Krásné počasí je vyhnalo ven. Posadily se na vyhřáté kameny a namočily chodidla do vlažných vod Rejdivého proudu. Na hladině tančily vlnky a spolu s nimi i zlatavé odlesky slunce. Sem tam se mezi vlnkami zatřpytily hřbety pstruhů. Lysa se zahihňala, když se jí jedna z ryb otřela o kotník.
„Petyre, zaklapni tu knihu a posaď se k nám,“ zvolala Catelyn přes rameno.
„Pojď,“ přidala se Lysa, „voda je moc příjemná.“ Poposedla si blíž ke Catelyn, aby mu udělala místo po svém boku. Petyr však vkročil mezi ně.
„Pokud to s sebou přináší možnost sedět mezi dvěma krásnými dívkami,“ protáhl sladce a zaujal své nově vydobyté místo, „proč ne?“
Lysa cítila, jak se jí po tvářích rozlilo teplo. Catelyn naopak vypadala, jakoby se jí Petyrův kompliment nijak nedotkl. Je tak chladná.
Petyr byl výborný pozorovatel, s těma jeho šedozelenýma očima jí vždy viděl až do hloubi duše. Ihned poznamenal: „Umíš se krásně rdít, Lyso.“
Sklopila zrak a oči jí spočinuly na citronových zákuskách po své pravici, které jim kuchařka zabalila do košíku. Vzala jeden do ruky a zakousla se do něj, aby mu nemusela odpovídat.
„Lyso,“ ozvala se Catelyn, „copak se dáš do jídla, aniž bys nejdřív nabídla ostatním?“
Někdy mám pocit, že nejsi moje sestra, ale matka.
Přesto poslechla a podala Catelyn jeden kousek a když se natahovala pro druhý pro Petyra, zarazila ji jeho dlaň.
„Není třeba, nejsem moc na sladké. Rád bych jen ochutnal,“ řekl a posunkem ukázal na nakousnutý zákusek v Catelyniných prstech. Catelyn, poslušná lady jako vždy, k němu přiblížila svou ruku se zákuskem. Petyr ji vzal jemně za zápěstí a nasměroval si dortík ke svým ústům. Jelikož byl Petyr nyní zády k Lyse, neviděla Lysa jeho výraz, ale nelíbil se jí úsměv na obličeji Catelyn.
„Děkuji ti, Cat, nakonec jsem možná změnil názor a sladké začnu jíst častěji.“
„Snad se i časem naučíš, jak je jíst. Udělal se ti z cukru knírek,“ poznamenala Catelyn a dala se do smíchu.
Petyr byl k Lyse stále natočen zády. Lysa se však chtěla taky podívat. „Ukaž,“ vyhrkla, ale nebyla vyslyšena.
„Ty máš taky na tváři cukr,“ řekl Petyr a podle hlasu poznala, že se usmíval. Na Catelyn Lysa již viděla, ale když na ni pohlédla, nenašla na sestřině obličeji po cukru ani památky.
„Kde?“ zeptaly se obě najednou.
„Tady,“ odvětil Petyr a naklonil se dopředu.
Lysa vytřeštila oči. Otevřela ústa, ale nevyšel z ní ani hlásek. Ani si nevšimla, že jí z ruky vypadl zákusek. Jestli se předtím cítila trochu odstrčená, nyní se cítila naprosto opomíjená. Jakoby zapomněli, že tam s nimi taky seděla.
Po době, která se jí zdála nekonečně dlouhá, se konečně ozvalo: „Co tě to napadlo? To stačí… Petyre!“
Lysa viděla, jak ho Catelyn od sebe odstrčila a pak se jí před očima zjevil jeho obličej.
„Vypadáš, jako bys viděla ducha.“
Její tvář musela nabrat stejnou barvu, jakou měly její vlasy.
„Bohové, proč pláčeš, Lyso?“
Způsob, jakým Catelyn vyslovila tu otázku, s překvapením, úlekem, starostí… to vše Lysu jen naplnilo zlostí.
Petyr vytáhl svůj kapesníček a Lyse jím otřel slzy. „No no, tady někdo žárlí… Copak chceš taky jednu, Lyso?“ zeptal se a v očích mu poskakovaly plamínky.
„Petyre, je jí jedenáct,“ musela se opět ozvat její protivná starší sestra. Lysa po ní šlehla nevraživým pohledem.
To ona žárlí. Nemůže snést myšlenku, že by Petyr chtěl políbit i mě. Chtěla by ho jen pro sebe. Jen ať pocítí to, co jsem cítila já.
Popadla Petyra za zátylek a přitiskla ho k sobě s takovou vervou, až jim cvakly zuby o sebe. Byl pod jejím dotykem ztuhlý překvapením. Zanedlouho se však přizpůsobil a polibky jí oplácel tak, jak by se sama neodvážila. Bylo to mokré, uslintané a všude. Vůbec to nepřipomínalo jemné polibky, které sdílel v příbězích rytíř se svou milou. Ale pro Petyra by podstoupila cokoliv.
* * *
Několik let uběhlo od chvíle, kdy ji políbil poprvé. Mezitím to zopakovali ještě mnohokrát, naštěstí již bez Cat. Považovala to za hloupou dětskou hru, nevhodnou pro mladou dámu. Lyse to nepřišlo jako hloupá hra, protože nic, co mělo co dočinění s Petyrem, nebylo hloupé, ale hlavně to nebyla dětská hra, naopak. Lysa podezřívala Catelyn spíše z toho, že se šetřila pro Brandona Starka, se kterým jí otec dohodl zasnoubení nedlouho poté.
Ani jedna ze sester se s Brandonem Starkem ještě nesetkala. Jazyky však mluví a o mladém dědici Zimohradu toho napovídaly v Řekotočí dost na to, aby si o něm Lysa udělala obrázek. Říkalo se, že byl vysoký, přitažlivý tělem i tváří, vynikající šermíř a jezdec. Jestli to je pravda, či ne, se tullyjské sestry dozvědí za dva týdny, až je Brandon poctí svou návštěvou.
Lysa byla ráda, že otec vybral Catelyn manžela, kterého jí bude závidět každá dívka v Říčních krajinách. Nebyl to sice princ Rhaegar, ale i budoucí lord Zimohradu a Strážce severu znělo velmi úctyhodně. Nezáviděla Catelyn jen skutečnost, že bude muset brzy opustit svůj domov a odejít s Brandonem Starkem na Sever. Na Severu je jen sníh a zima. A Catelyn milovala teplo, kdy mohla plavat v řekách nebo pobíhat se svými sourozenci po zahradách. Bude tam trpět, zavřená a promrzlá mezi chladnými stěnami Zimohradu. Také tam neuplatní své hostitelské dovednosti, které si vypilovala k dokonalosti, neboť nebude nikoho, komu by se chtělo do toho nehostinného místa. Lysa jí slíbila, že ona ji však navštěvovat bude, za což ji Catelyn pevně objala a řekla jí, že je nejsladší sestra, jakou může kdo mít.
Lysa sama nevěděla, koho vybere otec jí za manžela. Nejraději by zůstala navždy v Řekotočí, s Petyrem po svém boku. Petyr jí však vysvětlil, že její otec je muž s velkými ambicemi, který se vyžívá v mocenských hrách a aliancích a sňatek mezi nimi jim nikdy neumožní. Petyr zdědí jen Prsty, ale možná až vyroste a získá větší majetek a titul… Petyr by na to měl, byl velmi chytrý, ale to otec nevěděl, jen Lysa. Nikdy v sobě tuhle možnost nepohřbila. Naděje umírá poslední. Útěchu nalézala jen ve faktu, že jí nehrozil Sever, neboť ten byl přidělen už Catelyn.
Z pochmurných myšlenek ji vytáhl sestřin hlas: „Lyso, pospěš si, hosté již dorazili.“
Vrhla na sebe do zrcadla letmý pohled. Vypadala půvabně. Horní část vlasů jí služebná spletla do copů, které propojila na temeni do složitého účesu, zbytek vlasů nechala ve vlnách volně splývat po zádech. Catelyn jí půjčila do vlasů jemnou síťku z říčních perel. Na Lysiných měděných kadeřích krásně vynikly. Na dnešní večer jí otec nechal dokonce ušít nové šaty. Byly smetanové, aby zdůraznily bělost její pleti. Lysa netušila, proč otec nenechal ušít nové šaty i pro Catelyn, ale jí, jak se zdálo, to vůbec nevadilo.
„Já dnes večer nebudu potřebovat strhávat pozornost na sebe. Ale ty, Lyso, se snaž ze všech sil.“
„Ale proč? Není to uspořádané na moji počest nebo něco takového. To nás jen přijeli navštívit lord Blackwood a lord Bracken.“
Catelyn jí věnovala lišácký úsměv. „Nejen oni. Náš práh překročí i ser Jaime Lannister.“
Lysa stále nechápala.
„Otec nechce, abych ti o tom říkala. Nic není ještě jisté, ale…“ Catelynin úsměv se rozšířil špatně potlačenou nedočkavostí.
„Co bys mi neměla říkat?“
„Ty hloupoučká, copak ti to pořád nedochází? Otec plánuje zasnoubení mezi tebou a serem Jaimem!“
Lysa nedokázala sdílet sestřino nadšení. Nečekala, že pozná identitu svého budoucího manžela takhle brzy. Vždyť ona nechce nikoho jiného, než svého Petyra.
„Cožpak ti to jméno nic neříká?“
Samozřejmě, že Lysa věděla, kdo ser Jaime Lannister byl. Povídalo se o něm, že to je nelepší šermíř jejich generace. Bylo mu jen patnáct, když ho sám ser Arthur Dayne pasoval na rytíře. Mnozí dokonce předpovídají, že nebude trvat dlouho, než se mu ser Jaime vyrovná.
„Proč nemáš radost? Otec ti nemohl dohodnout lepšího snoubence. Kdyby nebylo Brandona, požadovala bych ho pro sebe!“
Ano, všechno bys chtěla pro sebe. „Ale nemůžeš, otec ho vybral mně,“ zasyčela Lysa a samotnu ji zaskočila zloba zaznívající v jejím hlase. S tím se otočila, zanechala sestru za svými zády a vyběhla z pokoje směrem k uvítací hale.
* * *
Na počest hosta sedícího vedle ní zpíval zpěvák lorda Brackena Déšť Kastameru. Ale zdálo se, že si ser Jaime tohoto projevu úcty vůbec nevšiml. Tak byl zabrán do vyprávění strýce Bryndena o Válce Devítigrošových králů. Lysa ten příběh slyšela tolikrát, že by ho dokázala odvyprávět sama. Proč se ser Jaime neobrátil na ni?
Ucítila na boku dloubnutí loktem. „Mluv s ním přeci,“ zašeptala Catelyn.
„Nevím, jak,“ odpověděla jí zoufale.
„Zeptej se ho na jeho bitvy. Muži rádi mluví o svých úspěších.“
Poočku pohlédla na sera Jaimeho. Očima visel na strýcových rtech. Musela uznat, že byl velice pohledný. Jeho vlasy nebyly obyčejně plavé, ale zlaté. Ač mladý, vlastnil tělo dospělého muže. Byl mnohem vyšší než Petyr. Ale Jaimeho bezchybný úsměv jí nedokázal rozbušit srdce tím způsobem, jakým to uměl Petyr.
„Nevím, jak začít…“
Kdyby byla Catelyn hůře vychovaná dívka, protočila by nyní oči v sloup. Nakonec se naklonila přes Lysu a zvolala: „Sere Jaime, byly bychom poctěny, kdybys nám pověděl o bitvě v Královských lesech. Musel jsi bojovat statečně, aby sis vysloužil rytířskou hodnost!“
Jaime spočinul na Catelyn svýma smaragdovýma očima. Bylo vidět, že ho její prosba potěšila. „Nerad bych vás unudil válečnými popisy, milé dámy. Ve zkratce, se Smějícím se rytířem jsem zkřížil meč jen na chvíli, než mezi nás zasáhl ser Arthur,“ odpověděl vyrovnaným hlasem, jeho výraz překypující pýchou ho však prozradil.
„Byl to údajně šílenec. Jen to, že ses mu postavil, mě plní obdivem,“ poznamenala Catelyn, „ne každý muž by sebral kuráž.“
Jaime se zasmál: „A ne každá žena umí takto lichotit.“
„Moje sestra umí zase líbezně tančit. Co kdybys jí vyzval k tanci, sere?“
A tak Jaimemu nezbylo, než vzít Lysu na parket. Lysa věděla, že se jí snažila Catelyn pomoct, ale tohle nebyl ten nejšťastnější způsob. Na parketě se ocitla s Jaimem sama a cítila se ještě nejistěji než předtím u stolu.
„Tančíš vskutku tak, jak tvá sestra slibovala.“
„Děkuji.“
Dopředu, doleva, dozadu a otočka.
Ticho.
„Zúčastníš se nadcházejícího turnaje v Harrenově, moje paní?“
„Ne, sere. Edmure je příliš mladý a musím tu s ním zůstat.“
„A tvá sestra?“
„Ta zde zůstane také. Ale Brandon se zúčastní, vyjede s kopím. Je to prý výborný jezdec.“
„Kdo je Brandon?“
„Brandon Stark, Catelynin snoubenec.“
„Ah,“ zněl téměř zklamaně. „Takže Brandonovi byla přisouzena tvá sestra a ty zase mně?“
Zdá se, že o tom svazku vědí všichni, jen já ne. Nevypadá z toho nadšeně, ale to nejsem ani já! Jen ať si nemyslí. „Je to tak, jak říkáš.“
Až do konce písně ani jeden z nic více nepromluvil.
Jaime ji zavedl zpět ke stolu. Mlčení trvalo, dokud se ke stolu nevrátil i strýc Brynden s Catelyn.
Strýc si otřel z čela pot a předstíral přerývaný dech. „Na tohle jsem už příliš starý, Cat. Tímhle tempem mě jednoho dne přivedeš do hrobu.“
Catelyn se zasmála. „Snad budeš mít dost síly na zítřek, až budeš tady s naším hostem trénovat na dvoře.“
„Neměj strach, moje paní. Budu ho šetřit,“ slíbil jí Jaime spiklenecky.
Ve stejném duchu se nesl rozhovor do chvíle, než se k nim přiblížil Petyr.
„Petyre!“ vykřikla Lysa, „kde jsi celou dobu byl?“
Petyr pohodil hlavou směrem k zadním stolům, kde Edmure seděl s čelem opřeným o pohár z poloviny naplněný zlatým vínem z Arboru. Koutkem oka viděla, jak strýc zavrtěl rezignovaně hlavou.
„Smím prosit?“ nabídl Petyr své rámě. Lysa se chystala rámě přijmout, dokud si neuvědomila, že Petyr neupíral svůj pohled na ni. To je již počtvrté tento večer.
„Ale tentokrát už naposled,“ odpověděla Catelyn s úsměvem. „Začínají mě bolet nohy.“
„Zítřejší ráno ti je přijdu namasírovat, pokud si budeš přát,“ odvětil jí na to. A spolu vpluli na zaplněný parket. Sledovala křivku jejího boku a Petyrovu dlaň položenou na ni.
Strýc Brynden se postavil a odešel za Edmurem. A Lysa tak zůstala s Jaimem opět sama.
* * *
Nenáviděla ji. Nestačilo jí, že jí ukradla pozornost Jaimeho. Ne, musela začít laškovat i s Petyrem. Šestkrát s ním tancovala, šestkrát, ač tvrdila, že ten čtvrtý tanec bude poslední. A pak ho odstrčila. Lysa to viděla. Odstrčila ho jako tehdy u Rejdivého proudu.
Ubohý Petyr byl opilý, nevěděl, co dělal. Jinak by za Catelyn nikdy nešel. Tento večer byla přece Lysa ta nejkrásnější. Měla umně vyčesané vlasy a nádherné smetanové šaty. Catelyn vedle ní bledla v těch jejích modročervených šatech a volně spleteným copem. Petyr si to myslel také. Jen byl tak strašně opilý, tak strašně opilý.
Strýc Brynden ho již odnesl nahoru do jeho pokoje. Catelyn odešla s Jaimem do Lysina pokoje, aby mu ukázala Lysiny malby a výšivky, a Lysa osaměla.
Musím jít za ním.
V pokoji byla tma, jen díky měsíci, co sem bledě svítil z okna, dokázala Lysa rozeznat obrys nehybného těla na posteli. Přikradla se tiše k němu.
„Petyre,“ zašeptala. Cosi zamumlal. Zula si střevíce a opatrně se položila na postel vedle něj. „Petyre, to jsem já.“
„Proč?“ zanaříkal zbědovaně. „Proč sem chodíš, ty krutá. Běž pryč, nech mě umřít.“ Vydával z hrdla tlumené, sípavé, přerušované zvuky. Možná chce zvracet? napadlo ji poplašeně. Po chvíli v těch stenech rozeznala pláč. Srdce jí sevřela ledová ruka zlosti a lítosti.
Vzala jeho vlhkou tvář do dlaní a přitiskla si ji k hrudi. „Já na tebe nikdy krutá nebyla…“
„Lžeš,“ vzlykl. „Všechno, co říkáš… cos kdy řekla… všechno je to lež.“
„Pššt,“ konejšila ho jako malé dítě. „Já tě přece miluji, Petyre, a milovat navždy budu.“
Nato zmlkl. Jakoby přestal dýchat. Po chvíli zvedl hlavu a zabodl zrudlé oči do těch jejích. I v takto zbídačeném stavu vypadal její Petyr moc hezky a sladce.
„Slibuješ?“ zašeptal téměř neslyšně. Jakoby se bál, že by Lysa svá slova odvolala. Ucítila na bocích jeho dlaně. Jejich horkost prostoupila i přes bohatou vrstvu látky.
„Slibuju, miluju tebe a jenom tebe, Petyre, jenom tebe.“
Políbil ji. Cítila na rtech sůl.
„Dokaž to.“
Lysa netušila jak, ale než se stačila zamyslet, měla jeho ruce najednou všude; na svých stehnech, kolem pasu, na ňadrech. Vtiskával jí polibky kamkoliv, kde našel holou kůži. Neohrabaně jí začal rozvazovat živůtek. Několikrát trhl a Lysa slyšela zvuk trhající se látky. Cosi v mysli jí napovídalo, že by se měla ihned zvednout a odejít, ale hlas jejího srdce byl silnější. Zavřela oči.
Zanedlouho ležely její nové šaty na podlaze. Poničené. Malá oběť pro to, abych mu dokázala svou lásku. Slyšela o tom, co se děje v manželské loži. Přesto se cítila nepatřičně a bezradně, když tu nyní ležela, nahá jako novorozeně. Jeho doteky byly neobratné, ale příjemné. Začínalo se jí to líbit. Dokud do ní nevnikl.
Zaryla mu nehty do ramen. Bolelo to, ale myslela na jejich lásku. Bolelo to ještě více, když se dal do pohybu. Až se jí do očí nahrnuly slzy. Ale nejvíc to bolelo, když jí do vlasů vydechl: „Cat.“
* * *
Brandon Stark byl přesně takový, jak lord Hoster sliboval. Dlouhý v končetinách, silný v pažích a rozložitý v ramenou. Lysa neměla obtíže uvěřit tomu, že to byl zdatný bojovník. Podle sestřina výrazu poznala, že byla potěšená. Služebné se chichotaly, když kolem nich mladý Stark procházel. Jen Lyse se nezamlouval. Působil na ní stejně jako ti ostatní Seveřané, co s ním přijeli. Jako barbar; měl zarostlé tváře, divoké oči a páchnul po kůži, kouři a jehličí. To Petyr byl vždy hladce oholen a voněl mátou.
Musela však uznat, že ze všech jeho bratrů by se za pohledného dal považovat jen on. Ten nejmladší byl stále malý kluk, ale již nyní se dalo z jeho protáhlého obličeje vyčíst, že se nebude podobat Brandonovi, ale tomu druhému bratrovi, Eddardovi. Téměř si ho nevšimla, tak zamlklý byl. Zrudl až za ušima, když si všiml, že si ho prohlížela.
A pak tu byla jejich sestra. Ve střízlivě střižených šatech vypadala obyčejně, ale jejich šedá barva jí ladila k očím. I vlasy měla jednoduše upravené, jen sepnuté stříbrnou sponou ve tvaru růže.
Když ráno dorazili do Řekotočí, dostala Lysa za úkol ji zabavit. Ji i její zbylé sourozence. A tak je prováděla po chodbách a cimbuřích hradu, ukazovala jim výhled na soutok řek, zatímco se dospělí zavřeli v otcově soláru a Brandon se procházel s Catelyn po Božím háji.
„Můžu vám zahrát na harfu,“ nabídla nesměle Lysa, když skončili s prohlídkou hradu a jen se dívali jeden na druhého.
„Měla jsem za to, že tu nudnou část návštěvy jsme si už odbyli,“ podotkla Lyanna. Eddard do ní drkl ramenem způsobem, o kterém se nejspíše domníval, že byl nenápadný.
Lyse se ta severská holka zamlouvala čím dál méně.
„Co by si lady Lyanna přála?“ Lysa se rozhodla zachovat zdvořile. Jako pravá dáma. Catelyn by na ni byla pyšná.
„Můžeme vyjet s koňmi za řeky. Na roviny, které jsi nám předtím ukazovala.“
A vyjížďku na koni považuje za zábavnou?
Edmure s Benjenem však byli pro Lyannin návrh, neboť začali ihned nadšeně křičet.
„To je báječný nápad,“ zvolal Edmure zrádcovsky, „ukážu ti, Benjene, jak už dovedu jezdit na velkých válečných koních.“
„To nic není,“ prohlásil Benjen neohromeně, „tady Lya je nepotřebuje mít ani osedlané!“
„Vždyť je to jen holka.“
Než stihla Lysa vymyslet výmluvu, proč nevyjet, vstoupil do konverzace Eddard: „Není vhodné počasí na ježdění. Země je rozbahněná, však jste to viděli sami při cestě sem.“
Lyanna obrátila oči v sloup. „S tebou je legrace jako s mistrem Luwinem, Nede.“
Vzala Edmura i Benjena za ramena a začala je odvádět ke schodišti. „Pokud nám dědeček nedovolí vyjet ven, půjdeme na věž. Ukážu vám, jak prakem sestřelit vránu.“
Eddard obrátil na Lysu omluvný pohled, pokrčil rameny a následoval svoji sestru.
* * *
Objevil se až na hostině. Lysa si s ním toužila promluvit, ale nebylo mu umožněno sedět u stolu vedle nich. Tak ho jen zdálky sledovala. Jídla se ani nedotkl. S podivným výrazem, jaký na něm ještě nespatřila, hleděl do svého prázdného talíře. Začala se o něj strachovat.
Starkové se mezi sebou opět dohadovali o turnaji v Harrrenově. Brandon přemlouval Catelyn, aby se k nim přidala. Pokud by vyhrál, koho by pak korunoval svou královnou lásky a krásy?
„To nehrozí,“ ujistila Lyanna svého bratra, „všichni přece ví, že se turnaj uspořádal pro to, aby vyhrál princ Rhaegar.“
„A korunu tak získá princezna Elia, ne Cat,“ Edmure důležitě vyslovil to, co bylo zřejmé.
„Jak romantické,“ řekla Lyanna a Lysu překvapilo, když v jejím hlase nezaslechla žádný posměch.
Zprvu ji mrzelo, že se nebude moci zúčastnit, neboť každý bude přítomen, ale nakonec ji lítost přešla, když si uvědomila, že tu s ní v Řekotočí zůstane i Petyr.
Lord Hoster povstal, aby prohlásil zasnoubení mezi Catelyn a Brandonem za veřejné. Na síň se sneslo slavnostní ticho. I ti hluční Seveřané se uklidnili.
„Je mi velikou ctí a radostí, že tu dnes mohu stát a být svědkem spojení našich dvou velkých rodů. Pstruh a Zlovlk, nezvyklé pouto, avšak…“ a tak její otec pokračoval dál a dál. Mnohokrát zmiňoval výrazy jako vzájemná důvěra, přátelství, nezlomný svazek a podobně.
Catelyn po boku Brandona jen zářila a velmi jim to spolu slušelo. Vypadali jako princ a princezna, pomyslela si Lysa. Kéž i já budu v den svého zasnoubení vypadat tak spokojeně.
„- zasnoubení mezi mou dcerou, lady Catelyn Tully, a Brandonem Starkem…“
Otec ani nedomluvil a lidé se již zvedali, tleskali, výskali a provolávali slávu novému páru.
Jen jeden člověk se neradoval. Z očí mu sršely blesky, když vyskočil na nohy a zakřičel: „Jsem proti tomuto spojení!“
„Petyre,“ vyjekla Lysa poplašeně. Co se to s ním děje? Hukot v síni změnil svůj ráz z radostného na zmatený a pohoršený.
Petyr vykročil rozhodným krokem až k vysoké lavici, kde se mezitím už i Brandon postavil na nohy. V o čích měl chlad. Stejně jako jeho otec, lord Rickard. „Co to má znamenat?“
Strýček Brynden vkročil hbitě mezi ně, popadl Petyra pevnýma rukama za ramena a několikrát mu propleskl obličej. „Uklidni se, chlapče. Vrať se v klidu na své místo.“
Petyr od sebe strýce odstrčil s překvapivou silou, o které nikdo nevěděl, že v sobě skrýval.
„Vyzývám tě, Brandone Starku,“ zahrozil Petyr zuřivě pěstí, „k boji o ruku Catelyn Tully. Nedostaneš ji tak snadno, Starku!“
„Brandone!“ zasáhla Catelyn vysokým hlasem, „omluv prosím Petyrovu troufalost. Neber ho vážně. On… je to stále jen chlapec, on neví-„ snažila se najít vhodná účinná slova, kterými by zabránila zhoršení situace. Marná snaha.
Lord Rickard pozvedl ruku, aby si vyjednal klid. „Lady Catelyn, nelze nebrat vážně, když jeden muž vyzve druhého k souboji. Petyr, říkáš?“ vyslovil pomalu a z jeho hlasu Lyse běžel mráz po zádech. „Tento Petyr zpochybňuje svazek mezi lady Catelyn a mým synem? Vyzývá Brandona k duelu?“
„Ano,“ řekl Petyr skrze zaťatou čelist.
„Ne!“ zakvílela Lysa, „odvolej svá slova, Petyre. Prosím tě.“
„Petyre, ty blázne,“ přidala se Cat.
Jakoby je neslyšel.
„Dobrá, Baelishi,“ ozval se vyrovnaným hlasem, když k němu vykročil, „přijímám tvou výzvu. Utkáme se v duelu o ruku lady Catelyn Tully. Zítra před polednem mě čekej na dvoře.“
* * *
Lysa celou noc proplakala. Musela vypadat příšerně, ale její vzhled byl to poslední, co ji zajímalo. Očima přejížděla dav lidí ve snaze zachytit Petyrovu tvář. Tamhle je. Měl na sobě zbroj, která mu byla příliš velká, a vypadal v ní nepatřičně. Petyr přece nemohl bojovat, cožpak to nikdo nevidí? Ani neví, jak se drží meč. I Edmure by ho hravě porazil. Vyběhla mu naproti, ale zarazila se, když ho viděla mluvit s Cat.
„Vím, že nesouhlasíš s tím, jak jsem se rozhodl,“ říkal jí.
„Nejen, že nesouhlasím. Zlobím se na tebe, Petyre. Tohle ti není podobné. Odvolej to, prosím, ještě není pozdě.“
Zavrtěl hlavou. „Tvou stuhu, Cat. Prosím. Stůj si na jeho straně, povzbuzuj ho, když musíš, ale dej mi alespoň něco tvého, co budu moct mít u sebe.“
„Nedělej to,“ bylo jediné, co mu Cat nabídla. „Pokud mě miluješ, jak tvrdíš, tak to odvolej.“
„Prosím, Cat. Něco, cokoliv. Jen mi něco dej.“
Cat mu věnovala poslední odmítavý pohled, než mu ukázala záda a vyšla za Brandonem. Cat a ta její čest a povinnost, něco mu dát mohla!
Lysa k němu přispěchala.
„Na, vezmi si moje požehnání,“ a nabídla mu stuhu, kterou měla svázané vlasy.
Petyr odstrčil nabízenou ruku a naštvaně odkráčel zpět do davu.
* * *
Při pohledu na Petyra stojícího proti Brandonu Starkovi, musel každý vědět, jak souboj skončí. Lysa se třásla po celém těle a zimou to nebylo. Pohlédla na svou starší sestru, ale Catelynina kamenná tvář neprozrazovala žádné emoce.
„Jsi připraven, Baelishi?“ zvolal Brandon.
Petyr mu neodpověděl. Místo toho sevřel meč pevněji v rukou, několika skoky zkrátil vzdálenost mezi nimi a s křikem se vrhl na svého protivníka.
Brandon se s lehkostí vyhnul prvnímu útoku. Sám však neútočil. Jen trpělivě kroužil kolem a líně odrážel spršky Petyrových úderů. Vypadal, jakoby odháněl otravného komára. Petyr, na druhé straně, byl po chvíli již celý zrudlý námahou. Ale nevzdával se. Máchal, sekal, a bodal mečem dál a dál. Jen jeho údery byly pomalejší a slabší, jak čas plynul.
„Máš v plánu mě unudit k smrti, Baelishi? To je tvá taktika?“ vykřikl v jednu chvíli Brandon Stark a vyvolal tím posměšnou vlnu smíchu diváků.
Petyr ustal v pohybu. Jen stál, ztěžka oddechoval a propaloval Brandona nenávistným pohledem.
„Vzdáváš se?“
Petyr mlčel. Brandon se k němu pomalu přibližoval.
„Už ti došel dech byť jen na jednoslovnou odpověď, Baelishi?“
Stáli téměř u sebe.
„Pokud..- “ Brandon Stark však nedokončil svou větu. Vymrštěná hrana štítu ho zasáhla do krku a vyrazila mu vzduch z hrdla. Stark zavrávoral. Petyr toho využil a s mečem připraveným k finálnímu úderu byl jedním skokem u něj. Stark se ohnal a mocným obloukem pravé ruky Petyra odhodil od sebe. Vzduchem se rozstříkla krev.
Lysa zaječela. Vstala, ale nestačila tam seběhnout, něčí ruce ji pevně chytily a přitáhly k sobě.
„Silanko, pššt, neplač. Jemu už nepomůžeš.“
Ležel na zemi a rudá skvrna kolem jeho těla se rozšiřovala. Brandon k němu pomalu dokráčel. Položil mu chodidlo na hruď a sklonil se nad ním. Něco Petyrovi říkal, ale žádné ze slov k nim nedolehlo. Pak se narovnal. Brandonův meč opsal ve vzduchu svižný oblouk k poslední ráně. Když dopadal, jeho ostrá čepel odrážela jasné polední slunce.
„Ne!“
Čepel se zastavila těsně před Petyrovým hrdlem. Brandon natočil hlavu směrem ke Catelyn.
„Moje paní?“
„Ušetři ho. Prosím. Kvůli mně.“
* * *
„Moc jsi mě zklamala, Lyso.“
„Je mi to líto, otče,“ vzlykla. Ztratila Petyra a nyní i otcovu lásku a důvěru. Proč jsou k ní Bohové tak krutí?
Lord Hoster k ní poklekl a vzal ji do náruče. „Už neplač, dítě. Uvědomila sis svou chybu a už ji nezopakuješ, viď že ne?“
Zavrtěla hlavou. Jak by mohla, když jí vzali Petyra a poslali ho pryč?
„Neplač, bolí mě, když tě tak vidím. Tady máš,“ řekl a podal jí horký šálek s čajem. Vzala ho vděčně do dlaní.
„Napij se, bude ti lépe.“
Vypila ho do dna.
„Hodná holka.“
* * *
Pevně sevřela víčka a snažila se předstírat, že ruce ohmatávající její tělo, byly jeho. Ale nemohla. Vzpomínky byly příliš živé. Odvrátila hlavu na stranu, aby nemusela dýchat jeho kyselý stařecký dech. Jeho doteky a steny jí jen přivolávaly žluč do úst. Upřela pohled do okna. Zářil tam měsíc. Osvětloval pokoj jemným stříbrným svitem a bolestně ji připomínal jinou noc.
Konečně ten stařec dlouze zaúpěl a svalil se z ní. Okamžitě se odplazila na svoji stranu postel. Hlasité chrápání, které se po chvíli začalo ozývat, napověděly, že usnul. Až teď dovolila svým slzám volný průchod. Tělo se jí otřásalo v křečích a měla pocit, že už nikdy nepřestane.
Schoulila se do klubíčka a otočila se na bok, čelem ke zdi, na které visela drahá tapisérie. Svatební dar od otce. Tančili na ní pstruzi, proplétali se ve vodních vlnkách ve snaze chytit jeden druhého. Nad nimi byl krásným písmem vyveden nápis: Rodina, povinnost, čest.
A kde je místo pro lásku a štěstí? pomyslela si zatrpkle.