Azor Ahai
Po příjezdu k hostinci, s chutí sesedl z koně, předal jej panoši a zamířil dovnitř. Za chvíli se už s potěšením zhluboka se napil chladného piva. Rozhlédl se po hostinci a zhodnotil stav osazenstva. U stolu pod levým oknem seděla skupina sedláků, stůl u nezapáleného krbu obsadili dva pobudové a kromě nich už byla v hostinci přítomna jen hostinská a její dvě mladé pomocnice, které však zatím zahlédl pouze letmo.
Když mu hostinská donesla lahodný mok, hned se jí zeptal na volné pokoje.
„Jistě, můj pane,“ odpověděla s komickou úklonou. „Bude nám ctí vás a vašeho panoše hostit.“
„Připrav nám tedy dva pokoje, ženo.“
„S radostí, můj pane,“ otočila se žena k odchodu. Stará škeble, ale má pořád hezký zadek, pomyslel si Brandon.
„Nesmíš pohrdat žádnou ženou, chlapče,“ otočil se na svého panoše s další ze série svých pravidelných mouder ohledně žen a vztahů mezi mužem a ženou. Chlapec se začervenal a sklopil oči.
„I ta ošklivá se ti jednou může hodit…“ dodal Brandon a objednal dvě kachny na tuřínech.
Oběd jim přinesla dívka nízkého vzrůstu a plné postavy. Světlé kudrnaté vlasy jí zářily kolem hlavy jako lví hříva a šněrovačka její haleny byla napnutá k prasknutí. Brandon sledoval, jak se houpavým krokem přibližovala a měřil si ji od hlavy k patě. Tak ta by rozhodně stála za hřích… Někoho mi trochu připomíná.
Dívka položila mlčky talíře s kachnami před Brandona a jeho panoše. Brandon jí nenápadně přejel prstem po dlani. Dívka se otočila a vyzývavě se mu zadívala do očí. Líbím se jí, mršce, usoudil s potěšením.
„Jaké je tvé jméno, děvče?“
„Loretta, můj pane,“ odpověděla, ale tvářila se tázavě, jako kdyby pokládala otázku ona a ne Brandon.
„Máš krásné vlasy, Loretto. Jako vznešená lady z Jihu,“ snažil se jí lichotit.
„Vidíte toho černovlasého kluka, který si hraje támhle na louce, můj pane?“ ukázala Loretta na tmavovlasého, bledého hocha.
„Ano, hezký chlapec. Ten je tvůj? Nebo je to tvůj bratr?“
„To je tvůj syn, sere,“ odpověděla a na tváři se jí rozlil výraz sladkého zadostiučinění, když spatřila jeho konsternovaný výraz.
„Můj syn?“ pozvedl Brandon obočí. „Vyloučeno.“
Podíval se znovu na dítě, které si hrálo se zlatovlasou dívkou přibližně stejného věku. V jednu chvíli tmavovlasý chlapec zvedl dívence cíp šatů. Brandon se zachechtal, ale pak opět nasadil vážný výraz.
„Hmmm, no možná tam nějaká podoba je… Ale ta je čistě náhodná!“
Loretta našpulila ústa a nakvašeně odešla.
Že bych tady už někdy byl? přemítal Brandon v duchu. Možné to je, usoudil a umínil si, že se po zbytek svého pobytu bude kudrnatému děvčeti raději vyhýbat.
Po třetím pivu Brandon uznal, že bude vhodná chvíle na menší procházku a vyšel z hostince ven k lesu, aby si dopřál čas sám pro sebe. Když se vracel k hostinci, uviděl vycházet ze stáje druhé děvče, které pomáhalo v hostinci s prázdným vědrem. Byla to středně vysoká tmavovlasá dívka s líbezným oválným obličejem a zlatavou pletí. Brandon na chvíli ztratil hlas, ale když se na něj dívka plaše usmála, vrátila se mu odvaha.
„Máš ráda koně?“ jal se jí pomáhat s naplněním vědra ve studni.
„Ano, můj pane. Jsou to překrásná zvířata,“ odpověděla a rychle sklopila oči, poté co se jejich pohledy setkaly. Chtěla převzít od Brandona vědro vody, ale on ucukl a zamířil s ním ke stájím. To je snad to nejrozkošnější děvče, co jsem kdy viděl…
„Můj pane, jste šlechetný. Ale já bych to zvládla sama. Jsem zvyklá…“ špitlo děvče.
„Rád ti pomůžu. A tvé ruce…“ vzal její drobnou dlaň do své. „Jsou tak jemné… To nejsou ruce pro tvrdou práci.“
Dívčina tvář po dotyku jejich rukou znachověla a děvče se nervózně kouslo do rtu.
Je plachá jako laň… A ten nevinný pohled! rozbušilo se Brandonovi srdce.
„Jaké je tvé jméno?“ zeptal se dívky.
„Jenny, můj pane…“
„Jenny, to je krásné jméno. Jmenovala se tak i žena prince Dračí vážky.“
„Ano, já vím. Mám ten příběh ráda. Pojmenovali mě po ní…“ usmálo se děvče a odhalilo své bělostné zuby.
„A jsi určitě ještě krásnější než Jenny ze Starokamene,“ uchopil pramen jejích dlouhých lesklých vlasů mezi prsty a začal si s ním hrát.
„Můj pán je laskavý. Až příliš… Musím se vrátit,“ vytrhla se mu a vracela se k hostinci.
„Počkej! Počkej přece. Mě se nemusíš bát. Pokud jsi o mně slyšela nějaké drby, tak věz, že je to všechno lež!“
„Nic jsem neslyšela, můj pane,“ ujistilo Brandona děvče. „Ale opravdu se musím vrátit, nebo se hostinská bude zlobit.“
„A nechceš se jít později se mnou projít? Třeba k řece… Bude teplá a příjemná noc.“
Děvče němě pootevřelo ústa a plaše zamrkalo dlouhými řasami.
„Prosím… Jen se projdeme,“ naléhal Brandon a měl pocit, že pokud děvče odmítne, srdce mu exploduje.
„Dobrá, můj pane. Ale jen na chvilku…“
Jenny vběhla do hostince a Brandon se opřel o dveře stáje. Zhluboka se nadechl a zadíval se na jasnou oblohu. Nikdy jsem nepotkal nevinnější a krásnější děvče. Jenny… Ano, to jméno se k ní hodí. Krásná Jenny…
„Život je krásný,“ zamumlal si pro sebe, než vešel zpět do hostince.
Celý večer seděl u stolu a sledoval, jak Jenny pobíhá po hostinci a obsluhuje hosty. Její pohyby byly ladné a elegantní. Měl pocit, že dívka snad ani nekráčí po zanedbané podlaze hostince, ale vznáší se nad loukou plnou rozkvetlého kvítí. Obdivoval její mladé a útlé tělo se štíhlým pasem a jemnou křivkou boků. Vždy, když se naklonila nad stůl, pramen vlasů jí přepadl přes obličej a ona jej letmým pohybem zastrčila zpět za ucho, zastavil se mu dech… Jenny, ty jsi perla! Perla mezi hnojem! Nemohl nedočkavostí posedět a nervózně si pod stolem poklepával nohou. Sledoval, jak hosté postupně odcházejí a s každým ubyvším jeho krev vřela víc a víc. Když v hostinci zbývali poslední dva hosté, upíjející poslední pivo, vyšel ven a rozhodl se u stájí počkat na Jenny.
Díval se na oblohu plnou hvězd a přemýšlel, zda někdy chtěl nějakou dívku víc než nyní Jenny. Měl pocit, že ne. Když ji konečně viděl blížit se ke stájím, radostně se odlepil od dveří stájí, o které byl doposud opřený.
„Jenny! Tys přišla…“ chytil dívku za ruku a táhl ji sebou směrem k řece.
„Podívej se na oblohu, Jenny! Viděla jsi už někdy tolik hvězd?“
„Ne, můj pane,“ odpovědělo poslušně děvče.
„A všechny svítí jen pro nás, Jenny…“
„Když to říkáte, můj pane…“
„Říkej mi Brandone,“ povzbudivě zmáčkl její drobnou dlaň.
„Ano, pane. Brandone…“
„Byla jsi někdy na Severu?“ zeptal se dívky.
„Ne, můj p— , Brandone,“ zavrtělo děvče hlavou. „Nikdy jsem nebyla mimo tuto vesnici…“
„Ale to bys měla, Jenny! Je tě tady škoda… Ty sem nepatříš,“ zastavil se Brandon a pohladil její vlasy. Udělal opatrný krok k Jenny, ale ta udělal krok zpět.
„Ty se mě bojíš, Jenny? To přece nemusíš…“
„Ne, můj pane. Pane Brandone. Já… Nebojím se vás,“ rozpačitě se na něj usmála. „Jste milý a laskavý…“
To proto, že jsi tak krásná, Jenny. „To proto, že si nic jiného nezasloužíš, Jenny…“ znovu udělal opatrný krok směrem k dívce, která však nyní neucukla.
„Jenny…“ přivoněl jí k vlasům, které voněly slámou.
„Ano, pane Brandone?“
„Chtěla bys vidět Zimohrad, Jenny? Vezmu tě sebou… Bude se ti tam líbit…“
„Ano, pane Brandone, to bych moc chtěla…“
„Jenny…“ vzal její tvář do svých dlaní a zadíval se jí do modrých očí. Její krása a něžný výraz ho dojímaly. Když se jejich rty spojily, děvče se bez odporu podvolilo…
Probudil ho šramot a šustění oblečení, které na sebe Jenny navlékala. I když byl vzhůru, držel oči pevně zavřené a otevřel je až několik vteřin po dívčině odchodu. Sakra, prolétlo mu hlavou. Musíme odjet… Okamžitě. Posadil se na posteli, prohrábl si vlasy a zavolal jméno svého panoše.
Cesta jim trvala celý den, a když zchvácení přijeli k dalšímu hostinci, už se smrákalo. Hned před hostincem domluvil Brandon s hostinským nocleh a pak poslal chlapce uložit jejich věci do pokojů. Sám se vydal k jednomu ze stolů a poručil si pivo. Donesla mu jej dívka se střapatými rezavými vlasy. Měla příjemný kulatý obličej a pronikavě zelený pohled.
„Prosím, můj pane,“ položila nápoj před něj a naklonila se nad stůl víc, než bylo třeba. Jemně se o něj otřela ramenem a Bradonem projel osten vzrušení. Ty vlasy! Zbožňuji rezavé vlasy. Jsou tak živé a lesklé…
„Děvče!“ přivolal rezavou dívku po pár hodinách a po několikátém osvěžení Brandon ke stolu.
„Pojď blíž. Něco ti prozradím…“ kývl na ni, a když tak dívka učinila, zašeptal jí do malého ouška: „Říkají o mě, že jsem znovuzrozený Azor Ahai, víš. Chybí mi jen poslední krok k naplnění toho proroctví…“ pokračoval vážným hlasem a přejel dívce rukou z boku na zadeček. „Potřebuju zkalit svůj meč v srdci té nejkrásnější ženy“ mrkl na dívku lačně Brandon a olízl si suché rty.
„V srdci, jo?“ povytáhla dívka laškovně obočí a pak se nechala se zvonivým smíchem stáhnout na jeho klín.
Co za věci to dělám pro lásku, politoval se v duchu Brandon Stark.