Rukopis nalezený v láhvi
Nevím, jestli na těchto řádcích ještě někdy spočinou oči inteligentního tvora, ale potřebuji ulevit svému svědomí. Co se neodvážím říct živé duši, svěřím papíru a třeba jednou někdo pochopí…
Valyrie se stala minulostí pohřbenou v ruinách a je to všechno moje vina.
Matka měla pravdu, když mi říkala: „Igorku, vědec není žádné pořádné povolání. Co třeba technomág? Anebo nechceš být krvavý mág? Poslední roky si žijou na vysoké noze. Kde kdo se chce někomu pomstít nebo otrávit sousedovi draka.“ To mi bylo šest let. Už tehdy jsem byl takový pitomec.
Stát se technomágem, žiju si jako v bavlnce a prašule se jenom hrnou. Nemusel bych se teď dívat, jak se můj domov vznáší do nebes v podobě prachových částic. Mohl jsem vyrábět kletbuvzdorné samovarné hrnce jako Antos odnaproti. Anebo meče. Serges z Orosu si vydělal majlant výrobou mečů z naprosto obyčejné ocele. Jenom je trošku okouzlil, ať po příštích tisíc let nechytají rez. Barbaři se po nich mohou utlouct. A to se mu zpočátku všichni smáli, že prej kdo by v dnešní moderní době utrácel za historické relikvie…
Jenže já měl už od mala jasnou představu, čím se stanu. Toužil jsem být objevitelem, průzkumníkem a vynálezcem. Dobrodruhem na poli vědy. Věděl jsem, že to vědci nemají v životě lehké. Magie usnadňuje život, ale nespočítá drakovi zuby. Musí přijít sto vědců, devadesát devět se nechá upéct a sežrat, než ten stý vynalezne způsob jak na to. Jo, odjakživa jsem věděl, že mám poslání. Buď něco důležitého objevím, anebo zemřu na cestě za cílem.
***
Ten průserový den vypadal zpočátku jako každý jiný. Vydal jsem se jako vždy do laboratoře, o kterou se dělím jsem se dělil s dalšíma dvěma kolegy. Naše vědecké pracoviště se nachází nacházelo v Krtincích, jedné z horších čtvrtí Valyrie. Člověk aby se tam bál zaparkovat Punťu za bílého dne. Punťa je můj drak. Měli jsme tam za levno pronajatý barák. Na jeho oprýskané omítce visela sice trošku nakřivo, ale hrdě cedule s nápisem VĚDECKÝ INSTITUT.
Když jsem vešel, zaslechl jsem, jak kolegové probírají nejnovější představení Černokněžníků. Hned jsem na ně vlítl.
„Že se nestydíte. To si říkáte vědci, když chodíte na ty magické blbiny?“
Marwyn sklopil oči, ale Oris prohlásil: „Když oni tam mají skvělé buchty. Vyvinuté. Třeba Daena, ta má obří melouny.“ Rukama naznačil, že nemyslel ovoce, a oplzle křivil své masité rty.
Obrátil jsem oči v sloup. „Myslete někdy na to, že jsme vědci, a nenecháme se obalamutit magickým vymýváním mozku. Máme nevděčnou práci, protože musíme dokázat světu, že se dá existovat bez magie. Co si svět o nás pomyslí, když uvidí, že jsme zkorumpovatelní magickým šoubyznysem jako všichni ostatní? Navíc Čerkokněžníci jsou bulvární sračka. Děláte ostudu našemu Institutu.“
„Moc to žereš, Igu,“ řekl Oris a ukousl si sousto ze sušeného masa značky Baelor. Kdyby se pořád něčím necpal, nevypadal by jako vepř.
Teď mě doopravdy rozčílil. „Moc to žeru, jo? Naše poslání ti už nevoní? Nikdo tě tu nedrží, ty jeden… magosráči!“
„Hele kluci, nechte toho,“ ozval se Marv a rukou pokynul vstávajícímu Orisovi, ať si zase sedne a věnuje se jídlu. „Igu, koukni, co mám.“ Vytáhl dva šedé neohlazené kameny. Byla to dost průhledná snaha o změnu hovoru, ale zafungovala.
Zběžně jsem se na ně koukl. „Přeměněná hornina, nic zajímavého.“
„Kdepak,“ zazubil se kolega a odhalil mezeru mezi zuby, která kazila jeho jinak bezchybný vědecký výraz. „Když těmi kameny třískneš o sebe, vytvoříš díru o rozloze padesát metrů.“
„Beztak jsou očarované.“ Lidé nám nosili spoustu zvláštností, ale bohužel většinou se jednalo o podvody. Mágové se nás snažili zdiskreditovat při každé příležitosti.
„Chlápek, co mi je prodal, se zapřísahal, že ne. Pocházejí z daleka, až ze zemí za Ghiskarem. Na, můžeš je někde vyzkoušet.“ Marwyn natáhl ruce a mně nezbylo, než si ty šutráky od něj vzít. Očarované kameny sebrané z nejbližší skály. Při troše snahy bych mohl analyzovat, ze které. Pche. Strčil jsem je do kapes a raději se věnoval svému rozpracovanému projektu. Nedávno mámě došel magický prášek na praní prádla, a tak jsem se snažil vynalézt náhradu. Můj prášek už skvěle vyčistí skvrnu, ale prozatím odmítá ždímat. Matka patří mezi běžné konzumenty magie, kteří nevěří, že jednou věda magii nahradí. Další události však postup vědy bezpochyby zpomalily.
***
Odpoledne jsem práci zabalil a šel nakoupit na tržiště potraviny z matčina nákupního seznamu. Bylo horko jak v peci na chleba a celým náměstím hřměl jako vždy hlas Žebravého proroka. „Konec světa se blíží! Zřekněte se magie, dokud je čas! Uhaste hněv Rudého boha! Magie nás vede do záhuby, copak to nevidíte?“ Hned za jeho zády poletovala a poskakovala ve vzduchu magická reklama na obchod s exotickým ovocem tvořena žonglujícími hruškami, jako by se jeho slovům vysmívala. Stařec ji uraženě ignoroval. Prorok hlásal svá moudra každý den, a pokud ho nevyhnali strážníci, vyžebral si od turistů nějaké mince na jídlo. Jednou jsem zkoušel s ním hodit řeč, protože máme společnou myšlenku, ale starci straší ve věži a není s ním rozumná domluva.
Utlumil jsem v mozku jeho otravné vřeštění i štěbetající davy, protože jsem od vedlejšího stánku s fíky zaslechl zvonivý dívčí hlas, jako když zurčí potok. Automaticky jsem se otočil a uviděl dívku mých snů. Jako první mě upoutaly vlasy, které nebyly vyšisované do běla, jak to vidíte u každého občana Valyrie, včetně mě. Její zářivé vlasy tekly po zádech jako med lesních včel a honosily se stejnou barvou. A oči, ty krásné oči, když se setkaly s mými – fádně fialovými, mě očarovaly svou temnou hnědí. Na sobě měla modré jezdecké šaty, které zvýrazňovaly její plnou hruď a štíhlý pas. Vyzařovala z ní mladistvá energie, kterou spolu s exotickým vzhledem bezostyšně využívala k získání slevy na fíky. Nejspíš to byla dcera propuštěného otroka, protože co na knížecí trůn nastoupila Tyria, otroci do Valyrie nesměli. Ještě jsem mohl mít co do činění s barbarkou, která se zatoulala daleko od moře, ale tomu neodpovídal valyrijský oděv.
Uvědomil jsem si, že na ni civím. Musela vycítit můj pohled, protože se po mně ohlédla. Hned jsem sklopil oči a dělal, že mě hrozně zajímá barva pomeranče, který jsem zrovna držel v ruce.
„Iggy?“
Překvapeně jsem trhnul hlavou. Jak by mě taková cizokrajná kráska mohla znát? Krásné holky mě oslovovaly, když potřebovaly, ať jim uhnu z cesty nebo něco podám. Pořádně jsem si ji prohlédl.
„Val?“
Dívka přikývla a odhalila pravidelné zuby. Koukal jsem jako ghiskarec na vodovod. Z neznámé krásky se vyklubala moje spolužačka ze školy. „Vůbec jsem tě nepoznal.“
„To bude tou barvou na vlasy. Díky firmě Magické lokny už nemusíme všechny holky nosit obyčejné stříbrné vlasy. Můžeme mít barevné vlasy jako otrokyně, není to skvělé?“ Znělo to jako reklamní slogan. Valerinda pozvedla pravačku a poslala pár uprchlých pramenů nazpět na záda.
„A co ty oči?“
„Magicky obarvené. Bohužel to kouzlo vydrží jenom pár měsíců a stojí majlant.“
„Sluší ti to,“ špitl jsem a spolknul přednášku o škodlivosti magie. Musel jsem se kousnout do jazyka, protože vím, jak dokážu být otravný. Možná s nadužíváním magie maluju čerta na zeď, ale vím o tom svoje. Můj křeček Aegon by mohl vyprávět, a to doslova, co se stalo, když jsem ho měsíc krmil magicky ochucenou kukuřicí. Škoda, že už nežije, protože na mluvícího křečka se dají dobře balit holky. Fanatici, mezi které patří i Žebravý prorok, říkají, že magie přitahuje strašné a děsuplné Věci z podzemních hlubin, ale tak daleko do pohádek bych nezacházel.
Val zářila jako sluníčko. „Díky. Zato tebe jsem poznala hned. Vůbec ses od školy nezměnil. Jak se ti vlastně daří?“
„Jde to. A co ty?“ Nějak jsem se nechtěl chlubit svým zaměstnáním. Normálně se za něj nestydím, a tak jsem nechápal, co blbnu.
„Já žiju s otcem na venkově. Máme farmu na draky. Pomáhám otci se šlechtěním.“
„Já mám taky draka,“ vyhrkl jsem. Nejraději bych si nafackoval. To je fakt terno, mít draka, kterého si může dovolit každý Valyrijec. Někteří sice z útulku a malého, ale pořád je to drak.
„Ukážeš mi ho? Draci mě děsně zajímají. Profesionálně, ne jako mazlíčci.“
„Ehm, no víš, není to žádná extra rasa. Spíš podvraťák.“ Cítil jsem, jak se mi valí červeň do obličeje a stoupá ke kořínkům vlasů. Měl jsem si nafackovat předtím a vypadnout, než se ztrapním ještě víc. Z červenání před spolužačkou jsem už mohl dávno vyrůst.
„To nevadí. Stejně mám namířeno na parkoviště. Máš ho tam?“
„Jo,“ vypadlo ze mě. „Taky jsem ho nechal na odstavném parkovišti. Teda ji.“
Společně jsme se vypravili ve stínu dračích věží a podél ozdobných zdí dělících boháčské vilky od zvědavého plebsu k prostoru, kde si člověk mohl zaparkovat draka, když měl záležitosti v centru. Dračí věže sloužily jen opravdovým boháčům.
Val mlčky zhodnotila Punťu a vůbec se neošklíbala. Pohladila ji po tlamě a Puňta si to nechala líbit. Hned jsem poznal, že to Val s draky umí. „Už je stará.“
„Na mladšího draka nemám, ale Punťa mi stačí. Je dobrá kamarádka,“ řekl jsem po pravdě.
Val přivedla černého draka z kryté stáje s obsluhou.
„To je Antrax,“ představila mi ho. Ten určitě nepocházel z útulku. Nemusím být znalec, abych poznal válečného draka určeného k pustošení a požírání nepřátel. Jeho drápy by mohly lámat skály a přední tesáky dosahovaly velikosti a špičatosti kratší dýky. Punťa vedle Antraxe vypadala jako jeho zakrslé dítě. Raději jsem se neptal, kolik sežere a jestli má raději Ghiskarijce nebo černochy z Letních ostrovů.
Uznale jsem pokýval hlavou. „Vaše plemeno?“
„Ne tak úplně. Nedávno jsme ho koupili a teď ho cvičím. Máme ho na chov. Doufám, že za pár let zplodí úspěšného křížence válečníka a rodinného dráčka. Lidi teď chtějí něco většího k baráku a nestojí o to, aby jim drak podpálil střechu nebo je zašlápnul.“
Jako by Antrax slyšel narážku, zvedl hlavu a vychrlil plameny. Val ho chvíli peskovala, než se zase obrátila ke mně. „Máš něco důležitého? Napadlo mě, že bychom se mohli proletět a poklábosit, když jsme se tak dlouho neviděli.“
„Nic nemám,“ zalhal jsem. Matka by byla jiného názoru, protože mě čekala s nákupem a já jsem měl v tašce jenom polovinu seznamu. Ale jak často se poštěstí osamělému vědci, aby ho na výlet pozvala krásná dívka? Sice obarvená Valyranka, ale pořád kočka a Oris by za takové rande prodal náš Institut.
„Skvělé,“ zazubila se dívka. „Zaveď nás na nějaké zajímavé místo. Valyrie je tak krásná a já nikdy nemám čas se tu porozhlédnout.“
Srdce mi poskočilo. „Víš co? Ukážu ti celou Valyrii.“ Nasedl jsem na Punťu a nasměroval ji k Dračí hoře. Je to vyhaslá sopka a zároveň nejvyšší místo široko daleko. Vždycky jsem snil, že tam budu vodívat svoji holku, protože je odtamtud krásný rozhled na město. Jednu chvíli jsem se bál, že dýchavičná Punťa tu výšku nezvládne a obrátí si to nazpět do města, ale nakonec se s vypětím sil vyškrábala až na vrchol.
Draky jsme nechali volně pobíhat a než jsme si sedli na úpatí kráteru, nenápadně jsem skopnul do křoví pozůstatky předešlých pikniků, jako jsou rozbité láhve a prezervativy z ovčích střívek.
„Je tu krásně,“ řekla Val a zasněně hleděla na věže a střechy, nad kterými kroužili draci se svými jezdci, ne větší než holubi. „Všechno z výšky vypadá tak titěrné. Proto miluji létání na dracích.“
„Je tu krásně,“ opakoval jsem jako trdlo. Kam se poděly ty krásné věty, kterými jsem v denních snech ohromoval slečny?
Val se položila na záda, ruce si dala pod hlavu a se zavřenýma očima a úsměvem na rtech myslela na bohové ví co. Napodobil jsem ji, ale koutkem oka jsem dívku pozoroval a dumal, jestli bych mohl mít takovou holku, kdybych nebyl mizerně placený vědec. Představoval jsem si, jak s Val pěstuju draky na farmě jejího otce. Každý večer létáme na ušlechtilých dracích nad nezačouděnou krajinou a pak se milujeme v trávě za hudby cvrčků. Byla to tak živá představa, že mi napnula kalhoty na nepatřičných místech. Zase jsem získal barvu rajčete. Rychle jsem zaplašil erotické myšlenky a otočil se nenápadně na bok.
Do stehna mě píchnul kámen, který ještě pořád dlel v kapse. Připomněl mi, že jsem měl provést experiment. Ale k čemu? Abych odhalil další magický podvod? Ta hornina mohla pocházet klíďo píďo přímo z hory pod mou zadnicí. Zlostně jsem kámen vytáhl a mrštil s ním do zarostlého sopečného kráteru. Jeho bratříček letěl hned za ním. O chvíli později mi připadlo, jako by se hora otřásla, ale Valerinda si ničeho divného nevšimla.
Po hodině strávené na hoře vzpomínáním na dětství a lelkováním se Val omluvila, že musí letět domů. Kul jsem železo, dokud bylo žhavé.
„Uvidíme se ještě někdy?“ Doufal jsem, že to neznělo dychtivě.
„Moc často do Valyrie nelétám, ale až budu mít cestu, pošlu ti dopis.“
Srdce mi zkoušelo prorazit hruď. Třesoucí rukou jsem na kus papíru z vědeckého bloku napsal adresu a rozloučil se. Dlouho jsem pozoroval vzdalujícího se černého draka, až z něj byla tečka na obzoru. Škoda, že se Val nemohla ve městě zdržet. Pozval bych ji do útulné hospůdky. V práci bych frajeřil, že mám holku. Samozřejmě bych si vymýšlel, protože jsem z Val netahal informace o jejím soukromí a nejsem takový blázen, abych si myslel, že jsem ji něčím okouzlil. Nejspíš s někým chodí a možná je i zasnoubená. Nic z toho by mi nezabránilo vyvolávat u kamarádů závist a nevěřícné pohledy.
Do práce jsem už nedošel, a tak moje dobrodružství a možná i začínající vztah s krásnou holkou zůstal navždycky utajen. Ani matce jsem se nemohl svěřit, protože ta zuřila. Ani Žebravý prorok se tak nevztekal, když se na něj jednou zřítila nahnilá magická reklama. Svůj výlev zakončila notoricky známým posteskem nad nezdárným synem. Škoda, mami, že jsem tě zklamal. Měl jsem tě ve všem poslechnout. Už nikdy se nedozvíš, jak je mi to líto.
Nesmím brečet, protože si rozmazávám text. Stejně jsem se moc rozepsal. Raději pojďme k věci. V noci jsem se probudil, protože zadrnčely okenní tabulky. Díval jsem se z okna do tmy prosvětlené pouličním osvětlením, ale nic divného jsem nezaregistroval. Pak se místnost silně otřásla a já jsem uviděl světlo ve směru Dračí hory. Že by se probudila sopka?
Vyběhl jsem na střechu a vytáhl Punťu ze stáje. Z ulice jsem slyšel rozčílené hlasy, protože otřesy probudily i sousedy. Ve vzduchu jsem zamířil ke kroužícím drakojezdcům, kterých přibývalo.
Pozoroval jsem, jak s hrozným řachotem vylétl z Dračí hory červený gejzír a zasypával město kapičkami ohně. Punťa se splašila a prchala pryč od sopky. Marně jsem ji přemlouval a klel. Další draci Punťu následovali a jiní vyčkávali, co se bude dít dál. Sopka se tvářila, že si předtím jenom odplivla a teprve se hodlá rozparádit.
Můj drak se zastavil ve vzduchu až pár kilometrů od Valyrie. Dračí hora v tu dobu svítila jako obsidianová magická svíce a řvala jako rozzuřený drak. Nemohl jsem cítit otřesy, ale v nepřirozené záři jsem viděl, jak se v oblacích prachu bortí nejvyšší věže města. Starý hrad vydržel dlouho, ale pak se sesunuly i jeho honosné věže ve tvaru dračích soch. K ránu se objevily v půdě kolem města oranžové trhliny a rozvětvovaly se jako krvavé vlásečnice v kůži.
My vědci nevěříme na náhody. Většinu podivností ve světě způsobuje magie a zbytek se dá vysvětlit vědou. Chtě nechtě jsem si musel přiznat, že otřesy začaly poté, co jsem hodil do sopky magické kameny.
Sopka nepřestávala běsnit a Valyřané panikařili na svých dracích. Nechci vědět, co se dělo na zemi. Až za úsvitu jsem si vzpomněl na matku. Musel jsem být v šoku, jinak si nedokážu vysvětlit, že jsem ji nechal na pospas běsnícímu ohnivému živlu. Pobízel jsem Punťu ostrými kopanci do žeber, abych ji otočil směrem k té hrůze, ve kterou se proměnila vznešená Valyrie. Přesto jsem se domů nedostal. Žár jako v ocelárně drakovi nic nedělal, ale pro jezdce byl nesnesitelný. Doletěl jsem, jak nejblíže horko, kouř a Punťa dovolily, ale z města zbyly jenom hořící ruiny obklopené červenou řekou. Punťa se celá šťastná otočila o stoosmdesát stupňů a mávala flekatými křídly, co jí síly stačily. Tentokrát ze sebe vydolovala závodní výdrž, protože jsme se zastavili až u pobřeží. Během zběsilého útěku jsem se k městu otočil jenom jednou. Uviděl jsem, jak se nad vzdalující Valyrii vznáší temný mrak démonských tvarů a napřahuje pařáty směrem k místu, kde ještě včera leželo nejkrásnější město světa. Nejspíš to byla představa z vyčerpání a nadýchaných zplodin. Pak se ozval podivný zvuk, jaký jsem ještě neslyšel. Znělo to jako rrrrr-hlorrrrr. Celá Valyrie se vzápětí potopila do vřící tekutiny barvy a konzistence kečupu. Zavřel jsem oči a otevřel je až při závanu mořského vzduchu.
***
A tak jsem já, Igor Targaryen, obyčejný vědec, zničil Valyrii. Když se podívám na východ, stále vidím černý kouř, i když Valyrie musí být dávno schovaná za obzorem. Obávám se, že zkáza nepostihla jenom hlavní město, ale i celou Valyrijskou državu. Nejsem si jistý, jestli otáčím hlavu z nostalgie, anebo vyhlížím obrovského černého draka nesoucího útlou postavičku.
Nasedl jsem na loď napěchovanou uprchlíky a i s Punťou míříme do prdele nazvané Dračí kámen. Žije tam můj strýc Maegor a učí barbary jíst příborem nebo tak něco. Kdysi měl ve Valyrii obchod s dračím žrádlem, než ho kontroloři přistihli při fixlování cen. Při troše štěstí mě nevyhodí. Nejspíš ani nebude po Valyrii truchlit, až se dozví o její zkáze.