Povídka č. 17 /2.kolo/

pozn. na úvod: Mělo jít původně o deník (tedy téma 2), ale forma mi neseděla k obsahu. Výsledek svého snažení nakonec považuji za Perný den (téma 3), neboť jsem si jista, že pro hlavního hrdinu byl tento den plný napětí a nejistoty, zda vše vyjde, jak by mělo a i když se na výsledku nepodílel vlastníma rukama, většinu práce odvedly desítky jeho „chapadel“.

Walder

Příprava byla namáhavá, ale výsledek stál za to. Vše bylo na svých místech, figurky se začaly přesouvat na určená pole, hrály naučenou roli.

Bubny přehlušily takřka vše. Byl to sladký zvuk. Ten nejsladší, jaký kdy jeho uši poznaly.

Seděl ve svém velkém tmavém křesla a usmíval se. Byl si jist, že to nikomu nepřijde divné. Ne každý den vdáváte dceru. Ne každý den hostíte samotného krále. A on se jako správný loajální poddaný dmul pýchou  nad takovou poctou.

Lord Pijavice se zvedl od svého stolu a odešel, přesně jak bylo domluveno. Na začátku hostiny si neodpustil kousavě připomenout, že jeho bastard u sebe drží dva vnuky-Waldery. Pán domu předstíral nelibost. Ve skutečnosti mu to bylo celkem jedno. Pořád mám dvacet vlastních synů a vnuků nepočítaně. Sám ani nevěděl, kolik z nich nese jeho jméno, jistě jich ale bylo dost na to, aby ztráta dvou takových nebyla ani poznat.

Ryman se odpotácel od svého stolu. Tupec, moc toho vypil a teď mi nebude k ničemu.

Král tančil s medvědicí ze svého doprovodu a Walderovi došla trpělivost. Je čas. Tleskl. Jeho synové, čekající na povel, začali poháry tlouci do stolů, postupně se k nim přidávali další a další hodující, až nakonec muzikanti přestali hrát a síň postupně utichla.

„Tvoje Výsosti,“ zvolal, „septon odříkal svoje modlitby, byly vyřčeny sliby a lord Edmure zahalil moji drahou Roslin do rybího pláště, ale stále nejsou mužem a ženou. Meč potřebuje pochvu, he, a svatba si žádá svatební noc. Co na to říká můj pán a král? Zlíbilo by se Jeho Výsosti, kdybychom je nyní vyprovodili do manželského lože?“

„Na lože! Na lože!“ začala skandovat skupinka jeho potomků.

Král pozvedl ruku a odpověděl: „Myslím, že je načase, aby bylo tomuto zvyku vyhověno, lorde Waldere, a proto je nyní společně uveďme na manželské lože.“

Síní začaly poletovat chlípné poznámky na účet obou novomanželů, část hostů se odebrala pomoci jim se svlékáním a hudebníci je povzbuzovali písní Královna si sundala sandál a král si sňal korunu. Robb Stark se k obřadu nepřidal. Jaká škoda, ještě jednou v životě má šanci vidět nahou dívku a takhle ji promarní.

Oba manželé už museli být v ložnici, když se jeden z pravnuků vydal ke dveřím. Zazněly první tóny Dešťů Kastameru. Lady Stark se vrhla za Edwynem a chňapla po něm, vyškubl se jí. Mladý vlk vyrazil pomoci své matce, ale moc daleko nedošel. První střela z kuše ho zasáhla do boku, druhá vzápětí do nohy a Jeho Veličenstvo upadlo. V nastalém zmatku přes něj jeden z nejvěrnějších přehodil desku stolu. Ten mladší Umber, vzpomněl si lord přechodu ve chvíli, kdy Malému Jonovi napodruhé setnul hlavu jeden z čerstvě příchozích vojáků Hrůzova.

Walderovy oči těkaly kolem, počítaly padlé a vychutnávaly to nejsladší odčinění urážky, jaké za svůj dlouhý život zažil. Padla medvědice, co tančila se svým králem a mořský muž, tlustý syn lorda Příliš tlustého než aby mohl sedět na koni a králův strážce z horských klanů Severu nerozdýchal pár ran dýkami. Sestra jeho nejnovějšího zetě se plazila po zemi jeho směrem. Ani si nevšiml, kdo srazil ji, ale nejspíš jí docela šikovnou ranou pochroumal páteř, soudě podle způsobu jakým za sebou táhla své nohy.

Deska stolu, zakrývající Jeho Výsost se svezla dolů a mladík po chvilce snažení klečel. Lord Frey pokynul hudebníkům a všichni až na bubeníka utišili své nástroje. Zvenku se ozvalo vytí té přerostlé chlupaté bestie.

He, Král severu vstává,“ poznamenal Walder. „Zdá se, že jsme pozabíjeli některé z tvých mužů, Tvoje Výsosti. Och, já se ti ale omluvím a všechno bude zase v pořádku, he.“

„Lorde Waldere! LORDE WALDERE! Dost,“ zakřičela králova matka, držíc jeho bláznivého vnuka. „Dost, říkám. Oplatil jsi zradu zradou. Už to zastav.“ Najednou měla v ruce dýku a přiložila ji Aegonovi pod krk. „Prosím. Je to můj syn. Můj první syn, a můj poslední.“ Ano, v té vaší válce zemřel také můj první syn. Já přišel o jednoho a pořád jich mám dvacet. Ty přijdeš o jednoho a žádný ti nezbyde. „Nech ho jít. Nech ho jít a já přísahám, že zapomeneme na toto… zapomeneme na všechno, co se tady stalo… Přísahám při starých bozích a nových, my… nepomstíme se ti…“

He, to si myslí, že jí na to skočím?! „Jen blázen by uvěřil tak nestoudné lži. Považuješ mě snad za blázna, moje paní?“

„Považuji tě za otce. Ponech si mne zde jako svoje rukojmí, Edmura taky, jestli jsi ho ještě nezabil. Ale Robba nech jít.“

„Ne,“ zaprotestoval tiše poslední jmenovaný. „Matko, ne…“

Walder se pobaveně ušklíbl. Králíček se nám z posledních sil ještě pohádá s vlastní matkou, he.

„Ano. Robbe, vstaň. Vstaň a odejdi odsud, prosím, prosím. Zachraň si život…, když ne kvůli mně, tak kvůli Jeyne.“

Lord Frey zlostí přimhouřil oči. Jak si dovoluje jmenovat tady tu Westerlingovu děvku! Jako by zapomněla, že tohle všechno je hlavně kvůli ní!

„Jeyne?“ zeptal se král zpitoměle a pomalu se zvedl. „Matko, Šedý vítr…“

„Jdi za ním. Hned. Robbe, odejdi odsud.“

„Pfff,“ přerušil je Walder. „A proč bych mu to měl dovolit?“

Catelyn Stark přitlačila na dýku u Zvoníčkova krku a nejspíš ani nezaznamenala Rymana a Bastarda Waldera, kteří se k ní pomalu plížili.

„Na mou čest Tullye, na mou čest Starka, vyměním život tvého chlapce za Robbův. Syna za syna.“

Hlupačko! „Syna za syna, he. Jenže tohle je vnuk… a nikdy mi nebyl k užitku.“

Za Jeho Výsostí se objevila bledě růžová pijavice a se slovy „Jaime Lannister ti posílá pozdravení.“ vrazila meč svému králi do hrudi a otočila jím.

Králova matka na tu scénu nepřítomně zírala a řezala Zvoníčkův krk. Jeden z mladších Freyů se k ní přiblížil a vykroutil jí dýku z ruky. Chvíli se zdálo, že se na něj vrhne a zbraň mu zase sebere, ale její ruce zamířily jinam. Hystericky se rozplakala a drásala si obličej, dokud neměla ve tváři hluboké rudé rýhy.

Po chvíli toho nechala a začala si své zkrvavené ruce prohlížet, jako by je viděla poprvé v životě. Z hrdla jí vyrazil zvuk, jež mohl být smíchem i křikem zároveň.

„Blázen,“ hlesl Ryman.

„Zešílela,“ dodal Černý Walder.

„Skoncujme to s ní,“ přikázal lord Bolton a jeden z vojáků jeho rozkaz jediným tahem ostré oceli bleskově vyplnil.

V nastalém tichu se Walderův hlas zdál silný a zvučný.

„Myslím, že teď už bych ti mohl odpustit, he…. Veličenstvo!“

Král Severu mlčel jako hrobb.

 

 

 

Věnováno mé múze a mému bratru, neboť toto je jejich dílo, i když o tom sami nevědí. 🙂