Povídka č. 8 /2.kolo/

Jeden den v životě R.B.

Probudil se. Ten sen byl tak živý, že ještě stále cítil na patře pachuť krve. Škoda, že se probudil tak brzy.

Před jeho vnitřním zrakem se mu opět zjevily dvě snové postavy, které oblizovaly louče světla z vyvýšeného světlíku. Nikdy si nemyslel, že by matka byla pěkná žena, ale když visela na provaze hlavou dolů se spoutanýma rukama i nohama, byl to ten nejkrásnější pohled, jaký mu kdy poskytla. Vysušené cecky se skoro dotýkaly její brady a tmavé prsní dvorce byly světlejší, než jaké si pamatoval. Z koutku úst jí vytékala slina a smíšená s čerstvou krví z useknutého nosu jí stékala až do pěšinky ve vlasech. Oči měla zavřené, ale věděl, že jakmile se znovu pustí do práce, otevřou se a on uvidí to, co chtěl vidět vždycky, od doby kdy ji poznal. Otec se na něj díval těma svýma vodnatýma očima, které mu zalévala krev z rány na hlavě způsobená kladivem, svázaný a bezmocný stejně jako matka, zatímco on si pomalu chystal stahovací nůž. Stružky krve se sbíhaly do odtoku ve středu místnosti. Nůž bude za chvilku pořádně otupený. Nevadilo mu to, miloval souznění brousku a čepele.

Znovu zavřel oči, olízl si rty a silně se zahryzl do jazyku, dokud se mu ústa nenaplnila tou sladkou tekutinou a zintenzivnil si tak požitek ze svého snu. Řetězy zařinčely, jak se přitom snažil víc schoulit do klubíčka a zahnat tak pocit chladu, který byl po probuzení téměř nesnesitelný.

Hlasy, které ho probudily, se pomalu přibližovaly. Nebál se, spíš byl zvědavý, jaká nová zábava se může objevit na obzoru. Jeho žalářník ho už omrzel. Měl pocit, že už ho vystrašil dokonale, a od slov k činům se bohužel nedalo s těmito pěknými náramky přejít tak snadno. Musely mu stačit jen drobky. Ale však on si počká.

V zámku zaštrachal klíč a do jeho cely vstoupil hladce oholený mladík se skořicově zabarvenými vlasy. Z cípů tuniky mu ještě kapala voda. Jeho oči si ještě nezvykly na tmu, která v cele panovala, ale o jeho čichu se to povědět nedalo. Nakrčil nos ještě předtím, než uviděl tu hromádku hader, která se krčila v rohu místnosti.

„Toho ani nemusíme předvést, zhnil zaživa,“ drsně se zasmál svému vtipu.

Starší muž stojící za jeho zády se jen zamračil a rázným pohybem ruky ukončil jakoukoliv diskuzi.

„Ty si do té své skopové hlavy asi nedokážeš vtlouct, že to máme udělat hned a se všemi, které najdeme?“

Výrostek mu s brbláním sundal pouta a dokud si krev znovu nenašla cestu až do konečků jeho prstů, chvíli si myslel, že mu odpadnou ruce. Nedokázal sám vstát a tak mu oba pomohli na nohy, a takto se dopotáceli až do velké síně. Skrze vlasy slepené do chomáčů mžoural na lidi, kteří tam postávali rozespalí a oblečení jen v tom, co si na sebe narychlo naházeli. Oštěpy je všechny nahnali do středu místnosti, všechny východy byly uzavřené a strážené.

Přesně tohle miloval – tu pronikavou, potem vonící atmosféru strachu. Cítil ji každým pórem svého těla, zrychlil se mu tep, nozdry se rozšířily. Ach, jak mu to chybělo. Bude zábava.

Prudce ho hodili ke sloupu napravo od vysokého křesla Starků, na kterém seděl mladý muž v košili z jemného drátěného pletiva s černou suknicí ozdobenou zlatou krakaticí. Jeho ruce křečovitě spočívaly na vlčích hlavách vytesaných do kamenných opěradel. Okolo hořelo pár pochodní, ale většina síně byla ponořená do šera, neboť do úsvitu bylo ještě daleko. Nikdo se neodvažoval promluvit.

S Theonem se setkal jen jednou na lovu nedaleko Dlouhého jezera, když lord Bolton hostil dvůr svého lenního pána. Od té doby se mu rozšířil hrudník, zpevněl a zmužněl, ale pořád to byl ten arogantní vtipálek, jakého si pamatoval. S novými figurkami bude ta hra mnohem lepší.

Několik stop od něho se choulilo něco, co by se před pár hodinami dalo nazvat pěkným a nevinným stvořením. Dívčiny šaty byly roztrhnuté a jen obě zaťaté pěsti jim bránily, aby sklouzly na zem a odhalily přede všemi její nahotu. Úd mu při tom pohledu ztvrdl. Vzpomenul si na to, jak ho chytili. Vlastně ne jeho. Nesměl na to zapomenout. Jak se ušklíbl, z koutku úst mu vytekla slina a dopadla na kamennou podlahu. To sedlácké děvče mělo vysoký pronikavý hlas. Ale jen na chvíli. Nechápal, co z toho ještě potom Smraďoch měl. Jeho vzrušení opadlo poté, co z jejích očí vyprchal všechen život a její údy se proměnily ve čtyři bledé rovné větve.

„Tohodle jsme našli zamčeného ve věžní cele,“ oznámil ten holobrádek, který ho přivedl. „Prý mu říkají Smraďoch.“ Smraďoch, Smraďoch, Smraďoch.

„Myslím, že vím proč,“ řekl Theon s tím svým samolibým úsměvem. „To tak strašně smrdíš vždycky, nebo jsi právě ošoustal prasnici?“ Jen jednou, dávno.

„Od té doby, co mě zavřeli, jsem neošoustal nikoho, můj pane. Ve skutečnosti se jmenuju Heke. Byl jsem ve službách Bastarda z Hrůzova, dokud mu Starkové jako svatební dar nedali šíp do zad.“ Už si ani nepamatoval tvář nevěsty. Ale její křik ano.

Theonovi to připadalo zábavné. „S kým se oženil?“

„S vdovou z Hornwoodů, můj pane.“

„S tou babiznou? Copak byl slepý? Vždyť měla cecky jako prázdné vinné měchy, suché a povadlé.“ Hlupák. To bude lehké.

„On se s ní neoženil pro její cecky, můj pane.“

Theon zvedl ruku, aby si vyžádal ticho. „Všichni mě znáte -“

Divadlo, které následovalo, ho přestalo zajímat. Věděl, že nejhorší má za sebou a to nejlepší teprve začíná. Pomalu si prohlížel okolostojící. Kripla jen přeletěl pohledem. Měl rád nezlomené lidi. Čím mocnější, nevinnější, arogantnější, tím lepší. Opřel jazyk o patro a ucítil ránu, kterou si způsobil. Už žádné náhražky. Otočil se směrem ke dvěma chlapcům s lasiččími ksichty. Oba byli oblečeni do barev Freyů. Ten větší by určitě kvičel jako prase. A vypadá to tak, že v žaludku má až příliš mnoho střev. Nadechl se. Život je tak krásný!

Dobytí Zimohradu podle něj proběhlo až příliš hladce. Pocítil osten zklamání. Smrt kováře mu připadala jako pamlsek pro psa. Očima bloudil po síni a oddával se snění. Kdo by byl nejlepším hlavním chodem? Jeho pohled se zaměřil jedním směrem. Ale prvním krokem v jeho plánu byla svoboda. Neváhal.

„Starkovi lordi proti tobě budou bojovat,“ zvolal. Konečně mu hlas zněl jako za starých dobrých časů. „To nafouklé prase z Bílého přístavu a taky Umberové a Karstarkové. Budeš potřebovat muže. Dej mi svobodu a jsem tvůj.“ Tvůj Smraďoch. Jen tvůj.

        Theon ho chvíli pozoroval. „Jsi chytřejší, než páchneš, ale já bych ten tvůj zápach nesnesl.“

„Inu,“ řekl Smraďoch, „snad bych se mohl trochu umýt. Kdybych byl volný.“

„Tak chytrý člověk se vidí zřídkakdy.“ Theon se usmál. Dlouho už se nebude. „Poklekni.“

Jeden z železných mužů podal Smraďochovi meč a ten ho položil Theonovi k nohám a odříkal přísahu věrnosti rodu Greyjoyů a králi Balonovi. Je nádherné vědět, že se svět za tu dobu, co seděl ve vězení, vůbec nezměnil. Slova jsou jako vítr.

Večer si při horké koupeli prohlížel svoje ruce. Dlaně, prsty, klouby. Kolik potěšení mu ještě poskytnou? Dovnitř vešla služka a vlila další vědro do chladnoucí vody. Zachytila jeho pohled, zorničky se jí rozšířily a roztřásla se. Zhypnotizovaná jako myš tam jen tak stála a hleděla mu do očí. Ještě ne. S vypětím všech sil ovládl svůj chtíč a začal si mydlit podpaždí. Slyšel, jak jí při útěku spadlo vědro a kutálí se po schodech dolů.

Musí si dávat pozor, aby nevypadl z role. Nebude to tak těžké, Theon je jen hloupý bastard, co si nevidí na špičku nosu. Ale bude si pamatovat. Jen jednou mu Theon přikáže vynést nočník a až do konce svého života bude močit jako ženská. Za každé pohrození prstem mu stáhne z kůže jeden článek. Nejdřív na nohách, potom na rukách, ale tak, aby dokázal udržet nůž, aby si mohl krájet maso a nacpávat si tu svou namyšlenou hubu. A za každý ten samolibý úsměv, kterým se ho bude snažit ponížit, přijde o jeden svůj bílý zoubek. Jeho čas přijde. Nejpozději, když se jeho otec dozví, že je tady. Ale možná časem vymyslí jiný plán, počká si na vývoj událostí, které zatím hrály v jeho prospěch. Každopádně nejdřív začne s těma dvěma, kteří ho vytáhli z cely.

Když voda úplně vychladla, ještě chvíli v ní seděl a díval se na své pravé předloktí. Jizva se táhla od jeho poloviny až k lokti. Mohla za to chvíle nepozornosti, když byl ještě mladý a neuměl ještě dostatečně dobře zacházet s nožem. Smraďoch ho tehdy učil, jak odřezávat kočce části těla, aby žila co nejdéle. Nejdřív vypíchnout oči. Tu lekci si dodnes pamatoval. První kočku zabil mnohem dříve před tím, než bylo třeba, ale jen proto, že nesnesl to její vřískání. Už se naučil, že to je na tom to nejlepší. Třešnička na dortu.

Smraďoch mu začínal chybět. Musí si co nejdřív sehnat nějakého nového. Není nad opravdové přátelství.

Jeho smích se rozléhal nádvořím Zimohradu ještě dlouho.