Bílý stín
(napsala: čejka)
Noc chutnala po krvi.
Zavětřil ji hned, jak se v otevřených dveřích nadechl nočního vánku. To, co ucítil před chvílí, všechen okolní hluk včetně řevu obra, i neurčitá hrozba, která ho zneklidňovala celý den, všechno se najednou spojilo a dalo smysl.
Nádvoří bylo plné dvounožců. Křičeli na sebe navzájem, někteří vyděšenými, jiní rozzlobenými hlasy. Vzadu, u vchodu do duté skály sahající do výšky jako prastarý, lišejníkem obrostlý zkamenělý strom, seděl obr. Zraněný, se skloněnou hlavou. Vedle něj leželo cosi, co bývalo členem cizí smečky, která sem nedávno přišla. Teď z toho tvora zůstala jen opuštěná hromádka masa a potrhané kůže z kovu.
Obr už nezuřil, přesto, až na jednoho, se od něj lidé drželi dál. Zvláštní, zdálo se, že si ho nevšímají. Shlukli se naopak kolem čtyř mužů v černém. Každý z nich držel v ruce dlouhý zub, jaký lidé rádi používali místo svých vlastních. Zdálo se, že by ti čtyři chtěli ostatním rozkazovat. Jak? Tahle smečka má přece vždycky jen jednoho vůdce.
Rychlým, elegantním skokem, se zlovlk dostal za hromadu polen, mimo světla pochodní, ukrytý v hlubokém stínu jako jeho část. Slyšel volání, kterým se ho kdosi snažil zastavit, ale nevěnoval mu pozornost. Naježil srst a znovu ochutnal noc. Jemný vánek mu přinesl stejné pachy jako předtím, tentokrát ale silnější. Pach obrovy krve, pach mrtvého z cizí smečky. A ještě jeden. Horký, čerstvý, povědomý. Žádný los, zajíc, nebo ovce. Voní jako moje vlastní krev. Vzpomínám si na ni. Tak jako každé zvíře, co si kdy léčilo jazykem svá zranění.
Pod nohama lidí, v krvi rozlévající se po zmrzlém sněhu, něco uviděl. Poznal to. Člověk. Další mrtvý člověk. Jenže ne obyčejný. Můj. Ten, se kterým jsem dřív tak často lovil, ten který mě vychoval. Zabili ho ti se zuby v rukou, členové jeho vlastní smečky. Takže teď chce být někdo z nich novým vůdcem?
Tiše se připlazil blíž. Lidé si ho nevšímali. Ti čtyři stáli kolem těla na zemi. Ale síla, kterou měli předtím, už je nedržela pohromadě. Servou se znovu, mezi sebou? Spíš ne. Přinejmenším na jednom z nich byl poznat strach. Má proč. Jeho za vůdce nikdo chtít nebude a možná ho teď i vyženou. Vždyť o slabochy nikdo nestojí.
Podívej se na ně, vyzval ho kdosi. Víš, co jsou zač?
Postavil se a stále mimo přímé světlo pochodní udělal pár opatrných kroků. Prohlížel si obličeje těch čtyř, jako to dělají lidé, a zároveň se snažil určit jejich pach. Znal je, samozřejmě. Bývali to platní členové smečky. Teď to jsou vrazi, napadlo ho. Vrazi, kteří místo aby svého bratra vyzvali k boji a dokázali, že jsou lepší, zaútočili v přesile. Takoví sem nepatří.
Zkusil se ještě přiblížit. Už jim byl skoro na dosah. Ta krev je opravdu moje, uvědomil si najednou. Ublížili… mně? Ve chvíli, kdy jsem útok nečekal, a proto jsem se nemohl bránit. Proč? Proč to udělali, když jsem jim věřil? Proč, když si předtím lepšího vůdce nenašli a ani teď žádného nemají? Myslí si, že dosáhli svého. Jenže já tu neležím jako jejich stržený úlovek.
Dlouhým skokem se vrhl po zbabělci, co právě odložil svůj kovový zub. Zakousl se mu do hrdla. Silně stiskl a hned zas pustil; věděl, že prokousl tepnu. Zatímco muž umíral, byl už na řadě další. Svoji zbraň sice ještě držel, ale nestačil ji použít. Za chvíli se i on dusil vlastní krví.
Zbývali dva. Zbytek smečky se stáhl. Ti, co stáli nejblíž, křičeli varování na ostatní. Někteří vzali do rukou kusy dřeva, jiní si chystali vlastní kovové zuby, dlouhé a lesklé. Dva zrádci se opřeli zády k sobě. Rozhlíželi se kolem a snažili se dostat k osvětlenému otvoru do lidského doupěte. Nesmím ji to dovolit. Tam by mi unikli.
Skok a další z dvounožců ležel na zemi se zakrváceným obličejem. Druhý se bránil lépe a jeho dráp nechal mělkou stopu v bílé srsti útočníka. Jenže na víc už neměl čas; konec si pro něj přišel hned s dalším nádechem. Zlovlk se hned pak vrhl na zraněného, který se zatím pokoušel zvednout. Místo do ucha a tváře mu tentokrát zabořil tesáky do hrudníku a počkal si na poslední úder srdce. Zabít mě není tak snadné, pomyslel si.
Zvedl hlavu a zadíval se na ostatní dvounožce. Ti stáli kolem, najednou ztichlí, bez křiku. Dokonce sklonili i své kovové zuby. Zdá se, že s nimi bojovat nemusím.
Dovolil si proto opustit svou kořist a přešel k muži, kterého zabila jeho smečka. Leží tu on nebo já? Jsem člověk nebo zvíře?
Bílý zlovlk se tiše stulil u těla v černém plášti. Ještě jsem neodešel, i když si to ti lidé kolem myslí, řekl si. Zůstal jsem tady. A jsme tu teď oba, v jednom těle, společně.