Upozornění: V povídce se vyskytují dva menší, mírně upravené spoilery k vedlejším postavám.
KRÁLOVSKÝ RYTÍŘ
Setkali se na Matčině ostrově poblíž Rackova. Každý z nich si vzal s sebou dostatečně velkou sílu, aby potvrzovala jeho postavení – vojenské oddíly, lodi, šlechtice a draky.
Ty především, pomyslel si ser Barristan Selmy. Vždyť draci byli tím, co kdysi rozhodlo válku o celý tento kontinent v několika hodinách. Totéž by mohlo nastat dnes, pokud by celé vyjednávání ztroskotalo. Po letech strávených se svou královnou si byl jistý, že jestli druhá strana odmítne jejich nárok, dojde i na tuto krajní možnost. Daenerys si cenila spravedlnosti a svých věrných, zachovala si také soucit k dětem a trpícím, ale cenu lidského života ve válce dokázala zvážit se stejným odstupem jako většina vojevůdců. Opuštěním pozic ve Východozemí zašli příliš daleko; i návrat za Úzké moře by teď nejspíš znamenal válku.
Přesto si její rytíř nic takového nepřál. Pamatoval si požáry v Meereenu v době, kdy draci zdivočeli, a také to, co dokázali způsobit na travnatých planinách Dothrackého moře. Věděl proto, čeho jsou schopní, stejně dobře jako Aegon Dobyvatel před třemi sty lety. Tehdy, ještě před útokem na Západozemí, se zakladatel královského rodu rozhodl zasáhnout do války Svobodných měst na druhé straně moře. Podle Selmyho názoru tak učinil ne pro vděk Pentosu a Tyroše, ale kvůli možnosti vyzkoušet dračí oheň v plné síle. Jenže zabít v bitvě nepřítele, který se nechce vzdát, je něco zcela jiného než zpustošit svůj vlastní domov. Ser Barristan si představil města a pevnosti, které znal, hořící v plamenech. Daenerys z rodu Targaryenů se sice narodila v Dračím kameni, ale díky rytíři Willemu Darrymu, který ji a jejího bratra Viseryse zachránil, žila od té doby za mořem. Západozemí tedy znala zatím jen z vyprávění; ale i tak bylo domovem, který si vysnila a po jakém dlouho toužila. Myslela na to a mohlo by ji to zastavit? Krom toho, říši není možné ovládat jen strachem. Pokud má svému vládci skutečně patřit, je třeba přesvědčit poražené, aby ho po válce následovali s úctou, jinak by za ním kromě zkázy zbyla jen skrytá nenávist. Jenže to by byl velice těžký úkol.
Královnin rytíř se rozhlédl kolem sebe. Stál na vyvýšenině s troskami opuštěného kláštera, odkud měl kromě moře výhled na téměř na celý ostrov a jeho okolí. Ještě před dvěma lety byl klášter obydlen a přicházelo sem množství poutníků. Vzal však zasvé v nedávných bojích o Údolí, naštěstí jako jeden z mála v tomto království. Septy, které přežily, se rozhodly strávit zimu raději na pobřeží a pouze několik z nich občas navštěvovalo opravenou část svatyně.
Po levé ruce se mu rozprostíralo pobřeží, hnědobílá stěna plná zálivů, skutečná pevnina. Matčin ostrov teď obklopovalo ze všech stran množství různých plavidel. Byly to pomalé, těžké nákladní kogy a ještě větší karaky, všechny obtížené lidmi a jejich majetkem. Chránily je rychlé válečné veslice opatřené mohutnými klouny a vybavené škorpiony, které zatím skrývala plachtovina. Těsně u břehu se pak za skalami u dlouhého nízkého mola daly zahlédnout čluny, které zajišťovaly spojení s pevninou. Většina lodí připlula s nimi z Východozemí a pokud by se dnes podařilo uzavřít alespoň dočasné příměří, mohla by část lidí vystoupit na břeh. V to Selmy doufal, protože Dothrakové a koně snášeli cestu po moři mnohem hůř než Neposkvrnění a až se zhorší počasí, což se dalo vzhledem k roční době očekávat, nebude pro ně pobyt na palubě nic příjemného. Lodí seveřanů napočítal méně, neboť jejich síly se shromáždily hlavně na pobřeží. Ze zpráv poslů věděl, že celá severní polovina Západozemí se teď připravuje na dalšího nepřítele, který sem možná právě dorazil. Jsou opravdu tak odvážní, aby se nám postavili? Nebo jde o to, že raději myslí na každou možnost? Původně totiž vyjednávání naznačovalo, že seveřané jsou ochotni královnin nárok za určitých podmínek uznat a bude se jednat jen o rozsahu jejich práv. Konečná dohoda ale musela být uzavřena až zde, protože na další otálení už jednoduše nezbyl čas. Situace ve Východozemí začínala být kvůli zimě natolik neklidná, že se museli rychle rozhodnout – zůstat či odejít.
Najít vhodnou půdu pro tuto schůzku nebylo vůbec snadné, protože seveřané jim zatím odmítli otevřít jakýkoli přístav nebo jednat mimo dosah vlastního území. Nakonec navrhli toto, téměř opuštěné místo patřící k Údolí. Část královniných lodí byla zatím ještě na cestě a některé se stále, společně se zbývajícími oddíly Dothraků, zdržovaly v Pentosu. Jiné doprovázely Tyriona Lannistera na sever Východozemí do Braavosu a ostatní zůstaly rozptýleny v záloze jižním směrem. Cesta sem byla nečekaně klidná, dokonce ani loďstvo krále Tommena je příliš neobtěžovalo. Čekají, že spolu budeme válčit jako Renly se Stannisem a zničíme se navzájem, pomyslel si starý rytíř. Můžeme je zklamat?
Matčin ostrov, protažený od severu k jihu, měřil na šířku sotva lígu a na délku pět. Na svazích v okolí kláštera rostly ovocné stromy a jejich holé větve se seschlými plody ukazovaly směr zdejších větrů. Zbytek ostrova byl níže položený, s pozvolným přístupem k moři, kromě zasněženého skalnatého severního cípu. Východní břeh teď patřil královniným lidem a stany šlechticů i velký altán, před nímž dal ser Barristan vztyčit targaryenské standarty s rudým drakem v černém poli, barevně zářily mezi obyčejným šedohnědým plátnem přístřešků pro doprovod. Zahlédl také vojáky na stráži i při odpočinku, služebné a sluhy vyřizující pochůzky, námořníky u člunů a mezi stany velká ohniště a varné železné koše obklopené kuchaři.
Na západním břehu to vypadalo podobně. Jen barevné skvrny, které Selmy viděl, byly tentokrát mnohem menší, protože šlo o praporce před tmavými stany či altány. Modrá a stříbrná, červeň i šeď, zelená či zlatá se znaky téměř všech velkých rodů severní části Západozemí. Rytířův zrak možná v posledních letech kvůli jeho věku trochu zeslábl, takže nemohl erby na dálku přesně rozeznat, ale většinu z nich znal po dlouholeté službě u dvora natolik dobře, aby si je domyslel. Na hlavních a největších praporech byl bezpochyby stříbrný pstruh na pozadí modrých a červených vln, pak bílý sokol s křídly rozpjatými v modři a především šedý zlovlk běžící na bílém poli. Tyto tři znaky severních království doprovázely jiné, o něco menší, černé prapory. Ser Barristan je nikdy předtím neviděl, ale slyšel o nich, takže věděl, jaký znak nesou – bílého zlovlka zobrazeného nad bílou zdí. Zlovlk jasně hovořil o krvi Starků. Zeď sice také patřila k Severu, dala se ale vykládat různým způsobem. Většina lidí v Západozemí ji vnímala jako konec světa a místo pro zavržené, v tomto případě navíc společně s barvou pole zdůrazňovala to, co by mělo raději zůstat skryto. Ser Barristan by si ji v podobné situaci jistě nevybral. Jenže Seveřané uvažovali jinak. Původ znaku je už dávno nezajímal; pro ně, stejně jako pro Trojzubec, znamenal tento znak především vítězství, která je zvedla zpátky na nohy. Zeď patřila k Severu, vždyť ji vybudovali Starkové a společně s Noční hlídkou ji také po tisíciletí hájili. Pokud šlo o barvu pole, černá snad mohla odkazovat k Hlídce, ale vypovídala spíše o tom, že jde o osobní znak muže, který podobně jako Karstarkové stojí mimo hlavní rodovou linii. Vzhledem k tomu, že šlo rovněž o barvu Targaryenů, napadlo Selmyho, že tyto praporce zvláštním způsobem vyvažují jejich vlastní.
Uprostřed ostrova, v přibližně stejné vzdálenosti od každého tábora, stál na slunném místě velký, zatím otevřený altán určený pro společné jednání. Na hlavní aktéry schůzky čekal uvnitř dlouhý zdobený stůl a vyřezávaná křesla pokrytá kožešinami. Nezapomnělo se ani na obyčejné židle pro méně významné členy doprovodu, a protože jednání se mohlo protáhnout až do noci, stály po stranách také menší stolky s řadou stříbrných pohárů, talířů a s mísami s čistou vodou k umytí rukou. Kuchaři přichystali i konvice naplněné kořeněným vínem, které stačilo ohřát, sýr, med, sušené ohnivé švestky, dokonce jablka a hrušky přivezené buď z Východozemí nebo snad ještě z Roviny v době nedávné aliance seveřanů s princem Aegonem. I když na to, že by je někdo utrhl tak dávno, vypadaly příliš čerstvě, napadlo sera Barristana. Později do altánu přinesou ještě mísy s hustou krabí polévkou, krájenou rožněnou zvěřinu a perličky upečené s nádivkou z hub, sušeného ovoce a rozmarýnu. Ser Barristan doufal, že všechno proběhne v klidu. Dnešní jednání bude zřejmě jen prvním z řady dalších, ale přesto mělo nesmírný význam pro ujasnění pozic. Pokud by během něj došlo k nějakému konfliktu, mohly by se tím naprosto zhatit jakékoli naděje pro mírovou dohodu.
Královnin rytíř si vzpomněl na obdobnou schůzku, ke které došlo poměrně nedávno mezi princem Aegonem a téměř poraženými Lannistery. Byla sjednána na Tarthu pod záminkou projednání případné kapitulace poté, co Aegon po vítězstvích na Rovině dobyl Dračí kámen. Jednání proběhlo zdánlivě hladce a královna regentka při něm, prostřednictvím svých vyjednavačů, nakonec za poměrně velkorysých podmínek slíbila vzdát se a uznat nového krále. Vše bohužel skončilo tragicky, neboť Aegon byl krátce poté zavražděn. Zemřel na zpáteční cestě do Bouřlivého konce, podle všeho na následky velmi pomalu a skrytě působícího jedu.
Dozvěděli se o tom až cestou sem, před více než půl rokem, v domě Illyria Mopatise v Pentosu. Jak tehdy za všechny s trpkostí vyjádřil Tyrion Lannister: „Nikdy bych nečekal, že si moje sestra najde čas na čtení historie.“ Protože za podobných okolností zemřel kdysi při dobývání Dorne král Dareon I. Na rozdíl od vraždy Mladého draka z ruky dornských vzbouřenců byla tato smrt o něco méně nápadná, protože vina za princovu smrt padla na ústřice podávané při slavnostní tabuli. Ovšem otrava tohoto druhu by se zřejmě projevila dříve a ostatní hosté žádné potíže neměli. O skutečném důvodu tedy nikdo nepochyboval.
Dokonce ani Varys, který měl vždycky své vlastní zdroje zpráv, tentokrát nic netušil. Požádal pak o dlouhý soukromý rozhovor Tyriona Lannistera a výsledkem byl jejich společný návrh, který podpořil i Mopatis – setrvat zatím v Pentosu a pokusit se místo cesty do Bouřlivého konce, který mezitím padl, o jednání se seveřany. Královna to nejdříve odmítla. Spojence chtěla hledat raději na jihu, ve Starém Městě a Bouřlivých krajinách. Ty však sevřela armáda krále Tommena, takže pro každého posla bylo těžké byť jen proniknout přes blokádu u pobřeží. Drak sice mohl vojsko snadno přelétnout, ale na to bylo ještě příliš brzy. Tyrion s Varysem se rovněž shodli na tom, že po vraždě prince Aegona je vyjednávání s Královým přístavištěm nemožné, sever byl ale podle jejich názoru mnohem přístupnější. Eddard Stark a Jon Arryn, kteří společně s Robertem Baratheonem vedli vzpouru proti Targaryenům, už zemřeli. Jejich hlavy tedy Daenerys žádat nemohla; naopak to, že za smrt těchto mužů byla zodpovědná královna Cersei, postavilo seveřany proti Lannisterům. Daenerys tedy nakonec souhlasila, že se o dohodu se severem alespoň pokusí. Hned poté Varys znovu zmizel. Ser Barristan ho podezříval, že směrem k Dorne. Doufal jen, že se brzy nedoslechnou o další vraždě, neboť z důvodů, na které nerad myslel, by se jim mnohem lépe jednalo s nedospělým synem Dorana Martella než s ním samotným.
Starý rytíř potřásl hlavou. Dnes sem měl přijet s jeho královnou princ Aegon. Kdyby se ti dva spolu setkali, mohlo být všechno jiné. S princovým vlivem by bylo mnohem snazší připojit k jeho části Západozemí tato tři severní království a hlavní město by se už muselo vzdát.
Jenže sem bohužel přišli pozdě. Ser Barristan cítil velkou lítost nad mladým mužem, kterého vlastně vůbec neznal. V nočních hodinách, kdy se mu vzdálil spánek, často přemýšlel, proč mu o něm Illyrio ani Varys nic neřekli. Rytíř sice nemohl být na dvou místech a chránit oba poslední členy rodu Targaryenů zároveň, přesto by si však zasloužil dozvědět se o něm dříve než od Tyriona Lannistera nebo od posla z Dorne, který je v Meereenu dostihl se zprávou o chystaném princově sňatku s Arianne Martell.
Princ, který se měl stát Aegonem VI., byl synem Daenerysyna staršího bratra, Rhaegara Targyryena. Celá říše kdysi doufala, že korunní princ jednou na trůnu nahradí svého otce, šíleného a krutého krále Aeryse II. Rhaegar se od něj povahou velice lišil. Zdědil část z ní spíše od svého děda a stejně jako král Jaehaerys byl svým založením mnohem rozvážnější. Už jako chlapec studoval historické spisy a věnoval se hudbě. Později se navíc se zbraní dokázal vyrovnat těm nejlepším bojovníkům v říši, souboje ale přesto nevyhledával. Válčení považoval za nutnost; pokud bojoval, málokdy to bylo srdcem, snad kromě jediného turnaje, toho posledního v Harrenově. Tehdy dokázal porazit dokonce čtyři rytíře královské gardy včetně Selmyho, uznávaného v Západozemí v boji s dřevcem za přeborníka. Lidé často říkali, že prince poznamenal smutek ze zkázy Létohradu, jenže v písních, které Rhaegar skládal v troskách zničeného paláce, bylo zřejmě něco víc než jen stesk po lidech, kteří tam zemřeli krátce před jeho narozením a nikdy je nepoznal. Barristan Selmy neměl k princi nikdy tak blízko jako jeho nejbližší přátelé, takže leccos jen tušil a nikdy by se to neodvážil vyslovit nahlas. Ale říkal si, že i když se na začátku Aerysovy vlády zdálo ještě vše v pořádku, počátky jeho šílenství se možná projevovaly už v tom, jak se v soukromí choval ke své manželce a synovi.
Rhaegar se, místo původně plánovaného sňatku s Cersei Lannister, oženil s princeznou Eliou, mladší sestrou Dorana Martella. Šlo o dobrý vztah, i když založený spíš na porozumění než na vášni. Elia byla velice krásná a jemná žena; přes křehké zdraví splnila svou povinnost a dala manželovi dvě děti. Jenže Aerys, jemuž se v té době dalo už jen těžko vyhovět, se k ní nechoval dobře. Nechtěl se s ní ani s vnoučaty sblížit, údajně kvůli jejich dornskému původu, jemuž se posmíval. Když později došlo k válce, použil dokonce princeznu jako štít, aby si zajistil podporu Martellů. Přitom vzpoura se nad Západozemím vznášela už dlouho, protože válku, která nakonec smetla Targaryeny z trůnu a nahradila je jejich spřízněným rodem Baratheonů, začala sice Rhaegarova láska k jiné ženě, ale její pravou příčinou byly hrozné skutky, kterých se král Aerys dopustil na vlastní šlechtě.
Když pak byl Rhaegar zabit Robertem Baratheonem na Trojzubci, padlo krátce nato i hlavní město, kde tehdy kromě Aeryse zemřela také princezna Elia a její dcera. Aegon, který byl tehdy sotva ročním dítětem, ale ono vraždění zázračně přežil, a to díky Jonu Connigtonovi, blízkému příteli svého otce a zavrženému Aerysovu pobočníkovi. Lord Connigton pak prince s pomocí Illyria Mopatise vychoval ve Východozemí a před třemi lety se vrátili, aby se Aegon pokusil získat říši zpět. Částečně se mu to podařilo, neboť obsadil Bouřlivý konec a s pomocí Dorne také většinu území Roviny. Na severu ale mezitím vznikl natolik pevný svazek tří království, že jej princ nemohl dobýt silou, kterou měl k dispozici. Na rozdíl od Stannise a Renlyho proto raději uzavřel se severními zeměmi dohodu, díky níž mohl, kromě jiného, zabrat po odklonu hlavní válečné síly krále Tommena Dračí kámen. Poté měl následovat společný závěrečný útok se seveřany na území Lannisterů a Královo přístaviště.
Jenže když Jon Connigton padl v bitvě o Kámen, ztratil mladý princ svou hlavní oporu a zjevně podcenil nebezpečí, které mu při vyjednávání s královnou regentkou hrozilo. Vzal s sebou tehdy na Tarth dokonce i svou snoubenku, princeznu Arianne, která s ním v té době čekala dítě. Takové chyby se nedopustil ani Robb Stark, i když výsledek byl téměř stejný. Neboť princezna, která se otrávených ústřic kvůli svému těhotenství nedotkla, byla na zpáteční cestě domů do Slunečního oštěpu unesena piráty z Kamenných schodů, kteří by se jindy něčeho podobného neodvážili. Po dlouhém vyjednávání a zaplacení výkupného dostal nakonec Doran Martell zpátky jen její mrtvé tělo.
Ve vzpomínkách na zrady se seru Barristanovi vynořil i Šerodol, který zlomil Aerysovu mysl za hranu šílenství. Šlo tehdy o vzpouru lorda Darklyna, který zajetím krále velice riskoval, ale Barristan Chrabrý ještě víc. Dokázal, co ostatní považovali za nemožné, a sám mezi dvěma armádami, dokonce navzdory vážnému zranění, vyvedl Aeryse z hradeb uzavřeného města. Selmy byl tehdy o čtvrt století let mladší a tak hrdinského boje by dnes už nebyl schopný; schopnosti skvělého šermíře mu ale naštěstí zůstaly. Přesto chtěl zajistit, aby k žádnému boji raději vůbec nedošlo. Schůzku za podobně riskantních okolností jako na Tarthu by proto nikdy nepřipustil. Už v Meereenu se setkal s pokusem o otravu, na který tehdy místo královny málem doplatil jeho přítel Belwas; stolky s občerstvením proto stály v altánu odděleně a jídlo přinesli z každého tábora zvlášť. Všechny suroviny pro přípravu, které jim dodali seveřané, vyzkoušel včera Illyriův ochutnavač a hotové pokrmy hlídali od začátku kromě kuchařů také příslušní strážní. Ser Barristan trval také na dalších bezpečnostních opatřeních. Obvyklé železné koše s otevřeným ohněm nahradil ohřívacími nádobami naplněnými žhavými kameny, které budou po celou dobu pevně uzavřené. Všichni, kdo se k jednání dostaví, musí také bez výjimky odložit zbraně, a to včetně nožů. Tomu se přizpůsobil i výběr jídel, aby všem stačily buď lžíce nebo prsty. Každá strana měla sice právo na vlastní ozbrojenou stráž, ta však zůstane ve vzdálenosti několika desítek kroků od altánu. Žádné luky, jen meče a dýky, a i to královninu rytíři přišlo jako značné riziko. Na určitou hranici však musel přistoupit i on.
Ze svého stanoviště viděl, že se k altánu nejdříve dostavili méně důležití členové každé skupiny – rytíři a strážní z obou táborů, aby si jej prohlédli a schválili, že je vše připraveno. Ser Barristan se byl uvnitř podívat ještě před nimi – hned ráno a krátce po poledni. Po rytířích přišly do altánu Daenerysiny služebné s dalšími kožešinami pro svou paní; Selmy věděl, že jí přinesly kromě ji,ného tác s fíky a nakládané olivy. Teprve pak, když odpoledne pokročilo, nastal čas pro příchod hlavních osob dnešní schůzky. Královnin rytíř tedy sešel dolů z kopce, aby se přidal k ostatním.
Věděl, že jeho paní se objeví až jako poslední. Považoval by jistě za vhodnější, kdyby všichni dorazili zároveň, jenže Daenerys měla, i jako krásná mladá žena, právo na svá privilegia. Znal ji, takže bylo mu jasné, že nemá smysl přemlouvat ji, aby se jich vzdala. Očekával proto příchod seveřanů místo ní. Zdvořilost spočívající v tom, že jim vyjde naproti, měla ve skutečnosti ještě další účel – mohl tak osobně dohlédnout na to, že příchozí odloží skutečně všechny zbraně. Jinak ale Selmy velice postrádal přítomnost Tyriona Lannistera, který se po záležitostech ve Volantisu a Meereenu zdržel při vyjednávání v Braavosu. Zřejmě i kvůli tamějšímu počasí; jenže déle už na něj čekat nemohli. Z královniny družiny by jej snad mohl nahradit mladý lord Sunglass, ale ten odjel na sever také. Jako jeden z mála lidí měl totiž alespoň hrubou představu o dluzích Dračího kamene, které bylo nutné projednat se Železnou bankou, díky tomu, že jeho starší bratr Guncer patřil kdysi k vazalům lorda Stannise. Bohužel velmi špatně nesl znesvěcování Sedmi, proto skončil v plamenech jako oběť rudému bohu. Jeho mladší bratr, který po něm zdědil titul, pak ztratil chuť Stannisovi sloužit a odjel do Volantisu, kde později přísahal věrnost královně.
Místo po boku Barristana Selmyho tedy zaujal ser Jorah Mormont. Zastoupit královnu byla pocta, kterou si jistě zasloužil, nicméně starý rytíř se obával, že přinejmenším Seveřané Mormonta jako rodného bratra právě neuvítají. Před lety mu patřil Medvědí ostrov u západního pobřeží Severu, kde mu jeho otec mu uvolnil místo a odešel na Zeď. Ser Jorah ale ztratil své panství i čest, když vyšlo najevo, že několik pytláků prodal tyrošským otrokářům. Uprchl proto do Východozemí společně se svou krásnou manželkou, kterou miloval natolik, že se kvůli snaze zajistit jí přepych dopustil i zločinu. Tím, že si místo Zdi vybral útěk, se tehdy vyhnul trestu, jenže když zchudl, žena ho stejně opustila. Nakonec našel své místo po boku mladé královny, přestože jeho cesta k ní byla mnohem složitější než Selmyho. Na čas ji proto musel opustit, pak se ale vrátil a byl jedním z mužů, kteří pro ni v době její nepřítomnosti dokázali ubránit Meereen. Nakonec se mu dostalo odpuštění a oba rytíři se tedy dnes společně vraceli z vyhnanství.
Ser Barristan si říkal, jak je to zvláštní. Kdysi přísahal, že se vzdá vlastních přání a bude chránit svým životem krále a pokud k tomu bude vyzván, i členy jeho rodu. Před Daenerys sloužil už čtyřem vládcům Západozemí a každý z nich byl jiný. Tří z nich si vážil. Aegon, v pořadí králů toho jména pátý, ho krátce před svou smrtí povýšil do rytířského stavu. Jaehaerys, přestože stál v čele říše jen krátce a na rozdíl od svého otce sám nikdy bitvy nevedl, byl také mužem, před nímž mohl Selmy pokleknout se ctí. Vlastně i Robert si zasloužil úctu. V srdci byl sice spíš válečníkem než králem a to se na jeho vládě projevilo, ale měl v sobě velkorysost a země si během těch patnácti let, kdy mu patřila, oddechla. Na rozdíl od Aeryse před ním, u něhož bylo ke konci velice těžké plnit přísahu, kterou Selmy kdysi jako mladík složil.
Joffrey, který, jak se nakonec ukázalo, pravoplatným vladařem vůbec nebyl, o služby starého rytíře nestál a vzal mu nejen velení nad Královskou gardou, ale i bílý plášť. Když ser Barristan nepřijal náhražku, kterou ho chtěli umlčet, zbyl mu jen útěk za moře a jeho osud, stejně jako osud sera Mormonta, spojil s královniným bohatý obchodník a magistr Pentosu Illyrio Mopatis. Ten za nimi později poslal i Tyriona Lannistera, který musel rovněž uprchnout, aby si zachránil hlavu po falešném obvinění ze smrti svého synovce a po skutečné vraždě lorda Tywina. Tři vyhnanci, kteří teď sloužili pravé královně – dva rytíři a zavržený Lannister. Kdyby v Západozemí věděli, kde Tyrion ve skutečnosti je a co jim přinesl, nejspíš by nikdo v Králově přístavišti už nemohl klidně spát. Politiku říše znal téměř stejně dokonale jako Varys a kromě toho prokázal ještě další, velmi nečekané schopnosti. I on tu měl dnes být, říkal si Selmy. Bez něho bude jednání mnohem formálnější.
Napřímil se. Teď musel podobné myšlenky zahnat, protože seveřané už přicházeli. Asi deset mužů, které následoval dvojnásobný počet rytířů, z nichž většina se připojila ke stráži u altánu. Jejich vůdce poznal ser Barristan okamžitě. Poznal by ho s jistotou, i kdyby se setkali za jiných okolností. I po letech si totiž vybavil obličej lorda Eddarda, s nímž jednal ještě tehdy naposled v Králově přístavišti. Kromě podoby ale postavení muže, kterého za svého vládce uznala už tři království, potvrzoval především respekt ostatních, který k němu očividně měli. Tyrion Lannister se snad kdysi spřátelil s chlapcem, který odjížděl ze Zimohradu na Zeď, ale od té doby uplynuly roky. Dnes už to nebyl Sníh, ale Stark, protože jeho nevlastní bratr mu, jako téměř poslednímu ze své krve, prý společně s korunou odkázal také rodové jméno.
Tváře a jména dalších šlechticů si starý rytíř také ještě dobře pamatoval. Byla to jména významných rodů Severu, Údolí i Trojzubce – Tully, Manderly, Royce, Redfort, Piper, Umber, Mallister, Blackwood. Selmy viděl, že oni ho rovněž poznávají. Jen u jednoho muže s hnědými prošedivělými vlasy nad jménem zaváhal. Pak se mu přece jen vynořilo z paměti – Davos Mořský, bývalý pobočník Stannise Baratheona, co po smrti svého pána přešel pod prapory Starků. Měl vlastně také právo na titul lorda, ale z jeho panství obsazeného králem Tommenem mu teď zůstalo jen jméno.
Ser Barristan s úlevou zjistil, že mezi příchozími není nikdo z Medvědího ostrova. Zpola však očekával, že uvidí lady Sansu, jenže ta zřejmě zůstala z pochopitelných důvodů v bezpečí na pobřeží. Jistě se chtěla vyhnout i možnému setkání s Tyrionem Lannisterem, který byl stále ještě jejím formálním manželem.
Až posud bylo vše v pořádku. Jenže pak uviděl zvíře, co se vynořilo zpoza křovisek u cesty. Byl to bílý zlovlk. Starý rytíř kdysi před lety, cestou s lordem Starkem do hlavního města, zahlédl štěňata, která patřila jeho dcerám. Mladí zlovlci se tehdy velikostí nemohli rovnat ještě ani obyčejným loveckým psům; přesto dokázali být nebezpeční, jak se ukázalo. Tento byl dospělý a svou výškou dosahoval všem přítomným mužům téměř až k hrudníku. Na chvíli měl ser Barristan chuť celé jednání odvolat nebo alespoň požádat, aby to zvíře odvedli zpět; vždyť vpustit jej do altánu by bylo horší než vzít tam než jakoukoli zbraň. Jenže tak ostrým požadavkem nad rámec předem dohodnutých podmínek by do jednání nevhodně zasáhl hned na začátku. Na druhou stranu – poblíž ostrova létali volně draci, což byla zase okolnost značně nepříjemná pro právě příchozí. Selmyho obavy se nakonec nenaplnily, protože zvíře dostalo příkaz zůstat u oddílu strážných, tedy alespoň v jisté vzdálenosti, která by v případě nutnosti poskytla čas jednat.
Vyšel tedy společně s Mormontem seveřanům vstříc. Všichni se mezitím zastavili až k oddílu své osobní stráže a odkládali si tam zbraně; většinou to byly rodové meče. Něco takového se dalo ve skutečnosti vidět jen málokdy – snad jen při velkých turnajích nebo výjimečných příležitostech u dvora, protože na plesy a hostiny pořádané králem obvykle nikdo z pozvaných šlechticů meč nenosil. Ser Barristan většinu těchto zbraní znal, jeho zvědavost ale vzbuzoval meč Starků. Věděl, že lordu Eddardovi jeho Led tehdy po zatčení vzali a dokonce s ním byl poté sťat jako zrádce. Lord Tywin ovšem později usoudil, že valyrijská ocel je pro kata až příliš dobrá a našel pro ni jiné využití. Valyrijský meč Lannisterů zmizel kdesi na východě společně s mužem, který jej nosil; lord Tywin se proto rozhodl ho nahradit a čtyři sta let starou čepel, která patřila ještě králům Severu před Dobytím, dal roztavit a překovat ve dvě menší, jednoruční zbraně. Těmi pak obdaroval svého syna a vnuka. Illyrio Mopatis se podle čerstvých zpráv domníval, že se snad synovi lorda Eddarda podařilo získat jednu z nich.
Jenže v tom se mýlil. Meč Jona Starka vypadal naprosto jinak; byl jednapůlruční a už jílec svým vzhledem jasně vypovídal o majiteli. Sera Barristana zaujal na první pohled. „Zdá se, že je to krásná práce,“ řekl se zdvořilým uznáním. „Velice rád bych si jej někdy prohlédl zblízka.“ Valyrijské oceli zbylo sice v Západozemí na rozdíl od sousedního kontinentu velmi málo, nicméně králova zbraň musela být natolik výjimečná, aby obstála v porovnání před jeho lordy.
Svěřit svůj meč do cizích rukou, natož dovolit, aby jej někdo cizí vyňal z pochvy, nebylo ovšem vůbec běžné. Zvláště dnes to Selmy nemohl očekávat; přesto se mu přání splnilo, zřejmě vzhledem k jeho výjimečné rytířské pověsti. Poděkoval tedy, jak bylo na místě. „Smím jej tasit?“ zeptal se. Když po krátkém zaváhání dostal svolení i k tomu, pečlivě a s potěšením si prohlédl čepel i jílec – temný, výjimečně pevný kov, černou kůži a bledý kámen. Potěžkal zbraň v ruce. Na rozdíl od qohorských výrobků, které se jen snažily napodobit starou valyrijskou práci, byl tento meč lehčí a znalec si dokázal všimnout i rozdílu ve struktuře mnohokrát překládaného kovu. Jílec se zdál poměrně nový a ten, kdo jím nahradil původní, si dal záležet nejen na jeho provedení, ale rovněž na dokonalém vyvážení s čepelí. „Nádherná ocel, skutečně. Tak vzácná v dnešních časech. Kde jsi jej získal, pane?“
„Patřil kdysi lordu Jeoru Mormontovi. Předchozímu veliteli Zdi, jak si možná vzpomeneš.“
Takže původně šlo o meč rodu Mormontů. Zbraň velitele Noční hlídky, která přešla k jeho nástupci, místo aby se vrátila k původním dědicům. I to bylo zvláštní. Rozhovor ale zaslechl ser Jorah, který stál poblíž. Meč už předtím upoutal jeho pozornost. Tvářil se ale zatím nezúčastněně, jenže teď byl několika kroky u nich. Natáhl ruku a opatrně se dotkl konečky prstů čepele, které se kdysi vzdal a kterou stále ještě držel v rukou ser Barristan. „Opravdu, je to on,“ řekl tiše. Zřejmě si při tom musel vzpomenout na den, kdy se s mečem před svým útěkem ze Západozemí rozloučil. „Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím.“
Starý rytíř si uvědomil, o jak napjatou situaci se jedná. To by mohlo být nepříjemné. Zvlášť kvůli vzhledu zbraně, neboť hruška meče zakončující jílec už neměla s rodem sera Joraha nic společného. Raději proto rychle, než stačila padnout další slova, zbraň vrátil. O to víc byl ale překvapen a cenil si toho, že dostal svolení si ji prohlédnout; v jistém smyslu se to dalo chápat jako volba mezi jeho přáním a ohledem na sera Mormonta. „Omlouvám se, nebyla to ode mne vhodná prosba. Teď bychom však měli jednat o jiných věcech. Jestli vás mohu požádat, tudy prosím…“
Společně vešli do altánu. Všichni zatím zůstali stát, dokud neproběhnou úvodní formality. Z druhé strany mezitím přicházel průvod šlechticů a sluhů doprovázejících nosítka s královnou. Selmy tedy vyšel ven druhým vchodem, aby své paní pomohl vystoupit.
V příštích hodinách se mohlo rozhodnout o mnohém. Ser Barristan si dokázal představit, co tento den pro Daenerys z rodu Targaryenů znamená. Spojilo se v něm všechno, co dosud prožila – sny z jejího dětství se vzpomínkami na dům v Braavosu, kde ji vychovával ser Willem Darry; její bratr Viserys, dothracký manžel, mrtvé dítě. Také důvody, proč je všechny ztratila, které ji vedly dál, za draky a pak dlouhou cestou mořem travin a vyprahlou pouští k východním městům. Když ji před lety v Quarthu poznal, byla i po tom, co už prožila, ne sice už dítětem, které kdysi dali jako hračku khalu Drogovi, ale stále ještě dívkou, velmi mladou, co považovala za nejdůležitější svůj vlastní osud a očekávala, že se mu ostatní přizpůsobí. Možná že měla dokonce pravdu.
Její cesta k moci začala stejně jako u jiných dobyvatelů – útokem na nevinné kvůli kořisti. Východozemí umělo být nemilosrdné a ona také. Jenže časem, když viděla lidské utrpení zblízka a zároveň získávala vlastní moc, se začala měnit. První dvě dobytá města věnovala osvobozeným otrokům, ale bylo to stejné jako ponechat dům bez střechy. Třetí z nich, Meereen, už proto neopustila; dokonce ani tehdy, když měla příležitost vrátit se s částí svých následovníků domů. Snažila se vládnout tamním lidem tak dobře, jak to bylo v jejích silách, a dokonce se kvůli udržení míru provdala. Hizdahr zo Loraq, kterého si místní šlechta vážila natolik, aby ho přijala jako krále, si však manželského slibu nevážil a krátce po svatbě se ji pokusil zavraždit; naštěstí neuspěl. Místo toho byl svědkem chvíle, kdy královna poprvé osedlala svého draka. Jako dračí jezdkyně si dokázala získat úctu velkého počtu Dothraků; s takovou armádou se před ní znovu sklonil se nejen Meereen s Astaporem a Yunkay, ale porážku uznal i Quarth a později, po vzpouře otroků, také Volantis. Přesto ani pak nebylo pro Daenerys snadné si vládu udržet a musela čelit ještě několika dalším pokusům ji svrhnout. O dalšího manžela z Východozemí však už nestála a možnost provdat se za muže z vlastní krve byla tedy, kromě Varysových proseb, jedním z důvodů, proč se nakonec rozhodla vrátit do Západozemí. Dalším pak byla skutečnost, že kořeny otrokářství východních měst rostly až příliš hluboko, než aby se daly zničit za jednu generaci; východ se proto nikdy nemohl stát jejím skutečným domovem. Mnozí z osvobozených, kteří královnu stále nazývali matkou, ji však chtěli následovat až za moře.
Selmy jako její poradce a osobní strážce věděl, jak pečlivě se na tuto důležitou schůzku chystala. V první řadě šlo o politické jednání; situace a postoj k druhé straně byly ovšem v mnoha ohledech jasné už dávno a probírali je spolu mnohokrát. Jenže královna musela, jako žena z rodu Targyryenů, splnit ještě další očekávání. Už od rána se jí proto věnovaly služebné a i když to nemělo být znát, strávily jen na úpravě jejích vlasů značnou část dne. Daenerys si oblékla šaty z nazlátlého brokátu pošité bílými safíry, jejichž vlečka se zřasenou, hedvábně jemnou krajkou byla tak dlouhá, že ji musely nést tři dívky. Protože ve vzduchu se dal znovu cítit mráz, vzala si místo lehkých sandálů, které tak ráda nosila v teple kajuty, vysoké boty zdobené rovněž drahými kameny. Její plášť spojoval královské barvy na zlatém podkladu. Když se na ni starý rytíř podíval, vzpomněl si na klidné večery, kdy při plavbě do Západozemí stával na palubě lodi a díval se na zářící mořskou hladinu. Zjistil, že s myšlenkami na krásu není sám; jeho paní tak zapůsobila na všechny přítomné muže. Jejím jediným ústupkem k dnešku byla čelenka bílého zlata, ohnivých opálů a perel, kterou nahradila svou korunu, obvykle používanou při slavnostních příležitostech. Urozená žena měla právo vzít si šperk, dávat otevřeně najevo postavení královny by ale zatím mohlo být příliš. Navíc, tíha koruny se dala snést při krátké formální audienci, jenže tentokrát šlo o důležité jednání, při němž bylo nutné se soustředit a které mělo trvat několik hodin.
Daenerys doprovázeli její oblíbení šenkové a mladí východozemští rytíři, které pro ni ještě v Meereenu vycvičil ser Barristan. Všichni měli zdejší odění opatřené Illyriem Mopatisem, aby působili méně cizokrajně. Následovalo je několik poradců včetně mistra Tallada a sera Alyna Velaryona osvobozených před rokem z otroctví na lysénské galéře. Tito dva muži společně s mladým lordem Sunglassem pomáhali během minulých měsíců jako vyslanci dnešní setkání dohodnout. Stráž složená z Neposkvrněných zůstala venku a chyběli i rudí volantští kněží, protože s ohledem na posvátnost zdejšího místa ser Barristan doporučil, aby se raději zdrželi v táboře. Varys by s ním jistě souhlasil; ten navíc neměl kněží ani mágy příliš v lásce. Zato tu byl sám Mopatis, kvůli vyjednávání rovněž oblečený jako Západozemec v brokátu a bohatě vyšívaném sametu, se vší důstojností svého rozměrného těla. Po moři se plavil nerad; to že se rozhodl k cestě sem, znamenalo, že věří v její úspěch. Měl sloužit i zde jako prostředník, aby královna nemusela do rozhovoru zbytečně vstupovat sama. K jejímu uvedení se však nehodil, to byl úkol určený pro šlechtice.
Ser Barristan Selmy proto předstoupil. Doprovodil svou paní na její místo a představil ji jménem i tradičními tituly. Ten hlavní ale tentokrát vynechal a řekl namísto toho: „A podle práva – dědička Západozemí.“
Jeden z lordů Údolí pronesl tichou poznámku, která mohla znamenat cokoli; druhý mu stejným způsobem odpověděl. Královnin rytíř usoudil, že bude lépe raději předstírat, že si toho nikdo nevšiml.
Pak uvedl svého krále Davos Mořský. Zmínil přitom Sever, Trojzubec a Údolí. Selmyho napadlo, že už jen pouhý výčet těchto tří zemí zcela postačil. Když pak byli představeni i ostatní, nastal čas začít jednat. Připravený stůl byl dost široký na to, aby oba hlavní aktéři, jejichž křesla stála proti sobě na koncích stolu, měli vedle sebe místo pro své nejbližší poradce; po boku královny tedy usedli Illyrio Mopatis a Selmy. Ten očekával, že proti sobě uvidí Davose Mořského a možná ještě lorda Umbera, který se dal jen stěží odsunout do pozadí. Muže nakonec odhadl dobře, ale jejich místa se změnila, protože čestné křeslo seveřanů bylo nečekaně přesunuto doprostřed delší strany stolu. Jako v poli na válečném tažení, napadlo sera Barristana. Tam obvykle žádné stupínky pro vyvýšené stoly nejsou. Pro velitele je naopak lepší jednat společně se svými důstojníky.
Král seveřanů sem přišel také bez koruny. Když odložil šedý, bíle podšitý plášť, ukázalo se, že kromě něj dal při výběru oděvu přednost své osobní barvě, tedy černé. Ser Barristan se nad tím musel znovu zamyslet. U vzniku jeho znaku tu volbu chápal, neboť odkaz na Karstarky jako vedlejší větev rodu byl jistě vhodnější než obrácení původních heraldických barev obvykle užívané nemanželskými potomky. Ale dnes? Ten mladík si možná přeje zdůraznit, že získal Sever ještě předtím, než se stal králem a Starkem. Nicméně těm, kdo znali jeho minulost, to mohlo nevhodně připomenout Noční hlídku. Obvyklým trestem za dezerci z ní byla přitom smrt, i když nikdo by se to neodvážil říct králi.
Ostatní se rozsadili tak, jak bylo vhodné k jejich postavení. Kromě sera Joraha, který se po několika větách s Illyriem Mopatisem uchýlil do stínu v rohu altánu, což starý rytíř jen přivítal. Dobře si všiml, že Seveřané svého krajana pozdravili sice zdvořile, ale ne právě srdečně.
Začali opatrně. Po zdvořilých otázkách na průběh cesty bylo třeba vhodným způsobem otevřít jednání. V návaznosti na úvodní dotazy se mistr Tallad zmínil, že na ostrově není dost prostoru, aby tu mohli vystoupit na břeh všichni cestující, kteří špatně snášejí plavbu, a také, že zde ze stejného důvodu není možné zbudovat ohrady pro koně. Požádal proto k tomuto účelu o vymezení střežené části pobřeží. Bohužel cestující, o něž si mistr dělal starosti, byli především Dothrakové, takže seveřané k tomu nedali víc, než podmínečný příslib. A protože ještě nenastala chvíle pro vzájemné měření sil, hovořilo se dále o současné situaci v Západozemí a za Úzkým mořem.
Král Tommen, který po obsazení Dračího kamene uprchl z hlavního města, stále setrvával v Casterlyově skále. Údajně kvůli svému zdraví, protože čerstvý mořský vzduch mu prý sloužil mnohem lépe, než kouř ze stovek komínů a ohnišť v Králově přístavišti. Královna Margaery však za ním ještě neodjela, naopak se z dosud nejasných důvodů znovu uchýlila do klášterní cely. Nejnověji se proslýchalo cosi o chystané svatbě ovdovělého Mace Tyrella s královnou regentkou.
V jižních částech kontinentu se situace příliš nezměnila. V Bouřlivém konci a hlavně v Dorne vládl tvrdý vojenský režim, naopak Staré město, odtržené po Aegonově smrti od Roviny, dosud odolávalo všem pokusům o obsazení královskou armádou. Ukázalo se, že lord Leyton Hightower a jeho syn Baelor jsou tvrdým oříškem k rozlousknutí. Poté, co kolem sebe shromáždili několik spřízněných šlechtických rodů, zablokovali společně s Redwyny úžinu oddělující Stromovinu od pevniny a podle čerstvých zpráv s tichým souhlasem některých arcimistrů dokonce obsadili Citadelu. Každý mistr, který z ní chtěl odjet, musel teď žádat o svolení pána Starého města.
Pokud šlo o počasí, na jihu Roviny, v Dorne a v některých částech Bouřlivého konce vzdálenějších od moře zatím připomínalo spíše podzim severnějších krajů. Lidé tam mohli pěstovat odolnější druhy ovoce a zeleniny, jen místo olivovníků a citrusů, které mnoho jiných zim předtím nechalo bez mrazu v klidu růst, nezbylo než vysazovat odolnější druhy stromů a keřů schopných dávat ovoce i v chladnějších podmínkách. Totéž platilo o obilí, kdy bylo třeba choulostivé klasy jižanské pšenice nahradit odolnějšími odrůdami pěstovanými původně jen na severu nebo v horských krajích. Jenže tyto části Západozemí, kromě Starého města a Stromoviny, byly přinuceny platit po prohrané válce jako odškodné vysoké daně, takže se tu místo prosperity začal rozmáhat spíše černý trh s potravinami.
Poměrně dobře na tom bylo také Údolí, chráněné před silnými větry. Mráz sice sevřel okolní hory pod tak tvrdý příkrov, že i bojovní, otužilí horalé začali v posledních týdnech sestupovat ze svých výšin, ale stále tu bylo možné chovat v rozumné míře domácí zvířata včetně dobytka. Údolí si kromě dobře uložených letních zásob zachovalo i přístup k moři, které bylo od Kousance ke Skagosu už téměř uzavřeno častými a prudkými ledovými bouřemi.
Na Železných ostrovech se soupeřilo o následnictví tak urputně, až se zdálo, že každé skalisko má svého krále. Volbu původně zvoleného Eurona Greyjoye někteří odvážlivci zpochybňovali, přitom hlavním z nich byl jeho mladší bratr Aeron. Prohlásil Eurona za bezbožníka a jako kněz Potopeného boha disponoval autoritou, které naslouchali lidé i v těch nejodlehlejších vesnicích. Victarion Greyjoy odplul na východ a už se nevrátil; jeho život skončil v Meereeenu. Povstali ale jiní muži, kteří měli vliv na svém území a dary od krále jim nezaplatily za mrtvé příbuzné. Euron se naopak po vyplundrování Štítů u východního pobřeží vydal na druhou stranu kontinentu, kde přes dva roky vedl válku o Kamenné schody se svojí neteří Ašou. Ta se nejdříve pokusila zvrátit výsledek královolby uplatněním nároku svého bratra Theona; když ale beze stopy zmizel, chtěla své vlastní území. Před třemi měsíci ji však napadlo královské loďstvo a ve stejný čas se Euron Greyjoy zmocnil lodí, které nechala v zázemí. Aša unikla, ale její strýc tak ovládl část Úzkého moře mezi Dorne a Tyrošem. Říkalo se, že to byl právě on, kdo unesl a zabil princeznu Arianne. Obyvatelé Železných ostrovů se zatím snažili najít obživu tak, jak byli zvyklí. Protože podle rodového hesla Greyjoyů žili i oni odjakživa hlavně z kořisti, dokázaly kolem Štítu proplout už jen silné konvoje. V bezpečí byly pouze dobře bráněné pevnosti jako Staré město, Lannisport a Mořská stráž s rozšířeným přístavem, posílená novými navazujícími tvrzemi a hradbami.
V krajích u Casterlyovy skály, nazývaných Západní země, ležel sníh téměř všude. Stejně jako na Severu a na Trojzubci zakryl pole a odkázal obyvatele k lovu a podzimním zásobám. Řeky zamrzly jen částečně, potoky a jezírka ale pokryl led už dávno. Ani tam lidé na začátku zimy neoplývali zásobami, jenže tažení Robba Starka za sebou nenechalo takovou spoušť jako drancíři lorda Tywina v říčních krajinách. Válka proto Západním zemím tolik neublížila a zdejším obyvatelům navíc pomáhaly daně vybírané v Dorne.
I ve Východozemí pronikala zima stále více na jih. Severněji položená Svobodná města včetně Braavosu se uzavírala. Kvůli mrazům hynula tráva v Dothrackém moři, a tím vytlačovala Dothraky především směrem ke Qarthu. Ti, co se vydali na jih nebo jihovýchod, požadovali ještě vyšší výpalné než před několika měsíci, takže poptávka po žoldnéřích a k boji vycvičených otrocích znovu stoupla.
Pak došlo na jiné, ještě vážnější zprávy ze Severu. Promluvili lordi z Bílého přístavu, Mořské stráže a Posledního krbu. Po dočasném ústupu sněhových vánic si v posledním roce brala zima opět zpátky všechna již dříve zabraná území. Na zemi ležely hluboké závěje a mrzlo téměř neustále. Led se blížil i k Bílému přístavu, tamní lidé přitom nepamatovali, že by ústí řeky v přístavu kdy zamrzlo. Na dlouhé, kruté zimy byli ovšem Seveřané zvyklí, jenže to, co jim nahánělo strach, přicházelo tentokrát odjinud – zpoza Zdi. To, o čem cizinci z Meereenu a dalších zámořských měst nikdy neslyšeli a ostatním znělo jen jako příběhy ze vzdálených časů, které slýchali v dětství, bylo pro Seveřany už nyní stejně skutečné jako zasněžené skály a hvozdy v jejich zemi. Společně s mrtvými muži s černýma rukama a ledově modrýma očima přicházely v noci ke Zdi tiše zabíjet bílé stíny, tiché a klouzající po sněhu. Těmto přízrakům se nedalo postavit s obyčejnou ocelí, jen ohněm a zbraněmi s obsidiánovými hroty. Z toho, co bylo řečeno, působil nejpřesvědčivěji velmi krátký, místy zadrhávaný a slovy starého jazyka prokládaný proslov drsně vyhlížejícího šlechtice zastupujícího rod Karstarků. Jmenoval se Sigorn a byl magnarem lidu z údolí Thenn, které leželo daleko na severu, hluboko za Zdí. Poté, co jeho lidé museli, stejně jako divoký lid, ze svého domova kvůli bílým chodcům odejít, se oženil s lady Alys Karstark a jako její manžel se stal hlavou rodu místo svého švagra, který po dlouhém věznění nakonec zemřel v lannisterském zajetí. Thennové věděli o návratu Jiných už dlouho a dokonce se s nimi, stejně jako divocí lidé, setkali ještě dříve než Noční hlídka.
Ser Baristan uvažoval nad tím, zda by ho dřív napadlo považovat tyto zprávy za něco víc než pouhou smyšlenku. Nebo spíš léčku, která má za úkol zmást protivníka a ukázat mu, že pohár, z něhož chce pít, je rozbitý. Tyrion Lannister je kdysi ve svém vyprávění rozesmál historkou o rytíři z Hlídky, který ho jako králova pobočníka přišel kvůli nemrtvým žádat o pomoc. Ten rytíř ale tehdy neměl žádný důkaz. Jeho vyprávění proto nikdo nevěřil, stejně jako pověstem, které později pronikly až do Východozemí. Seveřané ale hovořili naprosto vážně a v očích některých z nich Selmy dokonce viděl pohled mužů, kteří už oné hrozbě museli čelit. Právě tito lordi nakonec vyslovili naději, že by snad bylo možné uzavřít s královnou dohodu o spojenectví.
Tím začala skutečně vážná debata.
„Spojenectví,“ řekl hloubavě Illyrio Mopatis. „Hm. Rád bych se nad tím slovem zamyslel. Řekněte mi, jaký způsob je podle vás lepší? Postavit se nepřátelům společně anebo každý sám?“ Pohladil si rozvážně svůj pěstěný vidlicový vous čerstvě ošetřený olejem. „Je možné měnit v bitvě taktiku podle názoru několika různých velitelů? To stěží. Všichni víme, že v takovém případě musí rozhodnout jen jeden.“
To byl sice snad vhodný příměr, ale ser Barristan se musel nad ním v duchu usmát. Illyrio odložil meč už dávno, poté, co s Varysem zbohatli díky obchodům, o nichž bylo lepší nemluvit. Na dřívější obratnost se zbraní zbyla vlivnému magistrovi Pentosu jen upomínka v podobě sochy ve fontáně jeho domu. Nicméně – Selmyho zamrazilo, když si to uvědomil – Mopatis určité zkušenosti s válkou měl. Se skrytou válkou, kterou na obou kontinentech vedl společně s Varysem posledních dvacet let.
Illyrio zatím rozvíjel svou původní myšlenku: „Byl to Aegon Drak, kdo před třemi stoletími spojil Západozemí do jediné říše. Ta v rukou jeho dědiců dlouho prosperovala, mnohem silnější než jednotlivé městské státy Svobodných měst, které se považují za dcery Valyrie, a přitom mezi sebou dodnes bojují. Nepopírám, že za vlády krále Aeryse došlo k vážným křivdám, to ovšem zavinila jeho nemoc. Jeho nástupci žádnou omluvu nemají. Nespravedlivá obvinění, vraždy… o těch přece víte nejlépe sami.
Naději této říši přinesl znovu až princ Aegon. Je velmi smutné, že zemřel tak mladý a nemohl už svůj vznešený úkol dokončit. Přitom, aby mohla přijít za ním, opustila naše paní všechno, čeho kdy za mořem dosáhla. Právě proto jsme dnes tady. Princova smrt znovu rozvrátila jih Západozemí a tisíce poddaných teď zbytečně trpí pod vládou ženy, která na ni nemá nejmenší právo.“ Mopatis zlehka přikývl. „Dorne si zachovalo věrnost Targaryenům a podpořilo Aegona hned poté, co přistál u vašich břehů. Stejně tak obyvatelé Bouřlivých krajin. Obě tyto země si zaslouží svobodu a my jim ji chceme dát. Vždyť jak to dnes v jižních krajích vypadá?“ Pokrčil rameny. „Vysoké daně, místní války, plenění vesnic, spory lordů o moc… copak je možné tak pokračovat? Král Tommen je mladý, nemá představu o vládě nad říší a jeho matka je schopná kvůli svým ambicím Západozemí zničit. Je třeba ji zastavit. V Dorne si to uvědomili už dávno. Když se k nám princ Doran společně se Stromovinou a Bouřlivými krajinami připojí… Copak vy byste přitom zůstali stranou?“
Starý rytíř dobře věděl, že tato část Mopatisova projevu zcela neodpovídá pravdě. Východozemí sice opustili kvůli princi, ale až po více než dvou letech, na Varysovo osobní naléhání. Poslední zprávy, které ze Starého města dostali, snad vypadaly nadějně, ale Hightowerové se zatím k ničemu nezavázali. Dopis, který od nich posel přivezl zpět, se zdvořile zmiňoval o královnině rodu, obsahoval však stěží víc než pozdravy. Z Bouřlivého konce zatím nepřišla žádná odpověď a jejich vztahy s Dorne bohužel velmi poznamenal nešťastný čin Quentyna Martella. Ten se kdysi domníval, že díky svému původu dokáže ovládnout draky. Nemohl se mýlit víc. Zjistil, že jen krev na tak těžký úkol nestačí, stejně jako mnozí, co se kdysi v Dračím kameni pokoušeli stát dračími jezdci, aby mohli bojovat po boku Rhaenyry Targaryen ve válce o Železný trůn. Kromě toho, že princ Quentyn přišel strašným způsobem život, vložila jeho smrt mezi královnu Daenerys a Sluneční oštěp hradbu, jakou bude těžké překonat. Selmy doufal, že někdy dostane příležitost vysvětlit vše, co se tehdy stalo, Doranu Martellovi osobně. Princ uměl naslouchat; jenže jeho lidé byli prudcí a těžko ovladatelní. Dokonce ani Tyrion, který jim zabitím lorda Tywina alespoň částečně srovnal účty za princeznu Eliu a Oberyna Martella, tu zatím ničeho nedosáhl. Jejich nejlepší naději proto zůstal arcimistr Marwyn, který se pokusil vrátit do Starého města na vlastní pěst.
Illyrio svou řeč zakončil: „Do jižních zemí je třeba vnést řád co nejrychleji. Když královna Západozemí – jeho pravá a skutečná královna – získá svůj trůn, bude to znamenat záchranu pro statisíce lidí Roviny, Bouřlivého konce a Dorne. Kdo má v sobě čest, měl by jí k tomu poskytnout své zbraně a bojovat pod jejími prapory.“
Jenže to seveřané v úmyslu vůbec neměli. Po krátké poradě proto nakonec promluvil za ostatní lord Davos. „Přicházíte zpoza Úzkého moře,“ začal. „Vaše zprávy jsou možná proto starší, než jaké jsme v poslední době dostali my. Pokud jde o Dorne – princi Aegonovi tehdy při jeho návratu poskytl padesát tisíc mužů přímo Doran Martell. Teď jsou jejich síly připravené na vzpouru mnohem skromnější. Z Martellů zůstal naživu jen princ Doran, protože ho koruna považovala za zlomeného a jeho mladší syn Trystane, kterého ještě včas poslali za matkou do Norvosu. Ke vzpouře se tentokrát zvednou spíše obyčejní lidé a místní šlechta. Yronwoodové, Tolandové, Fowlerové, Dayneové. Vyjednávali jste už s nimi? My ano. Myslíte se, že se k vám Dorne přikloní bez nich?“
To stěží, souhlasil s ním v duchu ser Barristan. Takové byli Dornové vždy. Většinu rozlohy jejich země tvořil jen písek a skály, takže kromě plovoucího města na Zelenokrvavici, paláce ve Slunečním oštěpu, polí a několika pevností se tu nenašlo nic, nač by se dalo zaútočit. Pokus o podrobení se proto nezdařil ani Aegonovi I. a jeho sestrám, jedna z nich dokonce ve válce i se svou dračicí zahynula. Toto království dokázal dobýt až dlouho poté Mladý drak Dareon I., ale jeho vítězství bylo sporné, neboť ho stálo život a Dorne neudržel. To se připojilo k říši téměř až o třicet let později, když se král Dareon II. oženil s tamní princeznou a za hlavu rodu Martellů provdal svou sestru, která se shodou okolností také jmenovala Daenerys.
Lord Davos mluvil dál. „Na jihu nás už znají díky našemu předchozímu spojenectví s princem Aegonem. Navíc mladý lord Dayne dlouho bojoval proti Lannisterům v říčních krajinách s povstalci Berika Dondarriona. Vyslali jsme ještě další posly, nejen do Dorne, ale i do Stromoviny a do Starého města k Leytonu Hightowerovi.“ Vzal si z mísy kousek nádherného podzimního ovoce, které nyní dozrávalo už jen na jihu a teď tu leželo všem na očích jako jasný důkaz jeho slov. Hightowerové z východního pobřeží byli před třemi lety jedněmi z prvních, kdo přešli na Aegonovu stranu bez velkého obléhání. Po jeho smrti se odmítli vzdát a naopak se spojili s Paxterem Redwynem. Lord Redwyne ze Stromoviny, ostrova na druhé straně Rudovínské úžiny tvořícího nejjižnější část Západozemí, bojoval kdysi jako jeden z mála za krále Aeryse proti Robertovi až do hořkého konce. U lorda Tywina se však dobře zapsal tím, že se v bitvě na Černovodě přidal k Vysoké zahradě, i když to udělal především kvůli svému synovi, který zůstal jako rukojmí v Králově přístavišti. Lord Paxter si pak ale, na rozdíl od Mace Tyrella a jeho ostatních vazalů, vyžádal jako svou odměnu místo pozemků vzbouřenců jen dlouholetou úlevu na daních, a proto se později nedostal do sporu s nikým z poražených šlechticů Bouřlivých krajin. V době Aegonovy války měl v hlavním městě bohužel v rukou královny oba syny, takže nemohl přísahat princi věrnost otevřeně, ale podporoval ho tehdy alespoň tajně. Daenerys tedy mohla získat Staré město i Stromovinu poměrně snadno, jenže pokud seveřané jednali rychleji, stejně jako v případě Údolí… Tím se ovšem vysvětlovalo sebevědomí Starého města – výměnou za potraviny získali Hightowerové vojenskou sílu severu.
„Měli byste také vědět, že Bouřlivé krajiny ještě nezapomněly na rod Baratheonů,“ pokračoval Davos Mořský. „Král Robert dal jednoho ze svých nemanželských synů vychovat v Bouřlivém konci. Ten chlapec se jmenuje Edrik Bouře a jeho matkou byla lady Delena z rodu Florentů. Je tedy jediným královým potomkem s urozenou krví po obou rodičích, k němuž se jeho otec dokonce veřejně přiznal. Edrik už dospěl – teď je mu šestnáct let. Až bude tamní šlechta hledat, koho následovat… Podle jména jde sice jen o bastarda, ale kdyby k nim přišel se znakem Baratheonů jako poslední z jejich rodu, jak myslíte, ho přijmou, na rozdíl od jiných? Pokud by se chtěl vrátit domů, pak ho v tom podpoříme.“
A nejspíš už se to děje. Jinak by o něm vůbec nemluvili, pomyslel si královnin rytíř. Zvěsti o tom, co lord Davos právě řekl, zaslechli také špehové Illyria Mopatise. Edrika zajal před čtyřmi lety Stannis Baratheon poté, co po smrti svého mladšího bratra Renlyho obsadil Bouřlivý konec. Chlapce chtěl původně využít jako důkaz Cerseiny nevěry k Robertovi, protože Edrik se svému otci, na rozdíl od královniných dětí, velice podobal. Jenže podle pomluv s ním měl Stannis nakonec jiné, mnohem temnější úmysly. Chlapec naštěstí tehdy z Dračího kamene unikl díky několika statečným mužům a lysénskému pirátovi, který ho odvezl za moře. Jeho útěk ale ve skutečnosti připravil Davos Mořský, který byl tehdy Stannisovým pobočníkem a v této jediné věci odmítl svému králi poslušnost. Tím nám ovšem říkají, že jejich vztahy s jihem jsou právě teď mnohem lepší než naše.
Lord Davos svůj projev uzavřel: „Proto vám můžeme nabídnout pomoc při prosazení vašich nároků na jihu. Jsme navíc ochotni spojit s vámi síly při útoku na Casterlyovu skálu a hlavní město. Ale jen za podmínky, že uznáte naše právo na zbývající země severně od Králova přístaviště.“
To byl nečekaný a skutečně velký požadavek. Až příliš velký, než aby s ním mohli souhlasit poradci královny. „Nechceme odporovat nárokům na vaše území a rodová sídla, moji lordi,“ odpověděl proto vlídně, téměř laskavě Illyrio Mopatis. „Ovšem sáhnout po královské koruně a vložit si ji na hlavu je něco zcela jiného. Nezapomeňte, komu kdysi přísahali věrnost vaši předkové. Edmyn Tully získal svůj titul pána Trojzubce jen díky Aegonu Dobyvateli, není to tak?“ obrátil se na lorda Tullyho. „A králové Údolí i Severu se místo války rozhodli oba stejně a odevzdali své koruny dobrovolně do Aegonových rukou.“
Jistě. Poté, co Targaryenové zničili na Ohnivém poli armády dvou království, museli Torrhen Stark a matka stěží desetiletého Ronnela Arryna zvážit, zda chtějí totéž způsobit svému lidu, pomyslel si starý rytíř. K rozhodnutí královny Údolí prý tehdy přispěla i trocha nečekané vlídnosti od Aegonovy sestry Visenye. Nakonec oba poklekli.
„Před dvaceti lety došlo, bohužel, k neštěstí, které stálo mnoho životů. Baratheonové pak jako vládci selhali. Proto chápu, že vám nezbylo než bránit své země sami.“ Illyrio se usmál, chápavě a se zdánlivým souhlasem. „Jenže teď máme příležitost dát vše zase do pořádku. Rod Targaryenů se k vám vrátil. Naše paní bude královnou, jakou země potřebuje. Polovinu její armády tvoří otroci osvobození v Astaporu. Jasný je také její nárok na trůn. A věřím,“ usmál se znovu, „jistě jste nezapomněli, že je i Matkou draků.“
To nikdo, pomyslel si Barristan Selmy. Upozornění na Neposkvrněné a draky nebylo ničím jiným než výhrůžkou zaobalenou do medu. Nebýt draků, odmítli by nejspíš naše nároky hned a ani by se neobtěžovali s dlouhým jednáním.
Ser Davos chtěl na Mopatisova slova něco namítnout, ale jeho král ho zastavil. Vstal a vzal si místo něj tentokrát slovo sám. „V bouři je těžké najít správný směr,“ řekl. „Když nevidíš na cestu, může být obtížné dokonce i poznat… přítele.“ Chce tím snad naznačit, že k válce mezi námi nedojde? napadlo sera Barristana. Šlo totiž o narážku na jedno přísloví, které Selmy kdysi znal. Nedokázal si je teď správně vybavit, ale byl si jistý, že původně znělo jinak.
Král seveřanů pak pokračoval: „Váš rodový nárok je zřejmý. Můžete dokonce zapálit naše lesy a vesnice, abyste ukázali svou sílu, ale pokud jde o spravedlnost – sami jste řekli, že na jihu ji potřebují víc. Řekl jsi, pane, rovněž i to,“ obrátil se na Illyria Mopatise, „že Targaryenové se už do Západozemí vrátili. Ano. Přitom princ Aegon, jehož právo na trůn bylo silnější, náš návrh na spojenectví přijal a pomohlo oběma stranám. Ale po jeho smrti bylo mnoho lordů i rytířů, kteří jej následovali, popraveno. Lituješ osudu jihu. Kdybych tehdy svěřil severní království do Aegonových rukou, mohli jsme zemřít spolu s ním a naše země by teď patřila Lannisterům.“
Místo Mopatise mu však odpověděla Daenerys. Mluvila zatím velice málo, přestože jednání naslouchala pozorně. „Rozumím,“ řekla. „Vždyť žádný vládce nemá důležitější úkol, než dát svému lidu bezpečí. To jsem si přála zajistit v Meereenu i jinde.“
Jon Stark jí souhlasně přikývl. Jejich pohledy se přitom krátce setkaly. Pak pokračoval:
„Musíme čelit i dalšímu nepříteli. Zima si bere Západozemí bez ohledu na to, kdo mu vládne, a známe ji mnohem lépe než vy. Začíná zamrzat moře u Východní hlídky. První nemrtví se proto objevili na pobřeží Tuleního zálivu v Daru, který patří Hlídce, a dokonce na území lorda Umbera. Naštěstí se je podařilo najít včas.“
Zeď je možné obejít po moři? To Selmy nečekal. Nájezdníci divokých lidí ji dokázali občas zdolat díky lanům, hřebům a velké odvaze. Malé skupiny si pak dokázaly najít cestu přes strže a propasti u pobřeží, některým se podařilo obeplout Zeď na člunech. Ale po ledu se kolem ní dostali ve velkém počtu naposled před sto sedmdesáti lety, ještě za vlády Aegona III. Zastavit je si vyžádalo životy stovek bratrů z Noční hlídky, která byla tehdy navíc velmi oslabena nemocemi a dlouhou zimou. Jestli hladina moře zamrzne ještě víc… Tehdy Selmy porozuměl královu osobnímu znaku. Vybral si ho proto, že obrana Zdi je pro Seveřany nejdůležitější. Teď ještě víc než kdy dříve.
Král pak dodal: „Jih se stal pro nás už předtím důležitým spojencem, jednáme s ním tedy znovu. Dobýt jej není zdaleka tak snadné, jak se zdá. Ohněm si přátele nezískáte, tam ani jinde. S naší pomocí byste je ale mohli najít a připojíme se k vám při útoku na Západní země a hlavní město. Jestliže jste sem přišli, podle vašich slov, především kvůli záchraně jihu, dokážeme se shodnout. Jižní království tvoří sice jen část Západozemí, ale dostatečně velkou, aby vás mohla uspokojit. Podpoříme vás v nároku na ni, pokud uznáte naši samostatnost. Na to vám dávám své slovo.“
Tolik k dlouhému vyjednávání, pomyslel si starý rytíř. Nechtějí ustoupit ani o krok, dokud je nepřinutíme. A když začneme dobývat zbytek Západozemí sami, bez podpory seveřanů, bude to vleklá a složitá válka. Dobrovolně s námi nepůjdou; přitom jižní země jsou právě teď vzhledem k roční době mnohem cennější. Snad by tedy bylo moudré jejich nabídku přijmout, alespoň prozatím. Říkal si, že to zkusí královně navrhnout, až všechno probírat jen sami mezi sebou. Samozřejmě by také raději počkal na názor Tyriona Lannistera.
Protože obě strany daly svůj postoj jasně najevo a další postup bylo třeba zvážit, zdálo se, že se jednání ten den už chýlí ke konci. Najednou se však nečekaně ozval ser Jorah Mormont. Dnešek kladl mimořádné nároky na jeho trpělivost; byl sice královniným prvním rytířem a rádcem, mnohem upřímnějším než Mopatis, ale tentokrát musel ustoupit stranou. Vždyť ve znalosti politiky Západozemí, o kterou šlo především, se v žádném případě nemohl rovnat Illyriovi, splétajícímu po léta intriky s Varysem, a dokonce ani seru Barristanovi, který sloužil šestatřicet let v Královské gardě a jako její velitel mnohokrát zasedal v malé radě. Ser Jorah se původně dokonce neměl prvního dne jednání vůbec účastnit vzhledem ke své severské minulosti. To alespoň královně doporučil Tyrion, předtím než se rozloučili; ale Illyrio měl jiný názor a účast sera Joraha naopak prosazoval, alespoň jako poradce ve vojenských otázkách. Protože se Tyrion Lannister zdržel ve Východozemí, dostal nakonec ser Jorah svou příležitost; jenže už začátek nebyl právě šťastný. Místo u stolu, které měl původně vyhrazeno poblíž královny, vůbec nepřijal; nechtěl zřejmě sedět a jíst společně s ostatními. Celou dobu velice špatně skrýval podráždění a občas se zdálo, že chce něco říct, i když se zatím pokaždé ovládl. Teď už ne.
„To znamená, že máme věřit tvému slovu,“ řekl a vyšel přitom ze stínu do popředí, aby se postavil proti králi. „Tomu, o kom dobře víme, že už své sliby porušil. Nebo jsi snad jediný z bratrů Noční hlídky, kdo nesložil vaši přísahu, lorde veliteli?“
Všichni se na něj překvapeně podívali. Několik seveřanů rozhořčeně vykřiklo a kdyby měli zbraně, snad by po nich i sáhli, naopak Východozemci scénu sledovali se zvědavostí. Illyrio Mopatis zvedl obočí. To, k čemu došlo, byla i jeho chyba, vzhledem k tomu, jak trval na Mormontově přítomnosti. Ser Jorah už překročil pětačtyřicítku, byl to zkušený, ostřílený válečník, který toho měl za sebou víc než dost, ale přesto se občas, za okolností, které se ho osobně dotýkaly, dal vyprovokovat; na rozdíl od Illyria, který dokázal uvažovat zdánlivě s citem, ale naprosto chladně. Že by šlo ve skutečnosti Mopatisův záměr? napadlo Selmyho. Aby se Mormont před západozemskými lordy otevřeně zeptal na to, nač nikdo jiný nesměl? Když si ser Barristan znovu prohlédl Illyria, kterého napětí kolem vůbec nevyvedlo z rovnováhy, uvědomil si, že má pravdu. Dalo se čekat, že seveřané nepřijmou exilového rytíře právě vřele, což se muselo dotknout jeho hrdosti. Dokonce bylo možné, že Illyrio věděl předem o rodovém meči Mormontů, takže Selmymu a seru Jorahovi úmyslně přehodil falešnou návnadu, aby si zbraň blíže prohlédli. Tak proto musel odjet do Braavosu i lord Sunglass a nečekali jsme na Tyriona Lannistera, pomyslel si starý rytíř. Tyrion totiž považoval Jona Starka za přítele a jistě by něco podobného nepřipustil. Vzhledem k tomu, co zatím viděl, neměl ser Barrisistan právě dobrý pocit, jenže Mopatis zase tolik neriskoval. Vinu za incident mohli lehce svalit jen na Mormonta; zato získat se dalo hodně.
Všechno teď záleželo na reakci seveřanů. Selmy se proto podíval na jejich krále. Zvláštní bylo, že na něm zatím nebylo patrné žádné rozhořčení nebo strach, z jeho obličeje rytíř vyčetl snad jen náznak údivu nad tím, jak daleko se protistrana odvážila zajít. Ser Barristan se ptal sám sebe, co by dělal, kdyby někdo takovým způsobem znevážil jeho vlastní čest. Snad by ho mohl vyzvat na souboj, ale v tomto případě? Sever byl po vraždě Robba Starka v zoufalé situaci a nemohl si vybírat. Odchod nemanželského syna lorda Eddarda od Noční hlídky byl proto veřejným tajemstvím; jiný muž schopný sjednotit tamní lordy a vzdorovat Lannisterům se ale nenašel. Dokonce mu přiřkli i titul krále. Jenže pokud by ho byl někdo schopen nahradit… Zvláště lordi ze Severu si vždy velmi zakládali na své cti a pokud šlo o Údolí, to svého času zvažovalo, zda se nepřiklonit raději k princi Aegonovi. Seveřané tehdy toto království získali především díky vlivu lady Sansy; ta sem však nepřijela.
Když opadl první zmatek, Jon Stark si gestem ruky vyžádal ticho. Na Selmyho přitom zapůsobilo, že navzdory veřejné urážce neztratil klid a pokud v něm vyvolala hněv, dokázal se na rozdíl od svých mužů ovládnout. Poté, co se všichni ostatní zase usadili, se obrátil nejprve k seru Jorahovi. „Ta hlavní část přísahy pro mne ve skutečnosti platí stále,“ odpověděl mu. „Dobře si vzpomínám na její slova. A také na den, kdy jsem ji složil. Právě tehdy jsme poprvé našli stopu nemrtvých. Nevěřil na ně přitom ještě ani tvůj otec, dokud se ho jeden z nich nepokusil zabít v jeho vlastním soláru.“
S tím znovu oslovil ostatní přítomné. „Nikdo z vás to zřejmě neví, ale už době, kdy Noční hlídce velel ještě lord Jeor Mormont, klesl její počet pod tisíc mužů. Při jeho poslední výpravě za Zeď a po útocích Manceho Nájezdníka jsme ztratili další, téměř čtyři sta, hlavně průzkumníků určených pro boj. Když si mne moji tehdejší bratři zvolili za velitele, bylo jich sotva něco málo přes šest set. Ubránit jen s nimi celou délku Zdi by nedokázal nikdo. Ani ty, sere Mormonte.
V dřívějších dobách se Hlídka mohla vždy spolehnout na podporu Severu; jenže válka nám vzala i to. Hledal jsem proto pomoc všude, kde se dala najít. Dokonce u divokých lidí, kteří museli kvůli Jiným opustit své domovy. Ze všech uchazečů o trůn nám tehdy přišel na pomoc jen jediný. Byl to Stannis Baratheon a bez něj by Zeď padla už dávno. Musel jsem mu však za to vyjít vstříc a to mi, stejně jako divoký lid, někteří zazlívali.“ Ser Barristan si všiml, že seveřané, především lord Umber a Thenn, si přitom mezi sebou vyměnili zvláštní pohledy. Rád by věděl proč.
Jejich král zatím pokračoval: „Když Stannis zemřel, nezbyl už nikdo další, pro Hlídku ani pro Sever. Pokud ale nedokážeme Jiné zastavit, projdou Západozemím stejně jako před osmi tisíci lety, než dal Brandon Stark postavit Zeď. Představte si, co po nich zůstane. Odešel jsem tedy ze Zdi právě proto, abych svou přísahu splnil. Alespoň to, na čem z ní záleží nejvíc. Bránit náš domov bys mohl i ty, sere Mormonte. Tvého otce by to potěšilo.“ Odmlčel se a dodal: „A pokud jde o jeho zbraň, kterou jsi dnes poznal… Možná se domníváš, že jsem ji jako nový velitel jen našel ve věcech, co po něm zůstaly. Měl bys vědět, že kdyby tomu tak bylo, vrátil bych ji na Medvědí ostrov tvojí rodině. Ale všichni muži z Hlídky vědí, za jakých okolností mi lord Mormont svůj meč věnoval. Právě on jej dal upravit do podoby, v jaké jsi ho viděl.“
Obrátil se k odchodu. „Bylo mi ctí vás poznat. Doufám, že se příště setkáme za klidnějších okolností. Přeji Vám příjemnou noc. Výsosti…“
Zanechal je tam a odešel se svými muži do noci. Strohým, byť ještě zdvořilým rozloučením dal jasně najevo, že pokud má jednání pokračovat, k podobným provokacím už nesmí dojít. To pochopili všichni. Zdálo se jen, že ser Jorah bude potřebovat delší čas, aby našel správnou odpověď. Jako první z královniny družiny se vzpamatoval starý rytíř. „Myslím, že to nebylo právě moudré,“ řekl, spíše Illyriu Mopatisovi než Mormontovi. „Těžko říct, jak to poslouží našemu vyjednávání.“
„Vyjednávání.“ Ser Jorah ztěžka zavrtěl hlavou, jako kdyby teprve teď byl schopen zase rozumně uvažovat. „Tu frašku bychom měli ukončit co nejdřív. Právo a draci jsou na naší straně. Budou nám muset ustoupit a nakonec to pochopí.“ Uklonil se a opustil altán také.
Daenerys byla spíše na rozpacích. „Je úplně jiný, než jsem myslela,“ přiznala. „Nečekala jsem, že bude tak… přímý.“ Sama byla zvyklá spíše na jednání složená z náznaků, v nichž bylo nutné hledat jejich skrytý smysl.
„Zjevně je to muž zvyklý jednat bez zbytečných okolků, Veličenstvo,“ odpověděl jí ser Barristan.
„A byla to jen první schůzka nutná pro ujasnění pozic,“ vmísil se do jejich rozhovoru Illyrio Mopatis a vysvětloval: „Skutečné jednání začne až později. Naši budoucí přátelé musí nejdříve v klidu zvážit vše, co jsme jim dnes řekli. Když si uvědomí naši převahu, přijdou s mnohem rozumnějším návrhem. Říční krajiny, řekl bych, pro začátek? Doufám, že se k nám mezitím připojí i lord Tyrion. A pak…“
Starý rytíř ho dál neposlouchal. Jeho pozornost upoutal hluk před altánem; vyšel proto ven, aby zjistil příčinu.
Ukázalo se, že v době, kdy jednání skončilo a seveřané si u své stráže brali zpátky odložené zbraně, slétl na zem z tmavé oblohy jeden z draků. Měl za sebou úspěšný celodenní lov u zdejšího rybnatého pobřeží a na přítomnost lidí byl zvyklý, takže naprosto bez rozpaků a bez ohledu na kohokoliv ulehl do cesty mezi altánem a táborem seveřanů. To samozřejmě vyvolalo rozruch, vždyť nikdo z odcházejících mužů zatím neviděl draka takto zblízka. Ser Barristan se jen usmál. Vzpomněl si, co mu ohledně draků řekl Tyrion Lannister před svým odjezdem do Braavosu. Možná že se tím naše vyjednávání hodně urychlí.
Pro seveřany byl drak na cestě překvapením a zdůrazněním síly protistrany, takže si jej prohlédli, většinou z uctivé vzdálenosti, jakou si zvíře zasloužilo. Nicméně zlovlk se s vetřelcem tak lehce nesmířil. Když posoudil jeho sílu, začal jej začal s napjatýma nohama a zježenou srstí pomalu obcházet. Sledoval přitom upřeně drakovy oči. Dívá se na něj jako na kořist. Vždyť právě oči jsou zranitelné místo, napadlo Selmyho se znepokojením. Stačil by jeden skok a pokud by se drak mezitím nestačil zvednout nebo sám zaútočit, pak… Zlovlk nakonec zůstal jen u výhrůžky, ale už vzbudil pozornost svého protivníka. Drak se vztyčil. Poblíž bylo přitom stále ještě několik lidí, kteří se nestačili vzdálit, a situace tím hodně získala na vážnosti. Mohlo jít o životy – a všichni v Západozemí by to považovali za vraždu.
Rytíř se ohlédl k altánu. Královna byla ještě uvnitř a on sám u sebe neměl nic, čím by upoutal drakovu pozornost. Jindy by mu mohl hodit kus masa, jenže teď, i kdyby ho měl po ruce, by to nejspíš nepomohlo. Musel zvíře co nejdřív zaujmout jinak, i kdyby přitom sám riskoval. Doufal, že se mu to podaří alespoň na tak dlouho, aby se všichni kolem dostali do bezpečí.
Než se však stačil o cokoliv pokusit, zasáhl místo něj Jon Stark. Stál sice mnohem blíž, ale nevšiml si hned, co se děje, protože v rozhovoru s ostatními na svého zlovlka zřejmě zapomněl. Teď se rychle vrátil. Stačilo jediné slovo, aby zlovlk poslechl a uklidnil se; podobně, ať už z jakéhokoli důvodu, se naštěstí zachoval i drak.
Ser Barristan se zachvěl. Krom toho, co se málem mohlo stát, si uvědomil ještě něco dalšího. Silueta muže stojícího ve světle loučí mezi zlovlkem a drakem mu byla náhle povědomá. Stejně jako jeho hlas. Ne tak dokonalý jako hlas muže, kterého dobře znal a který kdysi před válkou věnoval dívce, do níž se zamiloval, své vítězství v harrenovském turnaji. Ale přesto… V bouři je těžké poznat, s kým jste se setkali, vzpomněl si, jak mělo přísloví znít.
V tu chvíli všechno pochopil. A on to ví také.
Poznámka: Některé prvky použité v povídce v originále nenajdete – samozřejmě osobní znak. Z dalších jde o popis ostrova, rozdíl mezi kovy, dvě vedlejší postavy (Tallad, Velaryon) a přísloví.