Poznámka autora: Původně měla být tato povídka pokračováním předešlé nedokončené, ale po zralé úvaze a pár problémech, které však nebyly nijak veliké, jsem se původní povídku rozhodl přepracovat a dokončit první část.
Příběh purpurového rytíře
Část I.
Pivo, hovězí a oprátka
Ser Cedrik se vynořil zpoza kopce na Jižní straně Velkého Pahorku. Do zad mu svítilo zapadající slunce a vrhalo před něj obrovský stín, který ostatně jen odrážel jeho velkou postavu. Měl velké masité nohy, větší než kterýkoli jiný člověk, o kterém byste prohlásili, že je velký. Statná ramena se mu rozbíhala do šíře a dlouhé hnědé vlasy mu na ně ladně spadaly. Do výšky měřil spíše k sedmi stopám, než k šesti a přes záda mu visel dlouhý purpurový plášť, čistě střižený a velkolepý, ačkoli na něm nebyly žádné zlaté, či jiné ozdoby. Navzdory svému velkému vzezření vypadal elegantně. Náhodný cestující by mu těžko odhadoval správný věk, spíše by se odhady blížily k pětadvaceti než ke dvacítce. Ve skutečnosti mu bylo šestnáct. On sám se však cítil daleko starší a za dobu, co je z domu, se už naučil, jak to na světě chodí.
Kolem něj se vyklopýtal chlapec zhruba třináct let stár, na sobě měl hnědou koženou tuniku a hnědé podšité kalhoty a oproti svému pánovi vypadal spíše jako jeho trpaslík, nežli jako jeho panoš. Vedle sebe vedl za uzdu statného hnědého valacha, na kterém ser Cedrik už dobrou míli nejel, aby si protáhl nohy.
„Každé nohy potřebují pod sebou půdu a každý hřbet potřebuje trochu svobody.“, říkával pokaždé.
Ser Cedrik a jeho panoš Pate měli spolu velice vřelý vztah, někdy se dokonce zdálo, že mezi nimi není žádný rozdíl a že jsou si rovni. Tedy až na rozdíl ve výšce. Párkrát dokonce ser Cedrik nechal Patea jet na Hnědákovi, zatímco on sám šel pěšky vedle něj. Oba dva se znali dlouho. Když Cedrika vyhnal jeho otec lord Mooton z Panenského jezírka, Pate se rozhodl, že půjde s ním, aby zažil dobrodružství. Cedrik byl pro Patea jako starší bratr, jelikož žádnou rodinu neměl. Jednou Pateovi septon Clydase vyprávěl, že je bastardem jednoho urozeného lorda ze Severu, ale to vše bylo před jeho pěti dny jména a nyní byl oddán svému pánu, seru Cedrikovi.
Ser Cedrik zastavil u prvního hostince, který uviděl, odepnul si svůj plášť, složil ho a uložil do brašny na Hnědákovi.
„Pate, napoj Hnědáka a potom přijdi za mnou dovnitř.“ Já se mezi tím porozhlédnu po nějaké děvce. Když vešel dovnitř, do nosu ho praštil opilecký zápach a těsně vedle dveří ležel jakýsi pokálený žebrák. Cedrik nakrčil nos a velkým rychlým krokem přešel k výčepu. Velká hostinská měla celé hnědé zuby z toho, jak neustále žvýkala kyselolist a když si Cedrika všimla, uštědřila mu ten nejkyselejší pohled, jaký kdy viděl. Ta vypadá, jako kdyby sežrala deset citrónů.
Objednal si pivo a sedl si do rohu hostince tak, aby měl nejlepší výhled. Alespoň uvidím přicházet obchod, jestli se teda nějaký naskytne. Objednal by si i jídlo, ale po cestě z Řekotočí snědli s Patem kolo sýra a nasolené hovězí. Nuzná strava, ale to se dá na cestách očekávat.
Dopil druhé pivo a nechával si zrovna nalít další, když konečně dorazil Pate. Už se začínal obávat, že si jeho panoš našel nějakou děvku a utekl s ní. Tahle představa ho pobavila a přes rty se mu převalil menší úšklebek. Nepochyboval, že by se Pate tak styděl, že by nejspíš utekl, kdyby mu nějakou našel, ale jednou mu nějakou najde a udělá z něj muže. Nejlépe nějakou divošku. Nebo ještě lépe nějakou Braavosanku, aby nerozuměla jeho skřehotům. Ta myšlenka ho pobavila ještě více a teď už se Cedrik zasmál nahlas. Pate se k němu posadil a zmateně na něj pohlédl.
„Řekni mi, Pate, co si myslíš o tomhle místě? Myslíš, že zde najdeme to, co hledáme?“
„Upřímně, pane? Myslím, že ne. Ten stařec povídal, že sláva a zlato čeká na Severu. Jsme ještě příliš na Jihu.“
Cedrik se zamračil. „Ano, jeden stařec povídal. Jenomže kam až máme jít, to nám neřekl.“ Ať toho starce vezmou Jiní. „To máme jít až na Zimohrad? Nebo snad až na Zeď?“ V jeho hlase zněla ironie. „Já přece netoužím po žádné slávě Pate, to ty moc dobře víš.“
„Ano pane, jenomže si myslím, že spravedlnosti se dovoláš jedině na Zimohradu. Lord Stark…“ „K čertu se Starkem! Snad si nemyslíš, že lord Stark pojede do králova přístaviště jen proto, že nějaký potulný rytíř touží po pomstě?“
„Ne to ne, pane, ale…“ „Tak vidíš. Jít dál na Sever nemá smysl. Lev se schovává dole na Jihu za Robertovou sukní a já musím přijít na to, jak jej zpoza té sukně dostat.“
Cedrik vypil pivo do dna, hlasitě si říhl a zlehka se usmál.
„Starkové nikdy nezačnou válku. Na to jsou příliš čestní a úzkoprsí.“ Chvilku se díval na Pateův zamyšlený výraz a pak s pobaveným tónem a úsměvem prohodil.
,,K čertu Pate, vždyť víš jak to myslím. Ne válku jako válku. Prostě pojedu do králova přístaviště na ten turnaj a toho zavšiveného blonďáka vyzvu. Dovedeš si představit, jak se bude tvářit, až ho shodím z koně? Bůh ví, zda vůbec umí jezdit na koni, princátko jedno.“
Zazubil se, vyhodil stříbrňák do vzduchu, nechal ho spadnout na stůl a za zvuku cinkání šel obstarat pokoj.
***
Cedrik cítil lehkou opilost a lehkost v nohou, když se večer vracel do pokoje. Rozšněroval si tuniku a kalhoty a praštil sebou do dřevěné nepohodlné postele. Bohové, kdybych spal v sedle koně cestou na vrchol Zdi, bylo by to pohodlnější. Zlehka si říhl a ucítil smíšenou chuť tuřínů, sýra a toho kousíčku kance, co měl k večeři, a náhle dostal chuť na další pivo. Pivo v tomhle hostinci sice nebylo dobré, ale nic lepšího nebylo a opít se z něj dalo stejně tak dobře, jako z vína. Vstal a podíval se na Patea. Ten ležel na zemi vedle postele na hromadě navršených kožešin a Cedrik byl přesvědčen, že i on má pohodlnější spaní. Zítra si koupím nějaké kožešiny navíc. Znovu se oblékl a poněkud kolíbavě vyšel z pokoje. Chodba byla tmavá a Cedrikovi chvíli trvalo, než došel ke schodům. Další notnou chvíli mu trvalo, než ze schodů sešel, při posledním schodu však šlápl do prázdna a s hlasitým žuchnutím se rozplácl na zem. Když se nemotorně postavil, zjistil, že hostinec je úplně prázdný, ba co víc, je úplně temný. Cedrikovi to nedávalo smysl. Ještě před pěti minutami jsem odsud odcházel v největším návalu. Bylo to pět minut ne? Potřebuju ještě pivo.
Pomalým krokem se vydal k výčepu, přičemž stále mžoural do tmy s rukama nataženýma před sebe, avšak tu a tam narazil do lavice či stolu. Když se konečně došoural k výčepu, natáhl ruku, aby si podal pohár piva, místo toho ale nahmatal něco ostrého a chladného jako led, nápadně mu to připomínalo dýku. Co by tu dělala dýka? Musím najít to pivo.
Nahnul se dále a v tu chvíli mu to došlo. Jeho ruka spočinula na studenou koženou rukavici. Takže to byla dýka!
Cedrik sebou leknutím trhl, stáhl se dozadu, ale když chtěl udělat úkrok, zakopl o lavici a přepadl na záda. Než se stihl zvednout, chtěl tasit meč, ale s hrůzou zjistil, že u sebe nemá ani meč a ani dýku. Bohové buďte dobří! Já nemůžu umřít rukou zloděje, ne teď!
Pokusil se zavolat nahoru na Patea, ale jeho hlas se mu zadrhl v krku a ze sebe vydal jen zaškrcený zvuk. Vnitřnosti se mu stáhly a pocítil náhlý strach. Nad sebou uviděl stín, pokusil se vstát, ale zvednul se tak rychle, že se hlavou praštil do stolu a svalil se zpátky na zem. To už stín nevydržel a začal se hlasitě smát. Byl to mužský smích, více přátelský, než nepřátelský a Cedrik to ani v nejmenším nechápal.
Cizí muž zapálil lucernu a postavil ji na stůl. Poté podal Cedrikovi ruku a pomohl mu na nohy. Měl na sobě černé vysoké boty, černé kalhoty a tmavý zdobený kabát. Byl o dost menší postavy než Cedrik, vlastně byl menší než mnoho jiných mužů, ale tvář měl uklidňující a měl elegantně zastřižený knírek. Cedrik si oprášil věci a muž promluvil.
„Spíše než rytíře si mi připomínal opilého kejklíře.“ Taky že jsem opilý.
„To byla jen shoda náhod.“ Zamumlal Cedrik.
„Samozřejmě. Dáš si pivo, sere?“ Muž se otočil a podal Cedrikovi pohár s pivem. Cedrik se zamračil, změřil si pohledem obsah poháru a odložil ho vedle sebe. Jistě, a bude to poslední pivo, které ochutnám. Muž se zlehka usmál.
„Kdybych tě chtěl zabít, mohl jsem to udělat před pár okamžiky, nemyslíš?“ Jeho úsměv se rozevřel do široka.
„Sere Mootone, nebo ti mám říkat jen sere Cedriku? Nu, to je jedno. Já nejsem tvůj nepřítel. Napijeme se tedy?“ Muž se stále usmíval a pořád držel nataženou ruku s pohárem. Jak sakra zná mé jméno?
Cedrik po chvilce pohár uchopil, lehce si přiťukl a malým douškem se napil. Muž naproti tomu vypil téměř polovinu svého poháru.
„Nu, dávám sice přednost stromovinskému zlatému, ale tohle pivo taky není špatné pití.“ Jak špatná lež. To pivo chutná hrozně.
„Sere Mootone. Nebo Cedriku? Jak ti mám říkat?“
„Pouze sere Cedriku, pane. Ale ty jsi kdo? Odkud mě znáš? Proč jsi zde?“ „Příliš mnoho otázek najednou, sere. Neposadíme se?“ Jeho úšklebek začínal lézt Cedrikovi na nervy.
„Jistě, proč ne.“
Posadili se ke stolu, ale Cedrik si nemohl nevšimnout, že muž se posadil tak, aby nebyl v jeho přímém dosahu. Dej mi jen důvod a i když jsem opilý, uškrtím tě holýma rukama.
„Takže popořadě. Jsem pouze pocestný, nic víc, nic míň. Kdysi, když lord Tully svolal své vazaly do Řekotočí na hostinu, přijel si tam se svým otcem, tehdy jsi byl ještě malý panoš a já tam byl také. Možná si ještě vzpomeneš, jak jsi mě shodil do fontánky. Už tehdy jsi měl sílu a dneska…nu…ji máš ještě větší. Každopádně jsem dneska večer zaslechl tvé problémy a chtěl bych ti nabídnout pomoc.“ Muž si založil prsty mezi sebe a lišácky se usmál. Cedrik byl zmaten. Matně si vzpomínal, o čem toho odpoledne mluvil. Bylo toho hodně, hlavně s postupem času.
„Tu fontánu si nepamatuji.“
„Škoda, byla to tehdy zábava. Tedy hlavně pro všechny ostatní vyjma mě.“
„A taky nechápu, s čím by si mi mohl pomoct?“
„Slyšel jsem, že by ses chtěl zúčastnit turnaje na počest prince Joffreyho. Nevím, jestli se ti doneslo té informace, ale na tom turnaji nebude moct startovat žádný potulný rytíř. I když jsi synem lorda Mootona, princ Joffrey tě nenechá startovat. Jistě si dovedeš představit proč,“ v očích muže se lišácky zablýsklo, „ ovšem já bych ti, samozřejmě za malou protislužbičku, mohl pomoct se zúčastnit.“
Cedrik se znovu zamračil. Tohle páchne jako kanály v bleším zadku.
„A jak by si to chtěl udělat?“
Nevěděl proč, ale nechtěl mu věřit ani slovo.
„To už bys měl nechat na mě. Po tobě budu chtít pouze jedinou věc. Potřeboval bych, abys doručil jeden dopis.“
„Kam?“
„Do Údolí Arryn, do Orlího hnízda. Lady Lyse.“
Cedrik upil piva a ostře se podíval cizinci do očí.
„A proč to neuděláš ty sám, k čemu potřebuješ mě?“
Muž se napřímil a usmál se snad ještě více, než to zvládne normální člověk.
„Víš, jsou věci, se kterýma bych nechtěl být spojován, kdyby se měli dostat na povrch. Navíc jsem momentálně dosti zaneprázdněn a musím ještě zařídit spoustu věcí.“ Cedrik se zamyslel. Nabízíš mi službu bez slávy?
„Pořád nevím, proč bych to měl udělat.“
„Protože toužíš po pomstě, protože nesnášíš Lannistery. Já ti mohu tvou pomstu dát. Ber nebo tady zůstaň, je to na tobě.“ Chytré. A kdyby to nevyšlo, jednoho potulného rytíře s tebou nikdo spojovat nebude. Cedrik dopil pivo, dolil si pohár a dolil také svému společníkovi. Znova se napil, říhl si a podíval se na dýku u mužova pasu. Všiml si, že v jílci má něco jako rubín.
„Jakou mám jistotu, že dodržíš dohodu?“
„Jediná jistota, kterou ti mohu dát, je mé slovo. Otázka však nezní, čeho se máš bát ty, ale čeho se mám bát já. Já riskuji mnohem a ještě víc a všechno vkládám do tvých rukou. To není malá důvěra.“ Jistě že ne. Ale taky za tím nebude čistá důvěřivost. Co z toho budeš mít?
„A ty? Co z toho budeš mít ty?“
„Já? Řekněme trochu zlata. Ne mnoho ale ne málo. A taky ušetřím své nohy. Nesnáším kopce. A do Orlího hnízda je to pořádný kus cesty do kopce.“
Muž v Cedrikových očích uviděl zájem.
„Dám ti čas do zítřejšího poledne. Doufám, že se rozhodneš správně, sere.“ Dopil pivo, zvedl se a ladným krokem odešel z hostince. Cedrik zůstal sedět sám v prázdném hostinci s hlavou plnou piva a myšlenek. Co když mě chce jen využít. Ale kdyby to byl zloděj, dávno by mě už okradl. A takové dobrodružství by nemuselo být špatné. Koneckonců, v Orlím hnízdě jsem ještě nebyl a Pate bude jistě taky rád. A když mi to zajistí start na tom turnaji…
Té noci Cedrik špatně spal. Soustavně se mu zdálo o tom, jak prochází bránou Orlího hnízda a přitom mu čtyřicet lučištníků prohání šípy srdcem. Když se ale ráno probudil, všechny pochybnosti byl fuč a Cedrik byl rozhodnutý cizincovu nabídku přijmout.
Rozhodl se, že udělá Pateovi radost, koupí mu koně a cestou do Údolí ho na něm naučí jezdit. Muž, který neumí jezdit na koni a má z nich strach, není muž!
Když se blížilo poledne, Cedrik pověděl o celém setkání Pateovi a o svém úmyslu jeho nabídku přijmout. Jak předpokládal, měl z toho Pate radost, i když v koutku očí mu postřehl zklamání, že se nepodívá na Zimohrad.
Přesně v poledne sešel Cedrik do hostince a jak bylo domluveno, cizinec na něj již čekal. Tentokráte měl na sobě sametový přehoz na šedém kabátku a vypadal ještě elegantněji než včera. Muž pokynul Cedrikovi a Pateovi, ať se k němu posadí a zlehka si oba prohlédl.
„Zvládne to tvůj panoš?“ Cedrik byl překvapen.
„Bez něj nikam nejdu. Buď jde i on nebo nikdo!“
Muž jakoby lhostejně pokrčil rameny a pokračoval.
„Dobrá tedy. Jen pamatujte, že nesmíte nikomu nic říct. Tohle není žádná hra. V této brašně je dopis. Je důležité, abyste do údolí přišli jako kejklíři, ne jako rytíř s panošem. Budete tak méně nápadní, což nám jistě poslouží. Lady Lysa vás bude očekávat. Budeš nosit jméno Artur Voda. Samozřejmě do té doby, než splníš svůj úkol.“ Muž předal Cedrikovi brašnu.
„Co je v tom dopise?“
„Věř mi, že bys to raději nevěděl. Pro tvou bezpečnost ti radím, abys ho neotvíral. Jsi na to připraven?“ Vždyť jen doručím dopis.
„Ano, pane. Jen mi prozraď tvé jméno. Chci vědět tvé jméno, je neslušné vést obchod a přitom se nepředstavit.“
Muž se šibalsky usmál, postavil se a odpověděl s lehkostí v hlase.
„Až budeš jednou v Králově přístavišti, najdi Malíčka.“ S těmito slovy se otočil a zmizel. Malíčka? Co je to za blbé jméno?
Podíval se na brašnu a prohlédl si ji. Byla kožená, nenápadná, přesně jakou by si zvolil i on.
„Pojď Pate, koupil jsem ti koně. Naučím tě jezdit, ať z tebe může být jednou rytíř.“
Za dva dny se Cedrik probudil uprostřed noci a našel Patea oběšeného na stromě…
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Torren Černovlasý
Již týden v kuse se k zemi snášel déšť a půda již byla celá promáčená a nasáklá vodou. Mohl vzít Pateovo tělo s sebou a zakopat ho teď, když by se do země lehce kopalo. Ale Pate by si přál ležet co nejvíce na Severu. Alespoň tohle pro něj mohl udělat. Když se před patnácti dny rozhodoval co udělat s jeho tělem, napadla ho i myšlenka, že ho odveze zpátky do Panenského jezírka. Jenomže k čemu by to bylo? O Patea se tam nikdo nestaral, neměl otce ani matku, vlastně si tam nepřipadal ani jako doma. Když nad tím tak přemýšlel, nevěděl ani, odkud Pate pochází. Smutný příběh malého chlapce, kterému osud nikdy nepřál, a přesto byl natolik dobrým člověkem, jak jen to šlo. Dokonce se naučil číst a psát, učil se dějepravu a rád lidem vyprávěl příběhy, které vyčetl z knížek. Jeho smrt dosud nechápal. Od začátku jejich cesty z Vysokého pahorku do Údolí Arryn vypadal spokojeně, dokonce měl radost ze svého vlastního koně, i když vždycky říkával, že žádného nechce, protože z nich má strach. Začal jsem ho učit jízdy a vypadal šťastný, tak proč se probůh oběsil? Nedokázal to pochopit. Ještě nikdy nepřišel o někoho blízkého. Ten pocit ho tížil. První dny byly strašné, Cedrika přepadával pocit sevřeného žaludku a staženého hrdla, někdy sám sebe přistihl, jak jen bezcílně zírá do prázdna. V nitru cítil bolest, jakou ještě nezažil, a ta ho užírala zevnitř. Na památku si nechal Pateův stříbrný prsten s vyrytým kopýtkem pro štěstí. Jednou ho položím na zdi Zimohradu a uvidíš, jak krásné to tam je.
***
Byl už notnou dávku na Jih od místa, kde Patea zakopal a déšť mu už začínal lézt krkem. Pár dní zpátky sjel z královské cesty a popojel blíže k Trojzubci, jenomže očekávání, že počasí zde bude jiné, bylo naivní.
Uvázal koně ke stromu a ze svého zavazadla vytáhl kousek plachty, která byla tak mokrá, že mu chvíli trvalo, než ji rozevřel. Jeden roh s protaženým provázkem přivázal k jednomu stromu, jak vysoko jen dosáhl, a to samé udělal s dalšími rohy. Pomyslná střecha, kterou si vytvořil, připomínala spíš skluzavku, jak byla křivá v důsledku rozložení stromů, ale alespoň trochu chránila Cedrika před deštěm. Zpropadený déšť. Přísahám, že jestli bude pršet ještě chvíli, tak umřu na podmáčenou kůži. Nanosil si dřevo na hromadu a vytáhl křesadlo. Dobrou půl hodinu se pokoušel mokré dřevo zapálit, ale nakonec to vzdal, vytáhl chléb s kouskem sýra, a k tomu trochu nasoleného hovězího.
Když dojedl, sundal si své mokré oblečení a rozvěsil ho po svém skromném příbytku. Navlékl si nové, ale téměř stejně mokré věci, posadil se zády ke stromu a přihnul si medoviny. Ta ho alespoň trochu zahřála, i když ho nevýslovně škrábala v krku. Jeho oblibou bylo kouření dýmky, kterou kdysi dostal od Garlana Velkého, zbrojmistra Panenského jezírka. Ten ji dostal jednou při své cestě na Jih do Braavosu a vždy si dělali legraci ze slov malého Ricka, „Prý má kouzelnou moc a když toho vykouříš hodně, stane se z tebe čaroděj.“ a tak rád kouřil, když neměl na práci nic jiného. Naplnil svou dýmku kouřivem, jak tomu říkával, zapálil a třikrát dlouze potáhl. Do plic se mu dostal ten příjemný starý známy pocit kouře. Nic není lepšího než dobré pivo, dobrá ženská a dobrá dýmka.
Takhle probíhal každý den, někdy se Cedrikovi podařilo rozdělat oheň a mohl si usušit věci, když se mu oheň nepodařilo rozdělat, jen seděl, kouřil dýmku a vzpomínal na Patea, jindy zase narazil podél Trojzubce na hostinec, což bylo pro něj úlevou. Cestou potkával mnoho poutníků putujících na Sever, jiné zase na Jih. Tu a tam daroval pocestnému jeden stříbrný, tu a tam koupil od potulného obchodníka zásoby hovězího a sýra.
Po dvaceti pěti dnech od Pateova pohřbu došel Cedrik konečně k rozcestí na Královské cestě, odkud se mohl vydat do Údolí Arryn. Svého Hnědáka nechal napojit a vyhřebelcovat u mladého pacholka. Vešel do hostince U Rudé Maši a v průvanu dveří se zvedl jeho plášť. Porozhlédl se po hostinci a všiml si, že ho všichni uvnitř sledují. Vesměs tu seděla cháska z přilehlých vesnic, rolníci a starší ženy. U posledního stolu však seděli tři muži v lehkém stříbrném brnění, polopřílby měli položené na zemi a zvesela pořvávali na celý hostinec. Jeden z nich si ho změřil znechuceným pohledem a něco prohodil ke svým společníkům, načež se všichni tři začali hlasitě až škrábavě smát. Místa jako tyto byla často svědky opileckých šarvátek.
Cedrik se posadil co nejdál od nich na druhou stranou hostince a s mincí v ruce si poručil pohár tmavého piva. Když na něj čekal, vytáhl si znovu svou dýmku a naplnil ji kouřivem.
V hostinci byli opravdu různorodí lidé. Mladý štolba ze stájí vedle hostince bavil své společníky opilým zpěvem jakéhosi příběhu, který neznal. Na druhé straně zase hlasitě vyprávěl rybář, jak kdysi v Trojzubci ulovil rybu větší, než si kdo umí představit. Cedrika ovšem zaujal bard celý v modrém, který měl ten nejkrásnější hlas, jaký kdy slyšel, a zlehka a potichu si na harfu pobrukoval známou píseň Deště Kastameru. Zadíval se a vzpomněl si na slova.
„V zlatém kožiše, i rudém
lev má vždy drápy své.
A mé ostré jsou a dlouhé tak,
jakož i drápy tvé.“
Jak příhodné, brzy budou mít lvi drápky ostříhané.
Bard jakoby sem ani nepatřil. V tomto místě zasetém opilostí a nekultivovaností byla přítomnost někoho s tak krásným hlasem jako pěst na oko. Jako kdyby v zemi vyschlé sluncem rostla jediná nádherná květina. Ani motýl by na ni nemohl přistát, jelikož tam žádný nebyl.
Z jeho vnitřního zpěvu ho vyrušil hluk u výčepu. Mladý pacholek nesl pivo, když ho zastavil jeden z mužů v brnění, pohár mu vytrhl z ruky, půlku vypil a do zbytku si znechuceně odplivl. Poté pacholkovi pohár vrátil, hodil mu měďák a spolu s jeho společníky se nechutně rozesmál. Cedrikovi se udělalo špatně z toho pohledu a ještě hůře mu bylo, když pacholek dorazil k němu a se strachem ve tváři mu položil pohár na stůl před něj. Vzedmul se v něm hněv a pacholek se z jeho výrazu div nerozbrečel.
„Dej mi tu minci pacholku a vrať se k práci.“
Pacholek mu odevzdal měďák, a co nejrychleji zmizel zpátky za výčep. Cedrik se zvedl, pohár piva si vzal do ruky a rozhodným krokem přešel ke stolu s muži v brnění.
„Nesu ti tvé pivo, pane. Zřejmě si nás pacholek spletl.“ Hněv v Cedrikovi přímo bublal, ale dokázal se ovládnout a zachovat si své vychování.
Muž, který mu do piva předtím plivl, se na něj pohrdavě a s úšklebkem podíval. Měl tmavé vlasy a hnědé oči. Na levé tváři měl menší jizvu, ale spíše než hrůzostrašně vypadala směšně. Nevypadal ani jako rytíř a ani jako dobrý člověk. Žoldák každým coulem. Ostatní dva se usmáli a jeden z nich prohodil jízlivou poznámku.
„Meryte, on si myslí, že tvoje matka byla taky obr. Ten pacholek by musel být slepý, aby si vás splet.“ Meryt se zasmál a třískl pěstí do stolu.
„Hrom do toho Lynete! Hele obre, to pivo byl dárek ode mě pro tebe. Ten pacholek ti to neřekl? To si s ním vyřídím, zaplatil jsem mu velkou sumu.“ Ostatní dva se začali znovu smát.
Jejich smích Cedrika dopálil. Pohár piva převrátil obsahem na Merytovu hlavu, rukou ho zvedl ze židle a měďák, který dostal od pacholka, mu vší silou nacpal do úst. Meryt vytřeštil oči, chytil se za krk a se sípáním se skolil k zemi. Oba jeho společníci se neobratně zkusili chopit svých mečů u pasu, ale byli tak překvapení a zřejmě opilí, že Cedrik stihl bleskurychle tasit svůj meč, jedním máchnutím jim je vyrazil z ruky, přičemž jednomu z nich ještě uštědřil pořádný šrám na zápěstí. Najednou byli oba dva jako neškodná malá koťata a Meryt se stále dusil na podlaze hostince. Jestliže předtím byl Cedrik oproti nim obr, teď vypadali jako krysy pod Zdí.
Cedrik založil svůj meč, ostře se podíval na všechny tři žoldáky a přešel přes hostinec zpátky ke svému místu. Ze židle se zvedl svobodný jezdec v černém kabátu a zastoupil mu cestu. Měl vlasy černé jako uhel a pohledné tváře mu zakrývalo elegantní strniště.
„Zdá se, že tito muži ti způsobili nepříjemnosti, sere.“ Měl zvláštní jiskru v očích a vypadal velice klidně.
„Už to tak vypadá, pane. Ale nebylo to nic, co by nějak stálo za řeč.“
Cedrik se pokusil kolem jezdce protlačit, ale muž mu znovu zastoupil cestu a podíval se mu prudce do očí. Cedrik pocítil záchvat nejistoty.
„Tito muži patří mě.“
„Doufám, že zde neplatí přísloví, jaký pes, takový pán.“
„Ale jistě že ne, sere. Je mi líto tohohle…ehh…incidentu. Kdybych ti mohl nabídnout nějakou protislužbu, bylo by mi ctí.“
Toho by se dalo využít…
„Potřeboval bych doprovod.“ Cedrik věděl, že žoldnéři stojí peníze. A dokud má plný měšec, nebude problém přesvědčit ho, aby mu dělal něco jako soukromou ochranku.
„Řekněme, že bych mohl mít zájem. Ovšem, nevypadáš jako někdo, kdo by nutně potřeboval doprovod. Kam máš namířeno?“
„I obři si občas chtějí popovídat. Navíc jsem slyšel, že cestou do Orlího hnízda číhá mnoho nebezpečí a člověku se lépe chodí, pokud má po boku další muže.“
,,Cestuješ do Orlího hnízda? A co tě tam přivádí?“
Cedrik v očích cizince spatřil zájem, ale nedal to na sobě znát.
„Ačkoliv se to možná nezdá, jsem pocestný kejklíř. Někdy je to nejsnazší způsob obživy a na Orlím hnízdě jsem ještě nebyl. A taky si tam prý pocestných kejklířů a šašků cení. Ovšem je to nebezpečné a nebudu se zlobit, pokud odmítneš.“
„Nebezpečí je mé druhé jméno. Tedy vlastně třetí. Torren Černovlasý řečený Nebezpečný k tvým službám, sere.“ Jako myška na sýr…
„Artur Voda řečený Obr.“ Torren se zasmál a i Cedrikovi zakmitaly koutky úst.
„Pak tedy dobrá. Meryte, Osfryde, Lynete. Zvedněte své zadky a sežeňte zbytek družiny. Za svítání vyrážíme do hor. Jestli se dožijete konce cesty, což by bylo záhodno, dostanete svou odměnu. A sežeňte nějaké to jídlo, abychom tam nepochcípali hlady.“
Více nenávistný pohled už ti tři ukázat nemohli.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Není přítel jako přítel
Celá družina se smála. Tedy téměř celá. Artur Voda zrovna žongloval se třemi jablky, přičemž se snažil působit co nejvíce komicky. A z reakcí lidí kolem něj se mu to silně dařilo. Ve svém duhovém šaškovském hávu, který měl groteskně malý, si připadal jako opravdový šašek. Nic na tom neměnilo ani to, že ho všichni stále považovali za rytíře.
Mnohokrát již Torrenovi vysvětloval, že je sice původem urozený, ale že již plně přijal identitu potulného kejklíře a jen aby ho lidé neotravovali neustále a dokola, občas kejklířský oděv vymění za plášť a meč. Torrenovi to ale bylo očividně jedno. Když přistihl sera Cedrika, neboli Artura Vodu, jak od obchodníka kupuje kejklířský háv, nedbal na jeho vysvětlování, že předešlý si zničil během dlouhých dešťů, a s úsměvem ho ujistil, že dokud bude mít Cedrik zlaťáky, může být třeba sněhulák. Nu a nyní podlehl Torrenovu naléhání a celé družině zpříjemnil večer svým představením.
Torrenova a Cedrikova skupina byla tvořena celkem deseti žoldáky. Mezi nimi byli i Meryt, Osfryd a Lynet. Tito tři seděli od celého výjevu nejdál. Stále nemohli přenést přes srdce, jakým způsobem je ser Cedrik znemožnil tam u Rudé Maši. Ačkoli Torren Cedrikovi tvrdil, že s nimi vše urovnal, viděl v jejich očích nenávist. Těmto třem vůbec nedůvěřoval. A i když nedůvěřoval vlastně nikomu, s ostatními žoldáky problém neměl a oni očividně neměli problém s ním. Do té doby, než mi dojdou zlaťáky, pak bych byl raději ten sněhulák. Žoldáci ovšem nebyli ti, ze kterých měl strach. Byl to právě Torren. Od té doby, co se přidal se svou skupinou do jeho služeb, byl Torren nejvíce přátelský, snažil se mu se vším pomoct a se vším mu vyjít vstříc. Také nikdy moc nemluvil o penězích ani se nechoval jinak chamtivě. Jenomže byl také strašně zvědavý, proč má Cedrik namířeno zrovna do Orlího hnízda. A i když mu Cedrik nikdy neřekl, oč jde, s téměř jistou pravidelností co dva dny se ho ptal znovu a znovu. Jednou se mu dokonce zdálo, že uviděl v Torrenových očích jiskřičku, když si ze své brašny vytahoval dýmku. Nebyl si jistý, co od Torrena čekat. Jako nepřítel se netváří. Ale rozhodně ho nemůžu považovat za přítele.
Již se schylovalo k času, kdy bylo třeba uhasit oheň do podoby malého strážného plamínku. Když vstupovali do hor, Cedrik neměl pranic tušení o tom, jak to v těchto horách chodí. To Torren Černovlasý byl tím, kdo se při prvním setmění jal rozdávat úkoly. Oheň téměř uhasit, koně stáhnout z kousků pastvin a přivázat ke stromům, rozmístit hlídky dokola celého tábořiště a být zticha. Až poté mu vysvětlil, že v noci není radno na sebe upozorňovat. Horské klany totiž nemají příliš pochopení pro návštěvníky.
Cedrik si uschoval kejklířský háv do brašny, oblékl si znovu svůj plášť a jal si zabrat místo u ztlumeného ohně, tak jako to dělával každý večer. Z druhé strany se k ohni posadil Torren a kouskem dřeva oheň prohrábnul.
„Již to nebude trvat moc dlouho a dosáhneme cíle.“ Torren měl na sobě černý vlněný plášť a na hlavě kapuci. Svým pohledem zkoumal ohořelý kus dřeva, který třímal v ruce. Cedrik zaujatě mlčel, čekajíc na další otázky ohledně důvodu téhle pouti.
„Čím výše jsme, tím větší číhá v lesích nebezpečí. Nebude to trvat dlouho a budeme mít co dočinění s nemilou návštěvou.“ Lhostejnost prohlášení Cedrika překvapila. „To říkáš jen tak?“ Torren znovu prohrábl oheň a zvedl pohled.
„Proč bych neměl? Je jisté, že si nás dříve nebo později někdo všimne. Já tě ale dokážu ochránit, aniž by se ti něco stalo. Jediné co po tobě chci, je větší odměna.“ Cedrika bodl osten hněvu. „Proč bych ti měl dávat více peněz, když se ochránit dokážu sám. Jsem daleko lepší šermíř než ty.“
,,Kolik ti je let?“ Otázka Cedrika překvapila.
,,Proč se ptáš?“
Torren se s lhostejností dál šťoural ohněm.
„Jsi mladý. Plný elánu a přesvědčení, že ti nehrozí žádné nebezpečí, protože jsi velký a silný. Ty tyhle klany neznáš. Utkat se v těchto kopcích není to samé, jako bojovat tupým mečem na turnaji. Stačí jeden špatný krok a žádné umění s mečem ti nepomůže. Já se v těchto kopcích vyznám, téměř stejně dobře jako příslušníci klanů.“
„Slíbil jsi mi, že za deset stříbrňáků pro tebe, a dalších pět pro každého z tvých vojáků, mě bezpečně dovedeš až do Orlího hnízda!“
„Já vím. Ale dospěl jsem k názoru, že riskuji příliš mnoho za příliš málo. Ani si mi neřekl, proč tohle všechno riskujeme. Neměj mi to za zlé.“ Tak proto nikdy nemluvil o penězích. Čekal, až co mu povím.
„A když ti odmítnu dát více?“
„Půjdeme zpátky dolů.“ Teď už Cedrika Torrenova přímočarost nepřekvapila. Věděl, že sám se nahoru nejspíš nikdy nedostane, ale nehodlal rozdávat peníze jen tak.
„Kolik by sis představoval?“
„Jednoho draka pro mě.“ Tolik?! „A pro tvé žoldáky?“ Torren se znovu prohraboval klackem v ohni a působil jakoby nepřítomně.
„To je jedno. Dej jim, kolik uznáš za vhodné.“
„Vždyť to jsou tví lidé.“
„Nu, tak jim něco dám já. Jak říkám, to už je jedno. Tak co, dohodneme se?“ Jeho hlas zněl nejistě a Cedrikovi se to nelíbilo. „Torrene, co se tak náhle stalo?“
Torren náhle znejistěl a nervózně se rozhlédl. „Nic. Rozmysli se co nejrychleji Arture. Zítra budu čekat na tvou odpověď.“
Vstal a rychlým krokem se vydal mezi stromy, až zmizel Cedrikovi z dohledu. Přítel, či nepřítel. Nic, jen žoldák.
Když ho za hodinu střídal žoldnéř Chiggen, byl Cedrik celý zdřevěnělý a ospalý. Rozhodl se, že o všem bude přemýšlet až ráno a tak se vydal ke svému ‘vznešenému lóže’. Usnul rychle a klidně.
Jeho klid netrval dlouho. Ze spaní ho vytrhl ostrý výkřik a mrazivý zvuk oceli. Leknutím se postavil a pohledem se pokusil nalézt původce onoho výkřiku. Když ho spatřil, ztuhla v něm krev. O pár metrů v kopci nad ním se jeden ze žoldáků snažil zastavit jednoho z příslušníků horského klanu. V souboji muže proti muži neměl moc šancí. Štíhlý a hbitý muž oděný ve ztvrdlé kůži a plátové zbroji si jej několika údery oťukal a zrovna ve chvíli, kdy na něj žoldák zaútočil, ukročil stranou a svým malým mečem našel přesně spoj mezi hrudním plátem a zadní části žoldákovy zbroje. S neobyčejnou krutostí vrazil meč až po jílec a o pár vteřin později padl žoldák mrtvý na zem. Jeho bezvládné tělo se skutálelo z kopce až téměř k Cedrikovi a zpod jeho zbroje se vyřinula rudá krev.
Cedrik zůstal stát jako opařený. Kdysi v Panenském jezírku mu ostatní rytíři vykládali, jaké to je při bitvě, ale nikdy jim nevěřil, že to je tak kruté. Teď, když viděl mrtvého žoldáka kousek od něj, scvrkl se mu žaludek. V hlavě mu začalo tepat a polil ho teplý pot. Musel se rychle vzpamatovat, nezbývalo nač čekat. Meč! Cedrik se otočil ke svému lóži, ale jeho meč nikde neviděl. Brašnu, kterou měl u sebe, odložil pod kožešiny, a co nejrychleji se chopil své kroužkové košile, oblíkaje se jak nejrychleji dovedl. Když měsíc zalil světlem celý les, spatřil strašlivý výjev.
Osm statečných žoldáků se napříč celým tábořištěm proti přesile snažilo zachránit si život. Nevěděl co dělat, ale věděl, že pokud neudělá nic, bude mrtvý. Otřeseně se rozhlédl a udělal první věc, která ho napadla. Zpod mrtvého těla žoldáka vytáhl meč a jal se pomoct svým druhům v boji. Rychlým během se připojil ke dvěma žoldákům, odolávajícím dvojnásobné převaze horských bojovníků. Jako první na něj udeřil malý muž s lehkou zbrojí ale o to větším mečem. Jeho údery byly tvrdé a Cedrika jeho síla v první chvíli překvapila. Po třech Cedrikových úkrocích dozadu ale příslušník klanu promáchl, Cedrik se chopil útoku, dvěma rychlými údery zahnal muže ke stromu a tím posledním třetím mu prosekl celý hrudní plát až k srdci. Ještě ani nestihl vyrvat svůj meč z mrtvého těla a už se na něj řítil další protivník, velký muž, téměř stejně velký jako Cedrik. V ruce třímal těžkou železnou palici. Po chvilce se Cedrik dostal pod těžkou palbu. Muž uštědřoval jednu ránu za druhou a rozhodně nevypadal, že by si chtěl dát pauzu. Nakonec Cedrikovi pomohl jeden ze žoldáků, když velkému klanovníkovi proťal kopím stehno, muž s obrovskou bolestí a hrůzostrašnou grimasou klesl na kolena, Cedrik na chvíli zaváhal, a málem se mu to vymstilo, ale rychle se vzpamatoval a svižným úderem zasáhl muže do hrudníku.
Boj pokračoval.
Žoldáci v kopcích čelili velké převaze, neznalost terénu jim značně znesnadňovala situaci. Jeden ze žoldáků ztratil rovnováhu a v tu chvíli u něj byli dva bojovníci klanu. Cedrik vyběhl pár metrů, aby mu pomohl, ale než se k němu dostal, jeden z dvojice nepřítelů ho zasáhl sekerou do přilbice a žoldák znovu klesl k zemi. Cedrik se velkým úskokem dostal až k umírajícímu žoldákovi a máchnutím meče upozornil nepřítele na svou přítomnost. Oba bojovníci z klanu se postavili do bojovného postoje a Cedrika obklíčili. Tomu nezbývalo než si vybrat svou první oběť. Bojovník napravo byl menší, ale hbitější a ve výhodnější poloze než sám Cedrik. Druhý bojovník nalevo byl vyšší postavy, ale byl od Cedrika příliš daleko na přímý úder. Nakonec jeho rozhodování přerušil menší z bojovníků, když se na něj vrhl. Udeřil ho mečem, jednou, dvakrát, a i když Cedrik jeho rány odrazil s lehkostí, síla nárazů a špatný terén ho donutili udělat úkrok doleva. V tu chvíli se na něj vrhl i druhý bojovník s velkou sekerou. Bohové!
Vše byla otázka jedné vteřiny. Cedrik ohnul své tělo do nepřirozené polohy, pokrčil se v kolenech a přišoupl se k většímu bojovníkovi. Ten jeho manévr nečekal, máchl sekerou do prázdna a svým pohybem narazil do Cedrikova lokte. V návalu zvuků bylo slyšet dlouhé prasknutí jeho žeber. Bojovník s bolestí klesl k zemi a upustil svou sekeru, která se spustila z kopce dolů.
Ser Cedrik okamžitě přesunul váhu na pravou nohu, jedním úderem odrazil útok menšího bojovníka, dalším rychlým přískokem se dostal až těsně k němu a než bojovník stihl znovu udeřit, rychlým a čistým úderem ho probodl naskrz. Když Cedrik uviděl v jeho očích chladný výraz smrti, dostalo se mu úzkosti a přepadla ho nevolnost. Jediné, co nečekal, bylo posmrtné škubnutí. Při nečekaném záchvěvu uklouzla seru Cedrikovi na vlhkém jehličí noha a najednou byl o pár metrů dole. Těsně vedle sekery. Zlomek okamžiku mu trvalo, než se zorientoval. V hlavě mu ošklivě tepalo. Když se podíval nahoru, moc žoldáků již nezbývalo. Jeden či dva. Ohlédl se směrem k ohni a svým věcem. Uviděl Torrena. Co tam ten blázen dělá?!
Torren celý v černém se skláněl nad jeho věcmi a něco hledal. Ihned našel to, co hledal, a pověsil si to přes rameno. Brašna!
„Torrene!“ Jeho hlas se rozezněl po celém lese. Torren sebou leknutím škubnul a otočil se. V jeho očích Cedrik neviděl ani strach, ani nervozitu jako téhož večera u ohně. Byl to jiskřivý pohled plný chamtivosti a spokojenosti. A u jeho pasu uviděl svůj vlastní meč. Můj meč. Co to má ksakru znamenat?
Torren na nic nečekal, otočil se a začal utíkat vstříc tmavému lesu. Cedrik se okamžitě rozběhl za ním. Po chvilce zjistil, že tohle nebude nic jednoduchého. Torren byl velice mrštný a do kopce skákal přes pařezy a ladně kolem stromů, kdežto Cedrik se musel potácet daleko těžkopádněji. Když se po pár metrech Torren zastavil a otočil k Cedrikovi, nebylo to znamení míru. Zpod jeho pláště vymrštil vrhací nůž a Cedrik div tak tak uskočil. „Co to děláš Torrene?“ na svou udýchanou otázku ani nečekal odpověď. Teda alespoň ne takovou, jaká se mu dostala. Místo slov mu vstříc vyletěl další nůž a tentokrát ho lehce škrábl do levé ruky. Paží mu projel osten bolesti, ale v hlavě mu hrál vír bitvy a napříč svému obrovskému strachu se nijak nerozmýšlel a rozběhl se znovu vstříc Torrenovi. Ten se trošku překvapeně otočil a pokusil se také rozběhnout, jenomže při pokusu přeskočit pařez se mu noha zachytila o kořen stromu a on s žuchnutím spadl na tvrdou zem. Cedrikovi stačilo pár rychlých kroků a byl u něj.
„Řekneš mi konečně co se to tu děje?“ Cedrik se zastavil těsně u Torrena, který se už stihl zvednout. Místo odpovědi ale Torren tasil Cedrikův vlastní meč a dvakrát s ním máchl.
„Tohle je obchod Arture. Nech mě jít nebo odsud neodejdeš živý.“
„Nemám meč, to chceš zaútočit na neozbrojeného?“
„Klidně.“ Jeho hlas zněl přesvědčeně a Cedrika zalila další vlna teplého potu a do hrudníku mu prostoupila další tíha strachu. Proč jsem si nevzal alespoň tu sekeru?
„No tak Torrene. Pojďme to vyřešit jako dva bývalí rytíři. Ty mi vrátíš mé věci a já tě nechám odejít. Slibuji, že se ti nic nestane.“ Torren při Cedrikově nabídce zkřivil ústa. Tohle se nevyvíjí zrovna nejlépe.
„Pche. Ty mi chceš něco nabízet? Já mám meč a ty nemáš nic. To spíš já tobě bych měl slibovat, že se ti nic nestane.“ Cedrikovi to šrotovalo v hlavě a snažil se vymyslet co nejlepší taktiku. S pár arogantními blbci už smlouval, ale nikdy to nebylo v situaci, kdy mu bezprostředně hrozila smrt. Při jeho přemýšlení si ani nevšiml, že zvuk vzdálené bitvy poněkud ustal a místo toho se lesem neslo troubení na roh.
Zato Torrenovi to zřejmě neuniklo. Najednou přestal být ostražitý a překvapeně se rozhlédl kolem sebe. Cedrikovi tato chvilka nepozornosti stačila, přiskočil k Torrenovi a svalil ho na zem. Torrenovi vypadl meč z ruky, ale jejich souboj pokračoval na zemi. První ránu zasadil Cedrik, když kolenem nakopl Torrena do žeber. Torren mu to oplatil stejnou mincí a vlivem pohybů se po chvíli oba skutáleli kousek níže. Cedrik naneštěstí narazil zády do stromu a Torren se mu na chvíli ztratil z dohledu. Všude kolem se vířila hlína a jehličí. Cedrik se postavil na koleno a chystal se postavit na nohy, když v tu ránu se do něj opřel Torren a tasenou dýku mu vrazil do oblasti žeber. Ta se naštěstí sklouzla po kroužkové zbroji a nenadělala žádné škody. Cedrik se vzedmul, levou rukou zachytil další výboj Torrenovy dýky a s co největší silou ji natlačil proti jejímu pánu. Dýka se naposledy zaleskla v měsíčním svitu, který prostoupil mezi stromy, a zlehka se zakousla do Torrenovy zbroje. Zajela do břicha až po jílec a Torren zničehonic padl nemohoucí na zem. Cedrik ho odsunul a pomalu a nemotorně se postavil. Připadal si jako omámený a hlava se mu točila. Jeho protivník, jakožto jeho dřívější přítel, se držel za svou ránu a snažil se něco říct. Cedrik se k němu sklonil aby ho vyslechl.
„Arture .. ehh .. co bylo v té .. brašně? Pro .. eghh .. pro co jsem umřel?“
Ser Cedrik se mu zadíval do jeho umírajících učí. Cosi v nich se odrazilo v Cedrikově srdci. Třímal v něm hněv, ale zároveň i lítost a, i když nechápal, kde se to vzalo, pochopení. Vlastně ani nevěděl, proč říká to, co říká.
„Bohactví. Zlato. Smaragd. Tolik zlata, o jakém se ti ani ve snu nezdálo.“
„Ach .. tak přece jenom má smrt nebyla .. eggh .. zbytečná.“ Torren naposledy vydechl a pramínek krve mu stékal podél koutků až pod jeho vlasy.
Cedrik mu pohybem ruky zavřel oči a posadil se vedle něj. Čas jako by se zastavil. Kolem sebe neslyšel nic, necítil nic. Zadíval se na svou levou ruku a zápěstí, ze kterého mu stékalo trochu krve. Necítil žádnou bolest. Všechno bylo špatně. Ne že by Torren byl jeho přítelem, ale zabít ho nebylo nic příjemného. Zabít člověka není příjemné, jakoby slyšel říkat svého otce. Osten bolesti a vzteku mu zahrál v hlavě při pohledu na mrtvé tělo. Já to takhle nechtěl, proč sis to vybral?
Notnou dobu Cedrik jen seděl opřený o strom a pozoroval tmu před sebou. Jakoby ani žádné nebezpečí nebylo, jakoby se před chvílí neutkal na život a na smrt. Cítil prázdnotu, jakou může jen cítit šestnáctiletý chlapec, když někoho zabije. Vždycky si myslel, že je všechno jen sranda, že v životě se všechno dá zvládnout lehce. Jenomže nedá.
Z jeho letargie ho probudil až zvuk několika nohou dusajících z kopce k němu. Z letmého pohledu napočítal 5 nebo 6 mužů. Ten vepředu měl na brnění záplatu ve znaku stříbrného sokola na modrém poli letící ke stříbrnému měsíci. Rod Arrynů. Snad.
Muži se zastavili těsně před ním a Cedrik se kostrbatě postavil.
„Kdo jsi?“ pronesl stroze muž, který jim zřejmě velel. Cedrik si dal s odpovědí na čas, urovnával si myšlenky a začínal opět jasně přemýšlet.
„Těžko říct, hlavně nejsem mrtvý.“ Zlehka se usmál nad svou poznámkou, ovšem rytíře to moc nenadchlo.
„Artur Voda. Jsem pocestný kejklíř. Někde tady mám i své věci, jestli je tady Torren nestihl prodat.“ Až tehdy si velitel skupiny jakoby všiml mrtvoly vedle Cedrika a dlouze se na ni podíval.
„Torren Černovlasý“, řekl zamyšleně, „jaká to čest vidět ho mrtvého. Jak vidím, dneska neměl při svém řemeslu zrovna moc štěstí. Zabil ho pocestný kejklíř.“
Velitel skupiny vypadal mladě a jako rytíř. Když odtrhl pohled od mrtvého žoldáka, změnil se mu pohled ze zamračeného na přívětivý.
„Omluv mou neotesanost a hrubiánství. Ser Donnel Waynwood, vazal Orlího hnízda, rytíř brány.“ Ser Donnel pokynul svým mužům a ti se chopili mrtvoly Torrena Černovlasého, řečeného Nebezpečného. Cedrikova Brašna mu v zápalu boje spadla a zůstala ležet několik metrů od něj. Cedrik si pro ni došel, zkontroloval obsah a připnul si ji kolem pasu. Nakonec s ním zůstal pouze ser Donnel. Společně se vydali ke zbytku rytířovy družiny.
„Torren Černovlasý a jeho intriky nás trápily už dlouhou dobu. Již nějaký ten pátek čeká dole na rozcestí na obchodníka či podobného kejklíře, jako jsi ty, pod záminkou ochrany se k němu přidá a poté ho sprostě prodá klanům z hor. Pořád stále dokola. Víš, klany si jen tak moc nedovolí tady rejdit a rabovat pocestné. Jenomže když mají zaručený výdělek, tak si troufnou. My se snažíme sjíždět co nejníže a čas od času mu to překazíme, jenomže nám pokaždé utekl a pak se vrátil znovu. Udělal si pro nás velkou službu, že jsi ho zabil, i když bych dal přednost jeho soudu u nás v Orlím hnízdě. Co tě přivádí k nám do hor? S prominutím moc na kejklíře nevypadáš, spíše vypadáš na turnajového přeborníka.“ Cedrik ho celou dobu zamyšleně poslouchal. Zpropadený Černovlasý. A mě ho bylo chvilku líto. ‚Naivní jako vážka v dračím doupěti‘, jak říkával můj otec.
„Býval jsem potulný rytíř, ale turnaje a hostiny mě už přestaly lákat a chtěl jsem zkusit něco jiného. A věřím, že takového kejklíře jste ještě v Orlím hnízdě neměli. Lady Lysa bude mým představením určitě nadšená.“ Blbost, sám bych tomu nevěřil. Cedrik se snažil použít co nejledabylejší tón, ale těžce selhal.
„Nejsem si jist Arture, zda tě Lady Lysa v současné době přijme. Její syn Robert zrovna prožívá špatné období a paní Lysa má z toho špatnou náladu. Ale po pár dnech to bude třeba lepší.“ Mezitím oba došli ke zbytku celé družiny čítající zhruba třicítku mužů v brnění. Z Cedrikovy družiny zbyli pouze dva žoldáci. Chiggen a Meryt, který si ho znechuceně změřil svým pohledem. Ani jeden z nich nebyl nějak viditelně raněný.
„Chudáci žoldáci. Svým způsobem je lituju. Torren si je vždycky najal, slíbil jim ”draky a zlato“, a poté je nechal chladnokrevně povraždit. Zřídkakdy někdo přežil.“
Cedrikovi jich bylo líto, dokonce i Meryta. Když procházeli kolem nich, uslyšel úryvek z rozhovoru.
„Ten bastard Torren. On si jako klidně chcípnul a kdo mi teď zaplatí za to všechno? Málem mi tu nějaký neandrtálec rozmlátil lebku obr kladivem a kvůli čemu?“ Chiggen si odplivl a všiml si Cedrika a zadíval se na něj. „No prosím, tady milostpán kašpar si zvesela vykračuje na hostinu v hnízdě a co zbyde pro chudáka Chiggena?!“ Ser Daynwood se zastavil a zpříma mu odpověděl.
„Všechny vás doprovodíme do Orlího hnízda, dostanete jídlo a koupel a čisté oblečení, poté se můžete rozhodnout co dál dělat. Buďto se přidáte pod kabátec Orlího hnízda nebo můžete svobodně odejít.“ „To víš že jo, a chcípnu někde na kopcu starý a chudý. Nene. Jídlem, koupelí a hadrama nepohrdnu, ale poté se vydám zpátky dolů. Tam na mě čekají děvky a zlato!“ Místo toho umřeš sám a nikdo tě nebude postrádat, dobrá volba.
Ser Waynwood svolal všechny svoje muže, aby naložili mrtvoly do nosítek, a zatroubil k odjezdu. Teprve teď si Cedrik uvědomil, že zapomněl na svého Hnědáka. Koně ustájili jako vždy kousek od svého tábora a když přišel boj, byl tak překvapený a vystrašený, že na koně mu nepřišla myšlenka.
,,Koně,“ hlesl.
,,Prosím?“ Ser Waynwood se na něj nechápavě podíval.
,,Měli jsme tam uvázané koně.“
Cedrik se začal zmateně rozhlížet a začala ho zahalovat panika. Hnědák byl jeho první kůň a vybudoval si k němu silné pouto. Po Pateově smrti pro něj byl nejlepší přítel a někdy si s ním i povídal. Byl šťastný, když ho uviděl. Všechny koně jejich družiny Waynwoodovi lidé připojili ke svým, tedy až na jednoho. Torrenova koně neviděl. Bylo mu to ale jedno, přispěchal k Hnědákovi a zlehka ho pohladil po čumáku. Hnědák spokojeně zaržál a naklonil k Cedrikovi hlavu. Plochou své dlaně ho Cedrik pohladil po jeho hladké a jemné kaštanové hřívě a podrbal ho mezi třepetajícíma se ušima.
,,Bohové, jak rád tě zase vidím.“ zašeptal.
Poté ho vzal pevně za uzdu a připojil se zpátky k seru Waynwoodovi. „Arture, naše cesta bude náročná a v tichosti by byla ještě náročnější. Povídej mi tvůj příběh.“ Jeho přívětivý tón Cedrika uklidnil, že dnes už ho snad nikdo nezradí. Pohlédl na celou družinu a dva žoldáky kousek za ním. Orlí hnízdo, očekávej mě. Jsem připravený dokončit svůj úkol. Bůh ví, zda také neumřu sám a nikým nehledán, tak ať mám alespoň na co vzpomínat!
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Zkouška
Byl tady již celé dny. Od příjezdu do Orlího hnízda před necelým týdnem se Cedrik ještě nestihl potkat s Lady Lysou a už ho to začínalo vyvádět z míry.
Ser Waynwood ho doprovodil přes Měsíční bránu. Poté se s ním bratrsky rozloučil a popřál mu mnoho štěstí. Nikdy předtím na Orlím hnízdě nebyl a samotný výstup nahoru mu připadal nekonečný. Když nakonec dorazil až nahoru, ujal se jej ser Vardis Egen, kapitán domácí stráže. Nechoval se k němu nijak nepřátelsky, ale přátelské přivítání to také nebylo. Ser Egen mu přidělil menší pokoj v jedné ze sedmero bílých štíhlých věží. Poté mu sdělil, že zde může zůstat, dokud ho Lady Lysa nepřijme jako kejklíře, ale hned tak to nebude, jelikož je malý Robert lehce nemocen. Od té doby spolu promluvili jen tehdy, když se ho Cedrik zeptal na stav malého Roberta.
Přišlo další ráno a další slova odmítnutí. Chybí už jenom kousek, jenom jeden rozhovor a předat ten dopis. Za těch pár dní ho již nejednou napadlo se podívat na obsah dopisu, pro který riskoval život. Vždy svou myšlenku i přes sílící touhu dokázal zahnat. Většinou to dělal tak, že se díval, jak se mladí panoši na nádvoří cvičí v dovednosti s otupělým mečem. Vzpomínal jak si kdysi taky tak hrál. Ačkoliv to bylo jen pár let zpátky, jemu to připadalo jako celé století. Jako by tehdy žil úplný jiný život, jako by teď byl jiný člověk. Obzvláště jednoho chlapce si oblíbil. Všichni mu říkali Tlustý Tom, třebaže nebyl tak tlustý. Jeho umění s mečem se téměř rovnalo teplotě Zdi, načež rychlost pohybu a obratnost tuto hranici jen těsně překonávaly. Někdy, když se ostatní mladí panoši vychloubali, jak Tlustému Tomovi natrhli kalhoty, si vzpomněl na Patea. Ten by se nikdy nesnížil k tomu, aby se druhým posmíval, ne v nerovném boji, říkával si.
Zrovna se díval, jak se Tlustý Tom snaží trefit slámového panáka, když v tu ránu mu jeho soupeř ránu opětoval a Tlustý Tom se ocitl na zadku. Jestli přijde válka, je náš osud v rukou slaměných panáků. Bylo vtipné sledovat, jak se chlapec zvedá a zkouší to znovu. A znovu se stejným neúspěchem. Poté již Cedrik Tlustého Toma obdivoval, že to zkouší stále dál, i když stále se stejným žalostným účinkem.
Pár metrů od něj se malá skupinka zručnějších panošů popadala smíchy za břicha. „Pokud máte dost smíchu pro tohoto šermíře, pak byste se mohli utkat semnou, není liž pravda?“ Cedrik nasadil kamennou tvář a přísný tón, což chlapce dokázalo přesvědčit, aby se z nádvoří co nejrychleji ztratili. V obličeji Tlustého Toma uviděl úlevu. „Nesmíš se tak namáhat máchnutím a svou sílu spíše využít k přesnosti. Máš více síly, než všichni panoši tady, jenom ji musíš správně využít. Tak za prvé, pokud chceš soupeře udeřit co nejlépe, musíš nejprve odhalit jeho slabé stránky.“ Cedrik udělal před Toma krátkou čáru do hlíny. „Tady si dej svou pravou nohu a tu levou nech mírně vzadu. Svou pravou ruku vrhni kousek vpřed, aby ses mohl chránit před soupeřovými útoky.“ Tlustý Tom se neohrabaně pokusil udělat postoj, který mu Cedrik poradil. V jeho očích byl vidět strach. On se mě bojí. „Neboj, chlapče. Podívej se pořádně na svého soupeře. Tady ser Slamák má ocelové polstrování po bocích a vepředu, ale když má roztáhnuté ruce, jeho paže jsou nechráněny. To je to slabé místo, které se musíš snažit využit. Teď se dívej. Uděláš úkrok dozadu … Ne jen levou nohou, oběma!“ Tlustý Tom se při pohybu zapletl nohama a div, že neskončil znovu na zemi. „Tak znovu, nic to není, určitě to zvládneš. Úkrok dozadu, pravou ruku s mečem stále nataženou, úkrok šikmo, ano takhle lehce, a teď máme našeho soupeře přesně tam, kde ho chceme mít. Teď, když sekneš šikmo zespodu, zasadíš rytíři Slaměného pole smrtící ránu. Zkus to.“ Tlustý Tom se pokusil zopakovat pohyby, které mu Cedrik ukázal, ale ani napoprvé a ani na popáté se mu to nepodařilo udělat tak, aby slaměného panáka zasáhl přesně. Cedrikovi to ale nevadilo. Když viděl v chlapcově obličeji zmar, nutil ho trénovat více. Když viděl únavu, nutil ho trénovat znovu více. Po dvou hodinách již Tlustý Tom zvládal základní postoj a měl z toho obrovskou radost. „Děkuji ti, sere. Já…nevím jak ti poděkovat. Ještě nikdo mi nic nevysvětlil. Zkoušel jsem se to naučit sám, ale moc mi to nešlo.“ To jsem sám viděl.
,,Říkej mi Arture, nejsem žádný ser.“
Takhle to chodilo další dny. S Cedrikem se nikdo zvláště nebavil, jakoby ani nikdo nevěděl, že je to kejklíř nebo že vůbec v Orlím hnízdě přebývá. Jediné, čeho se pokaždé dočkal, bylo ujištění, že Lady Lysa o něm ví, a že jakmile se malému Robertovi udělá lépe, příjme ho. Budiž proklet, malý Robert. Má snad více nemocí, než má královská koruna zlata.
Desátý den od jeho příjezdu se ser Cedrik dočkal. Toho dne se ve velkém sále konala oslava Robertova uzdravení. Cedrikovi tato příležitost přišla poněkud divná, vlastně to pokládal za nejabsurdnější důvod k oslavě, jaký kdy slyšel.
Na oslavu se shromáždila zhruba padesátka lidí. Většina z nich přijela z menších hradů zpod Orlího hnízda a Cedrikovi chvíli vrtalo hlavou, že jim to za tu dlouhou cestu stojí. Když ovšem viděl pár rytířů, jak se dvoří Lady Lyse, neměl nejmenších pochyb, že svou cestu zdolali rádi. Koneckonců, Jon Arryn dělal pobočníka králi Robertovi v Králově přístavišti a Lady Lysa ještě nebyla úplně tak ze starého železa. Ale kdo by se chtěl starat o toho jejího malomocného Robertka?
V čele velkého stolu seděl malý Robert, vpravo vedle něj jeho matka, Lady Lysa, nalevo od něj zelo prázdné místo Jona Arryna. Cedrik věděl, že je to jen formalita. Dále seděli lordi a vazalové Údolí Arryn. Napravo od Lady Lysy seděl lord Nestor Royce, jeho mohutnou postavu překrýval sametový kabátec, sepnutý pod krkem stříbrnou sponou. Snažil se vypadat elegantně, ale jeho plešatící sestřih a prošedivělý vous přišel Cedrikovi směšný.
Dále seděli další lordi. Lord Corbray celý vznešený, lord Horton Redfort, ser Morton Waynwood a mnoho jiných. On sám seděl téměř na konci hodovního stolu, i když byl překvapen, že vůbec dostal pozvání k hostině. Prý na samotný požadavek Lady Lysy, jak mu pověděl ser Egen.
Kolem něj už seděli jen panoši a pár dalších menších rytířů. Ostatní kejklíři, kteří měli přijít na řadu se svým vystoupením po jídle, se připravovali na druhé straně sálu.
Jako první chod přinesli sluhové polévku plnou pórku, mrkve, krup a bílého i žlutého tuřínu. Následovaly nadívané křepelky s medem, zelené papriky plněné pečenými jablky, šťavnatá dušenina v sýrové omáčce přelitá smetanovým nákypem a na závěr sladkokyselé citrónové koláčky s cibulkou. Všechno jídlo mohli lidé zapít vínem ze stromoviny, rudým jako krev a lehce sladkým na jazyku.
Cedrik si odzkoušel od všeho trochu a poté se s chutí vrátil k nadívaným křepelkám, kterých si naložil plný talíř. Stejně tak učinil i muž vedle něj, byl středního věku, měl menší nos, hranatou čelist a na hlavě krátké šedivé vlasy. Celou dobu moc nemluvil a jen tak si pochvalně pobrukoval. Cedrikovi se představil jako Lothor Brune.
Počas celé hostiny hrál harfeník v bílé sukénce různé písně. Jeho zpěv nebyl špatný, ale škrklavý hlas zněl spíše komicky. Když začal hrát Medvěda a krásnou pannu, někteří rytíři se ke zpěvu přidali. Lothor Brune zrovna zapíjel sousto dušeniny, když ji uslyšel a nepřirozeně začal prskat kolem sebe a zpívat taky.
Odtamtud sem, odsud tam
celý černohnědý! A pokrytý srstí!
Ucítil to děvče v letním vzduchu
Medvěd! Medvěd! A krásná panna.
Následoval přípitek na neutuchající zdraví malého pána Roberta, při kterém se Cedrik mírně uchechtl, a poté již započala zábava. Jako první se se svým představením přihlásil mladý kuchař, nemohl být ani patnáct let stár, a začal flambovat citrónové koláčky. Zprvu mu to šlo dobře, jenomže když začal žonglovat se čtyřmi koláčky najednou, jeden z nich vyhodil příliš vysoko, ten mu přistál na svršku tuniky a ta mu začala hořet. Mladý kuchař s jekotem vytřeštil oči, odhodil všechno, co zrovna držel, třemi rychlými kroky přeběhl k vodnímu kanálu na okraji sálu a s velkým žuchnutím uhasil svou již napůl shořelou tuniku. Obecenstvo šílelo a všichni hosté se popadali za břicho. Když kuchař viděl reakci ostatních lidí, vylezl z kanálu, postavil se a hluboce se uklonil. Jeden z rytířů, Cedrikovi se zdálo, že to byl ser Nestor Royce, ale nebyl si tím jistý, mu hodil citrónový koláček, kuchař ho s lehkou obratností chytil, znovu se uklonil a hrdý na své vystoupení odešel. Notnou chvíli trvalo, než se Cedrik přemohl a zastavil svůj smích, načež si nalil další pohár vína a čekal na další vystoupení. Než dojdu na řadu, budu opilý. Nu co, alespoň budu přirozeněji vypadat jako blbec.
Postupem času se prostřídalo mnoho kejklířů a komiků. Někteří pobavili celý sál, jiní zase po chvilce svého vystoupení neměli pro koho hrát, jelikož se na ně nikdo nedíval. Když si nalíval další pohár vína a v ústech přežvykoval plněnou papriku, přišel za ním jeden ze služebných a informoval ho, že přijde na řadu po skupině šenků. A je to tady, udělám ze sebe šaška před celý Orlím hnízdem. No horší než před celým Panenským jezírkem, jako tehdy, to být nemůže.
Ser Cedrik se poněkud nemotorně postavil, přičemž se podíval na Lothora Bruneho vedle sebe. Ten na něj zíral se vším pobavení, div že se nezačal nahlas smát. „Arture, máš na bradě semínka z papriky, vypadáš jako by ses zrovna hrabal v senu.“ Cedrik se zasmál a rukávem si bradu otřel. „V senu se budu hrabat za chvíli, jen si na to počkej.“ Nebo raději odejdi, ať mi alespoň nějaká úcta tady zbude.
Zatímco se Cedrik připravoval do svého šaškovského hávu, před malým Robertem se hrstka šenků rozhodla zrežírovat dávný boj čtyřech statečných proti praturovi. Čtyři mladí šenkové oblečení v bojových tunikách, každý v jiné barvě, se rozestavěli do půlkruhu, v ruce třímali dřevěné meče a čekali na svého pratura. Toho mezi ně vtlačil jeden z hradní stráže. Když ho hosté uviděli, spustili výbuch smíchu. Byl to malý tlustý kluk, celý nacpaný v těsné hnědé kůži, ven mu trčely jen nohy a ruce a díky tomu se mohl pohybovat pouze po čtyřech. Nu, spíše se pouze plazit. Na hlavě měl naraženou velkou koženou přilbici s rohy. Cedrik se taky zasmál a snažil se rozpomenout, koho mu ten známý obličej připomíná.
Když se šenkové do boje pustili, mělo to jednoznačný průběh. Dřevěné meče se střídaly o kožená záda malého pratura a ten se stěží zmohl na nějaký odpor.
Po chvilce, když byl Cedrik již připravený, se pratur upřeně podíval Cedrikovi do očí. V tu chvíli mu došlo, co se tady odehrává. Zatímco se všichni bavili, on ten chudák chlapec musel snášet toto utrpení. Chudák Tlustý Tom. Cedrika bodl osten studu a lítosti, když viděl zmar v jeho očích. Nečekal na nic a rychlým krokem vrazil mezi rozjařené chlapce a malého Tlustého Toma.
„To by stačilo, myslím, že pratur je již zřízen dost.“ Ostře se zadíval na chlapce s meči v ruce. Tři z nich sklopili zklamaně oči a otočili se k odchodu, zatímco jeden z nich, ten největší, zůstal stát a ruce si zkřížil na hrudníku.
„Kdo si myslíš, že jsi šašku? Tohle je naše představení a ty jsi nám ho teďka zkazil. Ten pratur ještě nebyl poražen!“ Jeho hlas se snažil být tvrdý, ale moc mu to nešlo. Cedrik se jen pousmál. „Pokud chceš pratura porazit, musíš porazit nejprve mě. Hádám, že se ti do toho souboje nebude chtít, co chlapče?“ Cedrik byl pobaven, chlapcův odpor byl ten tam, pokusil se ještě udělat ten nejostřejší pohled, jaký dovedl a odklusal za svými kamarády. V tu chvíli si všiml, že jej pozorují všichni přítomní. Tak a teď přichází moje slavná chv..
„Mě se to představení moc líbilo, proč ho ten šašek přerušil? Já chci zpátky bojovníky s praturem, já chci bojovníky!“ Místností se ozval písklavý hlásek a malý Robert se postavil na svém místě. Cedrik přemýšlel co na to říct. Naštěstí promluvil za něj lord Nestor.
„Milý Roberte, dnes nás čeká ještě plno skvělých představení, tohle nebylo poslední. Uvidíš, že se ti jistě ještě nějaké zalíbí. Třeba zrovna to další, tady od..eh..“ „Artur Voda, můj pane.“ „No třeba představení tady od Artura Vody. A nějak mi vyschlo, prosím ještě víno.“ Lord Nestor zatleskal a v sále znovu zavládl zvuk harfy a lidského štěbetání.
Cedrik pohledem poděkoval lordu Nestorovi a otočil se směrem k Lady Lyse. Té do ucha šeptal něco malý Robert, načež se oba zvedli.
„Pánové a dámy, musím jít nyní nakrmit svého syna, jistě omluvíte na chvíli mou nepřítomnost. Lorde Nestore. Moji páni.“ Lady Lysa pokývla všem hlavou a popošla směrem k Cedrikovi. V očích měla jiskru zájmu.
„Můžeš mě následovat, Arture Vodo. Prý máš pro mě nějaký dar a já bych ho chtěla vidět co nejdříve.“ Cedrik byl překvapen. „Má paní, ale jistě, cokoliv si budete přát.“ Teprve teď si Cedrik pořádně všiml, jak Lady Lysa vypadá. Nádherná róba z kašmírové látky vhodně doplněna třpytivými kamínky vlála za ní jako svatební vlečka. Hnědé kaštanové vlasy ji ladně spadaly přes ramena.
Když Cedrik odcházel za Lady Lysou a malým Robertem, ohlédl se a v očích lorda Nestora uviděl všechno možné, jen ne přátelský výraz. Jak dlouho že už tady Jon Arryn není? Možná bych se pak mohl zeptat lorda Nestora.
Společně prošli několika menšími sály až do soláru Lady Lysy.
,,Posaď se Arture, jen co nakrmím svého miláčka připojím se k tobě.“ Tón Lady Lysy zněl přímo jako rozkaz. Ser Cedrik se posadil ke starobylému dřevěnému stolu, podle lemování okolo krajů Cedrik poznal, že jde o stůl až z Braavosu.
,,Othole!“ Do soláru přicupital chlapec, který nemohl mít více než deset let a s pohledem sklopeným k zemi se zastavil až u Lady Lysy. Na Cedrika se ani nepodíval.
,,Othole, zajdi pro mistra Colemona, ať zamnou přijde, že si s ním potřebuji promluvit. Děkuji ti.“ Malý chlapec ani nepípl, otočil se na patách a v tu ránu byl pryč. Lady Lysa vzala něžně malého Roberta za ruku a odvedla ho do vedlejší místnosti.
Konečně jsem dospěl k cíli mé cesty. Ser Cedrik měl smíšené pocity. Pootočil svou brašnu a vytáhl to, kvůli čemu sem přišel. Dopis byl stále neporušený a téměř jako nový. Otočil ho a zadíval se na pečeť. Orlice. Divné. Uvědomil si, že se vlastně až teď na onu pečeť podíval. Donesl do Orlího hnízda dopis s Orlí pečetí. Někdo si ze mě udělal blázna. Zamyslel se a podíval se na své rukávy šaškovského hávu. No, vždyť to povídám.
Za okamžik se znovu vynořila Lady Lysa s malým Robertem za sebou.
,,Já se chci jít dívat na představení!“ Lysa sebou téměř neviditelně škubla při dalším Robertově vzlyku. ,,Počkej chviličku zlatíčko, jenom tady vyřeším s milým šaškem nějakou věc.“ Následoval další vzlyk.
,,Mě se ten šašek nelíbí. Je obrovský a škaredý, vypadá jako medvěd. Ať jde pryč.“ Lady Lysa se zlehka usmála na Cedrika a ten ji svůj úsměv vrátil. Jsem obrovský a celého bych tě sežral, jako ty křepelky na hostině ty skřete.
,,Zlatíčko, tady máš svou panenku, hraj si s ní a za chviličku půjdeme. Slibuji.“ Panenka na malého chlapce zřejmě zabrala a on se odklopýtal kousek dál od nich. Cedrik se jen ušklíbl, tak zlehka, aby to Lady Lysa neviděla. To děcko mi přijde neužitečnější než hromada tuřínů.
Konečně se Lady Lysa posadila naproti němu a podívala se mu do očí. Měla téměř nevinný výraz.
,,Tak tedy Arture, máš pro mě to, co mít máš?“
,,Ano má paní.“
,,A otevřel si jej?“ Její výraz jakoby znenadání ztuhl, ale na Cedrika to byl příliš nucený pohyb a působil groteskně, až se zasmál.
,,Ne. Měl jsem ho doručit neporušený a neotevřený, jak jsem přesně učinil.“ Zaváhal. ,,Zde je tvůj dar má paní. Pokud mi nevěříš, můžeš si prohlédnout pečeť.“ Lady Lysa si ho přeměřila pohledem zájmu.
,,Věřím ti, vypadáš jako čestný muž. Jsem velmi potěšena tvou .. tvým úspěchem.“
Na druhé straně místnosti se ozvalo lehké zaťukání a dovnitř vešel starší muž, téměř bez vlasů a s plachým, ale dobráckým výrazem ve tváři. Uklonil se a zůstal stát u dveří.
,,Mistře Colemone, přišel dopis od mého muže z Králova přístaviště. Zítra časně ráno odjíždíme za ním, přeje si, abych i se synem byla po jeho boku při turnaji, který se bude konat na počest prince Jofrreyho. Uvědom o tom Lorda Nestora a pověz mu, že bych se s ním chtěla ještě večer setkat. Také připrav vše potřebné k odjezdu, ať ráno nejsou nějaké problémy. Jo, a abych nezapomněla, vezmi mého milého Roberta a dej mu makové mléko, před chvílí měl zase třas. Dnes už se na slavnosti neobjevím, potřebuji se přichystat. To je vše, můžeš jít.“ Mistr Colemon vše pozorně poslouchal, poté se uklonil a odešel s malým Robertem pryč. Cedrik byl zmatený. Jak ví, co je v tom dopise, když ho ještě ani neotevřela? A jak ví, že je od jejího muže?
Podíval se na ni udiveně a viděl, že si stále hraje s dopisem v ruce. Připadal si hloupý jako malý chlapec.
,,Má paní, můžu mít otázku?“
,,Ale jistě, jen se ptej.“
,,Jak víš, co se nachází v tom dopise, když si ho ještě ani neotevřela?“
Lady Lysa se nenuceně usmála a položila dopis před Cedrika. ,,Na, otevři jej a podívej se, co v něm je.“ Cedrik zaváhal. Co to hraje za hru?
,,No tak, jen ho otevři.“ Cedrik opatrně dopis přejel, rozlomil pečeť a vytáhl malý kousek pergamenu. To, co spatřil, jej dokonale zmátlo.
,,Je prázdný, nic v něm není.“ Cedrik byl překvapený a nijak to nezastíral.
,,Ano, pravý vzkaz byl jen tvůj příchod. A taky to, že jsi ten dopis neotevřel.“ Dívala se na něj upřeným zrakem a zlehka se usmívala. Cedrik nechápal oč jde, nakonec se ale Lady Lysa postavila a otočila směrem ke kalamáři. ,,Arture Vodo, jsi čestný muž, bylo by mým potěšením, kdybys mě doprovázel na cestě do Králova přístaviště. A nejenom mým. Muž, co tě sem poslal, na tebe již čeká.“ Cedrik se na ni zamyšleně podíval a najednou mu začalo všechno docházet. Takže tohle všechno byla jen zkouška? Riskoval jsem život pro kus prázdného pergamenu. Asi bych si ten oděv měl nechat, dokonale se ke mně hodí. Zamyšleně zmuchlal kousek papíru v ruce a poté ho položil na stůl. Co to tady hrajete za hru a co má ten Malíček v plánu?
,,Potěšení bude na mé straně má paní. Rád tě doprovodím, v Králově přístavišti jsem ještě nikdy nebyl.“ Zvedl se.
,,Z našeho rozhovoru mi vyschlo v krku, nedáme si trochu vína?“
„Ale jen trošku, musím se pak jít převléct, jsem mokrý, jako kdybych vylezl zrovna z řeky.“
***
Na obloze zmizely poslední sluneční paprsky a měsíční svit signalizoval výměnu stráží na nebeské klenbě. Muž v černých šatech prošel neslyšně jako kočka do boční uličky. V tuto dobu nebylo radno se po bleším zadku pohybovat příliš hlasitě a okatě.
Muž zpomalil krok, prošel kolem dvou zavřených vchodů a do třetího pootevřeného neslyšně proskočil. Prošel podlouhlou chodbou do jediné spoře osvětlené místnosti. V ní byl pouze jeden stůl, na kterém stála jedna už dohořívající svíčka. V místnosti nebylo žádné okno. Na první pohled se místnost zdála úplně prázdná. Obezřetnost především, co…
Malíček si odfrkl a pomalým krokem se přesunul ke stolu.
,,Čekáš na mě dlouho?“ Z protějšího rohu se vybelhal holohlavý obtloustlý muž v šedé tunice a hnědé vestičce. V šeru místnosti nešlo vidět, zda se usmívá nebo ne.
„Ani moc ne Petyre. Stihl jsem si jen projít jména všech dračích králů, než jsi přišel.“ Malíček jeho ironickou poznámku přešel bez povšimnutí.
„Jsem rád, že jsem to vůbec stihl ještě dnes Varysi. Cesta byla náročná.“
Varys se postavil do svitu svíčky a ruce zkřížil v úrovni pasu.
„Jistě, jistě. Byla tvá cesta úspěšná?“
„Byla. Troufnu si říct, že to bylo jednodušší, než jsem očekával.“
„Jseš si jistý, že tomu chlapci můžeš důvěřovat“ Varysův hlas zněl vyrovnaně a lehce lišácky. Kdyby ho Malíček neznal, nevěděl by, co si o něm má myslet.
„Jak si v tomhle světě může být člověk vůbec něčím jistý Varysi?“ Malíček přejel dlaní přes plamen svíčky a lehce sebou škubnul.
„Je to syn svého otce. Věřím, že ještě není tímto světem dost zkažený. Navíc už to není chlapec, je to daleko větší muž než ty. A to doslova.“
Následovala chvilka ticha, kdy si Malíček hrál s plamenem svíčky a eunuch si protáhl prsty na rukou. Atmosféra jakoby poněkud zhoustla.
„Co náš malý problém. Vyřešil si ho Petyre? Nerad bych, aby se něco pokazilo něčí nedbalostí.“ Varys nyní promluvil tišeji, ale o to vážněji. Malíček se na něj podíval a zkoušel odhadovat, zda má o něm Varys pochybnosti. Nemám rád pavouky.
Nasadil svůj elegantní výraz a znovu dlaní přejel po plameni svíčky.
,,Postaral jsem se o to. Nebylo to složité, měl to rychle za sebou. Měl bys ovšem vědět Varysi, že to dělám nerad.“
,,Jistě, každému dobrému člověku by to dělalo problém. Ale děláme to v zájmu dobré věci, není liž pravda.“ Eunuch se usmál a jeho hlas zněl znovu uvolněněji.
,,A co ten kovářův učeň Varysi? Předpokládám, že máš vše pod kontrolou.“
,,Ano Petyre, vše je pod kontrolou. Ovšem myslím, že bychom měli naše plány poněkud uspíšit. Jon Arryn začíná mít čím dál tím větší podezření. A chudák starý Pycelle neumí lhát.“
Malíček se na chvíli zamyslel.
,,Za Pycellem zajdu. Pokud vše půjde podle plánů, mohli bychom to stihnout do Joffreyho turnaje. Snad můj vzkaz obdrží Lysa co nejdříve.“
Varys přikývl, posunul se blíže ke svíčce a sfoukl ji. Malíček v náhlé tmě nic neviděl, ale ucítil kyselý zápach Varysových úst, až se mu zvednul žaludek.
,,Je na čase vzít věci pořádně do rukou. Loutky samy sebou nehýbou. Jo, a abych nezapomněl. Touží po tobě co nejrychleji Její výsost královna Cersei, neměl bys ji nechat čekat moc dlouho. Spousta můžu by dala cokoliv, aby po nich taková žena toužila.“ Malíček si povzdechl.
,,To je fakt, jenomže ona raději než mě, má své zlato. A kde mám pořád brát na ty královské rozmary peníze? Já bych si to s tou spoustou milerád vyměnil.“
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*
Cesta
Slunce pálilo a krůpěje potu se mu polehounku převalovaly po zpocené tváři. Odložil již téměř všechno oblečení, které měl, ale přesto mu připadalo, že je zabalený v huňatých kožešinách. Byly to teprve dvě hodiny, co znovu vyjeli od malého jezírka, ke kterému sjeli z královské cesty, ale mu to připadalo jako celá věčnost. Zatracené vedro!
Znovu se položil do vzpomínek na průzračně čistou vodu. Když se do ní ponořil, bylo to jako dotek luny. Chladivé a příjemné vlnky v jinak stojaté vodě jej objímaly, zlehka šimraly a dávaly mu pocit čistoty, lehkosti a svěžesti. Ležel tam, dokud se mu na rukou neudělaly varhánky tak škrobené, jako tváře hodně staré ženy. V té chvíli nechtěl nic jiného, než pozorovat vážky, jak poletují nad nedalekým rákosím a společně brouzdají v náhodných vzorech podél celého břehu. V těch chvílích se dokonce v myšlenkách vracel do Panenského jezírka, kde si jako malý hrával s ostatními dětmi v malé tůňce a tehdy si připadal opravdu šťastný. Místo toho se plahočil na konci skupiny na Hnědákovi a jediné, co ho objímalo, byly jeho zplihlé a zpocené vlasy.
Cedrik se úporně nebavil. Popravdě se vyloženě nudil. Když býval pouhým potulným rytířem, mohl si dělat, co chtěl. Tehdy by zůstal u jezírka celý den, dokud by nepřešlo vedro. Mám pocit, že se mi roztéká ruka. Jo, ona se fakt roztéká.
Jenomže vyrůstal jako syn lorda Panenského jezírka a měl určité vychování. Věděl, že je součástí skupiny doprovázející lady Lysu a bylo by přinejmenším nepatřičné, kdyby se od skupiny oddělil. I když si nebyl jistý, zda o něm lady Lysa vůbec ví, protože od odjezdu z Orlího hnízda s ním nepromluvila ani slovo. Ona jela se svým ukňouraným synem uprostřed celé skupiny, zatímco Cedrik se držel na konci. Celá skupina čítala snad jen třicet lidí, ale i tak byla mezi nimi vzdálenost několika metrů a Cedrik nechtěl nějak narušovat harmonii postupu. Společnost mu tak dělal pouze houf otravných much a Lothor Brune.
Postupem času si k sobě vytvořili přívětivý vztah. Lothor Cedrikovi vyprávěl o svém dětství, o tom, jak po smrti svého otce přišel na malý hrad Strašnobrloh, kde se pokusil napravit pošramocené vztahy s příbuznýma z Prasklého výběžku nebo o tom, jak se musel sám protloukat světem, přičemž se mnoho naučil, mimo jiné i o zbraních.
Cedrik zezačátku nevěděl, zda říct pravdu o svém původu. Nakonec však sám sebe ujistil, že svou část dohody splnil a proto není již tak důležité vystupovat jako kejklíř. Pravdu ovšem o tom, proč někdy nosí i šaškovský háv neřekl. A tak během cesty do králova přístaviště spolu zaháněli nudu, vyprávěli si příběhy nebo jen bezcílně mluvili. I když byl Lothor Brune docela tichý muž, Cedrik zjistil, že jeho společnost je mu příjemná. Zjistil, že možná našel opravdového přítele.
*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*