Štěstí Donala Noye
Vyz
Jmenuji se Vyz, narodil jsem se v Bouřlivém konci před dlouhými pětadevadesáti lety jako syn neurozeného vojáka hradní stráže. A stal jsem se jím také. Jako mladíček jsem sloužil už lordu Steffonovi a pak i jeho synům po něm. Byl jsem v řadách vojska Baratheonů během Robertova povstání zažil jsem obléhání Bouřlivého konce. Během svého života jsem sloužil mnoha pánům s různými osudy i se spoustou vojáků, z nichž někteří měli pohnuté osudy. Ale žádným se osud tak nezamotal jako jednomu z mých blízkých přátel, který dostal od života tolik radosti i bolesti zároveň.
Donal
Bouře zuřila strašlivým způsobem jako by měla být předzvěstí konce světa. Lidé v Bouřlivém konci byli zvyklí na lecjaké bouře, ale takové peklo živlů jaké sledoval z cimbuří, místní mladý kovář ještě nikdy neviděl. Bylo mu okolo dvaceti let ani nevěděl přesně, neboť byl sirotkem, kterého se kdysi ujal lord Steffon. Ještě dnes viděl před očima den, kdy se rval s přesilou fakanů v podhradí a okolo jel se svou družinou pán Bouřlivého konce a zaujal jej na svůj věk vysoký, silný a především až šíleně zuřivý chlapec. Když srazil k zemi posledního výrostka a ostatní utekli, slyšel jen z úst usmívajícího se vznešeného pána:
„Naše je zuřivost. Nechceš práci, chlapče?“ Chuďas co nikam a nikomu nepatřil, odpověděl to jediné co mohl. A tak byl již přes deset let ve službách hrdého rodu Baratheonů. Nejdřív byl nosičem vody pak pacholkem ve stáji, později tesařovým pomocníkem a všude s ním byli všichni spokojeni pro jeho pracovitost, sílu a především pro jeho veselou hlasitou povahu. Kde jste šli po mocném sídle lorda Steffona a slyšeli hlasitý hluboký smích tam jste našli chlapce, jemuž rodiče nechali jen jméno Donal Noye.
Když mu bylo něco okolo čtrnácti, byl už vysoký a silný jako dospělý muž, tvář mu pokrývalo husté strniště. Černé krátké a husté vlasy mu padaly do čela a černé chytré oči vesele těkaly po okolí, kde se jen mihne nějaká sukně nebo kde mu někdo nalije žejdlík piva. Lord Steffon, který jej čas od času zahlédl či řešil jeho malé prohřešky, o něm se smíchem říkal, že je to podle podoby a povahy ztracený syn rodu Baratheonů. Možná i proto jej přidělili k mistru kováři a zbrojíři Bouřlivého konce Walasovi. Menšímu rozložitému postaršímu muži, jehož jediným smyslem života kromě rodiny byla kovařina. Tento mistr svého řemesla a jeho práce mladému Donalovi učarovaly. Od prvního dne co nastoupil v kovárně do učení, věnoval řemeslu všechen svůj čas, samozřejmě až na občasnou pitku či nějaké dobrodružství s děvčaty. A to si pak vždy vyslechl s nevinným a odzbrojujícím úsměvem Walasovo kázání o rodinných a mravních hodnotách. Jinak ale spolu vycházeli výborně a málokterý učitel měl pilnějšího a učenlivějšího žáka. A tak po sedmi letech už nebylo mnoho, čemu by se mohl ještě z kovařiny Donal naučit. Jevil hlavně nadání pro kování zbraní. A právě v té době zemřel náhle i starý Walas, a protože měl jen dcery a neměl lepších žáků, přešla kovárna do rukou Donala Noye nového kováře a zbrojíře Bouřlivého konce. Každý voják, zbrojnoš a později jak své umění zdokonaloval i rytíř Bouřlivého konce a okolních panství chtěl mít zbraň od něho.
Na to vše myslel mladý kovář, když s velkými obavami už půl noci sledoval boj lodi svého dobrodince lorda Steffona s rozběsněnými živly Zálivu ztroskotání. Dvoustěžňová galéra Větrnice statečně zápasila s vysokými vlnami a jen s největšími obtížemi držela kurs směrem k přístavišti. Do mocné hradní zdi vyrůstající přímo ze skalnatých útesů, o níž se říkalo, že s její stavbou pomáhali bohové, bily vlny a jejich řev přehlušoval vše. Na cimbuří se sešli snad všichni z celého hradu. Skoro každý měl v posádce na palubě galéry někoho z příbuzných a navíc Pán i jeho rodina byli velmi oblíbeni a ctěni a na palubě galéry byla i pánova manželka, jeho bratranec Argyle Baratheon věrný velitel jeho osobní stráže se svou manželkou a mladou dcerkou. Její bratr Artos jeden z nejbližších Donalových přátel stál na Velkém balkóně na hlavní věži spolu s pánovými syny Robertem a Stannisem a jejich služebnictvem. Donal se tu a tam tím směrem ohlédl a kývl na něho, když blesky změnily temnou noc na ledově bledý den.
Když už se po další hodině zdálo, že galéra k velké radosti všech přihlížejících přirazí se štěstím k molu, bylo již ráno. Bohové toho dne však rozhodly jinak a rozběsnily živly ještě víc a stočily vítr směrem k západu a Větrnice, která právě míjela západní útesy zátoky, které vybíhali jako v rozbouřeném vlnobití neviditelné černé jehly daleko do zátoky nad níž se tyčil nejmocnější hrad Sedmi království, byla prudce vržena na černá skaliska a k nepopsatelné hrůze všech přihlížejících se rozlomila na několik částí necelé půl míle od břehu. Za několik okamžiků nebylo po nějaké lodi či někom z posádky ani památky.
Donal řval vzteky, proklínal bohy a bil svými mohutnými pěstmi do letitého cimbuří dokud jej bolest poraněných kloubů nezastavila a on nevnímaje okolní srdcervoucí výkřiky bolesti a žalu s pocitem vnitřní prázdnoty klopýtal směrem ke své oblíbené krčmě a objednal si nejlepší dornskou pálenku…
Dopoledne, do něhož se probudil, bylo nejhorším okamžikem jeho života. Vše trvalo tak dlouho a strašlivě bolelo. Nejdříve si vzpomenout kde je a proč, pak uvidět rozmlácenou hospodu s ožraly povalujícími se mezi rozmláceným nábytkem jako by tu řádil nějaký šílený dřevorubec, potom se postavit na slabé nohy, doklopýtat ke dveřím u nich odstrčit nešťastného hospodského s rozbitým obličejem od některého z hostí a zatraceně dlouho zvracet na zápraží přímo na dalšího podobného ochmelku a to pod vývěsním štítem „U smějícího se chlapce“. Hrůzné probuzení. Když dokončil svůj šavlový tanec, ponořil hlavu do chladné vody žlabu pro koně a svět se stal o něco snesitelnějším místem. Bolela ho hlava tak jak snad nikdy po pití a když pohlédl na svůj odraz na hladině, a všiml si velkých monoklů pod oběma očima, pochopil proč. Měl přeražený nos. Skvělé, den se zdá být čím dál lepší.
Bude nejlepší vzpamatovat se ze vší té bolesti těla i duše pořádnou prací u kovadliny, pomyslel si a vydal se ke své kovárně. Cesta k ní vedla okolo cvičiště ohrazeného dřevěnou ohradou a právě u ní byly postavení dřevění panáci na trénink šermířských úderů. A tam spatřil vrávorající Donal, jak mezi nimi se zuřivostí vlastní jeho rodu bojuje se svým mistrem šermu nejstarší syn Steffona Baratheona a po včerejší hrůze i nový pán Bouřlivých krajin sotva patnáctiletý a na svůj věk neobyčejně silný a urostlý s dlouhýma a rukama. Jeho výpady cvičným mečem, proti nimž zkušený a zdatný šermíř ser Gerald Farring měl co dělat, aby se jim ubránil. Roberta Baratheona sledoval hubený šlachovitý chlapec s nic neříkajícím kyselým výrazem, jeho mladší bratr Stannis.
Robertovi se právě povedl jeden výpad natolik, že ser Gerald musel o tři kroky rychle ustoupit, nechtěl-li být zasažen, a upoutal tím Donalovu pozornost. Mladý kovář se jako každý mladík také snažil cvičit v zacházení se zbraní a jak říkal jeho přítel Artos nebyl v tom vůbec špatný. A tak se rád podíval na dobrý boj. Opřel se lokty o ohradu, podepřel si velkými pěstmi bolavou hlavu a sledoval dění na cvičišti. Mladý Robert bude jednou jistě vynikající bojovník, ale stále ještě neměl tolik zkušeností a tak mu zanedlouho ostřílený borec jakým starý Farring byl vyrazil meč z rukou. To ale chlapce nezastavilo. Sebral meč z písku a rozhodl se pokračovat. Chlapec evidentně bojoval, aby zapomněl na smrt svých rodičů a vybil si na někom své rozbouřené emoce. A tak o svých úderech vůbec nepřemýšlel a Donal si za několik okamžiků všiml, že chlapec používá vysoké a dlouhé seky a štít jen nečinně drží v pravičce a že by se pro něho v tuto chvíli hodilo více bojové kladivo než meč. S postupujícím časem, jak ztrácel mladý lord sílu byly pro sera Geralda jeho výpady lehce zvladatelné až nakonec ztratil trpělivost a ukončil k Robertovu nesmírnému vzteku hodinu. Ten rozzuřený na nejvyšší míru a ač vysílen poodešel o kus dále a začal cvičným mečem bušit do dřevěného panáka až třísky létaly. Jeho bratr jen zakroutil odmítavě hlavou a kráčel pomalu do obytné části hradu.
„Zdravím, sere Geralde.“ Pozdravil svým silným hlasem Donal svého častého zákazníka, pro něhož koval cvičné zbraně.
„Á Donal Noye. Koukám, že se ti ty uličníku konečně někdo dostal na kobylku.“ Houkl v odpověď šermířský mistr.
„Jo vypadá to tak jenže nevím kdo. S tímhle sem se probudil před chvílí u Usměvavýho.“ Mnul si zlomený nos Donal.
„Už sem o tom slyšel ráno mluvit stráže. K ránu je tam zavolala hospodského žena a prý to tam museli dost důrazně ukončit. Není divu, že to tam tak dopadlo. To co se stalo včera, bylo hrozný.“ objasnil Donalovi včerejší den ser Gerald.
„Já tam byl už od rána od…však víš od čeho. Bohové. Lord Steffon byl pro mě otcem, jehož si nepamatuju. V tom pajzlu bylo celý den plno. Nemohlo to jinak skončit než rvačkou, znáš místní lidi.“ Připustil Noye.
„Ale mohl sem si myslet, že u toho budeš ty. A nedivím se ti i já toho všeho mám plnou hlavu a to už leccos pamatuju. Však být o něco starší dopadl by podobně jako ty i on.“ Kývl hlavou směrem k mladému chlapci postarší šermíř.
Donal pokýval souhlasně hlavou a dodal svůj postřeh:
„Měl byste mu dnes dát do ruky spíš bojový kladivo než meč.“
Farring se podíval nejdřív na Donala a pak na chlapce, na okamžik se zamyslel a pak houkl na chlapce:
„Roberte!“
Brax
Forley Brax se toulal bezcílně Sedmi královstvími už tři roky. Tak dlouho už prchal před prázdnou nadutostí nejstaršího bratra Androse a hloupým uctíváním jeho přízemní povahy po celém Trnodolu, jejich otcem počínaje a posledním podkoním konče. Se svým slabým žaludkem pro přetvářku a s touhou přece jen něco dokázat všem těm kteří jej považovali za bezcenného třetího syna rodu Braxů věrných to vazalů mladého krutovládce Tywina Lannistera.
Začal jako člen domácí stráže lorda Rowana, tam to šlo víc jak rok dobře, jenže se nepohodl s pánovým synem Mathisem o cenu koně, kterého od něho chtěl mladý Rowan koupit, a kterého mu daroval Forleyho dědeček jediný oblíbený člen jejich povedeného patolízalského rodu. A tak narychlo v noci, aby si zachoval jediné, co mu kromě zbroje zbylo, odjel na důvodu hádky, svém nádherném grošákovi, směrem ke Královu přístavišti.
Město samotné jej zpočátku učarovalo. Nádherné vznosné a okouzlující budovy jaké dosud nespatřil. Hrdost Targaryenských králů všude dávaná na odiv. Jenže když jej kupodivu nechtěli nikde jinde, než u Zlatých plášťů nadšení dost opadlo. Pár měsíců strávených pak mezi „řezníky ulic“ jak si Zlaté pláště sám pro sebe nazval spolu s pohledem na nuzné životní podmínky chudiny a oplzlý a nechutný luxus místní smetánky jej připravilo nejen o obdiv k hlavnímu městu ale i ochuť k jídlu. Vrcholem pak bylo, když se stal jako člen Městské hlídky svědkem vraždy ubohého starce, který v návalu vzteku napadl nějakého šlechtice, a jehož bez soudu svým kopím přibodl ke zdi krutý desátník Slynt. Forley mu na rozloučenou vhodil zbroj do latríny a zanechal malou jizvu kousek nad pupkem. Tak že z toho byl další kvapný odjezd uprostřed noci. Ještě štěstí že ten desátník nebyl urozený a tak Forleyho nikdo nepronásledoval.
Třetí štací počínajícího potížisty se měl stát Bouřlivý konec, jenže den jízdy od Bronzové brány v jednom hostinci došlo k typické situaci v životě Forleyho Braxe. Přijel před hostinec chvíli před soumrakem. Ustájil koně a zasedl k večeři. Jen co se najedl, uviděl jak několik mladých šlechticů obtěžuje krásnou hostinského dceru. Když už si jejich vůdce moc dovoloval, uhodila jej dívka přes tvář a on jí srazil k zemi. To už Forley nevydržel a překvapiv sám sebe svou rytířskostí vyzval šlechtice na souboj. Jenže mladý šlechtic se ukázal být vcelku schopným šermířem a souboj skončil nerozhodně, protože oba soupeři nemohli stát pro zranění, která si vzájemně uštědřili na nohou. Jeho protivník s pomocí svých přátel odjel na voze. Jenže rozseknutá pravá paže a lýtko připoutaly Forleyho na lůžko v patře hostince i s přísahou pomsty mladého sera, jakéhosi Meryna Tranta, na krku. Zachráněná dívka mu byla vděčná a pečlivě jej ošetřovala, bohužel jen jeden den než se vrátil její milý. Pak Forleymu poděkovala a odjela i s milým na zásnuby na jeho statek. A ubohý rytíř musel vzít za vděk citlivým ošetřováním paní hostinské, matky oné dámy v nesnázích. A to ošetřováním opravdu velmi citlivým a důkladným a trvajícím skoro půl roku. Zakončeného útokem vidlemi na Forleyho břicho rozzuřeným paroháčem. Naštěstí přerušeného dojemným pláčem paní hostinské. Následoval opětný noční úprk na koni.
Ale dnes už se poučil a podobných chyb už se nedopustí. Teď stojí před branami Bouřlivého konce a zde jak se doslechl minulou noc v hostinci, shánějí po smrti svého lorda a většiny jeho osobní stráže muže co umí vzít zbraň do ruky. Tak jen do toho.
A vjel na svém nádherném grošákovi prudce a pompézně do bran této nádherné pevnosti.
Přivedli jej před mladíka stejně starého, jako byl sám. Statný mladý rytíř už od pohledu zřejmě veselé povahy měl ve tváři bolestný výraz jako by jej postihlo nějaké neštěstí.
„Jmenuji se Artos Baratheon a jsem novým velitelem stráže Bouřlivého konce. Chceš-li vstoupit do našich služeb, budeme rádi. Potřebujeme zdatné muže. Běž za našim bojovým mistrem serem Geraldem Farringem, ten si tě vyzkouší. Pokud uspěješ, uvidíme se ještě mnohokrát. Pokud ne odejdi ještě dnes. Najdeš jej na cvičišti. Je to na druhém nádvoří. Chlapec ze stájí ti ukáže cestu.“promluvil hlubokým velitelským hlasem.
Ser Gerold se pohyboval na svůj věk velice dobře a měl zcela jistě daleko větší zkušenosti než Forley ale ruce už měl pomalejší, a byl jistě horší šermíř, než ten nadutý ser Trant tam v hostinci, jenže mladý pán Brax vyšel za půl roku válení v peřinách paní hostinské trochu ze cviku a tak to skončilo sice za dlouho, ale skončilo, a to ránou do boku a tudíž i prohrou.
„Dobrá práce chlapče. Berem tě.“ Překvapil zadýchaný vítěz.
„Díky pane, je mi….“ Forleyho přešťastné díky přerušil řevem šermířský mistr:
„Víc doleva Roberte a pak úkrok do strany!“ Kousek opodál cvičil s bojovým kladivem a štítem asi patnáctiletý dobře rostlý černovlasý chlapec s hubeňourem stejného věku co se tvářil jak ošatka netopýrů, ale za to se mečem zarytě bránil mocným úderům.
„Promiň, co jsi říkal, eee Horley?“ ptal se roztržitě stařík, nespouštějíc oči z obou chlapců.
„Nic sere díky za to, že mohu zůstat. A jmenuju se Forley. Forley Brax.“ Odevzdaně odvětil nový člen stráže Bouřlivého lorda.
„Jasně Trnodol. No vydrž chlapče nejsi špatný, když budeš trénovat, budeš velmi dobrý. Běž do kasáren, tamhleten chlapík jménem Vyz tě dovede do kasáren, kde budeš spát a do skladu, kde dostaneš tuniku a plášť. Přilbu, štít a to ostatní dostaneš zítra. Vyz ti určí hlídku a začneš už dneska v noci. Jasný?“ Vychrlil ser Gerold na Forleyho. Ten jenom přikývnul a stal se tím mužem rodu Baratheonů.
Donal
Na jižním okraji Královského lesa necelý den jízdy od Bouřlivého konce stojí už od dob před Dobytím stará kamenná tvrz patřící rodu Fellů vazalů Baratheonů. Již několik let je opuštěná po tom co byl zabit její pán jakýsi bratranec lorda Fella. Včera prý přiletěl havran z Fellwoodu se zprávou, že tvrz obsadili dva loupeživí rytíři se svojí bandou. Jednomu říkají prý Suchý Čert druhému Zajímač, a že skoro pobili stráž lorda Fella a pána skoro zabili. Zabrali taky vesnici pod tvrzí a vyjíždějí drancovat okolní vesnice. Mistr Cressen spolu s mladým pánem Stannisem rozhodli, že stráž Bouřlivého konce pomůže lordu Fellovi tuto malou vzpouru vyřešit. Problém byl v tom, že neměli dost mužů, neboť dobrá polovina mužů doprovází mladého lorda Roberta zpět do Orlího hnízda do pěstounské péče Jona Arryna. Donal z toho byl stále smutný. Ode dne, kdy poradil seru Geroldovi, aby dal do rukou chlapce kladivo místo meče, stali se z nich přátelé podobní si povahami i zájmy. Robert se do nové zbraně, kterou mnozí rytíři opovrhují, zamiloval. Kladivo plně vyhovovalo jeho stylu boje a povaze. A pro Donala se svalnatý mladík, který jej teď často navštěvoval v kovárně, se stal mladším bratrem, jehož neměl. Ser Gerold totiž věděl, že Donal sám dává přednost bojovému kladivu před mečem a chtěl, aby chlapce naučil pár fíglů. A byla radost pohledět na budoucího rytíře, jak se ohání mrštně a přitom s neuvěřitelnou silou na svůj věk, těžkým kladivem. Jenže teď byl chlapec pryč.
A protože bylo v hradu málo schopných mužů, požádal Artos Baratheon, velitel stráže Bouřlivého konce, svého přítele a jeho dva tovaryše a několik chlapů ze stájí, aby se přidali ke gardě vyjíždějící na pozemky Fellů urovnat vzpouru. Donal vždy vděčný za nějakou šanci rozdat ránu a rozptýlit svou rozmrzelost, i když notně oslabenou po včerejší návštěvě nevěstince v městečku v podhradí, prosbu přijal.
Jenže když dorazili večer k vesnici, po lordu Fellovi a jeho mužích nebylo ani památky. Ser Artos byl, ač mladý mužem velmi uvážlivým a opatrným a proto vstoupili do vesnice až po důkladném průzkumu. Přičemž žádný ze zvědů neobjevil ani stopu po někom živém. Ohniště v domech byli již několik dní vyhaslá. Jak prohlásil Donal, jako kovář nejlepší znalec ohně. Tvrz na kopci byla vypálená a taktéž opuštěná. Velitel proto rozhodl, že přenocují ve vesnici a ráno okolí propátrají důkladně a pustí se i do blízkého Králolesa. Od severu chránily vesnici první stromy Králolesa, kdežto na západní straně se zvedalo do výšky nějakých padesáti kroků, krátké asi půl mílové skalnaté návrší pokryté tu a tam mezi skalami vyrůstajícími pokroucenými borovicemi. Celému návrší dominovala obrovská skála, která se tyčila asi třicet stop nad okolními stromy. Měla neobyčejný zvláštní tvar, jenž Donala už od první chvíle co na ni pohlédl, přitahoval tak, že musel na skálu často hledět. A proto taky, když se utábořili uprostřed vesnice, rozhodl se, že na návrší vystoupí a skálu si prohlédne. Příteli a veliteli Artosovi řekl, že jde nahoru na průzkum trochu se porozhlédnout. Slunce už kleslo za obzor a zapadalo přímo za onou skálou a vytvářelo z divokých mraků na obloze nádhernou ohnivou scenérii, která ještě umocňovala Donalovu touhu vylézt tam a spatřit co se za onou skálou nachází. A tak se rozběhl k úpatí návrší a vkročil do hustého podrostu vysokých borovic.
Brax
Forley Brax v duchu spílal všem bohům, na které si vzpomněl. Zase ho chce ta jeho zatracená smůla připravit o úspěch. Přitom ráno započalo tak nadějně. Hned jak dorazil na shromaždiště, poplašil koně všech mužů rozzuřený býk, kterého vedli okolo na porážku. A několik méně zdatných jezdců dokonce spadlo z koní do prachu. A právě tu se Forley vyznamenal, jak svého grošáka zkrotil a ještě býka nadehnal mužům, kteří se jej snažili znovu polapit. Vysloužil si za to pochvalu od samotného velitele a uznalé pohledy ostatních mužů domácí stráže. Jenže už po pár mílích jízdy se hrdý škleb na tváři mladého šlechtice změnil na bledou grimasu pokrytou studeným potem, když jej přepadly zažívací obtíže. A tak už celý zbytek dne byl pro něho utrpením a místo ukázky svého bravurního jezdeckého umění to byla po několika mílích stále se opakující ukázka bleskurychlého sesednutí a úprku do nejbližšího křoví. Však už také na konci jízdy zaslechl první návrhy na peprnou přezdívku. A tak není divu, že znechucen dneškem hned, jak obstaral svého koně, vyrazil do blízkého hájku, z kterého vytékal malý potůček, aby se zde pořádně umyl. A hlavně se na chvíli vyhnul pošklebkům svých druhů. Když, vše co potřeboval, dokončil, vydal se k vrcholku, aby se alespoň porozhlédl po okolí. Jenže aby té dnešní smůle nebyl konec, jen co dorazil na vrcholek, vyškrábal se z podrostu z druhé strany ten ramenatý kovářský otrapa co se tak rád poslouchal a hlasitě se smál svým oplzlým a nejapným vtipům.
„Ale ale copak sere taky na průzkumu?“ šklebil se, jakoby věděl co tam Forley dělal.
„Samozřejmě jak jinak.“ Kontroloval slušně popuzený Brax.
„Hm. Mě zas strašně láká ta skála támhle, chtěl sem se na ní podívat.“ Blábolil z cesty ten kolonát o skalách a ukazoval přitom na ten obrovský v půli zlomený čarostrom co se tyčil nad okolními stromy.
„Obávám se, že ta skála je spíš stromem.“ Suše odtušil Forley.
Donal Noye, tak se jmenoval ten chlap, se drbal v černé houštině svých vousisek a přitom si pro sebe něco mumlal. Otrávený Brax už se chtěl otočit a odejít do vesnice, když tu je oslovil skřehotavý chraptivý hlas:
„Vítám vás na Ohnivém vrchu přátelé.“
Donal
Mladík z Braxů tasil zkušeně a obratně svůj meč ve stejný okamžik, kdy už Donal držel ve své obrovité pravici kladivo.
„Zadržte přátelé. Ponechte v klidu své zbraně. Je mi ctí poznat tě proslulý Oblíbenče ohně i tebe Synu jednorožce, doufám, že se ti rány již zahojili.“ Pokračoval onen podivný skřípavý hlas. A oba udivení oslovení spatřili konečně jeho majitele. Malého hubeného staříka vzrůstu tak osmiletého dítěte. Dlouhé vlasy i vousy měl neobyčejně hrubé, zacuchané a plné nejrůznějšího smetí, listí a větviček. Na sobě měl hrubou halenu až po kolena přepásanou opaskem z borových šišek. A pak se představil:
„Já jsem Bor poslední ze zdejšího Lidu. Již sto a jeden rok zde žiji sám a čekám na znamení, kdy budu moct ulehnout ke kořenům svého zlomeného otce.“ A ukázal svou drobounkou vrásčitou rukou k zlomenému čarostromu.
„Takhle jej poznamenal první z dračích jezdců, co přiletěl ze zkázy se svými sestrami. Jen z pouhého rozmaru, když tudy cestovali na jih přerazil ten jeho krutý had toho co tu rostl od semínka celá staletí. A právě proto přišlo neštěstí na mou rodinu. To jsem byl ještě chlapec. A od té doby čekám na satisfakci a již nejsem tím, kým jsem byl, neboť mé skutečné já otrávil jed pomsty. Zbavil mě lásky k poznání, dokonce i lásky mé Tron, která raději ztrápená odešla někam na Sever. Touha po krvi mě zbavila i radosti z žití, ale kupodivu mě při životě stále zachovává. Už jsem chtěl odejít spát před lety smířen s tím, že se nikdy nepomstím, když jsem na Bouřlivém hradě poprvé zahlédl tebe, Oblíbenče Ohně. To ty jsi rukou, jež může stvořit nástroj dračí zhouby.“
Jindy hovorný Donal jen pomalu nacházel slova:
„Taky tě rádi poznáváme.“ Začal a Brax nervózně pokýval na souhlas hlavou a Noye pokračoval:
„Ale myslím, že ti uniklo, že draci vymřeli před mnoha lety, starče.“
„Měl bys víc použít svou bystrou mysl, než vypustíš z úst hnůj a plevel.“ Odvětil stařík a vykouzlil svými slovy vzácný široký úsměv na tváři třetího syna lorda Trnodolu.
„Ty se moc nesměj potomku přítele posledního z krásných jednorožců. Znal jsem jej, myslím, že se jmenoval Remard, byl to ochránce posledního stáda rohatých koní. A zemřel při jeho obraně. To byl pravý muž. Cítím v tobě náznak jeho ducha. Nemarni tedy už život svými hloupými ambicemi a sleduj, kam tě uzda osudu vede. Nebraň se ji.“
„Ale ale Remard byl přeci…prvním z Braxů a on žil před… to…“ blábolil nechápavě mladík ze severu a Donalovi už pomalu začalo svítat koho, že to tu potkali.
„Nechápu sice jak to že o nás tolik víš, i když jsi nás nikdy nespatřil, ale Děti lesa ovládali prý magii, jíž nemůžeme my zřejmě nikdy pochopit.
„Rád slyším, že máš kromě síly a zručných rukou i rozum Oblíbenče Ohně. Ale teď k věci nemáte moc času, pokud chcete alespoň někoho ze svých tam dole zachránit.“ Oba muži pohlédli dolů k vesnici, ve které se ale nic nedělo a muži sera Artose posedávali mezi domky.
„Za chvíli to začne, už se na ně chystají. Vede je ten krutý obr a Ten, jenž může vše zhatit. Muž z hrobu králů. A jehož smrt je tvým životním úkolem Jednorožče, neboť tomu jedinému je souzeno zabít Chrabrého Jelena. A pak budeš moci žít blaze ctěn svými hříbaty. A pro tebe, Oblíbenče Ohně mám toto. Přidáš- li tento kov do oceli, z níž vyrábíš svá kladiva, žádný jiný kov té zbrani neodolá. Víc toho už nemám a ani nevím, kde jej hledat. Můj bratr tvrdil, že podobný kdysi viděl ve skalách, kde dnes žijí krutí a samolibý Lvi. Jen díky tomuto kovu, my mu říkali Pevný, stojí hrdý dům Jelenů na útesu. A pozor na ruce. S nikým o mě prosím nemluvte, nechtěl bych být po zbytek svých dnů rušen. Děkuji, vám přátelé za naději pro starého Bora. A teď už jděte. Jděte!“ Pak podal Donalovi valoun modrého lesklého kovu velký jak dvě kovářovi pěsti, ale přitom vážící asi jako dřevo. A gestem je oba odehnal.
Oba zmatení mladí muži se naposledy ohlédli po malé staříkově postavě, zanikající v soumraku mezi kmeny borovic a rozběhli se dlouhými kroky, varovat své druhy.
Brax
Hlavou se mu honily rozhárané myšlenky na nejpodivnější večer svého života.
„Dítě lesa.“ Zahuhlal vedle něho udýchaný Noye.
Forley se nezmohl na odpověď a pospíchal za kovářem. K okraji vesnice jim zbývalo už jen pár kroků, když z druhé strany vsi od Králolesa prořízl večerní ticho ryk desítek hrdel. A na muže Artose Baratheona se vrhl neuspořádaný dav psanců. Noye o pár kroků před ním rozbil tupou částí hlavice svého kladiva tvář muže jež se mu postavil do cesty a pokračoval dál. Forley švihl mečem po muži jež běžel za oním nešťastníkem a ucítil jak pod jeho čepelí praskla lebka, náraz mu málem vytrhl meč z ruky. Všude okolo už zuřil boj muže proti muži. Psanci měli menší přesilu, ale muži Bouřlivého konce zase měli lepší zbroj a výcvik. Když oba muži dorazili na prostranství uprostřed vesnice, uviděli sera Artose jak sedí na svém vraníkovi a mečem sráží jednoho útočníka za druhým. Ale ještě než se k němu mohli dostat, stanul před jeho koněm největší muž jakého Forley kdy viděl. Obr byl holohlavý a oděn byl jen do dlouhých kožených kalhot a v rukou třímal obrovité obouruční kladivo. Tím se ohnal a zarazil jeho dlouhý trn koni sera Artose do hrudi. Vraník zaryčel a padl k zemi. Mladý pán z Baratheonů se hbitě vyprostil z třmenů a postavil se neohroženě proti vysokému muži, když tu jelenu na jeho prsním pancíři hlavou vyrazila hlavice kopí a všemi ctěný rytíř a naděje rodu Baratheonů padl mrtev k zemi.
Donal Noye spatřiv konec svého přítele a velitele vrhl se proti hubenému vysokému muži v černé šupinové zbroji a s černou přilbou zdobenou rytinami tří korunovaných lebek na čelní části snažícímu se vytáhnout kopí z těla jeho přítele. Cestu mu ale zastoupil onen obrovitý polonahý muž.
„Hej chlape, odhoď to kladivo a já tě ušetřím a vezmu do zajetí.“ Zahřímal obr a Forley pochopil, že před ním stojí Zajímač. Noye se nenechal zastrašit obludně svalnatou postavou jednoho z velitelů psanců a hbitě zaútočil. Víc už ale Forley neviděl, protože muž v černé přilbě konečně zanechal marné snahy o vytrhnutí kopí z těla statečného Artose Baratheona a tasil meč a dýku a vrhl se na mladého Braxe, který jen tak tak že stačil výpad vykrýt svým štítem se znakem svého rodu, rudým jednorožcem, který strhl ze svých zad. A pak nastalo něco jako sen. Vše okolo jakoby ustoupilo do pozadí a nebylo nic než jen čepel meče muže s černou přilbou a ostří jeho rychlé dýky. Díky tobě zbrojmistře Trnodolu za tvrdé lekce šermu. Ostří Forleyho meče už kazilo hezkých pár zubů, když ho začaly pozvolna opouštět síly a jeho protivník stále neumdléval. Forley musí něco změnit nebo zemře. A tak se vrhl tělem dopředu a meče obou protivníku se do sebe zaklesly. Chvíli se oba muži přetahovali a pak od sebe naráz odskočili. Oba oddechovali a kroužili okolo sebe. Forley musel začít jednat.
„To se ani nepředstavíš, lapko.“ Houkl směrem k muži v černé přilbě.
„Mluv se mnou raději uctivěji Braxi pokud chceš zemřít rychle. Tvůj hloupý rod tomu mému nesahá ani po kotníky. Mým otcem je pán Králohrobu.“ Kdyby Forleymu někdo řekl že je dědicem Trnodolu nezasáhlo by jej to víc než prohlášení toho bídáka a jeho původu. Špička meče se mu zachvěla.
„Jsi buď lhář nebo bastard. Vím, že synu lorda Manwoodyho je sotva deset let.“ Pokusil se chabě vyprovokovat svého protivníka Forley.
Mužovo zavrčení a ukvapený výpad Forleymu sice jeho otázku nezodpovědělo, ale za to věděl, že soupeře přece jen z klidu vyvedl.
Donal
Brax za ním něco brebentil, ale to už tu byl další zdrcující a překvapivě rychlý útok toho obra, kterému se dá jen obratně vyhnout nebo prohrát svůj život. Donal byl vyhlášený silák na Bouřlivém konci, ale po prvním zablokování Zajímačova kladiva skoro necítil svou pravičku, v níž držel zbraň. Sílu úderů ohromného muže ještě umocňovala setrvačnost hlavice upevněná na dlouhé násadě kladiva. Díky té měl psanec obrovský dosah umocněný ještě jeho dlouhýma rukama. Tak už jen uskakoval a pobíhal okolo, protože věděl, že další z ran by už neodrazil. Ale uhýbat bylo stále těžší, neboť Donal ztratil hodně sil tím, jak se hnal z lesa až sem. A Zajímače ještě ani jednou neohrozil. Ten jistý si čím dál víc vítězstvím přestal být opatrný a tak si nevšiml kovářova tlumoku, který zahodil, když začal jejich souboj. A tak teď zrovna když se rozpřahoval k ráně, šlápl na onen tlumok a zvrtnul si levou nohu, ztratil rovnováhu a málem upadl. Donal využil jeho zaváhání a svým kladivem mu rozdrtil koleno na pravé stojné noze. Obr padl na zdravé koleno a marně se oháněl kladivem po svém soupeři. Teď měl navrch mladý kovář. Ve vhodný okamžik skočil a oběma nohama přišlápl násadu Zajímačova kladiva k zemi a zároveň máchl bočním úderem vlastním kladivem a prohnal jeho hrot oběma psancovými tvářemi. Zbraň však v ráně uvízla mezi rozdrcenými zuby a vytrhla se Donalovi z rukou. Zajímač zařval, upustil svou zbraň a začal si rukama vytahovat kladivo z obličeje a plival krev a zuby. Kovář neváhal, popadl soupeřovu obrovskou zbraň, zvedl ji neobratně nad hlavu překvapen její vahou a udeřil. Tupá strana hlavice rozmáčkla velkou psancovu hlavu jako by to bylo obrovské vejce. Donal překvapen silou úderu si utíral z tváře Zajímačovu krev. Za pár okamžiků se vzpamatoval a rozhlédl se kolem sebe. Psanci ztratili víc než půlku svých mužů a teď když viděli konec jednoho ze svých vůdců, rozhodli se pro život a prchali směrem ke Králolesu. Na nohou zůstalo jen asi deset mužů Bouřlivého konce, kteří teď s napětím sledovali druhý souboj.
Mladý Brax bojoval s tím v černé zbroji už pěkně dlouho a k jeho cti nutno dodat že se stále pohyboval jako kdyby začali teď. Ten v té přilbě byl jistě Suchý Čert a znal své řemeslo důkladně. A chvílemi měl i navrch, ale zdál se ve svém snažení zbrklý, kdežto Brax bojoval, jako kdyby se ho to ani netýkalo.
„Chceš s ním pomoct, sere?“ houkl na Braxe. A schválně aby toho druhého vyvedl trochu z klidu, postoupil k němu na pár kroků. Čert byl jistě zkušeným bojovníkem a jistě Donala koutkem oka viděl. Proto také teď vyskočil a udeřil do štítu s Jednorožcem seshora a jeho držitel musel couvnut o několik kroků dozadu. Suchý Čert tím nezískal nic kromě prostoru, pomyslel si Donal, ale za pár okamžiků pochopil svůj omyl. Psanec nechal souboj soubojem, mrštil mečem po gardistovi, co mu stál v cestě a ten padl s výkřikem k zemi s probodnutým hrdlem. Psanec jsa beze zbraně rozběhl se za svými druhy, kteří už zmizeli v lese. Donal po něm vrhl Zajímačovo kladivo, ale neznal zbraň a ta dopadla mnoho kroků za utečencem. Jen Brax se za Čertem rozběhl spílaje mu do zbabělců. Ostatní muži byli rádi, že žijí a tak jen koukali a šli se raději věnovat svým raněným.
Psanec byl zřejmě mimořádný běžec, protože hbitému šermíři brzy utekl. Brax se vrátil za hodnou chvíli naštvaně kolem sebe mávající svým mečem po souboji plným zubů. Nadával a proklínal uprchlíka a sliboval mu pomstu.
Donal jej nechal být a poklekl k mrtvole svého největšího přítele Artose Baratheona. Kolik toho spolu za ta léta, od té doby co jej do svých služeb vzal ser Steffon, prožili. Kolik nocí spolu propili v krčmách, kolik dívek a děvek spolu prohnali, jak se nasmáli všem hloupostem, co prováděli po celém Bouřlivém konci. To teď vše bylo pryč. Došel ke koni mrtvého, sáhl do sedlové brašny a vytáhl měch s oblíbeným Artosovým vínem ze Stromoviny. Sedl si do trávy a opřel se zády o nejbližší chalupu a začal pít nepřítomně, hledíc na Zajímačovu mrtvolu.
„Dej mi taky.“ Ozval se vedle něho tichý a odevzdaný hlas. A vedle Donala se svezl na zem Forley Brax. Podal mu tedy měch s vínem a tak tam jen seděli a pili až do hluboké noci.
Brax
Všude okolo něj hulákali lidi až jej z toho třeštila hlava. Zařvat si sem na tribunu přišel asi dneska odpoledne snad každý hlupák z Bouřlivých krajin. A on tu musí stát až u samotného kolbiště a dávat na ně pozor. Alespoň že bude mít dobrý výhled na klání. A že se tu dnes dějí věci. A kolik dorazilo slavných rytířů, výkvět Sedmi království. Dokonce přijeli z Králova přístaviště i tři rytíři Královské gardy. Slavný ser Barristan Salmy, ser Oswell Whent a dokonce i ser Arthur Dayne, Meč Jitra, ale do klání se nepřihlásil. Jenom doprovázel a chránil nejdůležitějšího účastníka turnaje prince Rhaegara Targaryena. Byli tu i rytíři z dalekého severu. Vazalové Starků, muži z Řekotočí, několik rytířů z údolí Arryn, s těmi dorazil i mladý lord Robert Baratheon. S obavami sledoval příjezd Lannisterů a jejich vazalů, mezi nimiž naštěstí marně vyhlížel Jednorožce svého otce nebo obou bratrů. Ale byli tu i jižané, mnoho rytířů z Vysoké Zahrady a okolí a několik Dornů, které vedl jejich princ Oberyn Martell, Rudá Zmije z Dorn. Tajný Forleyho tip na vítěze, i když možná jen proto, že se setkali včera večer v krčmě u Usměvavého, když jej a Donala Noye pozval k jejich stolu. Byl to jistě nebezpečný muž, ale přitom klidný, vyrovnaný a velice chytrý. Povídal si nenuceně s Noyem ale přitom z něho tahal rozumy o rytířích z Bouřlivých krajin. A Donalovi to jistě ani nedošlo. Tomu šlo jistě jen o oplzlé zkazky, o proslulých milostných dobrodružstvích Rudé Zmije. Však je také o půlnoci opustil, to když začal Dorn něco o chlapech v posteli. Hrůza. Ale bojovník to zcela určitě byl prvotřídní. I když Barristan Selmy…
Forley se původně chtěl turnaje také zúčastnit. Vždycky měl turnaje v oblibě a jako velice zdatný jezdec se neumisťoval zle, byl už dokonce u toho chlapíčka, co přijímal přihlášky, ale pak si vzpomněl na to jak padali k zemi mrtví u Králolesa a celý turnaj mu najednou připadal jako dětinská hloupost. V tom se shodl s Donalem Noyem. Spřátelili se po tom, co se stalo tam v té vesnici. Opili se ten večer po bitvě řádně, a když konečně dorazil bratr lorda Fella s posilami byli už namol a přátelsky se drželi kolem ramen a hulákali kdejakou odrhovačku. Donal pil na žal za padlého přítele a Forley protože měl vztek, že mu utekl Suchý Čert. A tak se poprvé v životě zpil do němoty. Nevadilo mu, že jej nezabil, ale to že Noye svého soupeře dostal a všichni ho vynášeli do nebes a on tam seděl a koukal do země. Dokonce to pak i kováři v opilosti řekl, ale ten se mu vysmál a přesvědčil Forleyho, že sláva není důležitá a zbořil tak celý jeho dosavadní smysl života. Vždyť nakonec o tom mluvil i ten podivný stařec Bor. Dnes už mu přišly jeho bývalé touhy a život směšné. A byl kováři za tohle své prozření neskonale vděčný a vážil si jej, i když jeho způsob života co se žen týkalo i nadále odmítal. A když to Donalovi řek,l ten se tomu smál až se za břicho popadal. Jinak se ale od toho podivného večera na kopci smál kovář méně než jindy. Stále něco sám stranou od svých pomocníků kutil ve své kovárně a snažil se přijít na to jak nejlépe využít kov co mu dal podivný stařec. A Forley pak většinou pozoroval oknem v kovárně dění na nádvoří a přemýšlel o Muži z hrobu králů, co má zabít Chrabrého jelena. Kdo to má být Robert? Stannis? Nebo úplně jiný Baratheon? A proč….? Má se snad zeptat Roberta, aby jej vzal sebou do Údolí? Jen další otázky. Neodbytné a otravné myšlenky vyrušil klidný hluboký a příjemný hlas:
„Ty jsi mladý Brax?“
Forley se otočil asi příliš rychle:
„Omlouvám se zda-li sem tě vylekal, udělal sem to nerad. Mám jen pár otázek.“
„Ano, jsem Forley Brax, třetí syn lorda Trnodolu, vazala Casterleyovy skály. Co pro tebe mohu udělat, sere?“odpověděl zaraženě mladík, hledíc do tváře proslulého Arthura Daynea.
„Viděl jsem tvého otce u dvora a díky bohům nejsi mu moc podobný. Prý jsi dobře bojoval tam v té vesnice.“ Pochválil Forleyho a ten si připadal jak ve snu. A nebyl schopen říct nic než jen:
„Díky sere, jsi moc laskavý.“
„Ne. Prý jsi byl opravdu dobrý. Říkal to tvůj přítel. Ten kovář co zabil toho Zajímače. Ale teď k věci. Zajímají mě ti psanci. Neřekl ti náhodou ten ničema, kam měli namířeno?“
„Ne sere. Ale díval sem se do mapy a s tolika lidmi se mohli ukrýt jen právě v Králolese. Určitě proto taky všichni utekli z Dorn. A navíc tudy vedou důležité cesty, po kterých jezdí bohaté karavany.“ Vyjevil své postřehy Forley.
„Hm. Jsi bystrý. A myslím, že můžeš mít pravdu. A prý už je tam podobných band několik. Až tě omrzí služba zde v Bouřlivém konci, přijď do Králova přístaviště a vyhledej mě a já ti práci seženu.“ Nabídl mu něco po čem kdysi toužil. Ale už sídelní město viděl zblízka:
„Děkuji, sere.“
„Není zač. Kdo myslíš, že dnes vyhraje?“ Začal z jiného soudku ser Arthur.
„Velkou šanci má princ Oberyn.“ Prozradil svůj tip Forley.
„Zajímavý tip. Je opravdu dobrý. Tenhle to ale nebude určitě. Je moc divoký.“ ukázal Meč jitra na právě se chystajícího mladého Roberta Baratheona. A taky to dopadlo, jak předpověděl ser Arthur. Lord Bouřlivého konce sražen do písku kolbiště serem Oswellem Whentem pak nedůstojně vztekle zahodil svou přilbu s parožím a s nadávkami odkráčel.
Strávili pak spolu se slavným rytířem Královské gardy u kolbiště celé odpoledne. A bavili se tipováním vítězů jednotlivých klání. Většinou se shodli. Když už zbývali poslední čtyři nejlepší, vyhodil ze sedla ser Barristan Selmy ze sedla Rudou zmiji. A krátce nato i posledního soupeře prince Rhaegara Targaryena a stal se vítězem turnaje na počest zesnulého lorda Steffona Baratheona. Pak se Meč jitra s Forleym rozloučil a šel poblahopřát svému bratru v přísaze.
Synu lorda Trnodolu skončila služba a on už chtěl jít vyhledat Donala Noye a podělit se s ním o zážitky z tohoto skvělého odpoledne.
Donal
„Udělal jsi ze sebe hlupáka, Roberte! Říkal jsem ti to. Ty nejsi stvořen pro jezdecká klání.“ Drze ale upřímně promlouval ke svému lennímu pánovi Donal.
„Já vím sakra. To bylo taky naposledy, co jsem jel, to ti říkám. Zítra zkusím pranici, aspoň rozbiju pár hlav.“ Zachechtal se mladík.
„To sem ti radil od začátku. A mám tu pro tebe něco, co ti pomůže být lepší.“ Řekl mladý kovář a vybalil ze špinavého hadru nádherné bojové kladivo s neobvykle dlouhou násadou a velkou hlavicí a dlouhým hrotem.
„Ohó. Vždyť to ani neuzvednu, ty blázne. Ukaž. Dej to sem.“ Zvolal syn lorda Steffona a vytrhnul kováři jeho krásný výtvor z rukou. Hlavice byla pokrytá rytinami zobrazujícími baratheonského jelena v různých pozicích, které mu předkreslil nový kamarád Forley Brax, a nádherně tvarovaná. Hrot byl delší, než obvykle bývá a aby se snížilo riziko, že zbraň uvázne v ráně, byl kulatý a rovný. Její hlavní předností byla totiž síla úderu. Robert jím zkusmo několikrát máchl, jakoby kladivo nic nevážilo a podivil se:
„Budu mít velký dosah. A přitom je lehké jako mé staré. Bojte se všichni!“ Vyhrožoval Baratheon a několikrát prudce máchl po neexistujícím protivníkovi.
„Má díky té délce velkou setrvačnost což znásobuje sílu úderu a dosah má jako bastardí meč.“ Dodal ještě Donal Noye a musel čelit drtivému objetí mladého pána Bouřlivého konce doprovázenému nadšenými díky.
Vyz
Byl jsem tam s nimi toho dne a viděl jejich slavné činy. Stali se z nich opravdu dobří přátelé. Donalem vykované kladivo po Robertově vítězství v pranici každý obdivoval a nabídky se kováři jen hrnuli, a ten je musel z díky odmítat, neboť kovu co mu dal malý stařík Bor už nezbylo moc. Forley Brax, který nastoupil v pranici v Robertově družině, tam toho dne zabil při pranici bastarda z Králohrobu, když chtěl zabít opěšalého lorda Bouřlivých krajin. Poznal jej až poté co mrtvému sejmuli přilbu. Suchý Čert na turnaj přijel zamaskován, zřejmě vydělat nějaké peníze a zjistit co proti jeho lidem podniká Bouřlivý konec. Robert jej za záchranu svého života odměnil malým hradem a panstvím na pobřeží Bouřlivých krajin nedaleko Bouřlivého konce. A po čase za ním přijel lord Manwoody z Králohrobu a nabídl mu za navrácenou čest a zabití svého nenáviděného bastarda svou mladší krásnou dceru, kterou si šťastný třetí syn Trnodolu vzal za manželku ještě toho podzimu.
Za rok vypuklo Robertovo povstání a oba přátelé a já s nimi jsme bojovali pod zástavou Stannise Baratheona. A Donalem vyrobené kladivo stalo se opravdu dračí zhoubou, když jeho hrotem Robert na Trojzubci proklál prsní pancíř posázený rubíny Rhaegara Targaryena. Donalova šťastná hvězda by jistě zářila dál nebýt špinavé sekery, která jej připravila o ruku při obléhání Bouřlivého konce, tak jak ho varoval stařec na Ohnivém kopci. Pak už byl jen stínem sama sebe. Připraven osudem o svou práci, zklamaný odešel dobrovolně na Zeď.
Když se to doslechl jeho přítel Forley Brax sám v manželství ne příliš šťastný, chtěl odejít s ním, a celé dny za ním ujížděl, ale už jej nikdy nedohnal, neboť spadl na Královské cestě z koně a zlomil si natřikrát nohu a po zbytek života kulhal a chodil jen s obtížemi. A tak se zlomen vrátil se na svůj hrad, usmířil se s rodinou a já jej jako jeho velitel domácí stráže podpíral při jeho procházkách po cimbuří jeho malého hradu až do jeho smrti. A mohu říct, že i on naplnil slova proroctví a umřel šťastný včera v devadesátém dni svého jména obklopen početnou rodinou.