Slyš mne řvát
Ten večer bylo ve Zlaté síni Casterlyovy skály živo. Od vysokého stropu se odrážela hlasitá hudba a hlasy bavících se lidí a vzduch byl nasáklý vůní a mastnotou pečených prasat. Tolik hostů tu bylo naposled před pěti lety, když se narodil Gerion. Tento večer však patřil Genně. Tywin pohlédl na svou mladší sestru.
Výraz na Gennině tváři měl daleko k radosti. Vypadala stejně jako v ten den, kdy zemřela matka. Dnes se však neúčastnila pohřbu, ale hostiny na počest svého zasnoubení. Nemohl jí to vyčítat, dokonce ji chápal.
Genna Lannister, jediná dcera ze Skály, by si zasloužila lorda či jeho dědice z některého z Velkých rodů. Rodů, mezi něž se řadili i Lannisterové. Rozhodně jí nebyl hoden druhý syn lorda Freye. Jak mohlo otce napadnout hledat své dceři ženicha v řadách vazalského rodů?
A nyní si lord Frey hověl po otcově pravici, ve tváři spokojený pánovitý škleb. O tento výhodný svazek mu stačilo si prostě říct, nic ho to nestálo, a to jen díky tomu, že lord Tytos neznal pýchu. Lord Tytos co chvíli volal další chod a nakládal lordu Freyovi na talíř nejlepší kousky z nich, dychtivý ho potěšit. Ty role jsou špatně, pomyslel si Tywin se zoufalou zlostí, mělo by to být naopak.
Zloba mu měnila sousta v ústech v popel. Odsunul talíř a rozhlédl se kolem. Zdálo se, že si všichni kromě lorda Tytose uvědomovali nerovnost a nesmyslnost tohoto svazku, soudě dle zaražených pohledů lady a lorda Marbrandových. Lord Roland Crakehall si vyměňoval pohoršené pohledy s ostatními. Naopak lady Ellyn Tarbeck se velmi bavila. Od chvíle, kdy Tywinův otec pronesl přípitek, se nepřestávala smát. Proč jim to dovoluješ? A Rudý lev z Kastameru, který měl v úmyslu získat Gennu pro svého syna, již opustil místnost.
Tywin povstal. Natočil se k vyvýšeným lavicím, ve kterých byl usazen jeho otec spolu se svými váženými hosty. „Otče,“ zvolal. Cítil na sobě pohledy svých sourozenců, obzvlášť Gennin. „Otče,“ zopakoval silnějším hlasem. Nyní měl již pozornost většiny přítomných. Utišily se hlasy a muzikanti přestávali hrát.
„Zdá se, že jsi na něco zapomněl, otče. Jestli dovolíš, rád bych ti to připomenul.“
Lord Tytos odložil příbor a zmateně zamrkal. „Copak je, Tywine, děje se něco?“
Tywin se vzpřímil, aby vypadal vyšší než na svých deset let. Před chvíli to v Síni hučelo jako v úle, nyní by bylo slyšet i cinknutí lžíce.
„Nemůžeš provdat Gennu za syna lorda Freye, k tomu druhého.“ Ani se neobtěžoval zapamatovat si jeho jméno.“Freyové nám nejsou rovni. Kdo kdy slyšel, aby se křížil plnokrevník s oslem?“
Celou místností projela vlna hlučného vzrušení. Mnozí lapali po dechu, někteří propukli v bujarý smích a křik. Byly slyšet i údery pěstmi o stůl. Lord Frey vyskočil jako fretka okamžitě na nohy. Křičel a nadával a lord Tytos se ho snažil uklidnit, mumlaje slova omluvy.
Tywin ucítil v dlani jemný dotek drobné ruky. Oplatil jí stisk.
Nakonec se i lord Tytos vztyčil, jeho postoj však postrádal hrdost a bojovnost jeho syna. „Vážení,“ zvolal se zdviženými pažemi, „žádám vás o klid. Omluvte mého syna, prosím. Je to jen malý chlapec, neví, co říká. Snažil se nás nejspíše pobavit. Odpusťte mému hochovi.“ I přes prosby lorda Tytose šum v místnosti neutuchal. Lord Tytos se bezradně rozhlížel, na čele perličky potu, dokud mu pohled nepadl na dvorního šaška. Přikázal mu zazpívat veselou píseň. Alespoň ten ho uposlechl. Lord Tytos se opět posadil, dolil Walderu Freyovi víno a tvářil se, jakoby k ničemu nedošlo.
Nedokázal si zjednat pořádek ani mezi svými dětmi, natož svými vazaly. Měl neposlušného syna před zraky všech okřiknout, potrestat a nechat vykázat z místnosti.
Tywin se otočil zády k otci a odkráčel ven ze Síně. V uších mu stále zvonil smích lady Tarbeck.
Později ten večer, kdy už ležel v posteli, za ním přišla Genna. Odhrnula deku a zachumlala se vedle něj.
„To bylo od tebe moc statečné,“ zašeptala a obtočila mu ruce kolem krku. Tywin neměl rád, když ho takhle škrtila, ale myslel na to, jak ji otec pošle za několik let pryč k Freyům, aby se tam stala ženou jednomu z nich, a tak ji neodstrčil.
„A zbytečné. Je mi to líto, Genno.“
„Líto to bude tomu hňupovi, co si ho vezmu. Udělám mu ze života peklo,“ prohlásila odhodlaným hlasem. Tywin se pousmál a pohladil ji po vlasech.
„Ty jsi opravdová lvice, sestřičko.“
„Stejně jako ty. Až budeš lordem, přivezeš mě zpátky domů, viď, Tywine?“
„Udělám vše, co si budeš přát.“
Políbila ho na tvář. „Ty budeš velkým lordem, Tywine, já to vím.“
***
To ráno přiletěli havrani. Jakmile je Tywin zpozoroval, zaklepal na dveře mistru Creylenovi a vyžádal si nahlédnutí do dopisů. Nyní seděl u stolu a rozšiřoval své pergamenové svitky o další zápisy. Z hněvu, který v něm bublal od chvíle, kdy dočetl poslední psaní, se mu třásly ruce. Odložil brk.
„Tywine, pojď se mnou cvičit s mečem,“ ozval se ode dveří udýchaný hlas.
„Teď ne, Kevane. Nemám čas. Řekni Tygettovi,“ odbyl ho Tywin suše.
Kevan k němu přistoupil. „Čte si v knihovně. Mám prý jít za tebou, jako chodím vždycky se vším. A divil se, že jsem si najednou vzpomněl i na něj. Nechápu, co to do něj vjelo.“
Tywin věděl co, ale mlčel. „A co Gerion?“
Kevan nervózně přešlápl. „Ten odešel s Jasonem a Chadem do božího háje. Asi zase střílet zajíce.“
Jason byl kovářský učeň a Chad kuchařův syn. Tywin se snažil neuhodit pěstí do stolu, když zasyčel: „Kolikrát jsem mu říkal, aby se netahal s těmi spratky? Copak se to hodí?“
„Říkal jsem mu to,“ bránil se Kevan, přestože výtka v Tywinově hlase nebyla mířena k němu. „Ale neposlouchá, nikdy neposlouchá.“
„Já vím.“ Gerion neposlouchal ani Tywina, natož Kevana.
„Co znamenají ta čísla?“ zeptal se náhle Kevan s prstem namířeným na čerstvě zaschlý inkoust.
„Že otec opět nesplatil své dluhy.“
Kevan sklonil hlavu a začal si žmoulat lem svého kabátce. Tywin si s nelibostí povšiml záplaty na lokti. Bude muset nechat ušít nové šaty. Nejen pro Geriona. Ostatní je potřebují také. Až bude v pokladně dost zlata, samozřejmě.
„Mistr Creylen si myslí, že by ses neměl zabývat otcovými záležitostmi. Jsi na to příliš mladý.“
„Nebudu příliš mladý napořád, Kevane. Až budu pánem Skály, dám všechny otcovy dluhy do pořádku. Protože Lannister vždy platí svůj dluh. Ale to už otec asi zapomněl,“ podotkl Tywin s hořkostí. „Stejně jako zapomněl naše rodová slova,“ dodal a myslel přitom na ten dopis. Lišil se od těch ostatních. Neobsahoval prosby o peníze, ani naopak žádosti o vrácení peněz. Varoval, vyhrožoval, urážel. Každé slovo v tom dopise bylo jako poleno vhozené do ohně v Tywinově nitru.
Vyskočil z křesla a zamířil ke dveřím. „Kam jdeš?“
„Naučit otce, jak mají lvi řvát.“
„Ale co ser Broom? Čeká na nás. Už jsem zajistil-“
„Příště, Kevane. Slibuji.“
***
Tywin zastihl svého otce v jeho pracovně. Skláněl se nad masivním stolem z vyřezávaného dřeva.
„Ah, Tywine,“ pozdravil ho, „přeješ si něco, synu?“
„Jen jsem se přišel optat, zda jsi už četl psaní od lady Ellyn,“ odpověděl Tywin konverzačním tónem. Věděl, že je už otec četl. Leželo mu otevřené na desce stolu.
Lord Tytos si prsty projel řídnoucí vlasy. „Ano, ano, zrovna jsem ho dočetl…“ To je vše? Celá tvá reakce? Tywin si musel proplést ruce za zády, nebo by se neovládl, popadl by otce za ramena a třásl jím, dokud by z něj nevytřásl veškerou tu pošetilost a bláhovost.
„Jak jí odpovíš?“
„Nejdříve ze všeho budu muset svolat rodinnou radu. Už jsem dal poslat pro strýce Tybalda a Tytose.“ Jak ti pomohou rady těch, kteří uvažují stejně jako ty?
„Víš, synu, možná má lady Ellyn pravdu. Jejího manžela vězníme už přes týden a možná je na čase – “ Pak se lord Tytos zarazil, když si na sobě uvědomil synův upřený pohled. „Co si myslíš?“
„Co si myslím, otče?“ procedil Tywin skrz zuby. „Myslím, že bys jí měl poslat zpět manžela, pokud si to přeje. Ve třech kusech; končetiny za Tyreka, trup za Tymiana a hlavu za Stafforda.“
Lord Tytos se nejistě zasmál. „No no, Tywine! Nebuď pořád tak horkokrevný.“
„Horkokrevný? Otče, zajala tři mé bratrance, opovážila se vztáhnout ruku na příslušníky rodu svého lenního pána a ještě si myslí, že jí za takové drzé chování vrátíme manžela? Tohle je zrada, otče, a ty ji za ni musíš potrestat.“
„Určitě se nějak domluvíme, netřeba prolévat ničí krev. Tarbeckové jsou již dlouho našimi dobrými přáteli a velmi silnými spojenci k tomu.“
„Silní a také neposlušní, to je nebezpečná kombinace. Nebo jsi už zapomněl, proč jsi nechal uvěznit starého Tarbecka? To tak rychle opomíjíš křivdy, kterých se na tobě dopouští druzí?“
Lord Tytos se neklidně procházel po pokoji, kroutíc si přitom zlatý licous, zatímco Tywin stál jako socha uprostřed pokoje a propaloval ho tvrdým pohledem. „Bylo to celé zbytečné. Prosté nedorozumění. Kdybych ho býval nedával věznit, nemuseli bychom nyní řešit tuhle nepříjemnost,“ mumlal si lord Tytos.
„Máš pravdu, měl jsi ho dát ihned popravit,“ odvětil Tywin ledově. „Není ještě pozdě tak učinit… Každopádně ho nemůžeš propustit, nemůžeš se jim vzdát. Ostatní vazalové by to pochopili jako naši slabost, jako svolení k tomu se chovat, jak se jim zlíbí.“
„Nemůžeme si dovolit jít s Tarbecky do otevřené války. Znamenalo by to i válku Reynům a Bohové ví, komu dalšímu. Je to příliš riskantní.“
„Člověk může riskovat jen v případě, že má co ztratit. Pověz, co můžeme ztratit my?“ odfrkl si Tywin. „Vazalové k nám nechovají žádný respekt, pokladna zeje prázdnotou-“
„Dost!“ vykřikl lord Tytos a Tywin téměř nadskočil překvapením. Nepamatoval se, kdy otec naposled zvýšil hlas. „Jestli jí nevrátíme manžela, bude ublíženo tvým bratrancům. To chceš, Tywine?“
„Jestli pošleš starého Tarbecka domů, Lannisterové ztratí i ten poslední zbytek autority, o který jsi nás ještě nestihl připravit,“ vyštěkl Tywin.
S uspokojením sledoval, jak se otcova bledá tvář stáhla do bolestné grimasy. Dorážel na něj i jiný podivný pocit, ale Tywin ho zatlačil pryč. Kdyby byl lord Tytos silnějším mužem a přísnějším otcem, Tywin by ten den obdržel políček. Byl proto zklamaný, když se lord Tytos jen otočil a beze slova odešel.
„Ty nejsi žádný lev,“ zašeptal Tywin do prázdna.
***
Začalo svítat, když odezněl poslední nářek umírajícího. Bylo tu najednou podivné ticho. Obloha byla stále příliš temná, než aby mohl zrakem zabrat celý výjev svého činu. Snažil se nedýchat příliš zhluboka, neboť vzduch páchl po krvi a spáleném masu.
Zahleděl se do dále, skrz dým a plameny, a zrak mu padl na daleké vodopády, kterých si předtím nevšiml. Už si vzpomněl. Ve výhledu mu stála věž Castameru. Už tu však není, pomyslel si s uspokojením a snažil se vepsat si do paměti každý detail obrazu před sebou.
Tak takhle chutná vítězství, pomyslel si a rozhodl se, že se mu líbí.
***
Ta děvka si dovolila příliš. Byl by ji ve své zuřivosti zabil, kdyby neseděl ve Zlaté síni se všemi lidmi kolem. Kolem krku se jí skvěl zlatý náhrdelník s rubíny vsazenými do medailonků ve tvaru lvích tlap. Matčin náhrdelník. Ta děvka ho musela ukrást.
Tywin se po roce své služby jako Pobočník krále vrátil domů, jen aby ho tu přivítaly chaos a šílenství. Otec si opět vypůjčil víc, než byl schopen splatit. A s tou courou po jeho boku to bylo ještě horší, neboť ji zahlcoval drahými šperky a šaty. Byla to obyčejná žena z nízkých poměrů, dcera výrobce svíček. Vypomáhala v kuchyni, dokud nepotkala lorda Tytose a neomámila ho svými úsměvy a lichotkami.
Otec ji ubytoval v prostorných a bohatě zařízených komnatách vyhrazených pro urozenou návštěvu a získala dokonce i vlastní služebné. Než dorazil Tywin na Casterlyovu skálu, nasedal to ráno v Lannisportu do povozu, který řídil velmi pošetilý muž. Z radosti z peněz, kterými mu Tywin za jeho službu zaplatil, se rozpovídal. Vytasil se s vtipnou průpovídkou, která kolovala Lannisportem, o tom, kterak každý muž, který si přál být vyslyšen lordem Tytosem, musel pokleknout před jeho milenkou, neboť lordova hlava byla v jejím klíně. Tywin se sice postaral o to, aby vozka už více nepromluvil, ale ponížení vyvolané tou pomluvou tím smazat nedokázal.
Aby se na ní nemusel déle dívat, zabodl Tywin svůj pohled na zeď před sebou. Shodou náhod tam nad římsou krbu visela kuše. Chvíli tu myšlenku převaloval v mysli. Nakonec ji zamítl. Není většího hříšníka než otcovraha.
***
Skze skleněnou kopuli Baelorova septa na ni dopadaly paprsky jasného slunce a prozářily zlatou myrskou krajku na jejích purpurových šatech, že vypadala, jakoby sestoupila z nebes. Tiše se proklel pro svou slabost. Slíbil si však, že k sobě bude shovívavý jen protentokrát. Po tomhle se už nikdy neoddá svým sobeckým zájmům. Vše, co bude od této chvíle nadále činit, bude jen pro pozvednutí svého rodu.
Všechny výčitky a myšlenky se však rozutekly, jakmile jí odhrnul závoj a spočinul očima na těch jejích. Zelené jako měl on, jako budou mít i jeho děti. Snoubila se v ní krása a důmyslnost, byl by blázen, kdyby ji neučinil svou. Usmála se a Tywin si nemohl pomoci a i jemu se zvlnily rty.
Po celý obřad byl v povznesené náladě, dokud nezachytil výraz prince Aeryse. Způsob, jakým si princ prohlížel Joannu, Tywina naplňoval znechucením a vztekem.
Joanna mu stiskla ruku. I ona si toho všimla.
„Nezůstaneme v Králově přístavišti nadlouho,“ zamumlal Tywin do poháru vína.
„Po tvém boku se přeci nemusím ničeho obávat, můj pane,“ odvětila se zdviženými koutky úst.
„Nejsem všemocný, moje paní,“ opáčil. „Nad dědicem Železného trůnu držím asi takovou moc jako jeho manželka.“
Joanna pohlédla úkosem na princeznu sedící s nepřítomným výrazem po princově pravici. Tywin věděl, že k sobě měly blízko. Joanna s Rhaellou vyrůstala od svých dvanácti let.
„Ubohá Rhaella, neměla tolik štěstí jako já. Čím výše je člověk postaven, tím méně je svobodný.“
„Nikdo není svobodný. Jen děti a blázni myslí jinak,“ poznamenal Tywin.
„Chceš se hádat již v první den našeho manželství?“ zasmála se tiše.
Tywin neodpověděl na její otázku, místo toho položil svou: „Představ si, že bych tu nebyl. Co bys dělala, kdyby si tě Aerys vybral?“
„Nikdy by si mě nevybral. Nejsem Targaryen, ale Lannister, a k tomu z té nejbezvýznamnější větve,“ pravila zlehka.
„Nemyslím za svou ženu. Myslím… až tu nebudu. Co kdyby tě chtěl – “ Nemohl se přimět dokončit větu.
Naklonila se k němu tak blízko, až ho na tváři zašimral její dech. „Tywine,“ zašeptala. Nedokázal se soustředit na nic jiného než vůni a teplo jejího těla. „Vždycky tu se mnou budeš. Nikdy bys mě neopustil, viď že ne? Potřebuju tě… ty můj lve z Lannisterů.“
Tywin k ní přiblížil tvář, aby překonal mezeru mezi nimi, když ho přerušil Aerysův opilecký křik.
„Dost bylo čekání!“ zvolal princ a vymrštil se na nohy tak rychle, až převrátil karafu. Rudé víno se vyvalilo ven a potřísnilo princezně Rhaelle živůtek. Okamžitě k ní přispěchaly služebné, ale Aerys ničeho nedbal.
„Pojďte, dámy, nebojte se ho. Tenhle lev nekouše, dobře jsem ho vycvičil. Strhněte z něj všechny kousky, však on si nechá ušít nové!“ A sám se svému vtipu zachechtal.
Aerysův výkřik jako by byl rozkazem všem přítomným ženám a dívkám.
„A lady Joannu si svléknu klidně já sám! Uhněte mi z cesty!“
Než se Tywin vzpamatoval, už se na něj ze všech stran sápaly desítky rukou. Dotýkaly se ho na místech, kde se ho ještě nedotkla ani jeho žena. Jako první byl zbaven svého vyšívaného doubletu.
Zdálo se mu, že zaslechl Joannu, jak vyjekla. Natahoval krk, ale nemohl ji zahlédnout.
„Pohleďte na ně, nejsou sladké? Ihned bych si utrhl,“ zařval Aerys za doprovodu oplzlých zvuků a řehotu dalších mužů.
„Být já králem, zavedl bych zpět Právo první noci. Souhlasíš, lady Joanno?“
Přece se neopováží? Tywin nenáviděl bezmoc, kterou v tu chvíli cítil. Ze zlosti sebou házel a snažil se vymanit ze sevření, ale čím urputnější byl, tím větší vlny nadšeného chichotu vyvolával.
Nezbylo mu než zatnout čelist a čekat na konec.
***
Když se k němu donesly zprávy o otcově smrti, vrátil se ihned domů. Necítil žal, pouze úlevu. Vzal Joannu s sebou, přestože byla obtěžkána dítětem a cestování jí nedělalo dobře.
Jakmile byly otcovy kosti uloženy v Síni hrdinů, vzal lord Tywin vládu nad Skálou pevně do svých rukou. Nejprve ze všeho vydal rozkaz sebrat dlužníkům jejich půdu a majetek a dát ho těm, kterým se jeho otec zadlužil. V pracovně na něho čekal mistr a kastelán s dalšími záležitostmi, ale nejdřív se chtěl vypořádat s tou děvkou.
Byla zbavena veškerého hedvábí, sametu a šperků, do kterých ji lord Tytos halil. Poté byla vysvlečena ze svých šatů. Když klečela obnažená a vzlykajíc před jeho nohama, rozkázal jí, aby vyšla v průvodu stráží do ulic Lannisportu, nahá jako děvka, kterou je, aby celý Západ viděl, co je zač.
„Prosím, můj pane, milost!“ křičela a zoufale se snažila dlaněmi zakrýt si ňadra a klín. „Pro lásku, kterou jsem chovala k tvému otci, smiluj se, prosím!“
„Uděláš, co ti přikazuji, nebo tě pošlu do nevěstince. Tam by sis mohla vydělat na to, abys mi splatila dluhy za veškeré ty šaty a šperky.“
Když domluvil, byl slyšet jen její vzlykot. Už žádný smích.
***
Převalil se na bok a položil opatrně dlaň na Joannino vystouplé břicho.
„Přála bych si velkou rodinu, Tywine.“
„Dvě budou stačit.“ Chlapce a dívku. V duchu viděl, jak se z jejich syna stane největší rytíř v celé říši a jejich dcera bude královnou.
„Alespoň tři,“ opáčila Joanna. Třetí může být pobočníkem krále, rozvíjel Tywin své představy, aby byl nablízku své sestře a mohl ji chránit.
„Dvě a půl,“ podotkl přesto. Rád Joannu škádlil. Zasmála se.
„Spíš bych uvěřila tomu, že nevíš, že nelze mít půl dítěte, než tomu, že jsi zrovna zažertoval.“
„My dokážeme cokoliv, Joanno. Pro nás nebude nic nedosažitelné,“ slíbil jí šeptem.
Přemýšlel, kdy naposled byl takhle šťastný. Nemohl si vzpomenout.