JAIME III
(napsala: čejka)
Tři muži v bílém, Jaime, Jonothor Darry a Barristan Selmy vyšli na nádvoří před Velkou síní a postavili se vedle oddílu ozbrojenců připravených k odjezdu.
Bylo chladné ráno a divoký vítr rval praporce z jejich žerdí. Štolbové drželi netrpělivé koně podupávající ve zbytcích čerstvě odklizeného sněhu a u princova hřebce čekal jeho panoš se štítem v barvách Targaryenů.
„Kde je jeho Výsost?“ zeptal se ser Jonothor.
„V trůnním sále,“ odpověděl mu Selmy. „Hovoří s králem.“
„Ten měl přece přijít až sem, ne? Co se stalo, změna protokolu?“
„Ano,“ přikývl ser Barristan. „Venku je příliš zima.“
Chlad uvnitř musí být větší než tady, pomyslel si Jaime. Vzduch byl sice mrazivý, což vítr ještě umocňoval, se sněhovou vichřicí z posledních dnů se ale nedal srovnat. Vždyť právě kvůli ní byl odjezd odložen až na dnešek. Nicméně proti vztahu mezi panovníkem a jeho dědicem je to příjemné jarní počasí, řekl si Jaime.
Slunce už se stačilo vyšplhat přes hradby, když z trůnního sálu konečně vyšel princ Rhaegar s Lewynem Martellem po boku. Následovala je královna se svým mladším synem Viserysem a za nimi chůva vedoucí za ruku Rhaegarovu tříletou dcerku, princeznu Rhaenys.
Korunní princ strávil předchozí večer jednáním s malou radou včetně čerstvě jmenovaného pobočníka. Jednání trvalo dlouho. Rossart však odešel už ve třetině a k hovoru přispěl prý pouze návrhem, že by jeho cechu měla po vítězství připadnout většina příjmů z Údolí.
Rhaegar pak víc než hodinu hovořil s králem osamotě a nakonec odešel do svého soláru, kam si dal zavolat Martella a Selmyho. Jaime, který celou noc strávil na hlídce před komnatami královny, se od nich pak ráno dozvěděl jen to, že se schůzce malé rady probíraly poslední přípravy před odjezdem a čerstvé zprávy získané od zvědů o armádě vzbouřenců.
Nejtvrdší část sil nepřítele tvořili Seveřané, muži zvyklí na mráz, s výbornou disciplínou. Lord Robert si s sebou přivedl z jihu početnou armádu svých vlastních lidí a další oddíly mu svěřil Jon Arryn. Značnou váhu měla i armáda Hostera Tullyho. Na začátku války se předpokládalo, že říční krajiny zůstanou na straně krále a koalice se vzbouřenci stvrzená sňatky Tullyho dcer byla dost nepříjemným překvapením. Někteří z jeho vazalů s tím sice nesouhlasili, ale lord Hoster si tvrdě sjednal pořádek tím, že vypálil panství Goodbrooků a odpor těch zbývajících byl zlomen poté, co ser Myles Mooton padl v Bitvě zvonů rukou Roberta Baratheona. Ostatní říční lordi byli ale proti Aerysově vládě už předtím, a tak jen uvítali možnost se ho zbavit. Síly povstalců byly tedy nyní tak velké, že překonaly jakýkoli předchozí pokus o vzpouru, který se během posledních tří století v Západozemí odehrál.
Jak velká část sil nepřítele se nachází za Trojzubcem, bylo těžké zjistit přesně, hlavní nepřátelský tábor se ale podle zvědů formoval v okolí Harrenova. Proto bylo rozhodnuto, že část armády neodjede s princem po Královské cestě. Místo toho měla odplout na galérách pod velením hlavního loďmistra Luceryse Velaryona do Krabího zálivu a dostat se tak daleko, kam až bude možné kvůli postupujícímu ledu. Většina vojáků k tomu určených se už naloďovala v přístavu pod městem a zbytek právě procházel Blátivou bránou. Jejich hlasy a zvuk bubnů byly slyšet až sem.
Princ Rhaegar se uklonil své matce a pak vzal za ruce dceru. Dívenka ho objala a on si ji zvedl k sobě.
Jaime se rozhlédl. „Kde je Její Výsost?“
„S ní se princ rozloučil v soukromí,“ odpověděl mu ser Barristan. Byl to on, kdo poslední noc držel hlídku u komnat následnického páru.
Darry pokrčil rameny. „Kdybych byl v kůži Jeho Výsosti, dal spíš bych přednost noclehu u vojska. Jenže kdo z nás může radit dědici království?“
Teď, řekl si Jaime. To je má poslední příležitost. Když korunní princ konečně opustil matku, bratra i dceru a přešel ke svému koni, Jaime odstrčil štolbu, kteří hřebce držel, a poklekl. „Výsosti, velmi tě prosím, dovol mi bojovat po tvém boku. Krále může střežit stejně tak dobře Jon Darry nebo ser Barristan. Jejich pláště jsou přece stejně bílé jako můj.“
Rhaegar se na něj zkoumavě podíval a Jaime pocítil na okamžik záchvěv naděje. Jenže pak si princ vzdychl, zavrtěl hlavou a Jaime pochopil, že i tato prosba byla zbytečná. „Je mi líto, sere,“ uslyšel, „ale je tě zapotřebí zde. Svěřuji pod tvou ochranu svou manželku a děti. Navíc jsi berlí, o kterou se nyní opírá král, takže se neodvažuji připravit jej o tebe připravit. Jeho Veličenstvo trápí, že se tvůj otec dosud neozval a panují tedy obavy, aby se západní země v bitvě nepřipojily ke vzbouřencům.“
„Já že mám být jen berlí?“ hlesl Jamie nevěřícně.
Rhaegar mu položil ruku na rameno. „Nejen tou. Jsou jisté věci, které je třeba změnit – právě teď však máme před sebou bitvu. Promluvíme si o tom, co je třeba, později, až se vrátím. Mám pak v úmyslu svolat kvůli tomu radu. Chtěl jsem to udělat už dávno, ale… není dobré mluvit o cestách, po kterých se nikdo nevydal.“
Jaimemu nezbylo než vstát a odstoupit. „Nejsem přece žádná hůl. Jsem rytíř Královské gardy,“ zamumlal si spíš pro sebe.
„Tak se podle toho chovej,“ usadil ho Darry, který ho zaslechl. „Naší povinností je poslušnost. Ovšem jestli stojíš o výsměch, můžeš se předvádět dál. Diváků tu najdeš dost.“
Jaime zaťal zuby ve snaze se ovládnout. To není spravedlivé, opakoval si. Proč mám platit za neshody jiných? Copak mohu za jednání svého otce, který se pořád zdráhá vrátit se ke králi? Přitom se Aerys po princově příjezdu snížil natolik, aby mého otce místo rozkazu o pomoc požádal. A udělal to dokonce sám, dopisem s vlastní pečetí, ne prostřednictvím malé rady jako předtím.
Podíval se na své ostatní bratry v přísaze. Co si myslí oni?
Princ Lewyn si právě kontroloval výstroj svého koně. Krátce se ohlédl a ten pohled říkal hodně. Nahlas ale řekl jen: „Ať tě bohové provázejí, bratře.“
Nenávidí Aeryse stejně jako já, uvědomil si Jaime. Ani on si už dávno nepovažuje za čest mu sloužit; přesto za něj musí bojovat. Jenže když následuje prince, je to o něco snazší.
Muži se vyhoupli do sedel, kopyta zacvakala po umetené dlažbě nádvoří. Princ zvedl naposled ruku na pozdrav a vyjel z brány následován Jonothorem Darrym, serem Barristanem a Lewynem Martellem.*
(* Rozhovor je upravenou citací z Hostiny pro vrány, z první kapitoly v tomto dílu vyprávěné z pohledu Jaimeho Lannistera. – „Výsosti, ať tentokrát stojí na stráži u krále Darry nebo ser Barristan. Jejich pláště jsou stejně bílé jako můj.“ … „Můj královský otec se obává tvého otce víc než našeho bratrance Roberta. Chce tě mít blízko sebe, aby mu lord Tywin nemohl ublížit, Neodvažuji se odebrat mu tuto berličku v takovou hodinu.“
Jaime cítil, jak mu do hrdla stoupá hněv. „Já nejsem žádná berlička. Jsem rytíř Královské gardy.“
„Pak tedy hlídej krále,“ štěkl na něj ser Jon Darry. „Když jsi oblékl ten plášť, slíbil jsi, že budeš poslouchat.“
… „Až bude po bitvě, mám v úmyslu svolat radu. Bude nutné provést změny. Chtěl jsem to udělat už dávno, ale… není dobré mluvit o cestách, po kterých se nikdo nevydal. Promluvíme si, až se vrátím.“ A tak princ vysedl na koně, nasadil si svou vysokou černou přilbici…)
Další dny po odjezdu armády byly napjaté a plné očekávání. Každé odpoledne rokovali nad novými zprávami ti, kdo ještě ve městě zbyli z malé rady – Varys, vrchní zákonodárce Symond Staunton, správce pokladny a velmistr Pycelle. Obvykle byl vyzván k podání hlášení i velitel městské hlídky.
Nový pobočník lord Rossart se dostavil jen málokdy, protože Aerys většinou usoudil, že je možné trávit čas lepším způsobem. Jen zcela výjimečně poctil jednání svou přítomností také on sám.
Jaime byl přítomen pouze u těchto schůzek, neboť jako nejmladší z gardistů mohl zastoupit velitele gardistů pouze při obraně Rudé bašty, ne ho nahradit jako plnoprávného člena rady. Dokonce nedošlo ani k tomu, že by král Jaimemu udělil právo nařídit cokoli veliteli mužů ve zlatých pláštích a podílet se tak na obraně města. „Příliš odpovědnosti pro mladého muže,“ prohlásil Varys a král souhlasně přikývl, ať už byl jeho vlastní důvod jakýkoli.
Jaime tedy mohl rozmístit vojáky uvnitř paláce, řídit jejich výcvik a držet stráž u členů panovníkovy rodiny, ale nic víc. Nanejvýš byl občas dotázán na otázky vojenského charakteru, jeho hlas se však bral jen jako poradní. Když poslouchal zprávy o postupu vojsk, nejraději by si netrpělivostí kousal prsty. A stále žádná zmínka o tom, že by se jeho otec konečně rozhodl, na kterou stranu se přidá.
Královna trávila čas pokud možno stranou všeho co se týkalo války, většinou ve svých komnatách nebo v božím háji. Navštěvovala také princeznu Eliu a dětmi a obě se spolu chodívaly modlit do hradního septa za vítězství. Aerys se zase obvykle zavíral se svými pyromancery. Pátý den po odjezdu armády ho zastihl Jaime ve zvlášť dobré náladě, neboť mistři ohně mu právě chystali další z ukázek svého umění. „Veličenstvo, dovolíš?“ zeptal se Bellis. „Jsme připraveni.“
Král pokynul. „Teď.“
Dřevěné věže septa okamžitě vzplály zeleným plamenem, pak i tržiště se všemi stánky a po nich všechny domy v přilehlých ulicích. Věže měřily sotva stopu, protože naštěstí nebyly skutečné – šlo jen o model postavený pro potěšení krále.
Začalo se jedním domkem a teď už tu máme městskou čtvrť, pomyslel si Jaime. Příště nejspíš začne hořet celé město. Ukázka moci divokého ohně vypadala na první pohled nevinně, jako falešná krev při kejklířském představení; jenže od Chelstedovy smrti Jaime věděl, že to není jen hra. Na Trojzubci se chystá bitva o osud říše a můj král se baví. Hraje si jako dítě a zároveň přitom plánuje smrt nás všech. Až začnou hořet skutečné budovy v Králově přístavišti, octneme se tu v pekle všichni.
„Ukaž mi ještě jednou plány,“ vyzval Aerys svého nového pobočníka.
Rossart – lord Rossart, připomněl si Jaime – ochotně rozvinul velkou roli pergamenu. „Podle tvého přání, Milosti, jsme už před nějakým časem umístili část substance do sklepení pod Velkým septem. Původně šlo jen o několik desítek nádob. Toto množství se nám v posledních dnech podařilo postupně doplnit až na čtyři tisíce. Stačí, aby vzplála jedna z nich a ostatní už se vznítí jejím žárem. Další jsou tady, u tržiště, dále ve sklepení pěti domů patřících našemu cechu a další pak zde, poblíž chudinské čtvrti. U městských bran jsme měli problémy kvůli nevítané pozornosti strážných, ale dal jsem jich část odvolat a ti ostatní už mají tolik práce, že jim nezbývá čas na prohledávání místností, kde je substance uložena.“
„A Rudá bašta?“
„Pokud si Veličenstvo přeje, umístíme džbány i sem. Navrhoval bych některou z černých cel a zadní část vinných sklepů, s tím, že do ní už nebude mít přístup ani majordomus.“
Úchvatné, pomyslel si Jaime. Takže ode dneška budeme žít na polenech připravených na podpal.
Představení pokračovalo dalším kusem hned odpoledne, kdy zemřeli v plamenech tři muži. Tentokrát šlo o zloděje odsouzené za krádež v přístavním skladišti. Zdá se, že králi s jídlem roste chuť, pomyslel si Jaime, když se pak ze sebe snažil v lázni smýt zápach kouře. Co nás čeká, až budou zdejší žaláře prázdné? Půjdeme lovit do ulic, nebo si o čest zemřít pro potěšení našeho vládce hodíme v posádce kostky mezi sebou?
Po večeři se vrátil do Věže bílého meče, aby si chvíli odpočinul před noční stráží před Aerysovou ložnicí. Jednou z mála výhod toho, že zůstal sám, bylo, že tuto povinnost mohl snadno předat někomu jinému. Jenže věděl, že právě dnes je jeden z těch večerů, kdy to udělat nesmí.
Střežit králova tajemství, tak jsem mu přísahal. Prý není na mě, abych posuzoval jeho činy. Vzpomněl si, že večer poté, kdy zemřeli oba Starkové, si vzal službu Bílý býk, a Jaime tak mohl část hrůzy z jejich smrti utopit ve džbánu silného vína. Tehdy jsem navíc ještě věřil, že se to stalo naposled. Díky tomu jsem po pár dnech dokázal žít skoro tak, jako předtím. Jenže v poslední době popravených ohněm přibývalo. Když Aerys upálil svého předchozího pobočníka, měl Jaime na hlídce vedle sebe alespoň Jonothora Darryho. Dva všemu vzdorují snáz. Ale tentokrát budu u dveří královské ložnice držet hlídku zase jen já. Proto, aby nikdo neslyšel, co se děje uvnitř; králi zřejmě jedna krutost nestačí a potřebuje další i v noci. Kdyby raději zbil některou ze služek. Tu by pak mohli poslat na venkov s hrstí mincí, co by jí pomohly zapomenout. Královna ovšem takovou možnost úniku neměla.
Ve vlastní cele bylo Jaimemu nakonec příliš těsno, a tak sešel o patro níž, do kulaté síně, kde se gardisté obvykle scházeli. Sedm židlí, pečlivě srovnaných, tu obklopovalo stůl s velkou knihou.
Bílá kniha. Čeká, až se Hightower vrátí. Poslední stranu, která patřila jemu, četl na rozdíl od těch ostatních už několikrát. Od odjezdu velitele gardy v knize samozřejmě žádné záznamy nepřibyly, nicméně zůstala založena na jiném místě, než když ji měl Jaime v rukou naposled. Měl to být vzkaz, nebo některý z jeho bratrů hledal povzbuzení před bitvou?
Neodolal a nahlédl.
„K čertu. Měl jsem to vědět,“ zaklel.
Těžko říct, kdo si příslušnou část označil; možná princ Lewyn nebo spíš Barristan Selmy. Šlo o stranu, která se týkala předchozího velitele. Muže, který vždy chránil svého krále a zemřel společně s ním; muže, kterého Hightower obdivoval natolik, že ho svým bratrům dával často za příklad. Předchůdce sera Gerolda byl válečník, jakých je málo, rytíř v nejryzejším smyslu toho slova, pomyslel si Jaime. Svým mečem několikrát zachránil království. Ale přísahám, že jestli teď ještě jednou uslyším o seru Duncanovi Vysokém, hodím Bílou knihu do ohně.
Plynuly další dny. Všichni věděli, že už možná došlo k rozhodující bitvě, ale zprávy o ní zatím nedorazily. O to bylo napětí větší. Jsou vzbouřenci rozdrceni, nebo se jen rozprchli a je třeba očekávat jejich útok? Možnost porážky si raději nikdo nepřipouštěl.
Jedno odpoledne, když se po husté chumelenici obloha zase vyjasnila, seděla okleštěná malá rada nad stížnostmi velitele městské hlídky na chování současného pobočníka. Vzhledem k tomu, oč šlo, byl do sněmovní síně tentokrát přizván i Jaime.
S nepříjemným tématem začal Varys. „Velitel hlídky je rozhořčen, že lord Rossart vstupuje do jeho pravomocí. Zakázal zlatým plášťům vstup do některých částí města. Především do cechovního domu pyromancerů, což se dá pochopit. U Baelorova septa už méně. Všichni členové městské hlídky přece vědí, na která místa mohou sami a kam jen v přítomnosti duchovních, aby nedošlo k znesvěcení. Pobočník ale už předtím odvolal i část posádek z městských bran.“ Mistr našeptávačů našpulil rty.
„K tomu musel mít jistě vážný důvod. Co kdybychom požádali o vysvětlení přímo lorda Rossarta?“ zeptal se správce pokladny.
Zkusit to můžete, pomyslel si Jaime. Schválně, jestli vám řekne aspoň část pravdy. Ale možná že ji Varys už dávno zná i s podrobnostmi?
Než ale eunuch stačil odpovědět, vstoupil do místnosti velmistr Pycelle, s obličejem bílým téměř jako jeho vous. „Před chvílí přilétli dva krkavci, téměř současně,“ řekl tiše. „Jeden z nich přinesl dopis ve kterém stálo, že se u brodu na Královské cestě už šikují vojska a co nevidět dojde k bitvě. Ten druhý…“ Zvedl oči, do temna zastřené stínem smutku. „Princ Rhaegar je mrtev.“
„Jak?“ zeptal se ohromeně lord Staunton.
„V souboji s Robertem Baratheonem.“
Takže bohové rozhodli. Který z lordů teď přijde sesadit krále a vzít si království?
Jako první se s hroznou zprávou vypořádal Varys. „Musíme se připravit na útok,“ řekl. „Kdy sem dorazí vzbouřenci?“
Pycelle pokrčil rameny. „Jistě máme ještě trochu času. Ani nejlepší jezdec přece nezvládne cestu dřív než ptáci, natož celá armáda.“
„Je třeba počítat s tím, že sem Baratheon hned po bitvě vyslal své oddíly,“ řekl Varys.
„Čerstvý sníh je zdrží,“ řekl Jaime. „Navíc s sebou kvůli rychlosti nebudou mít obléhací stroje.“
„Každý den nám bude k dobru, to jistě, sere,“ souhlasil Varys. „Nicméně teď je třeba, aby král co nejdříve odjel z města. Velmistře? Měl bys ho uvědomit o tom, co se stalo.“
Pycelle přikývl. Obrátil se ke dveřím, ale Jaime od něj potřeboval zjistit ještě jednu důležitou věc. „Na které straně bojovali Lannisterové?“ zeptal se ho.
Starý muž zavrtěl hlavou. „Na žádné, sere. Nikdo ze západních lordů v bitvě nebyl.“
Takže otec se rozhodl zůstat stranou až do konce. Já ale patřím sem a musím tady i zůstat.
Král si zprávu o porážce a smrti svého staršího syna vyslechl s nehybným výrazem. Pak se zeptal na podrobnosti bitvy. Pycelle mu spěšně, se sklopenou hlavou, sdělil vše, co v obou dopisech stálo.
„Veličenstvo, myslím si, že ty, královna a princ Viserys byste měli co nejdříve odjet z města. Stejně jako princezna Elia s dětmi. V Dračím kameni bude mnohem bezpečněji než zde.“
„Dobrá. Ať se můj syn a žena připraví k odjezdu. Ale ta dornská děvka ne.“ Hlas krále byl ledový jako noční mráz.
„Prosím, Veličenstvo?“ zeptal velmistr. V jeho výrazu se odrážel údiv a zděšení. „Vždyť princezna je tu v nebezpečí. A její děti jako dědicové trůnu…“
„Řekl jsem ne. Ten bastard Martell nás v bitvě zradil. Jeho muži zbaběle utekli, selhali v nejdůležitější chvíli. Co v tom může být jiného?“
Utekli jen vojáci, kteří mohli, řekl si v duchu Jaime. Většinu z nich předtím přesila naprosto smetla. Jenže král od té doby, co ho můj otec ještě jako mladíka pasoval na rytíře, na bojiště nevstoupil. O válečném umění proto neví skoro nic. Budu teď muset jednat místo něho – pokud mi to vůbec dovolí.
Vyšel ven z králova soláru. „Najděte hned velitele městské hlídky. Chci znát přesně současné rozmístění všech mužů, co mu podléhají, a stav všech městských bran.“
O hodinu později už věděl, na čem je. Ze čtrnácti stovek vojáků ve zlatých pláštích jich nyní střežilo každou bránu Králova pět. Šedesát hlídkovalo na hradbách a tři tucty pak jako jízdní hlídky v okolí města. Stovka patrolovala v ulicích. Ostatní měli volno, takže se buď rozešli po městě, nebo odpočívali v kasárnách v pevnosti. K tomu se daly připočíst už jen tři oddíly lučištníků. I když budou ve službě všichni najednou, stačilo by to na odražení pirátského nájezdu, ale ne na armádu, co se na nás řítí, pomyslel si zachmuřeně Jaime. Princ Rhaegar stáhl z okolí většinu bojeschopných mužů, aby mohl čelit vzbouřencům v alespoň přibližně vyrovnaném počtu. Jenže ani dvojnásobná posádka, co nyní ve městě byla, nebude proti několika desítkám tisíc nepřátel dostatečná. Jistě, že zavřeme brány, ale při počtu lidí, co se sem přišli ukrýt, nás nepřátelé brzy vyhladoví. Museli bychom všechny nedávno příchozí i část zdejších obyvatel násilím vyhnat za hradby. Přitom kdyby věděli, co pro ně král chystá, utekli by sami.
Pro princeznu Eliu byla zpráva o manželově smrti mnohem horší ranou než pro krále. I když Rhaegar svou manželku předtím opustil, vrátil se k ní a ona ho svým způsobem pořád milovala. Teď měla navíc zůstat na místě, jež bude v příštích dnech napadeno nepřítelem. Zkoušela proto krále přesvědčit, aby dovolil odjet alespoň jejím dětem, ale Aerys se k ní jen s pohrdáním obrátil zády. Dokonce jí zakázal i poslat zprávu do Slunečního oštěpu.
Královna nastoupila hned ráno s malým princem Viserysem na palubu galéry směřující do Dračího kamene. Na cestu do přístavu se vydala zahalená do pláště a hustých závojů, aby skryla modřiny a rány, co jí manžel způsobil ještě poslední společnou noc. Aerys ji ani nevyprovodil. Místo toho si dal zavolat Rossarta a znovu s ním prošel všechny plány. „Ti zrádci by chtěli moje město, ale já jim nedám nic než popel. Ať si Baratheon vládne nad ohořelými kostmi a uškvařeným masem.“**
(** Přesný citát: „Zrádci chtějí moje město, ale já jim nedám nic než popel. Ať je Robert králem nad ohořelými kostmi a uškvařeným masem.“ – Bouře mečů, str. 525)
Upálit své vlastní poddané chce skutečně odvahu, pomyslel si s hořkostí Jaime. Královo přístaviště je plné lidí a jen málokdo bude chtít odejít, i když se blíží vzbouřenci. Raději čekat v bezpečí hradeb než padnout do rukou nepřátelských vojáků. Nápor sice nemůžeme odrazit, ale jistě je možné aspoň vyjednat dobré podmínky kapitulace. Pokud by ovšem král chtěl; jenže on nás raději zabije všechny.
Následující večer se Elia pokusila uprchnout. Vyměnila si šaty svou komornou a v doprovodu jednoho z dornských rytířů, co patřil k její osobní stráži, se snažila odvést také děti. Chlapci dala napít uspávacího nápoje a ukryla si ho pod pláštěm; dívenku převlékli za dceru služky. Podařilo se jim dostat až k hlavní bráně, jenže tam už na ně čekali vojáci, které upozornil Varys. Král samozřejmě zuřil. Aby se nic podobného už neopakovalo, dal potom na enuchovu radu kromě chův vyměnit celé princeznino služebnictvo a také zdvojnásobit stráže u mostu Maegorovy pevnosti. Dornský rytíř skončil v jedné z černých cel a jeho druhové byli převeleni k městské hlídce.
Celé Královo přístaviště se zatím chystalo na obléhání. Většina lidí skutečně odmítla odejít a dokonce i ti, co předtím ještě zůstávali v chatrčích u přístavu před hradbami, se teď stahovali za hradby. Muži ve zlatých pláštích museli mezi nimi udržovat pořádek – hlavně neustále rozhánět rvačky, trestat na místě výtržníky a zatýkat zloděje.
Pak přišel den, kdy se před městem znovu objevili jezdci z Rhaegarova vojska. Šaty měli otrhané a špinavé, zbraně jim často chyběly a většina z nich se sotva držela v sedle. Dorazily jich postupně skoro tři tisíce, všichni unavení, hladoví, mnozí z nich zranění. Dalo se čekat, že je nepřátelé pronásledují stejně urputně jako lovci postřelenou zvěř. Hlídky na Královské cestě proto vyjely ještě dál než předtím a vyhlíželi jednotky vzbouřenců, jejichž příjezd se dal očekávat každou hodinu. Jenže někdo jiný nakonec přijel nečekaně, odjinud a dřív.
Mlha stoupající z moře nově příchozí před hlídkami během dopoledne skryla. Pak ji však začal trhat vítr a jako z hlubokých vod se před hradbami začaly vynořovat sevřené šiky vojáků ve zbroji z vařené kůže i oceli. Za nimi stály oddíly lučištníků po stranách chráněné jezdci s kopími a meči a jejich praporce zářily rudou a zlatou.
„Tvoje Veličenstvo.“ Posel uctivě poklekl. „Lord Lannister žádá o vstup do města.“
Aerys se na něj přísně zadíval. „Proč?“ zeptal se.
„Aby ti nabídl svou ochranu.“
„Myslí si, že ji potřebuji?“
Posel nedal najevo žádný strach, jen pokrčil rameny. „Omlouvám se, Veličenstvo, ale… zprávy se šíří velmi rychle.“
A můj otec na ně musel jistě čekat poblíž,“ pomyslel si Jaime. Vždyť jen svolání jeho vazalů mu muselo trvat několik obratů měsíce, a co teprve cesta sem.
Král chvíli pohledem těkal po trůnním sále; pak jeho zrak padl na mistra našeptávačů. „Lorde Varysi? Co mi radíš? “
Eunuch předstoupil. „Opatrnost, Veličenstvo,“ řekl. „Jde o šlechetnou nabídku, ale vpustit do města dvanáct tisíc vojáků znamená vydat se jim všanc. Vždyť našich vlastních mužů je proti nim sotva polovina.“
Třetina by bylo přesnější, opravil Varyse v duchu Jaime. Hodně uprchlíků z princovy poražené armády přece vůbec není schopných boje.
Pycelle otevřel ústa, aby něco namítl, jenže na chvíli došla mu slova. Zřejmě si také uvědomoval riziko situace. Pak se přece jen vzchopil. „Veličenstvo,“ začal roztřeseně, „jestli lordu Lannisterovi teď ukážeme nedůvěru, mohl by si to vyložit jako urážku. Byť Tvoje Milost k tomu má samozřejmě právo,“ dodal rychle, když spatřil výraz v králových očích. „Ale lord Tywin je jediná záchrana, kterou ještě máme! Jeho síly jsou čerstvé a vzbouřenci se teprve vzpamatovávají po bitvě. Pokud sem dorazí a město bude obsazeno, zaskočí je to. Vždyť Baratheon byl zraněn a bude tedy muset svěřit útok na město někomu jinému.“
Varys se však nezdál ani trochu přesvědčen. „Lord Lannister je skvělý válečník, to nepopírám. Jenže proč nám přišel na pomoc až teď? Proč ne přímo v bitvě?“ obrátil se k poslovi.
Ten zůstal zcela klidný. „Nevěděli jsme, kde se k ní dojde,“ odpověděl. „Mysleli jsme, že u Božího oka. Když jsme zjistili, že až u Trojzubce, nebylo už možné převést naše síly tak rychle.“
„Veličenstvo, když dovolíš…“ Velmistr sklopil zrak. „Lord Tywin by se přece nikdy nemohl postavit proti tobě. Jeho syn ti slouží a dokud je s tebou, je to záruka věrnosti celého rodu.“
Záruka věrnosti. Až teď Jaime zcela porozuměl tomu, co mu princ Rhaegar před svým odjezdem řekl. Berle byla ještě příliš laskavé slovo. Že jsem se stal gardistou proto, aby můj otec přišel o syna, už nějaký čas vím. Ale teď je to ještě horší. Je ze mě rukojmí, pomyslel si s trpkostí. Takovou cenu mám pro krále, kterému jsem slíbil svůj život.
„Máš pravdu,“ uslyšel Aerysův hlas. „Souhlasím. Otevřte lordu Lannisterovi brány.“
Čekali na něj v trůnním sále. Král se znaky své moci, čtyři muži z malé rady a řada vojáků ve zlatých pláštích ve špalíru ke vchodu. Jaime stál pod schody trůnu. Jak patřičné. Mám být svědkem usmíření těch dvou. Jako panovníků věrný pes a jeho lovecká trofej zároveň.
Sál ovládalo ticho. Pycelle se Stauntonem si sice mezi sebou cosi šeptali, ale ani jeden z nich se neodvážil promluvit nahlas. Každý v duchu odpočítával čas, než se muži dole u bran dozvědí o panovníkově rozkazu a pak ještě další, potřebný k tomu, aby lord z Casterlyovy skály se svým doprovodem projel městem. Čas ubíhal a Jaime měl pocit, že se mění v kamennou sochu, stejně bez citu jako lebky mrtvých draků zavěšené na stěnách kolem nich.
Vtom se zvenčí ozvaly výkřiky. Jedno z křídel dveří se otevřelo a dovnitř vběhl důstojník z městské hlídky. K trůnu spěchal tak rychle, jak mu jen etiketa dovolovala.
„Veličenstvo! Lord Lannister nás zradil. Jeho muži obsazují město. Rozbíjejí dveře domů, rabují a vraždí všechny, kdo se jim postaví na odpor.“
Oči všech v sále se obrátily k Jaimemu. Takže otec se nakonec rozhodl pro vítěznou stranu. Jenže copak je tohle moje vina? Napřímil se ještě víc. „Zavřete hlavní bránu,“ nařídil důstojníkovi. Koneckonců jsem stále ještě velitelem Rudé bašty. Pak se obrátil ke králi. „Veličenstvo, dovolíš mi odejít? Je třeba rozmístit muže na hradbách.“
Aerys se podíval dolů, na malou radu. Pycelle se chvěl, neschopný slova. Lord pokladník i Symond Stauton seděli jako opaření. Ale Varys přikývl.
„Dobrá. Jdi.“
Jaime se panovníkovi uklonil a vyšel na nádvoří. Dal nejnutnější rozkazy a zamířil ke schodišti u strážnice, aby se mohl podívat z hradeb sám. Hluk z dolní části města už byl jasně slyšet i tady. Než vyšel nahoru, rozezněly se první varovné zvony a postupně se k nim přidávaly další ze všech sept ve městě. Absurdní, pomyslel si. Takže mám bránit pevnost proti vlastnímu otci. Tři stovky vojáků, které tu mám, proti celé lannisterské armádě?
Z ochozu na hradbách uviděl kromě vojska stále vstupujícího do města i hustý černý kouř stoupající z domů poblíž Lví a Boží brány a také z tržiště. Nejspíš z rozházených ohnišť varných krámků. Otcovi vojáci asi nemají hlad.
Zavolal si panoše a vrátil se s ním do Věže bílého meče, aby mu pomohl obléknout plátovou zbroj. Tu, kterou odložil v den své přísahy v Harrenově – pozlacenou, zářivou, se znakem svého rodu. Jaime si vzal i přilbu, která ke zbroji patřila. Aspoň mě ti, kterým hradby skryjí můj plášť, snáz poznají, řekl si. Nechat se zabít některým z lannisterských lučištníků už by bylo příliš.
Cestou zpět prošel kolem vnitřní Maegorovy pevnosti, kde teď princezna získala další společnost složenou z většiny žen v Rudé baště, které se sem přišly ukrýt. Suchý příkop s ostrými hroty, padací most, brána, pevné kamenné zdi a strážci byly tím posledním, co ještě mohlo útočníky zastavit. Jejich překonání však bude jen otázkou času poté, co padne hlavní brána a Rudou baštu zaplaví vojáci. Otce potěší, že se zmocní dědice trůnu, i když je to jen malý chlapec. Tak vznešený zajatec se přece nenaskytne každý den. Jaime se ušklíbl. Jen doufám, že prince nebudou chtít oženit s Cersei.
Most zatím zůstal spuštěný, protože dovnitř stále ještě spěchali lidé, od nichž se nedalo čekat, že přispějí k obraně – dívky ze šlechtických rodin, jejich komorné, služky. Jaime neměl chuť se tu dál zdržovat, a tak se vydal zpět k hlavní bráně.
Když se rozhlédl z ochozu, zjistil, že město je stále víc obsazováno vojskem. Za branami, na náměstích i ve všech hlavních ulicích uviděl lesk kovu na mužích oděných v kůži a oceli, kteří jako řeka zaplavovali hlavní části Králova přístaviště. Doprovázel je křik, třeskot kovu a kouř z hořících budov.
„Veliteli!“
Byl to nižší důstojník městské hlídky, kterého Jaime předtím dočasně pověřil velením místo sebe. „Co se děje?“ zeptal se ho.
Důstojník ukázal směrem ke Staré bráně. „Další oddíly, pane. Jsou příliš daleko, než aby se daly dobře rozeznat. Ale zdá se, že nepatří k lannisterským.“
„Možná už je to předvoj rebelů.“ Jako kdyby město potřebovalo ke svému pádu ještě další vojsko. Začne se teď lev rvát s vlkem a sokolem o to, kdo si utrhne větší kus?
Během hodiny zabrali útočníci přes střelbu z hradeb náměstí před hlavní branou Rudé bašty. Dvanáct tisíc mužů, co můžou přijít až sem, a k tomu vzbouřenci před hradbami, pomyslel si Jaime, když se díval na řady lučištníků, kušostřelců a pěšáky připravující beranidlo. Brána přitom už dlouho nevydrží. Co král čeká, že udělám? Je na čase začít jednat o kapitulaci. Měl bych se ho jít zeptat sám, ale teď odsud nemohu odejít.
Kolem něj prolétl šíp a narazil do přilby jednoho z obránců, který se příliš odkryl, místo aby se držel u střílny. „Dolů!“ vykřikl na něj Jaime. Škoda že se městská hlídka věnuje jen boji zblízka, napadlo ho. Dobrých střelců je mezi nimi jen pár a všichni lučištníci, které tu nechal princ, zůstali bez užitku na městských hradbách. Není divu, že si z nás muži venku nic nedělají. Se skloněnou hlavou zamířil ke schodišti a zavolal na nejbližšího vojáka, který vypadal, že si pamatuje svoje jméno. „Běž k Jeho Veličenstvu,“ nařídil mu. Bez vyjednávání jsme ztraceni; to musí vidět i Aerys. A jestli ne, je opravdu šílený. „Řekni mu, že nevím, jak dlouho ještě udržíme bránu. Zeptej se, zda mohu začít vyjednávat a s odpovědí se vrať. Hned, rozumíš?“
Voják přikývl. Rozkaz vzal velmi vážně, protože se vrátil ještě dřív, než Jaime čekal. „Co ti řekl král?“ zeptal se ho.
Posel stál a mlčel. Je bledý jako mrtvola, pomyslel si Jaime. Aerys ho musel opravdu vyděsit.
„Tak mluv! Dovolí mi vyjednávat?“
„Rozhodně ne, sere. Prý mu máš přinést hlavu svého otce. Jen tak dokážeš, že ty sám nejsi zrádce.“
To překonalo veškeré Jaimeho představy. „Co…“ Ostré slovo, které by vystihlo jeho pocit z panovníkovy odpovědi, raději spolkl. Nejsem tu sám. „Je u Jeho Veličenstva lord Varys?“ S ním bych s domluvil snáz a možná by krále dokázal přesvědčit.
Voják ale jeho naději zklamal. „Ne, pane. Jen jeho pobočník.“
Pyromancer Rossart. „O čem spolu mluvili?“
„Nevím. Král mu něco ukazoval na svitku pergamenu a chtěl, aby si lord pobočník pospíšil.“
Má si pospíšit. Jaime si uvědomil, co to znamená. Takže rozkaz ke zničení města už byl vydán. Co teď? Kolik nám zbývá času?
Předal znovu velení svému podřízenému důstojníkovi. Tohle je důležitější než předem ztracená bitva. „Musím mluvit s králem,“ řekl mu. „Snažte se zatím udržet bránu.“ Přísaha nebo ne, žádný z mých bratrů tu teď není, aby mi kázal o věrnosti, říkal si cestou k trůnnímu sálu. Zamrazilo ho, když si uvědomil, jak by asi jednali ostatní. Možná by krále dokázali přesvědčit o nutnosti útěku. Nebo by ho skutečně poslouchali až konce a zemřeli společně s ním? Vždyť Gerold Hightower i ser Barristan mu sloužili už v době, kdy byl jen lehkomyslným mladým korunním princem. A oba dva byli svědky toho, jak kvůli hře s divokým ohněm zemřel Aegon pátý toho jména a společně s ním i jeho přítel, předchozí velitel gardistů. Odvážil by se některý z mých bratrů králi odporovat?
Doufal, že pyromancera zastihne ještě před odchodem z trůnního sálu, ale přišel už pozdě. Strážný u vchodu mu řekl, že Rossart před chvílí odešel. Přes hlavní bránu se ten mizera nedostane, ale jestli se mi ztratí některým z východů, co zná jen Varys… „Kam šel lord pobočník?“ zeptal se strážného. „Byl sám?“
„Sám, pane,“ potvrdil mu voják. „Myslím, že se vrátil do své věže.“
V tom případě mám ještě šanci. Hlavně rychle.
Jaime spěchal přes nádvoří a muži mu uhýbali z cesty. Minul otevřené dveře Malé síně, která se teď změnila v další improvizovanou zbrojnici a průchodem mezi vnitřními hradbami se dostal na další, vnitřní nádvoří, před Pobočníkovu věž.
U jejího vchodu, na rozdíl od králových místností, nikdo nehlídal. Jaime vyběhl prázdném schodišti až nahoru. Neobtěžoval s klepáním a rozrazil dveře. Jenže uvnitř pyromancerových komnat našel jen nepořádek u otevřené truhly se šatstvem v ložnici, vychladlý krb a hrst svitků, které průvan smetl na zem ze stolu v soláru.
Lasička je pryč. Co teď?
Vyhlédl z okna, co vedlo na nádvoří, ale nikdo z lidí, které tam zahlédl, mu Rossarta nepřipomínal ani vzdáleně.
Nezbývá mi, než udeřit přímo na Varyse. Snad mi poví, kam ten chlap mohl jít.
Jaime už neztrácel čas hledáním možných stop a vydal se směrem k eunuchovým komnatám. Jestli mi zmizí i on, je to náš konec, pomyslel si.
Varys bydlel u severní části hradeb. Možná byl doma; avšak vstupní dveře do budovy byly zamčené a na zvuk klepadla nikdo neodpověděl. Jaime se rozhlédl kolem. Viděl jen pár sluhů a vyděšeného starce opírajícího se o dívku, co ještě mířili do východní části pevnosti; pak ještě dva vojáky ve zlatých pláštích s košem šípů. Eunuch ani Rossart nikde. Jaime zkusil dveře znovu; pak si vzpomněl na další vchod za rohem.
I ten byl zamčený; začínala tu ale úzká, štěrkem posypaná cestička pokračující v odhrnutém sněhu směrem k hradbám. A nebyla prázdná. Jaime na ní kohosi zahlédl. Další voják, napadlo ho nejdřív. Jenže ten muž nepatřil k městské hlídce, neboť jeho plášť byl hnědý. I přilba vypadala jinak. Opozdilec, řekl si Jaime. Nejspíš něčí zbrojnoš. Pak se podíval podruhé. Vždyť ten voják nemá meč ani luk, jen dýku… a místo k hlavní bráně jde sám k výpadové brance. Jeho plášť sice barvou vyhlíží obyčejně, ale přitom se i z dálky pozná, že je z dobré vlny. Možná přestrojený sluha, co utíká s lupem?
Dohnal ho a zastoupil mu cestu. „Kam jdeš?“
Muž se zarazil a tehdy ho Jaime poznal. Nakonec mám přece jen štěstí. Usmál se. „Spěcháš někam, můj pane?“
Rossart polekaně couvl. Pak se vzchopil. „Měl bys velet obráncům Rudé bašty, sere. Pokud vím, tam je teď tvé místo.“ Pokus o rozkaz však selhal na alchymistově rozkolísaném hlasu.
Jaime si ho zamyšleně změřil. „A tvé místo má být vedle krále. Možná že pevnost ještě chvíli udržíme, jenže bitvu nemůžeme vyhrát a ty to dobře víš.“
„Protože nás tvůj otec zradil…“ Cosi tmavého se mihlo vzduchem.
Jaime se v poslední chvíli stačil krýt před nádobou, kterou si Rossart schovával v záhybech pláště a teď mu ji hodil do tváře. „Ty bastarde.“ Alchymistova hliněná zbraň se roztříštila o zeď a druhá, vržená hned po ní, skončila Jaimemu pod nohama. „O bitvu ani o mého otce se nestarej,“ řekl, s pohledem upřeným na Rossarta. „Šel jsi dolů do města, viď? Kde sis zapomněl svůj stříbrný řetěz? Utíkáš odsud bez svého krále?“
Alchymista couvl ve snaze najít ještě prostor k úniku. Žádný nenašel. Zkusil proto znovu nasadit výhrůžný tón: „Já na rozdíl od tebe poslouchám rozkazy Jeho Veličenstva.“
„To vím.“ Jaime udělal tři kroky vpřed a pobočník se zhroutil v kaluži krve rozpíjející se ve zledovatělém sněhu. „Chceš mi říct ještě něco dalšího?“
Muž na zemi však už jen chroptěl a brzy dodýchal.
„Věděl jsem, že se dohodneme.“ Jaime si nahrubo otřel meč o Rossartův oděv. „Ocel pod žebry přesvědčí každého. Měl sis vzít pořádnou zbroj, příteli, ne síť od vetešníka.“
Hluk přicházející od hlavní brány zesílil. Dřevo a bronz. Jak dlouho mohou obstát proti beranidlu a sekerám? Musím spěchat, než si král dá zavolat Gariguse s Belisem a dá rozkazy i ještě jim. Oba zároveň bych chytat nemohl.
Jaime se obrátil a zamířil zpátky k trůnnímu sálu. Cestou se rozhlížel, zda někde nezahlédne další povědomou postavu, nikoho ze zbývajících dvou pyromancerů už ale nepotkal.
Chodba před dveřmi zadního vchodu do sálu byla nezvykle prázdná. Dokonce i strážné z trůnního sálu odvolali k obraně pevnosti. Jaime věděl, že na hlídce zůstali pouze dva muži, venku před hlavním vchodem. Kdo sem asi přijde dřív, můj otec, Arryn nebo Stark? Ať to bude, kdo chce; vždyť u každého z nich má Aerys svůj dluh.
Jaime si prohlédl svůj meč. Byl vykován tím nejlepším mistrem z Ocelové ulice, který jílec ozdobil dvěma útočícími lvy. Jsou to lvi, kteří bojují, ne takoví, co leží na zemi jako zpráskaní psi. Zbraň určená pro válečníka, ne pro sluhu. Přitom se ode mě čeká, že zemřu ve ztraceném boji za šílence na trůnu nebo jako oběť na jeho pohřební hranici. Na čepeli zůstaly ještě zbytky Rossartovy krve. Jaime se ji ze zvyku chystal ji setřít, ale pak pokrčil rameny. K čemu? Jen ať ji král vidí. „Rukojmí?“ zopakoval si nahlas. Náhle se rozhodl. „Nejsem žádné rukojmí.“ A to, co je třeba, vyrovnám sám.
Naposledy se ohlédl. Pak otevřel dveře vedoucí do trůnního sálu a vstoupil.