Lvíče
1. kapitola
Procházel květinovými zahradami a nadechoval se svěží vůně šeříků… Bylo zrovna jejich období a zahrada byla zbarvena do jejich barvy. Slunce příjemně hřálo na kůži a jemně pofukoval vánek. Nikde ji neviděl… Prošel další kus zahrady, ale ani tam neobjevil tu, kterou hledal.
„Chlapečku,“ ozvalo se najednou za jeho zády. Ohlédl se. „Chlapečku, tady jsem,“ ozvalo se další volání toho krásného hlasu. Hlas ho vábil k nedalekému jezírku. Prošel keři a po pískem sypané cestě až k jezírku, ale stále ji neviděl. Po chvíli hledání se skrze keře šeříků dostal konečně k příjemnému, krytému místečku ve stínu. Seděla tam na rozprostřené dece, nohy pohodlně natažené, zlaté vlasy jí ve vlnách spadaly po ramenou a její kočičí oči se na něj sladce usmívaly. Měla na sobě lehké zelené šaty, které jí ladily k očím, ale všechnu pozornost si stejně sebralo její obrovské břicho.
„Sedni si ke mně,“ pokynula lehce rukou.
„Nemohl jsem tě najít… Otec říkal, že jsi v zahradách, ale prošel jsem je křížem krážem a ty nikde…“ zamračil se na ni způsobem, jakým to dokážou jen děti.
„Tohle je moje tajné místo,“ naklonila se k němu a pohladila ho po vlasech. Ucítil její jemnou vůni, tak podobnou oné šeříkové. Nikdo nevoní jako ona… „Bude to naše tajemství, ano,“ mrkla na něj laškovně.
Nedokázal se na ni zlobit a už s úsměvem přikývl. Opřel se jí o rameno a sledoval mraky, plující po obloze. Po chvíli ho objala a on se jí pokojně složil do náruče a nechal si čechrat své vlasy.
„Máš vlasy jako ze zlata, chlapečku můj,“ řekla jako by mimoděk. „Jednou z tebe bude krásný muž. A velký rytíř, samozřejmě,“ dodala s úsměvem v hlase, protože věděla, že nic ho nebaví víc, než trénovat bojové dovednosti.
„Budu vládnout Casterlyho skále a ochraňovat tebe a sestru,“ pronesl pyšně, přičemž se prudce posadil.
„Samozřejmě, že budeš, Jaime,“ rozesmála se zvonivým smíchem. „Bude z tebe nejlepší rytíř, jakého kdy Západozemí poznalo,“ dodala už bez úsměvu, ale zato se zábleskem hrdosti v očích.
Náhle krátce přivřela oči… Viděl, jak se jí udělala drobná vráska mezi obočím, na chvíli se jí stáhly ústa.
„Mami?“ popadl ho náhle strach. „Bolí tě něco?!“ stiskl jí s obavami ruku a vykulil své velké zelené oči.
Ten záchvěv byl pryč tak rychle, jako přišel. Na její tváři už se zase rozprostřel laskavý úsměv.
„Nic se neděje, chlapečku. Jen se mi trochu zatočila hlava. To to horko…“ uklidňovala ho.
„Zase tě zlobí?“ svraštil své zlatavé obočí a upřel zlostný pohled na její vzedmuté břicho. „Potvora jedna.“
„No tak, nemrač se na nás,“ s úsměvem ho objala a on se zase stulil do její teplé náruče. „Bude to chlapec, Jaime. Budeš mít bratra,“ zašeptala mu do vlasů.
Tiše poslouchal a nic neříkal, jen si užíval ten pocit bezpečí, něžný dotyk jejích rukou a její krásný hlas.
„Musíš na něj dávat pozor, Jaime. Slib mi to, slib mi, že se o něj postaráš…“ lehce se jí zlomil hlas. Pevně stiskl jednu z rukou, která ho hladila. Propletli své prsty.
„Slib mi to, Jaime…“ zašeptala ještě jednou tiše.
Všude kolem něj se linula ta jemná vůně, směs šeříku a jeho matky. Nejkrásnější vůně na světě.
„Slibuju. Slibuju ti to…“ zašeptal a pohlédl do přimhouřených zelených očí.
Ty oči byly stejné. Měly stejnou zelenkavou barvu, stejný tvar s lehce zvednutými vnějšími koutky, který jim dával vzhled jemné koketnosti. Byly stejné a přece jiné. Ten pohled nebyl pohled jeho matky.
„Copak mi slibuješ? Že nikam nejedeš?“ zeptala se ho s provokativně zvednutým obočím dívka, která seděla vedle něj na posteli a upřeně ho sledovala. Rozhlédl se. Byla noc, nebyl v zahradě, ale ve svém pokoji a stvoření s dlouhými zlatými loknami a kočičíma očima nebyla jeho matka, ale sestra. Tak strašně se jí podobá…
„Vyrušila jsi mě ze snu, sestřičko,“ ušklíbl se líně a posadil se.
„Zdálo se ti o mně?“ položila mu hlavu na rameno a upřela na něj kočičí oči.
„Skoro…“ odpověděl tiše.
„Skoro? Buď se ti o mně zdálo, nebo ne, není nic mezi,“ zkřivila nepatrně své rty, jako to dělávala vždy, když odpovídal nebo konal ne přesně dle jejích představ.
„Už jsi vymyslel, co uděláš pro to, abys nemusel odjet?“ položila mu záludný dotaz.
„Musím odjet pryč… Otec si přeje, abych sloužil jako panoš lordu Crakehallovi. Nemůžu si jen tak postavit hlavu a odmítnout…“ snažil se jí to jemně vysvětlit.
„Můžeme utéct…“ posadila se na posteli se vzrušením v očích. „Budeme putovat spolu, jako milenci z rytířských příběhů. A nikdo nás nikdy nerozdělí!“
„Víš, že to nejde…“
„Srabe,“ utrousila, lehla si k němu zády a zabořila hlavu do polštáře.
Vzdychl. Nesnášel, když se na něj hněvala… Pohladil ji po oblém rameně. Nic.
„Sestřičko?“ zašeptal jí do ucha. Nic.
„Cersei?“ Stále nic. Ruka mu z jejího ramene sjela níž až k lemu výstřihu její noční košile… V mžiku mu tu ruku stiskla.
„Pojď se mnou ven,“ otočila lehce hlavu.
„Nemůžu, musím se vyspat na cestu. Brzo vstávám…“ odpověděl omluvně.
„Pojď se mnou ven,“ otočila se k němu celým tělem a nehtem mu jemně přejela do hrudníku, až ho to lehce zašimralo. „Přece bys neodjel bez rozloučení…“
„Tak dobře,“ zašeptal.
Tiše se proplížili z hradu do zahrad.
„Chceš sledovat hvězdy?“ zeptal se jí zmateně Jaime, když ho táhla sypanými cestami.
Místo odpovědi se jen tiše zasmála.
„Kam jdeme?“ zajímal se dál.
„Tiše, ať nás někdo neslyší,“ napomenula ho s přitisknutým prstem na rtech. „Za chvilku už tam budeme…“
Má pravdu, nebylo by dobré, aby nás tady někdo zahlédl… Měli bychom být v hradě, každý ve své ložnici, uznal a dál se jen nechal tiše vést.
A pak se před nimi rozprostřel pohled na jezero, stříbrně ozářené měsícem, jehož svit na něm tvořil roztodivné obrazce. Zhluboka se nadechl a ucítil jemnou vůni šeříků, jejichž čas opět nastal. Naposledy jsem tu byl s ní… Ale ona už dva roky není s námi a já od té doby k tomu místo nešel. Při vzpomínce na ten krásný letní den se mu sevřel žaludek. Bylo to naposledy, co byl s matkou o samotě. Ten večer se Tyrion narodil…
„Jaime…“ uslyšel tiché volání. Rozhlédl se kolem sebe, ale sestru nikde neviděl.
„Tady, ty troubo,“ zaslechl znovu její škádlivý hlas. Popošel pár kroků, obešel starou vrbu, která tu stála už v době, kdy byl dítětem jejich děd, a naskytl se mu pohled na mírně se svažující břeh jezera, kde po kotníky ve vodě stála jeho sestra. Její šaty ležely nedaleko od břehu a ona byla oblečena jen v měsíčním svitu. Sledoval její měsícem ozářené dívčí tělo, které halily jen dlouhé prameny vlasů, a nezmohl se na slovo. Je nádherná…
Pomalu začala vcházet do jezera.
„Pojď za mnou!“ zavolala na něj přes rameno.
„Cersei, pojď ven! Co když nás někdo uvidí?“
„Bratříčku, kdo by nás v tuto dobu mohl tak vidět? Nebuď srab a pojď za mnou,“ postříkala ho vodou.
„Co mám s tebou dělat,“ brumlal si pod nosem, když si svlékal svůj oděv…
Čas pomalu plynul, měsíc putoval po obloze a on ani netušil, jak dlouho už tam jsou. Chvíli se koupali a pak se nějakou dobu nazí sušili na břehu ve světle měsíce. Jen tak tam leželi tam, sledovali měsíc a dělali to, co dělávali vždy, když spolu byli sami.
„Měl bys tady zůstat,“ řekla mu, když ležel na břiše, ruce pod bradou a pozorovat jezero. „Patříme k sobě, neměli bychom se rozdělit,“ trvala si na svém.
„Víš, že to nejde… Ale budu na tebe myslet každý den, každou hodinu a každou minutu,“ snažil se ji uchlácholit.
„Co z toho? Stejně budeš pryč,“ odfrkla si rozmrzele a vztekle drobnou nožkou kopala do kamínků v okolí.
„Hned jak to bude možné, tak se za tebou vrátím… A budu ti psát…“ Odpovědí mu bylo jen mlčení. „Můžu tě o něco požádat?“ napadlo ho najednou.
„Záleží na tom o co,“ našpulila rtíky.
„Postarej se o Tyriona, zatím co tu nebudu…“ poprosil ji tiše.
„O toho spratka?! To snad nemyslíš vážně…“ odpověděla hlasem, který mrazil.
„Je to náš bratr, Cersei. A je to ještě malé dítě…“
„Ten spratek zabil naši matku! Můj bratr to není. Ne, tohle ti rozhodně neslíbím,“ zkřivila odporem ústa. Nadechovala se k další snůšce vět, když tu náhle uslyšeli nedaleko břehu praskot větviček…
Cersei šťouchla do Jaimeho a bleskurychle si zahalila dlaněmi ňadra.
„Někdo tu je! Viděl nás!“ šeptala s panikou v hlase.
„Kdo je tu? Vylez!“ zavolal Jaime do ticha, ale odpovědi se nedočkal. Po chvíli ale uslyšel další šelest.
„Támhle!“ ukázala prstem Cersei do míst za starou vrbou a Jaime se tak jak byl nahý rozběhl za zvuky. Běžel jen po zvuku cizího běhu, nikoho neviděl, ale sluch ho vedl dále, až konečně ve tmě narazil na nezvaného návštěvníka zahrady. Skočil na něj a po chvíli se dotyčný přestal bránit. Vytáhl ho z tmy křovin na měsíční světlo, k jezeru a odhalil, že jde o Wyllana, syna jednoho z podkoních. Vídával ho, když jezdil s otcem na projížďky, pomáhal jim chystat koně. Chlapec mu sahal sotva k ramenům a upřeně hleděl do země. Od levého koutku mu stékal proužek krve, následek zápasu s Jaimem.
Cersei už byla oblečená a pozorovala chlapce rozzuřeným pohledem.
„Cos tady dělal? Víš, že v našich zahradách nemáš co pohledávat!“ zasyčela na Wyllana.
„Já… Jen jsem se šel projít. Nemohl jsem spát…“ zakoktával se chlapec.
„To určitě. Šmíroval jsi nás!“ nedala se Cersei.
„Uklidni se, sestřičko…“ snažil se ji zkrotit Jaime.
„J-á, já nic neviděl… Opravdu, nic,“ zmateně mumlal chlapec a Jaime pátral v jeho tváři, zda mluví pravdu či nikoli. I kdyby viděl, tak třeba nic nikomu neřekne. Když mu zaplatíme… Třeba bude stačit ho jen vystrašit…
„Lže! Určitě to viděl! Jaime, udělej něco…“ zašeptala mu do ucha rozčíleně sestra.
„Cersei, nech mě přemýšlet!“ okřikl ji a nevěděl, co dělat.
„Slibuju, že nikomu nic neřeknu! Přísahám…“ vystrašeně škemral chlapec a snažil se vyvléknout z Jaimeho sevření.
Jaime ho ale držel pevně. Střídavě pozoroval jeho vystrašený obličej a hysterický výraz své sestry.
„Přísahám, pane… Nic neřeknu,“ žadonil Wyllan.
„Musíme se ho zbavit… Viděl nás!“ panikařila Cersei.
„Prosím… Budu mlčet jako hrob…“
„Nebuď srab. Udělej to, Jaime! Pro mě…“
Jaime shlédl dolů, stál až po kotníky v jezeru.
„Prosím, pane…“
„Jestli mě miluješ, tak to uděláš…“
„ Promiň, chlapče. Ocitl ses ve špatnou dobu na špatném místě…“ podíval se chlapci do očí, než se s ním začal vodou prodírat do větší hloubky…
2. kapitola
„Pánové, jsem rád, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu. Jsem nesmírně vděčný za všechny, co se rozhodli nás posílit. Když uctivě dovolíte, ujmu se vedení celého tažení. Psanci se pohybují po celém lese a často mění místa, kde táboří, ale podle dostupných informací od místního lidu se nám podařilo zjistit, že se rozdělují do dvou skupin a také řadu z jejich obvyklých úkrytů zakreslit na mapě. I my se tedy rozdělíme a půjdeme po jejich případných stopách,“ rozmotal rozsáhlou mapu vysoký, pohledný rytíř Královské gardy. „Rozdělíme se na dvě skupiny, každá půjde z jedné strany lesa. První skupina, vedená serem Barristanem půjde tudy a zde jsou vyznačena ona místa, kde nejčastěji psanci pobývají. Druhá skupina, vedena mnou, pojede touto cestou a stejným způsobem jsou zaznačeny i naše klíčové body,“ ukazoval jim na mapě, ale Jaime měl oči jen pro meč, který bledě zářil jeho za zády. Krásnější meč nikdy neviděl… Tak tohle je ten slavný Úsvit. A jeho stejně slavný majitel – Arthur Dayne. A já s ním budu bojovat bok po boku, začalo se ho zmocňovat vzrušení při pohledu na vysokého muže, který už na pohled vzbuzoval respekt.
Arthur Dayne sroloval mapu a začal muže rozdělovat do skupin. Když se dostal k Jaimemu, pozorně si ho prohlédl a zeptal se: „Jak se jmenuješ, chlapče? A ke komu patříš?“
„Jmenuji se Jaime Lannister a jsem panošem sera Sumnera Crakehalla,“ odpověděl s hrdostí Jaime.
Slyšel toho o Daynově umění už spoustu a nemohl se dočkat, až to spatří na vlastní oči… Bylo to jen pár hodin co se s lordem Crakehallem a ostatními panoši dostavili na smluvené místo. Úkolem srocení nejrůznějších rytířů z okolí bylo dopadnout skupinu psanců, vedených Simonem Toynem, která brázdila Králoles a odtud se zvali Bratrstvo z Králolesa. Když se Jaime poprvé doslechl, že vyjedou do boje proti psancům, nemohl se dočkat toho dne, kdy konečně opustí Chřástalov. A teď je to tady, boj se blíží…
„Á, tak ty jsi dědic Casterlyho skály, syn králova pobočníka… Už jsem o tobě slyšel. Jak jsi na tom s mečem? Předpokládám, že dobře,“ zajímal se Dayne. Byl to vysoký, štíhlý muž s mladistvou tváří. Světlé vlasy se mu neposedně vlnily a jeho fialové oči, jako by se usmívaly. Když se takhle usmívá, vůbec z něj nejde strach, pomyslel si Jaime. Ale jakmile se přestane usmívat…
„Jistě, sere. Trénuji každý den a dělám velké pokroky. Jsem připraven,“ odvětil bez bázně Jaime. Jestli něco ovládal, tak to byl meč. V ničem si nebyl jistější.
„Dobrá, budeš ve skupině se mnou. Teď se najez a pak buď v pravý čas připraven,“ poplácal ho po rameni a šel k dalšímu muži. Krok od něj se ale ještě zastavil a otočil se zpět k Jaimemu, pátravě na něj pohlédl fialovýma očima a pak se usmál. „Podobáš se svojí sestře. Hezké děvče…“
Ano, Cersei… Neviděl ji už čtyři roky. Nebyl si už ani jist, že jsou si stále tak moc podobní, jak všichni vždy tvrdili. Jistě, jsou dvojčata, ale on vyrostl, změnil se a ona zajisté také. Určitě je ještě krásnější než dřív… Když přijel na Chřástalov, myslel na ni každou chvíli, chyběla mu tak, že to až bolelo. Ale časem si začal trochu zvykat. Procvičoval se v boji s mečem i jiným mužským dovednostem. Před dvěma lety dokonce vyhrál svůj první turnaj. Cersei mu samozřejmě pořád chyběla, ale tak dlouhá doba bez shledání a v dopisech si nemohli napsat vše, co by chtěli, a tak mu pro myšlenky na ni zbyl většinou už jen čas před spaním a občas sny. Jinou dívku neměl, ani by nechtěl, ale občas měl pocit, že se mu bez její přítomnosti snad i dýchá o trochu lehčeji… Samozřejmě, pořád ji miloval, byla to jeho sestra, dvojče, druhá polovina jeho samého, ale některé věci nemohla pochopit. Teď byl jeho čas, čas na to, aby se stal rytířem. Takovým, o kterém se budou psát písně…
„Za tebou, chlapče,“ křikl na něj Meč jitra a Jaime se bleskurychle otočil a tasil meč na dalšího přibližujícího se psance. Měl v boji opět navrch, jako skoro vždy při tomto tažení a snadno odrážel výpady protivníka. Už jej měl na lopatkách, když tu koutkem oka zahlédl svého pána, který byl v nesnázích. Rychle očima zkontroloval situaci, všichni rytíři měli plné ruce práce, Arthur Dayne bojoval proti přesile dvou mužů, ale vedl si bezchybně, nicméně nebyl momentálně nikdo, kdy by lordu Sumnerovi pomohl. Jaimeho protivník využil chvíle jeho nepozornosti a rychle se odplazil do úkrytu. Jaime ho nechal být. Prozatím. Ještě to dokončíme… ušklíbl se při pohledu na muže a vyrazil k lordu Sumnerovi, který měl poraněnou nohu a nemohl se postavit. Zranění mu způsobil tlustý chlapisko, kterému říkali Velký břichatý Ben. Ač měl opravdu tučný břich, pohyboval se s rychlostí, kterou byste u muže s jeho postavou nečekali. Podařilo se mu lorda z Chřástalova zahnat až do míst, z kterých neměl možnost úniku a i tam se lord v podstatě díky zraněné noze doplazil. Břichatý Ben už se smíchem zastrčil meč za opasek a právě zvedal obrovitý balvan, kterým chtěl Sumnera dorazit, když se k nim Jaime dostal.
„Ještě se neraduj, tlusťochu,“ křikl na muže Jaime a udělal dva rychlé výpady, které Bena odehnaly od Sumnera. Ale jen co znovu vytáhl svůj meč, už byl Ben opět tím nebezpečným soupeřem.
„Jaime… Pomoz mi vstát, chytá mě křeč do nohy,“ uslyšel naléhavé volání lorda z Chřástalova, když měl zrovna Bena v příznivé pozici pro útok. Nechá mě dnes někdo něco dokončit?“ v duchu se rozčilovat Jaime. Už jsem ho skoro měl. Už chyběla jen trocha… zuřil, ale přece jen se rozhodl poslechnout prosby Sumnera, sklonil se k němu a objal ho kolem pasu. Sumner mu položil ruku kolem krku a nechal se zvednout. Ten tlustý parchant samozřejmě utekl, konstatoval Jaime s tichým úšklebkem na tváři.
Za těch pár dní a nocí, které už tažení trvalo, si vedl velmi dobře. Doposud nebyl výrazně zraněn, těch pár škrábanců a modřin se nepočítá a podařilo se mu odzbrojit několik psanců, jednoho dokonce i zabil. Už pochytali docela velkou část z Bratrstva, ale ti nejdůležitější jim prozatím unikali. Ale časem dojde i na ně, doufal Jaime, a možná to bude i dnes. Bojovali dnem i nocí a na spánek jim zbývalo vždy jen pár hodin, které ale byly i tak nepokojné a rychlé. Ale na spánek bude čas jindy… Měli zprávy i z druhé skupiny, vedené serem Selmym, že i ona zajala několik psanců, ale po Toynovi a Smějícím se rytíři jako by se slehla zem… Však oni se najdou, modlil se Jaime. Dostat tak jednoho z nich, to by byl sen… Písně by se o tom zpívaly celá léta, snil Jaime, zatímco odváděl lorda Sumnera do relativního bezpečí tábora.
„Vedl sis dobře, chlapče,“ usmál se na něj okolojdoucí Arthur Dayne, když Jaime vycházel ze Sumnerova stanu. „Bude lord Crakehall v pořádku?“ zastavil se se zájmem muž.
„Ano, můj pane, měl by být. Rány má ošetřeny a zavázány, krev mu již neteče, tak snad se z toho brzy dostane. Ale v příštích dnech se asi nebude moci zapojit do boje…“ litoval Jaime.
„Budeme to muset zvládnout i bez něj. Cítím, že se blíží chvíle, kdy narazíme i na vůdce Bratrstva. Zatím se schovávají jak lišky v norách, ale věřím, že jim to nedá a brzy se objeví… Obávám se, že nebudou čekat, až my najdeme je a najdou si nás oni. Mohli by zaútočit v noci, během těch pár hodin odpočinku, které máme… Proto jsem se rozhodl posílit hlídky. Doufám, že se zapojíš, chlapče,“ podíval se významně na Jaimeho.
„Jistě, můj pane, bude mi ctí,“ skoro nadšeně souhlasil Jaime.
„Jak je mládí nadšené a nepokojné,“ zasmál se zvonivě Meč jitra. „Dobrá, přijdi tedy do hlavního stanu a dostaneš přidělen čas své hlídky. Ale buď opatrný, chlapče, psanci jsou muži bez cti. Nebezpeční a zákeřní, přesto výborní bojovníci… Je třeba se mít opravdu na pozoru.“
„Já se jich nebojím. Ať klidně přijdou. Všechny je pobiju, do jednoho, “ odfrkl si troufale Jaime.
Arthur Dayne se místo odpovědi jen lehce usmál. Jaký divný úsměv, pomyslel si Jaime. Jeho ústa se usmívají, ale v očích je stín smutku… Rytíř Královské gardy už dál nic neřekl a vydal se do svého stanu, zřejmě si dát pár hodin spánku, tak se Jaime vydal do hlavního stanu, aby si vyslechl, která hodina mu bude přidělena.
Ke svému vzteku dostal hodinu skoro před svítáním. To na mě ani možná nepřijde řada! Jestli dojde k boji, jestli psanci na tábor zaútočí, tak to bude určitě v té nejhlubší noci. A pokud se na mě přece jen dostane, tak je jasné, že dnes už nezaútočí… mrmlal si pod čerstvě rašícími zlatými vousy. Naštvaně se vydal zpět do stanu lorda Sumnera, kde se beze slov svalil na své místo a v minutě usnul…
Zrovna měl svůj meč pod krkem Simona Toyna, když mu někdo necitlivě zatřásl ramenem.
„Ještě ne, mám práci. Zrovna zabíjím toho parchanta,“ zamrmlal ze spaní, ruku se poslepu ohnal po narušiteli spánku, a poté se otočil na druhý bok.
„Chlapče, už je tvůj čas,“ se smíchem s ním znovu zatřepal příchozí. Jaime ten hlas hned poznal a zděšeně otevřel oči. Ohnal jsem se po Meči jitra, uvědomil si s vykulenýma očima.
Dayna jeho vyděšený výraz zřejmě pobavil, protože se rozesmál ještě víc.
„Vidím, že nezahálíš ani ve spaní, chlapče,“ řekl mu vlídně, když se konečně dosmál. „Tak snad sis to řádně natrénoval a teď ti můžeme s klidem předat hlídku,“ pobaveně pokračoval rytíř.
„Stalo se něco zajímavého, zatímco jsem spal?“ zajímal se Jaime, když už byl oblečen a venku před stanem se loučil s Arthurem.
„Zatím se neobjevili…“ pokrčil rameny Dayne.
Jasně. Přesně jak jsem si myslel. Už nepřijdou a já budu hodinu hledět do lesa, nakvašeně si pomyslel Jaime.
„Co ten zklamaný výraz, chlapče?“ pozvedl obočí rytíř, který zpozoroval Jaimeho úšklebek.
„No, můj pane… Nechci být troufalý, ale myslím, že dnes v noci už nepřijdou… Výhodnější by pro ně bylo určitě zaútočit v noci, ve tmě a za hodinu už svítá… Myslím, že se jich nedočkáme.“
„To je jen tvůj předpoklad… Ale nikdy nemůžeš vědět, co se odehrává v hlavě tvého protivníka, Jaime. Musíš být připraven na vše a nic nezanedbat. Trpělivost je jedna z těch největších zbraní těch nejlepších rytířů. Čekání je někdy únavné, ale o to lepší je pak pocit, když se konečně dočkáš,“ řekl Jaimemu klidným hlasem a otočil se k odchodu.
„Budu čekat, pane…“ křikl za ním ještě tiše Jaime, Dayne jen souhlasně pokýval hlavou a zmizel ve svém stanu.
A tak Jaime čekal… Tiše čas od času procházel po trase, kterou mu určili, po obchůzce si vždy zase sedl na své místo a mlčky sledoval okolí. Chladný noční vzduch mu nedal usnout a lehká ranní rosa taktéž. Zachumlal se do svého kabátu a dál přejížděl po okolí očima. Obrysy stromů se postupně zjasňovaly a noc pomalu odcházela. Přesto, že slíbil Arthuru Daynovi, že bude trpělivý, nemohl si pomoct a začal propadat opět skepsi. Nikdo nepřijde. Na velký souboj si ještě počkám. Kdyby tu nebyla alespoň taková zima, otřásl se a zastrčil ruce do kabátu. V tom uslyšel křupnutí…
Rychle zvedl hlavu a oči přejel po krajině. Nikoho neviděl… Znělo to jako prasknutí větve, když na ni někdo šlápne. Ale třeba se mi to jen zdálo. Třeba jsem jen na chvíli usnul a nevím o tom…, říkal si. Ale moment na to uslyšel další zvuk podobný křupnutí.
Někdo tady je… prolétlo mu hlavou. Konečně, byla hned další Jaimeho myšlenka. Nebylo to zbytečné, dočkal jsem se… Schoulil se do úkrytu a čekal… Měl pocit, že za stromu zahlédl stín, ale byl to tak rychlý okamžik, že si nebyl jist. Tak kde jste, parchanti? Ukažte se přece…
„Čekáš na někoho, chlapečku?“ ozvalo se náhle za ním a Jaime vyskočil jako střelený.
„Jak jsi to – ?“ nedořekl větu při pohledu na vetřelce. Nikdy neviděl odpornější úsměv… Čekal, že bude vyšší, že bude silnější, ale na pohled to byl muž střední výšky a vcelku hubené postavy, takový, jakého byste v davu přehlédli, a po setkání by se vám za pár minut zase vytratil z paměti. Nebylo na něm skoro nic výrazného. Jen ten úsměv a oči v momentě, když se smál… Smějící se rytíř měl široký úsměv, plný zkažených, napolo zčernalých zubů a jeho černé oči měly výraz absolutního šílenství.
„Takové děťátka proti nám poslali?“ zasmál se výsměšně svým bublavým smíchem. „Nic lepšího nenašli?“ opřel se o strom a s pobavením si dál Jaimeho prohlížel.
Však počkej, já ti ukážu, jaké jsem děťátko, pomyslel si Jaime.
„Snad se nezlobíš, blonďáčku?“ utahoval si dál z Jaimeho psanec. „Chceš si pohrát, že na mě míříš tím svým mečíčkem? Tak prosím,“ tasil rychlostí blesku Usmívající se rytíř a tvrdě vyrazil proti Jaimemu. Prudkost, s jakou ten muž útočil, Jaimeho zaskočila, nečekal, že tolik sil se v něm skrývá… Vykryl pár ran, ale Smějící se rytíř ho tlačil směrem, kterým chtěl. Musím se uklidnit, musím začít sledovat jeho pohyb a odhadnout, co bude dělat dál, poručil si Jaime a koutkem oka zpozoroval, že z lesa se vynořili další psanci. Musím tábor varovat… uvědomil si. Trochu se pozdržel ve svém postavení, a když proti němu prudce vyrazil, rychle uskočil. To Smějícího se rytíře na pár sekund vyvedlo z míry. Jaime rychle zapískal na prsty znamení, které měli smluvené, a vrátil se do boje.
„Tak ty si ze mě děláš legraci? Uvidíme, kdo se bude smát naposled,“ zazubil se psanec. „Doufám, že má pro tebe maminka připravené hezké šaty do hrobu, budeš je potřebovat. I když možná už tě ani nepozná, až s tebou skončím,“ zachechtal se.
„Moje matka je mrtvá a ty budeš brzy taky,“ štěkl po něm Jaime, vykryl další výpad a přešel do útoku.
Náhle zaslechl šum dalších hlasů, avšak ne od tábora, ale z druhé strany lesa, z té, co přišli psanci… Sakra, další… Kolik jich je? Nemáme šanci se ubránit dalším! Vždyť ještě nikdo nepřiběhl ani z tábora, pomyslel si zoufale. Ale když se další návštěvníci přiblížili, poznal muže ze skupiny sera Barristana a trochu si oddechl. Hned jsou šance vyrovnanější, pomyslel si, ale hned se zas zabral do boje, protože Smějící se rytíř jej nenechal ani na chvíli vydechnout. Ten chlap je snad neúnavný… Vypadá, že už se pěknou řádku dní pořádně nenajedl, ale sil má na rozdávání. Ale já tě dostanu! usmyslel si.
„Už nemůžeš, dítě?“ rozchechtal se zase tím svým odporným smíchem, který řezal a v nestřežené chvíli Jaimeho natlačil na kořen stromu, přes který přepadl.
Na sekundu se Jaime dostal z rytmu, ale vrátil se v pravou chvíli, zrovna když po něm psanec prudce švihl svým dobytým mečem. Prosmýkl se kolem něj a podkopl mu nohy.
„Teď jsme si kvit,“ odplivl si a prudce sekl.
Špinavou halenu Smějícího se rytíře na rameni zbarvila čerstvá krev, ale jeho jedinou reakcí byla další salva toho šíleného smíchu…
„Chlapeček si chce hrát,“ smál se. „To mi zaplatíš svou vlastní krví… A až zabiju tebe, najdu si tvou rodinu a tu zabiju taky, všechny do jednoho, lvíčátko,“ zasmál se temně při pohledu na Jaimeho znak. „Tak ty jsi lannistřátko, to jsou věci. Teď tě zabiju ještě s větší radostí!“ zaútočil na něj znovu.
Jaime už přestal vnímat čas, Smějící se rytíř byl neúnavný a Jaime jeho výpady vykrýval automaticky a opakovaně. Jen podvědomě vnímal, že celý tábor je již na nohou a všichni se vydali do boje proti psancům. Všiml si, že seru Selmymu se podařilo smrtelně zranit Toyna, ale nestihl z toho mít ani žádné pocity, všechny své síly věnoval Smějícímu se rytíři. Byl unavený, ale nepolevoval. Jeho reakce byly stále stejně rychlé, jeho smysly byly stále stejně rychlé, jen někde hluboko, pod svým odhodláním a zápalem, pociťoval, že už ho bolí každičký sval v těle. Ale musím být trpělivý, přesně jak říkal Arthur Dayne, Smějící se rytíř musí udělat další chybu a tu zaplatí životem…
A tak bojoval dál a ani si nevšiml, že většina Bratrstva z Králolesa již buď padla, nebo byla zajata…
„Vzdej se, Smějící se rytíři,“ uslyšel za sebou Jaime a uviděl, jak se psanci rozšířily zorničky. Nově příchozí se mu zamlouval…
„Na tebe jsem se těšil,“ obdařil svým širokým úsměvem Arthura Dayna. „Pan velitel Královské gardy nám stůně, že?“ chrchlavě se zasmál. „A ty budeš brzy taky. Navždy!“ rozchechtal se.
„Vzdej se, nemá to smysl. Jsi poslední a dopadneme tě tak jako tak,“ nenechal se vyprovokovat rytíř.
Jaime ustoupil stranou a nechal mužům prostor pro rozhovor.
„Nikdy,“ odpověděl na Daynovu nabídku psanec. „Raději tě zabiju,“ zachechtal se a prudce vyrazil proti Meči jitra.
Jaime a ostatní muži jen fascinovaně přihlíželi boji těch dvou mužů, kteří nemohli být rozdílnější. Jeden ošklivý, špinavý, zakrvácený s pohledem plným šílenství a s dobytým mečem. Druhý půvabných rysů v zářivě bílém plášti Královské gardy, s jasným pohledem a jasně zářícím Úsvitem. Smějící se rytíř bojoval zuřivě a neúnavně, Arthur Dayne bojoval elegantně a trpělivě. Jaime nikdy neviděl lepší souboj.
A přestože se zdál psanec neúnavný, přece jen se ukázalo, že i on je jen člověk a schytal pár dobře mířených ran od rytíře Královské gardy. Jeho špinavý oděv krví obarven na více místech a jeho meč utržil další rány, ale přesto se stále nevzdával. Bojoval doslova jako zvíře.
„Vyměň si meč,“ najednou se z ničeho nic zastavil Arthur Dayne a Jaime nechápal, co to dělá.
Proč ho nezabije? Vždyť je právě skvělá příležitost. Jeho meč už je na rozpadnutí a on pomalu také…
„Braň se,“ nedbal Daynových slov Smějící se rytíř, ale ten před jeho útokem uskočil.
„Řekl jsem VYMĚŇ SI MEČ! Nebylo by čestné zabít muže s mečem, který je sotva použitelný…“ řekl ledovým hlasem Meč jitra.
„Jak si přeješ,“ ušklíbl se psanec a sebral ze země meč jednoho svého mrtvého druha. „Ale já bych raději ten tvůj bílý meč,“ zachechtal se a prudce vyrazil opět proti Arthurovi. Jejich meče se několikrát zkřížili, ocel zvonila o ocel.
„Tak si jej tedy vezmi, sere,“ odpověděl mu konečně Arthur Dayne a prudce zabodl svůj slavný meč do hrudi Smějícího se rytíře…
Noční svit do septa pronikal skrze okenní tabulky a vytvářel na podlaze a stěnách různorodé obrazce. Jaimeho meč a všechna jeho zbroj ležely pod sochou Válečníka tam, kde je sám položil. A on sám poklekl tamtéž, jen v lehké tunice, přes kterou cítil chlad podlahy a vzduchu septa. Bolelo ho celé tělo, každý sval se ozýval, všechny rány, co utržil v boji, jako by se právě teď rozhodly, že se musí připomenout a přesto tam jen nehnutě klečel a modlil se k Válečníkovi.
„Bojoval jsi statečně, chlapče,“ řekl mu Arthur Dayne po boji. „Vím, že jsi ho chtěl zabít sám, ale neboj se, tvůj čas také přijde…“ usmál se na něj. „Věci k nám přicházejí postupně a my je tak musíme přijímat. Jednou si i ty připíšeš své velké vítězství, a že jich bude. Nyní je čas, aby ses stal rytířem,“ usmál se na něj zase tím podivně smutným úsměvem.
A tak tu teď Jaime klečel a byl o krok blíž splnění svého snu. Septum moc často nenavštěvoval, jen když to bylo nutné. Raději věnoval čas cvičení boje, to bylo jeho náboženství. Ale modlitby ještě nezapomněl. Kdysi je jej učila matka… Matně si vzpomínal, jak spolu klekávali v septu Lannisporu. Ona tichá a mírná, on nepokojný a znuděný. Bylo to tak dávno… Matčiny rysy již pomalu zapomínal. Už si nedovedu přesně vybavit její tvář ani její hlas, jediné, co mi z ní zbylo, je ta nepopsatelná vůně. Ale i ta už se mi pomalu vytrácí z mysli. Jednoho dne si mi nevybaví ani to…
Kolikrát klečel v septu i se svou sestrou a místo toho, aby se tiše modlili, nenápadně se pošťuchovali. Bude na mě určitě moc hrdá… Její bratr se stal rytířem. A otec jistě také, proto mě sem poslal, vybavil si přísnou tvář svého otce. Když se loučili, krátce jej objal a vyjádřil přání, aby se mu místo chlapce vrátil muž. Jaime netušil, co si o jeho slovech a o vlažném objetí má myslet… Tak teď už snad bude spokojen. Snad jsem jej nezklamal.
Rád bych je viděl. Už je to dlouho… Tyrion určitě vyrostl, už bych ho možná nepoznal. I když… prořízl jeho tichý smích noční septum, asi poznal. Po Lannisporu zajisté neběhá moc chlapců, jako je Tyrion. Přesto je to můj bratr a má mě rád. Bude ke mně vzhlížet ještě víc než doposud, pomyslel si pyšně. I matka by na mě byla pyšná… A Cersei, bude hrdá na svého velkého bratra? Kdoví, jak se změnila. Já se změnil, ona určitě také. Věcí už budou jiné…
Myšlenky mu bloudily od rodiny, přes právě uběhlé dny až k výcviku s ostatními panoši na Chřástalově. V jednu chvíli se mu vybavil i dávno zapomenutý okamžik…
Tenkrát na Casterlyho skále… To nebylo chování hodné rytíře. Byli jsme jen hloupé děti, které si neuvědomovaly, co dělají. Byla to chyba, měli jsme ho pustit. Měli jsme ho nechat jít… Otče, odpusť mi, obrátil své zraky k vyobrazenému muži s váhami v ruce. Najdu Wyllanovy rodiče a pokusím se to odčinit, slibuji…
Za okny septa zaslechl zpěv prvních ptáků. Brzo bude svítat, uvědomil si a shlédl dolů, na svá kolena. Viděl, jak mu v místech, kde klečí prosakovala jemně krev. Já to vydržím. Musím být trpělivý… zařekl se a vzhlédl zpět k Válečníkovi a začal prosit o sílu. Modlil se za to, aby vydržel nejen těch pár dalších hodin, ale aby nadále vedl Válečník jeho meč, aby ještě zažil podobné bitvy jako dnes, ba ještě lepší, aby mohl i nadále bojovat po boku tak skvělých rytířů jako je Meč jitra a také o to, aby jeho jméno nebylo nikdy zapomenuto. Jednoho dne budu stejně slavný jako on. Jednoho dne bude mé jméno znát každé dítě po celém Západozemí….
Ani si nevšiml prvních paprsků, až teprve, když za sebou zaslechl kroky, uvědomil si, že septum je zalito ranním světlem.
„Krvácíš, chlapče,“ řekl, když přišel až k němu a pohlédl na jeho kolena. „Všichni rytíři musí krvácet, Jaime. Krev je zpečetěním naší oddanosti.“
Pak lehkým pohybem vytáhl Úsvit, který byl v ranním světle nádhernější než kdy dřív. Jaime sklonil hlavu. Vteřiny, které čekal na ta slova a dotyk meče na svém rameni, byly nejdelšími vteřinami v jeho životě. Pak ta slova konečně uslyšel…
„Jaime Lannistře, za tvou odvahu, umění boje a lví vytrvalost tě pasuji na rytíře,“ pronesl slavnostním hlasem největší žijící rytíř Západozemí. „Nechť tvé umění vzkvétá a ty bojuješ vždy čestně a do roztrhání těla za svého krále,“ dotkl se jeho ramenou Úsvitem.
„Můžeš vstát, Jaime. Teď jsi muž,“ podal mu s úsměvem pomocnou ruku muž s purpurovýma očima.
Snad nikdy se necítil šťastnější… Bolelo ho celé tělo, cítil každičký jeho sval, všiml si, že z míst, kde se jej dotkl Arthur Dayne Úsvitem krvácí, ale uvnitř se cítil lehký jako vánek a svobodný jako pták. Lev by neměl být zavřený v kleci… Přesně pro tohle jsem se narodil. Tohle je mým osudem.
3. kapitola
Když už brány Králova přístaviště byly na dohled, začal se ho zmocňovat mírný nepokoj. Změnila se moje rodina za tu dobu, co jsem je neviděl? Změnila se Cersei? Už je nějakou dobu v Králově přístaviště, ve vysoké společnosti, obklopena bohatými muži… Bude už někomu zaslíbena? Takové zprávy se k němu ještě nedostaly, ale co není, může být…
Vpustili jej s jeho družinou do bran Králova přístaviště a Jaime si pátravě prohlížel hlavní město. Tak tohle je to slavné Královo přístaviště? Vždyť páchne a je špinavé… Tohle se Cersei líbí? Z dopisů to vypadalo, že docela ano… Nahradilo tohle smradlavé místo v jejím srdci Casterlyho skálu, nahradilo vzpomínky na chvíle se mnou? začal uvažovat. Možná už na mě zapomněla… Samozřejmě, že nemůže být vše jako dřív, já jsem se změnil, ona musela taky. Ale stejně se nemůžu dočkat, až ji uvidím. A taky z toho mám přece jen trochu obavy… Nebude to trapné? Co si řeknou? Byla to tak dlouhá doba…
„Můj pane, brány Rudé bašty jsou již před námi,“ oznámil mu panoš, kterého mu přidělili do družiny, které jej měla doprovázet z Chřástalova až do Casterlyho skály.
Ano, to jsou, v duchu souhlasil Jaime a zhluboka se nadechl, když projížděli branou. U Pobočníkovy věže už stál zástup čekajících… Otec se tvářil přísně, jako vždy. A jeho sestra… Jaime měl pocit, že spadne z koně, když uviděl, jak zkrásněla. Už to není to hezké děvčátko, co za mnou chodilo tajně v noci v Casterlyho skále. Je to nádherná mladá žena. Její tělo se zaoblilo, její vlasy snad ještě více zhoustly a lemovaly její krásnou tvář. Setkal se se smaragdovým pohledem jejích očí. Mírně se usmívala, ale nedokázal odhalit, co se za tím úsměvem skrývá. Sesterská láska nebo něco víc? Možná bych nad tím raději neměl přemýšlet. Už nejsme děti. Možná už je to pryč… A třeba je to tak dobře, snažil se si vsugerovat, ale při pohledu na ni se mu sevřelo srdce i jiné orgány.
Seskočil z koně, když k nim přijel a otec mu vyšel v ústrety.
„Jaime, můj synu,“ objal ho. Jaimeho to překvapilo, bylo to pevné objetí a měl pocit, že bylo opravdu míněno vážně. Neřekl, že je na něj hrdý, ale Jaime mu to poznal na očích.
„Bratře,“ objala jej i jeho sestra. Trvalo to jen chviličku, ale cítil teplo jejího těla, její ženské tvary přitisknuté k jeho tělu, její sladkou vůni…
„Chybělas mi, Cersei…“ zašeptal jí do ucha.
Místo odpovědi se jen usmála. Zase ten tajemný úsměv… Co má znamenat? Znamená to, že jsem jí taky chyběl? Nebo si myslí, že jsem blázen a už ve mně vidí jen svého bratra?
„Pojďme do mého soláru,“ vyrušil jej z přemýšlení otec. „Jistě jsi po cestě vyhladovělý a čekají tam na tebe další tví příbuzní.“
Pohoštění bylo opravdu bohaté a každý Jaimeho po dlouhé době rád viděl. Všichni chtěli slyšet, jak si vedl v tažení proti Bratrstvu z Králolesa, jaké to bylo bojovat pro Smějícímu se rytíři, o jeho prvním vyhraném turnaji a samozřejmě také to, jak byl sám pasován na rytíře. Jaime trpělivě odpovídal na zvědavé dotazy, ale jeho oči stále hledaly Cersei. Ona dotazy nekladla, jen tiše poslouchala, uždibovala z připraveného jídla a občas mu pohled opětovala. Proč mě tak mučí? Proč nedá najevo, jak to cítí ona? Ať už mám klid… běžely Jaimemu hlavou myšlenky, zatímco uspokojoval zvědavost příbuzných.
Po nějaké chvíli Cersei vstala od stolu a vyšla na terasu, předtím ho ovšem obdařila významným pohledem. Mám jít za ní? přemýšlel Jaime. Asi ano, asi mi chce něco říct… Možná mi chce vysvětlit, že je konec těm dětským hrám… Omluvil se u stolu a vyšel na vzduch. Cersei se tam lehce opírala o zábradlí terasy a sledovala moře. Když přišel, obrátila k němu své zelené zraky.
„Jen v rychlosti… Nikdo nás nesmí slyšet,“ zašeptala Cersei. „Otec domlouvá tvůj sňatek s Lysou Tully…“
„O tom jsem nevěděl,“ odvětil zmateně Jaime.
„Předpokládám, že to nechceš. Nechceš tu holku, že ne?“ přejelo ho pohledem s mírným úsměvem.
„Já nevím, asi ne…. Já…“
„Už domlouvají věno, Jaime! Musíme jednat rychle…“ objevil se Cersei v očích strach. „Potřebuju tě. Ty roky bez tebe byly strašné… Musíme být spolu, patříme k sobě, jsme spojeni,“ úpěnlivě ho chytla za ruce.
„Samozřejmě, také to chci… Ale jak to chceš udělat? Když si otec něco usmyslí…“ odpověděl smutně Jaime. Otec dosáhne vždy svého… Sotva jsme se setkali, už se zase budeme loučit, uvědomil si s bolestí v srdci.
„Ne, tentokrát ne! Tentokrát ho nenechám nás rozdělit. Musíme jednat rychle. Musíš vstoupit do Královské gardy. Ser Gandison nedávno zemřel, jedno místo je neobsazené. Musíš to být ty… Jen tak můžeme být už napořád spolu,“ předložila mu svůj plán.
To Jaimeho překvapilo. Čekal, že navrhne útěk, že navrhne jiné řešení, ale tohle ne…
„Otec s tím nebude nikdy souhlasit,“ vzmohl se konečně na slovo Jaime.
„Král se ho ptát nebude. A jakmile se staneš bílým rytířem, otec nebude moci protestovat, alespoň ne otevřeně. Seru Ilynu Paynovi nechal Aerys vytrhnout jazyk jen kvůli jeho řečem, že Sedmi královstvím ve skutečnosti vládne pobočník krále, nikoli král. Byl to
kapitán pobočníkovy stráže, a přesto se otec nepokusil zastat se ho! Nepřekazí ani tohle,“ odvětila s jistotou v hlase odhodlaná Cersei.
A co já? Já k tomu nemám co říct? proběhlo hlavou Jaimemu. Co když to nechci?!
„Jenže,“ zkusil namítnou Jaime, „je tu Casterlyova skála…“ A to je dost pádný argument. Otec by nepřežil, kdyby přišel o dědice…
Sestra jej obdařila ledově zeleným pohledem. Jaimeho z toho až zamrazilo. Nechtěl ji rozesmutnit ani rozzlobit, chtěl jen vědět, zda jsou její city stále stejné. Zda ho stále miluje, tak jako on ji…
„Copak ty toužíš po kusu kamene?“ řekla konečně smutným hlasem. „Nebo po mně?“
Jaime byl v koncích a marně hledal správnou odpověď.
„Víš co? Přijď v noci do hostince v Úhoří uličce, je tam pokoj zamluvený na jméno potulného rytíře z Ruženína. Promluvíme si o tom,“ políbila Jaimeho na tvář a nechala ho na terase samotného. V koncích a zmateného. Ještě teď cítil, kde se její rty dotkly jeho tváře…
Hostinec byl opravdu zapadlý a starý. Vybavení pokoje bylo velmi střídmé a prosté. Alespoň že je tu čisto a je to dost daleko od Rudé bašty a uší nepovolaných, uznal Jaime Cersein výběr.
Přišla oblečena jako prostá děvečka. Šněrovačku měla úzce staženou, takže zvýrazňovala její útlý pas a oblé boky a ňadra se jí taktak vešla do lehké haleny. Jaime cítil, jak ho polévá horko a hlasitě polkl.
„Takhle jsi šla hostincem?“ zajímal se. Pokud ano, divím se, že jsi vůbec došla až sem, sestro. Já tě potkat po cestě…
„Měla jsem přes sebe přehozený kabát, ty hloupý,“ zahihňala se jako malá holčička. Holčička, kterou byla tenkrát v Casterlyho skále… „Přemýšlel jsi o tom, o čem jsme se bavili?“
„Stále si myslím, že to otec nedovolí…“ odpověděl s pochybnostmi v hlase Jaime.
„Nebudeme se ho ptát,“ ušklíbla se Cersei. „Uděláme to tajně a rychle. Bude postaven před hotovou věc,“ posadila se na okraj postele, vedle Jaimeho.
„Ale co Casterlyho skála? Co bude s ní?“ vyjádřil své největší obavy.
Cersei provlekla tkanicí šněrovačky ukazováček a zatáhla…
„Bratře…“ usmála se na něj úsměvem, který u ní ještě nikdy neviděl.
Ano, to děvčátko už je dávno pryč, uvědomil si Jaime. Už je z ní dospělá žena. Sebevědomá, hrdá a krásná. Nejkrásnější žena, kterou kdy viděl…, uvědomil si, když uchopila jeho hlavou, prohrábla mu vlasy a políbila ho.
„Změňme téma, Jaime,“ zašeptala, shodila blůzku a odhalila mléčnou pleť svých ramen…
Měl pocit, že usnul, ale ze spánku ho probudilo sestřino hladké chodidlo, které mu začalo přejíždět od lýtka až nahoru po stehně… Buď mě vzbudila, nebo stále sním…
„Jaime… Mně se ještě nechce spát,“ žadonila nevinným hlasem.
„Cersei, otec by si to přebral jako zradu, kdybychom ho obešli. Nechci ho rozzuřit…,“ jemně opět naťukl ožehavé téma.
„Teď o tom nemluvme…“ položila mu ukazováček na rty a ani se nenadál a seděla na něm. „Nemysli na to, bratříčku… Zapomeň na otce, zapomeň na gardu a na boj. Mysli jen na mě…“
„To nebude tak složité…“ zašeptal, když ho zuby jemně zatahala za lalůček ucha…
Ve snu byl znovu v Králolese. Znovu bojoval se Smějícím se rytířem, ale tentokrát nepřišel Arthur Dayne a Jaime dostal možnost bojovat s tím mužem až do konce. Bojoval a vyhrál… Už nemusím čekat, můj čas už přišel, pomyslel si, když psancovou hrudí projel jeho meč.
„Bratříčku…“ vstoupil mu do snu hlas.
Rozhlédl se po Králolese a najednou se díval do zelených očí své sestry.
„Kam jsi mi to odplul?“ zeptala se sladce.
„Do Králolesa…“ přiznal pravdu. „Znovu jsem se postavil Smějícímu se rytíři a tentokrát jsem to byl já, kdo ho zabil.“
„Samozřejmě, jsi skvělý rytíř. Jeden z nejlepších v zemi, zajisté,“ pohladila po vlasech. „Rytíři jako ty patří do služeb krále. Přijme tě s potěšením…“
„Ale Královská garda, Cersei? Nebudu moci mít ženu ani potomky. Budu přísahat…“ snažil se jí vysvětlit své obavy Jaime.
„Nemůžeš se oženit, ale to bychom stejně nemohli, miláčku. Ale ženu měli po svém boku i jiní rytíři Královské gardy. Aemon Dračí rytíř vstoupil do Královské gardy také proto, aby ochraňoval svou sestru, kterou miloval. A přece si i poté našli cestu, jak být spolu…“ šeptala mu do ucha. „Vždycky se dá objevit nějaká cesta…“ přejela mu jemně nehtem ukazováčku po hrudi…
„Cersei, chceš mě zničit?“ zasmál se zoufale. „Už nemůžu, bolí mě celé tělo…“ bránil se chabě. „No, dobře, tak ještě jednou, když jinak nedáš, zašeptal jí do vlasů…
Když naposledy otevřel oči, oknem již do pokoje pronikaly první sluneční paprsky. Otočil se na bok a pohlédl na svou sestru, které pokojně spala vedle něj. Zlaté vlasy se jí ve vlnách točily po polštáři a na tváři měla rozprostřen sladký úsměv. Třeba se jí zdá o mně, přál si Jaime. Tiše oddychovala, hruď pod přikrývkou se jí zvedala a slunce jí ozařovalo holé nohy, které jí čouhaly z pokrývky. Nejkrásnější nohy na světě a já jsem jeden z mála, co je má možnost vidět. Jaké štěstí mě potkalo…
„Ty mě šmíruješ, když spím?“ ozvalo se náhle vedle něj. Setkal se s jejím zeleným pohledem a usmál se.
„Jsi krásná, když spíš…“
„Mohlo by to být naposledy, kdy mě vidíš spát… Rozdělí nás, když s tím něco neuděláme, Jaime…“ zvedla k němu prosebně oči.
Má pravdu, udělají to. Rozdělí nás a já už nebudu mít možná další příležitost vidět ji tahle, nahou a krásnou…
„Nenech je to udělat, bratře. Potřebuju tě u sebe, Jaime. Vím, že to u dvora vypadá lákavě a zábavně, ale kdybys tušil, jaké je to prostředí… Jsem tady tak sama… Už další rozloučení nezvládnu,“ zašeptala a Jaime si všiml, že jí po tváři stéká slza. A další… Natáhl k ní ruku a slzy setřel.
„Udělám to. Vstoupím do Královské gardy a budu stále s tebou. Slibuju,“ zašeptal jí do vlasů, když ji vzal do náruče.
Samozřejmě, že to udělám. Casterlyho skálu může dostat Tyrion. Vlastně je to dobrý nápad, stanu se rytířem Královské gardy, vždyť je to pro muže čest. Budu stejně slavným rytířem jako je Arthur Dayne… Ba ne, budu ještě lepším a slavnějším. A budu napořád s ní… Už nás nikdo a nic nerozdělí.