Co je zlé, může být i horší
Vítr mu čechral vlasy a tahal za oblečení. Cítil jeho svěží dech na tváři, jak se proháněl po pláních jeho domova. Pod nohama mu křupal sníh, slunce svítilo nad hlavou. Slunce, studené, ale pořád výrazné na bledé obloze…
…Plameny. Zachvátily scenérii a byly to jediné, co viděl – tak horké, že rozpouštěly maso na těle lorda Starka. Ať je muž statečný, jak chce, stejně křičí, když umírá.
Ethan se s táhlým vzdechem přetočil na záda. V nose mu utkvěl zápach slámy, moči, krve a rozkladu. Cítil se ale, jako by on byl ta věc, co tu dole v cele hnije, ne sláma pod ním. Byl nucen se zhluboka nadechnout. Otevřel oči, rozlepil víčka semknutá pevně k sobě, jen aby spatřil stejnou tmu jako předtím, než usnul.
Kdy vlastně spal, kdy bdil?
Celé tělo ho bolelo. Hlava mu připadala těžká a pulzovala mu ohněm při každém úderu srdce. Rozbil si nos a věděl, že má obličej od krve. Jen to neviděl. Neviděl vůbec nic.
…Prsty šmátrající po podlaze. Jen kousek, tak blízko od jílce bezmocně sjížděly po kameni. Oprátka se zařezávala hlouběji a hlouběji, až se křik proměnil v přidušený sten. Plameny hořely dál.
Ethan to vzdal čtvrtý den. Už nekřičel, neprosil, ani nevyhrožoval. Nejdřív si myslel, že ho v kobkách pod Rudou Baštou nechají umřít. Byl by to lepší osud, než který potkal ostatní, ale nedopřáli mu ho. Každý den se objevil němý žalářník, který mu strčil džbán vody a něco k jídlu. Nerozlišoval co – hlavně, že se to dalo jíst.
Neměl ani ponětí, jak dlouho už tu leží, ale bylo to tak lepší. Neměl tušení, co se děje nahoře, jaké další činy v hávu šílenství napáchal Aerys Targaryen. Bylo mu to jedno. Jeho svět se smrsknul na tmu, smrad a noční můry, přerušované jen pravidelnými přísuny jídla. Proč by ho taky něco zajímalo – neměl nikoho, o koho by se bál, a ani nikoho, kdo by se bál o něj. Jediné, co mu chybělo, byl vzduch. Svěží severský vítr, který pronikl všude.
Na druhou stranu, všude pronikal i zápach.
Ethan znovu zavřel oči a nepatrně pohnul pravou nohou, jakoby se snažil najít pohodlnější pozici. To však bylo na podlaze cely naprosto nemožné.
Pouta držící ho dál od toho všeho. Upíral oči pryč, nahoru – nahoře však nebyli bohové. Jen kosti starých netvorů, kteří ožívali ve světle ohně. Ohně nesoucího smrt…
Přeci jen tu byla jedna věc, kterou chtěla Ethan Glover vědět. A to, proč Šílený král nezabil i jeho. Byl na pochybách, že to bylo kvůli jeho věku nebo bezvýznamnosti. Proč by ho jinak nutil, aby to všechno sledoval?
Proč musel zatraceně vidět smrt Starků, stejně jako popravu všech ostatních? Měl se bát, co se stane jemu? Skutečně se prvních pár dní bál. Ale už ne. Jako by otupěl, jakoby mu plesnivý vzduch zatemnil mozek a umrtvil ho. Cítil se jako kámen, který ho obklopoval. Jeho naděje zemřela už dávno. Všechno to bylo dávno, tak dávno…
*****
Něco se dělo. Něco bylo špatně.
Zprvu nedokázal Ethan určit, co, a proč má takový pocit. Jak ale čas dál ubíhal – v minutách, hodinách – pomalu to pochopil. Cenné vodítko mu poskytl vlastní žaludek, když mu v něm táhle a hlasitě zakručelo. Konečně něco prořízlo to ticho v cele.
Nedonesli mu jídlo. Takže se něco opravdu dělo.
První myšlenky mladého panoše byly černé. Král rozhodl, že ho tu prostě nechají vyhladovět a pak jeho tělo vyhodí za hradby vránám. Nebo ho tu podusí bez jídla, nechají zeslábnout, a pak i jeho upálí. Aerys Targaryen měl očividnou zálibu v ohni.
Ethan se rozhodl posadit se. Jakoby ale bylo něco špatně i s jeho nervy, které nepřijímaly rozkazy jeho hlavy. Ustal uprostřed pohybu, zapřený na třesoucích se rukou, když se z chodby před jeho celou ozvaly hlasy. Hlasy. Z pochopitelného důvodu se ale Glover začal bát. Šli si pro něj, určitě. Král už se rozhodl, že to s ním skoncuje. Než stačil něco udělat, v jeho tmě se najednou objevilo teplé světlo pochodně. Rychle zavřel oči, ale i tak se mu plamen vpálil do sítnice a tančil v jeho hlavě.
Zaskřípaly panty a Ethan uslyšel cinkání zbroje. Těžké boty zaduněly o slámu v jeho cele. Kolik jich mohlo být? Tři? Čtyři? Glover v tomhle býval dobrý, v odhadování počtu a dalších vojenských dovednostech. Jenže teď to byl jen kluk, který hnil v cele.
„Co je tohle za bažanta?“ ozval se nad ním mužský hlas. Hlubší mu odpověděl: „Myslíš, že do Bašty zavíraj zloděje?“ Ethan si uvědomil, že je jako socha a nehýbe se. Slyšel, jak někdo přichází blíž a pak ucítil tlak v žebrech. To neměl dost, že do něj šťouraly botou? „Hej, jak se jmenuješ?“ houkl na něj ten druhý.
Ethan se pokusil otevřít oči, ale udělal to moc rychle. Začal horlivě mrkat, aby světlo zpracoval. Jak se jmenuje? Ethan Glover. Ale ta slova se mu na jazyk nedostala, zadrhla se mu ve vyprahlém krku a vydal ze sebe jen neurčitý sípot.
„Nahlas!“ zabručel nevrle muž nad ním a sklonil se k němu. Jestli si myslel, že se Ethan bude bát, byl na omylu. Jemu už nic nemohou udělat. Místo toho se panoš se stenem opřel do sedu o zeď a chytil se za krk. Když polykal, stáhlo se mu hrdlo bolestí.
„Et – n G…“ vyšlo z něj neurčité zachraptění. Ale nevzdal to.
„Ethan… Glover.“
*****
Ethan nevěřil svému štěstí. Jeho naděje se v několika minutách zvedla z popela a obrodila se jako fénix. Bude totiž žít. Když čtyři vojáci, pro Gloverovo zmatení oděni v lannisterské rudo – zlaté, zjistili, kdo je ten uzlíček špíny na podlaze podzemní cely, vyvedli ho ven. Ethan neměl ponětí, co tu dělají – ještě když s Brandonem a ostatními vjížděli do Králova přístaviště, Lannisterové tu nebyli. Přijeli snad na králův rozkaz? Ale teď tu byli a nic nenasvědčovalo tomu, že by jemu chtěli nějak ublížit, nebo že by ho chtěli zabít. Srdce jako by v jeho hrudi znovu našlo ten správný rytmus, jak rozehnat krev do těla a udržet jej při životě. Přesto byl zmatený, ale víc naživu, než kdy dřív.
Neměl ponětí, co všechno se stalo, když byl uvězněn.
Oběma pažemi si zakryl oči, když ho vyvedli na světlo. Byl venku! Ale než mohl vůbec otevřít oči, musel se zastavit na několik dlouhých okamžiků. Překvapilo ho, když vojáci počkali. Hledali ho snad ve vězení? Nezdálo se mu to, podle toho, co říkali. Ale Ethan nikdy neoplýval bystrým rozumem. Šlo mu to na koni nebo s mečem v ruce, ale na rozum mu šly jen prosté věci.
Když oči otevřel, pořád přimhouřené, nevěřil jim. Tady se bojovalo, ačkoli když opět vyrazili, vedli Ethana mimo, bludištěm Rudé bašty. Co se tu u všech bohů stalo, když byl ve vězení? A.. jak dlouho tam vlastně byl? Mohlo ho napadnout nějak dny počítat, nějak … něco udělat. Ale teď bylo na výčitky trochu pozdě, a navíc možná v předchozích dnech a týdnech nebyl ve stavu, kdy by mohl něco podnikat.
Pak ale Ethanovo oko upoutala jiná věc – a jak ho předtím překvapily barvy Lannisterů, tak nyní jeho srdce zaplesalo. Viděl bílou a šedou, špinavou z cest. Určitě už je v bezpečí, když přijel lord Stark! Nebylo pochyb o tom, že tu Eddard někde musí být, kdo jiný by totiž přivedl seveřany do Králova přístaviště? Brandon i lord Rickard byli mrtví, to sám dobře věděl.
Zavedli ho dovnitř Bašty, a prošli s ním tolika chodbami a po tolika schodištích, že se Ethan nebyl schopen po chvíli orientovat. Nakonec ale stanuli přede dveřmi, před kterými stálo až podezřele mnoho strážných. Kam ho vedou? Dřív, než stačil zaostřit a zjistit, kdo vlastně místnost za dveřmi hlídá, jeden z vojáků jeho doprovodu zabušil železnou rukavicí na dveře. Byly velké, takže museli vést do nějakého sálu nebo větší komnaty. Ethan se nebál, ale znervózněl. Ke komu ho vedou? Dveře se vzápětí otevřely, ale výhled jim zatarasil vysoký muž v plné zbroji.
„Co chcete?“ vypálil na ně výhružně a nevrle. Ethan tohoto muže neznal.
„Dostali jsme příkaz od lorda Tywina, abychom prohledali kobky pod Baštou a našli Ethana Glovera. Mám ho…“ Muž ve dveřích ho přerušil zvednutou rukou a jeho oči se upřely na Ethana. Jemu to nebylo ani za mák nepříjemné, ale jestli si někdo myslel, že se sesype kvůli něčímu pohledu… Sám začínal bláznit. Potřeboval by se najíst, napít a vyspat. Nic jiného ani nechtěl, ale tady s ním někdo zřejmě měl jiné plány.
„Dovnitř,“ řekl strážce úsečně, položil ruku Ethanovi na rameno a do místnosti ho tak dotlačil. Ten se nebránil, protože byl rád, že měl sílu vylézt ze své cely. Jakoby znovu ovšem ztratil řeč, když viděl, ke komu ho dovedli. Nebylo pochyb o tom, o koho jde. Právě zřejmě stál před nejmocnějšími muži Sedmi království, nebo aspoň některými z nich. Ale jeho pohled ulpěl na jediné tváři – na Eddardu Starkovi.
Teď už se mu určitě nic nestane.
„Ethan Glover?“ konstatoval muž vedle lorda Starka. Byl vysoký, dobře stavěný, a ačkoli jej bývalý panoš nikdy neviděl, veděl, kdo to je. Robert Baratheon. „Takže žiješ. No, aspoň nějaké dobré zprávy,“ ucedil potom a blýskl očima po Eddardovi. Ethan věděl, že Brandonův mladší bratr dokáže držet tvář studenou jako samotný sever. Zřejmě ale vešel do nějakého důležitého rozhovoru. Třetí muž v sále zřejmě nebyl rád, že je ignorován – Tywin Lannister, kdo jiný. Ethan nevěděl, proč zrovna ten ho poslal hledat.
„To ano,“ odpověděl bez viditelné špetky zájmu a sklouzl po Gloverovi pohledem. Lannister se pak otočil k Robertovi a Eddardovi. „Ale náš přítel vypadá unavený. Navrhuji ho odvést do některé z volných komnat a nechat ho si.. odpočinout,“ řekl strojeně. Ethanovi teď už bylo jasné, že ty tři v něčem ruší – zřejmě hádce, ale to nevěděl, co všechno se ve městě stalo. Proti plánu lorda Lannistera zatím neměl žádné námitky, jen nechápal, proč se o něj tak zajímají. Byl by radši, kdyby ho nechali na pokoji. Definitivně.
Lord Eddard se netvářil nadšeně, ale zřejmě to nebyl on, kdo tu měl hlavní slovo. Robert Baratheon Gloverovi pokynul. „Dobře. Řekněte těm, co ho přivedli, ať pro něj něco najdou, a dají mu najíst.“ Ethan vycítil, že musí promluvit, a tak znovu vzkřísil svůj hlas k životu. „Děkuji, můj pane,“ zachraptěl. Připadal si v přítomnosti těch tří stísněně a podivuhodně malý – ačkoli je zřejmě přerůstal. Ethan Glover nebyl žádný drobek.
A ta troska z vězení byla Ethan Glover.
„Dobrá, promluvíme si později,“ propustil ho s konečnou platností lord Eddard, kterému se mezi obočím objevila vráska. Ethan se mírně uklonil, a pak vyšel ze dveří.
*****
Krátká léčebná procedura mu udělala dobře. Zavedli ho skrz labyrint Rudé Bašty do prázdné komnaty s narychlo povlečeným lůžkem. Po cestě prošli kolem trůnního sálu, a v tom okamžiku Ethan odvrátil hlavu a zapudil zlé vzpomínky. Chtěl spát. Bez nočních můr, beze snů, kdy viděl Brandonovy poslední chvíle pořád dokola. Donesli mu džbán vody a džbán piva, což by ocenil, kdyby na to měl víc síly, a pečené kuře. Ethan nejdřív vypil všechnu vodu, a pak se najedl. Bez zbytků. Jakmile to všechno spláchl pivem, cítil se spokojeně, a chtěl si odpočinout. Položil se, oblečený, a zavřel oči.
Nic se mu nezdálo.
Když se probudil, byl opět bílý den. Chvíli mu nedocházelo, co se děje, a kde to je – ale brzy si vzpomněl. Všechno totiž vypadalo růžověji než předchozí rána, která splývala s nocí. Jakmile Ethan uznal, že je na čase své lože opustit, našel na stoličce opodál lavor s vodou a hromádku čistého oblečení. Bylo obyčejné, ale byl vděčný, že se může trochu omýt a sundat ze sebe špinavé hadry. Byl také vděčný, že nikdo nepřinesl zrcadlo – nikdy si nezakládal na tom, jak vypadá, protože to samo o sobě nebylo moc účelné.
Zatímco váhal, co má vlastně dělat dál – převlečen a očištěn v zdánlivého člověk, dopil zbytek piva ze včerejška. Asi spal dlouho, ale to mohli očekávat. Bude se teď muset setkat s lordem Lannisterem a lordem Eddardem? Tomu druhému setkání by se nebránil, ale lev z Casterlyovy skály v něm neprobouzel dobrý pocit.
Ozvalo se zabušení na dveře. Ethan překvapeně vzhlédl a se zvučným „Dále!“ znovu objevil svůj hlas. Silný, ne roztřesený chrapot. Přesto ještě po pobytu v kobce nebyl zcela v pořádku. Rány chtějí čas, aby se změnily v jizvy. Ale povědomá tvář s jizvou, která se objevila ve dveřích jeho prozatímní komnaty, vykouzlila na Ethanově tváři úsměv.
„Martyn Cassel!“ zvolal překvapeně a vstal. „Škoda, že mi právě došlo pivo!“ Ethan stiskl svého přítele v medvědím objetí. Ne, že by Martyn byl nějaký drobek. Byl sice starší než Ethan, ale doma na Zimohradu k sobě měli poměrně blízko. Což tady na nepřátelském jihu znamenalo mnoho.
„Ethan Glover. Nečekal bych, že tě tady uvidíme,“ zavrtěl Cassel hlavou, když se vyprostil z panošova objetí. Chvíli se navzájem zkoumali pohledem. Nejen Ethan se změnil, ale to teď bylo vedlejší. „Co vůbec děláte v Králově přístavišti? Co se stalo?“ zeptal se potom. Konečně tu byl někdo, kdo mohl odpovědět na jeho otázky. Martyn nevěřícně zavrtěl hlavou. „Fakt nic nevíš? No, pěkně tě v tom vězení odřízli,“ podotkl a vzal Ethana kolem ramen. „Musíme jít, povím ti to cestou,“ ujistil ho přátelsky a znovu otevřel dveře, které příteli podržel. „Kam jdeme?“
Ethanovi se ulevilo, když slyšel odpověď.
„K lordu Eddardovi, chce s tebou mluvit.“ Na Martynově tváři se objevil úsměv, kterému ani křivá jizva na rtu neubrala na kráse. „Rád tě vidím.“
*****
Ethan nemohl uvěřit vlastním uším. Zatímco ho Martyn Cassel vlekl skoro přes celou pevnost, pověděl mu ve stručnosti o tom, co se dělo od té chvíle, kdy je s Brandonem a jeho družinou zajal Šílený král. Bylo to neuvěřitelné.
Targaryenové padli.
Glover ovšem neměl moc času na vstřebání nových informací. Když Martyn dovyprávěl, jako by zbytek cesty pod jejich nohama uběhl rychleji, a ocitli se v jedné z věží Rudé bašty před dveřmi do komnat lorda Starka. Bylo zvláštní smýšlet o Eddardovi, jen o málo starším než Ethan, takto – ale sám přeci viděl lorda Rickarda spáleného ve vlastní zbroji na popel.
Vchod hlídala dvojice strážných v bílých tunikách a šedých pláštích. Kopími překřížili dveře, ale když poznali Martyna Cassela, znovu průchod uvolnili. „Lord Stark vás očekává,“ oznámil jeden z nich zpoza kbelcové přilby a otevřel jim dveře. Uvnitř už žádná stráž nebyla – Ethana mátlo, proč je vůbec nějaká zapotřebí. Jak se dozvěděl, Královo přístaviště padlo, a nebylo se tedy čeho obávat. Možná ale nevěděl všechno.
Eddard Stark stál za velkým, dubovým stolem, kde zřejmě zřídil dočasné stanoviště. Byl pokryt pergameny, ať už zprávami nebo dalšími dokumenty. Jeden z nich lord držel v ruce a se svraštěným obočím četl. Když vešli, zvedl ruku, aby počkali. Zřejmě řešil něco důležitého. Netrvalo ale dlouho a pergamen odložil. Ethan trochu znervózněl, protože netušil, co po něm jeho pán vlastně chce.
„Už je ti lépe?“ zeptal se ho Stark bez obalu a zběžně ho přejel pohledem. Glover usoudil, že jeho pána zřejmě něco trápí, ale koneckonců, pořád byla válka. Ještě se nepodařilo zlomit lordy z jihu a poslední Targaryenové uprchli. Přikývl. „Ano, můj pane, mnohem lépe. Mohu se zeptat, proč jsi mne zavolal?“ zeptal se ihned. Ethan Glover byl přímočarý člověk, a to pořád, i když právě mluvil se svým pánem. Eddard Stark ovšem nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Seveřani si zřejmě nepotrpěli na průtahy a společenské fráze.
„Chci vědět, co se stalo mé rodině. Prý tě Aerys nechal to všechno sledovat,“ zachmuřil se. I Ethanova tvář potemněla. Spal beze snů, ale obrazy hrůzy jej provázely i ve dne. Na božím světle to ale bylo mnohem lepší než v temnotě jeho cely.
… Oprátka se zařezávala hlouběji a hlouběji, až se křik proměnil v přidušený sten. Plameny hořely dál…
Naštěstí ho Starkova další slova vytrhla ze vzpomínek. „A také chci, abys mě doprovodil na jih. Bouřlivý konec je už dlouho obléhán a lord Stannis jej pravděpodobně neudrží dlouho.“
Přestože tuto skutečnost oznámil Lord Stark jen tak mimochodem, Ethanovo srdce zaplesalo skoro stejně, jako když včera vyšel z vězení. Měl úkol. Po Brandonově smrti se bál, že jeho život ztratí směr, i kdyby přežil řádění Šíleného krále. A nyní měl náplň – bude následovat dalšího Starka, svého lenního pána. A tušil, že se k pomoci u Bouřlivého konce bude vázat i další poslání. Stejné, jako měl Brandon.
Lyanna Stark totiž pořád nebyla v bezpečí, nebyla v náručí rodiny.
*****
Ethan seděl na kameni a otáčel mečem, aby jeho čepel odrážela sluneční paprsky. Slyšel hukot moře pod sebou a cítil vítr ve vlasech. Konečně byl zase svobodný, svým pánem mimo čtyři zdi a hnijící slámu.
Osvobození Bouřlivého konce se obešlo takřka bez boje. Když lord Eddard přijel se svou armádou, lordové Roviny ztratili odvahu a před seveřany si uchcali do kalhot. A to se Ethan na boj těšil, nechal by ze sebe vyjít to špatné, odprostil by se od myšlenek. Přesto mu svědčila už samotná cesta – po pobytu v kobkách pod Rudou baštou znovu nabral síly a barvu do tváří, stejně jako svůj selský rozum a nevybíravý jazyk.
Lordu Eddardovi už dávno řekl o tom, co se dělo v Králově přístavišti, poté co tam Brandon přijel pro svou sestru, utkat se s Rhaegarem. Bylo to pro něj bolestivé, všechny ty hrůzné výjevy pobízet k tomu, aby mu vytanuly na mysli. Ale bylo v tom cosi dobrého, že to řekl nahlas, že to dostal ven. Věděl však, že jeho pán se kvůli tomu teď bude trápit. Alespoň toho nebyl svědkem.
Jako Ethan, kterého drželi dva vojáci a musel se dívat.
…Upíral oči pryč, nahoru – nahoře však nebyli bohové. Jen kosti starých netvorů, kteří ožívali ve světle ohně. Ohně nesoucího smrt…
Glover zatřásl hlavou a shrnul pramen odrostlých vlasů z tváře. Zahlédl, jak se k němu od hradu blíží mohutná postava. To musel být Martyn. Byl čas jet.
Ethan věděl, co budou dělat dál. Válka stále neskončila – lord Stannis, kterému pomohli osvobodit Bouřlivý konec, měl na příkaz Roberta Baratheona, vlastního bratra, dobýt Dračí kámen. Panoš se vyznal ve vojenství i obléhání poměrně dobře, a Targaryenská pevnost patřila k těžkým oříškům. Je však čekala jiná cesta – jeho po boku lorda Eddarda, Martyna Cassela a další čtyři lordovi společníci.
Měli najít a osvobodit Lyannu Stark.
A pak válka skončí. A Ethan bude žít – žít jako vazal Starků. Pojme za svou krásnou ženu, založí rodinu, a bude se držet tak daleko od Králova přístaviště, jak jen to půjde. To nejhorší už překonal a čekal ho život.
*****
Už ji viděli.
Držel otěže jednou rukou a tou druhou křečovitě sevřel hrušku meče. Bylo jich sedm, a všichni uměli dobře bojovat. Nic se nemohlo stát. Ale ve vězení se z Ethana stal úzkostlivý člověk. Takové zážitky, jaké měl z Rudé bašty on, člověka změní. Zvlášť, když ještě nebyl tak docela dospělý.
Předtím nebyl. Nyní už ano.
Raději se soustředil na kopyta koně Howlanda Reeda, který šel po kamenité stezce před ním. Věž se přibližovala rychleji, než by čekal. Lord Eddard jim dal pokyn, aby sesedli. Bylo to poctivé – čestný souboj pěších proti pěším. Jich bylo víc, ale za to byl Ethan rád.
Proti nim stáli tři. Jedním z nich i slavný „Meč jitra“. Glover se ale nebál. Stejěn jako ostatní tasil meč, a jeho nervy se uvolnily při známém zvuku tření kůže a oceli. Pozvolna sevřel prsty obou rukou kolem rukojeti, malíčkem levé obemknul jilec.
Ve vězení neztratil mnoho ze své formy, byl pořád stejně dobrý. Ovšem ti tři byli lepší, a Ethan byl první, který padl. S hlasitým třísknutím odvrátil výpad vedený na jeho hlavu, včas odrazil meč nepřítele a sám provedl sek na jeho pas. Ale lord Hightower byl rychlejší. Ethanovu ránu odvedl stranou, využil jeho pohybu vpřed a bodl ho do břicha.
Cítil, jak mu ocel proráží kůži a cítil oheň. Oheň ve svém těle, plameny, které ho pohltily a sundaly z meče na zem. Necítil, že upadl. Pekl se ve vlastní zbroji stejně jako lord Rickard. V očích ho zaštípaly slzy.
…Ať je muž statečný, jak chce, stejně křičí, když umírá.
Ethan chtěl křičet. Měl naději. Měl žít!
Chtělo se mu křičet zoufalstvím.
…Ať je muž statečný, jak chce, stejně křičí, když umírá.
Ethanovo tělo se napjalo a z břicha mu vytryskla krev. Jeho výkřik žalu a bolesti se nesl kolem věže dál do rudé krajiny. A pak bylo ticho.