„Měli bychom se vrátit“ pronesl tichým hlasem Stannis. Jehličí kolem nich šeptalo tichým hlasem. Stromy na Tarthu se lišili od Královského lesa, neboť měli zvláštní našedlý odstín. Krom toho tu rostly přímo mraky čarostromů se svými zachmuřenými obličeji, karmínovým listím a červenou mízou. Stannis je nesnášel od chvíle, kdy vylezl z lodi. „Ještě jsme tu potvoru nenašli.“ podotkl Robert. Potom udělal grimasu a dodal: „Jestli sis, ale nachcal do katí bratře, klidně se vrať zpátky do Večeropádu.“ Stannis tušil, že se ho Robert snaží vyprovokovat, ale neměl úmyslu dopřát mu tu radost. „Stmívá se drahý bratře a jestli sis nevšiml, tak stopu jsme ztratili již u potoka.“ opáčil Stannis „Otci si slíbil, že se vrátíme před západem slunce. Robert Baratheon s veselým úsměvem vzhlédl k obloze. „Ještě máme čas, abychom se stihli vrátit. Snad nemáš hrůzu ze tmy? Stannis věděl, že si z něj bratr střílí, ale je mu na tom nic vtipného nepřišlo, ostatně jako u většiny věci, protože Stannis se smál jen málokdy. Svého bezstarostného bratra nikdy zcela nepochopil. Robert nikdy nic nebral vážně a dle Stannisova mínění spoustu věcí zlehčoval. Rád vtipkoval a byl velmi společenský na čemž nebylo nic špatného, ovšem strašně rád prováděl lumpárny. Lorda Steffona nejvíc dovádělo k šílenství neustále hazardování jeho dědice, když lezl po vysokých věžích Bouřlivého Konce a velice rád běhal za děvčaty z okolních vesnic, tudíž velmi zanedbával hodiny dějepravy, jazyka a počtů u Mistra Cressena, který velmi často Roberta nabádal k lepšímu přístupu k učivu, neboť jako budoucí pán Bouřlivých zemí bude potřebovat mít, alespoň základní povědomí o těchto věcech. Robert se vždycky jen zasmál. Slíbil starému mistrovi, že příště se polepší a šel dál. Robert se na nic neohlížel, pro něj dění kolem plynulo mimo. Mladý Baratheon byl na svých 15 let vysoký s vypracovanými svaly a šlachovitou postavou. Se svým šibalským úsměvem, mladou pohlednou tváří, modrýma safírovýma očima a hnědým kudrnatými vlasy byl pro dívky neodolatelným lákadlem. Naproti tomu Stannis měl mnohem hranatější obličej a temnější modř v duhovkách. Na rozdíl od svého bratra neměl k lidem tolik vřelý vztah. Robert velmi rád byl ve společnosti přátel. Rád zkoušel přeprat mnohem starší chlapce než byl on a většinou se mu to povedlo. Otec o něm často tvrdíval, že je znovuzrozením jejich pradědečka Lyonela Baratheona alias Smějící se bouře, který byl jedním z největších rytířů, kteří brázdili Sedm království. Stannis věděl, že hádat se svým bratrem nemá smysl. Chtěl se vrátit, protože to otci slíbili, že budou včas na večerní hostině lorda Selwyna Tartha, kterou pán Večeropádu pořádal na oslavu svého dne jména a tak samozřejmě neopomněl pozvat i svého lenního pána se kterým se velmi dobře znal z války Devítigrošových králů, kdy společně bojovali na Kamenoschodech. Otec jim ten příběh často vyprávěl. Jak jejich vlastní dědeček Ormudn padl v náručí vlastního syna v bitvě proti Maelysovi Obludnému a jak tehdy jejich otec Steffon musel po něm převzít velení nad armádou Bouřlivých krajin a sešikovat jejich decimované sílya, než dorazili Selmy a Černá ryba s posilami. Stannis se odtrhnul od myšlenek na vlastního otce. Rozhodl se že s Robertem nakonec bude pokračovat v jejich výpravě. Otci slíbil, že se vrátí do setmění, ale taky řekl, že dá na svého neopatrného bratra pozor. A v tuhle chvíli bylo na první místě bratr: „Tmy se rozhodně nebojím bratře a klidně s tebou zůstanu půjdu. Jen doufám, že tvůj orientační smysl je stejně velký jako tvá dobrá naláda, jinak se obávám, že si v tomhle lese postojíme. Robert se na bratra udiveně podíval, zřejmě netušil, že se může neustále zachmuřený Stannis pokusit o sarkasmus. Pak se chytnul za břicho a zhluboka se rozřehtal na celý les: „Tak ty vtipkuješ. Nakonec možná nejsi takový suchar bráško. Každopádně neboj se. Jsme přece oba jeleni, tudíž jsme v lese jako doma.“ Stannis se sice obával, že jeho bratr má orientační smysl dopisního havrana střelného do hlavy samostřílem, ale nehodlal se svým bratrem přít, ačkoliv měl o takovém způsobu uvažování pochybnosti. Ono přikládat svému rodovému symbolu větší význam než je zdrávo, může dát vzniknout pěkné polízanici. Aerion Jasný Plamen, prastrýc současného krále Aeryse, si myslel, že když vypije sud divokého ohně tak se promění v draka, ale nestalo se nic jiného, než že princ umřel velmi bolestivou smrt. Jak tak šli dál Stannis si pod jedním z Čarostromů všimnul rozbahněného plácku. Když došli až k němu oba si všimli obřích stop, které tam zanechaly veliká kopyta: ,,Jsme mu v patách.” poznamenal Robert. “Možná ale je to divné. Robert se na něj nechápavě podíval. „Podívej se, divočák o váze přinejmenším jedenáct kamenů, přece neprojde rozmočenými cestami bez ničeho, aniž by nezanechal žádnou stoupu. Ani asi po sobě ty stopy neschová.“ pronesl ponuře Stannis. „Mě by spíš zajímalo, kde je teď.“ řekl Robert. V tom se nocí prohnal ohromný nestvůrný ryk. Oba bratři viditelně zbledli a ihned tasili lovecké nože z několikrát překládané oceli a postavili se zády k sobě . „Zdá se, že nakonec on našel nás.“ rozchechtal se nervózně Robert a pevně sevře nůž, který svíral. Stannisovi tohle vtipné nepřišlo vůbec. Při tom zvuku se mu vybavily všechny historky, která o tom praseti slyšel zvlášť ta část o rozpáraných střevec. My dopadneme podobně jestli tu zůstaneme. pomyslel si Stannis. Zvlášť při Robertově nadšení. Znedadání ze křoví vyběhl obrovký černý tvar. Oba bratři uskočili na stranu, každý jiným směrem, takže divočák jen tak tak minul svými kly jejich těla. Bohové stůjte při mě. To, co se vynořilo před Stannisem odpovídalo těm vidláckým bachorkám, jak řekl kdysi lord Steffon víc než se mu zamlouvalo. Vlastně pro jednou nepřeháněly a odpovídaly pravdě. Jen jednu věc vesničané nezmínily. Jeho oči byly rudé, ale plné nenávisti a když se obrovský kanec podíval na Stannise, ty oči mluvily k němu. Říkaly jediné slovo: ,,Smrt.” Stannis zaujmul postoj, který již cvičil snad stokrát. Robert nikdy nad ničím moc neuvažoval, proto ho nenapadlo vzít nějaké kopí, které se většinou k lovu kance používalo, aby si lovec divočáka udržel od těla. A já mám jenom tohle páratko. Ačkoliv jejich lovecké nože byl ze speciální překladané oceli několikrát kalenou o málo tvrdží než nejtvrdží známy kov valyrijská ocel, byl jeho nůž délkou jen čtvrtinou klů, které divočák zamířil na Stannise, vztekle svýmy kopyty podupával do země a připravoval se. Stannis vzal nůž do ruky tak, aby nůž držel v dolním úchopu, takže když sevřenou ozbrojenou pěst nastavil před sebe, palec byl k jeho hrudi a čepl k divočákovi. Stannis si vzpomněl na jeden z mnoha soubojů se svým bratrem Robertem, mohutnějším a vyšším člověkem než on. Stannis s ním vždy dokázal udržet krok, protože narozdíl od ostatních dětí na hradě pochopil, že měřit všechnu svoji sílu s veškerou silou Robertových svalů je bláhovost. Vždycky se snažil do každého úderů, každého pohybu všechnu sílu a Robertovu ohromnou sílu vyrovnat kvalitou svých vlastních pohybů. Bylo také nutné do jisté míry předvídat jeho pohyby, protože musel vědět jako odrážet jeho výpady proti svému tělu, tak aby neutrpěl žádnou újmu, zároveň ovšem musel vždycky co nejdříve převzíst iniciativu a donuti Roberta přejít z útoku do obrany. Předvídat jeho pohyby bylo čím dál těžší, neboť Robert Stannisovi sitauci neulehčoval a snažil se pokaždé směry svých útoků měnit, předstírat různé manévry, aby Stannise zmátl. Proto nebylo možné být věčně v defenzívě. Bylo nutné tedy ve chvíli útoku, kdy je každý šermíř nejzranitlenější dostat meč do správné pozice, zneškodnit ho aby člověk mohl napadnout soupeře. A s tímhle obludně přerostlým prasetem to nebylo jiné. Nebylo těžké Roberta přirovnat k divočákovi, zvlášť když stoloval, přípomínal takovou lidskou verzi čuníka. Kanec vystartoval proti Stannisovi, ale teď věděl, co udělá. Vzdálenost, mezi nimi, se zkracovala. Kanec se blížil a jeho ostré kly mířili na Stannisovu hruď, aby mu rozkousali tělo a vyvrhli střeva ven, jak už to udělali nesčetkrát předtím. Ještě ne. kanec přeskočil půl stopy tlustý kořen čarostromu a blížil se. Ještě ne. Kanec přelítl bahno v kterém zanechal jediné doklady o svém pobytu v lese a byl čtvrt yardu od Stannise. Ještě ne. Kanec se už skoro svými kly dotýkal Stannise. TEĎ Stannis se vrhnul na stranu a Kanec těsně minul Stannise a jeho kly prořízli vzduch tam, kde před méně jak vteřinou byly Stannisův bok. Stannis ovšem nezaváhal ani chvíli, věděl, co teď udělá. Byl to reflex, který udělal automaticka a sekl kance do boku. V té rychlosti ihned dopadl do trávy, takže kance nanejvýš škrábl, ale dost na a to aby kanec pochopil s kým si zahrává. Jestli ho to ovvšem bolelo, kanec na sobě nenechal nic znát, protože ihned zastavil a svižně otočil své mohutné tělo a připravoval se vyběhnout znovu. V tu chvíli, ovšem vyběhnul zpoza stromů Robert, hned vedle kance s nožem. Kanec se však ihned vystartoval takže Robert kudlou mávnul do prázdna. Kanec se ihned otočil a zamířil zpátky k němu. On ho zabije. uvědomil si Stannis.. Měl dost duchaplnosti, aby kancovu pozornost přenesl zpátky na sebe. Levačkou nahmatal šutr, který se válel vedle něj a hodil ho po praseti. Ten kance praštil do hlavy, takže se ihned zastavil a s zuřívým chrochtáním běžel ke Stannisovi. Stannis se připravoval a čekal na kance, který ale tentokrát těsně před Stannisem zastavil. Doprdele. kanec byl zřejmě chytřejší, než Stannis čekal. Začal míto zběsilých výpadů mávat hlavou ze strany na stranu. Stannis musel před tím blížícím se kolosem začít ustupovat. Ze zadu už se mu na pomoc blížil Robet, na kterého kanec, ale nezapomněl takže si stoupnul tak aby jeho rypák byl kolmo k oboum bratrům, macatýmy boky k nim, takže byl přímo mezi nimi a na oba viděl. Co za zvíře dobrovolně přistoupí k boji. U kanců jako u býložravců obecně, bylo neobvyklé bojovat z predatory a většinou utekly. Kdo je ale v téhle hře lovec a kdo kořist. Stannis došel k závěru, že odpověď znát nechce. Kanec bedlivě sledoval oba Baratheony. Ti se k němu blížili z obou stran a snažili se společně kance napadnout. Robert se už neusmíval a zvednul levou roku nad sebe a měl natažené tři prsty. Stannis pochopil. Na tři zaútočíme. Robert ukázal tři, dva jedna TEĎ. Oba vyběhli s noži proti kanci, který se zaměřil na Robert a namířil oba kly proti němu a zprudka vyběhnul. Obrovská masa chlupatého těla se dala do pohybu. Robert však neustopil ani o krok. Nicména kanec do něj narazil plnou vahou, Robertovi z rukou vypadl nůž. Těsně před svým obličejem chytil oba kancovi kly a snažil se, aby mu je nenacapal do obličeje. Robert byl svalovec, ale kanec byl silnější, než jakýkoliv dospělý muž jasné, kdo zvítězí. Už se zdálo, že kanec rozpáře Robertovi obličej, ale Stannis ke kanci přiběhnul a nožem mu prořízl hrdlo. Robert kance držel kance za kly, tudíž nemohl uhnout. Jeho krev byla černá jako nejčernější noc. Nocí se ozval kancův smrtelný a poslední vykřík. Po tom se přestal hýbat. Robert ho pustil a on se bezvládně sesul na bok. Oba bratři unavení a potlučení z předcházejícího boje si sedly, a ztěžka oddechovaly. „Tak tohle byla ten nejúžasnější lov, jaký jsem zažil.“ Stannis se na něj kysele podíval a s hmatatelnou ironií pronesl. „Bratře, tebe tyhle voloviny jednou zabijou.“
Lovecké družině lordů Selwyna a Steffona se naskytl prazvláštní pohled, když Stannis a Robert vyběhli z lesa, společně tahající obrvského chlupatého kance, kterého byl tak těžký, že ho museli vzít ve dvou, každý za jede pár nohou. Společně ho pronesli procesím stanům. Byly tu hlavně duhově stany Tarthů, zelené Estermontů, světlé rodu Mistwoodů. Všichni lovc, strážci, rytíři, kurvy, pradleny, panošové a sluhové upřeně zírali na bratry Baratheony, kteří za sebou vlekly svoji kořist a jejichž tváře i oblečení vypadaly jako kdyby prolezly bitvou na Ohnivém Poli. Společnými silami dotáhli kance ke stanu, který nacházel uprostřed louky pod Večeropádem. Lidé s bázní a s úctou si šeptaly a zvěsti o jejich výkonu se začaly šířit. Před černozlatým stanem nad kterým plápolal jelen Baratheonů seděli vedle sebe. ,,…tak jsem se snažil celou situaci urovnat a když jeho Výsost poslala lorda Tywina s jeho nabídkou sňatku k šípku a nabídl jsem, že může provdat Cersei za mého Roberta a on..“ Steffon se zastavil, když k němu přišly jeho potomci. „A my o vlku…“ ,,Spíš o jelenu“ odpověděl otci Robert. Lord Steffon se postavil a šel obejmout své syny. Ačkoliv už mu táhlo na 40 let rod Steffon vypadal pořád stejně. Oblečen byl do dlouhých hedvábných černozlutých šatů a na nohách hnědé kamaše a boty ze srnčí kůže. Přes sebe měl přehozenou lehkou drátěnou košili a u pasu měl meče z valyrijské oceli. Měl šlachovité tělo s mohutnými rameny, ale postavy spíše menší, Robert už byl stejně vysoký jako on a jak sám parkrát poznamenal, ho i přeroste. Vlasy měl dlouhé kudrnaté až na krk, pod nosem pečlivě pěstěný knír. Oči měl po své dračí matce indigové fialové. Byl to můž čestný, poctivý, chytrý a moudrý. Spravedlývý ke svým přáetlům nemilosrdný k nepřátelům a byl znám svou věrností koruně, kterou prokázel i ve válce na Kamenoschodech v které přišel o otce. Ormund Baratheon jejich dět svolal okamžitě vazaly, když se Maelys Blackfyre a Devítka podporována zlatým společenstvem vylodily na kamenoschodech, kde chtěly připravit styčný bod pro invazi do Západozemí. Přestože Jaeharys II. Targaryen byl slaboch na popud své Malé rady vydal rozkaz ke všem strážcům, aby se připravily na válku. Jeho zeť Ormund, jehož panství se rozkládalo nejblíž Kamenoschodům vyrazil postarat se sám a osobně o Maelys Blackfyre. Nicméně ten je očekával a ihned po vyloděni začal drtit síly rodu Baratheonů a sám jejich děd Ormund umřel vlastnímu synovi Steffonovi v náručí. Zdálo se, že Maelys je všechn zničí, ale tehdy čtrnáctilet Steffon se projevil jako talentovaný velitel a dokázal znovu zformovat jejich decimované síly a vydržet než dorazila flotila Redwyneů s armádou z Roviny pod vedením lorda velitele Baristana Selmyho zvaný chrabrý a ser Bryndena Tullyho zvaného Černá ryba, spojili se Baratheonskou armádou a jejich aliance zničila síly Maelyse Blackfyrea. Když se bitva obrátila Zlaté společenstvo vzalo do zaječích a Selmy odpravil Maelyse, čímž ukončil jeho zrádcovský rod. Po návratu Tully, Selmy i Baratheon byli oslavováni jako hrdinové, kteří zachránili říši. Jaeharys II zahrnul Steffona mnoha poctami a osobně mu pogratuloval k vítězství. Steffon si tak zadělal na pevné přátelství se Železným Trůnem. Po oslavách se oženil s dcerou Andrewa Estermonta, kterému tímhl gestem poděkoval za záchranu života ve válce. Tento muž byl oblíbený, jak u prostého lidí, tak u šlechty i královského rodu. ,,Vidím, že moji synové ulovili tu vaši krvavou bestii“ odvětil se smíchem Steffon ,,Opravdu je to on , lidé ho vystihli dobře, hotový netvor.“ pronesl udiveně lord Tarth. ,,Ať ho sluhové odnesou a naservírujou ho k hostině.“ pronesl lord Steffon a odevšad se ovzalo hlasité volání souhlasu. ,,A moji synové poseďte s námi u džbánu vína.“ Robert celý dyctivý si sám sobě a Stannisovi nalil posadil se a zeptal se svého otce: „Když jsme přicházeli, slyšel jsem tě mluvit o sňatcích. Sehnal jsi mi už urozenou nevěstu? „. Steffon udělal sarkastickou grimasu: „Bohužel ne, nabídl jsem sňatek,můj synu, lordu Tywinovi, potom co u našeho krále nepochodil a ten mě drze poslal k Jiným.“ Robert se zachmuřil: „A vysvětlil cithodný lord pobočník proč to udělal?“ Steffonovi v jeho dračích očích zablesklo: ,,Ne, jen řekl, že v žádném případě a naštvaně odkráčel pryč. A nemluv o něm jako o pobočníkovi, ne přede mnou, o ten úřad už se stejně dávno nestará. Selwyn se připojil k debatě: ,,Náš lev je asi uražený, i když kdo by se mu divil, vzhledem k tomu, že byl nazván před všemi svými vazaly pouhým sluhou. Navíc v dost nešikovné souvislosti.“ Robert si usrkl vína a řekl: “Jeho škoda, své dcery mi cpou lordi ze všech sedmi království, ať si trucuje, když se mu to líbí.” „Taky mě to pěkně dopálilo a odešel jsem ihned s králem Aerysem zpět do hlavního města.” pokračovl jejich otec :,,Jeho současné nevládnutí v pozici králova pobočníka říší jenom poškozuje, nemluvě o tom, že právě teď po Šerodoluj se to pranic nehodí. „I kdyby to tak bylo, tak přece je ještě jeho veličenstvo Aerys?“ zeptal se opatrně Stannis. „Jeho veličenstvo poslední dobou věnuje veškerou pozornost výzkumu znovuoživení dračích vajec, tudíž se obávám, že království se řídí tak nějak samo. Steffon se zatvářil znepokojeně:,,Poslední dobou Jeho Výsost dělí jednu nerozvážnost za druhou. Urazil Skálu, zvýšil daně a navíc do rady jmenoval takovou bizarní partičku, že by člověk nevěřil. Senilní důchodce, plešatý eunuch, blbec a zelenáč hotov náměť pro písně.“ pronesl Steffon. „Jediný, kdo za něco stál, byl Tywin, ale ten teď trucuje ve Skále.“ Lord Selwyn si vzal kousek vepřové pečeně:“Jste tu ale ještě vy ne? Král vás má v oblibě, když vás jmenoval do své malé rady, ale unikla mi funkce, kterou tam vykonávate. „Neunikla, král Aerys ji nikomu neřekl. Jsem teď správcem armád a mám se starat o tom, aby byla koruna obranyschopná. ,,Měl jsem za to, že něco takového májí na starost Strážci“ odvětil lord Selwyn.“Jejich pravomoce nijak omezeny nebyly já mám spravovat obranu přímo rodu Targaryenů. Po Vzdoru Šerodolu je jeho veličenstvo ke svým vazalům lehce nedůvěřívé. Nelze se mu divit, i když to neměl řešit tímhle způsobem. “ Robert si nalil další pohár a prudce s ním praštil o stůl, ale dal si pozor aby nerozlil rudou tekutinu v něm: ,,Jak by měl?!“ zeptal se Robert. ,,To že ho Darklynové s Hollardy ho pokusili zabít je pravda, takže je potrestal, jak se trestají všichni zrádci.“ Steffon klidně odpověděl „To je možná pravda, ale na opak by měl pochroumanou důvěru mezi sebou a vazaly urovnat. Ne se s tím chodit za mnou.“ „Jsi jeho bratranec.“ přidal se Stannis: „A navíc si ses prokázal jako zkušený velitel. Byl jsi logická volba” Logická volba určitě ne. Logickou volbou by bylo snažit se vazaly v královských zemí uklidnit ne se před nimi schovávat a budovat jinou armádu. Skála je rozkmotřená s Trůnem a stejně tak královské země, nikdo se necítí v bezpečí, eunochovi špehové jsou všude. Člověku něco ulítne a šup hlava dolů. ,,Věřím, že by jste jeho veličenstvo snad přesvědčit k alespoň uspořádání turnaje či hostiny pro jeho vazaly v Králově Přístaviští.“ řekl lord Selwyn. ,,Možná“ řekl Steffon pochybovačně: ,, Dost však politiky. ,,Jak se vám, děti moje, povedlo zkolit tuhle zvěř?“ Robert šikovně převyprávěl, celý jejich příběh, zatímco se ostatní pustili do jídla. K potěšení Stannise nemusel nic zveličovat, protože příběh měl šťávu, jak by řekl Robert, tak jak se to opravdu stalo. A navíc dost Stannise vynachválil, což ho velice potěšilo, přestože si se svou oblíbeností nikdy hlavu nelámal. Vyjímku z pravidla tvořil právě lord Steffon, neboť otce Stannis miloval a nebylo mu proti srsti, když mu něčím udělal radost. ,,Vskutku hrdinský výkon.“ pronesl Steffon. ,,Měl bych o tom nechat složit písně, abych zvěčnil tenhle chrabrý čin mých synů.! ,, Hotový démon byl.“ pronesl lord Selwyn. ,,Podle toho jak vypadal, bych i řekl, jestli ten kanec nepřišel odněkud ze sedmi pekel.” ,,Na pekelnou bytost jsme složili poměrně snadno.“ podotkl Robert a ukousl si kus jablka, které měl u sebe. Stannis sice nesouhlasil, po tom co prožili, že by ten divočák byl něco snadného, zvlášť když strávili dlouhou dobu ho najít. Rozhlédl se kolem sebe. Nebyla tu. Stannis chvíli uvažoval. Musel vymyslet, jak se zeptat, aniž by vzbudil pozornost, protože Robert by si ho ihned začal dobírat a na to dnes neměl náladu. Nakonec to byl ale právě jeho bratr, který za něj tenhle problém vyřešil: „Kde je Nathaniel s Arianne?“ ,,Vyjeli si na menší projížďku” odpověděl nevzrušeně lord Selwyn. „Nathaniel doufal, že třeba uloví toho kance, ale zdá se že po vašem návratu se bude muset spokojit s menší kořistí.“ Menší ale bezpečnější pomyslel si Stannis. Nathaniel byl sice mladý, ale na svůj věk nesmírně inteligetní i když trošičku arogantní. Narozdíl od Roberta si on určitě veme kopí. Pokračovali dál v pití vína a pochutnávání si na dobrotách, jenž jim nabídl lord Selwyn z hradních zásob. Byl krásný letní večer, takže slunce už nikomu nebylo vedro a od more vanul svěží vítr. Stínu už se natahovaly, když se vrátila. Byla tam. Blonďaté vlasy, modré oči, útlý pas a krátký krk, s vyraznými oblými rysy ve tváři oblečená v krásných šatech s nejjjemnějšího hedvabí jenž byly zelené jako louka na které všichni byly a krajky těch šatů hrály všemi barvami. Její bratr jí pomohl její bratr z koně. Dědic Večeropádu byl skoro tak pohledný jako jeho sestra ,, jen jeho vlasy byly tmavšího odstínu. Oblečen byl v tmavém lovecké kazajce s tmavými pytlovými kalhotami a černými boty z medvědí kůže. Oba si přisedli již ke stolujícími s kterými se pozdravily. ,,Jak jste pochodily na lovu?“ zeptal se jako vždy první lord Steffon ,,12 králíků ale žádná krvavá bestie, jak jsem slyšel o to jste se postarali vy moji lordi.“ „Ten divočák byl vskutku hrozivý netvor, ale nakonec jsme ho přemohli. Můj bratr však te nestvůře prořízl hrdlo. Jediný divočák, který nás teď díky tomu bude zajímat jen ten na talíři. “ Robert se rozchechtal. Arriane se podívala na Stannise a zeptala se ho ,,Musela to být špinavá práce, zabít toho divokého kance“ ,,To ano, nutno ovšem říct, že kdybych to hned neudělal můj bratr by měl z hlavy rozmáčkle rajče“ Robert a všichni ostatní mu dali za pravdu. Arianne stáhla svůj trochu vyčítavý tón a dál se s ostaními bavily o tom, jak mají názor na víno dovezené z Tyroshe a zda je lepší či horší než víno z Roviny, či jestli je silnější než Dornské.
Po tom, co jim sluhové naservírovali Baratheony uloveného kance jeli všichni zpátky na Večeropád. Hostina se ten večer nekonala, takže všichni včetně Stannise, byly ve svých komnatách. Ten ležel na své posteli v čistém šatu s rukama pod hlavou a přemýšlel. Chtěl Arianne dát najevo své city. Tahle dívka nebyla jen krásná, byla také nesmírně inteligentní a stejně jako Stannis sdílela zájem o historii a příběhy, když ji potkal náhodou na modlitbách v božím háji, strávili celé hodiny řečmi o vývoji rebélie Blackfyreů a klepech, které se vedly o Aemonu Dračím Rytíři. Stannis, i když ji ještě nedal nic přímo či nepřímo najevo, přemýšlel jak přesvědčit otce lorda. Steffon Baratheon, pán Bouřlivého Konce, měl určtě své zájmy tak jako každý lord v Sedmi královstvích. Pro své syny se snažil najít nápadníky v řadách snad všech velkých rodů. Nicméně jeho snahy se načas pozastavily pozastavily vzhledem k odmítnutí Tywina Lannister provdat svou jedinou dceru za Roberta, navíc ho také časově vytěžovalo členství v Malé Radě. Ne, že by pán Bouřlivého Konce, měl něco proti zasnoubení s vazalskými rody, ale v časech nejistých jako těhle, chtěl člověk jisté pevné záruky a silné přátele. A teď, s šílencem na trůně, tohle bylo důležitější než jindy. I když nazvat ho nahlas šílencem by si nikdo nikdy nedovolil. Eunochovi špióni byli všude a člověk si nikdy nemohl být jistý, kdo poslouchá. A potom, co se stalo Paynovi a dalším chudakům bylo lepší dávat si bacha, i když byl synem bratrance krále. V otevřené rozepři s králem byl jen Tywin Lannister, ale ani ostatní rody neměly s Železným trůnem zrovna přátelské vztahy. Nejvíce Greyojové. Děd lorda Qeullona, Dagon Greyjoy povstal proti trůnu. A jeho syn později, i když přišel z Králova Přístaviště rozkaz, aby vyplul se svou flotilou proti Kamenoschodům, se neobtěžoval ani s povoláváním vazalů. Velice zrádne chování, které by jistě normální král potrestal jenže Jaeharys II. Ale se příliš bál jít do další otevřené války a tak chování Železných prostě ignoroval. Skála a Štít pomyslel si Stannis. Hrozivá představa, že by se společně vzbouřili. Nebyla to moc pravděpodobná možnost už jen proto, že lord Dagon vypálil Lannistport při své rebélii, tudíž lev krakatici moc v lásce neměl, ale válka už dala dohromady různá invididua. Spojené síly obou rodů by přečíslilo vlastní síly, kterými disponovaly Země Koruny a měly by i dvojnásobnou převahu. A i při počínání krále, který odmítal provdat prince Rhaegara za kohokoliv z velkých rodů, jak moc se dalo spolehnout na ostatní lordy, že by v případě vzpoury přišly na pomoc králi a nezůstali nečinní nebo hůř nepodpořili povstalce. Co zaslechl, tak se Tywin pokoušel získat si spojence skrze zlato a svého syna Jaimeho. A navíc sám lord Tywin byl děsivý. Při vzpouře svých vazalů se projevil jako nemilosrdný a zručný válečník, který by své zkušenosti mohl v budoucnu využít. Aerys se mohl spolehnout ,tak akorát na rody Zemí koruny, byť i jejich loajalita byla po šerodolu nejistá a pak už drakům zbýval jen jelen. Baratheoni mohli do zbraně povolat 50 000 mužů a byli přímo spojení s královskou dynastií. Ano, koruna se přece vždy může spolehnout na nás. Stannis si řekl, že je čas přestat přemýšlet o věcech, které nemůže a vyrazil do Septa. Septum se nacházelo v malém atriu uprostřed západní části Večeropádu. Uprostřed byla malá svatyně se všemi aspekty Sedmi. Před ní stal několik stop široký mlékově bílý pařez čarostromu a na něm seděla ona. Arianne Tarth se s úsměveme otočila, když uviděla Stannise. „Dobré odpoledne Stannisi.“ řekla mu. „Jdeš se taky pomodlit k bohům?“. „Dobré odpoledne Arianne“ Stannis přešel ke svatyni pokleknul a sepjal ruce „Trocha víry není nikdy ke škodě, i když se bojím, že jsou bohové k mým modlitbám hluší“ ,, Za co se modlíš?“ zeptala se. „Za klidnější časy a spasení duše mého krále“ pohlédl směrem k Arianne Stannis. „Za co vy?“ „Já se modlím za to, aby tohlé léto nikdy neskončilo.“ odpověděla klidně Arianne. „A aby vše zůstalo takové jaké je.“ ,,Ne všechno co se teď děje je dobré.“ opáčil Stannis. ,,To není nikdy.“ řekla Arianne „Každá doba má své problémy a neduhy, ale je důležité vždycky hledat na věcech tu lepší stránku. Stannis se podíval zpátky směrem k soše Matky: „Když ale budeme vidět jen ty pěkné věci, začneme zapomínat na ty špatné a ty se nám pak jednoho dne mohou připomenout“ Arianne se zamyšleně chytla za bradu: „Někdy je lepší nechat věci, tak jak jsou, mnohdy člověk tím, že něco uděla jen celou věc zhorší.“ Podívala se na Stanniese „Zasahovat by měl jen, když mu už nic jiného nezbývá.“ Stannis dál v pokleku a sepjatýma rukama ji znovu řekl: „Zajímavá myšlenka, přestože si myslím, že občas je lepší něco udělat, než nedělat nic. Jak říká prastaré valyrijské přísloví: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale také nic nezíská.“ Pokračoval dál Stannis zvedaje se od oltáře Sedmi a sedaje si na pařez vedle Arianne. Ta se zasmála a řekla: Tyhle naše rozhovory mě tak baví. Se svými dvorními dámami se dobře popovídám jen o druzích vyšívání nebo o tom, který z panošů je nejhezčí, ale když přijde na životní kréda, nikdo není lepší než ty Stannisi.“ „V tom bude asi už moje povaha, která mě vždy nutila nejdříve přemýšlet, než něco udělam. „Pravý opak tvého bratra dneska se zase lichotil jedne z mých služebné k velké nelibosti té s kterou se včera vyspal. „Můj bratr byl vždycky přeletávý jako dopisní havran, nikdy nevydrží na jednom místě.“ řekl Stannis. „Zastávám názor, že jeho bezstarostnost ho jednou zabije, i když mnohdy si přeji, aby mi jí trochu půjčil.“ „A co ty, na tebe čeká nějaké šťastná?“ zeptala se. A teď, co jí mám odpovědět. Stannis chvíli zvažoval, jestli nebude příliš nahlý, když se svými city vyjeví teď, ale nakonec to udělal. „Nevím jestli čeká zrovna na mě, ale miluju jen jednu, nejkrásnější a nejchytřejší ženu, kterou jsem poznal a upřeně se zadíval na Arianne, které se po chvíli v očích objevilo pochopení. Potom se začala na pařezu posouvat směrem ke Stannisovi: „Čím jsem tolik zaujala mladého dédice Bouřlivých zemí?“ a z jejího tónu Stannis si stále nebyl jistý, zda jsou jeho city opětovány nebo ne: „Svou krásou, nejen na těle, ale i na duši, což jsem u většiny ostatních žen vždy postrádal.“ Arianne se opět rozesmála a Stannise políbila. „Stannisi já si o tobě myslím totéž. Všichni muži, které jsem poznala se k ženám chovaly jako ke svému majetku, jako ke věci, jako k otrokům, kteří jim musí sloužit, ale ty ne, ty se ke všem chováš stejně a jejich činy, jejich povahu to je pro tebe to hlavní a ačkoliv si všichni myslí, že se lidem vyhýbáš, v hloubi srdce si ten nejcitlviější člověk kterého znám.“ Oba se na sebe chvíli dívali a pak se oba rozesmáli, když přestali, zeptala se Arianne: „Jestli chceme zůstat svoji budeme potřebovat svolení tvého otce.“ Stannis byl na něco takového připravený: „Můj otec s tím bude souhlasit, v současnosti není moc v úvahu přicházejících dam z velkých rod a tak bude rád, když bude moct poctít tvého pana otce naším zasnoubením. „Koukám, že jsi se, dlouho, připravoval“ škádlila ho Arianne. „Říkal jsem, že rád vše promýšlím dopředu.“ Odpověděl Stannis. „To jsem AGH AGH“. Arianne začala hlasitě kašlat a rychle si dala ruku před pusu. Když dala dlaň od pusy pryč, byla celá od tmavě rudé krve. „Arianne jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně Stannis. Arianne se přes veškerou bolest kysele usmála: „Ano, mistři říkají, poslední dobou jsem něco chytal, ale ptala jsem se mistra, prý to nic není. Přesto, byla bych ti velmi zavázán, kdybys mi pomohl zpět do mé ložnice.! Stannis souhlasil a Arianne se o něj opřela, tak že ji podpíral celým tělem a odvedl ji na lože, kde okamžitě omdlela. Stannis zavolal hradního mistra a s velkou starostí v srdci šel zpět do božího háje, kde se modlil za uzdravení svojí milované. Večer ho tam vyhledal jeden z osobních strážců jeho otce: „Pane, máte se okamžitě dostavit do pokoje vašeho otce.“ Stannis zrovna neměl náladu na to, aby vedl nějakou řeč s kýmkoliv a to včetně lorda Steffona. Lord Steffon však byl jeho otec a lenní pán, takže odešel, i když nechtěl. Jeho otec seděl u pracovního stolu ve svých komnatách obklopen hromadou dopisů, listů a různých papírů a po ruce měl brk a kalamář. Zase po nocích zahleděn do práce. Od té doby, co ho král jmenoval do malé rady toho moc nenaspal. Stannis věděl, že otec svou funkci bral vážně a velice ho vytěžovala, nicméně lord Steffon na sobě únavu nikdy nenechal znát. „Otče, jak ti v tyto pozdní hodiny můžu pomoct“ řekl Stannis s málou malinkatou dávku nevrlého tónu, kterou otci velmi zdvořile naznačoval, že by rád jejich večerní setkání neprotahoval. Lord Steffon vrhnul na svého syna vážný pohled zdvořile naznačující, že jde o velmi důležitou věc. „Podívej se na tohle!“ Podal Stannisovi srolovaný list pergamenu, ten ho otevřel a podíval se, co na něm stojí:
Lesklý kov dostal červenomodrý odstín
„Co to znamená?“ zeptal se Stannis. Lord Steffon mu odpověděl: „Eunuch zaslechl šepoty z Trojzubce. Tywin Lannister velmi úspěšně rokuje o zasnoubení svého prvorozeného syna s Hosterovou dcerou Lysou. „Zkusil si navrhnout jako řešení Roberta?“ zeptal se Stannis. „Zkusil, ale lord Tully mě odmítnul. Podle eunucha sehrálo roli, že Tywin slíbil do Řekotočí poslat opravdu tučnou sumičku v zlatých mincí, takže tenhle fakt, asi převážil. Zkoušel jsem se aspoň provdat Roberta za tu jehou druhou dceru, jak že se to jmenovala, a už vím Catelyn. Ale tu už Tully, prý slíbil Starkovi. „To jsou pochmurné zprávy.“ poznamenal Stannis. U stolu se nacházela druhá židla kterou si Stannis přisunul naproti otci a posadil se na ní. „Lord Tywin je na cestě zpátky do Králova Přístaviště.“ Stannis se zamračil: „Hodlá se Lannister znovu ujmout své funkce?“ „Ne hodla na ní rezignovat.“ řekl Steffon. Stannis si hned uvědomil, co to znamená. Tywin vzal odmítnutí své dcery vážněji než si všichni mysleli a teď hodlá dokonce rezignovat na post pobočníka. Tohle by mohlo naopak dopálit krále Aeryse, který si stále myslel, že jeho chování na turnaji ve Skále bylo zcela v pořádku a proto mu pán Casterlyovy skály nemá co vyčítat. Když Tywin rezignuje na místo, které mu Aerys udělal, bude to brát jako urážku a vztahy mezi Skálou a Korunou se ještě mnohem víc zhorší. „Zvažujou se možní nástupci?“ zeptal se Stannis. „Ano, ale jeden je horší než druhý nějaký Merryweather. Marně se kdokoliv v radě pokoušel jeho veličenstvu vysvětlit, že by tu poctu měl udělit někomu víc důležitému. Tullymu, Tyrellovi, Martellovi, Arynnovi prostě komukoliv z velkých rodů a ne takovéhle nicce, po které nezdechne ani pes. Jeho výsost ovšem nevěří nikomu, a tak do té funkce jmenoval vyhlašeného opilce, který parazituje na jeho dvoře jako krysa. Příšerné.“ „Ani tebe nechtěl jako pobočníka?“ „Ne, řekl mi, že se mám nadále starat o armádu, zbytek ať přenechám jiným. Jeho Výsost absolutně ztratilo soudnost. Každopádně všechno tohle souvisí s tím, proč jsem tě jsem zavolal“ Stannis se udiveně zahleděl do fialových dračích očí svého otce. „Stannis, chci pravdu, co si myslíš o Robertovi, odpověz bez dlouhého přemýšlení.“ Stannis se zamslel nad otázkou, krátce a odpověděl po pravdě, co po něm otec chtěl: „Robert je statečný, lehkovážný, bezstarostný a velmi společenský oblíbený jako bojovník u všech mužů, ale hlavně u žen, jak by sám řekl. Trochu nafoukaný a dřív koná, než přemýšlíi“ Steffon uznale pokýval hlavou „Moje slova a přesně s tím posledním je potíž. Neumí myslet, než něco uděla“ Stannis zatím mlčel a dál poslouchal „A takového muže nadcházející roky smetou, jak hmyz.“ „Robert je mladý“ podotknul Stannis „moudrost přichází s věkem. „To vím taky můj synu, ale my nemáme čas. Západ je sud s nabitým prachem. Eunuch se sice korespondenci mezi Tullym a Skálou snaží zdržovat, jak to jen jde, ale nakonec se Tywin dovtípí a přijede do Řekotočí osobně. A i kdyby to náhodou prasklo, lord Tywin si může dovolit získat potenciálního spojence v kterémkoliv velkém rodě v západozemí. „Kromě nás“ poznamenal úštěpačné Stannis. „Nás a v Dorne“. Lord Tywin udělal chybu, když odmítl před několika lety prince Oberyna a jeho sestru. Zařídil jsem zasnoubení prince Rhaegara a princezny Elii.“ Stannise to překvapilo „V tom případě nevidím důvod k obavám. Bouřlivý Konec a Sluneční Oštěp mají dohromady stotisícovou armádu, víc ,když si dají načas. Lord Steffon: „Jenže Tywin Lannister je příliš zkušený velitel, který už vyhrál boje i pro ti armádám v přesile. Kastamer toho buď důkazem. To není člověk, kterého vyděsíš počtem lidí. Já potřebuji do války muže, kteří jsou schopno jasně uvažovat, ne chlapce, kteří si hrajou na hrdiny.“ Stannis začal mít neblaý pocit, že ví kam tohle směřuje, ale nechal otce mluvit. „Proto chci vedle sebe tebe Stannisi. Jsi sice vůči ostatním uzavřený, ale také rozumný, tvrdý a hlavně opatrný. A proto chci, aby si mi pomohl s překážkami, které před nás tenhle problém postavil. „Tohle se Robertovi nebude líbit.“ poznamenal Stannis. Mírně řečeno, protože jestli se tohle Robert dozví, naplňí se naše slova. Naše je zuřivost. „Ať si říká co chce.“ řekl bez známky sebemenší obavy lord Steffon. „ Roberta hodlám poslat pryč do Orlího Hnízda k Jonu Arrynovi jako chráněnce. Původně jsem chtěl přesvědčit Aeryse aby poslal Rhaegara, ale nesouhlasil. Pan Orlího Hnízda je na jeho vkus prý příliš tajuplný. Každopádně potom, budeš vládnout v Bouřlivém Konci ty. Já odjedu na východ. Stannis chvíli uvažoval o tom, že otci připomene zákony dědictví, pak si ale připomněl, že lennímu pánovi se v žádném případě neodmlouvá, tudíž raději mlčel. „Král po mě chce, abych mu sehnal armádu, která bude neustále v Králově Přístavišti. A mistr našeptávačů nás přivedl oba na velmi zajímavý nápad. Pán Bouřlivého Konce podal svému synovi další pergamen. Stannis si pozorně přelouskával text ve valyrijštině, kterou dobře ovládal a zeptal se otce „Neposkvrnění?“ „Ano, králi budou absolutně loajální a kromě jídla a pití nepotřebují žádný žold“. „Postavit armádu z otroků, prestiži našeho krále jenom přítíží.“ poznamenal Stannise. „Definuj horší než je současný stav. Neposkvrnění jsou loajální, jde z nich strach a oproti všem svobodným společenstvům jsou levní uzavřel.“ celou záležitost Steffon. „Brzo odjedu, abych tuhle novou armádu obhlédl, i když oficiálně budu hledat Rhaegarovu manželku, tak o tom prosím s nikým dalším nemluv.“ „Rozumím, můj pane“. Steffon propustil Stannise, který vylezl na chodbu. Když v tom uviděl přimáčklého na zdi Roberta, jak pomalu se pozpátku vzdaluje. Všechno slyšel pomyslel si vyděšeně Stannis. Měl pravdu, protože v bratrových očích jasně hořela nenávist. Poté zmizel.
Stannis o měsíc později zrovna četl Letopisy Západozemí, když na k němu přišel Cressen. „Můj pane dorazila zpráva z Večeropádu.“ Stannis okamžitě zahodil knihu a zeptal se: Jaká zpráva. „Arianne Tarth umřela. Rudá smrt neléčitelná. Ne Stannis chvíli nechápal, co slyšel, po tom byly pocity následující nevíra, bezmoc, smutek a slzy vlny slz, které nemohl zadržet. Mistr Cressen okamžitě začal svého pána utěšovat a potom rychle odkráčel z komnat a zanechal Stannise samotného, jak poznamenal, tak to potřebuje. Stannis byl smutný celý den a celou noc proklínal bohy. Pak si všimnul, že mu Cressen nechal na nočním stolku pergamen. Rozvinul ho. Byl to dopis od ní:
Drahý Stannisi,
s tím jak se konec blíží, já cítím povinnost napsat ti pravdu. Havranní nemoc jsem nikdy neměla. Byla to pokročilá fáze tuberkulózy, která mě teď pravděpdoboně pošle do Sedmi nebí. Předtím ti chci sdělit, že jsem ti lhala, protože jsem ti nechtěla ublížit a to proto, že tě miluju. Milovala jsem tě od první chvíle, kdy ses ukázal na Tarthu a zaujal si mě víc než Robert, protože si v sobě měl obrovskou sílu osobnosti, inteligenci, ale především a to hlavně spravedlivé soucítění se všemi, kdy bylo vidět, že idéaly o kterých mluví všichni ledabyle ty myslíš a vždy si myslel vážn. Mám-li být opravdu upřímná věděla jsem, že moje nemoc je smrtelná, ale když jsi mi vyjevil své city, byl si tak šťastný, že jsem tě o to štěstí nechtěla připravit, ačkoliv vím, že svým zzpůsobem tím způsobím bolest vám, ale především, že způsobím bolest tobě milý Stanisi. Pokud tě tohl ranní, prosím neztrať důveru v lidi, protože jen přátele ti nakonec vždycky pomohou.
S nehynoucí láskou tvá Arianne
Stannis zůstal ve svém pokoji ponořen do svého zármutku.
Všechny přípravy byly dokončeny. Loď už čekala, až se pán Bouřlivých krajin a člen královské rady nalodí na loď. Všichni lordi vazalové byli přítomni, aby svého milovaného lenního pána a jeho manželku vyprovodili na cestu. Na nádvoří se shromažďovala družina všech zbrojnošů, rytířů, panošů a služek, kteří měli doprovodit lorda Steffona za Úzké moře. Sám lord Steffon byl ve své komnatě, kde si do brašny balil pár písemností u nichž trval, že je musí vzít sebou. Stannis otci pomáhal rovnat listy pergamenu. Smutek, který v něm zůstal po smrti Arianne byl stále čerstvý. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Steffon. Stannis chvíli mlčel, ale nakonec odvětil: „Umřela jediná bytost, kterou jsem miloval z hloubi srdce, nechápu to.“ Stannisovi se do očí začaly hrnout do očí: „Proč musí lidi, co mám rád umírát. Proč bohové nechávají umírat dobré lidi?“ Proč to tolik bolí?!“. Stannisovi se vytryskly slzy a zrudly tváře. Steffon se soucitně podíval na svého syna poplácal ho po zádech a řekl mu: „Protože to bylo skutečné. Ta bolest nám přípomíná, co všechno jsme s nimi prožili, jak dobří byli a nikdy na ně nezapomeneš. Když Maelys Blackfyre rozpáral mého otce, zatímco já jsem se na to bezmocně
díval, taky jsem se ptal, proč to bohové dovolili. A neznám odpověď. A jediné závěry, ke kterým jsem došel jsou, že bohové nejsou a pokud ano jsou to zkurvené
sadistické svině, které si libují v krutých žertech a utrepní. Přesto, nesmíš se nechat .
Chtěla by Arianne, aby ses kvůli ní neustále trápil, nebo aby si žil šťastně svůj život?“
Stannis nezaváhal a odpověděl, že by chtěla aby byl šťastný. „Tak vidíš, nezapomeň a měj ji ve svém srdci, protože pak nikdy skutečně neumře, tak jako pro mě nikdy
skutečné neumřel můj otec.“ Stannis uznale pokýval hlavou a pokračovali pak dál v
balení věci, co Steffon bude na cestě do Zálivu otrokářů potřebovat. Steffon se
potom, když scházeli dolů z věže zeptal Stannise: Co tvůj nezvedený bratr?“ Robert
se Stannisem nepromluvil od chvíle, kdy potají vyslechl jejich rozmluvu s otcem, a
měl svého bratra ještě méně raději než předtím. Veškerou svou pozornost upnul na
to, že matce pomáhal starat se o maličkého Renlyho. „Nesnáší mě, ale to se dalo
čekat.“ „Časem zjistíš, že musíme dělat věci, které jsou proti naší srsti, přesto je musíme dělat, pro dobro všech.“ Odpověděl Steffon „Život je prostě takový.“ Pokračoval a Stannis si tuhle větu v budoucnu vypálil do hlavy, protože to byla jedna z posledních věcí, kterou mu otec, nejlepší a nejmoudřejší člověk, jakého kdy poznal řekl. Na
nádvoří už na ně všichni čekali. Vazalové se svými družinami čekali a když Steffon a Stannis vypukli v obrovský jásot. V předu na ně čekali jeho bratr Robert s Renlym v
náručí a lady Casanna Estermont. Přišla ke Stannisovi a lehce ho objala přiložila ústa k uchu a zašeptala: „Moc mě mrzí tvá ztráta, až se vrátím o všem si promluvíme.“
Potom se od Stannise odtáhla a jeho otec jí nabídl rámě a společně vyrazili k lodi.
Všichni je doprovodili do přístavu, který se nacházel půl míle od Bouřlivého Konce.
Zde potom jeho otec a matka přešli po molu na palubu lodi Větrnice, která poté
vyplula na širé moře. Vazalové se začali rozcházet. Jeho bratr vyrazil se svou
družinou smřem k Orlímu Hnízdu, předtím předal ze své náruče Renlyho do rukou
mistra Cressena. A Stannis nakonec s Renlym zůstal jediným Baratheonem v
Bouřlivém Konci. Stannis se jen modlil, aby se jeho rodiče bezpečně vrátili domů.