Povídka č. 8 (8. kolo) - Ice & Fire
Povídka č. 8 (8. kolo) - Ice & Fire
Město spalo. Domy vrhaly temné stíny do křivolakých uliček a vše pohltilo teplé letní ticho. Jen tu a tam byl slyšet opilecký výkřik nebo kroky zpozdilého měšťana na cestě domů. Měsíc zářil chladným jasem, ale kameny byly stále teplé od … celý článek
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Ale líbí se mi to. A chci si to přečíst ještě jednou! A přemýšlet nad tím. Nevím proč, ale líbí se mi to.
(trochu přeháním, protože jsem se mezitím zamyslela a mnohé pochopila. Tohle nicméně byly moje pocity těsně po dočtení. Asi nedostatek koncentrace ;-))
Dalo mi to práci a skoro se mi u čtení zavařil mozek, ale myslím, že jsem snad částečně pochopila, oč jde :-D Nicméně, také jsem docela zvědavá na autorovo plné objasnění příběhu :-)
Rozhodně to mělo atmosféru a styl, kterým byla povídka napsaná, se mi taky líbil :-)
Předpokládám, že ten, kdo čte komentáře, má už povídku přečtenou, takže to nebudu dávat do spoileru. Pokud jste ji náhodou ještě nečetli, je nejlepší chvíle zavřít oči.
Jsou dvě možnosti:
1) Text kurzívou je skutečnost a to ostatní je Jaimeho jasnovidný sen, ve kterém kamsi putuje s dalšími dvěma bratry Noční hlídky, a povídka tedy spadá do kategorie Dětství.
2) Text kurzívou je Jaimeho sen, ve kterém vzpomíná na své dětství, zatímco kamsi putuje se dvěma dalšími bratry Noční hlídky, povídka tedy spadá do kategorie A jak to bylo dál.
Kam a proč putují, není tak docela jasné. Do jakési vesnice, kde na ně mají čekat jacísi lidé, ale moc tomu nevěří. Spíš to budou nemrtví. Dorazí tam a sní listy čarostromu. Usnou a ráno se probudí jako nemrtví. Na konci je Jaime, neznámo proč, očividně spokojený.
Jsou zmíněny rudá kněžka (Melisandra), stříbrná královna (Daenerys) a sestra, kterou Jaime zabil (Cersei) - nevíme ale proč. Z řeči tak nějak vyplývá, že se blíží příchod Velké zimy a nastává něco na způsob konce světa, žádné další podrobnosti uvedeny nejsou.
Ve snu (nebo ve skutečnosti ve svém dětství) Jaime vyšplhá z okna věže ven (skoro jako Bran) a potkává svou matku, která je podle všeho taky nemrtvá. Můžeme jen hádat, co to má znamenat.
Pokud si s námi autor chtěl hrát na schovávanou a nechat nás hádat, o kom to je, myslím, že zmiňovat Jaimeho jméno nemusel vůbec - chybějící ruka, sestra, přísný otec, zlaté kadeře a Lannisport jsou dostatečné indicie - asi se obával, že to bude příliš nesrozumitelné. Nevím proč. :-)
Pokud tato povídka ve mně měla zanechat tísnivou a zneklidňující atmosféru zmaru a zmatku, podařilo se jí to na jedničku.
Normalni text chapu jako skutecnost a kurzivu jako mix minulosti, blouzneni ci tak nece. Jsem zvedava na objasneni od samotneho autora.
Atmosfera vskutku mraziva a znepokojujici.
Tahle povídka tedy umí vzbudit zvědavost.
„A ty sere? Víš vůbec, do čeho se namočilo sedm sladkých královských sušenek?“
What the hell!
Stříbrná královna je mrtvá? Fanatici ze starého města hledají posledního draka? Koho? Nebo kterého?
Z té postapokalyptické atmosféry mě tedy pořádně mrazí.
Celé mě to připadá, jako by celou dobu Jaimeho ovládal Bran. A jakoby všichni tři byli to samé, co Studenoruký. Ale to by si zase nerozdělávali oheň a nemuseli jíst ani to listí. :-k Nebo se to stalo až poté co se probudili? A vůbec nevím kam jdou a co tam chtějí hledat.
What the Hell!
Pokračovanání... ?
Musel jsem si jí přečíst sice dvakrát, ale super. Jazyk, děj, postavy, děsivý chlad, který vám přejíždí při čtení. Hlavně však tajemství, kterým je celý děj prostoupen.
Autor dokázal na krátkém úseku a pár poznámkách nastínit úžasně temnou budoucnost Západozemí. Každou informaci, kterou dal vykoupil dalším tajemstvím, které mi zůstalo skryto. Nevím jak u ostatních, ale u mne vzbudil mnoho otázek a nenasytný hlad po odpovědích...
Vždycky, když ošklivě zkritizuji nějakou povídku (viz 7.) dvojnásobně mně potěší, že snad nejsem ultrakritický rýpal, když narazím hned u další na takovýto skvost.
Nejdříve technicky - bože, tady umí autor pracovat s vlastní fantazií a přenést ji do slov!! Z jeho popisu, který je hladký a plynule odkapávající jako horký med, přímo vystupují obrazy a vkrádají se čtenáři do mozku. Jen se podívejte, jakých detailů si všímá, jak pracuje s okamžikem a atmosférou!:
Z otevřeného okna sem přece jen zavanul svěží vítr a nafoukl těžký závěs, který okno napůl zakrýval. Ticho kolem se zdálo ještě hlubší než předtím a tmavé zamčené dveře mu stály v cestě k pohodlí ložnice.
Přešel k oknu a zhluboka se nadechl. Zeď pod ním klesala několik desítek stop, než se setkala se zemí, ale mezi kameny byly široké mezery, ze kterých tu a tam vyrůstal mech. Tahle věž patřila k té nejstarší části hradu, měla krásný výhled na šumící záliv a přelidněnou zátoku plnou kotvících lodí, tiše se pohupujících na moři. Potmě mohl jen zhruba odhadovat siluety těch větších.
Úplně se tetelím blahem, když čtu řádky někoho, kdo dokáže takhle spřádat příběh - a to mluvím stále jen o literárním jazyku.
Další hluboká poklona jest k obsahu. První povídka, která pracuje s náznaky, nutí mozek přemýšlet, odkazuje se na minulé děje nenápadně, zkoumajíce znalost čtenářovu, používající náznak tam, kde nezkušení autoři používají vyčerpávající popisnost, vypravěče či vysvětlivky v závorkách).
Ani já nejsem schopen odhalit všechna zákoutí této povídky (a vůbec mi to nevadí, protože úplně cítím, že smysl mají a autor ví a možná bude i pokračovat a toto je jen fragment ...). Na konci je ale podle mne jasné to, co tu už někdo psal a nyní spoiler - díky pojídání listů čarostromu (který, jak víme, je propojen s Branem) se Bran vtělil do Jaimeho, jeho vzpomínky se propojily a sloučily s Jaimeho (viz ta zeď a matka) a on konečně chodí a naopak zjišťuje, že nemá ruku.
Úplně mi není jasné, jak je to s těma dvěma zbylými - jestli jsou nebo nejsou nemrtví, protože je divné, že mluví (a přitom jejich dech atd...)
Povídka je zatím jasný favorit, za šestkou a jedničkou, moc mne bude zajímat, co se tu bude dít v diskusi dál.
Skvele!!!!
Nemam slov. Toto mi bude este chvilu vrtat v hlave, ale ved to je predsa znak naozaj dobreho kusu.
Líbila se mi představa, že by to byl Jaime, kdo by umožnil Branovi opět se projít, a tím jsem začínala. Kurzívou jsou psané sny. Ten první patří jenom Jaimemu, do toho druhého jsem se snažila promítnout i Brana, který si půjčil jeho tělo. Žena v kápi má být Kamenosrdce, myslím, že Bran se prostřednicvím čarostromů dozvídá i o věcech, které sám neprožil. Klasický text je "postapokalyptická" realita. Po druhém probuzení je to již Bran, ti dva jsou "něco jako Studenoruký", ale za Jiné nehrají. Větší moc čarostromů (a dětí lesa) se uplatňuje pomocí jejich červených listů.
Vím, že to z toho textu jde odvodit jen těžko a původně jsem nechtěla vysvětlovat vlastně skoro nic a psát pokračování, ale nejsem Martin, aby tu na mé výplody někdo čekal další čtvrtrok. Koneckonců, otazníků zbývá ještě pořád dost ;)
Děkuji všem čtenářům a komentátorům, doufám, že se vám tento kousek líbil, i když než klasickou povídku s dějem a pointou připomíná spíš hru se čtenářem :) Snad to tedy bylo oživení mezi ostatními skvělými povídkami a i přes občasné zavaření mozku převládl nakonec dobrý pocit nad frustrací, zmatením a touhou poslat autorovi účet za paralen :)
Vidím správně příslib pokračování? :)
Královské sušenky si teda značím do poznámek ;)
"A jak to bylo dal?" Se podle me urcite zase objevi, takze nemusis cekat na vyhlaseni novych temat a muzes klidne hned ted zacit psat pokracovani :D
hlavně když dělají nejstarší členové rodiny drahoty, jestli půjdou nebo ne
ale zatoulali jsme se off topic, tak pozor, dostanem na prdel