Píseň pro Lyannu
Zimní růže
Vlk
Světničkou se rozneslo dětské zahihňání. Děťátko natáhlo své malé prstíky k obličeji pohledného černovlasého mladíka. Přestože děvčátku bylo teprve pár měsíců, bylo poznat, že se vyvedla po svém otci.
„Kdo je ta nejkrásnější holčička?“ zvedl ji nad hlavu a ona se šťastně zasmála.
Kousek stranou stál Ned Stark s vážnou, přísnou tváří a pozoroval svého nejlepšího přítele, jak si hraje s děťátkem. Oba se nemohli od sebe více lišit. Robert byl veselý a hlučný mladík, který miloval smích, boj a děvčata. Ned byl tichý a vážný. Vzpomněl si na to, jak mu byl prvně Robert nesympatický. Na tváři měl neustále úsměv, kterým naopak chlapec ze Zimohradu šetřil. Kdo se na Severu dlouho usmívá, tomu úsměv zamrzne na rtech. Ovšem po pár dnech si ho ten jižanský mladík zcela získal. Byl to ten nejsrdečnější a nejupřímnější člověk, kterého kdy poznal.
Robert držel svou dceru Myu v náručí a kolébal ji. Tohle byla další věc, ve které se lišili a kterou Ned neschvaloval. On sám zatím s žádnou dívkou neléhal, jeho druh však dívky miloval a ony milovaly jeho. Kamkoli urostlý Robert vešel, tam se po něm ženy otáčely. Děvčátko, se kterým si hrál, bylo bastard. Mladík z Bouřlivých krajů ho zplodil v Měsíční bráně s dívkou, která pomáhala v pekárně.
„Miluje malou Myu, viď, můj pane,“ ozval se za ním hlas matky dítěte. Byla to pohledná dívka se špičatým nosíkem a světle hnědými vlasy, které nosila schované pod modrým šátkem.
„Jistě, podívej, jak je šťastný,“ usmál se vlídně Eddard.
Dívka pozorovala černovlasého lorda a nespouštěla z něj své velké oči, přesto v její tváři byl znát jakýsi smutek či snad strach.
„Nemusíš se bát, Robert se o tvou dceru postará. Bude žít dobrý život,“ pokusil se ji uklidnit.
Dívka se kousla do rtu a nervózně k němu promluvila: „Myslíš, můj pane, že… Že bys mu mohl vyřídit… Miluji ho, můj pane… Prosím, ať za mnou dnes večer přijde… Mohl bys mu to vyřídit?“
„Ano, vyřídím mu to,“ řekl, ale v duši ucítil trn lži.
Dívka již opět pozorovala Roberta, ale on věděl, že i kdyby mu to pověděl, Robert by nepřišel. Malou Myu zbožňoval a navštěvoval skoro každý den, co se vrátil z Bouřlivého konce. Konal se tam turnaj na počest jeho rodičů, kteří se utopili na moři. Robert o tom nemluvil, ale Ned poznal, že už není jako dřív. Svou malou dceru zahrnoval láskou, ale o dívku ztratil veškerý zájem. Navíc měl již jinou, služku z hradu lorda Jona. Mladý seveřan tohle nechápal, ale také věděl, že se jeho přítel nezmění.
Už se stmívalo, když se vraceli zpět do hradu. Oba šli tiše rozblácenými ulicemi Měsíční brány. Z nebe se snášel vytrvalý drobný déšť a od úst jim stoupaly obláčky páry. Ned si přitáhl plášť těsněji k tělu a zadíval se nahoru k obloze, kde se v mračnech ztrácel vrcholek Obrova kopí. Orlí hnízdo, které se nacházelo na jeho vrcholu, opustili před pár lety kvůli nastávající zimě a od té doby se stala jejich domovem Měsíční brána.
Pevnost, do které mířili, byla hranatá a masivní. Arrynové ji postavili tak, aby odolala útoku nepřátel. Přešli prázdné nádvoří a vešli do útrob hradu. Chodbou vpravo se vydali do jídelny, kde na ně již ostatní čekali. V hodovní síni seděli panoši lordů z Údolí, které na dnešek pozval Jon Arryn. Viděli panoše Bronzového Yohna, Gerolda Graftona, Eona Huntera, Symonda Templetona, Lyonela Corbaye či lorda Waynwooda. V síni vládlo hlučné veselí a smích. Ned i Robert se usadili ke stolům, na kterých leželo pečené maso.
„Roberte, nedal by sis pomeranč? Ser Grafton je dnes přivezl sokolovi z Rackoměsta,“ ozval se Dacks, panoš lorda Redforta s obličejem poďobaným od neštovic.
Vzal jeden a hodil ho přes stůl. Robert ho chytil a obrátil v ruce. Plod byl zářivě oranžový jako slunce na konci dne. Vzal ze stolu nůž a rozkrojil ho.
„Do prdele, co je to za sračku?!“ zahřměl. Z pomeranče se místo sladké šťávy vyvalila hnědá páchnoucí voda.
Panoši kolem stolů buráceli smíchy, Ned se musel usmát s nimi. Bylo poznat, že si tento vtip schovávali, až přijdou. Dacks se řehtal ze všech nejvíce, až pěstí bušil do stolu. Ovšem jen do doby než mu rozkrojený pomeranč mlaskl o tvář a páchnoucí šťáva se mu rozstříkla po obličeji a kabátci.
V té chvíli to propuklo. Bitva jak na Rudé trávě, akorát teď vzduchem nelátaly šípy Havraních zubů, ale žluté a měkké hnijící pomeranče. Chlapci se smáli a vrhali proti sobě kulaté plody, které s plesknutím a žuchnutím kolem sebe rozstřikovaly lepkavou, smradlavou šťávu. Nedův kabátec byl již místy úplně mokrý od utržených zásahů, ale i on trefil některé hochy. Před chvílí zasáhl Andara do jeho velkého orlího nosu. Nejdivočeji samozřejmě bojoval Robert, který házel žluté plody hlava nehlava.
„Co se to tady děje? Co to u sedmi pekel provádíte s mými pomeranči?!“ zahřměl hlas lorda Údolí.
Chlapci rázem ztichli a provinile se po sobě dívali, všichni kromě Roberta.
„Omlouváme se, ale všechny jsou shnilé.“
Ser Denys Arryn, který stál po pravici svého strýce, se sehnul a zvedl jeden ze země. Loveckým nožem, který měl u pasu, ho rozkrojil.
„Jsou vážně shnilé, strýče,“ usmál se a jedna půlka s vlhkým mlasknutím dopadla na dlaždice. „Myslím, že mají pravdu, nehodí se k ničemu jinému než k házení,“ usmál se a hodil líným obloukem zbytek pomeranče po Robertovi, který se mu lehce vyhnul.
Všichni chlapci se zasmáli. Mladý muž byl veselý chlapík a celé Údolí ho milovalo.
„Jak mám z těchhle hochů vychovat rytíře, když vidí, že se jím mohl stát i takový osel jako jsi ty?“ vytkl svému synovci s úsměvem.
Ser Denys nad tím jen pokrčil rameny.
„Vám bych měl sebrat meče,“ otočil se k panošům. „A místo nich vám dát do ruky klacky a poslat vás pást vepře, když se neumíte chovat. Bohužel je na to pozdě. Já i lordi Údolí odjíždíme za obrat měsíce do Harrenova, kde se bude konat turnaj. Doufám, že až tam dorazíme, nebudete se chovat jako banda vesnických bláznů jako dnes. To platí i pro tebe synovče.“
„Co to je za turnaj?“
Nyní se slova ujal mladý rytíř: „Bude to ten největší turnaj za několik posledních let. Lord Whent poslal havrany po celém království. Bude se konat velké klání, pranice ve starém stylu, koňské závody, soutěž v lukostřelbě a vrhu sekerou. Budou tam zpěváci a herci ze všech koutů světa. Bude to turnaj, na který bude Sedm království ještě dlouho vzpomínat. Myslím si hoši, že na něj nikdo z nás do smrti nezapomene.“
Drak
Štíhlé dlouhé prsty lehce čeřily hladinu stříbrných strun. Jeho pohyby byly tak jemné, jako první pohlazení milenčiny tváře. Stříbrná harfa odpovídala na jeho laskání melodií tak krásnou a přesto tak smutnou, jakou Rudá bašta ještě neslyšela. V síni bylo takové ticho, že by bylo slyšet upadnutí jehly. Nic takového se ovšem nestalo. Dámám tekly po tvářích slzy a ony si je hedvábím otíraly. Vznešení lordi i stateční rytíři tiše přihlíželi a v jejich tváři se zračil smutek.
Dračí princ smutek v nich vnímal. Teď jsou mi nejblíže. Žal, který cítili, on cítil každý den. Tíha světa mu ležela na zádech, pronikala do kostí a chlad ho bodal do srdce. Prsty naposledy rozezněly struny, melodie skončila a kouzlo se vytratilo. Chvíli bylo v sále ticho a pak se rozezněl potlesk.
Rhaegar vstal od své stříbrné harfy zdobené dračími hlavami a vydal se k vyvýšenému stolu, kde seděla jeho křehká Elia.
„Bylo to nádherné, drahý,“ plaše se usmála a vzala jeho ruku do své.
„Hrál jsem jen pro tebe, má paní,“ řekl a letmo ji políbil na tvář.
Dnes vypadá lépe, pomyslil si, když se podíval do její usměvavé tváře. Vypadala zdravěji i silněji než obvykle, jen tmavé stíny pod očima prozrazovaly její vyčerpání.
„Opravdu moc krásné, princi,“ řekla lady Ashara, dvorní dáma jeho ženy.
Pohlédl na ni, byla pohledná ale i silná. Oči Elii Martell byla rudé od pláče, ale tyto byly čisté, smyslné a inteligentní.
„Jak ses měla, zatímco jsem byl v Létohradě? Co malá Rhaenys?“ otočil se zpět ke své ženě.
„Povyrostla, uvidíš. Ani ji sám nepoznáš,“ rozplývala se dornská princezna.
Elia svou dceru milovala. Věděl, že i přes své křehké zdraví jí věnuje veškerý svůj čas.
„Před pár dny, když jsem se cítila lépe, jsem ji vzala do Baelorova septa. Měl jsi vidět její výraz…“ unaveně se usmála a její pohled zabloudil za jeho rameno. „Myslím, že Arthur už tě hledá, má lásko. Budu na tebe v noci čekat, ale teď jdi za ním.“
„Zítra strávím celý den s vámi. Vynahradím ti…“ Elii přiložila prst k jeho rtům a umlčela ho. Byla vyčerpaná a křehká, ale přesto v jistém smyslu tak silná. Rhaegar chtěl říct víc, ale najednou nemohl. Ucítil ledový chlad, jak se mu dere po zádech a v srdci měl jen beznaděj. Zachraň ji, zašeptal mu hlas v hlavě. Měl něco udělat, ale on se otočil a šel za svým nejlepším přítelem. Až tohle skončí, vše jí vynahradím, slíbil si.
Arthur Dayne stál ve své bílé zbroji u vchodu do sálu a rozhlížel se po hodujících.
„Přijde?“ zeptal se princ.
Meč jitra přikývl, chvíli ještě sledoval hosty, než se otočil a společně opustili teplo hodovní síně.
Chodby Rudé bašty byly prázdné až na dunivou ozvěnu jejich kroků. Okny dovnitř vnikalo bledé světlo měsíce a vrhalo temné plíživé stíny. Oba muži šli tiše, ale Targaryen cítil boj, který sváděl jeho přítel ve svém nitru.
Spletí chodeb se vynořili až na nádvoří, kde se do nich zakousl ledový vzduch. Princ se zadíval na jasnou oblohu nad sebou. Hvězdy nad ním se třpytily jak perly v černém moři. On ale dnes pro ně neměl své oči, to co sledoval, byla rudá kometa zářící nad městem. Oheň a krev, slova jeho rodu, snad mu dnes přinesou štěstí. Přešli nádvoří a zamířili do božího háje. Pěšina se vinula mezi starými stromy hlouběji do jeho nitra. Všude kolem nich panovalo ticho, rušené jen praskáním jinovatky pod jejich nohami. Boží háj si pro tuto noční schůzku vybral schválně. Varys má své ptáčky na hradě, ale zde, mimo jejich zdi, by měl být hluchý.
„Myslíš, že mu můžeme věřit?“ zeptal se Arthur.
To byla otázka, která bílého rytíře trápila cestu až sem. Jeho ovšem také, celé dny v Létohradu si ji kladl.
„Ne, to nemůžeme. Nic jiného nám ovšem nezbývá.“
„Rhaegare, víš že stojím vždy při tobě, ale…“
„Není jiná možnost, je to jediná šance jak uspět. Ten muž je rozhodně nejnebezpečnější osobou v celém království, ale zároveň je i nejmocnější. My ho potřebujeme, pokud chceme, abych vládl místo mého otce.“
Obličej Arthura Dayna se stáhl v bolestné grimase. „Jistě, ale máme ještě čas než…“
Princ svého přítele znovu přerušil. „Můj otec dal zemi mnoho pokojných let. Šerodol ale všechno změnil, už není tím, kým byl. Ty to víš. Rozhodnutí, která dělá, jsou čím dál děsivější. Stačí jiskra a může dojít ke katastrofě. Ani já tohle nechci, ale musí to být. Musím vládnout. Otcovu zdraví možná prospěje, pokud zbytek života stráví v klidu zahrad. Musí to být teď, lord Whent pořádá velký turnaj v Harrenově, sjedou se tam lordi z celé říše a já je budu muset získat pro svoji věc. Mám-li však uspět, musím vědět, že za mnou stojí on.“
Znovu zavládlo ticho, jejich pláště pleskaly ve větru, který si s nimi pohrával. Chlad se jim dostal pod oděv a zaťal své drápy do kůže. Na pěšině před nimi zachřestily kamínky a za chvíli se ze stínů vynořila tmavá silueta muže, na kterého čekali.
„Rhaegare, jestli se ti teď nepodaří přesvědčit Tywina Lannistera, bude nás to stát hlavy,“ hlesl tiše Arthur.
Dračí princ se smutně usmál a pohlédl k obloze na rudou kometu.
„Je to jen smrt, Arthure.“
Lev
Bohové , musel jsem se dočista zbláznit. Hostinec, který hledal, byl jen pár metrů před ním. Světlo vycházející z oken zářilo do tmavé ulice a lákalo kolemjdoucí, jak lampa můry. Byla to nízká budova jen s jedním patrem a nad dveřmi visel štít s malovanými úhoři deroucími se ven z hrnce. Jeho vlastní útroby mu připadaly stejné. Klubko úhořů divoce se zmítající v něm. Nervózně si stáhl kápi více do čela, aby schoval své zlaté vlasy. Co to dělám? Jsem přeci pomazaný rytíř a ona je má sestra. Má vlastní sestra…
Pouhé pomyšlení na Cersei stačilo, aby mu srdce začalo divoce být. Pohlédl k záři světla dopadající na vlhké kočičí hlavy před hostincem a v mysli viděl její hebké vlasy, zářivý úsměv, bledou kůži jejích ramen, když spouštěla na zem svou noční halenu… Ne, musím to skončit. Rozhodl se, ale jeho úd tlačící se proti látce prozrazoval něco jiného. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy. Vrátím se do Rudé bašty a řeknu jí, že to musí skončit. Ožením se s Lysou Tully a oba budeme žít normální životy. Vyrazil ulicí nahoru, Rudá bašta na vrcholku Aegonova kopce se temně rýsovala proti noční obloze. Musel projít kolem hostince, ale byl rozhodnutý nechat ho za sebou a s ním i svou sestru. Pohlédl rychle do oken a k výčepu. Jako můra lapená v lampě… Ruka sevřela kliku a on vstoupil dovnitř.
Výčep byl plný hlasů vycházejících z desítky hrdel. Vonělo to tam smolným kouřem vycházejícím z krbu, nasládlým pivem, pečeným masem a tymiánem. Jaime se protlačil mezi lavicemi k malé postarší hostinské, která plnila korbel hustým tmavým pivem.
„Co si přeješ?“ zeptala se, aniž by na něj pohlédla a loktem si odhrnula pramen prošedivělých vlasů z čela.
„Jsem panoš rytíře…“ U sedmi pekel! Cersei mi neřekla jméno rytíře, na jehož jméno zde byl zamluvený pokoj… Po zádech mu začal stékat ledový pot.
„Ano, rytíř Lvovský má zamluvený pokoj v patře, úplně poslední dveře.“
Kámen, který mu spadl ze srdce, musel být slyšet až na Zeď. Ani nepoděkoval a vyrazil rychle ke schodišti, jak chtěl být co nejdřív pryč. Na schodech si však uvědomil svojí zbrklost. Nevzal si od hostinské svíci. V pološeru vystoupal do úzké chodbičky a s rukou opírající se o zeď došel k poslednímu pokojíku. Dohoříval zde krb a uhlíky slabou rudou září osvětlovaly místnost. Byla zde jen postel se dvěma slamníky a starý stůl, na němž stál svícen. Jaime zapálil voskovici a přiložil poleno do ohniště.
Nervózně přešel po pokoji, nedokázal přestat myslet na Cersei. Miloval ji celý svůj život, byli si tak blízcí. Nebyla jen jeho sestrou, byla víc, byla kusem jeho duše. Na Casterlyově skále byli pořád spolu, ale to byli ještě děti. Teď byla mladá žena a on rytíř. Neviděl ji tolik let, co sloužil jako panoš lordu Crakehallovi, přesto když se s ní před pár dny znovu setkal, věděl, že ji miluje. Dokonce nikdy neměl jinou dívku. Jedinou, kterou chtěl držet v náručí byla ona…
Ozvalo se zaklepání a do místnosti vstoupila dívka. Jaimemu vylétlo srdce až do krku. Děvče, které vešlo, nebyla jeho sestra, byla to jen obyčejná děvečka.
„Bude si mladý rytíř něco přát?“ zeptala se se skloněnou hlavou.
Možná bych jí měl říci o víno. Děvče na něho pohlédlo, její bílý úsměv se mu vysmíval a v zelených očích jí hrály jiskřičky pobavení.
„Cersei…“
Stála zde v obyčejných šatech. Nejspíš je musela vzít nějaké služce, aby se sem dostala. Nikdy ji takhle neviděl, ale na druhé straně cítil, jak je to vzrušuje.
„To je celé, bratříčku? Neviděli jsme se tak dlouho a ty mě jen pozdravíš?“ Její úsměv ho škádlil a ona si ho naschvál dobírala.
Přistoupil k ní a objal ji, chtěl něco říci. Jak rád ji vidí, jak je krásná, jak moc ji chce, ale nemohl. Všechna krev se mu z hlavy přelila jinam. Přitáhl si ji těsně k sobě a políbil ji. Ona mu polibky oplácela, rukou mu zajela do zlatých vlasů. Po chvíli přestala a sedla si na slamník.
„Tolik jsi mi chyběl, Jaime.“
Posadil se k ní a pohladil ji po ruce. „Ty mně také.“
„Chci být jen s tebou. Náš otec nás chce rozdělit. Plánuje tvůj sňatek Lysou Tully, musíme mu to překazit.“
„Vím, slyšel jsem. Je to ale náš otec, jak bys mu v tom chtěla zabránit? Náš otec se neptá, vše je podle něj. Nepovede se mi ho přesvědčit.“
„Ty snad chceš tu Tullyovic krávu místo mě?“
„Ne, to ne.“
Jaime se začínal cítit špatně, takhle si setkání se Cersei, nepředstavoval.
„Vidíš, mám plán. Starý ser Harlan Grandison z Královské gardy zemřel ve spánku. Aerys bude chtít mladého muže, aby zaujal jeho místo. Tak proč ne tebe?“
„Otec s tím nebude nikdy souhlasit.“
„Král se ho ptát nebude. Jakmile se staneš bílým rytířem, otec nebude moci protestovat, alespoň ne otevřeně. Ty budeš rytířem Královské gardy a já budu u dvora. Budeme spolu, otec nás nerozdělí.“ Sestřiny zelené oči ho pozorovaly a její ruka ho začala hladit po stehně.
„Jenže, je tu Casterlyova skála…“
„Copak ty toužíš po kusu kamene? Nebo po mně?“ Prsty přejela po jeho poklopci a začala rozvazovat jeho tkanice.
Úsvit je zastihl nahé, ležící v malém pokojíku v Úhoří uličce. Jaime nespal, sledoval svou sestru a první paprsky, které se jí proplétaly do zlatých vlasů. Byla tak krásná, spala a prsa se pohybovala v rytmu jejího dechu. Ucítil bolest ve svém mužství po včerejší noci. Milovali se tolikrát, že si nedokázal přesně vzpomenout. Pokaždé, když jej přemohl spánek ho Cersei vzbudila. Byla tak živá, vášnivá, divoká a něžná. Nedokážu ji opustit. Byla chytřejší než on a vždy dostala, co chtěla, ale on jí také nedokázal nic odmítnout. Byl už rozhodnutý, ale v srdci cítil strach z toho co, hodlá provést. Bohové, co za věci to dělám pro lásku.
Drak
Rhaegar stál na terase vysokého, pyšného hradu. Nejkrásnějšího a největšího, jaký kdy stál. Kolem něj jako stíny kroužili draci a chrlili oheň a smrt. Úsvitem se neslo praskání dřeva a křik umírajících.
Princ otevřel oči a vše bylo pryč, draci i krásný hrad. Jediná věc, která zůstala, byl úsvit a trosky Harrenova. Od Oka se ke zbytkům chlouby Harrena Černého táhla mlha, která se valila přes hradby a rozbořené síně a ukrývala je před světem. Zem mu mizela před očima pod mlžným oparem a natahovala své prsty až k zářivým stanům na kolbišti. Dračí princ se zhluboka nadechl a zadíval se k východu, kde se rodilo slunce. První paprsky nesměle pronikaly tmou a začínaly nový den. Rozhlédl se po kraji. Brzy vyjde slunce úplně a zažene mlhu zpět, pomyslil si. Kéž bych měl i já takovou moc.
Po zádech mu přeběhl mráz, opřel se o kamenné zábradlí a cítil, jak mu srdcem proniká beznaděj. Zachraň je, uslyšel hlas ve své hlavě. Chtěl to udělat, ale jeho otec zničil jeho plány jako Aegon Dobyvatel tento hrad. Chvíli ještě pozoroval úsvit, než se vrátil do komnat, které pro něj lord Whent připravil, aby se převlékl na dnešní turnajový den.
Měl pravdu, slunce získalo na síle a mlha se držela nad kolbištěm už jen v roztrhaných obláčcích. Pomalu se blížilo zahájení turnaje, dřevěné tribuny postavené pro přihlížející byly narvané k prasknutí. Stovky hlasů zněly v jednotvárném šumu jako roj včel. Mladého prince z toho hukotu bolela hlava, jako by mu ji někdo drtil v kleštích. Od rána se cítil špatně, byla to úzkost, která ho měla varovat. Seděl na tribuně postavené jen pro lorda Whenta a královský doprovod. Byl oděn v nádherné černé plátové zbroji s tříhlavým drakem tvořeným rubíny na prsou. Elia seděla po jeho pravici, oděná do žluto-černých šatů s kožešinovým lemem, které elegantně vykreslovaly křivku jejího vystouplého břicha. Bude to syn, pomyslil si při pohledu na ni a stiskl její dlaň ve své. Za ní seděla její společnice Ashara Dayne. Po levé straně měl stárnoucího lorda Whenta s jeho drobnou bledou dcerou. Vedle pána Harrenova seděl Rhaegarův otec Aerys II. Král dnes vypadal lépe, byl oděn do světlých šatů a koruna mu slabě zářila v rozčesaných vlasech. Jen ruce prozrazovaly jeho věčný strach. Bezustání se třásly a nervózně trhaly, jako by si s nimi pohrával vítr.
„Drazí přítomní, vznešení lordi, spanilé dámy, udatní rytíři, ale i prostý lide našeho království, všechny bych vás zde rád přivítal. Zvláště pak našeho milovaného krále Aeryse a jeho syna Rhaegara s princeznou Eliou.,“ Lord Whent se jim v bouřlivém potlesku poklonil a pokračoval dál svým vřelým a laskavým hlasem.
Ve svém proslovu vychválil chrabrost svých synů, ale i ostatních rytířů účastnících se tohoto turnaje k oslavě třináctého dne jména jeho dcery Tissany. Děkoval bohům, za blížící se konec zimy, ale i dobrou vládu svého krále…
Proč sem můj otec přijel? Ta otázka mu nedávala spát. Od Šerodolu neopustil Královo přístaviště, proč je tomu teď jinak? Tuší snad něco? Neprozradil mu ve vzteku lord Tywin mé plány? Či za to může zpěv Varysových ptáčků? Obezřetně si prohlížel otce, nervózně se usmívajícího do davu.
Z úvah ho vytrhl potlesk, lord Whent skončil svůj proslov a sedal si zpět do svého křesla. Nyní popošel dopředu Gerold Hightower, velitel Královské gardy a s ním pět bratrů v přísaze. Lord velitel zůstal stát poblíž krále, ale ostatní sešli dolů pod pódium, aby přivítali nového bílého rytíře.
„Sere Jaime Lannistere, synu Tywinův z Casterlyovy skály, předstup před svého krále!“ zvolal svým hlubokým hlasem Bílý býk.
Vchod od stanu pro rytíře turnaje se otevřel a do ranních paprsků vyšel mladý muž. Jeho šupinová zbroj byla čistě bílá a ve svitu slunce se zářivě leskla. Svižným krokem, při kterém mu jeho zlaté kadeře vlály ve větru, přešel před krále a lorda velitele. Byl to neobyčejně pohledný mladík a zraky všech se na něj upíraly. Rhaegar se všiml mladé Tissany, které se rozlil ruměnec po tváři. Jaime Lannister poklekl na koleno a pokorně sklopil hlavu.
„Sere Jaime,“ promluvil Gerold Hightower tyčící se nad ním, „vzdáváš se svého jména, rodiny i postavení?“
„Ano.“
„Budeš žít život v pokoře mravní čistotě…“
Tak tohle je mladík, který zničil můj sen. Dračí princ pozoroval mladého Lannistera pod sebou. V mysli se vrátil k večeru v zahradách Rudé bašty. Viděl před sebou přísnou tvář lorda Tywina s mohutnými licousy, které vypadaly jak z roztaveného zlata, když se v nich třpytilo světlo z krvácející hvězdy na obloze.
„Jistě víš, že jsem dříve nabídl tvému otci svojí Cersei za tvou manželku. Aerys mi plivl mojí nabídku do tváře,“ pobočník mluvil tvrdým, panovačným hlasem, který byl zvyklý, že mu nikdo nesmí odporovat.
Princ mu naslouchal, ačkoli netušil, kam lord Západu míří.
„Ty můžeš tuto křivdu odčinit a také mnohé jiné, až se staneš králem. Můj syn Jaime se stal po Králolese rytířem a brzy se ožení s dcerou Hostera Tullyho. Doufám, že mu ta dívka porodí mnoho synů. Ty sám již dceru máš…“
Nyní už věděl co Tywin požaduje, byl to velmi ambiciózní muž. Chtěl spojit své děti s královskou rodinou, ale to se mu nepodařilo. Cena, kterou chce je Rhaenys, která se provdá za jeho vnuky. Dračí princ ještě dnes cítil hořkost, hněv a ponížení, které cítil v ústech, když nabídku přijal.
„…odevzdáš svůj život králi a budeš ho chránit i kdybys měl sám zemřít?“
„Ano, slibuji.“
Já také slíbil, pomyslil si Rhaegar. Mince, kterou jsem měl splatit, mi ale proklouzla mezi prsty a byla nenávratně pryč.
Lord velitel sešel k mladíkovi a přehodil mu přes ramena plášť bílý jako čerstvý sníh. Podal mu ruku a pomohl vstát. Sedm bílých plášťů vlálo ve větru pod královým pohledem. Aerys se usmíval, ale v jeho očích se blýskly kruté jiskřičky.
Rhaegar odvrátil zrak od otce právě ve chvíli, kdy se kolbištěm roznesl zvuk trubek oznamujících zahájení turnaje. Sklonil se a políbil bledou Eliu na tvář.
„Musím se jít připravit, drahá. Uvidíme se večer, až bude po všem.“
Opustil tribunu a vydal se do velkého plátěného stanu, kde na něj již čekal panoš Richard Lonmounth s osedlaným hřebcem. Princ se ladně vyhoupl do sedla a kůň pod ním nervózně přešlápl. Sluhové rozhrnuli plátna vchodu a on vjel do světla a potlesku kolbiště. Tribuny byly ohňostrojem barev od zářivých oděvů přihlížejících. Potlesk, který se tribunami nesl, trval dlouho, až jej napadlo, jestli vůbec kdy skončí.
Na protější straně bylo pět šampiónů usazených na svých koních. Čtyři synové lorda Whenta a jejich strýc Oswell, člen Královské gardy. Během chvíle se k němu připojili další jezdci, dokud nebyl stejný počet obhájců i vyzyvatelů. Mezi vyzyvateli s ním byl Denys Arryn, ser Jared Frey, Mathys Rowan a Willem Darry. Rhaegar si vybral nejstaršího syna Addama Whenta. Panoš mu přinesl jeho turnajový dřevec a on se natáhl, aby si stáhl hledí.
V té chvíli si jí všiml, krásné dívky s hnědými vlasy v šatech barvy zimních růží. Při pohledu na ni se mu divoce rozbušilo srdce a beznaděj, která ho drásala, se vypařila jako oblak páry. Seděla ve společnosti mladíka s vážnou tváří a dalšího černovlasého, který se okázale bavil. Hrudí mu projela ostrá bolest, jako by mu rubínový drak na prsou vzplál.
Vlk
Turnajové městečko pod branami Harrenova bylo jako rozkvetlá louka. Zářilo v mnoha barvách žluté, bílé, růžové, hnědé, červené a černé. Modrá a zelená tam byla k vidění v desítkách odstínů. Na každé louce žije i zvěř a on kolem sebe viděl jelena, hřebce, beránka, divočáka, losa, ale i hady, motýly, dikobraze, želvu a pavouka, dále slavíky, orly a draky. Proplétal se tou spletí stanů, uliček a turnajového života. Viděl dva opilé panoše s vyšitou liškou na prsou, potulného rytíře leštícího svůj meč, služebnou stahující králíky z kůže před altánem lorda Pipera, nebo tři děvky líbající mladého Humfreyho Ambrose. Nedův ryzák jej vedl dál až před bílý altán s šedivým zlovlkem vlajícím ve větru. Těšil se na setkání se svými bratry, ale ještě víc se těšil na svou sestru.
Lyanna mu v Orlím hnízdě chyběla nejvíce. Lord Jon byl laskavý muž a stal se mu pomalu otcem, Robert byl ten nejlepší přítel, jakého si mohl přát, ale přesto občas za nocích myslel na svou sestřičku.
Koně předal sloužícímu a už se těšil na hlasy a objetí svých sourozenců. Rozhrnul závěsy a vešel s úsměvem do stanu.
„… jak se opovažují?! Jestli zjistím, kdo to byl, přísahám, že je zabiji!“ Brandon vztekle přecházel a chrlil ze sebe zlostné výhrůžky.
„Co se stalo?“
Starší bratr se zarazil a pohlédl na něj.
„Napadli jednoho z vazalů našeho otce.“ Ukázal prstem na drobného mladíka s hnědými vlasy, u kterého klečela Lyanna a hadříkem mu vymývala krvácející ránu na čele. „Za bílého dne ho napadli tři panoši. Jak se opovažují, jestli se dozvím, kdo to byl…“
„Můj pane, nic se mi nestalo, jsem jen obyčejný bažinář. Nemá cenu vyvolávat spor.“
Chlapec se cítil nesvůj ať už z Brandonova vzteku nebo z doteků Lyanny.
„Ne, jsi dědic Stráže u Šedé vody a tohle si k tobě nemůže nikdo dovolit. Nevíš náhodou, kdo byli ti útočníci?“
„Bohužel, pane, jejich jména neznám.“
„Půjdu se projít ven,“ zavrčel Brandon vztekle a opustil altán, až cípy vchodu zavlály.
Takové přivítání Ned nečekal. Těšil se na objetí a smích, místo toho se dostal do hádky, které nerozuměl.
Pohlédl na zraněného mladíka. Byl stár jako on, ale mnohem menší postavy. Hnědé vlasy mu padaly na ramena, ale nejpodivuhodnější byly jeho oči barvy mechu.
„Jak jsi poznal, že jsou to panoši, když jejich jména neznáš?“
Bažinář se plaše usmál. „Na prsou měli znaky lordů, kterým sloužili.“
„Ty znáš ty znaky?“
„Znám, ale nechtěl jsem je říci tvému bratru, je příliš prudké povahy.“
Lyanna i Ned se usmáli.
„Chtěl by ses jim pomstít?“ zeptala se dívka.
„Má paní, jsem jen obyčejný bažinář, jak bych mohl?“
„Záleží, jak dobře umíš jezdit na koni, Howlande.“
***
V hodovním stanu se vznášel smutek. Hovor a smích ho nedokázali prorazit. Tak moc všechny dojala princova hudba. Rhaegar před chvíli dohrál svou tklivou skladbu na harfu a její atmosféra, jak parfém stále ulpívala na hostech.
Ned hudbu nikterak nemiloval, ale musel přiznat, že to bylo překrásné. Může vůbec obyčejný smrtelník zahrát něco takového? napadlo jej.
Hosté se začínali bavit a veselit. Robert a mladý Richard Lonmounth se smáli a hádali, kdo vydrží déle pít. Číše se o sebe rozeznívaly, hudebníci hráli a první páry začaly tančit. Pohlédl na svou sestru, ještě nyní měla oči zarudlé od pláče, jak ji píseň dojala.
„Jsi v pořádku?“ naklonil se k ní a lehce se dotkl jejího ramene.
„Jistě, v naprostém,“ zvedla se od stolu a její židle hlučně zaskřípala o podlahu. „Půjdu se na chvíli projít na vzduch,“ otřela si oči a spěšně vyrazila pryč, až lem její sukně zavířil.
Chtěl se zvednout a vyrazit za ní, ale ruka Howlanda Reeda ho zadržela.
„Nechej ji být. Někdy je samota lepší než tisíce slov.“
Eddard Stark přikývl a sledoval tančící páry. Jeho bratr právě tančil s dívkou, jakou nikdy před tím nespatřil. Byla svůdná, tajemná a exoticky krásná. Její lesklé, černé vlasy kolem ní při tanci vlály. Nemohl z ní spustit oči. Pohyby měla ladné a elegantní jako šelma. Cítil, jak mu buší srdce a uši červenají.
„Měl bych se jít také na chvíli projít,“ řekl malému bažináři, který na něj upřel své mechově zelené oči.
Vyrazil ze stanu ven do chladné noci. Ztěžka polkl, vína vypil více než obvykle, přesto měl v ústech sucho. Nechal nohy, aby ho vedly, kam chtějí, zatímco mu ledový vzduch čistil hlavu a myšlenky. Noc byla jasná, na nebi svítil měsíc jak koláč s tvarohem a jemu od úst stoupaly obláčky páry. Zjistil, že došel do blízkosti jezera.
Po pravici uslyšel tiché hlasy, milostné šepoty. Měl jít dál, ale ten hlas mu přišel známý… Opatrně nahlédl za roh nejbližšího stanu. V bledém svitu noční oblohy spatřil Lyannu s cizím mužem. Stáli velmi těsně u sebe, jejich těla i tváře se téměř dotýkali. Je s Robertem, napadlo jej. Muž, který vzal její dlaň do své, byl ale štíhlejší než jeho přítel. Kdo to je? Měsíc líně plul oblohou a po hladině Božího oka, když si Ned všiml jeho stříbrných vlasů. Rhaegar…
Ned se otočil a zmateně vyrazil zpět na hostinu. Hlavu měl plnou myšlenek, které nedokázal zapudit. Vířily mu myslí jako roj včel a i tak nepříjemně dorážely. Kroky ho vedly spletí altánů, ale on měl stále před sebou obraz Dračího prince držícího ruku jeho sestry. Rozhrnul závěsy vchodu a spatřil stříbrnou dračí harfu. Pro koho jsi dnes hrál, princi?! pomyslil si.
***
Na tvrdé, od kopyt zdupané trávě stáli proti sobě dva rytíři celí v bílém. Jeden oděný v bílé své přísahy a druhý v barvě rodu. Oba si byli velmi podobní, každý v zářivě zbroji s pláštěm vlajícím mu z ramen. Dokonce obě jejich přilby zdobil pár křídel. Ser Oswell měl netopýří a byl již posledním šampionem lorda Whenta, který se udržel v sedle. Byl to výborný jezdec a během prvních dvou dnů ze sedla shodil mnoho rytířů. Mezi nimi například lorda Dustina, Willema Darryho či sera Manfreyho Martella. Naproti němu stál úplný mladíček s přilbou s labutími křídly. Balon Swann byl před nedávnem pasovaný rytíř a tento turnaj byl jeho první.
Ned Stark je pozoroval z vyvýšené tribuny a přemýšlel, jak se asi cítí těsně předtím, než pobídnou koně do cvalu proti svému protivníku. On sám byl ten den jako na trní. Včera vypil příliš mnoho vína a slib, který dal, měnil jeho vnitřnosti ve vodu.
„Jsi v pořádku, Nede?“
„Ano, nic mi není,“ pokusil se o úsměv.
Lyanně to dnes velice slušelo, měla na sobě bílé šaty s kožešinovým lemem, které ještě více zdůrazňovaly její světlou pleť. Vypadala čistá jako padlý sníh. Otočil hlavu k mužům na kolbišti, panoši jim právě podávali dřevce. Jeho pohled však hledal ji, seděla na královské galerii poblíž princezny Elii. Viděl její stříbrné šaty, ale tvář se mu ztrácela ve stínu.
„To ta dornská dívka, viď?“ dorážela na něj Lyanna dál. „Je velice krásná. Líbí se ti?“
Ned mlčel, rytíři pod ním sklopili dřevce a pobídli koně do klusu. Nabírali rychlost a přibližovali se, od kopyt odlétaly hroudy země a hroty jejich zbraní mířily na srdce soupeře.
„Včera jsem tě viděl s princem. Co po tobě chtěl?“ pohlédl do jejích klidných šedých očí a viděl, jak váhá.
V té chvíli se ozvala tříštivá rána a burácející potlesk davu. Oba se podívali na kolbiště a nemohli uvěřit očím. Muž, který zůstal v sedle, měl labutí přilbu. Ned byl překvapen, ser Oswell byl daleko lepší jezdec, byl přesvědčen, že vítězem bude on. Zaváhal snad zkušený muž, když měl shodit toho mladíčka?
„Nic se nestalo. Jen jsme si povídali.“
„Lyanno, jsi zaslíbená Robertovi.“
„Já vím.“ Chvíli mlčela, než se opět zeptala: „Prý má dítě s nějakou dívkou z Údolí… Je to pravda?“
Teď zaváhal on, nemohl své sestře lhát a ani nechtěl.
„Ano, ale na tom nezáleží. Robert je dobrý muž a laskavý. Vím, že tě miluje.“
„Ty nic nevíš, Nede. Láska je hezká věc, ale povahu muže nezmění.“
Před krále již přijeli další dva rytíři. Byl to princ Rhaegar a jejich starší bratr Brandon, který jej vyzval.
***
Byl konec druhého dne turnaje v Harrenově a slunce se utápělo v krvavých červáncích soumraku. Eddard Stark seděl nervózně u stolu pro dva v nádherně zařízeném altánu. Na talířích před ním leželi pečení okouni vylovení z vod Božího oka a obalení v těstíčku s bylinkami. Ležela tam i mísa jemné zeleninové polévky ochucená šafránem, nebo pár kačen na omáčce z medu a šťávy pomerančů. Byly tu dokonce červené papričky plněné sýrem, pálivé tak, že vyprázdnil celý pohár, abys smyl horkost ze svých úst. Víno bylo temně rudé a silné, každý doušek mu drhl na jazyku a rozléval teplo po těle.
Možná teplo, které cítil, nebylo způsobené vínem, ale ženou sedící naproti němu. Byla nádherná a jiná než dívky, které viděl dřív. Pleť měla bronzově tmavou, opálenou od dornského slunce a její vlasy černé jako noc jí v prstencích padaly na ramena. Nejzvláštnější a nesmyslnější byly její oči, tmavě fialové, které se upíraly na něj.
„Je mi líto, že tvůj bratr dnes v turnaji padl. Rhaegar je jen jeden z nejlepších rytířů království. Vítězem přesto bude někdo jiný.“
„Kdo myslíš, že zvítězí?“
Ned se cítil nesvůj, nebyl zvyklý na společnost tak krásné a urozené dámy. Byl vděčný lady Ashaře za téma a věděl, že se jej snaží hovorem uklidnit.
„Přeci můj bratr. Zítra vstoupí do turnaje a sám se utká s princem,“ usmála se na něj řadou bílých zubů a upila ze své číše. „Přesto dnešek přinesl řadu zajímavých soubojů, třeba vítězství mladého Balona Swanna, nebo toho tajemného rytíře Smějícího se stromu, co porazil Borose Blounta a Leslyna Haigha.“
Seveřan se musel usmát, když slyšel, jak lady Ashara mluví o tajemném rytíři.
„Jsi nějaký tichý, včera jsi byl mnohem zábavnější společník.“
Horkost polila Nedovu tvář a on upřel své šedé oči do hladiny červeného ve své číši.
„Mluvilo ze mě víno, má paní.“
Ashara Dayne se zvedla a její stříbrné šaty jemně zašustily jako křídla ptáka. Natáhla se ke karafě.
„Tak bys měl více pít,“ usmála se a dolila mu víno. „Jsi zvláštní muž, Nede Starku. Nejsi jako muži, co jsem poznala u dvora.“
V hrudi se mu srdce proměnilo v kámen. Hlupáku, proč sis myslel, že by ses mohl líbit ženě, jako je ona? Chtěl něco říct, nebo se možná omluvit a odejít, ale slova, která nikdy nebyla jeho přítelem, se nedostavila.
„To se mi na tobě líbí,“ poklekla a svými štíhlými prsty přejela po jeho tváři. Její tmavě fialové oči se upíraly do páru šedých naproti nim. Tvář měla jen kousek od jeho vlastní, cítil její dech vonící po pomerančích. Srdce pod kabátcem se zlovlkem mu divoce bilo, více než zpěněnému koni.
„Tak mě přeci polib,“ zašeptala a její rty se přitiskly k jeho.
***
Stanové městečko před branami Harrenova bylo nezvykle tiché. Král toho dne zuřil a nikdo mu nechtěl dát zbytečnou záminku. Přesto se tmavou nocí plížily dva stíny. Chtěly využít příkrovu noci k útěku. Proklouzly kolem posledních altánů, až se dostaly do volné krajiny. Po levé straně rostlo u břehu jezera rákosí, které v noci měkce ševelilo.
„Zde bychom se měli rozloučit,“ promluvil Howland Reed. „Bude lepší, když dál půjdu sám.“
Ned ho nechtěl nechat jít samotného. Král vyslal svého syna se skupinou jezdců, aby našli a přivedli tajemného rytíře Smějícího se stromu. Nikdo nevěděl proč, ale mezi lordy šla povídačka, že král se obává o svůj život.
Mladík z mokřadů se usmál.
„Neboj se o mne, jsem jen obyčejný bažinář, ne rytíř. Nikdo by ho za mne ani nepovažoval. Král se dozajista brzy upokojí a zapomene na mě.“
Tím si Eddard nebyl tak jist. Aerys nevypadal na muže, který dokáže zapomínat a odpouštět.
Malý chlapec pohlédl Nedovi do očí a drobnou ruku mu položil na rameno.
„Děkuji tobě i tvé sestře za vše, co jste pro mne udělali.“
„Není vůbec zač.“
„Nebýt vás, nikdy bych nezažil takové dobrodružství a nebýt bohů, nikdy bych nedosáhl své odplaty.“
Bohové museli řídit tvé kroky, napadlo Neda. To, co se stalo na turnaji, nebylo jinak možné. Rytíř Smějícího se stromu se postavil jen třem rytířům. Borosi Blountovi, Leslynu Haighovi a Rymanu Freyovi. Mužům, jejichž panoši napadli Howlanda Reeda. Poté předstoupil před dav a oznámil, že nechce zbroj ani koně poražených. Jedinou věcí, kterou si přál, bylo, aby lépe vychovali své svěřence.
„Jak se ti vůbec povedlo uniknout z kolbiště? Robert Baratheon i princův panoš se tě ihned vydali hledat a odmaskovat…“
Bažinář se usmál a v mechově zelených očích mu zazářily jiskřičky pobavení. „Pomohl mi jeden dobrý rytíř. Možná ten nejlepší v celém království.“
„Kdo to byl?“
„Byl to rytíř Zasněžených ječných snopů,“ pravil po chvíli.
Natáhl ruku ke svému druhovi a potřásl mu s ní.
„Zatím sbohem, Nede. Ačkoli myslím, že naše cesty se brzy zase spojí.“
***
Černý a bílý se řítili v dusotu kopyt tryskem proti sobě.
Byl to již poslední den turnaje v Harrenově, slunce se začínalo utápět za obzorem a poslední paprsky osvětlovaly kolbiště. Nyní proti sobě stáli poslední šampióni, aby se utkali a jeden vzešel coby vítěz. Princ Rhaegar měl na sobě své úchvatné černé brnění vykládané rubíny. Byl to neobyčejný jezdec, účastnil se klání od prvního dne a nemilosrdně srážel všechny vyzyvatele, kteří se mu postavili. Většina lordů i prostého lidu ho oslavovala a přála mu vítězství.
Bílým rytířem byl ser Barristan Selmy, který do turnaje vstoupil třetí den, poté co vyhodil ze sedla lorda Crakehalla. Byl členem Královské gardy, do které byli přijímáni jen ti nejlepší, aby chránili bezpečí krále i prince. Nyní musel bojovat proti muži, kterého slíbil ochraňovat. Hrot bílého rytíře mířil vždy jen na pancíř, nebo štít protivníka. Targaryen si svou výhodu uvědomoval, ale nikdy ji nevyužil a oplácel svému sokovi stejnou mincí. Nyní tedy záleželo jen na tom, kdo je lepším jezdcem a kdo se dokáže udržet v sedle déle.
PRÁSK!!!
Dřevec explodoval v záplavu třísek. Rytíř jel dále se zlomeným koncem, ale soupeř ležel na ztvrdlé zemi. Dav na tribunách povstal a začal nadšeně tleskat a povzbuzovat svého vítěze. Nadšení a radost, byli jako vlna valící se přes přihlížející. Všichni se usmívali, tleskali a provolávali slávu. Šampión klání si sundal přilbici, mával radostnému davu a jeho stříbrné vlasy jemně vlály ve větru. Rhaegar vyhrál.
Ned si mnoho z toho neuvědomoval, stál a provolával slávu princi. Jeho hlas zněl jako jeden z tisíce dalších. Lyanna stála vedle něj, usmívala se a po tvářích jí stékaly slzy radosti. Pohlédla na něj a poslední paprsky dne se jí zapletly jako stužky do vlasů. Vše bylo perfektní. Nevěděl, jak dlouho potlesk trval, ale jemu připadal jako celá věčnost. Nakonec ustal a princ držel v ruce věnec modrých růží. Zbývá jen vyhlásit královnu krásy a lásky.
Černý hřebec zamířil k tribuně. Princezna Elia se šťastně usmívala a na tvářích se jí leskly slzy. Dokonce i král Aerys vypadal potěšeně. Nyní jí Rhaegar jmenuje královnou krásy a turnaj bude ukončen. Kůň minul Eliu Martell a pokračoval dál. Ned byl překvapen a nebyl sám, princezna se tvářila šokovaně a zmatený byl i dav. Mladý Targaryen pokračoval dál, až se zastavil před Nedem. Princ pohlédl na Lyannu, fialové oči se setkaly s jejími šedivými. Usmál se a věnec jí hodil. Květiny zvolna klesaly v kruzích k dívce severu. Ned se natáhl a zachytil je do své ruky. Trny růží se mu jako zuby zakously do dlaně. Podal jí korunu zimních růží a ona k nim něžně přičichla. Oči všech přítomný se ohromeně upíraly k nim. Davem se nesl šepot a nespokojené hučení. Znělo to jako bití křídel ptáků nebo roj much, jisté bylo, že nadšení vládnoucí před chvílí bylo pryč. Rhaegar a Lyanna si přesto hleděli do očí, zatímco Nedovi po ruce stékala horká rudá krev od skrytých trnů.
Drak
Byl strašně unavený. Nespal celou noc, vlastně se pořádně nevyspal už několik týdnů. Ve spáncích mu bušilo, oči měl zarudlé a pod nimi měl tmavé kruhy. Před půl hodinou nemyslel na nic jiného než na spánek. To bylo ovšem pryč, přes propast vyčerpání se překlenul most štěstí. Štěstí bylo to, co cítil. Možná, že v životě nebyl šťastnější než v této chvíli.
„Složíš pro něho píseň?“
„On ji už má. Je to princ, který byl zaslíben a sám je písní ohně a ledu.“
Pohlédl na lůžko, na kterém ležela Elia. Byla bledá a na čele se jí perlil pot. Oči měla propadlé hluboce jako dvě studny a její tvář připomínala lebku.
Rhaegar se od ní odvrátil a pohlédl na chlapce ve svém náručí. Venku byla tma, ale on věděl, že na východě vychází slunce. Rodí se den a nový život.
„Bude se jmenovat Aegon, jako můj praděd.“
Říkali mu Aegon Nevhodný, ale tobě ne, slíbil v duchu dítěti. Ty budeš Aegon VI., Aegon Přislíbený, Aegon Zachránce, Aegon Meč světla.
Děťátko v jeho náruči tiše spalo. Princ z něj nemohl spustit své fialové oči, které byly vlhké slzami radosti. Mohl by ho držet v náručích celý den i celý čas. Byl bych šťastný.
„Můj pane,“ ozval se za ním roztřesený hlas velmistra Pycella. „Princezně Elii jsem dal snové víno. Prospí se a odpočine si. Ale mohl bych s tebou mluvit o samotě?“
„Jistě.“ Proč mě nenechá být, proč nemůže být se svým synem?
V hlavě mu začalo nepříjemně bušit. Položil malého Aegona do kolébky a políbil ho. Než za sebou zavřel dveře, pohlédl na spící ženu, na svou statečnou Eliu a zavřel.
Na chodbě bylo šero, jediné mihotavé světlo vycházelo z pochodní v držácích na zdi. Komnaty jeho manželky byly vyhřáté ohněm, ale zde bylo chladno.
Pycelle si odkašlal a uhladil svůj nadýchaný vous.
„Můj pane, děťátko i princeznu jsem prohlédl, jsou zdraví. Ovšem princezna Elia je velmi vyčerpaná, tento porod ji strašně vysílil. V jednu chvíli jsem se dokonce obával, jestli to vypětí přežije…“
„Je silná. Silnější než se zdá.“
Spánek ho přemáhal. V chladu cítil, jak mu pozvolna klesají víčka, jako hradní brána.
„Jistě,“ odkašlal si starší muž a rozvážně volil slova. „Ovšem obávám se, že by nebylo moudré… Příští porod by ji mohl zabít. Myslím si, že již nebude moci mít další děti.“
Cože?! To není možné! Drak musí mít tři hlavy. Proroctví přeci mluví o třech… Velmistra nevnímal, v uších mu jen dutě hučelo a jeho mysl běžela dál.
Pycelle si hladil vous a otvíral ústa, ale to, co říkal, Rhaegar neslyšel. V mysli mu zněl jiný hlas, hlas mistra Aemona. „Musí být tři… Drak má tři hlavy… Princ, který je přislíben… Narozen v soli a kouři, pod krvácející hvězdou… Zachrání svět… Princ, který je přislíben… Draci se znovu zrodí… .“
Hlava se mu zatočila a před očima se mu roztančily jiskřičky. Čísi slabé ruce ho zachytily, slyšel hlasy a rychlé kroky. Někdo ho držel a mluvil na něj. Nevěděl, kdo to je. Vše měl jak v mlze. Svět byl jako koule vody, se kterou někdo točil a on byl v ní. Najednou byla kolem tma a on spal.
Všude tma, hustá a neproniknutelná. Nic neviděl, ale věděl, že tu není sám. Cítil strach, otočil se kolem sebe, ale nikoho nespatřil. Možná jsem slepý… Uslyšel kroky za sebou a otočil se tím směrem. Nesmím mít strach, poručil si. Zahlédl světýlko, které se k němu s dunivými kroky blížilo. Vyčkával, až dojde k němu.
Ve světle pochodně uviděl známou tvář. Otec. Vypadal příšerně. Jeho oblečení bylo špinavé, potrhané a páchlo potem. Světlé vlasy měl rozčepýřené v mastných spletencích. Jeho nehty byly dlouhé a pokroucené jako drápy šelmy. Jeho tvář připomínala šílence. Rty měl suché, rozpraskané a nervózně si je olizoval. Nejhorší byly jeho oči, vpadlé do tváře a nervózně těkající kolem.
Pojď se mnou, řekl, ale jeho rty se nepohnuly. Sestupovali jakousi chodbou hlouběji do Rudé bašty. Nikdo mu to neřekl, kde je, ale věděl to. Scházeli níž, ozvěnou se nesly kroky a pochodeň vrhala divoké stíny kolem sebe. Po chvíli je spatřil. Lebky. Dračí lebky, které zdobily trůnní síň, byli zde v této chodbě do pekel. Otec na něj mávl rukou, aby pokračovali. Už jen kousek, slyšel jeho slova, která neřekl.
Před nimi se objevila obrovská podzemní síň. Byla zpola zatopená a její hladina se smaragdově leskla. Aerys se hrůzně usmíval a od rtů mu odkapávaly sliny.
Nic nedostanou, usmíval se a zeleň se perlila v jeho fialových očích.
Co je to? mohl by se zeptat, ale on to věděl. Divoký oheň.
Zachraň nás. Slyšel Eliin hlas a pak ji i spatřil. Stála s Rheanys a malým Aegonem v náručí, po pás v hořící substanci. Plameny je olizovaly a z jejich těl stékalo maso jako vosk. Zachraň nás, slyšel její hlas mísící se se šíleným smíchem otce. Rozběhl se, ale vše zmizelo.
Světlo ho ostře bodalo do očí jako nože. Ležel nahý na zemi v nadýchaném peří. Nebylo to však peří. Do kůže se mu zakousl mráz. Byl to sníh. Zvedl se, byla mu hrozná zima a jeho tělo se třáslo chladem. Z nebe se snášely další nadýchané vločky. Chumelilo.
Před sebou spatřil hrad. Zimohrad. Nebo spíše to co z něj zbylo. Dříve majestátné sídlo Starků bylo vypálené. Prošel bránou na nádvoří. Zdi byly zčernalé a trámy ohořelé. Vypadalo to, že zde již dlouho nikdo nežije.
Můj princi, uslyšel Lyannin hlas, a poté ji i spatřil. Měla na sobě stejné šaty v barvě zimních růží, ve kterých ji spatřil prvně. Rozběhl se k ní a objal ji. Byla snad ještě krásnější než dřív. Líbal ji a objímal, kolem nich se sypal čistý bílý sníh.
Chtěl ji držet v náručí na věky, když uslyšel pohyb za sebou. Otočil se, měkký sníh křupal pod jeho zmrzlými chodidly a on si uvědomil, jak strašlivá zima mu je.
Nádvoří bylo plné lidí. Mrtvých lidí. Jejich kůže byla bílá jak mléko a oči jim modře svítily jako kusy ledu. Jiní se přibližovali k nim, aby je zabili.
Od úst mu šel obláček páry. Nemohl nic dělat, byla nahý, bez svého meče. Lyanna se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: Zachraň nás. Drak musí mít tři hlavy.
Ruce nejbližší mrtvoly se natáhly a chytily ho pod krkem. Jejich stisk byl ledový a plný chladné nenávisti.
Sníh, trosky Zimohradu i mrtvoly byli pryč. Nyní věděl přesně, kde je. Stál ve svém černém brnění s rubínovým drakem na prsou na nádvoří Rudé bašty. Ale vše bylo jiné. Byl konec. Obloha byla rudá jak víno a mraky táhnoucí přes ni měly barvu smolného kouře. Slunce vidět nebylo a svět tonul v krvavé záři zániku. Stěny Rudé bašty byly rudější než obvykle, chvíli mu trvalo, než přišel na to proč. Krev. Horká krev stékala po stěnách hradu. Vše umíralo a konec byl za dveřmi. Brána se zachvěla a on uslyšel řev a bušení šelmy pod hradbami.
Má lásko.
Můj princi.
Rozhlédl se, po levé straně stála Lyanna a po pravici měl Eliu.
Zachraň mě, řekly obě. Nevěděl, co má dělat, které pomoci dřív.
Pohlédl na Lyannu, která k němu natahovala ruku. Její pleť byla světlá a průzračně čistá. Pochopil to. Ztrácela se mu. Viděl, jak mizí, rozplývá se. Přes její tělo nyní viděl obrysy zakrvácených zdí Rudé bašty. Slábla a mizela mu.
Elia po pravici na něho upírala své nekonečně smutné oči. Z nosu jí začal stékat proužek krve. Její pohled byl plný strachu a zoufalství. Z očí jí vyhrkly slzy, ale slané nebyly. Byla to krev. Chtěla mu něco říci, ale nemohla. Ústa měla plné vylámaných zubů a horké krve.
„Nééé!!!“ vykřikl a bolest v jeho hlase se odrážela stěnami umírajícího hradu.
Pomoc nám, zasténaly obě.
Rhaegar na ně pohlédl. Obě k němu natahovaly své ruce. Udělal krok doleva k mizející Lyanně…
Probudil se. Seděl na posteli ve své komnatě. V ústech měl hořko a sucho. Srdce mu tlouklo divoce v hrudi a hlava ho bolela jako střep. Zhluboka dýchal, nabíral vzduch do svých plic, aby se uklidnil. Ruce se mu lehce chvěly. Klid, byl to jen sen. Jen sen. Hrozný sen, který mu dal odpověď. Položil hlavu na polštář a věděl, co musí udělat. Drak má tři hlavy. Vyrazím na Sever. Musím ji mít.