Služba rytíře

SLUŽBA RYTÍŘE

(napsala: čejka)

 

„… v jedné byla shromážděna dračí krev…
… sedm vajec na počest sedmi bohům, přestože nás králův septon varoval…
… pyromanceři…
… divoký oheň…
… plameny se vymkly kontrole … sahaly až k nebesům … sálaly tak neuvěřitelným teplem, že…
… sice zemřel, ale ke cti lorda velit…“

(Svět ledu a ohně – dochované úryvky ze zápisků arcimistra Gyldayna)

 

Dračí vejce ležela na oltáři zasvěcenému Sedmi vystavená všem přítomným na očích, každé jiné barvy a vzoru, uložené ve svém hnízdě z nejjemnější vlny a brokátu. Vypadala křehce jako sklo, nádherná jako drahokamy a pokrytá jemnými šupinami odrážejícími světlo tak, jako by do nich někdo zatavil zlato a stříbro. Kromě toho, že představovala majetek, na jaký nemohl dosáhnout nikdo kromě Targaryenů, byla zároveň dokladem jejich původu.

„To jsou všechna, co ještě zbyla v Západozemí, že?“ Starý muž, lehce shrbený, s dlouhým řetězem a s prstenem, jaký mohl nosit jen jeden z arcimistrů, přistoupil blíž. „Přiznám se ti, lorde veliteli – nevěřil jsem, že se podaří je shromáždit.“

„Králi na tom velmi záleželo.“ Dunk přešlápl z nohy na nohu. Tenhle večer bude nejspíš hodně dlouhý. Ráno ještě delší; jedině snad, že by se splnilo to, proč jsme sem přišli. Kvůli Eggovi doufal, že dnešek dopadne, jak má, a alespoň z jednoho vejce před nimi se vylíhne drak, jenže sny a skutečnost se od sebe bohužel často liší. Draci zmizeli ze světa už dávno a podle leckterých příběhů, co spolu ve Východozemí vyslechli, je to možná dobře. Egg to ale nechce přijmout. Narovnal se. Rád by si dal s ostatními pohár dobrého vína, ale kvůli bílému plášti na ramenou měl teď své povinnosti. „Zúčastníš se také obřadu, pane?“

„Jen jako pozorovatel.“ Arcimistr potřásl hlavou. „Nabídl jsem sice králi svou pomoc, ale zdá se, že Citadela tentokrát zůstane stranou. Jsem ovšem vděčný, že tu vůbec mohu být. Jeho Veličenstvo naštěstí přihlédlo k práci, kterou jsem za poslední léta vložil do sepsání historie královského rodu, a dovolilo mi v ní pokračovat. Velmistra Pycelleho přitom odstavili úplně. Prý o dnešku vůbec neví a raději ho nechali se zbytkem malé rady v hlavním městě. Nedivím se. Pycelle nikdy nebyl nakloněn podobným… experimentům.“

„Chyba. Mohl se dnes dobře pobavit.“ K jejich rozhovoru se bez pozdravu přidal další muž, asi pětadvacetiletý, pružný, stříbrovlasý šlechtic, oblečený v honosném oděvu z černého a rudého hedvábí, s dlouhými cípy na elegantně střižených rukávech. Kromě vzhledu bylo i podle jeho chůze zřejmé, že se jedná o Targaryena. „Slyšel jsem, jak lehce ostatní spolkli tu historku o uvítání nového dědice.“ Zasmál se, jako kdyby právě zaslechl dobrý vtip. „Slavnost k narození Jaehaerysova vnuka – proč ne? Ale dračí vejce? Když mi řekli, abych s sebou vzal to své, chtěl jsem na oplátku znát pravdu. A tady ji máme. Další pokus o vzkříšení draků… Na ten se rád podívám.“

Starce tím zjevně vyvedl z míry. „Odpusť, Výsosti, myslel jsem…“

Princ pokrčil rameny. „Můj otec zemřel už dávno, Gyldayne. Škoda že se rozhodl odejít tak brzy. Kdyby ještě rok počkal…“ Mávl rukou, znovu se zasmál a opustil je.

Arcimistr se za ním beze slova díval. Pak si odkašlal a řekl tiše, aby ho slyšel jen Dunk: „Asi bychom za to měli znovu poděkovat Sedmi. Když si představím, že by nám vládl princ Maegor nebo jeho otec… Jediný rozdíl je v tom, že Aerion Targaryen byl skutečně šílený, ale jeho syn ho úmyslně napodobuje. Nechtěl jsem se ho dotknout, ovšem zdá se, že smutek ze ztráty otce už ani nepředstírá. Velká škoda, že si jej král hned po svém zvolení nevzal pěstounské péče. Pak by snad chlapce to nešťastné jméno tolik nepoznamenalo.“

Dunk musel s arcimistrovým názorem souhlasit. O princi Maegorovi slyšeli už leccos – a na jeho otce nemohl zapomenout nikdy. Starší králův bratr Aerion, řečený Jasný plamen, byl tak posedlý touhou po dracích, že se chtěl dokonce s pomocí divokého ohně v jednoho z nich proměnit. Dunkovi se tento muž vryl navždy do paměti, stejně jako slib, který dal kdysi jeho umírajícímu strýci v Ashfordu. Některé dary se nedají vrátit, jen přijmout, pomyslel si. Aerion mě chtěl zmrzačit a pak dokonce zabít, ale bohové mu tehdy zaplatili životy lepších mužů, než jsem byl já. Korunu nakonec dostal Egg, který si nepřál nic víc než být na mém místě, a teď je z něj Aegon, pátý král toho jména. Sloužil jsem, jak jsem uměl, alespoň jemu. Setřásl ze sebe smutnou vzpomínku a vrátil se k původnímu tématu. „Slyšel jsem, že jste k dnešku přece jen něčím přispěli.“

„Ano.“ Gyldayn vypadal potěšeně. Na oltáři poblíž vedle dračích vajec stálo několik nádobek rozličných tvarů. Některé tmavé a objemné, vytesané z kamene, jiné menší, vydlabané z ebenového dřeva či vyrobené v dílnách myrských sklářů. Jedna z nich, malá, se širokým hrdlem a zabroušenou zátkou, obsahovala zvláštní temnou, opalizující tekutinu. Arcimistr vzal nádobku opatrně do rukou a ukázal Dunkovi, že tekutina uvnitř tak zhoustla, že ji téměř není možné přelít. „To jsou poslední zbytky dračí krve, kterou si král vyžádal od nás a od pyromancerů,“ řekl. „Je smíchaná se silným vínem, jinak by už dávno ztuhla a rozložila se.“ Odložil nádobku zpět. „Vejce mají být sice zasvěcena našim Sedmi bohům, ale domnívám se, že jinak má celý obřad původ daleko na východě. Předpokládám, že vychází z toho, co se král o dracích dozvěděl na své cestě do Ašaje. O tom víš asi víc než já, že, sere?“ Zamyslel se. „Podle záznamů mých předchůdců ve starších kronikách se zdá, že šance na vylíhnutí závisela kromě štěstí především na majiteli dračího vejce. Proto se vlastnictví draka a schopnost jej ovládnout považovaly za potvrzení práva na trůn. Jenže kdoví, co se dřív dělo ve Valyrii nebo pod Dračím kamenem. Nejhlubší chodby pod pevností včetně té, kde zůstaly zbývající snůšky, se zhroutily při zemětřesení za vlády krále Maekara a už se je nepodařilo znovu otevřít. Na rozdíl od Králova přístaviště létali draci nad Dračím kamenem vždy volně, takže mohli dělat věci, o kterých dnes nemáme ani tušení. V každém případě bude nesmírně zajímavé sledovat, oč se Jeho Veličenstvo dnes pokusí.“ Zadíval se na čedičovou mísu se širokým okrajem o průměru pěti stop, která ležela na volném prostoru v přední části síně. „Jen se obávám, že k Sedmi se ve staré Valyrii nejspíš nikdo nemodlil.“

U prostřeného stolu se právě začínali scházet další hosté. Starý muž je počítal. „Princ Duncan a jeho paní. Jsem moc rád, že ji zase vidím. Škoda že nejezdí ke dvoru častěji.“

Dunk se usmál. „Jednou se mi svěřila, že jí Rudá bašta připomíná vězení.“

Arcimistr pokýval hlavou. „Nu, pro ženu jako lady Jenny musí být těžké žít v hlavním městě. Vždyť vyrostla ve volném kraji, svobodná jako laň. A všichni přece víme, kdo valnou část královského paláce postavil. Snad i tamní zdi a věže se oddechly, když se zbavily Maegora I. Toto místo je naštěstí mnohem přívětivější.“

Dveře v zadní části síně se otevřely znovu. Protože vedly na křižovatku chodeb se zkratkou do nejlepších komnat v jižním křídle, mohli tudy vejít jen nejbližší příbuzní krále. Jedním z nově příchozích byl hubený, bledý muž s krátkým světlým vousem.

„Jeho Výsost korunní princ, samozřejmě.“ Druhý králův syn, Jaehaerys, získal svůj titul před dvaceti lety, poté, co se jeho starší bratr vzdal nároku na trůn kvůli své manželce. To, že princ Duncan tehdy kvůli dívce nejistého původu odmítl snoubenku z rodu Baratheonů, byla pro jejího otce tak těžká urážka, že vedla až ke vzpouře. Tu se naštěstí nakonec podařilo uklidnit díky rozhodnutí sporu v božím souboji a náhradou za neuskutečněný sňatek se pak nejmladší králova dcera Rhaelle provdala za dědice Bouřlivého konce. Západozemí tak pokus o rozbití přestálo; jen zpěváci od té doby skládali písně o lásce zaplacené královskou korunou.

Jaehaerys do síně nepřišel sám – doprovázeli ho jeho dcera a syn. Čtrnáctiletá princezna Rhaella očekávala již brzy narození svého prvního potomka a oslavu této události považovali všichni nezasvěcení za jediný důvod dnešního rodinného setkání. Aerys, její bratr a podle zvyku Targaryenů zároveň manžel, šel několik kroků za ní. Přestože byl o rok starší, působil proti ní naopak mladším dojmem. Stejně tak se i choval. Místo aby se věnoval své ženě a pomohl jí usednout u stolu, zamířil hned k oltáři s dračími vejci a začal si jedno po druhém prohlížet. Oči mu přitom zářily vzrušením jako chlapci, mezi které podle věku vlastně ještě patřil.

Další příbuzné už stráž uvedla do síně hlavním vchodem. Nejvýznamnějšími hosty mezi nimi byly královy sestry. „Princezny Daella a Rhae. Vzpomínám si, jak je muži kdysi obletovali,“ usmál se arcimistr. „K lítosti bohů byl však jen málokterý z nich dost bohatý a urozený, aby tak mohl činit s vážnými úmysly. Navíc se předpokládalo, že aspoň ta starší uzavře tradiční sourozenecký sňatek.“

Myslel tím princeznu Daellu. Ta právě překročila šedesátku a z někdejšího půvabu jí už mnoho nezbylo – snad jen oči, které na ní jako jediné prozrazovaly valyrijskou krev. Princezniny rysy zděděné po dornských předcích začínaly být příliš ostré, kůži měla povadlou a suchou. Dlouhé vlasy dávno ztratily svou hebkost a místo stříbra připomínaly spíš špatně vyleštěnou ocel; přesto se stále držela zpříma. Ještě v době, kdy byla dítětem, se její starší bratři zavázali jinde, měla se proto vdát za svého čtvrtého, nejmladšího bratra – právě toho, kterému nakonec nečekaně připadl trůn. Jenže Aegon se nejdřív odmítal oženit, a tak museli Daelle najít jiného manžela. Ten naneštěstí zemřel příliš brzy a bez potomků. Princezna se pak, jako zdánlivě neplodná, vdala znovu za jednoho z jižanských lordů, který byl právě po ruce. Ani po letech neslevila nic ze své hrdosti a dávala najevo, že to ona se měla stát manželkou prince a potom královnou. Dnes večer si vzala temně nachové šaty zdobené ametysty a kromě dalších výrazných šperků také medailon se čtyřmi trojhlavými draky. Její jediný syn byl nevrlý, zamračený muž, který si od ostatních hostů držel odstup. Odměřenost z křivdy, kterou na něj jeho matka přenesla a kterou oplýval, naštěstí vynahrazovaly jeho děti – dívka a čtyři chlapci ve věku od čtrnácti do dvaceti let.

Mladší králově sestře, princezně Rhae, bylo sedmapadesát. U ní se na vzhledu projevila spíše krev rodu Dayneů po matce. „Barvíři z Tyroše jsou pro ženy v tomto věku požehnáním,“ poznamenal arcimistr, když si ji prohlédl zblízka. Měl pravdu – Rhae se rozhodla skrýt, že se zlato z jejích kadeří už vytrácí, a tak původní rovnováhu mezi ním a stříbrem změnila ve prospěch prvního kovu. Obarvení vlasů jí na pohled ubralo léta; bohužel, s jinou vadou na kráse už se tak lehce vypořádat nemohla. Po zranění při jednom nešťastném pádu na palubě lodi kulhala a kvůli špatné pohyblivosti také výrazně ztloustla. Otec ji jako dívku zasnoubil s ovdovělým lordem Velaryonem, jenže tento rod, který dříve patřil k nejpřednějším v říši, v posledních desetiletích značně zchudl a upadl. Rhae dala proto přednost bohatému, dobrodružně založenému myrskému šlechtici, s nímž původnímu ženichovi těsně před plánovaným sňatkem z Tříště utekla. Po několika letech na cestách, když se vše uklidnilo, našli manželé svůj domov ve Starém Městě.

Vzhledem k minulosti a přetrvávající náklonnosti Rhae k magii král své sestry zase tak často nezval; jenže tentokrát byla jejich přítomnost nutná. Obě totiž stále vlastnily dračí vejce, která dřív dostával každý Targaryen hned po svém narození. Jejich zesnulá neteř, princezna Rhaelle, se svého vzdala po sňatku s Ormundem Baratheonem a princ Duncan učinil totéž ještě předtím, v době, kdy dal přednost ženě svého srdce před korunou. Královy sestry ale tak velkorysé nebyly. Dnes si k tomu rozhodnutí jistě blahopřály, protože pozváním na slavnost získaly příležitost vrátit se zpátky na výsluní. Obě si s sebou přivedly také svá vnoučata. Důvod byl zvlášť u Rhae tak zjevný, že ho pochopil i Dunk. Šlo o nejmladšího dědice říše. Aerys a Rhaella budou mít sice s velkou pravděpodobností ještě další děti, nicméně všichni věděli, že král není z posledních dvou incestních svazků v rodině nadšen a o pokračování v této staré tradici vůbec nestojí. To dávalo královým sestrám naději spojit se znovu s hlavní větví rodiny.

Protože byli pozváni všichni příbuzní, přijela také králova neteř, princezna Vaella. I její otec, Daeron, zemřel příliš brzy, než aby mohl převzít trůn. Ji pak vyloučila z následnictví hlavně skutečnost, že rozum, co jí byl dopřán, stačil sotva pětiletému dítěti. Kvůli tomu neměla právo na dračí vejce, ani se nikdy nevdala, i když několik zájemců o její ruku se přece jen našlo. Samozřejmě stáli pouze o moc a postavení, na Vaelle samotné nikomu z nich nezáleželo.

Arcimistr přimhouřil oči. „Zdá se, že jsme tu všichni. Jen z Bouřlivého konce zatím nikdo nepřijel.“

Dunk zavrtěl hlavou. Svým způsobem to byla úleva. Baratheony jsme na slavnost pozvat museli, ale aspoň už není nutné přemýšlet na tím, jestli by tu měli být i dnes večer. „Prý poslali dalšího krkavce?“

Starý muž přikývl. „Ano. Pták se zřejmě cestou zatoulal, takže podle data na dopisu předpokládám, že by sem měl lord Ormund se synem dorazit co nejdříve. S trochou štěstí snad ještě včas na hostinu chystanou po narození dítěte.“ Zašmátral rukou po holi. „Raději bych měl jít složit poklonu dámám, které nás navštívily. Myslím, že tu nebudou mít mnoho obdivovatelů a mohly by se cítit dotčené.“ S úsměvem se rozloučil a na svůj věk jistým krokem přešel k hlavnímu stolu. Z pokrevních příbuzných však kromě Steffona Baratheona chyběl ještě jeden, kterého arcimistr nezmínil. Šlo o muže, co pozvání dostal, přestože dračí vejce už dávno nevlastnil, o muže, který se kdysi svého práva na korunu po uvážení zřekl sám. Byl to třetí a jediný žijící králův bratr – Aemon Targaryen, vázaný kromě mistrovského slibu už mnoho let i přísahou Noční hlídky.

Když se všichni hosté po úvodním přípitku usadili, začala večeře. Byla krátká, pouhé čtyři chody. Sluhové pak odklidili zbytky jídla a vyměnili ubrusy. Na nich se octly čisté talíře a poháry, vedle nich mísy se studenými pečeněmi, paštikami, zákusky a nejrůznějším ovocem a samozřejmě konvice naplněné podle chuti hostů oslazenou vodou, vínem, medovinou a zámořskými likéry. Další džbány s vínem čekaly, až na ně přijde řada, na bočním stole. A teprve když se poslední ze sluhů vrátil zpět do kuchyně, došlo konečně na tajný obřad, kvůli kterému se tu ve skutečnosti všichni členové rodiny sešli.

Byl zahájen dlouhou společnou modlitbou. Vedl ji králův septon, který nejdřív poklekl před oltářem a první věty jen šeptal; zřejmě se, před tím, co mělo následovat, chtěl pomodlit sám za sebe. Dunk ho docela chápal. Nejspíš žádá bohy o odpuštění. Oltář mimo septum – to se musí zdát divné všem a jemu nejvíc. Jenže to, co chce Egg dnes zkoušet, by se mezi sochami bohů a lavicemi zapuštěnými do dřevěné podlahy provést nedalo. Takže jsme tady, ve velké síni.

Po chvíli septon vstal a sedmkrát obešel oltář s krystalem lámajícím světlo do barev duhy. Teď už mluvil nahlas a postupně se obracel ke všem bohům, aby je požádal o jejich přízeň. „Ať Sedm milostivě shlíží na Jeho Veličenstvo. Ať se na něj Matka laskavě usměje a Stařena ukáže pravou cestu ke splnění jeho přání. Ať Válečník i Otec pomohou drakům otevřít cestu zpět. Ať je Cizinec propustí ze své náruče.“ Zmínit takto jmenovitě boha smrti bylo rovněž velmi nezvyklé. Jenže i on byl jedním ze Sedmi, a stejně důležitý, tentokrát možná ještě víc než všichni ostatní. Král ho proto nechtěl opomenout, což byl i důvod společného oltáře namísto obvyklých sedmi, vyhrazených každému bohu zvlášť. Nikdo z přítomných by totiž jistě nechtěl zasvětit své dračí vejce Cizinci. Septon ovšem dával jasně najevo, jak jsou mu všechny tyto změny proti mysli. Dokonce svou účast na obřadu původně odmítl, neboť podle jeho názoru se příliš blížili hranici svatokrádeže a donutil ho k tomu nakonec až přímý rozkaz. Na oltář se proto díval s bázní a na nádobky s přísadami se zřejmým odporem; zvlášť štítivě se držel stranou hlavně od té, v níž se nacházela dračí krev.

Po dokončení modlitby ustoupil septon stranou. Místo něj začali k oltáři postupně přicházet Targaryenové, kterým dosud patřila dračí vejce – všichni princové kromě Duncana, tři princezny, král. Každý z nich vzal své vejce a vložil do kamenné mísy. Pak je polili připraveným lampovým olejem. Aegon sám nakonec olej zapálil dlouhou svící.

Oheň v míse klidně hořel a mírně čadil; kouř zvolna stoupal nahoru k výduchům pod střechou. Vejce se hřála v objetí plamenů a sála jejich teplo. Avšak místo aby se přitom pokryla tmavým nánosem sazí, zářily jejich barvy naopak jasněji, jako kdyby posilovala oheň a zároveň ho sála do sebe. Povrch vajec se začal lesknout jako vodní hladina při odrazu slunce. Všichni je s napětím pozorovali; dokonce i princ Maegor, přestože mu celou dobu hrál na tváři jakýsi úšklebek. Doufá, navzdory svým slovům, že se mu přece jen vyklube drak? To bylo poslední, co by si Dunk přál. Proč jen musel Egg tak tvrdohlavě stát na svém? Šest nebo sedm – možná by ten rozdíl bohům vůbec nevadil.

Ať už však byli bohové s obřadem spokojeni či ne, prozatím svou vůli neprojevili jinak než mlčením. „To je všechno?“ zeptal se princ Maegor, když olej dohořel. V jeho hlase bylo jasně znát opovržení.

„Ne.“ Král sáhl do mísy. Sykl, když se prsty nechtěně dotkl horkého kamene; zelenobílé vejce, které vyňal, bylo však naprosto studené. „Jen začátek. Chtěl jsem vidět, co udělají v ohni. Proto jsme začali s trochou obyčejného oleje.“

„Ach tak. Jenže není nebezpečné zkoumat je najednou?“ dovolil si otázku arcimistr.

„Možná.“ Král pokrčil rameny. „Ovšem pokud žádáme o pomoc Sedmi, musí být všechna pohromadě. Víc jich bohužel nemáme.“

„Doufejme, že po dnešku tomu již brzy bude jinak.“ Představený cechu pyromancerů, který zatím stál opodál, předstoupil a hluboce se uklonil. „Připravili jsme pro Jeho Veličenstvo ten nejlepší lampový olej, jaký je k dostání. Kromě toho, co právě shořel, je ten zbývající obohacen přísadami, které zvýší teplotu plamene.“ Ukázal na řadu džbánů úhledně vyrovnaných u zdi, označených barevnými pečetěmi a hlídaných dvěma akolyty z jeho cechu. „A pokud by ani to nestačilo, máme zde ještě jinou, mnohem účinnější látku.“

Když vzplál olej z druhého džbánu, rozvinul král zašlý, otrhaný svitek, podle vzhledu z ještěří kůže. Začal z něj nahlas číst; hlas mu podle obsahu nabíral na důrazu a pak zase klesal. Dunk jen stěží občas zachytil povědomé slovo. Ostatní na tom však byli o něco lépe a zvlášť arcimistr Gyldayn naslouchal velmi pozorně. Mimoděk si přitom mnul prsty, v nichž mu chyběl obvyklý brk. Za jiných okolností by si už chystal poznámky pro své spisy, jenže tentokrát k tomu zřejmě nedostal svolení.

„Oč jde?“ zeptal se ho Dunk.

„Ani já nerozumím úplně všemu,“ přiznal se arcimistr. „Jde o starou formu valyrijštiny, avšak zdaleka ne čistou. Rozeznávám v ní příměsi dialektu Ghisu, Elyrie a dalších východních jazyků. Nakolik ale chápu jejich smysl, pak jde o – uvítání.“ Několik dalších vět se Dunkovi pokusil přeložit. „My, co jsme jedno, čekáme na tvé probuzení ze tmy. Podám ti ruku. Najdu ti potravu, budu tě chránit. Převedu tě z… nebytí do našeho světa.“ Svraštil široké prošedivělé obočí. „Bezpochyby jde o formuli určenou spícím drakům. Má jim dát najevo, že jsou tu očekáváni.“

Jenže ani druhý pokus, provedený s olejem, jehož plameny střídaly barvu mezi rudou a purpurem, nebyl úspěšnější. Následoval tedy třetí džbán se zlatou pečetí, a když jeho obsah dohořel, sáhli pyromanceři po čtvrtém, označeným bílým voskem. Po zapálení ohně zopakoval septon svou úvodní modlitbu a postupně byla použita i většina z přísad na oltáři. „Železná ruda, tři druhy sopečného písku,“ mumlal si pro sebe arcimistr Gyldayn. „Měsíční kameny. Drápy tygra a ostnochvosta, bezpochyby. Směs bylin – vzhledem k tomu, že jsou většinou rozdrcené, mohu jejich druhy jen hádat. Ale většina z nich prý pochází z Aegonovy zahrady v Dračím kameni. Musím se na to ještě zeptat Jeho Veličenstva. Nu a vidím tu dokonce úlomky z rohu jednorožce.“

Před zapálením oleje z předposledního, modře označeného džbánu byla konečně přidána i část dračí krve. K ní se plameny chovaly velice zvláštně. Nejdříve ustoupily; zdálo se, že váhají. Barvy dračích vajec potemněly, jako když zhasne lampa. Krev, původně tmavá, žárem naopak zprůsvitněla a začala zářit zevnitř jako skleněná svíce. „Kdoví, proč ji král vlastně použil,“ zašeptal arcimistr. „Nevzpomínám si, že by to udělal někdo před ním.“ Rozhlédl se kolem. „Jestli vás smím požádat, raději se od ohniště trochu vzdalte,“ požádal nahlas všechny přítomné. „Nevíme, co se může stát, Veličenstvo,“ dodal pak omluvně ke králi. „O ničem podobném jsem zatím nikdy neslyšel.“

Plameny se ještě chvíli držely zpátky, jako vojáci před ztečí. Pak se najednou vrhly vpřed a dračí krev se sykotem pohltily. Vyšlehl silný sloup bílých, žhavých jisker, které zapraskaly hlasitě jako výkřik. Ten zvuk zůstal na okamžik viset ve vzduchu zřetelný a hmotný stejně jako kus otesaného kamene. Dunk měl pocit, že snad dokonce i zaslechl něčí hlas. Všichni stáli a napjatě čekali, co se stane. Několik úderů srdce splynulo v jeden jakoby mimo čas…

A pak se náhle cosi zlomilo. Síla, před chvílí zřejmá a skoro hmatatelná, byla pryč. Jako když vítr rozfoukne mlhu, jako když s posledním úderem sekery padne stoletý strom. Zůstaly po ní jen jiskry a když zhasly, hořela už krev tiše, téměř bez kouře.

Kouzlo však neodešlo beze stopy. Nerozplynulo se ve vzduchu, změnilo se. Vždyť jestli může být oheň černý, pak tenhle je, pomyslel si Dunk. Navíc se cosi zvláštního dělo s vejci. Nebyl si jistý, jestli vidí dobře, ale pohled na krále ho přesvědčil, že není sám. Zdálo se, jako by se skořápka vajec začínala místy rozpouštět; kolem se šířil zvláštní, pronikavý, aromatický pach. Aegon si vzal rychle zpátky svůj svitek a četl zbývající části zaklínání. Některé pasáže už ale arcimistr odmítl Dunkovi překládat. „Jeho Veličenstvo opět žádá o přízeň vyšší moci. Teď ale mnohem důraznějším způsobem než předtím. Některé věty mohou mít sice dvojí výklad, jenže… myslím si, že i ten mírnější by náš milý septon jen těžko snesl. A to se domnívám, že tato část textu původního rituálu byla na přání krále upravena.“

„Proč?“ zeptal se Dunk.

„Odhaduji tak z popisu jednotlivých bohů. O Matce říkáme, že je laskavá, u Otce hledáme spravedlnost a ochranu, u Stařeny moudrost. Jenže tady se u každého z nich mluví o rozdrcení nepřátel, o síle, jaké není rovno… Řekl bych, že jména našich Sedmi jen nahradila původní kruté bohy staré Valyrie.“

Oheň hořel dál, temný a pochmurný. Občas z něj vyšlehl plamen připomínající černý spár; Dunk měl pocit, že snad v jednom okamžiku dokonce zahlédl i tvora, kterému patřil. To není možné, pomyslel si. Tak strašnou magii jsme přece vyvolat nemohli.

Dračí krev však už dohořívala a hrozivé přízraky naštěstí zmizely. Zklidnělé plameny se vracely ke své původní barvě a skořápky vajec vypadaly zas stejně neporušeně jako předtím. Po černém ohni zbyly jen šedobílé stopy vypálené do kamene. Tolik námahy a k ničemu, pomyslel si Dunk. Slyší nás vůbec bohové? Zajímají je naše přání, nebo se jimi prostě jen baví?

Král odložil svitek a podíval se na Dunka. Ani nemusel nic říkat – bylo jasně vidět, jak ho neúspěch roztrpčil.

„Máme otevřít poslední džbán, Veličenstvo?“ zeptal se mistr pyromancerů.

Aegon jen mávl rukou. „Jistě.“

Pyromancer ochotně sňal pečeť, vytáhl zátku a plameny vzplály znovu. Král však svůj svitek odložil, mlčel a nechal na akolytech, ať znovu zkusí všechny přísady, jen tentokrát už bez dračí krve.

Pro ostatní bylo čekání na zázrak také příliš dlouhé a svá místa u ohně opouštěli. Chlapci se hladově pustili do připraveného občerstvení, dospělí muži obklopili stůl s vínem. Princezna Daella si dala zavolat septona, načež ho začala vyslýchat ohledně detailů církevních obřadů konaných pro členy královské rodiny. Dívky vytvořily hlouček kolem princezny Rhaelly a lady Jenny a předháněly se ve vzájemných lichotkách. Kdosi si nahlas stěžoval, že tu kromě hudebníků chybí i šašek.

Našel se ale někdo, komu klidnější chvíle naopak poskytla vhodnou příležitost k uskutečnění vlastních plánů. Rhae, mladší králova sestra, přešla na uvolněné místo vedle něj a nejdřív se společně s ním jen dívala do plamenů, teď velice klidných. Pak opatrně začala: „Drahý bratře, vážím si toho, že jsi mne sem pozval. Možná že jsme si dřív pokaždé nerozuměli, ale teď, když už jsou jisté věci za námi…. Smím se tě na něco zeptat?“

Aegon odtrhl oči od ohně. „Jistě. Co si přeješ?“

Rhae se ohlédla po princi Jaehearysovi. „Vím, že poslední svazky v rodině ti velkou radost neudělaly,“ řekla polohlasem. „Chci, abys věděl, že s tebou souhlasím. Sourozenecké sňatky jsou naší výsadou, ale nic by se nemělo přehánět, že?“ Položila mu zlehka ruku na paži. Král ji nesetřásl, takže vemlouvavým hlasem pokračovala: „Zato manželství bratranců a sestřenic jsou zcela běžná i mezi prostým lidem. Nevadí dokonce ani církvi. A ve spojení, který ti chci navrhnout, by šlo o ještě vzdálenější příbuzenství. Prohlédl sis mou vnučku Alyssu, jak vyrostla do krásy? Za obrat měsíce jí bude dvanáct. Kdyby se Rhaelle narodil chlapec, těžko bys pro něj našel spanilejší urozenou dívku.“ Při těch slovech zkoumavě pohlédla na svého bratra. Ten se zamračil, takže rychle pokračovala: „Naerys ti nenabízím, ta je zasnoubená, ovšem, pokud bys hledal mladší nevěstu, mám ještě Jocelyn, teprve devítiletou. Daella má jen čtyři vnuky a Helaenu, které už bylo sedmnáct. Až váš chlapec chlapec doroste do věku, kdy by se mohl stát otcem, bude ta holka stará jako Zeď.“

Aegon pokrčil rameny. Barva jeho hlasu neprozrazovala nic o tom, co si o její druhé nabídce myslí. „Co když se narodí děvče?“

„To bude ještě snazší.“  Rhae se pobaveně zasmála. „Věkový rozdíl by přece zdaleka nehrál tak velkou roli. Kdyby se Aerysovi – bohové chraňte – něco stalo, získali byste dalšího muže targaryenské krve. Děti by dokonce mohly uzavřít sňatek už teď a…“

„Budu nad tím uvažovat. Děkuji.“ Král se své sestře vyprostil. „Zdá se, že máš přehnanou důvěru v mé schopnosti nařídit ostatním, co mají dělat.“

„Jak jinak.“ Princezna se mírně uklonila. „Ty přece vládneš. Aerys je ještě velmi mladý a pokud jde o jeho otce – pochybuji, že by se ti Jaehaerys odvážil znovu odporovat.“

Náhle zmlkla. Jejich rozhovor byl sice tichý, jenže i tak vzbudil pozornost. Kromě arcimistra zaujal především princeznu Daellu, která přerušila septonův výklad a obrátila se ke svým sourozencům, aby je lépe slyšela. Rhae proto rychle změnila téma. Začala mluvit o posledních novinkách z jihu a hned poté je zašla sdělit i své sestře, aby ji uklidnila. O něco později ale vyhledala prince Jaehaeryse. Tentokrát Dunk uslyšel z rozhovoru jen pár vět: „…jistě bys tím potěšil svého otce. Kromě Steffona Baratheona nenajdeš nikoho, kdo je vám bližší rodem a…“

Jestli její dohazovačský plán tentokrát uspěl, Dunk nedokázal posoudit. Korunní princ své tetě naslouchal, občas jí zdvořile kývl na souhlas a nakonec se s ní rozloučil, aby ho mohl v roli posluchače vystřídat starý arcimistr. „Zdá se, že si moje sestra myslí, že by mohla mít větší úspěch jinde,“ prohodila k němu a k Dunkovi Rhae. Princezna Daella se právě s úsměvem bavila s Maegorem Targaryenem a společnost jim k tomu dělala hezká tmavovlasá dívka. Rhae nad tím potřásla hlavou. „Já sama bych ovšem touto cestou nikdy nešla. Vy možná nevíte, oč jde, ale my máme přátele za mořem.“ Ztlumila hlas. „V Západozemí se drží Maegor hodně zpátky. Má sice pověst divokého mladíka, jenže právě to leckomu imponuje a hodně lordů ho u sebe rádo přivítá. Ovšem na Lysu – a tam jsou přitom zvyklí na leccos – už k němu lidé zdaleka tak pohostinní nejsou. Vím třeba o dceři jednoho tamního šlechtice, se kterou se měl údajně zasnoubit. To děvče teď jen těžko někoho okouzlí, protože…“ Zmlkla, neboť zjistila, že ji se zvědavostí začínají poslouchat i další hosté. „V každém případě,“ zakončila rychle bez dalšího vysvětlení, „Daella by mi sice uvolnila pole, ovšem jestli jí na její vnučce jen trochu záleží, dělá velkou chybu.“

Intriky a celý rod Targaryenů pohromadě – vzduch v síni začínal houstnout a nebylo to zdaleka jen kvůli kouři z ohně. Dunk potřásl hlavou. Uvědomil si, že musí na ven, aspoň na chvíli. V tuto hodinu by jindy spal a rozhodně nestál o ostudu dát se vidět, jak mu padají víčka. Ve službě u dvora si sice zvykl často ponocovat, ale teď už mu pomalu táhlo k sedmdesátce, a mnohem raději držel stráž až po půlnoci, kdy pro něj, na rozdíl od večera, bylo snadné zůstat vzhůru. Jenže přepych odpočinku si dnes dovolit nemohl. Využil proto klidné chvilky, kdy se kromě modliteb nic nedělo, a vyšel lomenou chodbou kolem uzamčené přípravny zadním vchodem do zahrady. Čerstvý vzduch ho osvěžil. Protáhl se a zavlažil jeden z keřů; hned se cítil líp. Pak prohodil pár slov se strážemi; všechno se zatím zdálo v pořádku. Nechtělo se mu ještě zpátky, a tak si řekl, že je čas zkontrolovat budovu zvenčí. Cestou kolem severního křídla potkal tři muže z hlídky, pak zívajícího podomka a u dveří do kuchyně zamilovaný pár, co se muchloval na prázdných pytlech od mouky. Uvnitř se ještě svítilo, nicméně vzhledem k pozdní hodině tam bylo skoro prázdno. Zůstal jen kuchař a pár kuchtíků, co chystali těsto na ranní várku chleba.

Dunk nakonec došel až na široké, částečně dlážděné nádvoří před velkou síní. Říkalo se, že tato síň je stejně rozlehlá jako ta v Rudé baště. Ve skutečnosti byla ještě větší, i když uvnitř se to nezdálo. Původně měla přitom zhruba třetinové rozměry, jenže Aegonův otec Maekar ji dal přestavět a připojil k ní další část paláce. Otevřený prostor proto poskytovala jen přední část síně; zadní část, vytvořenou z původní kuchyně a přilehlých prostor, rozdělovaly stejně jako ve velkých septech honosně zdobené sloupy a vnitřní opěrné zdi. Vitrážovými okny prosvítala záře ohně a svic. Nahlédnout přes ně ale nikdo nemohl, protože byla umístěna výš než obvykle a dala se otevřít jen z vnitřní galerie. Zvenčí se k nim dostali jen ptáci a netopýři, kteří dokonce občas zalétli až dovnitř větracími otvory pod střechou a zpátky je museli vyhánět cvičení sokoli.

Podzimní noc byla poměrně teplá. Palác sice ležel ještě na území Bouřlivých krajin, jenže zdejší krajina se svou laskavostí blížila spíš Rovině. Tady v bezpečí vnitrozemí si mohli stavitelé dovolit zaměřit se spíš na přepych než na obranu a dali přednost příjemné poloze, krásným zahradám a pohodlí před bezpečím skal a důkladným opevněním. Král měl toto místo rád, protože tu strávil část svého dětství. Navíc jeho záměru zatím vše utajit vyhovovala zdejší velká síň mnohem víc než kterékoli místo v uzavřené Rudé baště.

Vojáci na nádvoří u hlavního vchodu do síně poznali svého velitele a pozdravili; dva z nich byli gardisté. Dunk jim odpověděl a chvíli s nimi postál u ohně rozdělaného ve velkém železném koši. V této noční hodině ztichlo i šumění stromů a ptáci téměř umlkli. Vzduch ztěžkl dešťovými mraky, které nesly každý zvuk z větší dálky než jindy. Dnes nebyly vidět žádné hvězdy ani létavice – jen měsíc, co prosvítal trhlinami v mracích, velký a zarudlý.

Najednou se Dunkovi zdálo, že slyší dusot kopyt. Brzy zjistil, že to není jen jeho dojem. Ten zvuk sílil a když ustal, ozvaly se místo něj vzdálené hlasy – jezdec potkal jednu z předsunutých hlídek. Ta jej podle všeho pustila dál, protože kopyta se pak ozvala znovu a o něco později bylo slyšet i volání stráží na hradbách. Brzy poté se jedno z křídel brány se otevřelo, aby jezdec mohl dovnitř. Z koně sesedl až na konci nádvoří u vchodu do síně. Měl na sobě prostý tmavý plášť bez znaku, tedy posel. Zahlédl Dunka, nápadného svou výškou kdekoli, a uklonil se před ním: „Lorde veliteli, buď pozdraven. Vezu naléhavou zprávu pro krále od malé rady.“ Vytáhl zapečetěný dopis. „Smím ji předat?“

„Jeho Veličenstvo právě řeší důležité rodinné záležitosti. Není možné ho rušit.“ Dunk si živě představil, co by mu Aegon právě teď odpověděl. Už předtím si na něm všiml jasných známek podráždění a toto byla třetí spěšná zpráva ve čtyřech dnech. Ostatní dopisy, které sem přinesli krkavci, ani nepočítal. Všechny sice v pečetním vosku nesly otisk ruky, ale jejich skutečným autorem byl velmistr Pycelle. Titul strážce říše byl v posledních letech jen formální, neboť na lordu Redwynovi se už hodně podepsal jeho věk, nikdo však nečekal, že odstoupí. Do svého úřadu byl jmenován v neklidných letech, kdy se všichni královi synové a jedna z dcer postupně rozhodli zrušit svá zasnoubení. Otce odmítnutých nevěst a ženicha bylo dost těžké něčím uklidnit, i když ti ostatní tři naštěstí nezašli tak daleko jako Lyonel Baratheon, který se proti panovníkovi vzbouřil. Lordu Tullymu stačila omluva oslazená úlevou na daních a Luthor Tyrell krále respektoval natolik, že se zachoval podobně. Horší to bylo ovšem právě s Runcefordem Redwynem. Redwynové ze Stromoviny sice podléhali Vysoké zahradě, nicméně stejně jako Hightowerové ze Starého města se do jisté míry považovali za nezávislé. Lord Runceford získal sice jako odškodnění určité pravomoci na úkor koruny a svou dceru Olennu nakonec provdal velmi dobře za dědice rodu Tyrellů; přesto se stále cítil uražen a ponoukán ctižádostivou dcerou se hlásil o odškodnění za celý jih. Nezbylo proto nic jiného, než dát mu úřad, o který si řekl. Jeho povinnosti teď ale na sebe bral většinou velmistr a předtím, v době královy cesty za Úzké moře, princ Jaehaerys. Následník trůnu tehdy spravoval říši dobře, i když kvůli zdraví, které mu podlomily časté choroby, se jen málokdy účastnil vojenských výprav. V tom ho naštěstí, kdykoli bylo třeba, zastoupil starší bratr Duncan. Jenže velmistr Pycelle se od svého jmenování neustále snažil dokazovat, jak je ho zapotřebí a prostřednictvím pobočníka sem jako naléhavé neustále posílal rozvláčné rozbory daní, návrhy zákonů a také informace o chystaných sňatcích dcer či synů všech bezvýznamných lordů, co kromě zúčastněných nikoho nezajímaly. Sbíral i báchorky z městských tržišť a pokaždé je rozebral do všech podrobností. O jeho posledním dílku král prohlásil, že ho měl Pycelle raději použít na latríně.

Možná by Egg ovládl svůj hněv a šel dopis přijmout, přemítal Dunk. Zpráva mohla být opravdu důležitá, to však sám rozhodnout nemohl. Snazší ovšem bude… „Snad by mohl poselství převzít korunní princ,“ odpověděl. „Požádám ho o to.“

Vrátil do síně a rychle vyhledal dědice trůnu. Princ Jaehaerys stál stranou a pozoroval obřad bez většího zájmu; zdálo se, že vyrušení spíš přivítal. Zběžně se omluvil všem, kdo jeho odchodu věnovali pozornost, a vyšel s Dunkem ven.

Poslova koně zatím odvedli do stájí, ale muž, přestože na něm byla zřetelně vidět únava z cesty, tu stále trpělivě čekal. Poklekl a předal dopis s bílou pečetí, mnohem útlejší než ty předchozí. Princ zlomil vosk a u ohně hořícího v železném koši si svitek přečetl. Muselo jít o skutečně závažné zprávy, protože si pak posla odvedl o pár kroků dál a začal se ho vyptávat na podrobnosti. Dunk zpovzdálí zaslechl části některých vět, které stačily, aby porozuměl: „Černožár, Ebenový princ, Řezník a Saan dobyli Tyroš a postupují se Starou matkou dál, na Kamenné schody. Obsadili Krvavý kámen… chtějí zaútočit na Tarth… Západozemí je ohroženo… válka.“

Devítigrošoví králové. Takže spiklenectví za Úzkým mořem, které bylo ještě nedávno předmětem žertů u dvora, povstalo.

„Lorde veliteli!“ Princ si Dunka zavolal zpátky k sobě. „Chceš si tu zprávu přečíst sám?“

Ten zavrtěl hlavou. „Není třeba, slyšel jsem dost. Mám vypravit posla s odpovědí?“

Princ zaváhal. „Snad až ráno. Jsou to zatím jen první zprávy, přesto závažné. Bez otce raději odpovídat nebudu. Řekneš mu, co se děje?“ Sám se dovnitř už očividně vracet nechtěl. „Tady.“ Podal Dunkovi dopis. „Rád bych si zatím prostudoval mapy pobřeží. Budu v soláru vedle knihovny.“ Jaehaerys se sice v boji muže proti muži nevyrovnal svým bratrům, přesto mu umění vojenské strategie nebylo cizí, jak si lidé často mysleli. „Máš mezi svými muži někoho z Dorne nebo z Bouřlivých krajin?“

„Ano, Výsosti.“

„Ať jde se mnou.“

Dunk kývl na mladého strážného se třemi snopy na štítu. „Sere Barristane! Doprovodíš Jeho Výsost.“

Rytíř potvrdil rozkaz. Princ přikývl. „Pokud to otec dovolí, požádej ho, lorde veliteli, ať tě pak na chvíli pustí za mnou. Rád bych znal tvůj názor.“

„Jak si přeješ, Výsosti.“

Vyjádřený slovy se zdál Dunkův úkol snadný, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Dnešek si vyžádal hodně složitých příprav, včetně stanovení vhodného data. O některých částech obřadu Dunk jako velitel královy osobní stráže věděl předem; jiné byly tak pečlivě tajeny, že je neznal ani on sám. Byl si však jistý, že už teď je původní plán narušen nepřítomností prince Jaehaeryse a k tomu se pojí další, velice špatné zprávy.

Vešel dovnitř. Oheň v míse stále plál nad neporušenými dračími vejci. Aegon, princ Duncan a arcimistr stáli poblíž a tiše spolu rozmlouvali. Ostatní muži se ještě věnovali vínu, zatímco chlapci spolu začali cvičně zápasit. Princezna Vaella, přikrytá pláštěm, usnula v křesle a společnost jí dělal zívající septon. Měl nejspíš chuť udělat totéž, jen si to zatím nedovolil. Královy sestry se usadily na druhém konci stolu i se svými vnučkami, které spolu hrály hru na hádanky. Podle veselého smíchu Dunk usoudil, že si přitom dobírají jedna druhou. Daella a Rhae si naopak stěží vyměnily pár zdvořilých slov.

Lady Jenny zatím hovořila s princeznou Rhaellou. Bylo vidět, že o ni má starost. Princezna byla bledá a zřejmě se necítila dobře, jejího manžela to ale vůbec nezajímalo. Dunk zahlédl Aeryse po boku Maegora Targaryena – představený cechu pyromancerů jim právě cosi s velkým potěšením vysvětloval. Na stole vedle nich stálo v louži vína několik pohárů. Dunk se podíval na oba prince ještě jednou a zjistil, že přinejmenším ten mladší z nich už není střízlivý.

„Sere Duncane.“ Dunk se ohlédl. Vedle něj stála lady Jenny, která na chvíli opustila princeznu. Jako obvykle se před ním trochu ostýchala. „Mám k tobě prosbu. Rhaellin otec tu právě není, a ona proto nemá nikoho, kdo by za ni mohl promluvit.“ Pohledem sklouzla po Aerysovi, který se právě smál vlastnímu peprnému vtipu. „Dítě už se podle všeho hlásí na svět. Princezna má ale strach odsud odejít, aby nerozhněvala krále. Snad bys mohl požádat Jeho Veličenstvo o svolení?“

Dunk přikývl. „Jistěže.“ Lady Jenny byla něžná, laskavá žena a král v ní vzbuzoval až příliš velký respekt, než aby se ho teď odvážila vyrušit sama. Vlastního manžela chtěla zřejmě také vynechat; princ Duncan by nejspíš v této situaci použil ostřejší slovo, což bylo poslední, oč by kdo v této situaci stál. A to jsem jim ještě nestačil povědět o válce, pomyslel si Dunk. Nu, moc dlouho to odkládat nesmím.

Oheň v míse mezitím znovu vyhasl. Aegon se díval na dračí vejce a na čele se mu rýsovala hluboká vráska. Dunk přešel k němu. „Pořád nic?“ zeptal se.

Král zavrtěl hlavou. „Rozhodně nic podstatného. I když horko možná trochu pomohlo. Zkus se jich dotknout.“

Vejce se na pohled zdála stejná jako předtím, ale když Dunk položil ruku na to nejbližší, zjistil, že je teplé jako živý tvor.

„Zkus i ta ostatní.“

Některá vejce hřála podobně, další o něco víc, dvě však byla stejně studená jako předtím. To poslední, zlaté a stříbrné, co patřilo princi Maegorovi, Dunk raději nechal být. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby viděl, že sahám na jeho majetek, pomyslel si. Princ Maegor byl, stejně jako jeho otec, schopen rozzlobit se často kvůli úplné maličkosti.

„Mám pocit, že přehlížíme něco důležitého,“ řekl zamyšleně král. „Použili jsme přece už všechno. Dal jsem jim oheň, modlitby i krev. Z našeho rodu jsme tu téměř všichni. Co může ještě chybět?“ Skousl si ret. „Napadá mě… snad jen… nějaká prostá věc, pro nás zvláštní, ale pro Valyrijce samozřejmá. Postup nebo přísada, co pro ně měla stejnou cenu jako pro nás hrst písku.“

To je možné, pomyslel si Dunk. Jenže co ti mám poradit, když to nedokázal nikdo z mistrů, kněží ani čarodějů? Během svého hledání přečetl Aegon tisíce svitků včetně starých kronik, ze kterých vycházel při psaní i arcimistr Gyldayn. Kromě něj mluvil král také s velmistrem, s ostatními arcimistry, všemi archiváři z Citadely, s církevními učenci a vyměnil si mnoho dopisů se svým starším bratrem Aemonem. Nakonec usoudil, že v Západozemí víc nenajde a udělal to, co žádný vladař před ním – odjel kvůli svému pátrání daleko na východ, za moře, až do Ašaje. Tam našel božstva a magii, která si na rozdíl od Sedmi libovala v krvi, i vědomosti staré Valyrie, protkané historií dračích vládců; jenže ta byla strašlivá. Pro muže, který věřil ve svou rytířskou přísahu, bylo těžké cokoli z toho použít. Možná to znamená, že draci mají zůstat tam, kam odešli.

Náhle se z ohniště ozval velice hlasitý, nepříjemný zvuk. Oba muži strnuli. Jedno dračích vajec se pohnulo a po jeho obvodu se rýsovala viditelná puklina. Na Aegonově tváři se objevil náznak vzrušeného úsměvu. Ten úsměv patřil chlapci, který se kdysi s Dunkem jako jeho panoš toulal Západozemím. Tak přece!

Zvuk přivolal ke kamenné míse i všechny další přítomné, kromě princezny Rhaelly a lady Jenny, která zůstala s ní. Ospalost a nuda ze síně hned zmizely. Jeden z mladších chlapců hvízdl překvapením, dívky si rozčileně šeptaly. Dokonce i syn princezny Daelly se probral ze své trudomyslnosti, kdy většinu večera jen stál poblíž své matky jako její tělesná stráž, a přišel se podívat, co se děje.

Král vzal puklé vejce opatrně do dlaní a pokusil se ho otevřít. Šlo to ztěžka, nakonec však tuhá vnitřní slupka přece jen povolila. Skořápka se při tom rozlomila na několik kusů. Oddělit je od sebe chtělo trpělivost a také cit v prstech.

Dunk se naklonil dopředu, ale princ Aerys mu zakryl výhled. Zahlédnout se dalo jen to, jak několik menších úlomků spadlo na zem. Vtom však sebou princ trhl, prudce vydechl a ustoupil. Teprve potom uviděl Dunk totéž, co ostatní.

Uvnitř vejce nebylo nic než černé seškvařené jádro. Za ním vysypala hrst šedivého prachu. Aegon stiskl zbytek prázdné skořepiny, jako kdyby ji chtěl rozdrtit; přes jeho obličej přešel stín. Vypadá, jako kdyby mu řekli, že někdo z jeho blízkých právě zemřel. Jeho naděje, pomyslel si Dunk.

Septon jen nasucho polkl. „Říkal jsem, že Sedm tento obřad zavrhne. Je jim cizí.“ Arcimistr smutně zavrtěl hlavou. Princezny Daella a Rhae se na sebe pohlédly, snad poprvé za celý večer; oběma bylo jasné, že klidný čas, kdy mohly spřádat své plány, právě skončil.

Princ Maegor se začal nahlas smát. Král se zachmuřil ještě víc. Obdařil svého synovce pohledem tak ostrým, že nepotřeboval žádná slova; princ pochopil a zmlkl. Sklonil se pro jeden z úlomků skořápky. Podle její barvy bylo zřejmé, že zničené vejce patřilo korunnímu princi. Právě on tu jako jeden ze sedmi chybí. Dunk si pomyslel, že odchod následníka trůnu nemohl být hůře načasován; uvědomoval si také, že za něj nese odpovědnost jako ten, kdo prince odvolal.

Aegon se rozhlédl kolem a očima zbytečně hledal svého mladšího syna. „Kde je Jaehaerys?“

Dunk postoupil kupředu, aby vše vysvětlil. „Veličenstvo, je mi líto. Jde o důležité zprávy, kvůli kterým…“ Nedokončil. Při pohledu na přítomné ženy ho napadlo, že bude možná lepší je zatím neděsit. Měl u sebe přece dopis, který dostal právě pro tento účel. „Jestli dovolíš, rád bych ti je sdělil v soukromí.“

Král se na něj podíval a kývl. Poodešli stranou. Aegon k sobě gestem ruky přivolal také prince Duncana. „Oč jde?“

„Tady, Veličenstvo.“

Panovník četl mlčky. Pak podal svitek synovi. „Zpráva je hodně stručná. Psal ji tentokrát lord Redwyne, ne velmistr. Něco bližšího?“

Dunk mu řekl vše, co věděl. „Posel odešel s princem Jaehaerysem do knihovny. Jeho Výsost chtěla vidět mapy pobřeží.“

„Dobře.“ Aegon zvedl hlavu. „Zdá se, že dnes v noci nepůjdeme spát.“

„Veličenstvo, jestli mohu…“ ozval se ještě Dunk. „Princezna Rhaella potřebuje odejít do svých komnat. Lady Jenny si myslí, že už nastal její čas.“

Krále to překvapilo. „Opravdu? Myslel jsem, že ještě…“

„Je to tak, otče,“ přisvědčil princ Duncan.

Panovník si je nejdřív oba přísně změřil pohledem. Pak si ale vzdychl a pokrčil rameny. „Zdá se, že bohové mi dnes opravdu nepřejí.“ Bylo zřejmé, čeho se obává – že po princeznině odchodu bude zničeno další dračí vejce. „Zajisti pro Rhaellu doprovod, sere,“ obrátil se k Dunkovi. „Jenny ať s ní zůstane. Možná že jí teď bude k užitku víc než mistři. Pak se ale vrať, budu tě potřebovat sám.“

Dunk přikývl. Nedá se nic dělat, Jaehaerys si zatím musí vystačit jen se svitky a Barristanem Selmym. A byl skutečně nejvyšší čas, že s rozhovorem skončili, protože mezi princem Aerysem a Maegorem Targaryenem zatím vypukla hádka.

„Chceš říct, že si tu všichni hrajeme na blázny?“ Aerysův hlas se třásl vztekem.

„A jak bys to jinak nazval?“ Princ Maegor si hrál se stříbrným pohárem zdobeným na obroučce granáty a ironicky se usmíval. „Celý večer stojíme nad ohništěm, posloucháme modlitby a tohle je jediný výsledek.“

Aerys byl sice o dobrou hlavu menší, ale přesto si nenechal nic líbit. „Že si Cizinec si vzal svou oběť, ještě nic neznamená.“

„Myslíš?“ Stříbrovlasý Targaryen si odfrkl. „Copak i ty jsi byl v Ašaji, že to můžeš tvrdit? Nebo si pod polštářem schováváš spisy starého Bartha? Sedm vajec si přece dal přivézt z Dračího kamene už Aegon II. a dokonce si vzal jedno z nich do postele místo milenky. Smál se mu tehdy i jeho vlastní šašek, že, Gyldayne?“

Starý muž zaraženě přikývl. „Ale Výsosti…“

Aerys však místo dalších argumentů chytil svého příbuzného za cíp rukávu. „Jsi hlupák! Přestaň se mi smát a nech mě mluvit.“ Díky vínu už ztratil zábrany, takže se schylovalo ke rvačce.

„Dost, oba dva!“ vyzval je rázně král a přešel k nim. Dunk ho následoval a po bok se jim hned postavil také princ Duncan. Ten sice ještě v dětství dostal ke svému jménu přezdívku „malý“, ovšem tak se mohl jevit jen v porovnání s velitelem gardistů; ve skutečnosti byl stejně vysoký jako jeho otec. „Ať nám ten chlapec poví, co chce,“ řekl princ.

„Nejsem žádný chlapec,“ odsekl mu Aerys. „Jsem muž  – stejně jako ty.“

„Otcovství z nikoho muže nedělá,“ usadil ho Duncan. „Ale pravdu mít můžeš. Tak co?“

Aerys se chtěl nejdřív znovu rozčileně ohradit, ale nakonec urážlivou odpověď spolkl. Zamračeně řekl: „Dokud se z vejce nevylíhne drak, je to pořád jen kus kamene. Nejspíš je potřeba opravdový žár – a ten jsme ještě nezkusili.“

„Ohně pod Dračím kamenem jsou samozřejmě mnohem žhavější než hořící dřevo a olej,“ souhlasil rychle arcimistr. „Možná dokonce, že dračice kdysi zahřívaly vejce svým dechem. Co máš na mysli, Výsosti?“

„Přece divoký oheň. K čemu ho tu jinak máme?“

Král se na něj překvapeně podíval. „Jak ses o něm dozvěděl?“

Aerys jen kývl hlavou k představenému cechu pyromancerů. Ten se snažil skrýt rozpaky. „Jeho Výsost se zajímala o další postup obřadu. Rád jsem mu proto sdělil podrobnosti.“

Tohle nevědí ani mí vlastní lidé, napadlo Dunka. Málem jsem to netušil ani já. Přitom i dva nebo tři džbány divokého ohně mohly napáchat v síni velkou škodu. Všechny nádoby s divokým ohněm proto čekaly uložené v uzamčené přípravně u zadního vchodu.

„Je vůbec možné tu látku použít v místnosti?“ zeptala se s pochybnostmi princezna Rhae.

„Dostalo se mi ujištění, že ano.“ Král se obrátil na hlavního pyromancera.

Dotázaný přisvědčil. „S jistou opatrností to možné je. Používáme ji tak občas sami, ovšem obvykle jen v našich vlastních síních. Čerstvá substance je ve zkušených rukou poměrně stabilní. Ta starší, zralá, vyžaduje mnohem citlivější zacházení, ale zato po zapálení dosáhne vyšší teploty. Mám ji zde také, ale raději bych ji nechal až jako krajní prostředek.“

Maegor Targaryen si oprášil rukáv. „Nu, hodně štěstí,“ řekl. „Máš vskutku zvláštní způsoby, jak se chovat k hostům, strýče. Vaši laskavost budu muset dobře zapít. Přidáš se ke mně, Duncane?“

Princ sice takovou nabídku nečekal, ale kývl. „Rád.“ Zřejmě to myslel i jako omluvu, takže nepříjemná hádka byla brzy zažehnána další konvicí vína. Pyromanceři zatím přinesli dva velké, slámou vystlané koše s hliněnými nádobami, které dosud čekaly střežené v přípravně u zadního vchodu do síně. Po chvíli se znovu rozhořel oheň, živený tentokrát zelenou olejnatou tekutinou. Hned, jak první plameny ošlehly okraj mísy, se ukázal jasný rozdíl; žár v okolí byl náhle tak velký, že všichni museli ustoupit o deset kroků zpět. Žhavé ruce plamenů sahaly do vzduchu mnohem výš než předtím, takže se všechna zbývající vejce téměř ztratila v jejich objetí. Jestli se draci nevylíhnou teď, tak už nikdy, pomyslel si Dunk.

K jeho překvapení se princezna Rhaella rozhodla i přes svolení k odchodu ještě zůstat. Zřejmě se jí trochu ulevilo, a tak, kvůli králi, čekala na výsledek dalšího pokusu s ostatními. Jen vstala ze svého křesla a v doprovodu lady Jenny se začala procházet po místnosti. Její manžel jí bohužel stále nevěnoval žádnou pozornost, nicméně se zdálo, že princezna už od něj nic podobného ani nečeká. Co taky chtít po patnáctiletém klukovi. Má jezdit na koni a bít se s mečem na cvičišti. Dítě mu zatím nic neříká, to přijde až časem. Dunkovi se vlastně celý ten sňatek nezamlouval o nic víc než králi. Princezna byla ještě mladší než její bratr a sotva dospěla do věku, kdy vůbec mohla mít děti. Co hůř, věděla, jak má skutečná láska vypadat, a otcovu přání vyhověla jen proto, že byla vždy poslušnou dívkou znalou svých povinností. Copak je musel Jaehaerys dát oddat tak brzy? Mohl jim dopřát ještě rok či dva, i se všemi těmi řečmi o proroctví. Ale možná doufal, že chlapec jako ženatý přestane konečně obtěžovat každou hezkou dívku v paláci.

Byla tu však ještě jiná věc, která Dunka nejen udivila, ale navíc mu začala dělat starosti. Šlo o nečekanou důvěrnost prince Maegora k jeho bratranci. O čem spolu ti dva asi mluví? Nemají přece kromě krve společného skoro nic. Maegor Targaryen se v některých rysech povahy podobal svému otci mnohem víc, než se zdálo na první pohled. Že by to Duncan nepoznal? I když i to bylo možné, protože při svých krátkých návštěvách u dvora se Maegor držel hodně zpátky. Ke všem kromě služebnictva se choval zdvořile, takže jeho výstřelky, o nichž se do hlavního města přece jen občas něco doneslo, neměly z doslechu tak velkou váhu. A pokud někdo z příbuzných vyhovoval jeho vkusu, byl to skutečně nejspíš princ Duncan. Následníka trůnu si Maegor nijak zvlášť nevážil, ale nejstarší králův syn mu naopak imponoval. Duncan Targaryen byl vznětlivý, silný muž a skvělý šermíř, který se jako jeden z mála dokázal vyrovnat svému otci. Oba princové si už spolu několikrát vyjeli na lov a Dunk je dokonce občas zahlédl, jak oba hodnotí výkony rytířů u kvintány. Na druhou stranu, jestli jim přátelství vydrží aspoň do rána, těžko si můžeme přát víc.

Král se zatím vrátil zpátky k ohni, jenže soustředění na původní cíl ho opustilo. Zprávy o útoku na Západozemí musely jeho myšlenky obrátit jinam; dokonce i narození dítěte bylo teď odsunuto do pozadí. Jistě přemýšlel, co vše bude nutné zítra zařídit.

Dunk se postavil vedle něho. „Až dorazí lord Baratheon, můžeme probrat naše plány přímo s ním. Určitě se dlouho nezdrží.“

Aegon přikývl. „Možná že sám dostal zprávy z Tyroše a opozdil se právě kvůli tomu. V předchozím dopise se zmiňoval o nepokojích mezi tamními rybáři.“ Odmlčel se a chvíli přemýšlel. „Musíme hned varovat pobřežní pevnosti. Doufám, že malá rada vyslala zároveň krkavce i do Slunečního oštěpu. Budou v ohrožení jako první. Bohužel, jejich loďstvo od dob Nymerie za mnoho nestojí, takže zřejmě ani s Ormundem Baratheonem a Tříští nedokážeme ochránit celé pobřeží. Budeme proto potřebovat lorda Hightowera. Jenže než ten vypluje ze Starého města, přejde alespoň obrat měsíce, nemluvě o cestě kolem Dorne.“

„Ale když se vetřelci vylodí a obsadí některou z našich pevností, bude mnohem těžší se jich zbavit,“ poznamenal Dunk. „Neměli bychom raději zaútočit hned, jen s tím, co máme?“

„Možná… když si dobře vybereme cíl. Z té pirátské sebranky velký strach nemám, své lodě opouštějí jen neradi. Ovšem Maelys Obludný vede Zlaté společenstvo. Ten ví naprosto přesně, kam rozmístit katapulty a jak využít pěšáky. Předpokládám, že budou tvořit jeho hlavní sílu. Má i disciplinovanou jízdu a dokonce…“ Král se zarazil. Hlas Maegora Targaryena byl stále hlasitější. Princ sice nevypil zdaleka tolik jako Aerys a měl jistě větší výdrž, ale i jemu víno dodalo na výřečnosti. „Zdá se, že můj synovec má podobný názor.“ A skutečně, Maegor právě Duncanovi sděloval své mínění ohledně schopností Derricka Fossowaye. „Myslím, že jsem právě dostal žízeň. Pojď, sere. Poslechneme si ho.“

Maegor mezitím přešel k Ebenovému princi a srovnával ho s Alequem Adarysem, dalším ze zámořských spojenců: „…ten rádoby princ má aspoň původ, ale Adarys jen zbabělec s trochou zlata v měšci. Prý Spolek devíti králů. Ve skutečnosti tlupa zlodějů, nic víc. S velkou slávou se chystají dobýt každému jeho říši. Jednomu žumpu, druhému hnojiště.“ Zhluboka se napil. „Nic tak směšného jsem v životě neslyšel. Vystihl jsi je přesně, Duncane – rádi by si koupili devět královských korun za devět grošů. Snad jen Maelys má kromě síly také rozum. Ne že by nechtěl trůn, ale stačila by mu i trocha uznání. Mít svou vlastní moc – takovou, jakou měl dřív Krvevran. Až obsadí Kamenné schody… “

„Jak tohle víš?“ zeptal se bez obalu princ Duncan.

Král varovně zvedl ruku, ale už bylo pozdě.

Princ Maegor se usmál. Byl to zvláštní, nepříjemný úsměv, pobavený a zároveň krutý.

„Tak to jsou zprávy, které jste dnes dostali. Nu, je čas podívat se blíž na loajalitu lordů Vysoké zahrady. Každý z nich nekleká před tvým majestátem tak, jak si myslíš, strýče. I v Bouřlivých krajinách se najde dost šlechticů, co dojatě vzpomínají na krátkou samostatnost pod Lyonelem Baratheonem. A v Dorne, když jim trochu zalichotíš – většina z nich jsou přece vzbouřenci v srdci odjakživa. Pokud jde o Maelyse, ten má velké ambice a dokonce si pro ně našel i spojence. Jenže ti chtějí jen drancovat a opustí ho ve chvíli, kdy začne jít do tuhého. Bude potřebovat hodně zlata, aby jim zaplatil – a to na Kamenných schodech nenajde. Když ale začne dobývat pobřeží, postaví se tam lidé proti němu. Proti zrůdě…“ Odplivl si. „Dobře ví, že Západozemí mu patřit nebude. Král s další odpornou zakrslou hlavou, co mu vyrůstá z krku? Nikdy. Ovšem stát se velitelem královy armády, nebo dokonce snad jeho Rukou – to už je jiný cíl. Zlaté společenstvo, které vede, chce totéž, co on. Samí vyděděnci, kteří touží vybojovat si cestu zpátky domů.“

„Takže novým vládcem Západozemí máš být ve skutečnosti ty.“ řekl pomalu král. „Tak jste se s Maelysem dohodli?“

Maegor zkřivil rty. „Kdybys měl rozum, jmenoval bys mě svým dědicem sám. Mé právo na trůn mělo větší váhu než tvoje vlastní. Jaehaerys ti v poli nesahá ani po paty – na rozdíl od Duncana a toho jsi vydědil. Aerys je teprve panošem a nikoho jiného nemáš. Rhaella měla patřit mě.“

Princ Duncan mu sevřel paži. „Ty mizerný parchante. Kdybys nebyl naším hostem…“

Maegor se rozesmál. „Takže ten starý, obnošený zvyk tě zastaví?“

„Ještě chvíli a zapomenu na něj.“

„Proč, Duncane?“ Maegor se usmíval dál, ale v jeho úsměvu teď nic veselého nebylo. „Nech už té přetvářky. Tvůj otec tě ponížil. Odkopl tě a připravil o dědické právo. Stejně jako mě. Viděl jsem tě mnohokrát s tvým bratrem. Každému musí být jasné, že Jaehaerys je za tebe jen ubohou náhražkou. Nechceš mít aspoň titul, který si zasloužíš? To ty bys měl zastupovat krále, ne roztřesený Runceford Redwyne, co sotva dokulhá k vlastnímu nočníku. Tohle jsi mi přece řekl ty sám, zapomněls?“

Dunka zamrazilo po celém těle. Ale ne, pomyslel si. Vždyť Duncana znám. Znám ho ode dne, co se narodil a Egg mu dal jméno podle mě. Hádá se se svým otcem často, ale nikdy by přece nejednal proti němu. Nebo se mýlím?

„Co se děje, Aegone?“ Byla to princezna Daella, která si všimla jejich hádky, a přišla blíž. Za ní stál její syn a s ním arcimistr Gyldayn.

„Nic, u čeho bys měla být, sestro.“ Král se na ni vůbec neohlédl. Díval se na svého synovce a v duchu zvažoval všechny možnosti. „Jen spor mezi chlapci, nic víc. Nebo je tomu jinak?“ obrátil se na prince Duncana.

„Spor. Ano.“ Princ stál nepohnutě na místě. „Nyní záleží jen na tom… jak ho rozhodneme.“ Upřel oči na svého bratrance. „Takovou otevřenost jsem nečekal. Ne tak brzy. Takže už víš, jak si věci stojí, otče. Co mám udělat?“

Král ztuhl, stejně jako on. Pak promluvil, pomalu a velice vážně. „To, co máš na mysli, dělat nemusíš, synu. Snad najdeme lepší způsob…“

„Jiný způsob není.“ Princ Duncan se nadechl. „Vyzývám tě na souboj, bratranče. Teď a tady.“

„Bohové, to ne!“ zděsil se arcimistr.

Daella se podivila. „Musí jít o vážnou záležitost. Vysvětlíte mi, o jakou?“

Princ Duncan jí chtěl odpovědět, když v tu chvíli se do hovoru vložil Maegor Targaryen. Jeho hlas byl drsný a veškerá zdánlivá přívětivost z něj zmizela. „Přijímám. Za jediné podmínky – že důvod zůstane mezi námi.“

„Zapomněli jste, že k tomu potřebujete můj souhlas.“ Králův tón měl v sobě chlad ledu. „Nemáte ani žádné svědky.“

„Jsi tu přece ty, otče,“ namítl princ Duncan. „Také jeden z arcimistrů a tvůj septon. Víc nepotřebujeme.“ Velice tiše dodal: „Podle jeho sebevědomí bych řekl, že má někde v paláci spojence. Nerad bych upoutal jejich pozornost.“

„Chybí nám ale meče,“ řekl Maegor Targaryen. Měl pravdu. V síni byl jen jeden a ten visel u pasu Dunkovi. „Ať je přinesou.“

Jeho soupeř odmítl. „Ne. Dýky nám postačí. Nebo se snad jimi nedokážeš bít?“

„Šetři si urážky, bratranče.“ Maegor vytáhl svou vlastní dýku a přejel prsty po její čepeli. „Jen doufám, že je dost dlouhá, aby našla tvé srdce.“

„Stačí, když přijdeš dost blízko.“

Král se však stále váhal dát jim svolení. Bojí se o syna, pomyslel si Dunk. Vždyť jednoho už ztratil. Jenže Duncan má pravdu. Naklonil se proto k Aegonovi. „Možná že je to opravdu jediný způsob, Veličenstvo,“ zašeptal. „Vždyť on odsud nesmí odejít. Uvěznit hosta je ale velký hřích a princ Maegor sem přišel na tvé pozvání. Ostatní přece neslyšeli, k čemu se přiznal.“

Král nakonec dospěl v myšlenkách k témuž. Zdráhavě přikývl. Místo pro souboj bylo připraveno brzy –  soupeřům vyklidili prostor v části síně nalevo od hlavního vchodu, odkud akolyté odnesli nábytek a dveře v zadní části síně zavřeli na závoru. Princ Duncan chvíli tiše hovořil se svou manželkou, nikdo jiný však neslyšel o čem. Pak ho lady Jenny rozechvěle políbila a ustoupila stranou. Králův septon se pomodlil. Oba soupeři zkontrolovali své zbraně a postavili se proti sobě v záři svic a zelených plamenů.

Dávej si pozor, chlapče. Měl jsi nám říct, jaké máš o Maegorovi podezření a nejednat s ním sám. Ale možná se všechno seběhlo příliš rychle. Dunk stále občas myslel na Eggova syna jako na chlapce, přestože princ Duncan byl vyšší, o deset let starší než jeho soupeř a podle všeho zkušenější bojovník. I tak buď opatrný. Náhoda zabila jiné, kteří to nečekali. A od Aerionova syna můžeš čekat cokoliv.

Souboj začal. Dýky jsou rychlá zbraň, s menším dosahem, zato mnohem lépe ovladatelná než meč. Princové stáli proti sobě bokem, ve snaze poskytnout druhému co nejmenší cíl. Krok střídal krok, na pokus o bodnutí odpověděl úhyb, pak protiútok a čepel sražená stranou. Brzy oba krváceli z povrchních řezných ran, k vážnějšímu zranění však zatím nedošlo. Ženy vyjekly při každém střetu zbraní, muži a chlapci hlasitě povzbuzovali. Král mlčel. Bojující prince sledovali všichni, dokonce i pyromanceři u ohně. Každý z přítomných v síni, všichni – až na jednoho.

Dunk si toho muže málem nevšiml. Diváci stáli blízko sebe, on sám dva kroky za Aegonovým ramenem jako vždy, jenže díky napětí mezi lidmi a hluku se ten člověk dostal mnohem blíž, než měl. Tísnili se tu vedle sebe sice jen příbuzní, ale přesto měl být Dunk ostražitější. Nebezpečný pohyb a nůž zahlédl až v poslední chvíli. Veden spíš instinktem než myšlenkou se vrhl doprava a srazil útočníka na zem. Pak mu přišlápl ruku, tasil meč a přitiskl mu jej na hrdlo. Tím, kdo využil toho, že se pozornost všech upřela jinam a pokusil se v tu chvíli zabít zabít krále, byl – syn jeho starší sestry, princezny Daelly.

Daella začala křičet. Souboj byl přerušen. Oba soupeři zatím museli odevzdat své zbraně arcimistrovi; zajatému útočníkovi pak Dunk spoutal ruce a donutil ho pokleknout.

Princezna křičela celou dobu. Její hlas byl spíš kvílením, bez srozumitelného slova. Najednou zmlkla a couvla k nejbližšímu sloupu. Objala jej zezadu rukama, jako kdyby tam hledala záchranu. Chvíli se zděšeně rozhlížela se kolem; nakonec ale znovu dokázala promluvit. „Aegone…,“ řekla. „Ať mého chlapce pustí. Hned.“

„Tvůj syn mě chtěl zabít. Proč?“

Neodpověděla mu. Zdálo se, že je na to příliš rozrušená. Septonovi se jí zželelo a chtěl ji uklidnit, jenže sotva udělal krok směrem k ní, Daella zvedla ruku. „Stůj. Budu mluvit jen s tebou, bratře. Pojď sem. A on také,“ kývla na Maegora. „Ostatní ať zůstanou tam, kde stojí.“

To vůbec nevypadá dobře, pomyslel si Dunk. Alespoň že princezna s lady Jenny zůstaly stranou. Obě ženy zahlédl vzadu, v chladnější, volné části síně. „Pozor, Veličenstvo,“ řekl tiše. „Raději ne moc blízko.“

Aegon nepatrně přikývl. „Jistě. Hlídej našeho zajatce.“ Ostatní se rozestoupili, aby mohl projít. Daelle tekly z očí slzy, ale zdálo se, že to vůbec nevnímá. Neučinila jediný pohyb, aby si je setřela; vždyť její syn se právě odsoudil k smrti a ona neměla žádnou možnost, jak ho zachránit. Ohroženy byly také životy jejích vnoučat, neboť osud celé rodiny kvůli tomu, co se stalo, závisel nyní na rozhodnutí krále.

Daella se podívala na oba muže před sebou. Nejdřív na Maegora, s nečekaně hlubokou nenávistí. Snad mu chtěla i něco říct, ale pak jen s pohrdáním stiskla rty a otočila se ke svému bratrovi. „Škoda že tě nezabil,“ řekla. „Doufala jsem ovšem, že to udělá někdo jiný. Ale to by k tomu musel mít odvahu.“ Probodla Maegora znovu pohledem; pak si zhluboka vzdychla. „Co ti mám po těch letech povědět, bratře? Kdovíproč vždycky záleží jen na synech. Tobě i našemu otci. Ale i já jsem chtěla jsem mít něco vlastního. Copak musím být druhořadá? Kdyby právo nedávalo přednost mužským dědicům, patřilo by Západozemí mě. Maegor… on… slíbil mi… Dohodli jsme se, že se pak za něj Helaena provdá a… Vždyť to víš!“ vykřikla najednou. „Celé ty roky jsi nás odbýval. Jen proto, žes jako chlapec o žádnou manželku nestál a otec mě nakonec musel provdat za jiného muže. Ale dnes…“ Vytáhla ze záhybů svého roucha jakýsi předmět. Byl zaoblený, z tmavé pálené hlíny. Sevřela ho do dlaní, jediné, co jí ještě zbylo. „Podívej se, co mám.“ Pokývala hlavou. „Tady. Dárek od tvého vnuka. Teď už mi syna propustíš?“

Bohové. Dunk by rád věřil, že nevidí totéž co všichni ostatní. Aerys jí dal nám všem za zády jednu z nádob s divokým ohněm. Musel to udělat v době, kdy jsme mluvili s princem Maegorem, jinak bych to viděl. Co si ten mladý blázen myslel, že dělá? Chtěl si tak dokázat vlastní důležitost? Kdyby měl Dunk v tu chvíli Aeryse po ruce, nejspíš by se neudržel a dal by mu pádným způsobem pocítit, co si myslí. Jenže to by stejně ničemu nepomohlo. Zalitoval, že útočníka předtím raději hned neprobodl; jenže tu chvíli už nemohl vzít zpátky. Ruku mu zadrželo především to, že šlo o vladařova synovce, kterého bylo správné před odsouzením veřejně vyslechnout.

Co teď? Rozhodnutí leželo v první řadě na králi, ovšem Dunk mnoho možností neviděl. V síni byli přinejmenším dva muži schopní vraždit; přesto zřejmě budou muset dát jednomu z nich svobodu. Ta žena držela v rukou smrt a každý, kdo by na ni zaútočil, by ohrozil všechny ostatní. Kdybych tu měl desítku strážných, jak jsem chtěl, nebo alespoň některého z mých bratrů v přísaze… Jenže panovníkovo bezpečí muselo tentokrát ustoupit před jeho vůli. Venku to bude ovšem už něco jiného. Tam bychom je mohli zneškodnit.

Král se ohlédl po Dunkovi a po svém synovi. Jeho pohled, zvláště ten určený princi Duncanovi, jasně říkal: zatím nic nedělejte. Dunk přikývl, princ po chvíli zvážení také.

„Nedáváš mi na výběr.“ Aegonův hlas zněl zdánlivě klidně. „Dobře. Propustím tvého syna i vnoučata. Dokonce ti slíbím, že je nechám odjet za moře a nebudu nikoho z nich pronásledovat – za podmínky, že ty sama zůstaneš a potvrdíš vinu našeho synovce. On je přece hlavou celého spiknutí. Souhlasíš?“

Daella zaváhala. „To je až příliš velkorysé. Proč bych ti měla věřit?“

„Ani bys neměla.“ Maegor Targaryen si je oba chladně měřil, jako by porovnával dva soupeře na zápasišti. „Ve chvíli, kdy vyjdou ze dveří, je všechny zatknou stráže. Pak je použijí zas oni proti tobě.“ Natáhl ruku. „Musíme si vzít vlastní rukojmí. S Rhaellou se teď zdržovat nemůžeme a Duncanova manželka má cenu jen pro něj. Proto myslím, že si vezmeme…“ Udělal rychlý krok stranou a smýkl za rameno s Aerysem. „Toho, kdo nám nejvíc pomohl.“

„Ne.“ Před chlapce se postavil Aegon. „Sestro, přísahám, že splním, co jsem ti slíbil. Ale volný odchod se týká jen tebe a tvých blízkých. Rozhodně ne jeho.“

„Máš ještě možnost všechno napravit, Výsosti.“ Daellu se pokusil přesvědčit i starý arcimistr. „Pokud se rozhodneš správně, Jeho Veličenstvo vás omilostní.“

Král naléhal také: „Maegor tě už přece zklamal, sestro. I kdyby odsud unikl, korunu nikdy nezíská. Až se ukáže jeho pravá povaha, tu trochu přízně, kterou u zdejší šlechty zatím má, hned ztratí. Chceš opravdu spojit svůj osud právě s ním?“

Daella těkala očima od svého bratra k synovi. „Možná máš pravdu. Ale pokud mě chceš přesvědčit… Ať tvůj rytíř odloží zbraně a mému chlapci sundají pouta. Okamžitě.“

Král přikývl. „Jak si přeješ. Propusť ho, sere.“

Čím dál tím hůř, pomyslel si Dunk. Co když si můj meč bude chtít přivlastnit jeden z nich? Odkopl raději alespoň ten co nejdál z Maegorova dosahu do volné části síně, kde se předtím bojovalo. S dýkou už to udělat nestačil – princ po ní skutečně hned sáhl. Osvobozený lord přešel ke své matce, která ho jednou rukou objala. „Vezmi děti a běžte,“ řekla mu. „Já ještě zůstanu.“

„Dala ses ošálit, drahá teto.“ Maegor chtěl udělat krok směrem k ní, ale zadrželi ho. „Vidíš? Mě už odsoudili bez dalšího slova. Tebe nepotřebují. Vydala ses jim zbytečně do rukou.“

„Zatím ne.“ Daella uvolnila paži a její syn poodstoupil. „Budu tu stát tak dlouho, dokud všichni nebudou v bezpečí za hradbami. A ještě déle, pokud bude třeba. Ty bys také mohl vyjednávat, kdybys jen trochu přemýšlel. Máš přece své zámořské spojence, ne? Zkus nabídnout, že je odvoláš.“

Maegor se nečekaně rozesmál. „To bych mohl, ačkoliv….“ Bez kořisti se žádný z nich domů nevrátí, chtěl možná říct. Ale to už se nikdo nikdy nedozvěděl.

Divoký oheň, krom toho, že je téměř neuhasitelný, má tu hroznou vlastnost, že mu stačí k zapálení jen málo. V síni bylo už poměrně teplo díky plamenům, které zahřívaly dračí vejce. Čím blíž k nim, tím byl žár větší. Hranice mezi teplem a horkem mohla člověka varovat; nicméně rozrušený člověk s myslí upřenou k něčemu jinému ji tak ostře nevnímal. Daella stála zřejmě už nějaký čas na jejím pomezí; krom toho, nádoba v jejích rukou nebyla, jak se možná domnívala, naplněna čerstvě připravenou látkou, která teď hořela v kamenné míse, ale naopak zralou substancí, citlivou mnohem víc. Proto ve chvíli, kdy se džbánek zahřál přes únosnou mez, nedokázala už pálená hlína zastavit sílu skrytou uvnitř a obsah nádoby explodoval.

Rána, která se ozvala, musela být v nočním tichu slyšet i venku před palácem. Doprovázel ji třeskot rozbitého skla, protože tabulky v nejbližších oknech popraskaly a několik z nich se vysypalo. Princezna zemřela hned na místě. Střepy z puklé nádoby se jí zaryly do hrudníku, krku a obličeje; celé tělo navíc hned pohltily zelené plameny.

Daellin syn, vzdálený od ní sotva tři kroky, byl zasažen také. Upadl a hořely na něm vlasy i celý šat. Strašlivě křičel. Jeho synové se k němu nejdřív rozběhli, aby se pokusili oheň uhasit; nakonec ale museli v hrůze couvnout. Ten muž byl ztracen.

Král stál o hodný kus dál, přesto také ještě dost blízko na to, aby i jeho svrchní oděv začal doutnat. Do sedmi pekel. Brokát byl naštěstí podle poslední módy silně podšitý, takže stačilo jen strhnout kabátec.

Oheň ovšem už zuřil jako divoké zvíře puštěné na svobodu a zmocnil všeho, kam dosáhl. Sloup, u kterého princezna předtím stála, vypadal jako obří pochodeň. Hořela dokonce mramorová dlažba kolem něj. Vysoký paraván, postavený před hlavním vchodem, se zřítil a protože oheň přeskočil i sem, byla tím uzavřena hlavní úniková cesta. Naštěstí zbýval ještě zadní východ.

„Rychle, písek!“ Představený cechu pyromancerů věděl velice dobře, co hrozí, přesto projevil víc odvahy, než se od něj dalo čekat a společně s jedním z akolytů začal spěšně zasypávat pískem koše se zbývajícími džbány divokého ohně. Jistě by našel víc pomocných rukou, kdyby šlo o pouhé neštěstí, jenže tentokrát byly sázky mnohem vyšší. Druhého akolytu přemohl strach a pokusil se o útěk. Převrhl přitom stůl s vínem, který začal hořet také. Hluk probudil princeznu Vaellu, a ta, nechápajíc, co se děje, začala vřískat vysokým hlasem k smrti vyděšeného dítěte. Křičela i Rhae a zbývající děti; ve zmatku se místo záchrany naopak dostaly do rohu zataraseného odklizeným nábytkem. Plameny snadno pohltily oltář a přeskočily tak k velkému jídelnímu stolu. Kdo chtěl přežít, musel co nejdřív odsud – jenže mezitím se své příležitosti chopil Maegor Targaryen.

Prudce odstrčil Aeryse tak, že chlapec upadl a zůstal s bolestným výkřikem ležet na zemi; zřejmě si zlomil ruku. Maegor se pak rozběhl pryč od ohně, směrem k Dunkově meči. „Pomstěte se!“ vykřikl zároveň na Daelliny vnuky. Princ Duncan se ho pokusil zastavit; dostihl ho ještě včas a začali spolu zápasit.

Jeden z chlapců, kterým byla výzva určena, zareagoval hned. Opustil plačící sestru, co na něj volala, a zamířil také k meči. Díky rychlým nohám byl u něj první. Zbraň pro něj byla příliš dlouhá a těžká, takže s ní zápolil a musel ji nakonec uchopit oběma rukama. Nicméně neztrácel čas, sekl po princi Duncanovi a zranil ho na boku. O úder srdce později, než se stačil rozmáchnout k lepšímu, smrtícímu, zásahu, už ale musel čelit Dunkovi.

Ten ho napadl ze strany, aby se vyhnul ostří. Protivníka povalil, klekl si na něj a chtěl si vzít svou zbraň zpátky. Jenže než mu ji mohl vytrhnout, přiběhli ostatní chlapcovi bratři. Ti sice předtím zaváhali, proto dorazili později, teď však už šlo o přesilu čtyři na jednoho.

Nejstarší z nich, dvacetiletý statný pořízek, se vrhl Dunkovi po nohou; druhý ho zkusil bodnout do krku. Dunk si přitáhl hlavu co nejvíc k ramenům, aby mu to znesnadnil. Jednou rukou musel pod sebou zároveň držet mladíka s mečem, ale podařilo se mu odrazit hrot obrněným levým loktem. Při dalším útočníkově pokusu ho dokonce chytil za zápěstí. Stiskl vší silou; jeho sok vykřikl a dýku, připomínající spíš krátký meč, pustil. Dunk po ní hmátl; jenže v tom se mu zajiskřilo před očima. Uvědomil si, že to byl nejmladší, čtrnáctiletý chlapec, který ho kopl do hlavy. Otřesený na chvíli zavřel oči, tím ovšem ztratil přehled, co se děje. Zakryl si proto aspoň obličej rukou – v poslední chvíli, protože na něj právě jeden z těch dvou, co stáli, zaútočil znovu. Dunk máchl naslepo před sebe, aby se kryl, a pak hned prudce kopl nohama ve snaze setřást nepřítele, který na něm visel. Teprve pak se mohl rychle rozhlédnout.

Čtrnáctiletého kluka ani jeho bratra s dýkou neviděl, museli stát někde za ním. Podle nadávek, co slyšel, ale usoudil, že aspoň jednoho z nich zasáhl do obličeje. Na okamžik zahlédl i krále. Ten bojoval také, teď o dobrých patnáct kroků dál – bránil svého zraněného syna. Dunk otočil hlavu doprava, místo svých soupeřů však našel jen Aeryse, který se sem nakonec také vydal a vypadal jako ztělesněné zoufalství. Sice se dokázal sebrat ze země a trochu vystřízlivěl, jenže to je pořád moc málo. Jestli prohrajeme, podříznou ho jako kuře, napadlo Dunka. Všechny vraždy pak zakryje požár a korunu si vezme Maegor. V cestě mu bude stát už jen Jaehaerys a toho bez potíží smetou. O důvod víc bojovat ze všech sil. Co se dělo se ženami, zbývajícími dětmi, septonem, arcimistrem a pyromancery, Dunk neviděl. Ze strany, kde bylo původní ohniště, se valilo jen horko a kouř. Kdesi z dálky za hukotem ohně slyšel zoufalý křik. Mohl jen doufat, že se všem podaří uniknout.

Kopl znovu a tentokrát měl větší úspěch – podařilo se mu uvolnit si jednu nohu. Další kopnutí proto okamžitě směřoval na hlavu soupeře. Trefil ho sice jen do ramene, ale i to by pomohlo, jenže právě v té chvíli se na Dunka znovu vrhli ti dva, které předtím hledal. Najednou byli všichni v jednom chumlu – navíc s dýkou a mečem. Horší než hospodská rvačka. Při té bych měl po ruce lavici nebo aspoň korbel, říkal si. Věděl, že zbroj ho ochrání před nejhoršími útoky na trup, dokud nedovolí protivníkovi s mečem, aby se mohl rozmáchnout. Jestli to ale dokáže, je po mě. Dostal pár tvrdých ran a další na oplátku rozdal; jednu chvíli se mu podařilo uchopit rukáv jednoho z chlapců, který držel dýku. Jenže než si ho stačil přitáhnout, dostal další kopanec do ruky, a dotyčný se mu proto vysmekl. Pak ucítil škrábnutí za levým uchem – hned tím směrem udeřil pěstí. K čertu, jsou kluzcí jako úhoři. Vypadají sice jako kluci, jenže ve skutečnosti jsou až dost staří na to, aby mě dokázali zabít. Kdyby se mi tak podařilo chytit některého z nich za krk.

Zkusil to, ale bez úspěchu. Byli opravdu velice mrštní. Najednou však mladík pod ním vykřikl a kolem se rozlila krev. Zřejmě nalehl na meč, který si předtím přivlastnil. Dunk po zbrani rychle sáhl a vytrhl ji zraněnému z ochabující ruky. Máchl po starším z jeho bratrů, který mu znovu visel na obou nohou a konečně se ho tak zbavil. Pak sekl po útočícím stínu nad sebou a překulil se. Dalšímu chlapci, co po něm hned skočil s dlouhou dýkou, musel čelit ještě ze země. Stačilo to. Potom se Duk postavil a jako majitel jediné skutečné zbraně už mohl celou bitku ukončit.

Když bylo po všem, rozhlédl se. Na bojišti zůstalo pět mrtvých včetně Maegora Targaryena. Princ Duncan byl zraněn; ani Dunk se necítil nejlépe. Zjistil, že kromě říznutí za uchem má pod chrániči na nohou několik šrámů od dýky, kterých si předtím vůbec nevšiml. Mohlo to být horší, pomyslel si. Šlach se nedotkli. Mnohem víc ho bolely všechny utržené kopance, co mu nechaly modřiny po celém těle. Zranění prince Duncana bylo ale mnohem vážnější. Nicméně požár se zatím přiblížil natolik, že museli prince vzít a odnést z dosahu nejhoršího horka, do úkrytu za nejbližší opěrnou zdí. Teprve pak byl čas ránu ošetřit. Ovázali ji kusem Dunkova pláště a princi se nakonec s oporou podařilo vstát. „Jenny?“ zeptal se. „Rhaella? Co je s nimi?“ Přes kouř už ztráceli rozhled i do částí síně dosud nedotčených požárem.

Odpověděl mu Aerys. „Obě jsou pryč. Aspoň myslím.“ Zasténal a opatrně si podepřel zápěstí zlomené ruky. „Hrozně to bolí. Kde je arcimistr?“

To Dunk skutečně netušil. „Neviděl jsem ho. Co tvá žena a lady Jenny?“

„Jenny šla pro pomoc. Rhaella je někde…“ Chlapec jen neurčitě mávl prsty směrem k zadnímu vchodu.

„A ostatní?“ Oheň se blížil a horko na ně tlačilo jako neviditelná stěna. Dunk měl dojem, že za zelenými plameny stále slyší tlumené výkřiky; doufal ale, že se mýlí a zbývající lidé mezitím unikli. Vrátit se do části síně, kde vznikl požár, už nebylo možné.

„Nevím,“ řekl Aerys. „Myslím, že ještě někdo prošel kolem nás – já nevím.“

„Snad se všichni dostali ven zadními dveřmi. Měli víc času než my.“ Král si posunul synovu paži, aby ho mohl lépe podepřít. „Rychle, teď musíme odsud.“

Museli jít, protože žádná pomoc k nim zatím nepřišla, zato oheň zas o kus postoupil a horkého, dusivého kouře přibývalo. Aerys se s bědováním vlekl za nimi. Krátce nato našli i princeznu Rhaellu, která vůbec nebyla schopná chůze. Seděla na podlaze a jen se chvěla, spoutaná strachem a bolestí. Dunk ji nakonec musel vzít do náruče a nést, zatímco král na sebe s námahou převzal synovu váhu. Zachránci stále nikde; dohodli se proto, že Dunk půjde napřed. Možná že se závora dveří vzpříčila, nebo snad Jenny, která se předtím pokoušela princeznu odvést sama, z horka, kouře či rozrušení cestou omdlela.

Závora byla ale odsunutá a dveře otevřené. Dunk se nerozhlížel a vběhl do chodby, kterou prošel, ani nevěděl jak. Najednou dýchal čistý chladný vzduch a objevily se před ním čísi volné ruce. Roztřeseně jim předal princeznu, pak se musel opřít o zeď. Hlava se mu točila a všechno viděl rozmazaně. Z dálky slyšel hysterický ženský pláč. Lady Jenny, uvědomil si. Už toho na ni bylo příliš. Strach o manžela, pak další boj a k tomu ještě požár… Asi jim nedokázala říct nic rozumného. Z této strany neměla budova žádná okna, takže nebýt kouře, který se teď valil ven otevřenými dveřmi, nikdo by tady zatím nepoznal, co se děje. Nebo snad ano? „Nic jste tu neslyšeli?“ zeptal se.

„Slyšeli, pane,“ přisvědčil jeden postarší sluha oblečený jen v kazajce přehozené přes noční oděv. „Spávám hned vedle kuchyně a nejdřív jsem myslel, že mě vzbudila bouřka. Když jsem zjistil, že neprší, běžel jsem sem a to už nám někdo z hradní hlídky přišel říct, že velká síň hoří. Jenže jsme se bez sekery nemohli dostat hned dovnitř a než ji přinesli, otevřela nám lady.“

To znamená, že všichni kromě nás tří v síni zůstali. Dunk se ještě několikrát se zhluboka nadechl. Když už to dokázal bez bolesti a začal zase viděl jasně, obrátil se zpátky.

„Snad se tam nechceš vrátit, lorde veliteli?“ To byl Gerold Hightower, který sem právě dorazil, oděný také v bílé zbroji. „Půjdu místo tebe.“

„Ne.“ Dunk si otřel tvář šátkem, který mu podali. „To nejde. Potřebuji tě venku, bratře. Zařiď, co je třeba.“ Gerold je nejlepší z mých mužů. „Kdyby cokoliv… převezmeš velení.“ Musím raději počítat se vším.

Ven se právě vypotácel princ Aerys, doprovázený dalším sluhou a jedním ze strážných, co se šli do síně podívat. Aspoň že on a Rhaella jsou v bezpečí. Hightower chlapce podepřel a němě, strnule Dunkovi přikývl. Na víc už pak nebyl čas, jen pohled a rychlý stisk ruky. Každý rytíř z Královské gardy přísahal, že za svého vládce dá i život; jen kvůli tomu se ale Dunk nevracel. Ty jsi mě nikdy neopustil, když jsem tě potřeboval, Eggu, říkal si. Najdu tě, ať jsi kdekoliv. Najdu vás oba.

Prošel chodbou plnou štiplavého kouře. Ještě se ani nedostal do síně, když se ozvala mohutná rána – nebo možná dvě či tři, které splynuly v jedno. Následoval ji další tmavý mrak. Ten zvuk byl tak hlasitý, že se jím otřásla celá budova. To vybuchly zbývající nádoby s divokým ohněm, uvědomil si Dunk. Teď už všichni v paláci musí vědět, co se děje. Jenže bohové, co mě asi čeká uvnitř.

Octl se v pekle. Za tu krátkou dobu, co byl pryč, se všechno změnilo k horšímu. Z přední části síně viděl jen probleskující plameny, rudé a oranžové se zeleným středem olizujícím strop. Zadní část, kde zatím nehořelo, byla zhruba do poloviny ještě jakž takž průchodná, ale i tady šlo jen těžko rozeznat, co je před vámi. Žár byl daleko horší než předtím. Horko Dunka nutilo odvrátit se a utéct, ale přinutil se nevšímat si toho. Zůstaň, potřebují tě.

Kromě něj pátralo po přeživších ještě pět vojáků, z toho dva gardisté, co předtím drželi stráž u zadního vchodu. Ostatní ztratili odvahu. Dunk si všechny muže rozmístil na dohled, dva po pravé ruce, tři po levé a vydali se kupředu. Brzy objevili v jednom chráněném rohu vzlykající dívku s těžce popáleným obličejem. Jen podle tmavých ohořelých vlasů v ní mohli poznat lady Helaenu. Ukázala jim bezvládného muže, co ležel blízko ní. Dunk na okamžik zadoufal, že je to král, nicméně šedý oděv dotyčného ho té naděje okamžitě zbavil. Šlo o arcimistra Gyldayna. Dunkovi stačil jediný pohled na jeho zranění, a přestože stařec dosud žil, bylo jasné, že jeho dny už brzy skončí. Stařec s holí a Daellina vnučka. Právě je musel předtím vidět Aerys, když procházeli kolem bojujících. Ve chvíli, kdy vznikl požár, stáli hodně vzadu, a díky tomu se jim podařilo dojít až sem. Dunk jen zavrtěl hlavou.

„Odneste ho,“ nařídil dvěma strážným. Další muž se musel postarat o dívku. Dunkovi bylo jasné, že ti tři mu budou chybět, ale věděl i to, že Aegon by nařídil totéž. Společně se svými bratry pak pátral dál. Prohledávali postupně všechna ještě přístupná zákoutí zadní části síně. Kvůli hustému kouři viděli jen pár kroků před sebe, takže zvlášť blízko stěn často klopýtali o křesla, stoly či lavice a museli dávat dobrý pozor, aby neztratili správný směr. Všichni chraplavě křičeli do zelenorudé mlhy, ale nikdo jim neodpovídal. Pak přišla další vlna kouře, v níž gardisté zmizeli Dunkovi z očí. Vykřikl proto tentokrát jejich jména, ale odpovědi se nedočkal. Nic, musím hledat sám. „Veličenstvo!“ vykřikl. „Výsosti!“ Snad budu mít štěstí a ozve se aspoň jeden z nich. „Slyší mě někdo?“ Žádná odpověď. Zavolal znovu. Palčivý kouř mu začal znovu svírat hrudník; věděl, že nemá mnoho času. Rozkašlal se. „Eggu!“ použil v zoufalství tu směšnou dětskou přezdívku. Popošel dál. Kouř před ním trochu zřídl a tehdy je konečně uviděl.

Srazil je jeden z bronzových lustrů, který se zřejmě utrhl ze stropu při výbuchu. Princ byl bezpochyby mrtev; těžký kovový kruh mu dopadl na pravou polovinu těla, promáčkl hrudník a roztříštil mu hlavu. Krev stékala přes vosk z tajících svíček. Aegon ležel zhroucený poblíž; jeho udeřil padající řetěz, což bylo zřejmé z podlitin, které měl na tváři. Možná je ještě naživu. Dunk k němu přiklekl. „Tady jsi.“ Chtělo se mu plakat nad tím, že pro jeho syna přišel už pozdě. Jak to jen povím Jenny? Ta to neunese. Jenže nemohl dělat nic víc, než zkusit zachránit, co se dá. „Pojď, prosím,“ řekl a snažil se krále zvednout. Šlo to ztěžka; navíc rány, které Dunk předtím v bitce dostal, se začaly při námaze ozývat. Přesto se i s bezvládným mužem nakonec postavil. Snažil se přesunout si Aegona na ramena, když vtom mu rukou projela ostrá bolest připomínající bodnutí jehlou. Škubl sebou. Nechápal, co se děje. Co jenom může proniknout rukávem kroužkové košile? pomyslel si s údivem a podíval se na své předloktí.

Byl to drak. Malý a nádherný; jeho kůže zářila jako čerstvě vyleštěné stříbro zasazené v temně zeleném malachitu. Černé drápy se zatínaly do Dunkovy zbroje a oči, v nichž se odrážela zář plamenů, ho pozorovaly téměř jako lidské. Podle barvy musí být Eggův, pochopil užasle Dunk. Přišel za ním.

„Dokázal jsi to, chlapče,“ zašeptal. Čarodějové v Ašaji věděli hodně. Drak přijde jen do světa, kde je očekáván. Potřebuje k tomu i žár; jenže samotný oheň mu nestačí. Dokonce ani krev. Je třeba dát ještě víc. Egg se tomu snažil vyhnout, ale smrt si dnes přesto nabrala plnou hrstí. Pro šlechtu staré Valyrie neměli otroci žádnou cenu, lidská oběť jim nestála ani zmínku v záznamech. I pro vejce uložená v líhních pod Dračím kamenem mohla dračice uchvátit člověka; první Targaryenové to jistě věděli. Ti nejlepší z nich, jako Jaehaerys Smírce, takovou cenu jistě platili jen neradi, ti horší ji přijali lhostejně jako pouhou nutnost. Proto zřejmě občas docházelo k tajným popravám zločinců, což byla jedna z rad, kterou dostali za mořem. Pokud se dráčata přece jen občas vylíhla bez potřebné oběti, byla slabá či znetvořená. Na tom, které bohy jste při tom žádali o pomoc, ve skutečnosti nezáleželo; jen na podstatě draků a ta se změnit nedala.

Tajemství jejich zrodu si po pádu Valyrie museli Targaryenové předávat mezi sebou. Král Viserys I. ho bezpochyby sdělil své dceři Rhaenyře, kterou si v rozporu se zavedeným zvykem vybral za dědičku. Aegon II. sice svou starší nevlastní sestru nakonec zabil, ale na rozdíl od ní už žádné další draky nezískal. Netušil, co vše potřebují k líhnutí, a domníval se, že stačí pouze jeho přání. Zřejmě posledním člověkem v Západozemí, který ještě věděl, co dělat, byl Rhaenyřin syn, s nímž se na konci války skrývala v Šerodolu. Co důležitějšího mu tehdy mohla říct? Jenže tento princ, později známý jako Aegon III., sice s draky vyrostl a sám na jednom z nich létal, místo obdivu k nim však cítil jen odpor. To proto, že během Tance Draků přišel o většinu příbuzných a jistě nejvíc ho poznamenala krutá poprava jeho matky, které byl nakonec svědkem. Když potom zahynul poslední drak, Aegonův mladší bratr Viserys si uvědomil, co ztrácejí a přemlouval mladého krále, aby se pokusil ony vzácné tvory znovu oživit. Aegon mu sice naoko vyhověl, ale pravdu, kterou znal, se rozhodl hluboko pohřbít a nesvěřil ji nikomu, dokonce ani svým vlastním dětem.

Dunk se vzpamatoval. Ten drak je úžasný, jenže teď mi tu nepomůže. Všichni musíme pryč, dokud to ještě jde. Uvědomil si, jak je horko kolem nich už nesnesitelné. Kdyby mohl, strhl by hned ze sebe všechnu svou rozpálenou zbroj. Kůži měl celou rudou a pálila ho, jako kdyby se celý den pekl na dornském slunci. Začínaly mu naskakovat puchýře. Vzduch prosycený kouřem se téměř nedal dýchat; hledal proto ve spěchu správný směr k východu. Opěrné sloupy v přední části síně dávno hořely až ke krovům a plameny se hnaly na druhý konec síně po stropních trámech. Cítil je, i když neviděl, protože shora na něj padaly drobné, zuhelnatělé a žhavé kousky hořícího dřeva. Zavíral oči kvůli nim i kvůli hroznému okolnímu žáru a snažil se jít co nejrychleji, i když s jeho břemenem to bylo stále těžší. Drak mu nejdříve visel na paži, pak se mu vyškrábal na rameno a nakonec s neobratným máváním křídel popolétl před ně. Snad jim chtěl ukázat cestu ven.

Zvládneme to, pomyslel si Dunk, když před sebou uviděl dveře vedoucí do chodby. Nikdo tu však na ně nečekal – vojáci je zřejmě považovali už za mrtvé a stáhli se do bezpečí. Vykřikl proto a doufal, že ho někdo uslyší.

Odpověděl mu ale jiný zvuk, vysoko nad nimi, co přehlušil i stále mohutnější řev ohně. Zapraskání, zřetelné a výhrůžné. Střecha, pomyslel si Dunk se zoufalstvím. To je konec. Rychle!

S námahou stačil udělat několik dalších kroků. Jenže pak se ozval praskot znovu, mnohem silněji – hrozný hlas lámajícího se dřeva a povolujícího zdiva. Dunk pohlédl vzhůru. A to bylo poslední, co mohl on sám nebo kdokoliv v síni včetně čerstvě vylíhlého draka udělat, protože celý strop se o okamžik později zřítil a pohřbil pod sebou vše, co tu ještě zbylo živého.

 

O dva dny později, krátce před smrtí, si arcimistr Gyldayn do svých záznamů zapsal: „Chybělo málo, aby strašný požár, co v tu nešťastnou noc pohltil Létohrad, zničil stejně snadno i celý rod Targaryenů. Buďme vděčni, že se tak nestalo. Kvůli zradě svého synovce a sestry náš vznešený panovník sice zemřel, ale ke cti lorda velitele je třeba říct, že učinil vše, co bylo možné. Díky seru Duncanovi byla královská linie tehdy zachráněna, takže mohla pokračovat dál.“