Turnaj
Zde se rozezní bitevní řvava...
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zde se rozezní bitevní řvava...
Vypadá to, že zde ještě nevlastníš účet. Pokud se chceš zapojit do diskuze, klikni na jedno ze dvou tlačítek níže.
Komentáře
Jaime Lannister - "Meč jitra" ser Arthur Dayne
Dle mě o výsledku nelze pochybovat, jediný kdo měl nějakou šanci porazit "Meč jitra" byl Barristan.
Sandor Clegane - "Usměvavý rytíř"
Nebyli to rytíři, ale "obyčejní" strážní, i tak byl ten souboj ale pozoruhodný. Docela by mě zajímalo, proč se Syrio nepokusil vzít meč jednoho z těch zabitých/omráčených. Možná by ho při tom pokusu Trant zabil, ale pokud by se mu to podařilo, měl by proti němu rozhodně více šancí než s kusem dřeva. A vzhledem k rychlosti tanečního mistra by se mu mohlo podařit to stihnout...
Lze napsat vtip i bez toho, abych v závorce za tím uváděl "vtip"? :roll:
Myslíš, že třeba porážka 12:8 je rozdílem třídy? Spíš bych se přikláněl k názoru, že porážka rozdílem třídy je v případě, že pokud jeden ze soutěžících získá 3/4 a více bodů.
A i kdybych prohrál, nemusím se ničeho bát. Žádný kovbojský klobouk totiž nemám, ten, ve které jsem vyfocen, jsem měl půjčený. Takže dohoda bude přirozeně neplatná. :lol:
Stejně se mi zdá, že Jaimeho, nejlepšího šermíře říše, celkem podceňujete. :wink:
WINTER TIMES
(turnajová príloha)
ŠTVRTÉ KOLO VEĽKÉHO TURNAJA
9. turnajový deň (od vyslaného redaktora Sarvena z Citadely)
Jaime Lanister a Arthur Dayne: Najlepší rytier súčasnosti čelí legende minulosti – Přísažník a tichý sľub – Posledný veľký tanec – Žijeme prítomnosťou
Ohař proti Usmievavej Hore – Sandor vždy vedel, že raz polezie na Horu - Vo finále sa nik smiať nebude
Prečo sa Gerold Dayne usmieva?
čítajte viac na 2. strane
V SKRATKE (oznam pre tipujúcich)
Jaime Lanister vs Arthur Dayne "Meč Jitra" 1
Sandor Clegane vs Usmievavý rytier 1
Ďalej čítajte:
Zítrejšek moudrejší Jitra – rozímanie nad tým, kto bude/mal byť/nebude vo finále
Slyšte me řvát – reality show z chirurgického stanu
Winter is comming – Je na turnaji príliš zima alebo nemajú Daynove výhovorky konca?
Slova, slova, slova.
Situace žádá činy!
Na pořadu dne je otázka: může Jaime porazit svůj idol? Může překonat toho, kterému se chtěl jako rytíř vždy vyrovnat?
Tvrdím, že ano.
O to, co nedokázal Barristan Chrabrý, se pokusí Lev, který nedrží slovo.
Všichni vědí, o co se pokouší.
Ve vzduchu visí zvláštní elektrické napětí.
Hlediště ztuhlo v očekávání podívané, která se naskytne jednou za život.
Cersei brečí, a ty slzy jsou upřímné a opravdové.
Jaime se neusmívá.
"To mě podržte," říká v hledišti Hodor. "Dneska se všichni chovají nějak divně."
Ser Gregor Clegane mu dobrácky poplácá po rameni.
"Tiše, už to začalo."
Usměvavý x Sandor
Obě zvířata budila úžas.
Medvěd byl obrovský. Drápy měl dlouhé a ostré jak dýky. Za nimi se nacházely zbytky desítek možná stovek bláznů jež se mu postavili. Byl králem lesa, jen svou velikostí budil strach ve všech ostatních menších zvířatech. Pak však přišli oni. Vytrhli ho z jeho království a odvlekli ho do temné díry, kde nebylo nic. Jen tma a chlad, vlezlá vlhkost a zápach beznaděje.
Jednou za čas ho oni vyhnali z díry. Hnali ho černým tunelem až před velkou černou mříž. Přes mříž jak ostré meče bodaly do oči paprsky světla. Pokaždé si na ně za chvíli zvykl a vítal je táhlým zabručením. Vždy když vydal mručivý pozdrav, se za mříži ozval hlasitý řev. To byli oni. Ne ti co ho donutili opustit les, ale jejich bratři a sestry. Zvláštní olysalí tvorové, tísnili se za vysokou palisádou a čekali na něj. Na něj a toho druhého. Jeho protivníka. Už třikrát ho hnali bojovat o svůj život. Mříž se zvedla a za ní rozprostíral černý písek. Černý a místy červený. Červený krví těch, jež tu nalezli smrt, i těch co přežili. Přežili, přesto však mnohokrát poslali vyprahlé zemi vlhký pozdrav.
Medvěd už zabil velkého barevného dravého ptáka. Byl rychlý jak blesk a jeho drápy byly ostřejší než ty jeho. Ostré, ale krátké. Způsobovaly bolest, ale nepřinášeli smrt. Mnohokrát se trefily a zaryly se do jeho těla. On se trefil jen jednou. Pták padl k zemi, tělo zkroucené v groteskním tvaru. Medvěd se neuměl smát. Oni se smáli za něj.
Dravec byl jediný, kdo mu způsobil větší problém. Mladý kolouch i ta velká kráva mohli jen utíkat. Utíkali, ale neutekli. Jeho drápy je nakonec našly a pohladily.
Kdo bude proti němu stát dnes?
Byl to ten největší pes, jakého kdy medvěd viděl. Byl obrovský, i když medvěd byl stále větší.
Srst měl černou jak uhel, oči byli stejně temné, ale podlité krví. Černé a rudé. Stejně jako písek. Medvěda naplnila mrazivá předtucha.
Pes se díval na medvěda. Byl stejně velký jako jeho bratr. Nenáviděl svého bratra. Nenáviděl i tu velkou hroudu masa a sádla, příliš mu ho svou velikostí připomínala.
Za chvíli se do ní zakousne a vytrhne ji život z těla.
Obě zvířata se do sebe pustila.
Pes byl rychlý jako blesk. Uhýbal před medvědovými drápy, které se po něm marně natahovali. Jejich snaha o seznámení s jeho svaly a krví byla čím dál tím unavenější. A tak se začal pes seznamovat s tělem medvěda. Obíhal medvěda a pokaždé, když jeho soupeř nestíhal kopírovat jeho pohyb, vyrazil. Vyrazil a zasekl své dlouhé žluté zuby do medvědova těla. Ten jen smutně zamručel. Snažil se zrychlit své pohyby a zasáhnou psa.
Mnohokrát ho skoro měl. Drápy ho pohladily, ale příliš něžně. To co stačilo na předchozí soupeře, zanechalo na tomhle černém zuřivém ďáblu jen červenou stopu. Pes žil a znovu zarýval čelisti do jeho těla. Pokaždé když ho kousl, oni propadli v divokou radost. Jak je nenáviděl, chtěl by rozdrtit jejich hlavy mezi svýma prackami.
Pak mu došly síly. Svalil se do žhavého písku, za chvíli se do něj vsákne s krví i jeho život. Z horkého písku už na něj volali duše jeho bratří a sester v krvi. Přidá se k nim a budou spolu čekat na černého bratra. Toho, který ho k nim dnes poslal.
Přijde. Možná to bude chvíli trvat, ale on bude trpělivý.
Jaime Lannister - Arthur Dayne
Nyní si poslechněte mé racionální a obhajitelné argumenty = Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!Dorne!
(tak dobře, Jamie byl vyloženě neskromný fracek, ale na Dayna vzpomínal s velkou úctou, i to je pro mne argument, Dorne!)
Sandor Clegane - Usměvavý rytíř
O Ohařovi máme více informací a Smajda mě štve, potože vyřadil Brienne.
Meč jitra x Lev z Casterlyovi skály
Noc byla vlahá a teplá. Bríza přinášela od moře osvěžení, jehož se ve dne bolestně nedostávalo. Měsíc osvětloval malou zahradu uprostřed štíhlých věží. V té sladce voněly koberce fenyklu a nad nimi se skláněly temné siluety pinií.
V tom nejměkčím a nejvoňavějším koberci jaký si jen lze představit ležel muž. Ruce zkřížené pod hlavou, oči upřené k nebi posetém miliony hvězd. Pozoroval noční stráž bratra a sester žhavého slunečního patrona Dorne. Pozoroval a vzpomínal.
Na velkého bílého býka a černého netopýra, jeho bratry. Spolu bránili smutně šeptající zraněnou vlčici. Bránili před jejím bratrem se studeným očima a jeho smečkou. Před těmi jež ji přišli zachránit. A to pro jednu větu vyřčenou na kolenou před šíleným drakem.
Muž se hořce usmál a vzpomínal dál. Před očima mu vyvstávali obrazy. Viděl znovu svou sestru, nejjasnější hvězdu Dorne, svého nejlepšího přítele, mladého draka. Nejjasněji však viděl mladého lva se zlatou hřívou, dalšího z jeho bratrů. Nejtalentovanějšího ze sedmi bratrů a také toho nejzrádnějšího. Toho jež vrhl temný stín na celé jejich společenstvo. Zítra se spolu utkají a on mu zaplatí krvavou mincí. Nejen lvi splácejí své dluhy.
Z lvíčete už však bude dospělý lev…….. rychlý, silný, smrtonosný. To ale nevadí. On je nejlepším synem žhavých písku, v rukou třímá spadlou hvězdu a žádný lev ho nemůže nikdy porazit.
Dorne zůstane opět neskloněno, nepokořeno, nezlomeno.
:lol:
Heavy, ty jsi mistr zkratky.
Skoro stejně dobré jako "Povídka, která byla přislíbena."
Už dlouho se mu zdálo, že ztrácí svou cenu.
Zabloudil lhostejností, nevěděl, jak najít cestu zpět.
Jako dítě, malý chlapec se zlatými vlasy, toužil po jediné věci: chtěl chytit vítr.
Byla to bláhovost, krásný nesmysl, to tušil. Rozum mu to napovídal, smál se mu, varoval ho. Ale on to chtěl, a na ničem jiném nezáleželo.
S přibývajícími roky pro svůj dětský sen nalezl jiné, konkrétnější pojmenování.
Toužil po bílém plášti.
Ve věku pouhých patnácti let se stal prvním mužem v historii říše, kterému se to podařilo.
V ten den měl pocit, že se mu to podařilo, konečně chytil vítr. Povlával jeho krásným sněhobílým pláštěm, plnil mu hruď pýchou, ve tváři ho cítili všichni, kdo na něj pohlédli.
Ten den chutnal jako Cersein polibek.
Ten den byl pryč.
Přišly další dny, a on pochopil, že chytit vítr je nesmírně těžké. Že je prostě příliš málo dobrý na to, aby se mu ho mohlo podařit udržet.
Přísahy.
Obklopovaly ho všude, kam jen vkročil, cokoli udělal.
Opravdový rytíř snil o svých přísahách jako o milenkách.
Jaimeho to unavovalo.
Vstoupil do Královské gardy pro lásku.
Aby mohl být v Cerseině blízkosti.
Stal se pravý opak.
Vítr, Cersei, bílý plášť.
Ze tří věcí, po kterých kdy v životě toužil, měl teď jen jednu: bílý plášť.
A pak, jednou, si uvědomil, že vítr chytil jeho. Zatřásl s ním, zakymácel a to, co s ním provedl, ho samotného překvapilo.
Hledal věc, za kterou se dá bojovat.
Myslel si, že má cenu na muže si hrát.
Pak během jednoho dne, poznal, že asi ne.
Zjistil, že je to horší, než chtít chytit vítr.
Poznal to z pohledu, který mu uštědřil Eddard Stark, když ho nalezl sedět na Železném trůně.
Artur Dayne stál na druhém konci arény, klidný a strašlivý jako vojska pod praporcem, Úsvit se bledě leskl svým tajemným mléčným svitem, delší než jakýkoliv meč, který kdy svět viděl.
Čekal.
Nebude mít dost sil, zmizí do ticha.
V poslední chvíli možná chytí vítr.
A vítr chytí jeho, odletí společně.
A těm, které tu nechá, zbude vítr.
Jaime si marně vzpomínal na to, co kdysi chtěl. Možná nic tak zvláštního, ale tohle teda ne.
Marně vzpomínal na to, kam snad odešel, na té dlouhé cestě, po které musí jít každý rytíř a muž, kam odešel a už se nevrátil, a zabloudil, a poztrácel.
Dnes už neměl ani bílý plášť, ani Cersei.
Na tváři cítil svůj vítr. Cuchal mu jeho dlouhé vlasy. Byl něžný jako Cerseiny prsty.
Jaime se usmál.
Pomalu natáhl ruku a sevřel prsty v pěst.
Teď už to věděl.
Už nikdy nechytí vítr. Každému se to za život může povést jen jednou.
Vítr se také usmíval. Jaime to cítil.
Věděli to oba, a oba s tím byli smíření.
Už nikdy nechytí vítr, tak jako patnáctiletý chlapec.
Jaime potřásl hlavou.
Teď na tom nezáleželo.
Cítil šumění krve ve svých spáncích, vyváženost svého zlatého meče, moudrost své silné paže, šílenství, jež jím pomalu prostupovalo, vzrušení, rozjařenost z nadcházejícího boje.
Stoupalo to v něm jako příliv.
Jako hřejivý hněv, který musí vyrazit na povrch, jinak tě zadusí.
Pohlédl na ostří svého meče a strnul.
Zamrkal, jestli se mu to nezdá.
Byl potřísněn krví, šílenou krví krále Aeryse.
Že by ho zapomněl očistit?
Útroby mu sevřela chladná ruka.
Všichni to viděli, všichni to věděli.
„Zapomněl sis očistit svůj meč, bratře,“ promluvil Artur Dayne svým jižanským přízvukem.
„To je Rossartova,“ zalhal Jaime. Ta lež z něj vyšla snadno jako vydechnutí.
„Ne,“ řekl Artur Dayne.
Jaime si svůj meč prohlédl pozorněji. Tohle nebyla ani Aerysova krev. Čí tedy?
„To je krev princezny Rhaenys, malého Aegona a jeho matky.“
„Ne,“ nesouhlasil Dayne.
„Já nevím, čí je,“ hlesl Jaime.
Cítil na sobě přísný a tázavý Dayneho pohled.
„Řekni pravdu.“
Jaimeho posedl vztek, stejně nečekaně, impulzivně, jako tomu bylo odjakživa.
„Já nevím! JÁ TO NEVÍM! NEVÍM, ČÍ JE TO KREV!!!“
Křičel.
Lannisterská zuřivost.
Lev zahnaný do kouta.
Dayneho pohled byl nekonečně smutný.
Je lepší než já, vždycky byl.
Třeskot mečů nebo nářek žen?
Tanec nebo boj?
Konec nebo začátek?
„Čí je to krev?“
Artur Dayne měl oči barvy dornského nebe.
Pak se ty oči zakalily.
Z koutku úst mu vyšel tenký pramínek karmínové krve.
Chtěl něco říct, ale nemohl.
Jaime zalapal po dechu. Stále tomu nemohl uvěřit.
Už věděl, čí je ta krev na jeho zlatém meči.
Zůstal stát. Měl dost sil. Nezmizel do ticha.
A zbyl mu vítr.
Původně jsem se chtěl na čtvrtfinále rozepsat, jenže nějak sem si na to neudělal čas, takže zahlasuju pouze krátce.
Jaime Lannister - Arthur Dayne
Zatím sem tu vždycky tvrdil, že Dayne pújde do finále a to taky půjde. Můj hlas pro Jaimieho je tak spíš projevem jistých sympatií k Létovi, poněvač mu nepřeju aby musel jíst klobouk. A taky Jaimie je celkem sympaťák a nemusel by být úplně bez šancí
Usměvavý x Sandor
Sandor má na podobné obry pifku takže když mu debylo dopřáno bojovat z bratrem, tak po zásluze si zabojuje a zvítězí nad něčím podobným.
Polední duel: ser Jaime Lannister vs. ser Arthur Dayne : ser Jaime Lannister
Udělal jsem to nerad v případě jeho souboje s Barristanem, udělám to ještě s menší chutí i teď. Jaime je špičkový bojovník, který by proti Arthurovi jistě nebyl bez šance. To, že je Arthur lepší je možné, ale v boji nakonec mohou rozhodovat maličkovsti. A já dávám Jaimimu poslední šanci...
= 5 ku 5 pro Jaimeho Lannistera
Půlnoční duel: Sandor Clegane vs. Smějící se rytíř : Smějící se rytíř
Šílená hora masa, šlach a oceli se vrhla na velkého Psa a několik minut nebylo slyšet nic jiného než nelidský řev, kletby a zvuky jak z kovářské dílny, kdy ocel ohýbala a ničila jinou ocel. Na konci povstal z pranice obrovský psanecký šampión, krvácející snad ze všech záhybů ranami, které by byly smrtelné pro kohokoliv jiného člověka. V ruce držel přilbu ve tvaru psí hlavy, z které se hrnula krev. V ocelové přilbě stále vězela Ohařova hlava.
= 6 ku 4 pro Smějícího se rytíře
a ja ji Jamiemu zase beru.
ser Jaime Lannister vs. ser Arthur Dayne : ser Arthur Dayne
Meč jitra je prostě Meč jitra
Sandor Clegane vs. Smějící se rytíř : Sandor Clegane
ohař nedostal šanci zabít Gregora, tak ať si to vybije na druhé Hoře
Výsledky před závěrečným stoupáním (nezaručuji stoprocentní správnost):
Sandor Clegane - Usměvavý rytíř (7:1)
Jaime Lannister - Arthur Dayne (3:5)
Zatímco Sandor s přehledem školí svého přerostlého soupeře, na vedlejším centrálním dvorci zuří lítá bitva o každý game. 8)
Sandor Clegane - Usměvavý rytíř
Pravděpodobně by to byl dost brutální souboj, ale vzhledem k tomu, že Sandor by alespoň přibližně mohl vědět, co očekávat (zdravíme malého brášku), nejspíše by si s Usměvavým poradil. Možná i proto, že je obecně považován za věčného opilce a Usměvavý by jeho přítomnost v semifinále jistě hodnotil spíše jako šťastnou náhodu, než že by si o Sandorovi myslel, že je těžký protivník. I když možná se pletu:))
Jamie Lannister - Arthur Dayne
Další drsnej souboj aneb Dayne má super los:)) Už bylo mnohokrát řečeno, že by byli oba příliš vyrovnanými bojovníky na to, aby jeden z nich získal převahu svým uměním, takže by souboj pravděpodobně rozhodla nějaká šťastná náhoda (nebo nešťastná, záleží na úhlu pohledu). A protože, a říkám to otevřeně, fandím více Arthurovi než Jamiemu, tak by ta šťastná náhoda potkala nejspíš jeho:)) Blbé a prosté? Možná, ale takový je občas život, že?;))
Ale je to možné?
Artur Dayne naběhl na síť, ale Jaime ho nelítostně přeloboval.
Ano, přátelé, i v zákulisí řádí tvrdá lobby. :wink: :twisted:
A vzápětí eso! 8)
V takovéto vypjaté chvíli, to už si vítězství zaslouží.
Jaime dostává mé 2 body.
Byl bílý, ach, tak bílý, tak zářivě bílý. Urostlý a slavný. Metafora důstojenství.
V očích mu hořel spravedlivý hněv. (zaklaplo hledí) V pravé ruce mu planulo Jitro. (dva cvičné výpady)
"Můžeme začít, Vrahu." Jeho hlas byl chladnější než zimní okamžik před úsvitem, okamžik korunovaný diadémem modravých hvězd. A studil. Samozřejmě studil.
Osud mi ho přinesl jako bratra a učitele. Osud mi z něj udělal nedosažitelný vzor. Ideál. A osud mě postavil proti němu. Co tady vlastně dělám? Chtěl bych být jako on, nechci s ním křížit zbraně.
"Smím prosit?"
Nepros, bratře.
Tančili jsme spolu.
Byl vichřicí i maelstormem, stoupající hvězdou i padajícím sluncem. A byl rychlý. Rychlejší než já. A silný. Silnější než já. A dokonalý...
Prorážel mou obranu jako by blesky hněvu prorážely doškovou střechu. Jednou zakousnutí do štítu, druhé do meče. (plátový nátepník zazvonil a naštípnul se). Klesnul jsem na koleno, odrazil ránu, vstal. Odrazil ránu. Ne, žádnou ránu. Bělostné hromobití.
Zoufalství. Jakou naději má smrtelník proti Bohu Války?
Zoufalství.
Chtěl jsem být Arthurem Dayne. A místo toho jsem se stal... "Chtěl bych ten tvůj bílý meč, sere," vyplivl jsem ta slova z úst, jako by to byl jed. Jed nešťastné sudby.
"Usměvavým rytířem?" zašeptal Meč jitra.
Švihnutí a prudký odraz.
Arthur ten výpad očekával. Pravačka mi zabrněla, když má čepel zařinčela o Úsvit (víte jaké to je, líbat hvězdu?). Obkroužili jsme se. Pod hrudníkem mě prudce bodala jakási slabost. (zasáhl mě tam snad?) Tři poslední zuřivé pokusy.
První, druhý.
Třetí. (a nejpomalejší)
Úsvit mi odpovídal plavými kryty. Při posledním jsem zvedl štít příliš pozdě; přiskočivší Dayne mi vrazil ocelovým okrajem svého štítu do přilbice. Lev se zachvěl.
Spadl jsem přímo na záda a vydechl žalem. Jaké ponížení! Sledoval vůbec někdo náš souboj? Ne, jistě nesledoval. Byl jsem tam jen já a on. On. Nejgalatnější rytíř, jaký kdy kráčel Západozemím.
Krev v ústech byla sladká a pálivá. Stejně jako Cersein jazýček. Zbraň mi vypadla z ruky, ale nehledal jsem ji. Cersei, pomoz mi. Rukavice mi sklouzla z pravačky. Určitě jsem měl zlomené alespoň dva prsty. Určitě.
Odsunul jsem hledí; přes tu podivně hustou rudou tekutinu jsem viděl jen málo.
Čekal jsem milostivou ránu, ale nedočkal jsem se. Stál nade mnou s Úsvitem žhnoucím mléčnou záští.
"Vzdáváš se, sere?" Arthur Dayne to mohl skončit. Místo toho se pouze tyčil jako anděl vznešenosti a čistoty. Věrný a starostlivý jako obraz Otce, mocný a udatný jako Válečník. Hrdina z časů, kdy byl svět mladý.
Chtěl bych být jako on.
A chtěl bych...
"Vzdáváš se, sere?"
Tehdy jsem pochopil, že jako on nikdy nebudu. Z roztrhnutého obočí mi po pravé tváři stékaly slzy bolestivé rány. Naražené žebro pulzovalo utrpením. Ale nejvíc ze všeho bolelo to hrozné pomyšlení. Všechny jsem je zklamal, Cersei, otce, všechny. Nikdy nebudu jako on.
Cersei!
Ani nevím, kde jsem našel sílu.
Zběsilý skok bez špetky elegance.
Úsvit švihl naprázdno.
Obejmul jsem Arthurova lýtka a svou vahou jsem ho strhnul k zemi.
Krev, prach a slzy. Křik.
V tu chvíli jsem přestal být Králokatem, přestal jsem být Lannisterem, Lvem, Jaimem, vším. Najednou jsem byl zase tím malým vystrašeným chlapcem, kterého povalilo těžké psí tělo. Nejzasutější ze všech vzpomínek. Já, tříletý, proti mně velký vlkodav Harald. Chtěl si tehdy jenom hrát. Ale já jsem se bál. Tak strašně jsem se bál.
I teď jsem se bál. Tak strašně jsem se bál.
A stejně jako tenkrát jsem hrůzu překonal.
Pes tehdy utekl. (Tywinův vzteklý pohled. Chladné objetí. Sešvihání služebné. Křik.) A teď Arthur, Arthur, Arthur... Převalovali jsme se po sobě jako milenci v extázi. Bolest byla tak divoká, tak divoká. Bolest a zoufalství. Ne, nepřemýšlel jsem.
Pak jsem ležel na něm, on pode mnou, sykal bolestí, kosti téměř rozlámené od nárazů těžkých ocelových plátů. A já jsem se cítil úplně stejně. Sáhnul jsem po dýce. (Někde někdo křičel. Tywinův zrak mi bičoval záda.)
Jeho hledí se otevřelo. Samo?
Ruka se mi chvěla. Jeho nadzemsky fialové oči byly plné děsu, zorničky rozšířené. Ptaly se mě na tisíce otázek. Na každou z nich jsem znal odpověď. A ani jedna se mi nelíbila. Němý, vyčítavý pohled.
Švihnutí a sprška krve.
Ne.
Lev milost nenabízí.
Jaime Lannister: speciální 2 body!
Sandor Clegane: běžný jeden bod
Schyluje se k senzaci?
Lev s lidmi nesmlouvá. 8)
Dvanáctá hodina odbila a Léto ještě sedí u počítače, tlapama zuřivě buše do klávesnice. Půlnoční zvony trylkují svou sladkou píseň, copak je neslyšíš, sere Chlupatý? Ale kdeže, co vás nemá, on je slyší moc dobře! Probírá se prastarými a nečitelnými manuskripty, dešifruje a přemítá. Je čas, kdy se rozhoduje o postupujících do finále. Čas, kdy někdo umírá a jiný žije. Čas vlků.
Povězme si tedy, jak ono děsivé a krvavé martýrium skončilo.
Sandor Clegane "Ohař" - Usměvavý rytíř (9:1)
Poměrně jednoznačný výsledek, od začátku do konce. V kuloárech fóra se dokonce šeptá o debaklu. Lady Sansa se nadšeně ovívá svým vějířem ve tvaru zlovlčího ohonu, bezhlavý Gregor tancuje staročeský třasák a pokoutní prodejci vína si mnou ruce, že dobře vydělají. Ani ohromné tělo, ani osm stop výšky, ani svalstvo síly hydraulického lisu nepomohlo šílenci z Králolesa výrazněji se prosadit. Hora je mrtvý, ať žije Ohař!
Jaime Lannister "Králokat" - Arthur Dayne "Meč Jitra" (7:6)
Dechberoucí drama! Ó múzy, zpívejte o strašlivé hněvu Králokatově! Až v posledních minutách před půlnocí se rozhodlo o druhém postupujícím. Tento souboj se, vedle střetnutí Brienne a Hory, nepochybně zařadí do zlatého fondu Turnaje. Dva bratři v bílých pláštích, Lev a Hvězda, pýcha a hrdost, arogance a vznešenost, talent a dokonalost. A hle, zrodilo se překvapení! Polepšený hříšník zvítězil v blyštivé kakofonii čepelí nad Mečem Jitra, věrným až do konce svých dnů. Arthur bojoval statečně, Arthur bojoval hrdě, Arthur bojoval odvážně. Ale nedokázal bojovat jako Lev.
To je pěkný hnus počkat si až úplně na konec a pak dát své speciální body, aby nikdo jiný nemohl dát také nějaké body a zvrátit to. Obzvlášť, když se vezme v potaz to, jak dlouho se forum načítá.
Jsem tím pěkně znechucen znechucen.
Syrio křičí: "Chyťte Jaimeho!" :lol:
Nikdo nikomu nebránil, aby dal Arthurovi speciální body ještě v době, kdy to vypadalo, že postoupí. :wink:
Nejlepší taktikou obvykle bývá nechamtit se a nespekulovat se svými vlastními body, nešetřit si je a dát je pěkně transparentně a předem, aby případní taktizující spekulanti prostě neměli šanci a už v zárodku byli od svých nekalých úmyslů odrazeni. :)
Čili výraz "hnus" odmítám.
Artur Dayne prostě neměl štěstí na hráče, kteří by mu přidělili své spešl points.
Tak to chodí na tom světě.
I z formální záležitosti se může stát docela pěkné drama. :wink:
Konec je přesně o půlnoci, ale 5 minut před vypršením, když Dayne jasně vedl dostal Jaime speciální body od tebe a heavyho, to se pak špatně reaguje. A nevim proč dávat speciální body dříve, když to není nutné. Víceméně s těmi speciálními body nesouhlasím, tak se je snažím nepoužívat a v době, kdy žačínal tenhle turnaj jsem tu ani nebyl, takže jsem to ani nemohl nikde říci.
Svůj nároz na speciální body jsem vyjádřil o post výše. A názor na to co jste předvedli tu ventilovat nebudu, protože slovo hnus je jen to nejmírnější co mě napadá. Sám musíš uznat, že Dayne v pohodě vedl bez nějakých speciálních bodů a díky tomu, že jste vy dva počkali na dobu, kdy už nikdo jiný nemůže reagovat a použili ty speciální body jste tam protlačili Jaimeho, nebo myslíš, že kdyby tu byli ostatní, tak by své speciílní body nepoužili?
Z důvodu, abys potom nebyl naštvaný sám na sebe, že jsi dopustil, aby se tvůj favorit nedostal dál.
Tak více nebo méně? :wink:
Já myslím, že právě díky nim dostalo celé hlasování nový náboj a opravdu o žádném souboji se nedalo říct, že je předem rozhodnutý.
Jaimeho vítězství je toho zářným důkazem.
Opět se ptám: říká ti něco jméno Syrio Forell? Třeba ve spojení s půlnocí? 8)
Ostatní měli být předvídavější a použít své speciální body, když jim na Arthurovi tak záleželo. To, že je nepoužili, znamená že pro ně jeho postup až tak důležitý nebyl, jinak by si ho pojistili. :wink: Holt, hamounit se nevyplácí. Sám to vím moc dobře. Kdybych svého času dal speciální body Gregorovi, mohl postoupit, ale já se spoléhal na to, že má náskok a proti té Brienne už to nějak uhraje.
Dva body mi nepřijde jako "jasné vedení", obzvláště, když jsem ještě nehlasoval já. Klidně jsem mohl Jaimeho protlačit i sám, bez pomoci heada. :P
Odpovím citací z pěkné slovenské lidové písně:
Heslo celé jedné americké generace znělo: "Kde jsi byl, když zabili JFK?"
Heslem tohoto fóra se zřejmě stane: "Kde jsi byl, když Jaime kuchal Dayneho?" :lol:
Už se nemůžu dočkat, jak rozlosuješ finále! :D
Zní gong.
Královská garda, pestrobarevní rytíři a pentlemi vyšňoření zlovlci pochodují v pravidelném marši. Na jejich konci kráčí lady Sansa Stark a přináší hlavní cenu, aby namotivovala oba soutěžící. Ach ano, ma stříbrném tácu skví se citronový zákusek, touha všech srdcí a všech jazyků. Je rozkošně nažloutlý a šťavnatý, s jemně bělostnou polevou a chrumkavě vypadajícími drobečky kolem sebe. Léto slintá jako Pavlovův pes, ser Těžkohlavý se sebezapřením zvedá svou hlavu, aby se podíval, co to tak úžasně voní; vznešený Chmur chmuří své čelo a prohlašuje: "Nemám sice zákusky rád, ale tenhle vypadá docela dobře." Na obláčku nad arénou proplouvá nadpozemský král Alek. Dámy vytahují deštníky a pánové pláštěnky, aby se ochránili před krátkou přeháňkou jeho slin. "Nakresli mi zákusok, ja vyfarbím šľahačku!" fascinovaně recituje sarven, doprovázen mohutnou choreografií svých slovenských pobratimů. Také Cirdan na okamžik pozvedá zrak od Sartreho knihy jménem Hnus. Jasný Finist svým sokolím zrakem okamžitě rozeznává, že se jedná o citronový zákusek anglického typu, ze dvacátých let sedmnáctého století. Své tvrzení dokládá trakařem plným dobové literatury.
Ale to již nastupují soutěžící, kteří se o tuto BOŽSKOU LASKOMINU utkají! Dámy a pánové, přichází duel tisícíletí, přichází VELKÉ FINÁLE!!!
Zní gong.
ser Jaime Lannister "Králokat" - Sandor Clegane "Ohař"
Ani jednoho z finalistů zajisté není třeba představovat. Zrádný rytíř, krvesmilník a vrah šíleného krále, nejatraktivnější muž s říši, který rozdává arogantní úšklebky plnými hrstmi. Proti němu zuřivý pes jiného šíleného krále, zohyzděný muž, jenž pohrdá rytířstvím a jeho nablyštěnými hodnotami, cynický tvrďák s pohnutou minulostí. Velmi otevřený duel! Na čí stranu se přikloní štěstí a body hlasujících? Kdo si pochutná na citronovém zákusku? Kdo získá nehynoucí slávu, bezedné studnice zlata, víno, ženy a roční poukázku na bezplatné použití MHD?
Ta otázka visí ve vzduchu jako mrtvá moucha.
Zní gong.
A co dál?
ser Arthur Dayne "Meč Jitra" - Usměvavý rytíř
Trochu ve skrytu zde máme také Souboj o třetí místo! Rozhodně nepůjde o duel zklamaných semifinalistů, naopak, i třetí místo je na tomto turnaji nadmíru čestným a slavným umístěním. Dojde na revanš za souboj v Králolese? Je možné vylézt na Everest dvakrát za sebou bez použití kyslíkových přístrojů? Přivítejte na kolbišti Meč Jitra! :P Dva Jaimeho "vzory" se střetnou v utkání hvězd! (nebo minimálně jedna hvězda tam bude)