacet piv a osm číší vína,“ spočetl účet a sdělil mu cenu.
„Dvacet piv??? Ale já pivo nepiju…“ zmateně mu oznámil Howland a zmateně si začal prohrabovat kapsy.
„To pil váš přítel. Ten co ví, kdy se odchází z hostince!“ ušklíbl se hostinský.
„Přítel…“ podrbal se Howland v rozcuchaných vlasech. Sakra, nic si nepamatuju… Jaký přítel!? Vůbec si na nic nevzpomínám… To musel být ale přítel, když mě nechá zaplatit celou jeho útratu! rozzlobeně si řekl Howland, ale hostinskému přece jen vše zaplatil.
… v bordelu
„Do háje, mě bolí hlava!“ ulevil si Gerion, když po probuzení otevřel oči.
„Taky ses zase zpil jako dobytek,“ opáčila mu Lona, jeho oblíbená volantiská coura. „Přišinul sis to sem jako král, chtěl ses prát a odmítal jsi zaplatit!“
„No jo, já si vůbec nic nepamatuju …“ zabručel Gerion pod vousy.
„Musel jsi toho teda opravdu vypít dost. Mlel jsi dokonce něco o žábách!“ zasmála se zvonivě Lona.
„O ŽÁBÁCH??? Bohové, doufám, že jsem včera nejedl něco z žab! Zatracený Volantis! Už abych se z tohoto podělaného města dostal,“ ulevil si Gerion Lannister a přetáhl si přes bolavou hlavu peřinu.