Poslední myšlenka Benjena Starka
Jon. Den jména.
Sníh byl zmrzlý a pod každým jeho krokem praskala ledová krusta.
Slíbil to.
Vrzání sněhu a šelest kožešinového pláště byly jedinými zvuky v neprostupné bílé tmě. Kdyby se zastavil, snad by i slyšel vločky dopadající na zem a jeho tělo.
Ale nesměl se zastavit.
Slíbil to.
Viděl muže, který se zastavil a pak už neudělal krok. Viděl muže, který zpomalil, padl k zemi a zmrznul. Někteří se nezastavili, a přesto mu zmizeli z očí, ztratili se ve vánici či se nevrátili z lovu. Viděl i muže, jehož oči zmodraly a ruce ztvrdly mrazem.
Už nevěděl, jak je to dlouho, co vyrazili za Zeď. Uplynulé dny si zpočátku značili na dlouhou hůl, kterou nesl jeho bratr, jenže s ním pak zmizela v bouři a novou nikdo neulomil. Stejně se v šerých dnech a bílých nocích těžko odhadoval čas.
Ale slíbil to. Ten den je už dávno pryč, ale přijde další den jména a po něm zas jeden.
Vyrazili ze Zdi s posláním, které zavál sníh a pohltil hlad. Putovali na sever, nacházeli prázdné vesnice divokých, značili si cestu na stromy… Jak z jejich skupiny ubývalo mužů a zásob, vytrácelo se i přesvědčení o smyslu té cesty, až se nakonec jen chtěli vrátit domů.
Za Jonem. Než přijde jeho den jména.
Ta myšlenka ho hnala kupředu za mrazivých dní, držela ho při životě v temném úkrytu, kam se na mnoho nocí skryl před bouří, dávala mu cíl, když zabíjel svého nemrtvého bratra. Posledního z nich.
Prostě se musí dostat za Jonem. Slíbil mu to. A slib musí dodržet, protože…? Prostě musí.
Teď, teď už je blízko, věděl to. Snad to byly známé znaky v krajině nebo povědomá vůně, kterou přivál vítr. Přinutil se zvednout oči od svých nohou a opravdu ji spatřil. Zaklonil hlavu, až mu křuplo za krkem, ale stejně nedohlédl vrcholku. Tak blízko byl.
Zrychlil krok. V dáli viděl světlo, kolem se míhaly černé stíny. To bylo divné. Neměl dobrý pocit z toho ohně, v noci by muži neměli být za Zdí. Ale zahnal pochyby a spěchal dál. Jeho myšlenka ho táhla vpřed, i když unavené tělo protestovalo.
Zastavil se, ještě daleko od světla, když v černých stínech rozeznal tváře svých bratrů. Byly to tváře neznámé, mladé, čerstvá krev Hlídky. Slyšel jejich hlasy, hlavně jeden. Mladý muž klusal na koni podél řad svých bratrů a soustředěně k nim promlouval.
Ned?
To jméno mu vytanulo na mysli, jako by ho zapomněl, ale s tváří mladého muže ožilo. Jeho bratr… vypadal jako on. Je ale přece moc mladý na to, aby to byl…
Jon! Jak je…? Jak to…? Jeho den jména… Slíbil to.
Kolik času strávil v divočině? Byli tací, co se vrátili po mnoha měsících, byť s četnými omrzlinami. I on teď možná přijde o pár prstů, vždyť je vůbec necítí… Vlastně necítí vůbec nic.
Zvláštní chlad mu zalil útroby, nepříjemný pocit, že je něco v nepořádku. Sněžení zesílilo a dospělý Jon mu skoro zmizel za vločkami. Ohlédnul se.
Za ním byla tma, černá tma plná tiše padajících vloček, jen v dáli, u lesa, svítily jasné hvězdy. Stovky, tisíce zářících modrých světélek blikajících z kraje lesa. Chlad v jeho těle vystřídala hrůza, když si uvědomil, že za vločkami je toho víc než světélka, mnoho šestic tenkých bílých nohou přešlapovalo na čerstvém sněhu…
Musí ho varovat.
Jone! chtěl zavolat, ale jeho hlasivky za dlouhé samoty odvykly mluvě a vydaly jen hlasité zachrčení. Konečně odpoutal zrak od modrých světélek a s největším vypětím sil uvedl své protestující svaly do pohybu.
Jone! běžel tak rychle, jak to jen šlo, deset kroků, dvacet, už si ho všimli, začali hulákat, jistě už ho nečekali, i Jon se k němu otočil.
„Jone!“ zachroptěl a pohlédl mu do tváře, pokusil se usmát, ale ten chlapec měl pro něj jen zděšení. Ze sněhu povstalo něco bílého, dvě rudé jiskry se mu vrhly po krku a už ležel na zemi, zavalen těžkým tělem a v hubě vlka viděl svoji krev. Náhle si vzpomněl, že už zemřel.
Pak jeho tělo zalil žár, a když jeho zářící oči zhasínaly, zbývala jediná myšlenka, stejná jako tehdy.
Jon, jeho den jména. Slíbil jsem to!