LETNÍ PÍSEŇ
„Kdysi dávno, když byla ještě malá holčička, přišel na Zimohrad potulný zpěvák, který u nich zůstal půl roku.“ (Hostina pro vrány – úvod Sansiny kapitoly o soudu s Marillionem)
Sansa se zkusmo probírala strunami loutny. Byl to nádherný nástroj z třešňového dřeva, který i v rukou nezkušeného hudebníka zpíval téměř sám. Možná by otec dovolil, abych se učila hrát, napadlo ji. Už dlouho se mluvilo o tom, že pěvec, jemuž loutna patřila, bude muset Zimohrad opustit. Strávil tu už téměř půl roku, a tak byla Sansa vděčná za každý den, který jeho odjezd oddálil. Snažila se sice ukládat do paměti slova a melodie, ale s neškoleným hlasem šestiletého děvčátka nedosáhly písně v jejím podání nikdy té krásy, jaká ji pokaždé rozechvěla až hluboko uvnitř. Jen kdyby struny nebyly tak daleko od sebe, říkala si. Také ji trochu tlačily do prstů.
„Až budeš mít svoji vlastní loutnu, bude se ti hrát mnohem lépe,“ uklidňoval ji bělovlasý zpěvák. „Máš malé, velice jemné dívčí prsty, pro které je ta má příliš velká. Tvůj lord otec ti jistě nechá vyrobit nástroj na míru. Vzpomínáš si ještě na naši včerejší píseň?“ Začali zpívat a společně přitom hráli. „Miloval jsem pannu něžnou jako jaro, s ranními červánky ve vlasech…“ Starý muž vybíral zkušenými prsty na hmatníku jednotlivé struny, zatímco Sansa se pokoušela vybrnkávat melodii. Už předtím si zkusila několik akordů, jenže na to, aby hrála sama, je zatím nedokázala střídat dostatečně rychle za sebou. Neznělo to ale špatně. Arya bohužel neměla trpělivost ani k tomu, aby dokázala v klidu poslouchat, takže ji chůva raději odvedla, ale chlapci tu zůstali. Robba, který chtěl sestře udělat radost, dokonce napadlo, že by se k písni mohli přidat. „Miloval jsem pannu krásnou jako léto…“ Sanse se zdálo, že už dlouho nezažila nic krásnějšího a přemýšlela, jak svým starším bratrům poděkovat. Milovala zpěv i hudbu. Obojí si samozřejmě kromě dlouholetého studia žádalo i talent, takže opravdu dobře je mohl zvládnout jen málokdo. Tak jim to alespoň vyprávěla matka; dívenka si proto představovala, jak ji svou hrou jednou překvapí.
Najednou si všimla, že nejsou sami. Dveře do síně byly otevřené a stál v nich její otec. Zdálo se, že velmi pozorně poslouchá. Sansu to potěšilo. Lord Eddard nikdy nejevil o hudbu valný zájem, ale tentokrát ho píseň zaujala, možná proto, že ji slyšel od vlastních dětí.
Zpěvák hned vyskočil ze židle a sklonil se v hluboké úkloně. „Můj pane, bylo by mi nesmírnou ctí učit tvé děti hudbě. Už dlouho jsem neslyšel tak příjemné, čisté hlasy.“
„Opravdu?“ podivil se lord Eddard. Neboť v Robbově případě šlo o dost nadsazené tvrzení, což ovšem nemohl starému pěvci nikdo zazlívat.
„Jistě,“ ujišťoval ho vážně bělovlasý muž. „Lady Sansa bude brzy ozdobou každé společnosti.“
„Mé dcery učit můžeš, pokud si to přejí.“
„I chlapci si to zaslouží,“ pokračoval zpěvák nadšený z nečekané příležitosti. „Slyšel jsi před chvílí sám. Vždyť mezi válečníky, ano, dokonce mezi členy královského rodu se našli takoví, co se věnovali umění hudby. Například lord Michael Manwoody, manžel princezny Elaeny, nebo lord Pearse Caron, ten měl dokonce harfu ve znaku. A především…“ Zarazil se ještě včas, neboť si uvědomil, že vyslovit jméno nejznámějšího z nich, prince Rhaegara, by tu nebylo vhodné. „O nadání tvých dětí by se brzy mluvilo i v dalších královstvích,“ dodal namísto toho.
Až na trochu zjevného pochlebování starý muž zase tolik nepřeháněl. Lord Eddard se proto podíval na Sansu zářící radostí a pak na sotva dvouletého Brana, který si hrál na zemi s dřevěným rytířem svým bratrům pod nohama. Nejspíš představil, co by na takovou chválu řekli lidé na druhém konci říše a také, co by to pro něj znamenalo. Pak si zkoumavě prohlédl starší chlapce, zvláště jednoho z nich. „Pokud vím, moji synové zatím dávají přednost spíš umění meče,“ odpověděl nakonec. Jinak však jeho slova zněla jako souhlas, a to pro malou dívenku znamenalo hodně.
Sansa proto druhý den ráno vstala s radostnou náladou. Představovala si, jak asi bude vypadat její loutna. Možná by mohla mít stříbrné struny jako princova harfa. Nemohla se už dočkat a řekla si, že o ni zkusí požádat hned. Seběhla proto rychle dolů do velké síně. Ale ta už byla prázdná – až na posluhovačku, která stírala stoly po časné snídani.
„Kde jsou všichni?“ zeptala se jí udiveně.
Žena si narovnala shrbená záda. „Milostpán si chce vyjet na lov. Ostatní jedou s ním,“ řekla.
„A pěvec?“
„Možná že bude ve stáji. Ser Rodrik má něco vyřídit v Bílém přístavu a ten starý zpěvák se k němu přidal, aby zkusil štěstí zas někde jinde. Dostal prý na cestu hodně peněz a ještě dopis s pochvalou, aby o něj milostpáni ve městě stáli.“
Pěvec odjíždí? Zklamání ze ztracené naděje bylo tak velké, že ho Sansa málem neunesla. Vyběhla hned na nádvoří, kde se lovci teprve řadili. Otce mezi nimi našla snadno. Nemohla pochopit, proč se všechno najednou změnilo. Provedla jsem něco? ptala se sama sebe nešťastně. Její otec přece všechno pokaždé dobře rozvážil. Tak proč náhle odvolal to, v co už doufala? Jen kvůli zpěvákově rozmaru? Vždyť ještě včera chtěl ten starý muž zůstat na neurčito a najednou se kdovíproč rozmyslel. Pokud jde o peníze, mohou mu přece zaplatit víc než Manderlyové. Copak by tu mohl být ještě jiný, vážný důvod? Její otec možná o nějakém věděl, ale ona sama o žádném. Prosila ho tedy, aby pěvce ještě zadržel. Nemusí ji přece učit hrát, hlavně ať neodjíždí. Ale lord Eddard své rozhodnutí ani přes dívenčiny slzy nezměnil. „Slyšela jsi přece každou jeho píseň alespoň třikrát,“ řekl jí vlídně. „Nemůžeme ho tu už dál zdržovat.“ Bylo však vidět, že jí rozumí a snažil se ji utěšit. „Neboj se. Doufám, že k nám časem přijdou i další zpěváci.“
Sansa tedy jeho dobře míněnému slibu uvěřila. Loutnu, o kterou tolik stála, dostala brzy, protože otec jí chtěl splnit alespoň jedno přání. Jenže pokud šlo o pěvce… Ještě dlouhé měsíce si prohlížela každého nově příchozího, ale žádný z nich nikdy nebyl ten pravý. Ani nemohl. Nevěděla totiž, jak dlouho bude muset vzhledem k otcově důvodu čekat. Nakonec to bylo ještě celých pět let, až do příjezdu krále Roberta.