Sníh a smích. Tváře měla zrudlé od mrazu a zrzavé vlasy jí poletovaly kolem hlavy. Vběhla do božího háje. Bílý kmen čarostromu se ztrácel v bílém sněhu, který byl všude kolem. Jeho rudé listoví se mírně kymácelo ve větru. Na chvilku se zastavila, protože si uvědomila, že tady nesmí být. Obličej vyřezaný do dřeva ji probodával pohledem.
„Zastav!“ Zaslechla za sebou. Se smíchem se rozeběhla k čarostromu. Postavila se za něj v naději, že se schová. Slyšela dusot páru bot po napadlém prašanu a hluboké oddechování.
„No tak, Ros, kde jsi?!“ Přitiskla se zády co nejvíc ke kmeni a snažila se s ním splynout. Zavřela oči a kousla se do jazyka, aby nevyprskla smíchy. Vítr si pohrával s její zrzavou hřívou a odtrhával jí od těla slabí plášť, který ji měl chránit před vlezlou zimou. Slyšela, jak psi v psinci štěkají a jak ve vzdálených stájích zařehtal kůň. Dokonce k ní doléhaly i hlasy strážných, ale nedokázala je od sebe rozlišit.
Možná kdyby se méně soustředila na to, co slyší v dálce a víc na to co může slyšet kolem sebe. Zaslechla by slaboulinké křupání sněhu. „Mám tě!“ Vyjekla a pokusila se utéct, ale by rychlejší. Chytil ji kolem pasu a nepouštěl ji ani ve chvíli kdy pištěla a kopala kolem sebe rukama a nohama. „Nepustím tě, dokud nedostanu svou odměnu,“ zašeptal jí do ucha. Snažila se ještě o poslední pokus osvobodit se, ale bylo to marné. Už jen proto, že byl o hlavu vyšší a tři kameny těžší než ona. O tom, že měl i o dva dny jména navíc nemluvě. Přestala se mrskat a on ji pustil. Vzdorovitě nakabonila čelo, až se jí mezi obočím objevila vráska. Dech se jí srážel v obláčcích páry před ústy. Rychle se k němu naklonila a vlepila mu mlaskavou pusu. Než stihl cokoli udělat, se smíchem se otočila a upalovala pryč. Tváře jí jen hořely, ale pro jednou ne od zimy.
*****
„Vstávej Ros!“ Někdo z ní krutě strhl pokrývku a odhalil tak její nahotu. Ros od sebe rozlepila víčka a unaveně se rozhlížela po pokoji. V místnosti bylo příjemné teplo a skrz potemnělá okna dovnitř pronikalo i pár slunečních paprsků. Pokojík byl útulně zařízen, jak se na nejlepší děvku v Sedmi království sluší a patří. „Slyšíš mě! Vstávej!“ Štěkala na dívku žena, které byla pomalu tak velká, že bylo až s podivem, že vůbec do pokoje úzkými dveřmi prošla. Ros se přetočila na polštářích na záda, aby na ni pořádně viděla. „Ne,“ vyslovila to prosté slovo s takovou razancí, že mladík co vedle ní spal, něco nesrozumitelně zamručel.
„Ve vedlejším pokoji čeká Maliček,“ odvětila na její zamítavá slova žena.
„Lord Baelish?“ Ros se na posteli posadila. „Vyřiď mu, že jsem hned u něj, ať si udělá pohodlí.“ Žena zmizela z pokoje a Ros se vykopala z postele. Přehodila si přes sebe lehké a hlavně průsvitné šaty, které byly zlatě vyšívané. Zrzavé vlasy si sponou sepnula na straně a použila růž, aby dodala svým tvářím barvu. Než opustila pokoj, kopla do mladíka, co spal na posteli a vzbudila ho. „Běž se umýt. Dnes večer pracuješ.“ Pevným krokem vyšla z místnosti.
Nevěstinec byl plný zvuků rozkoše a rozmanitých vůní. Některé nevěstky se zrovna staraly o své zákazníky, kteří popíjeli víno a jedli různé druhy ovoce. Jiné zase seděly na nadýchaných polštářích a odpočívaly. Ros si všimla jedné z dívek, které se na tváři skvěla podlitina velikosti pomeranče. „Clov,“ zavolala na dívku a ta k ní hned přiběhla. Ros ji pohladila po tváři a naklonila se k dívce, aby byla jen na palec vzdálená od jejího ucha. „Někdo tě zbyl Clov?“ Ros si pomalu namotávala pramen dívčiných vlasů mezi prsty. Dívka přikývla. „A víš, jak se jmenuje?“ Dívka opět přikývla. Ros jí prudce zatáhla za vlasy, až se mladší dívka málem skácela k zemi. „Tak drž jazyk za zuby a padej si to přepudrovat, ty náno pitomá. S tímhle toho moc nevyděláš.“ Ros pustila vlasy a jeden pramen jí zůstal pořád namotaný na ruce, i když dívka odběhla pryč. Se zájmem si vlasy prohlížela a pak je hodila na zem.
„Jsem rád, že se o můj podnik tak dobře staráš Ros.“ Malíčkův hlas byl vždy tak milý a zvonivý, že se z něj Ros zvedal žaludek, ale byl to její pán a ona neměla právo sis stěžovat.
„Lord Baelish, jaká to milá návštěva.“ Ros k němu udělala několik kroků. „Jaká naléhavá záležitost tě sem přivedla? Všechno je v naprostém pořádku. Výdělky nám rostou a děvčata jsou zdravá.“
„To rád slyším.“ Malíček si rukou pohrával s bradkou. „Rád bych, ale probral jiné věci než nevěstinec.“ Pokynul rukou k pohodlným křeslům, která stála v rohu kousek od všeho dění. Ros se mile usmála. On to ví. On ví, co jsem provedla. Byla vyděšená, ale nedávala na sobě nic znát. Elegantně se posadila do křesla, jehož rudá barva zvýrazňovala ještě víc rudost jejích vlasů.
„ Nedávné události mě nutí popřemýšlet, jestli jsi pořád schopna to tu vést.“ Gestem ruky zarazil všechny její protesty. „Jsi nepopiratelně nejlepší, ale znepřátelit si krále a královnu regentku? Je mi jasné, že ty jsi se Skřetem nic neměla, to by bylo pod tvou úroveň.“ Ros se chtě nechtě musela usmát. Kdysi v době kdy ještě vlci byli vlky a králem byl jelen. Kdy mi za mou práci ještě platili měďáky. „Nemohu si dovolit, aby můj obchod přestal vzkvétat, protože sis ty znepřátelila urozené panstvo.“
„To děcko je monstrum a královna regentka je slepá husa, že to nevidí,“ vyštěkla Ros. „Když jsi mě k němu poslal, donutil mě Jenny zbýt do krve a smál se. Je to monstrum, které by měl někdo pořádně profackovat a stejně tak tu jeho pitomou matku, která mě nechala zmrskat v žaláři za něco, co jsem neudělala.“ Naštvaně zatínala pěst.
„Dávej si pozor na jazyk. Je tady mnoho uší.“ Malíček na ni upíral pohled, který jasně prozrazoval, co si o ní myslí. „Jsi děvka, na to nezapomínej. Takových jako jsi ty, jsou v Králově přístavišti stovky. A měla bys být ráda za to, že tě zmrskala a neusekla ti rovnou hlavu. To je tady poslední dobou nejoblíbenější způsob trestu za něco co nikdo neudělal.“
„Mám přátele, co by mě ochránili.“ Stála si za svým.
Malíček vydal hrdelní smích, ze kterého pohrdání přímo přetékalo. „A koho? Ty tvoje rytíře a urozené pány, se kterými šoustáš?! Nebuď naivní. Všichni by postrádali tu tvou nazrzlou kundičku, ale nikdo by se neodvážil jít proti královně regentce.“ Hlasitě mlasknul. „Takže se teď oblékneš a půjdeš ke králi a budeš dělat, co ti řekne, aby ses zavděčila jeho matce a získala si aspoň trochu královi přízně, jestli je to vůbec možné.“
Bylo to, jako by jí vychrstl do obličeje kbelík ledové vody. „Nikdy…se tam…nevrátím,“ vysoukala ze sebe zaraženě.
„Ale ano vrátíš,“ řekl Malíček klidným hlasem bez emocí. „Už jsem tě králi slíbil jako dárek.“
„To nemůžeš.“ Spolkla příval nadávek, už tak je sledovalo až moc lidí. Ztišila hlas. „Při nejlepším mi nechá proříznout hrdlo. A při nejhorším mě předhodí Psovi, takže….“
„Takže koukej pěkně držet a nestěžovat si.“ Malíček si stoupnul. „Jdeme.“
„Nikam nepůjdu!“ Chtěla odběhnout pryč, ale tam jí zastoupil cestu jeden z Malíčkových mužů.
„Hlavně jí neudělej bouli.“ Slyšela Malíčkův pobavený hlas a pištění nevěstek. Pak jí do hlavy něco narazilo a ona odplula do temnoty.
*****
Smích a sníh. Kvůli zrzavým vlasům patřila v nevěstinci mezi nejoblíbenější a nejlíp placené. Zima však byla neúprosná a čím dál tím víc mužů raději vrazilo své měďáky do teplého selete a medoviny než do holky na jednu noc. Ros neochotně přešlapovala pod čarostromem. Nikdy sem nechodila ráda. Přišlo jí, že čarostrom ji sleduje a probodává pohledem. „Tak kde je sakra,“ zavrčela a sníh se jí u pusy srážel do páry. Náhle zaslechla kroky. „To je dost. Už jsem odsud chtěla vypadnout. Je tu zima.“ Začala ho plísnit, ale jeho jako by se to netýkalo. Nic neřekl, jen jí chytil za ruku, přitáhl si ji k sobě a začal jí líbat. Nikdy nebyl moc zdrženlivý a to se Ros na něm tolik zamlouvalo. Zády narazila na čarostrom a ucítila jeho ruku, jak jí pomalu vykasává sukni. „Tady ne,“ zašeptala, když jí sklouznul rty na krk. Neochotně se odtáhnul. S tím svým pitomým úšklebkem, který platil na každou holku v okolí, se jí snažil naznačit, že dostane to, co chce. Na Ros to, ale neplatilo. Znala ho až moc dobře. „Když mě odvedeš do tepla, dostaneš slevu.“ Chytil jí do náruče a dlouhými kroky s ní zamířil k hradu.
*****
Probudila se připoutaná. To nebylo nic neobvyklého, kdyby nebyla připoutána v královské ložnici a navíc režným provazem. Vysela za ruce jako sele na porážce, zavěšená mezi sloupky postele. Hlava jí třeštila a nemohla si na nic vzpomenout. Někdo ji chytil za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu.
„Ros. Donašeče nemá nikdo rád. Hlavně ne donašeče z řad Varisových ptáčků.“ Malíčkův hlas byl krutý, a i když stál nad ní, jí přišlo jako by byl strašně daleko.
Chtěla ho poprosit o vodu, ale než tak stihla učinit, Lord Baelish zmizel.
Byl vůbec někdy v místnosti nebo se jí to jenom zdálo. Snažila se trhnout provazy, ale neměla tak velkou sílu. Nechtěla brečet, ale slzy se jí draly do očí. Věděla, že skončila. Vzpomínala na všechna rozhodnutí, která ji dovedl až sem. Na to jak se rozhodla říct eunuchovi o tom, že Malíček pronajal na lodi dvě lůžka. Jak pomáhala Skřetovi a té jeho děvce, kterou chtěla regentka najít a zabít. Na to jak opustila svůj domov a odjela do Králova přístaviště. Na to jak se přinutila smát, když se s ním loučila.
Dveře zavrzali a dovnitř vkročil král. Malý blonďatý spratek. Jeho pes mu byl v patách jako pokaždé.
„Dárek dorazil,“ rozesmál se, když ji uviděl. „Konečně si budu moct vyzkoušet tu novou hračku.
Ros nejdřív nechápala, co to má znamenat. Přestala brečet a vzdorovitě se na toho bastarda před sebou koukala. Král si sednul před ní na židli a pomalu začal natahovat kuši. „Chtěl jsem si ji vyzkoušet, než pojedeme na lov. První ji měla ochutnat ta hloupá Starkovic husa, ale matka požádala Lorda Baelishe ať najde někoho jiného.“ Jeho hlas zněl divně. Byl jí odporný.
V kuši už bylo založeno. Lehké drknutí a první hrot se jí zabořil do ruky a provrtal jí paži skrz na skrz. Ros vykřikla bolestí. Krev jí pomalu stékala dolů na šaty. Opět bylo založeno a opět vystřeleno s hlasitým drnknutím. Ros už očekávala další vlnu bolesti, ale zdálo se, že král minul a místo jejího břicha provrtal sloupek od postele. Třetí šíp se jí zabodl do kolena. Rána krvácela a Ros křičela v agonii. Čtvrtý mířila někam za ní do polštářů a pátý se zabodl opět do sloupku. Král byl brunátný zlostí. Ani zabíjet neumí. Pomyslela si Ros těsně před tím, než jí šestý šíp proletěl mezi prsy. Král se smál. Pes se na to díval, jako by ani nebyl v místnosti. A Ros se začala dusit vlastní krví. Slyšela další drnknutí, ale už neviděla ani šíp, ani necítila bolest.
*****
Tváře měla zrudlé od mrazu a zrzavé vlasy jí poletovaly kolem hlavy. Slyšela kroky za sebou a otočila se. Místo malého chlapce, tam stál rytíř. Plášť mu poletoval ve větru a jeho pohled byl směsicí smutku a štěstí. Smutku nejspíš proto, že její oblečení bylo od krve a z těla jí trčely šípy. Štěstí proto, že jí zase vidí. Rozeběhla se k němu. Ucítila v břiše prudkou bolest a všechno se rozplynulo. „Theone!“ zavřeštila, než se vše ponořilo do tmy. Poslední na co pomyslela, byl smích a sníh. Sníh a smích.