Upoutávky na Tanec s draky

Léto

Dovolím si hodit sem můj skromný pokus o překlad Daenerysiny kapitoly. Nejsem žádný BFP (blood f.....g professional), ale věřím, že úplně strašné to zase není. Pokud se bude kapitola líbit, může ji Alek hodit i na stránky jako upoutávku.

Daenerys

Slyšela, jak mrtvý muž stoupá po schodech. Pomalé, odměřené zvuky kroků jej předcházely a odrážely se od purpurových sloupů její síně. Daenerys Targaryen ho očekávala na ebenové lavici, ze které si udělala svůj trůn. Její oči se klížily spánkem a její stříbrné vlasy byly celé rozcuchané.

„Tvoje Milosti,“ řekl ser Barristan Selmy, lord velitel její Královské gardy, „není třeba, aby ses na to dívala.“

„Zemřel pro mne.“ Dany si přitáhla k hrudi svou lví kožešinu. Vespod ji zakrývala jen tenká lněná tunika sahající do půli stehen. Právě snila o domě s červenými dveřmi, když ji Missandei probudila. Nebyl čas se převléknout.

„Khaleesi,“ zašeptala Irri, „nesmíš se toho mrtvého muže dotknout. Dotýkat se mrtvých přináší smůlu.“

„Pokud jsi je sama nezabila.“ Jhiqui byla statnější než Irri, obdařená širokými boky a dmoucími ňadry. „To je známo.“

„Je to známo,“ souhlasila Irri.

Dany si jich nevšímala. Dothrakové byli rozumní v záležitostech týkajících se koní, ale v mnoha jiných ohledech bývali naprosto pošetilí. Kromě toho, jsou to jenom dívky. Její služebné byly stejného věku jako ona; napohled dospělé ženy, s černými vlasy, měděnou kůží a mandlově tvarovanýma očima, přesto však stále děti. Věnoval jí je khal Drogo, který byl jejím sluncem a hvězdami. Drogo jí dal také její kožešinu, hlavu a kůži hrakkara, bílého lva ze stepí Dothrackého moře. Byla na ni příliš velká a páchla zatuchlinou, avšak dodávala jí zdání, že khal Drogo je stále s ní.

Jako první se nahoře na schodech objevil Šedý červ s pochodní v ruce. Jeho bronzová přilba byla ozdobena třemi hroty. Za ním následovali čtyři z jeho Neposkvrněných, nesouce mrtvého muže na ramenou. Jejich čapky měly pouze jeden hrot a v jejich tvářích se toho zračilo tak málo, že by stejně dobře mohly být také odlity z bronzu. Položili tělo k jejím nohám. Ser Barristan odhrnul krví potřísněný rubáš. Šedý červ přiblížil pochodeň, tak, aby se mohla také podívat.

Tvář mrtvého muže byla hladká a bez vousů, ačkoliv jeho líce byly rozseknuty téměř od ucha k uchu. Býval to vysoký muž, modrooký a pohledný ve tváři. Nějaký potomek Lysu nebo starého Volantisu, unesený z lodi korzáry a prodaný do otroctví v rudém Astaporu. Přestože byly jeho oči otevřené, plakal svými ranami. Byl raněn vícekrát, než by mohla spočítat.

„Tvoje Milosti,“ řekl ser Barristan, „v uličce, kde ho našli, byla na cihlách načmárána harpyje.“

„...načmáraná jeho vlastní krví.“ Daenerys už věděla, jak to probíhá. Synové harpyje vraždili za nocí a u každé oběti zanechávali své znamení. „Šedý červe, proč byl ten muž sám? Neměl žádného druha?“ Když Neposkvrnění procházeli ulicemi Meereenu za nocí, vždy chodili ve dvou.

„Má královno,“ odpověděl kapitán, „tvůj služebník Věrný štít neměl minulou noc službu. Šel do... jistých míst... za pitím a společností.“

„Do jistých míst? Co tím myslíš?“

„Dům rozkoše, Tvoje Milosti.“ Tvář Šedého červa pod bronzovou čapkou byla tesaná z kamene.

Nevěstinec. Polovina jejích občanů pocházela z Yunkai, kde byli Moudří páni proslaveni výcvikem postelových otroků. Sedm druhů vzdechů. Veřejné domy vyrašily jako houby po celém Meereenu. Je to všechno, co umí. Potřebují přežít. Ceny jídla rostly každým dnem, zatímco tělesné rozkoše zlevňovaly. Věděla, že chudších čtvrtích mezi stupňovitými pyramidami meereenské aristokracie byly bordely uspokojující všechny myslitelné milostné touhy. Přesto...

„Co by mohl eunuch doufat, že najde v nevěstinci?“ zeptala se.

„I ti, kteří postrádají mužské ústrojí mohou stále mít srdce muže, Tvoje Milosti,“ řekl Šedý červ. „Tomuto jednomu bylo řečeno, že Věrný štít někdy dával mince ženám v nevěstnicích, aby s ním léhaly a objímaly ho.“

Krev draka nepláče. „Věrný štít?“ řekla, s očima suchýma. „To bylo jeho jméno?“

„Nechť se ti zlíbí, Tvoje Milosti.“

„To je dobré jméno.“ Dobří pánové z Astaporu nepovolovali svým otrockým vojákům dokonce ani vlastní jména. Někteří Neposkrvnění se, poté, co je Daenerys osvobodila, vrátili ke svým rodným jménům; jiní si zvolili jména nová. „Je známo, kolika útočníky byl Věrný štít přepaden?“

„Tomuto jednomu to známo není. Mnoha.“

„Šesti nebo více,“ řekl ser Barristan. „Podle toho, jak vypadají jeho rány, se na něj museli vrhnout ze všech stran. Byl nalezen s prázdnou pochvou. Je možné, že některé z útočníků zranil.“

Dany vyslovila tichou prosbu, aby ještě teď jeden z nich někde umíral, držel se za břicho a svíjel se bolestí. „Proč takhle rozřízli jeho tváře?“

„Milostivá královno,“ řekl Šedý červ, „do hrdla vašeho služebníka Věrného štíta vtlačili jeho vrahové genitálie kozla. Tento jeden je odstranil, než ho sem přinesl.“

Nemohli ho nakrmit jeho vlastním mužstvím. Astaporští mu nenechali ani šourek, ani pyj. „Synové se stali troufalejšími,“ poznamenala Dany. Doteď omezovali své útoky na neozbrojené občany, zabíjeli je v ulicích nebo se kradli do jejich domů pod příkrovem temnoty, aby je vraždili v postelích. „To je první z mých vojáků, kterého zabili.“

„První,“ upozornil ser Barristan, „ale ne poslední.“

Jsem stále ve válce, uvědomila si Dany, jen s tím rozdílem, že teď bojuji proti stínům. Doufala, že si odpočine od zabíjení, získá trochu času pro budování a léčení. Setřásla lví kožešinu, poklekla vedle těla a zatlačila mrtvému muži oči, nevšímajíc si Jhiquina vyjeknutí. „Věrný štít nebude zapomenut. Nechte ho umýt a připravit do bitvy a pohřběte ho s přilbou a štítem a oštěpy.“

„Stane se tak, jak Tvoje Milost nakazuje,“ řekl Šedý červ.

Povstala. „Pošlete tucet mužů do Chrámu milosrdenství, ať se zeptají Modrých milosrdrných, jestli je nenavštívil nějaký muž, jenž potřeboval ošetřit zranění mečem. A rozšiřte zvěst, že dobře zaplatíme zlatem za nalezení meče Věrného štíta. Vyslechněte také řezníky a pastevce a zjištěte, kdo si v poslední době nechával vykleštit kozly.“ Možná budou mít štěstí a nějací vystrašení pastýři kozlů se přiznají. „Od této chvíle dohlížejte také na to, aby žádný můj člověk nechodil po soumraku osamocen, ať už je ve službě, nebo není.“

„Tito jedni poslechnou.“

Daenerys si odhrnula vlasy. „Najděte mi ty zbabělce,“ řekla nazlobeně. „Najděte je, ať můžu Synům harpyje ukázat, co to znamená probudit draka.“

Šedý červ zasalutoval. Jeho Neposkvrnění znovu zakryli mrtvého muže rubášem, vzali ho na ramena a odešli ze síně. Ser Barristan Selmy zůstal. Vlasy měl bílé a v koutcích jeho světlemodrých očí byly vrásky. Jeho záda však byla stále neshrbená a léta ho dosud neoloupila o dovednosti v zacházení se zbraněmi. „Tvoje Milosti,“ řekl, „obávám se, že tvoji eunuchové jsou špatně vybaveni pro úkoly, které jsi jim uložila.“

Dany se usadila na lavici a znovu si přehodila svou kožešinu přes ramena. „Neposkvrnění jsou moji nejlepší válečníci.“

„Vojáci, ne válečníci, nechť se Tvé Milosti zlíbí. Byli stvořeni pro bitevní pole, aby stáli bok po boku za svými štíty, s oštěpy vystrčenými před sebe. Jejich výcvik je učí poslouchat, beze strachu, dokonale, bez zaváhání nebo myšlenky... ne aby odhalovali tajemství či se ptali na otázky.“

„Posloužili by mi rytíři lépe?“ Selmy pro ni cvičil rytíře, vyučoval syny otroků v boji s kopím a dlouhým mečem po západozemském způsobu... ale co zmůžou kopí proti zbabělcům, kteří zabíjejí ze stínů?

„V tomto ne,“ přiznal starý muž. „A Tvoje Milost nemá kromě mě žádné rytíře. Bude trvat roky, než budou chlapci připraveni.“

„Kdo tedy, když ne Neposkvrnění? Dothrakové by byli ještě horší.“ Její khalasar byl malý, z větší části tvořený nezkušenými mladíky a starci. A Dothrakové bojovali z koňského hřbetu. Jezdci byli mnohem lépe využitelní na otevřených pláních a v kopcích než v úzkých uličkách a průchodech města. Mimo meereenské hradby z mnohobarevných cihel byla její moc v nejlepším případě slabá. Tisíce otroků tvrdě pracovaly na rozsáhlých pozemcích v kopcích, pěstovali pšenici a olivy, pásli ovce a kozy a dolovali sůl a měď. Meereenská skladiště stále obsahovala hojnost obilí, oleje, oliv, vysušeného ovoce a nasoleného masa, ale zásoby ubývaly. Dany proto vyslala svůj khalasar pod vedením svých tří pokrevních jezdců, aby si podmanil okolní oblasti, zatímco Hnědý Ben Plumm odvedl své Druhé syny na jih, aby bránil yunkajským nájezdům.

Nejdůležitější úkol ze všech svěřila Daario Naharisovi, Daariovi s jeho výmluvným jazykem, zlatým zubem a trojhrotým vousem, Daariovi, který se usmíval svým zlomyslným úsměvem pod fialovými kníry. Za východními kopci byl hřeben oblých pískovcových hor, Khyzaiský průsmyk a Lhazar. Pokud by Daario dokázal přesvědčil Lhazarénské, aby obnovili pozemní obchodní cesty, mohlo by být obilí v případě potřeby sváženo dolů po řece nebo přes konce... ale Ovčí lidé neměli žádný důvod Meereen milovat. „Až se Bouřovrány vrátí z Lhazaru, pak je možná budeme moci použít v ulicích,“ řekla seru Barristanovi, „ale do té doby mám pouze Neposkvrněné.“

Dany přemýšlela, jestli Daario dorazil do Lhazaru. Daario mě nezklame... ale pokud ano, přijdu na jiný způsob. To je to, co královny dělají. Vymýšlejí způsoby, při kterých není třeba posílat pluhy na druhou stranu řeky. Dokonce i hladomor by byl přijatelnější, než poslat pluhy na druhou stranu do Skahazadhanu. To bylo známo. „Musíš mě omluvit, sere,“ řekla, „žadatelé o slyšení budou brzy před branami. Musím si obléci plandavé uši a stát se opět jejich královnou. Zavolej Reznaka a Holohlavce; až se převléknu, setkám se s nimi.

„Jak Tvoje Milost poroučí.“ Selmy se uklonil.

Od své široké podstavy až k pnoucímu se vrcholku, kde měla královna své soukromé komnaty, se Velká pyramida tyčila do výše osmi set stop. Obklopena byla zelení a vonnými jezírky. Ve chvíli, kdy se nad městem objevil chladný modravý úsvit, vyšla Dany na terasu. Na západě hořelo sluneční světlo na dómech Chrámu milosrdenství a stupňovité pyramidy mocných za sebe vrhaly hluboké stíny. Třeba i teď plánují Synové harpyje v některých z těchhle pyramid nové vraždy, uvažovala, a já nemám moc tomu zabránit. Viserion vycítil její neklid. Bílý drak ležel stočený kolem hrušně, s hlavou položenou na ocase. Když Dany prošla, jeho oči, dvě jezírka žhnoucího zlata, se otevřely. Jeho rohy byly také zlaté, a stejně tak šupiny, které mu vyrůstaly na zádech od hlavy až po ocas. „Jsi lenoch,“ řekla mu, zatímco ho drbala pod tlamou. Jeho šupiny byly horké na dotek, jako brnění ponechané příliš dlouho na slunci. Draci jsou ztělesněný oheň. To si přečetla v jedné z knih, které jí ser Jorah dal jako svatební dar. „Měl bys být na lovu se svými bratry. To ses zase popral s Drogonem?“ Její draci se poslední dobou stávali divočejšími. Rhaegal se ohnal po Irri a Viserion zapálil na poslední senešalově návštěvě Reznakův tokar. Dávám jim příliš volnosti, ale kde si na ně mám najít čas?

Vesironův ocas švihnul do strany a udeřil do kmene stromu tak silně, až se utrhla hruška a přistála Dany u nohou. Jeho křídla se rozvinula a on napůl vyletěl, napůl vyskočil na parapet. Roste, pomyslela si, když drak vyrazil do oblohy. Všichni tři rostou. Brzy budou dost velcí na to, aby unesli mou váhu. Pak poletí jako Aegon Dobyvatel, výš a výš, dokud Meereen nebude tak malý, že by ho mohla schovat pod palec.

Pozorovala Viseriona, jak ve zvětšujících se kruzích stoupá, dokud se jí neztratil z dohledu za blátivými vodami Skahazadhanu. Teprve pak vešla Dany zpátky do pyramidy, kde Irri a Jhiqui čekaly, aby jí mohly vyčesat vlasy a ustrojit ji tak, jak příslušelo královně Meereenu, do ghiskarského tokaru.

Roucho bylo neforemným kusem oblečení, dlouhým a plandavým plátnem, které bylo třeba zavinout kolem boků, pod paží a nad ramenem, přičemž se pečlivě překládaly a dávaly na odiv volně visící třásně na okrajích. Když se omotalo příliš volně, mohlo spadnout; pokud se omotalo příliš těsně, motalo se, šmodrchalo a zaplétalo. Dokonce i když byl ovinut správně, vyžadoval tokar od svého nositele, aby ho ve správné pozici přidržoval levou rukou. Při chůzi v tokaru bylo zapotřebí dělat drobné krůčky a mít dokonalou rovnováhu, jinak si nositel volně visící třásně přišlápl. Nebylo to oblečení určené pro někoho, kdo musel pracovat. Tokar byl oděvem pána, odznakem bohatství a moci.

Když zabrala Meereen, chtěla Dany tokar zakázat, ale její rada ji přesvědčila, aby to nedělala. „Matka draků se musí odít v tokar, jinak bude navždy nenáviděna,“ varovala Zelená milosrdná, Galazza Galare. „V západozemských látkách nebo v myrské krajce pro nás zůstane Vaše Jasnost navždy cizincem, podivným cizozemcem, barbarským dobyvatelem. Meereenská královna musí být dáma Starého Ghisu.“ Hnědý Ben Plumm, kapitán Druhých synů, to podal stručněji. „Jesli chce bejt člověk králem králíků, nejlíp udělá, když si oblíkne plandavý uši.“

Plandavé uši, které si vybrala na dnešek, byly utkány z jemného vlákna a lemovány zlatými třásněmi. Za pomoci Jhiqui si kolem sebe omotala tokar na třetí pokus. Irri přinesla její korunu, vykovanou do tvaru trojhlavého draka jejího rodu. Její závity byly ze zlata, její křídla ze stříbra, její tři hlavy ze slonoviny, onyxu a jadeitu. Než den skončí, budou Danyina ramena a krk z té váhy ztuhlá a bolavá. Koruna by na hlavě neměla sedět pohodlně. Kdysi to řekl jeden z jejích královských předchůdců. Nějaký Aegon, jenže který z nich?

Pět Aegonů vládlo Sedmi královstvím Západozemí a mohl přijít i šestý, kdyby Uchvatitelovi psi nezavraždili syna jejího bratra, když byl ještě kojeňátkem u prsu. Kdyby žil, mohla jsem se za něj vdát. Aegon by mi byl věkově bližší než Viserys. Dany byla sotva počata, když byli Aegon a jeho sestra zavražděni. Jejich otec zahynul ještě dříve, byl zabit Uchvatitelem na Trojzubci. Její druhý bratr, Viserys, zemřel s křikem ve Vaes Dothrak, s korunou z rozžhaveného zlata na hlavě. I mě zavraždí, pokud to připustím. Nože, které zabily mého Věrného štíta, byly určeny mně.

Nezapomněla na děti otroků, které Velcí pánové přibili kolem cesty z Yunkai. Dosáhli čísla sto šedesát tři, jedno dítě na každou míli, přibité k milníkům, s jednou rukou nataženou, aby jí ukazovaly cestu. Poté, co Meereen padl, Dany nechala přibít stejný počet Velkých pánů. Roje much je doprovázely na jejich pomalém umírání a na náměstí pak ještě dlouho zůstával zápach. Přesto se občas obávala, že nezašla dost daleko. Meereeňané byli úskoční a tvrdohlaví lidé, kteří jí vzdorovali na každém kroku. Osvobodili své otroky, ano... ale jen proto, aby je znovu najmuli jako služebníky za tak nízké mzdy, že si většina mohla sotva dovolit jídlo. Občané příliš staří či mladí na to, aby byli k užitku, byli vyhozeni na ulici, spolu s nemocnými a mrzáky. A Velcí pánové se setkávali na vrcholcích svých pyšných pyramid, aby si stěžovali, že dračí královna naplnila jejich vznešené město houfy nemytých žebráků, zlodějů a nevěstek.

Abych mohla vládnout Meereenu, musím si na svou stranu získat Meereeňany, ať už jimi opovrhuji jak chci. „Jsem připravena,“ sdělila Irri.

Reznak a Skahaz čekali na vrcholu mramorového schodiště. „Velká královno,“ prohlásil Reznak mo Reznak, „jsi dnes tak zářivá, že se na tebe bojím pohlédnout.“ Senešal měl na sobě kaštanově hnědý tokar z kaštanového hedvábí se zlatými střapci. Byl malým, navlhlým mužem, který páchnul jako kdyby se koupal v parfému; mluvil smíšeným nářečím vysoké valyrijštiny se silným bručivým ghiskarským přízvukem.

„Jsi laskav, že to říkáš,“ odpověděla Dany v čistější podobě téhož jazyka.

„Má královno,“ zamručel Skahaz mo Kandaq s oholenou hlavou. Ghiskarské vlasy bývaly husté a drátovité; v Otrokářských městech bylo dlouho mužskou módou česat je do tvaru rohů a křídel. Tím, že se oholil, nechal starý Meereen za sebou a přijal nový. Jeho kandaqští příbuzní udělali po jeho vzoru totéž. Další následovali, ačkoliv Dany nemohla říci, zda ze strachu, kvůli módě nebo kvůli ambicím; byli nazýváni holohlavci. Skahaz byl ten Holohlavec... a pro Syny harpyje a jim podobné také ten nejpodlejší zrádce. „Dozvěděli jsme se o eunuchovi.“

„Jeho jméno bylo Věrný štít.“

„Zemře jich více, dokud nebudou vrahové potrestáni.“ I přesto, že měl oholenou hlavu, byla Skahazova tvář odporná; huňaté obočí, malé oči s těžkými váčky pod nimi, velký nos černající se pupínky, mastná kůže, která vypadala spíše žlutě než jantarově, jak bylo obvyklé u Ghiskarců. Byla to tupá, zlostná, surová tvář. Dany se mohla jen modlit, aby byla také upřímná.

„Jak je mohu potrestat, když nevím, kdo jsou?“ dožadovala se na něm. „To mi pověz, statečný Skahazi.“

„Nemáš nouzi o nepřátele, Tvoje Milosti. Jejich pyramidy vidíš ze své terasy. Zhak, Hazkar, Ghazeen, Merreq, Loraq, všechny ty staré otrokářské rodiny. Pahl. Pahl nejvíc ze všech. To je teď rod žen. Zahořklých starých žen s touhou po krvi. Ženy nezapomínají. Ženy neodpouštějí.“

Ne, pomyslela si Dany, a až se vrátím do Západozemí, Uchvatitelovi psi to poznají. Bylo pravdou, že mezi ní a rodem Pahlů ležela krev. Oznak zo Pahl byl meereenským hrdinou, dokud ho Silný Belwas nezabil. Jeho otec, velitel městské hlídky, zemřel při obraně brány, když ji Josův špás roztříštil na kousky. Jeho strýc byl jedním z těch sto šedesáti tří na náměstí.

„Kolik zlata jsme nabídli za informace týkající se Synů harpyje?“ zeptala se Dany Reznaka.

„Jedno sto zlatých mincí, nechť se ti zlíbí, Tvoje Jasnosti.“

„Jeden tisíc zlatých mincí se nám zlíbí víc. Zařiď to.“

„Tvoje Milost se mě na radu neptala,“ řekl Skahaz Holohlavec, „ale já říkám, že krev musí být splacena krví. Vezmi jednoho muže z každé rodiny, kterou jsem vyjmenoval, a zabij ho. Až bude příště zavražděn někdo z tvých, vezmi dva z každého velkého rodu a zabij je oba. Třetí vražda už nebude.“

Reznak vystrašeně zavřísknul. „Néééé... vznešená královno, taková krutost by přivolala hněv bohů. Najdeme ty vrahy, slibuji, a až se tak stane, ukáže se, že to je špína nízkého původu, uvidíš.“

Senešal byl stejně lysý jako Skahaz, ačkoliv v jeho případě to bylo kvůli bohům. „Kdyby se nějaký nestoudný vlas objevil, můj holič je připraven s břitvou,“ řekl jí, když jej povýšila. Občas si Dany říkala, jestli by nebylo lepší použit břitvu na Reznakův krk. Byl užitečným mužem, ale neměla ho ráda a důvěřovala mu ještě méně. Nezapomněla na maegi Mirri Maz Duur, která se jí za její dobrotu odvděčila tím, že zavraždila její slunce a hvězdy a její nenarozené dítě.

Neumírající jí řekli, že bude třikrát zrazena. Maegi byla první, ser Jorah druhý. Bude Reznak tím třetím, nebo snad Holohlavec, nebo Daario? Nebo to bude někdo, koho bych nikdy nepodezřívala, ser Barristan, nebo Šedý červ, nebo Missandei?

„Skahazi,“ řekla Holohlavcovi, „děkuji ti za radu. Reznaku, pokus se něco dokázat s tou tisícovkou mincí.“ Přidržujíc svůj tokar vykročila Daenerys kolem nich a dolů po širokých mramorových schodech. Postupovala krůček po krůčku, jinak by zakopla o třásně a přikutálela by se ke dvoru po hlavě.

Missandei ji uvedla. Drobná písařka měla sladký, silný hlas. „Všichni poklekněte před Daenerys Za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů a Rhoynarů a Prvních lidí, khaleesi Velkého moře trav, Rozlomitelkou okovů a Matkou draků,“ křičela, zatímco Dany pomalu sestupovala.

Síň se naplnila. Neposkvrnění stáli zády ke sloupům, v rukou štíty a oštěpy, a hroty na jejich čapkách čněly do výše jako řada nožů. Pod velkými východními okny se seskupili Meereeňané v podobě davu holých hlav a rohů a rukou a spirál z vlasů. Její svobodní občané stáli značně stranou od svých bývalých pánů. Dokud nebudou stát spolu, Meereen nepozná mír. „Povstaňte.“ Dany se usadila na lavici. Síň povstala. Alespoň tohle dělají společně.

Reznak mo Reznak měl seznam. Zvyk vyžadoval, aby královna začala u astaporského vyslance, bývalého otroka, který sám sebe nazýval lord Ghael, ačkoliv se zdálo, že nikdo neví, čeho by měl být lordem.

Lord Ghael měl ústa plná hnědých hnijících zubů a špičatou lasičí tvář žluté barvy. Měl také dar. „Kleon Veliký posílá tyto sandály jako znamení lásky k Daenerys Za bouře zrozené, Matce draků,“ prohlásil.

Irri jí sandály přinesla a nasadila na nohy. Byly z pozlacené kůže, vyzdobené zelenými sladkovodními perlami. Doufá ten řeznický král, že si párem sandálů vybojuje moji ruku? „Král Kleon je nanejvýš štědrý,“ řekla, „poděkujte mu za tento rozkošný dárek.“ Rozkošný, ale vyrobený pro dítě. Dany měla malé nohy, ovšem i tak jí sandály tlačily prsty k sobě.

„Král Kleon bude mít radost, když se dozví, že jsi byla potěšena,“ řekla lord Ghael. „Jeho Veličenstvo mi nařídilo, abych řekl, že je připraven ochránit Matku draků před všemi jejími nepřáteli.“

Jestli mi znova navrhne, ať se za Kleona vdám, přistane mu na hlavě sandála, pomyslela si Dany, ale tentokrát se astaporský vyslanec o svatbě nezmínil.

Místo toho řekl, „Nadešel čas, aby Astapor a Meereen ukončily krutovládu Moudrých mistrů v Yunkai, zapřisáhlých nepřátel všech, kdo žijí svobodně. Velký Kleon mi nařídil, abych řekl, že on a jeho noví Neposkvrnění brzy vyrazí na pochod.“

Jeho noví Neposkvrnění jsou trapným žertem. „Král Kleon by udělal moudře, kdyby se staral o své vlastní zahrady a nechal Yunkaiské, aby se starali o své.“ Ne že by chovala k Yunkai nějakou náklonnost. Více a více litovala toho, že Žluté město nezabrala poté, co v poli porazila jeho vojsko. Moudří pánové se vrátili k otrokářství ihned poté, co odtáhla, a zaobírali se zvyšováním daní, najímáním žoldáků a vytvářením spojenectví proti ní. Samozvaný Kleon Veliký nebyl ovšem o moc lepší. V Astaporu obnovil otroctví, s jediným rozdílem, že bývalí otroci byli nyní pánové a bývalí pánové zase otroci. Je stále řezníkem a jeho ruce jsou od krve. „Jsem jen mladá dívka a vím toho málo o způsobech válčení,“ pokračovala, „ale říká se, že Astapor hladoví. Ať král Kleon nakrmí svůj lid, než ho odvede do války.“ Gestem Ghaela propustila a on ustoupil.

„Výsosti,“ vybídnul ji Reznak mo Reznak poté, co se podíval do svého seznamu, „vyslyšíš vznešeného Hizdhara zo Loraqa?“

Zase? Dany přikývla a Hizdahr vykročil; byl to vysoký muž, velmi štíhlý, s jantarovou pletí bez jediné nedokonalosti. Uklonil se na tomtéž místě, kde před ní před krátkým časem ležel mrtvý Věrný štít. Potřebuji toho muže, připomněla si Dany. Hizdahr byl bohatý kupec, který měl mnoho přátel v Meerenu a ještě více v zámoří. Navštívil Volantis, Lys a Qarth, měl příbuzné v Tolosu a Elyrii a říkalo se dokonce, že má jistý vliv v Novém Ghisu, kde se Yunkajci snažili vyvolat nepřátelství vůči Dany a její vládě.

A byl bohatý. Pověstně a pohádkově bohatý...

A zřejmě ještě bohatší, pokud přijmu jeho žádnost. Když Dany nechala uzavřít městské bojové jámy, jejich ceny klesly. Hizdahr zo Loraq po nich skočil oběma rukama a v současné době vlastnil většinu jam v Meereenu.

Jakožto urozenému pánovi mu ze skrání vyrůstala křídla z vlasů, jako kdyby měla jeho hlava odletět. Jeho dlouhou tvář ještě prodlužoval rudočerný drátovitý vous obtočený kroužky ze zlata. Jeho purpurový tokar byl lemován ametysty a perlami. „Tvoje Jasnost zná důvod, proč jsem zde.“

„No ovšem,“ řekla, „a ten důvod být jedině to, že mě hodláš utrápit. Kolikrát jsem tě odmítla?“

„Pětkrát, Vaše Výsosti.“

„Teď už šestkrát. Nedovolím, aby se bojové jámy znovu otevřely.“

„Kdyby Tvá Výsost vyslechla mé důvody...“

„To už jsem udělala. Pětkrát. Přinesl jsi nové důvody?“

„Staré důvody,“ přiznal Hizdahr, „nová slova. Líbezná slůvka, dvorná, způsobilejší k tomu, aby zapůsobila na královnu.“

„Tvůj případ shledávám nevyhovujícím, ne tvé zdvořilosti. Slyšela jsem tvé důvody tolikrát, že bych mohla tvou věc sama obhajovat. Mám snad?“ Předklonila se. „Bojové jámy byly součásti Meerenu od té doby, co bylo město založeno. Souboje jsou ve své přirozenosti posvátné, krvavé oběti bohům Ghisu. Vražedné umění Ghisu, to není pouhý masakr, nýbrž ukázka odvahy, dovednosti a síly, jež je bohům nanejvýš libá. Vítězní bojovníci jsou dobře krmeni, hýčkáni a velebeni, hrdinsky padlí jsou ctěni a připomínáni. Znovuotevřením jam bych ukázala lidem v Meerenu, že si vážím jejich zvyků a způsobů. Jámy jsou proslulé po celém světě. Přitahují do Meereenu obchodu a naplňují městské pokladny mincemi ze všech koutů země. Všichni lidé žízní po krvi, a tuto žízeň pomáhají bojové jámy uhasit. Tak přinášejí Meereeňanům pokoj. Jelikož jsou zločinci odsuzováni ke smrti na písku, nabízejí jámy soud soubojem, poslední šanci, jakou člověk má na prokázání své neviny.“ Dany pohodila vlasy. „Tak. Jak jsem si vedla?“

„Tvoje Jasnost shrnula ten případ mnohem lépe, než bych mohl doufat, že se podaří mně. Vidím, že jsi stejně výřečná jako nádherná. Podařilo se ti naprosto mě přesvědčit.“

Musela se zasmát. „Velmi dobře... ale sama sebe jsem nepřesvědčila.“

„Tvoje Výsosti,“ zašeptal jí Reznak mo Reznak do ucha, „pokud smím připomenout, je obvyklé, že město požaduje jednu desetinu všeho zisku z jam, po odečtení nákladů, jako daň. Takto získané peníze by bylo možné využít na mnohé vznešené účely.“

„Bylo by,“ souhlasila, „ovšem kdybychom jámy znovu otevřeli, měli bychom vybírat náš desátek před odečtením nákladů. Jsem jen velmi mladá dívka a vím toho málo o obchodu, avšak pobývala jsem s Illyriem Mopatisem a s Xaro Xhoanem Doxesem dost dlouho na to, abych toto věděla. Na tom ale nezáleží. Hizdahre, kdybys dokázal shromažďovat armády tak, jak shromažďuješ argumenty, dobyl bys svět... ale moje odpověď je stále ne. Pošesté.“

Znovu se uklonil, stejně hluboce jako předtím. Jeho perly a ametysty zlehka zachřestily na mramorové podlazy. Hizdahr zo Loraq byl velmi ohebný muž. „Královna promluvila.“

Mohl by být přitažlivý, kdyby neměl ten bláznivý účes. Reznak a Zelená milosrdná naléhali na Dany, aby pojala meereenského aristokrata za manžela, aby smířila město se svou vládou. Pokud by k tomu došlo, stál by Hizdahr zo Loraq za úvahu. Radši s ním než se Skahazem. Holohlavec nabídl, že se kvůli ní rozejde se svou ženou, ale jen při tom pomyšlení se roztřásla. Hizdhar se alespoň uměl usmívat, ačkoliv když si Dany představila, jaké by to bylo sdílet s ním lože, musela se téměř nahlas rozesmát.

„Výsosti,“ řekl Reznak, dívaje se do svého seznamu, „vznešený Grazdan zo Galare se na tebe chce obrátit. Vyslyšíš jej?“

„Bude to pro mě potěšením,“ řekla Dany, zatímco obdivovala třpyt zlata a zář zelených perel na Kleonových sandálech a snažila se přitom nevšímat si tlaku na své prsty u nohou. Grazdan, jak byla předem upozorněna, byl bratranec Zelené milosrdné, jejíž podporu shledala neocenitelnou. Kněžka byla hlasem pro mír, přijetí a poslušnost zákonné moci. Zdvořile jejího bratrance vyslyším, ať si přeje, co chce.

Ukázalo se, že si přeje zlato. Dany odmítla odškodňovat kteréhokoliv z Velkých mistrů za otroky, které osvobodila, ale Meereeňané stále vymýšleli nové způsoby, jak z ní vymámit peníze. Vznešený Grazdan byl jedním z nich. Řekl jí, že dříve vlastnil otrokyni, která byla velmi dobrou tkadlenou; výtvory z jejího tkalcovského stavu byly velmi ceněny, nejen v Meerenu, ale i v Novém Ghisu, Astaporu a Qarthu. Když tato žena zestárla, Grazdan si pořídil půl tuctu mladých dívek a nařídil stařeně, aby je naučila tajemstvím svého řemesla. Stará žena byla už mrtvá. Ty mladé si po svém osvobození otevřely krámek u přístavní zdi, kde prodávají své výrobky. Grazdan zo Galare žádal, aby mu byla přiznávána část jejich výdělku. „Vděčí mi za své dovednosti,“ tvrdil, „odvedl jsem je z dražebního špalku a přivedl ke tkalcovskému stavu.“

Dany naslouchala tiše, s klidnou tváří. Když skončil, řekla, „Jak se jmenovala ta stará tkadlena?“

„Ta otrokyně?“ Grazdan se zapřel se zamračením o druhou nohu. „Ta byla... Elza, ta to mohla být. Nebo Ella. Je to šest let, co umřela. Vlastnil jsem velmi mnoho otroků, Vaše Milosti.“

„Řekněme Elza.“ Dany pozdvihla ruku. Zde je náš výnos. Od dívek nedostaneš nic. Byla to Elza, kdo je naučil tkát, ne ty. Od tebe dostanou dívky nový tkalcovský stav, ten nejlepší, jaký lze za peníze koupit. To je za to, že jsi zapomněl jméno staré ženy. Můžeš odejít.“

Reznak by jako dalšího povolal dalšího v tokaru, ale Dany si vyžádala, aby místo toho zavolal někoho ze svobodných občanů. Od tohoto okamžiku střídala bývalé pány a bývalé otroky. Mnoho a ještě více záležitostí, které jí byly předloženy, se týkalo odškodnění. Meereen byl po svém pádu divoce vyplundrován. Stupňovité pyramidy mocných byly ušetřeny toho nejhoršího pustošení, ale když povstali městští otroci a skrze proražené brány se dovnitř vevalily hladovějící hordy, které ji následovaly z Yunkai a Astaporu, byly chudší části města vydány na nemilost orgiím drancování a zabíjení. Jejím Neposkrvněným se konečně podařilo obnovit pořádek, ale plenění přineslo záplavu potíží a nikdo si nebyl doopravdy jistý, čí zákony stále platí. A tak lidé přicházeli, aby se setkali s královnou.

Přišla bohatá žena, jejíž manžel a synové zemřeli při obraně městských hradeb. Během plenění se ve strachu ukryla ke svému bratrovi. Když se vrátila, zjistila, že se její dům proměnil v bordel. Nevěstky se oblékly do jejích šatů a ověsily se jejími šperky. Teď chtěla zpět svůj dům a své šperky. „Oblečení si můžou nechat,“ připustila. Dany jí přiznala právo na šperky, ale rozhodla, že o dům přišla ve chvíli, kdy jej opustila.

Přišel bývalý otrok, aby obvinil jistého aristokrata z rodu Zhak. Muž pojal v nedávné době za manželku svobodnou občanku, která byla, než město padlo, souložnicí onoho urozeného. Aristokrat ji připravil o panenství, používal ji pro své potěšení a obtěžkal ji dítětem. Její nový manžel žádal, aby byl urozený obviněn ze zločinu znásilnění, a rovněž chtěl, aby mu zaplatil sumu peněz za to, že bude vychovávat aristokratova bastarda jako svého vlastního. Dany mu přiznala zlato, nikoliv však obvinění. „Když s ní léhal, byla tvá choť jeho vlastnictvím a mohl si s ní dělat, co chtěl. Podle práva to znásilnění nebylo.“ Její rozhodnutí jej nepotěšilo, to viděla, ale kdyby obvinila každého muže, který využíval postelového otroka, brzy by vládla městu eunuchů.

Přišel hoch, mladší než Dany, drobný a zjizvený, oblečený do roztřepeného šedého tokaru s visícími stříbrnými třásněmi. Hlas se mu zlomil, když hovořil o tom, jak dva otroci z domácnosti jeho otce povstali té noci, kdy padla brána. Jeden zabil jeho otce, druhý jeho staršího bratra. Oba znásilnili jeho matku, předtím, než ji také zabili. Chlapec unikl pouze s jizvou na tváři, ale jeden z vrahů stále žil v domě jeho otce a druhý se přidal ke královniným vojákům jako jeden z Matčiných mužů. Chlapec chtěl, aby oba byli oběšeni.

Jsem královnou města vybudovaného z prachu a smrti. Dany neměla jinou možnost než ho odmítnout. Vyhlásila všeobecné omilostnění za všechny zločiny spáchané během plenění. Stejně tak by nepotrestala otroky za to, že povstali proti svým pánům.

Když mu to řekla, hoch se na ni vyřítil, ale nohy se mu zamotaly do tokaru a on se zprudka natáhl na pupurový mramor. Silný Belwas na něm byl v mžiku. Velký hnědý eunuch ho chytil do jedné ruky a třepal jím jako mastif krysou. „To stačí, Belwasi,“ zavolala Dany, „pusť ho.“ Chlapci řekla, „ceň si svého tokaru, neboť ti zachránil život. Pokud bys na nás vztáhl ruku v hněvu, přišel bys o ni. Jsi pouhý chlapec, takže zapomeneme, co se zde událo. Ty bys měl také.“ Ale při odchodu se hoch ohlédl přes rameno a Dany spatřila jeho oči. Harpyje má dalšího syna, pomyslela si.

A tak se den vlekl, střídavě hrůzný a vyčerpávající. Okolo poledne začala Daenerys cítit tíhu koruny na hlavě a tvrdou lavici pod sebou. Ani nejedla, jelikož na její vůli ještě stále čekalo tolik lidí. Místo toho poslala Jhiqui do kuchyně pro tác s tenkými chleby, olivami, fíky a sýrem. Zatímco poslouchala, uždibovala z něj a srkala z číše vína s vodou. Fíky byly chutné, olivy ještě chutnější, ale víno jí v ústech zanechávalo trpkou kovovou pachuť. Z malých, bledě nažloutlých hroznů pocházejících z okolních oblastí se vyráběl pozoruhodně nedobrý mok. Na víně vydělávat nebudeme, uvědomila si Dany, když si srkla. Kromě toho, Velcí pánové nejlepší vinice spálili spolu s olivovníky.

Odpoledne přišel sochař a nabízel, že nahradí hlavu velké bronzové harpyje na Náměstí očišťování jinou, která bude odlita podle Danyiny podoby. Odmítla ho tak zdvořile, jak jen dokázala, a musela se přemáhat, aby se neroztřásla. Rybáři v Skahazadhanu chytili štiku nebývalých rozměrů a přáli si věnovat ji královně. Nadšeně rybu pochválila, odměnila rybáře tučnou sumou ve stříbře a nechala štiku odnést dolů do kuchyní. Mědikovec pro ni vyrobil sadu leštěných prstenů, které si má obléci do války. Přijala je s přehnaným děkováním; byly krásné na pohled a všechno ta leštěná meď by se jistě na slunci nádherně leskla, ale kdyby opravdu hrozila bitva, raději by si oblékla ocel. Dokonce i mladá dívka, která nevěděla nic o způsobech války, věděla tohle.

Sandály, které jí poslal Řeznický král, jí začaly být až moc nepohodlné. Dany je odkopla a seděla s jednou nohou pod sebou a druhou houpala sem a tam. Nebyla to příliš královská póza, ale byla ze snahy vypadat královsky už unavená. Od koruny ji bolela hlava a zadek ani necítila. „Sere Barristane,“ zvolala, „už vím, jaká ctnost je pro krále nejdůležitější.“

„Odvaha, Tvoje Milosti?“

„Nikoliv,“ zažertovala, „jsou to půlky ze železa. Pořád jenom sedím.“

„Tvoje Milost si toho na sebe nakládá příliš. Měla bys nechat rádce, ať na sebe vezmou tvé povinnosti.“

„Mám příliš mnoho rádců. Potřebovala bych spíš polštáře.“ Dany se otočila k Reznakovi. „Kolik ještě?“

„Třiadvacet, nechť se zlíbí Tvé Výsosti. A stejný počet požadavků.“ Senešal se podíval do nějakých papírů. „Jedno tele a tři kozli. Zbytek budou bezpochyby ovce nebo jehňata.“

„Třiadvacet.“ Dany si povzdechla. „Od té doby, co jsme začali pastýřům proplácet ztráty, mají moji draci pozoruhodnou zálibu ve skopovém. Mají pro svá tvrzení důkazy?“

„Někteří přinesli ohořelé kosti.“

„Lidé zapalují ohně. Lidé si vaří skopové. Ohořelé kosti nic nedokazují. Hnědý Ben říká, že v kopcích za městem jsou rudí vlci a šakalové a divocí psi. Musíme platit stříbrem za každé jehně, které se zatoulá mezi Yunkai a Skahazadhanem?“

„Ne, Výsosti.“ Reznak se uklonil. „Mám ty darebníky poslat pryč, nebo je hodláš ztrestat?“

Daenerys se zavrtěla na lavici. Ebenové dřevo ji připadlo tvrdé. „Nikdo by se nikdy neměl bát za mnou přijít. Zaplaťte jim.“ Některé z požadavků byly falešné, o tom nepochybovala, ale více jich bylo pravých. Její draci příliš vyrostli na to, aby se spokojili s krysami a kočkami a psy jako dříve. Čím víc budou žrát, tím víc porostou, varoval ji ser Barristan, a čím víc porostou, tím víc budou žrát. Zvlášť Drogon létal široko daleko a klidně mohl pozřít jednu ovci denně. „Proplaťte jim cenu jejich zvířat,“ řekla Reznakovi, „ale od této chvíle se musejí žadatelé dostavit do Chrámu milosrdenství, kde složí svatou přísahu před bohy Ghisu.“

„Tak se staniž.“ Reznak se otočil k žadatelům. „Její Výsost královna souhlasila s tím, že vám nahradí každé zvíře, které jste ztratili,“ řekl jim v ghiskarském jazyce. „Dostavte se zítra k mým hospodářským správcům a bude vám zaplaceno v penězích nebo v naturáliích, jak si zvolíte.“

Prohlášení bylo přijato zasmušilým mlčením. Jeden by čekal, že by mohli mít větší radost, pomyslela si naštvaně Dany. Dostali to, pro co přišli. Není snad žádný způsob, jak ty lidi uspokojit?

Když odcházeli, jeden člověk zůstal stát; skrčený mužík v ošumělém oblečení a s větry ošlehanou tváří. Jeho vlasy byly červenočerným drátěným příkrovem ostříhaným kolem uší. V jedné ruce držel smutný plátěný pytel. Stál se skloněnou hlavou, hleděl do mramorové podlahy jako kdyby zapomněl, kde se nachází. A co chce zase ten? podivila se Dany se zamračením.

„Všichni poklekněte před Daenerys Za bouře zrozenou, Nespálenou, královnou Meereenu, královnou Andalů a Rhoynarů a Prvních lidí, khaleesi Velkého moře trav, Rozlomitelkou okovů a Matkou draků,“ vykřikla Missandei svým vysokým, sladkým hlasem.

Dany povstala a její tokar začal sklouzávat. Chytila ho a přitáhla zpět na místo. „Ty s tím pytlem,“ zvolala, „přál sis s námi mluvit? Můžeš přijít.“

Když zvedl hlavu, jeho oči byly opuchlé a rudé jako otevřené rány. Dany si všimla, jak se k ní ser Barristan přisunul blíže, bílý stín po jejím boku. Muž šouravě klopýtal, jeden krok, pak druhý, zatímco držel svůj pytel. Je opilý, nebo nemocný? uvažovala. Pod jeho popraskanými žlutými nehty byla špína.

„O co jde?“ zeptala se. „Máš pro nás nějakou stížnost, nějakou žádost? Co od nás žádáš?“

Jeho jazyk nervózně zakomíhal přes oschlé, popraskané rty. „Já... přinesl jsem...“

„Kosti?“ zeptala se netrpělivě. „Ohořelé kosti?“

Pozvednul pytel a vysypal jeho obsah na mramor.

Byly to kosti, polámané a zčernalé kosti. Ty, které byly delší, byly rozlámány a morek byl vysán.

„Byl to ten černý,“ řekl muž vrčivým ghiskarským přízvukem, „okřídlený stín. Snesl se z oblohy a... a...“

Ne. Dany se otřásla. Ne, ne, ach ne.

„Jsi snad hluchý, blázne?“ naléhal na muže Reznak. „Neslyšel jsi mé oznámení? Přijď zítra za mými správci a tvá ovce ti bude proplacena.“

„Reznaku,“ řekl tiše ser Barristan, „zadrž svůj jazyk a otevři pořádně oči. To nejsou ovčí kosti.“

Ne, pomyslela si Dany, to jsou kosti dítěte.

heavy_head

Bloody flying! :D A teď ještě Sworn Sworda! Odvolávám vše, co jsem řekl, nebo si i myslel o zlovlcích.

Anonym

Nooo...hezky,Léto - na čokla dobrej pokus o zasahování do překladatelskýho řemesla : ))

alek

Nestras nas teplej cumacek hned rozsahlym Sworn Swordem, to by bylo hypernarocny. Jen at hezky trenuje na techhle fragmentech, minimalne Tyrion si o to primo rika, kdyz uz ho Talpresssaci nedali na zaver Hostiny:-)

Jinak tleskam za iniciativu (kvalitu pososudim az se k tomu dostanu), verim, ze to je hozena rukavice ostatnim, heav i černoch už jistě přemejšlej, kde by se taky realizovali:-) PROSIM, POKUD CHCETE NEKDO ODPOVIDAT NA TENTO MUJ OT POKUS O ZERTIK, CINTE TAK V NOVEM TOPICU, KTERY SAMI ZALOZITE, AT TO TADY NEZASVINIME:-)

Léto

Nad Tyrionem jsem zpočátku taky přemýšlel, ale nakonec to vyhrála Dany, přeci jen je atraktivnější. :wink: Až budu mít někdy volno, nevylučuji, že se k trpaslíkovi vrátím.

Nějaký menší překladatelský pokus bych ale doporučoval každému. Když v každé druhé větě řešíte dilema, jestli to přeložit věrně (ale zase to bude znít divně), nebo hezky česky (ale zase to nebude úplně doslova odpovídat originálu), tak si pak začnete té překladatelské práce trochu víc vážit. To jsem poznal na vlastní kůži. :P

alek

ja prave par zkusenosti s preklady mam (ne teda zrovna pro icefire), proto taky Haninu verne branim!:-) opravdu ji nezavidim to dilema s preklady, pac postupem casu jsem ted za ty cesky docela rad...

Léto

On tady na Haninu někdo útočí?! Lorde Aleku, svolej vazaly, vyzývám tě! :wink:

Je to dilema vpravdě neřešitelné. Těžko říct, co zní strašidelněji, jestli veškerá jména ponechaná v originálním znění (lord Bronn z Blackwateru), nebo všechno přeloženo (Výtikraj Rákosenský aka Howland Reed). Já tedy doufám, že v Tanci budou jména zase povětšinou původní. Třeba Šerodol, Stromovina, Černovoda a podobně se mi líbí... ale Rukavičkáře, Královce a Západovce prosím ne! :) Jména rodů bych nechal tak, jak jsou.

alek

Obavam se ze vazalove zacli s oslavami Noveho roku vcasne, a tak to budem muset vyridit face-to-face, muz proti...ehm coklovi:-)).

ne, no rozhodne jsem nemel na mysli tebe, s tvym nazorem naopak souhlasim, udelal bych takovej mix, to je dalsi z mejch pripravovanejch planu, vytvorit komplet seznam tech prekladu a udelat anketu co ne-prekladat, treba by se to Hanine hodilo, a treba nas s tim taky posle nekam:-)

jinak, Vytikraj Rakosensky je divnej, to by Hani neudelala, Howlanda by urco nechala...ja navrhuju Vytikraj Rakosnicek:-)

Léto

Ty nevíš nic, Aleku. Nic! :) Moje pointa byla zcela jiná a naprosto odlišná, jak říkáme u nás na Zimohradu (mimochodem velmi krásný příklad nejzachovalejší gotické architektury na sever od Šíje, přijeď se někdy podívat!). Nevyzýval jsem tě k souboji, nýbrž k pouhému svolání vazalů, za účelem rozdrcení těch nedobrých a nehodných, kteřížto kritizují lady. Haninu, první svého jména. Já bych ti byl samozřejmě v této bezejmenným bohům libé činnosti nápomocem. V žádném případě bych se proti tobě nestavěl a neohrožoval tě svou MOCNOU MORDOU, jak ses možná kvůli mylnému vyloženích mých slov domníval.

Jinak též pozdravuj své pány vazaly. Jestliže začali předčasně s oslavami, nyní je ten čas, kdy by se měli pomalu probouzet z běsnivých chvil a vymaňovat se z moci Zabijáka (teď ovšem nemyslím Sama Tarlyho, nýbrž tu ohavnou látku, jak ji nádherně a velmi trefně pojmenovat Émile Zola; jestli jsem vás všechny ohromil svým zlovlčím literárním rozhledem, můžete už zavřít pusy - děkuji!)

Anketa je vynikající nápad. Já sám se rozhodně zúčastním. Vox populi, vox Dei. I kdyby to mělo být zlovlčí vytí. Pokud nás bude dostatečný počet, jistě náš hlas vezme paní překladatelka v úvahu a náležitě upraví příští knihu a zajistí, abychom se při jejím čtení cítili věru blaženě. Tedy, ne že by se o to doposavad nesnažila, ale my jí v tom pomůžeme, jak stojíme, sedíme a chodíme. Zlovlk bok po boku s adminem, vedle zuřivá Týna v masce a nebojácný Peter, který se bojí pouze toho, že mu spadne nebe na hlavu nebo že si přečte spoiler. A též Chmur, genderově neurčitá součást Týniny osobnosti a Black Paladin, který si nechává přinášet lahváče rumu a Samwell, od kterého už si nepamatuju skoro žádný příspěvek, ale to je úplně jedno. A též ser Těžkohlavý, který suverénně kraluje počtu publikovaných názorů na fóru a Eddard Stark, zachovalý třicátník, který mi vyměňuje píseček na Zimohradu. A všichni ti ostatní, omlouvám se, zapomněl-li jsem na někoho.

Nuž, buďme jako bratři! Obejmeme se ráměmi jako hokejisté v Naganu, když se MARTIN RUČÍNSKÝ chystal šťochnouti do touše svou holí. Pak možná změníme svět, změníme chůzi ročních období a donutí slunce, by vstávalo na západě a zapadalo na východě... pak budou létat Hory (i hory) ve větru jako listí a Daenerys porodí živé dítě. A ze záhrobí se vrátí khal Drogo a uspořádá party s Kamenosrdcem Catelyn.

Výtikras Rákosenski je náhodou náhodou nádherný překlad. Implikuje tak trochu, že ten dotyčný je Polák. Vždycky jsem si představoval oblast šíje tak trochu jako Malopolsko, Velkopolsko a Mazursko dohromady. Bardzo Rzeczpospolita, smím-li se inspirovat jejich výrazivem. Ještě mě napadlo, že by to mohl být Howland No Nguyen, to by celkem trefně vystihlo jeho příjmení. Mám tak trochu informace, že děj Vichrů zimy se bude týkat ovládnutí prodeje s textilem v Králově přístavišti, takže uvidíme.

Pánové, nechme to na GRRM. On ví, on umí, on řeší. A hlavně: on píše. Na zdraví!

alek

Uff takovy elaboraty na zacatku roku, kdo to ma cist?:-) A ja myslel, ze vlci jsou vyznacny tim, jak malo slovy (teda zavrcenim, pohledem) umej rict mnoho. Je videt, ze to Letu tam nahore moc nesvedci...a jeste ktomu ta dvojznacnost, ten druhy tvuj vyklad me fakt nenapad, asi holt nebudu severan...

Léto

Vrrrr! :roll:

Tím bylo řečeno vše. A teď reagujte! :lol:

alek

Hodnej hafik, tak se mi to libi, ja vedel, ze ses ucenlivej...chces cukrik, slinto?;-)

Léto

Vrrrr. Éééé, děkuji. Už jsem jedl. Snad bych si dal něco na chuť, něco na zakousnutí. Možná kravičku nebo menšího pratura. :P

Tyna

Moc pěkný překlad

sarven

dík Leto!

Anonym

Dobrý, Léto, dobrý:)) Vim, o čem mluvíš, mně stačilo, jak jsem se potil u tý blbý Robertovo rebelie... Klidně bych zase něco spáchal, leč času se nedostává ani na důležitý věci, natož na koníčky:(( A že mi nebe spadne na hlavu, to je mi úplně fuk, spíš se bojim těch blbejch zkoušek, takže asi tak:))

sarven

Inak špeciálne u Danny platí pre mňa, že zatiaľ čo v prvej knihe bola pre mňa takmer nezuajímavá a vyslovene som sa ponáhľal s čítaním, aby jej kapitola skončila a prišli na rad moji obľúbenci, tak sa postupne jej kapitoli menili a teraz patria k absolútne najlepším.

U mňa ten zlom nastal niekde v tom dome čarodejníkov, kde v každej miestnosti čosi videla, tam sa to lámalo a bolo to pre mňa akési neuchopiteľné. Ale akonáhle dostala do daru Selmyho a Belwasa tak to dostalo j´grády...

Léto

To jsme na tom docela podobně, taky jsem byl na začátku vždycky naštvaný, když v nejlepším okamžiku utekl děj na východ, aby se zaobíral dobrodružstvími Dany a Viseryse. Sice jsem si pak v průběhu té kapitoly zvykl a už se mi až tolik nechtělo zpátky, ale to je jiná věc. :)

Těžko říct, kdy došlo k tomu předělu, kdy jsem se na Daenerysiny kapitoly začal těšit víc. Události na východě jsou pořád zajímavější a zajímavější, grády to dostává postupně.

Pro mě byl největším přelomem asi konec Hry o trůny, kdy zemřel Drogo, Dany dostala draky a musela se začít starat o svůj vlastní lid...

alek

Jj, ja to mel stejne...je to dost podobny Tolkienovi, kdyz skoncily kpitoly Froda tak zacly kapitoly ostatnich (Aragorna, Gandalfa ad.) a proste se mi do nich nechtelo. A naopak. Pricemz se rozhodne nevyplaci neco preskakovat. Tady je to o to horsi ze to vzdy rozbije jedna kapitola. Tenhle postup si ale muzou dovolit jen kajperi jako tihle dva:-)

Léto

Tyrion

Cestu přes úzké moře propil.

Loď byla malá a jeho kajuta ještě menší a kapitán mu zakázal chodit na palubu. Z houpání pod nohama se mu zvedal žaludek a to mizerné jídlo, které mu dávali, chutnalo ještě hůře, když ho dávil. Kromě toho, nač potřeboval solené hovězí, tvrdý sýr a chleba hemžíci se červy, když měl víno, aby ho drželo při životě? Bylo rudé a trpké, velmi silné. Někdy ho také vyzvracel, ale v takovém případě se vždy našlo nějaké další. „Svět je plný vína,“ mumlal ve své navlhlé kabině. Jeho otec vždycky považoval opilce za naprosto neužitečné, ale co na tom záleželo? Jeho otec byl mrtvý. Musel to vědět; zabil ho. Šipka do břicha, můj pane, a celá pro tebe. Kdybych to tak uměl lépe s kuší, prohnal bych ti ji skrz tu věc, se kterou jsi mě vyrobil, ty zatracený bastarde.

V podpalubí nebyl den ani noc. Tyrion počítal čas podle příchodů a odchodů plavčíka, jenž mu přinášel jídlo, které stejně nechával být. Chlapec také vždy přinášel kartáč a kbelík, aby mohl provést úklid. „To je dornské víno?“ zeptal se ho jednou Tyrion, zatímco odzátkovával měch. „Připomíná mi jednoho hada, kterého jsem znával. Býval to podivný patron, dokud na něj nespadla hora.“

Plavčík neodpověděl. Byl to ošklivý kluk, ačkoliv nesporně pohlednější než jistý trpaslík s půlkou nosu a jizvou od oka až k bradě. „Urazil jsem tě?“ ptal se Tyrion toho zasmušilého, mlčenlivého chlapce, když drhnul podlahu. „Máš zakázáno se mnou mluvit? Nebo ti nějaký trpaslík ošoustal matičku?“

Ani na teď se nedočkal odpovědi. Je to zbytečné, uvědomil si, ale věděl, že musí s někým mluvit, jinak se zblázní, a tak pokračoval. „Kam plujeme? Prozraď mi to.“ Jaime se zmínil o Svobodných městech, ale neřekl do kterého. „Že by Braavos? Tyroš? Myr?“ Tyrion by raději zamířil do Dorne. Myrcella je starší než Tommen a podle donského práva patří Železný trůn jí. Pomůžu jí uplatnit její nároky, tak, jak navrhoval princ Oberyn.

Oberyn byl ovšem mrtvý, jeho hlava roztříštěná na krvavou změť obrněnou pěstí sera Gregora Clegana. Bude Doran Martell, bez naléhající Rudé zmije, vůbec uvažovat o tak riskantním plánu? Mohl by mě místo toho spoutat a poslat zpět za mou sladkou sestrou. Zeď by mohla být bezpečnější. Starý medvěd Mormont říkal, že Noční hlídka potřebuje muže jako Tyrion. Starý medvěd může být nicméně mrtvý. Právě teď už může být Lordem velitelem Janos Slynt. Ten syn řezníka těžko mohl zapomenout, kdo ho na Zeď poslal. Opravdu chci strávit zbytek života pojídáním nasoleného hovězího a kaše ve společnosti vrahů a zlodějů? Ne, že by ten zbytek života trval v tomhle případě moc dlouho. Na to by už Janos Slynt dohlédl.

Plavčík namočil svůj kartáč a odhodlaně drhnul. „Navštívil jsi někdy domy rozkoše v Lysu?“ zajímal se trpaslík. „Že by to bylo to místo, kam chodí děvky?“ Tyrion si nemohl vzpomenout, jak se valyrijsky řekne děvka, a v každém případě to už bylo jedno. Hoch hodil svůj kartáč zpátky do kyblíku a odporoučel se.

Víno mi zatemnilo mysl. Naučil se číst ve vznešené valyrijštině už v dobách, kdy sedával na kolenou svého mistra, ovšem to, čím mluvili v Devíti svobodných městech… inu, to nebylo ani tak nářečí jako spíše devět různých nářečí, které byly na nejlepší cestě stát se devíti různými jazyky. Tyrion znal trochu z braavoštiny a něco málo z myrštiny. V tyroštině dokázal proklínat bohy, nazvat někoho švindlířem a objednat si pivo, to všechno díky žoldnéři, kterého kdysi znával ve Skále. Alespoň, že v Dorne se mluví společnou řečí. Stejně jako dornské jídlo a dornské zákony byla dornská řeč okořeněná příchutí Rhoyne, ale dalo se jí porozumět. Dorne, ano, Dorne pro mne. Vylezl na svůj kavalec, zatímco se té myšlenky držel jako dítě své panenky.

Spánek nepřicházel k Tyrionu Lannisterovi nikdy snadno. Na palubě lodi k němu zřídkakdy vůbec přicházel, ačkoliv čas od času se mu podařilo vypít dost vína na to, aby na chvíli odpadl. Alespoň nesnil. Už toho nasnil dost na jeden malý život. A o samých takových hloupostech: o lásce, spravedlnosti, přátelství, slávě. A o tom, že je vysoký. Tyrion teď už věděl, že to všechno je pro něj nedosažitelné. Ale zato nevěděl, kam chodí děvky.

„Tam, kam chodí děvky,“ řekl jeho otec. Jeho poslední slova, a co za slova to byla! Kuše zadrnčela, lord Tywin se posadil zpátky a to už Tyrion kolébal temnotou s Varysem po boku. Nejdříve musel sešplhat dolů šachtou, dvě stě třicet příček až k místu, kde řezavé uhlíky žhnuly v tlamě železného draka. Ale nic z toho si nepamatoval. Jen ten zvuk, který udělala kuše, a zápach otcových uvolňujících se útrob. Dokonce i při umírání si dokázal najít způsob, jak se na mě vysrat.

Varys ho doprovázel podzemními chodbami, ale nepromluvili ani slovo, dokud se nevynořili u Černovody, kde Tyrion dobyl slavného vítězství a kde ztratil nos. Na tom místě se trpaslík obrátil k eunuchovi. „Zabil jsem svého otce,“ řekl, takovým tónem, jakým lidé obvykle říkávají: „Narazil jsem si palec.“ Pán našeptávačů byl oblečen jako žebravý bratr, v moly prožraném rouchu z hrubé tkaniny, s kapucí, jež zahalovala jeho hladké tlusté tváře a kulatou holou hlavu. „Neměl jsi vylézat po tom žebříku,“ řekl vyčítavě.

„Tam, kam chodí děvky.“ Tyrion varoval svého otce, aby to slovo neříkal. Kdybych nevystřelil, viděl by, že moje hrozby jsou plané. Sebral by mi kuši z rukou, tak jako mi kdysi vzal z náručí Tyšu. Už vstával, když jsem ho zabil. „Zabil jsem i Šae,“ přiznal se Varysovi.

„Věděl jsi, co byla zač.“

„To ano. Ale nikdy jsem nevěděl, co byl zač on.“

Varys se zahihňal. „A teď to víš.“

Měl jsem zabít i toho eunucha. O něco více krve na rukou, co by na tom záleželo? Nedokázal říci, co zadrželo jeho dýku. Vděčnost to nebyla. Varys ho zachránil před popravčím mečem, ale jen proto, že ho k tomu Jaime donutil. Jaime… ne, o Jaimem raději nepřemýšlet.

Místo toho našel čerstvý měch s vínem a nasál z něj jako by to byl ženský prs. Trpká červeň mu stékala po bradě a nasakovala do jeho špinavé tuniky, do té samé, jakou měl na sobě v cele. Sál, dokud nebylo víno pryč. Podlaha se pod ním kolébala, a když se pokusil vstát, zhoupla se na stranu a mrštila jím proti pažení. Bouřka, uvědomil si, anebo jsem ještě opilejší než jsem si myslel. Vyzvracel víno a chvíli na něm ležel, přemýšlel, zda se loď potopí.

Je tohle tvá pomsta, otče? Učinil z tebe Otec na nebesích svého pobočníka? „Taková jest odplata vrahovi příbuzných,“ prohlásil, zatímco venku vyl vítr. Nezdálo se mu spravedlivé utopit plavčíka a kapitána a všechny ostatní pro něco, co udělal on sám, ale kdy vlastně byli bohové spravedliví? A někdy v té chvíli ho spolkla temnota.

Když se znovu pohnul, připadalo mu, že mu pukne hlava. Loď kolem se otáčela v závratných kruzích, ačkoliv kapitán tvrdil, že dorazili do přístavu. Tyrion mu řekl, ať zmlkne, a chabě kolem sebe kopal, když ho popadl nějaký holohlavý námořník. Svíjejícího se ho v sevření přemístil do čekajícího prázdného soudku od vína. Byl to malý, nízký soudek, těsný dokonce i pro trpaslíka. Tyrion se při pokusu o obranu pomočil, což byl veškerý úspěch, kterého se mu podařilo dosáhnout. Byl do soudku nacpán po hlavě, s koleny přimáčknutými k uším. Pahýl jeho nosu strašlivě svědil, ale jeho paže byly stlačeny tak natěsno, že je nemohl natáhnout, aby se poškrábal. Palankýn vhodný pro muže mé postavy, pomyslel si, když přibili víko a zvedli ho. Zatímco byl s otřásáním přenášen, slyšel pokřikující hlasy. Každým nárazem udeřil hlavou do dna soudku. Svět se otáčel a otáčel, když se soudek valil směrem dolů, pak se zastavil náhlou srážkou, která ho málem donutila vykřiknout. Jiný sud vrazil do toho jeho a Tyrion se kousl do jazyka.

Byla to ta nejdelší pouť, jakou kdy podniknul, ačkoliv netrvala déle než půl hodiny. Byl zvedán a pokládán, valen a ukládán, převracen a narovnáván a znovu valen. Přes dřevěné dužiny slyšel muže, jak pokřikují, a jednou poblíž zařehtal kůň. Do svých zakrslých nohou dostával křeč a brzy ho bolely tak silně, že úplně zapomněl na bušení ve své hlavě. Venku hovořily nějaké cizí hlasy jazykem, který neznal. Někdo začal tlouct na vršek soudku a víko se prudce rozlomilo. Dovnitř vnikl příval světla a také čerstvého vzduchu. Tyrion se lačně nadechoval a pokoušel se postavit, avšak dosáhl jen toho, že shodil sud na stranu a vyvalil se na udusanou hliněnou podlahu.

Nad ním se tyčil groteskní tlusťoch s vidlicovitým žlutým vousem držící dřevěnou paličku a železné dláto. Jeho roucho bylo dost velké na to, aby posloužilo jako turnajový pavilón, ale jeho volně svázaný opasek byl uvolněn, což odhalovalo velké bílé břicho a pár těžkých prsou, které visely jako prověšené pytle loje porostlé hrubými žlutými chlupy. Tyrionovi připomínal mrtvého mrože, kterého to jednou vyplavilo na břeh v jeskyních pod Casterlyovou skálou.

Tlouštík shlédnul a usmál se. „Opilý trpaslík,“ řekl ve společné řeči Západozemí.

„Hnijící mrož.“ Tyrionova ústa byla plná krve. Vyplivnul ji tomu muži k nohám. Byli v dlouhém, zatemněném sklepě s valenou klenbou a zdmi skvrnitými od ledku. Sudy s vínem a pivem je obklopovaly ze všech stran, dost na to, aby pomohly žíznivému trpaslíkovi bezpečně přečkat noc. Nebo život.

„Jsi nestydatý. Na trpaslíkovi se mi to líbí.“ Když se tlusťoch dal do smíchu, jeho tělo rozechvělo tak bujně, až se Tyrion polekal, že by na něj mohl spadnout a rozdrtit ho. „Jsi hladový, můj malý příteli? Unavený?“

„Žíznivý.“ Tyrion se s námahou zvednul na kolena. „A špinavý.“

Tlustý muž vdechnul nosem. „Nejprve koupel, přesně tak. Potom jídlo a měkkou postel, ano? Moji sloužící se o to postarají.“ Hostitel odložil paličku a dlátu. „Můj dům je tvůj. Každý přítel mého přítele za vodou je přítel Illyria Mopatise, ó ano.“

A každý přítel Varyse Pavouka je někdo, komu můžu důvěřovat jen tak dalece, jak daleko bych jím dokázal dohodit.

Tlouštík přinejmenším splnil slib ohledně koupele… Třebaže sotva se Tyrion vnořil do horké vody a zavřel oči, rychle usnul.

Probudil se nahý na posteli z prachového husího peří, v takové hloubce a měkkosti, až se cítil jako pohlcený mrakem. Jazyk měl povleklý, krk ho bolel a jeho pyj byl ztvrdlý jako železná tyč.

Svalil se z postele, našel nočník a se slastným povzdechem započal s jeho naplňováním.

Pokoj byl tmavý, ale mezi příčkami okenic se rýsovaly proužky slunečního světla. Tyrion vytřepal poslední kapky a překolébal se přes vzorovaný myrský koberec měkký jako čerstvá jarní tráva. Neohrabaně vylezl na křeslo u okna a prudce rozrazil okenice, aby se podíval, kam ho Varys a bohové poslali.

Pod jeho oknem stála kolem mramorového bazénku na stráži šestice třešní, jejichž štíhlé větve byly hnědé a holé. Ve vodě stál nahý chlapec, připravený k souboji s hejskovským mečem v ruce. Vypadal ohebný a pohledný, ne starší než šestnáct let, s rovnými blond vlasy, které mu spadaly na ramena. Vypadal jako živý, tak, že si trpaslík až po dlouhé chvíli uvědomil, že je vyroben z pomalovaného mramoru, ačkoliv jeho meč se třpytil jako skutečná ocel.

Za bazénkem stála dvanáct stop vysoká cihlová zeď s železnými bodáky podél vrcholu. Za ní bylo město. Moře taškami krytých střech natěsnaných kolem zátoky. Viděl čtvercové cihlové zdi, velký rudý chrám, vzdálené sídlo na kopci. V dálce se sluneční světlo odráželo na hluboké vodě. Napříč zátokou se pohybovaly rybářské čluny s plachtami vlnícími se ve větru a viděl též stěžně větších lodí, jak se vypínají kolem břehu zátoky. Nepochybně bude jedna z nich mířit do Dorne nebo do Východní hlídky u moře. Neměl ovšem žádné prostředky, jak zaplatit za plavbu, ani nebyl stvořen k veslařině. Předpokládám, že bych se mohl nechat najmout jako plavčík a vydělat si na cestu tím, že bych nechat zbytek posádky vymrdávat se mnou celou cestu přes úzké moře. Byl zvědavý, kde vlastně je. Dokonce i vzduch tady voní jinak. Cizokrajná koření naplňovala chladný podzimní vzduch a slyšel slabé výkřiky zpoza zdi, z ulic za ní. Znělo to trochu jako valyrijština, ale nedokázal rozeznat více než jedno slovo z pěti. Není to Braavos, usoudil, ani Tyroš. Studený vítr a holé větve vylučovaly také Lys a Myr a Volantis.

Když zaslechl, jak se za ním otevírají dveře, Tyrion se otočil, aby čelil svému obtloustlému hostiteli. „To je Pentos, že?“

„Přesně tak. Co jiného?“

Pentos. Nu, přinejmenším to není Královo přístaviště. „Kam chodí děvky?“ slyšel sám sebe, jak se ptá.

Děvky zde přebývají v nevěstincích, stejně jako v Západozemí. Ale takovou potřebu mít nebudeš, můj malý příteli. Vyber si jakoukoliv z mých služebných. Žádná si nedovolí tě odmítnout.“

„Otrokyně?“ zeptal se trpaslík bez obalu.

Tlustý muž si promnul jeden z hrotů svého žlutého vousu, což bylo gesto, které Tyrion shledal pozoruhodně obscénním. „Otroctví je v Pentosu zakázáno, na základě smlouvy, kterou nám Braavosané vnutili před stovkou let. Přesto tě však neodmítnou.“ Illyrio se nemotorně uklonil. „Ale nyní mě můj malý přítel musí omluvit. Mám tu čest být magistrem tohoto velkého města a princ nás svolal na poradu.“ Usmál se, čímž odhalil ústa plný křivých, žlutých zubů. „Prozkoumávej dům a pozemky jak je libo, ale za žádných okolností nevycházej za zdi. Bude nejlepší, když se nikdo nedozví, že jsi tu byl.“

„Byl? Někam jsem odešel?“

„K rozmluvám bude dost času dnes večer. Můj malým přítel a já budeme jíst a pít a dělat velké plány, ano?“

„Ano, můj tlustý příteli,“ odpověděl Tyrion. Myslí si, že ze mě bude mít nějaký zisk. Pro kupecké prince ze Svobodných měst byl zisk vším. „Kořenění vojáci a sýroví lordi,“ nazýval je jeho otec s opovržením. Přijde-li někdy jitro, kdy Illyrio Mopatis uvidí větší zisk v mrtvém trpaslíkovi než v živém, bude se do soumraku nacházet v dalším vinném soudku. Bylo by záhodno, abych byl pryč, než ten den přijde. Že přijde, o tom nebyl pochyb: Cersei na něj dozajista nezapomene, a dokonce i Jaime by mohl rozmrzelý, že nalezl šipku v otcově břiše.

Lehký vánek čechral hladinu bazénku dole, všude okolo nahého šermíře. Připomnělo mu to, jak Tyša čechrala jeho vlasy během falešného jara jejich manželství, předtím, než pomohl zbrojnošům svého otce ji znásilnit. Přemýšlel o těch strážných během svého útěku, snažil se vzpomenout kolik jich bylo. Mohlo by se zdát, že by si měl vzpomenout, ale ne. Desítka? Tucet? Stovka? To nedokázal říct. Byli to všichni vzrostlí muži, vysocí a silní… ačkoliv všichni muži byli pro třináctiletého trpaslíka vysocí. Tyša by znala jejich počet. Každý z nich jí dal stříbrného jelena, takže by jí stačilo jen spočítat mince. Stříbrňák za každého a zlaťák za mě. Jeho otec naléhal, aby jí také zaplatil. Lannister vždy splácí svoje dluhy.

„Tam, kam chodí děvky,“ uslyšel znovu říkat svého otce a znovu zadrnčela kuše.

Magistr ho pobídl, aby prozkoumal dům. Nalezl čisté oblečení v cedrové truhlici vykládané lazuritem a perletí. Ty šaty byly vyrobeny pro malého chlapce, uvědomil si, když se do nich s námahou navlékal. Tkaniny, ač trochu zatuchlé, byly dostatečně nádherné, ale nohavice byly příliš dlouhé a rukávy moc krátké a límec by proměnil jeho obličej ve stejně brunátný, jako byl ten Joffreyův, kdyby se mu nějak podařilo ho zapnout. Alespoň nesmrdí po zvratcích.

Tyrion započal své průzkumy v kuchyni, kde ho dvě tlusté ženy a chlapec ostražitě pozorovali, zatímco se obsluhoval sýrem, chlebem a fíky. „Dobré jitro vám přeji, krásné dámy,“ řekl s úklonou. „Nevíte náhodou, kam chodí děvky?“ Když neodpovídaly, zopakoval otázku ve vznešené valyrijštině, ačkoli musel říci kurtizány namísto děvky. Tentokrát mu mladší, obtloustlejší kuchařka odpověděla pokrčením ramen.

Přemýšlel, co by dělaly, kdyby je vzal za ruku a odtáhnul do své ložnice. Žadná si nedovolí tě odmítnout, tvrdil Illyrio, ale Tyrion se nedomníval, že měl na mysli tyhle dvě. Mladší z žen byla dost stará na to, aby byla jeho matkou, a starší byla pravděpodobně její matka. Obě byly téměř tak tlusté jako Illyrio, s prsy, které byly větší než jeho hlava. Mohl bych se jejich tělem zadusit, uvažoval. Byly i horší způsoby smrti. Například takový, jakým zemřel jeho otec. Měl jsem ho před koncem nechat nakadit trochu zlata. Lord Tywin mohl být skoupý na chválu a city, avšak býval vždy štědrý, když došlo na peníze. Jediná věc, která je ubožejší než trpaslík bez nosu, je trpaslík bez nosu a bez zlata.

Tyrion nechal tlusté ženy s jejich bochníky a hrnci a vydal se hledat sklep, kde ho Illyrio minulé noci stočil. Byl snadno k nalezení. Nacházelo se v něm dostatek vína na to, aby ho udrželo v opojení po stovky let; sladké červené z Roviny a trpké červené z Dorne, bledé pentoské žluté, zelený nektar z Myru, tři desítky sudů zlatého ze Stromoviny, dokonce i vína z bájného východu, z Meereenu a Quarthu a Ašaju u Stínu. Nakonec si Tyrion vybral soudek označený coby ze soukromého skladu lorda Runceforda Redwyna, děda současného pána Stromoviny. Jeho chuť byla malátná a na jazyku opojná a jeho barva tak temně nachová, až se v ztemnělém sklepení zdála téměř černá. Tyrin naplnil číši a dobrou míru džbánu a odnesl je do zahrady, aby popíjel pod těmi třešněmi, které dříve viděl.

Náhodou odešel špatnými dveřmi a nenašel bazének, který zahlédnul ze svého okna, ale na tom nezáleželo. Zahrady za domem byly stejně příjemné a mnohem rozlehlejší. Nějakou dobu se jimi procházel a popíjel. Zdi kolem by dovedly zahanbit jakýkoliv řádný hrad a bodce na jejich vrcholu vypadaly zvláštně, že je nezdobily žádné hlavy. Tyrion si představil, jak by mohla tam nahoře vypadat hlava jeho sestry, s dehtem v jejích zlatých vlasech a s mouchami vlétávajícími do její pusy a zase ven. Ano, a Jaimemu by musel připadnout bodec hned vedle jejího, usoudil. [/i]Nikdo nesmí nikdy vstoupit mezi mého bratra a mou sestru.[/i]

Pomocí provazu s hákem by se přes tu zeď dokázal dostat. Měl silné paže a příliš nevážil. Po laně se dostal až k bodákům, které by přelezl. Zítra se dám do hledání provazu, rozhodl se.

Během své procházky viděl tři brány; hlavní vchod s bránou, postranní vchod u psince a zahradní branku skrytou za spletí bledého břečťanu. Ta poslední byla chráněna řetězy, ostatní strážené. Strážní byli zavalití, jejich tváře hladké jako dětský zadeček a každý z nich měl na hlavě bronzovou čepičku s hrotem. Tyrion eunuchy poznal, když je uviděl. Znal jejich reputaci. Říkalo se, že se ničeho nebojí a necítí bolest, a jsou svým pánům věrní až do smrti. Pár stovek svých vlastních bych uměl dobře využít, uvažoval. Škoda, že jsem na to nepomyslel předtím, než jsem se stal žebrákem.

Kráčel kolem ochozu s podloubím, prošel pod lomeným obloukem a ocitl se na dlážděném nádvoří, kde žena prala prádlo u studny. Vypadala, že je v jeho věku, s matně zrzavými vlasy a širokými, od neštovic poďobanými tvářemi. „Nedáš si trochu vína?“ zeptal se jí. Nejistě na něj pohlédla. „Ale nemám pro tebe číši, budeme se o ni muset dělit.“ Pradlena se vrátila ke ždímání tunik a jejich rozvěšování. Tyrion se usadil se svým džbánem na kamenné lavici. „Pověz mi, jak dalece můžu důvěřovat magistru Illyriovi?“ To jméno ji donutilo vzhlédnout. „Tak dalece?“ Se zachechtáním překřížil své zakrslé nožky a napil se. „Ať už pro mě ten sýrokupec zamýšlí jakoukoliv roli, nemám chuť ji hrát, jenomže jak ho mohu odmítnout? Brány jsou střežené. Možná bys mě mohla propašovat ven pod sukní? Byl bych ti tak vděčný, co vděčný, dokonce bych se s tebou oženil. Už mám dvě manželky, tak proč nemít tři? Och, ale kde bychom žili?“ Věnoval ji tak příjemný úsměv, jak je to jen možné u člověka s půlkou nosu. „Mám neteř ve Slunečním oštěpu, už jsem se zmiňoval? S Myrcellou bych dokázal udělat v Dorne hodně neplechy. Mohl bych vyvolat válku mezi svou neteří a svým synovcem, nebylo by to k smíchu?“ Pradlena pověsila jednu z Illyriových tunik, tak velkou, že by mohla sloužit jako plachta. „Měl bych se stydět za tak zlovolné myšlenky, to máš pravdu. Bylo by lepší, kdybych místo toho zamířil na Zeď. Říká se, že když se člověk přidá k Noční hlídce, jsou všechny jeho zločiny jsou smazány. Obávám se nicméně, že by mi nedovolili si tě nechat, zlatíčko. Na Zdi nejsou žádné ženy, žádné slaďoučké poďobané manželky, které by zahřívaly postel za nocí, jen chladné větry, solené tresky a troška piva. Myslíš, že bych v černé vypadal větší, má paní?“ Znovu si naplnil svoji číši. „Co říkáš? Sever, nebo jih? Měl bych si odpykat staré hříchy, nebo spáchat nějaké nové?“

Pradlena na něj ještě jednou, naposledy pohlédla, pak sebrala koš a odkráčela. Zdá se, že si manželky nedokážu udržet moc dlouho, pomyslel si Tyrion. Z nějakého důvodu byl jeho džbán už prázdný. Možná bych mohl doklopýtat zpátky do sklepa. Ze silného vína se mu však točila hlava a schody do sklepa byly velmi strmé. „Kam chodí děvky?“ zeptal se prádla třepotajícího se na šňůře. Možná se měl zeptat té pradleny. Ne, že bych chtěl naznačovat, že jsi děvka, ale možná bys mohla vědět, kam chodí. Nebo se měl, ještě lépe, zeptat svého otce. „Tam, kam chodí děvky,“ řekl lord Tywin. Milovala mě. Byla to domkářova dcera, milovala mě a vzala si mě, věřila mi. Prázdný džbán mu vypadl z ruky a kutálel se přes dvorek.

S úšklebkem se Tyrion přinutil vstát z lavičky a dojít pro něj. Přitom si všimnul nějakých hub vyrůstajících z prasklin v dlažbě. Byly pobledle bílé, jejich rudé žebroví vespod temné jako krev. Trpaslík jednu utrhl a přičichnul k ní. Lahodná, pomyslel si, nebo smrtící. Ale co z toho? A proč ne obojí? Nebyl dost odvážný na to, aby si zanořil chladnou ocel do vlastního břicha, ale spolknout sousto houby by nebylo tak těžké. Bylo jich tu sedm, jak viděl. Možná se mu tím bohové pokoušejí něco naznačit. Sebral je všechny, ze šňůry sundal rukavici, opatrně je do ní zabalil a nacpal si je do kapsy. Z námahy se mu ovšem zatočila hlava, proto se pak dovlekl zpátky na lavičku, zhroutil se na ni a zavřel oči.

Když se znovu probudil, byl zpátky ve své ložnici, opět se topil v posteli z prachového husího peří, zatímco mu nějaká blonďatá dívka třásla ramenem. „Můj pane,“ říkala, „tvá koupel je již připravena. Magistr Illyrio tě za hodinu očekává u stolu.“

Tyrion se podepřel o polštáře, s hlavou v dlaních. „Zdá se mi to, nebo opravdu hovoříš společnou řečí?“

„Ano, můj pane. Byla jsem zakoupena pro královo potěšení.“ Byla modrooká a pohledná, mladá a štíhlá.

„Jsem si jist, že byl potěšen. Potřebuji pohár vína.“

Nalila mu. „Magistr Illyrio říká, abych ti vydrhla záda a zahřála lože. Mé jméno – “

„ – mě nezajímá. Víš, kam chodí děvky?“

Začervenala se. „Děvky se prodávají za peníze.“

„Nebo za šperky, nebo za šaty, nebo za zámky. Ale kam chodí?“

Dívce se nedařilo otázku pochopit. „Je to hádanka, můj pane? Nejsem dobrá v hádání. Prozradíte mi odpověď?“

Ne, pomyslel si, ani já nemám rád hádánky. „Neprozradím ti nic. A totéž bych chtěl i po tobě.“ To jediné, co mě na tobě zajímá, je mezi tvýma nohama, řekl málem. Měl ta slova na jazyku, ale z nějakého důvodu mu nevyšla ze rtů. Není to Šae, řekl trpaslík sám sobě, jen nějaká malá pošetilka, co si myslí, že si s ní hraju na hádanky. Popravdě řečeno, ani její kunda ho moc nezajímala. Nejspíš jsem mrtvý, nebo nemocný. „Mluvila jsi o koupeli? Zaveď mě k ní. Nesmíme nechat velkého sýrokupce čekat.“

Když se koupal, dívka mu umyla nohy, vydrhla mu záda a vykartáčovala vlasy. Potom mu do lýtek vetřela sladce vonící mast, aby mu pomohla od bolestí a znovu ho navlékla do chlapeckého oblečení, do zatuchlých kalhot v burgundské červeni a do modré sametové kazajky vytkávané zlatem. „Bude o mě pán mít zájem, až pojí?“ zeptala se, když mu šněrovala body.

„Ne. S ženami už jsem skončil.“ S děvkami.

Dívka vzala to odmítnutí na jeho vkus až moc dobře. „Pokud by chtěl pán raději chlapce, můžu zajistit, aby na něj jeden v posteli čekal.“

Pán by chtěl raději svoji manželku. Pán by chtěl slečnu jménem Tyša. „Jenom v tom případě, že by věděl, kam chodí děvky.“

Dívčina ústa sklapla. Štítí se mě, uvědomil si, ale ne více, než se sám sebe štítím já. Tyrion Lannister vůbec nepochyboval o tom, že mnoha ženám, které šoustal, se hnusil už jen pohled na něho, ale ty ostatní měly aspoň dost slušnosti na to, aby předstíraly zájem. Trocha upřímného odporu by mohla být osvěžující, podobně jako trpké víno po tom, co člověk vypije příliš mnoho sladkého.

„Mám za to, že jsem změnil názor,“ řekl jí. „Čekej na mě na loži. Nahá, pokud uznáš za vhodné, předpokládám, že budu příliš opilý na to, abych zápasil s tvým oblečením. Drž ústa u sebe a stehna od sebe a budeme spolu vycházet výtečně.“ Věnoval jí mlsný pohled a doufal, že uvidí strach, ale dočkal se pouze zhnusení. Nikdo se nebojí trpaslíka. Dokonce ani lord Tywin se nebál, přestože Tyrion držel v ruce kuši. „Sténáš při šoustání?“ zeptal se souložnice.

„Pokud to pána potěší.“

„Pána by mohlo potěšit tě uškrtit. Tak jsem naložil se svou poslední děvkou. Myslíš, že by tvůj pán něco namítal? Jistě ne. Má stovky takových, jako jsi ty, ale žádného dalšího takového, jak jsem já.“ Tentokrát se, když se zašklebil, dočkal vytouženého strachu.

Illyrio spočíval na čalouněném lehátku a polykal pálivé papričky a bílé cibulky z dřevěné misky. Jeho čelo bylo zkropeno kapkami potu, jeho prasečí očka svítila nad tlustými tvářemi. Když hýbal rukama, tančily šperky; onyx a opál, tygří oko a turmalín, rubín, ametyst, safír, smaragd, gagát a jadeit, černý diamant a zelená perla. Z jeho prstenů bych dokázal vyžít po léta, dumal Tyrion, ačkoliv bych potřeboval sekáček, aby se k nim dostal.

„Pojď a posaď se, můj malý příteli,“ pokynul mu Illyrio.

Trpaslík se vyškrábal na židli, na něj příliš velkou. Byl to čalouněný trůn určený pro magistrovy impozantní hýždě, s robustními nohami, aby udržely jeho váhu. Tyrion Lannister prožil celý život ve světě, který na něj byl příliš velký, ale v domě Illyria Mopatise dosahoval ten nepoměr groteskních dimenzí. Jsem myš v doupěti mamuti, pomyslel si, ačkoliv tenhle mamut si alespoň udržuje kvalitní sklípek. Ta myšlenka v něm vyvolala žízeň. Zavolal pro víno.

„Potěšila tě dívka, kterou jsem ti poslal?“ zeptal se Illyrio.

„Kdybych chtěl dívku, řekl bych si o ni. Postrádám nos, ne jazyk.“

„Jestli se jí nepodařilo tě potěšit…“

„Udělala vše, co se od ní žádalo.“

„To doufám. Byla vyškolena v Lysu, kde se věnují umění lásky. A mluví společnou řečí. Král s ní byl nadmíru spokojen.“

„Já krále zabíjím, o tom jsi neslyšel?“ Tyrion se nad číší vína zle zasmál. „Nechci žádné zbytky po králích.“

„Jak si přeješ. Teď jezme.“ Illyrio tlesknul rukama a přiběhli sloužící.

Začali vývarem z kraba a mořského ďasa a též studenou limetkovou polévkou s vejcem. Pak přišly na řadu křepelky v medu, jehněčí hřbet, husí játra namáčená ve víně, pastináky na másle a selátko. Při pohledu na to všechno se Tyrionovi zvedal žaludek, ale ze slušnosti se donutil ochutnat lžičku polévky. Ve chvíli, kdy to udělal, byl ztracen. Kuchařky možná byly staré a tlusté, ovšem ve svém řemeslu se vyznaly. Nikdy se tak dobře nenajedl, dokonce ani u dvora ne.

Když sál maso z kostí své křepelky, zeptal se Illyria na ranní předvolání. Tlustý muž pokrčil rameny. „Na východě jsou problémy. Padl Astapor a Meereen. Ghiskarská otrokářská města, která byla stará už v době, kdy byl svět mladý.“ Selátko bylo rozkrájeno. Illyrio se pro kousek natáhl, namočil ho do švestkové omáčky a v prstech ho snědl.

„Záliv otroků je od Pentosu daleko,“ řekl Tyrion, zatímco nabodával husí játru na špičku svého nože. Nikdo nemůže být proklet více než vrah svých příbuzných, připomněl si s úsměvem.

„Tak jest,“ souhlasil Illyrio, „ale svět je jedna velká pavučina a nelze se dotknout jednoho vlákna bez toho, aby se ostatní neroztřásla.“ Znovu tlesknul rukama. „Pojď, jezme!“

Služební přinesli volavku plněnou fíky, telecí kotlety pokapané mandlovým mlékem, rozšlehané sledě, kandované cibule, páchnoucí sýry, misky plné šneků a brzlíků a černou, ještě opeřenou labuť. Tyrion labuť odmítl, připomínala mu večeři s jeho sestrou. Obsloužil se nicméně volavkou a sleděm a několika sladkými cibulemi. A sloužící doplňovali jeho pohár s vínem pokaždé, když jej vyprázdnil.

„Vypiješ mnoho vína na tak malého muže.“

„Zabíjení příbuzných je těžká práce. Vysychá při ní v hrdle.“

Tlouštíkovy oči se zaleskly jako drahokamy na jeho prstech. „V Západozemí jsou i tací, kteří by řekli, že zabití lorda Lannistera je jen dobrý začátek.“

„Takoví by nejlépe udělali, aby to neříkali před mou sestrou, jinak mohou zjistit, že přišli o jazyk.“ Trpaslík rozlomil bochníček chleba v půlce. „A ty bys také měl dávat pozor na to, co říkáš o mé rodině, magistře. Možná jsem vrahem příbuzných, ale stále také lvem.“

Zdálo se, že to pána sýrů nekonečně pobavilo. Plácnul se do tlustého stehna a řekl: „Vy Západozemci jste všichni stejní. Vyšijete si nějakou potvoru na kousek hedvábí a najednou jste všichni lvi nebo draci nebo orli. Můžu ti ukázat skutečného lva, můj malý příteli. Princ ho chová jako chloubu svého zvěřince. Líbilo by se ti být s ním v jedné kleci?“

Lordové Sedmi království ze svých znaků opravdu nadělali až moc, to Tyrion musel přiznat. „Dobrá,“ připustil, „Lannister není lev. Přesto jsem synem svého otce a zabití Jaimeho s Cersei by mělo připadnout mně.“

„Jak zvláštní, že zmiňuješ svou spanilou sestru,“ řekl Illyrio mezi dvěma šneky. „Královna nabídla lordství tomu, kdo přinese tvou hlavu, bez ohledu na to, jak nízký bude jeho původ.“

Nebylo to o nic víc, než Tyrion očekával. „Jestli máš v úmyslu toho využít, nech ji, ať pro tebe taky roztáhne nohy. Nejlepší část mého těla za nejlepší část těla jejího, to by byl férový obchod.“

„To bych si raději nechal vyplatit svou vlastní váhu ve zlatě.“ Sýrokupec se rozesmál tak prudce, až se Tyrion obával, že pukne a utopí svého hosta v záplavě napůl strávených úhořů a cukroví. „Všechno zlato Casterlyovy skály, proč ne?“

„To zlato ti můžu poskytnout,“ řekl Tyrion, „ale Skála je moje.“

„Přesně tak.“ Magistr si zakryl ústa a mocně říhnul. „Myslíš, že ti ji král Stannis dá? Bylo mi řečeno, že velmi dbá zákona. Klidně by ti mohl Casterlyovu skálu dopřát, je to tak? Tvůj bratr obléká bílý plášť, takže jsi dědicem svého otce podle všech zákonů Západozemí.“

„Stannis by mi mohl Skálu dopřát,“ uznal Tyrion, „ale potom je tu ještě ta drobná pletka s královraždou a vraždou příbuzného. Za to by mě zkrátil o hlavu a já už jsem dost krátký i bez toho. Ale proč si myslíš, že se zamýšlím dát k lordu Stannisovi?“

„Proč bys jinak šel na Zeď?“

„Stannis je na Zdi?“ Tyrion se poškrábal na nos. „Co u zatracených sedmi pekel dělá Stannis na Zdi?“

„Předpokládám, že mrzne. Dole v Dorne je tepleji. Možná měl odplout raději tam.“

Tyrion začal tušit, že jistá od neštovic poďobaná pradlena znala ze společné řeči víc, než předstírala. „Moje neteř Myrcella je náhodou v Dorne. A mám napůl v úmyslu udělat královnu z ní.“

Illyrio se usmál, zatímco služební každému z nich nabrali misku černých třešní ve sladké smetaně. „Co ti to nebohé dítě udělalo, že ho chceš zabít?“

„Dokonce ani od vraha příbuzných se neočekává, že zabije všechny své příbuzné,“ řekl dotčeně Tyrion. „Udělat z ní královnu, řekl jsem. Ne ji zabít.“

Sýrokupec si nabral třešně. „Ve Volantisu používají mince s korunou na jedné straně a s umrlčí lebkou na druhé. Přesto je to tatáž mince. Udělat z ní královnu je totéž, jako ji zabít. Dorne může povstat na Myrcellinu podporu, ale Dorne samotné nestačí. Pokud jsi opravdu tak chytrý, jak tvrdí náš přítel, pak to víš.

Tyrion pohlédnul na tlustého muže s novým zájmem. Má pravdu v obou případech. Korunovat ji znamená zabít ji. A já jsem to věděl. „Marná gesta jsou vším, co mi zbylo. Tohle by ale aspoň donutilo moji sestru ronit hořké slzy.“

Magistr Illyrio si otřel smetanu na ústech hřbetem své tlusté ruky. „Cesta do Casterlyovy skály nevede přes Dorne, můj malý příteli. Nevede ani kolem Zdi. Přesto tu taková cesta je, říkám ti.“

„Jsem zneuctěný zrádce, kralovrah a vrah příbuzných.“ Tyhle řeči o cestách mu šly na nervy. Myslí si snad, že to je hra? „Co jeden král učiní, jiný může odčinit. V Pentosu máme prince, můj příteli. Vede plesy a slavnosti a projíždí městem v palankýnu ze slonoviny a zlata. Před ním chodí tři hlasatelé, se zlatými vahami obchodu, železným mečem války a stříbrným bičem spravedlnosti. Prvního dne každého nového roku musí připravit o panenství dívku z polí a dívku od moře.“ Illyrio se s lokty na stole předklonil. „Pokud však přijde neúroda nebo prohrajeme válku, podřízneme mu hrdlo, abychom upokojili bohy, a mezi potomky čtyřiceti rodin vybereme nového prince.“

Tyrion si odfrknul pahýlem svého nosu. „Připomeň mi, abych se nikdy nestal princem Pentosu.“

„Je tvých Sedm království o tolik jiných? V Západozemí není žádný mír, žádná spravedlnost, žádná víra… a dost brzy ani žádné jídlo. Když muži hladovějí a sužují je obavy, vyhlížejí spasitele.“

„Mohou vyhlížet, ale všechno, co uvidí, je Stannis – “

„Ne Stannis. Ani Myrcella. Někdo jiný.“ Jeho žlutý úsměv se rozšířil. „Někdo jiný. Silnější než Tommen, milosrdnější než Stannis, s lepším nárokem než ta dívka Myrcella. Přes moře přijde spasitel a zhojí rány krvácejícího Západozemí.“

„Hezká slova.“ Tyrion zůstal neohromen. „Slova jsou vítr. Kdo je ten zatracený spasitel?“

„Drak.“ Sýrokupec uviděl, jak se na to trpaslík zatvářil a zasmál se. „Drak se třemi hlavami.“

sarven

jo super! sice som si to už dávno prelúskal s mojou ízy íngliš, ale aj tak super.

akurát to sýrokupec ma trochu vyhodilo z pohody....

Léto

Čekal jsem, jestli se někdo ozve. Sýrokupec je můj úchvatný neologismus. :wink: Obchodník se sýrem mi přišlo moc opisné, sýrař zase takové upachtělé a přespříliš komorní... a tak dělám službu rodnému jazyku a zavádím do něj nová, libozvučná slova. :twisted:

sarven

v tomto prípade si myslím, že robíš tzv. Cimrmanovu službu národu. Jednoducho odhaluješ cestu, ktorou keď prejdeš môžeš smelo zavolať:

"Tudy ne přátele!"

:lol:

Léto

A co by ne? Vezmi si třeba takové slovo "kormidlo", to je v češtině sotva dvě stě let, obrozenci ho přejali z ruštiny. A dneska ho používáme jako úplně běžné slovo, ani nás nenapadne, že by kdy mohlo znít cize.

Stejně to za dvě století bude i se sýrokupcem! Jest to slovo nadmíru libozvučné, poetické a lahodně znějící! Ne každý umí takto dovedně skládat slova, ale mně ta schopnost byla dopřána. :D 8)

alek

Super překlad...máš mé uznání, sere chlupatý

Chmur

Nemám tě rád....to čestně přiznávám, ale ten překlad je fakt super.

Léto

Na stránkách GRRM se už před týdnem objevila důležitá informace, kterou jsem však z důvodu vrozené vlčí mlhy přehlédl. Nyní jsem si jí povšiml a nastal čas se o ni podělit! :P

V prvním čísle nového časopisu SpectraPulse má vyjít nová kapitola z Tance s draky. Vydání nebude možné si objednat, avšak bude zdarma rozdáváno na conech. Kapitola má být proti knize mírně zkrácená. První con, na kterém bude časopis k dostání, se koná 18.-20. dubna. GRRM prozradil pouze tolik, že se nejedná o žádnou z tří kapitol, které publikoval na svých stránkách. Má být nadepsána "Smraďoch" a začíná scénou, v níž člověk pojídá živou krysu.

Co si o tom myslíte? Že by Theon v Hrůzově? :roll:

A ještě jedna zajímavá věc: GRRM zmiňuje, že je možné, že Tanec dokončí v průběhu jara.

heavy_head

Jak může někdo pojídat živou krysu? Je to technicky možné? :o :)

Pak by to mohl být ještě Loras, v moci jakéhosi léčitelského šarlatána. :D

To se to bude takto jmenovat i v knize? Přimlouval bych se spíše za obvyklé jméno POV. (Už v Hostině mě ty různé Královnotvůrkyně a Princezny ve věži mírně znervúzňovaly.)

Vida! Můj tip 1.5. 2008 tedy zřejmě vyjde. 8)

Léto

Pokud ta krysa není nějaká přerostlá, tak se ti z rukou zřejmě nevymkne. Otázkou je, zdali udržíš v ústech syrové krysí maso. :roll: Zrovna dnes jsem - ó hrůzo! :evil: - viděl v televizi Ultimate Survival, při kterém jakýsi dobrodruh pojídal rybu hned poté, co ji lapil v řece. Podobně i Daenerys dokázala rozžvýkat syrové srdce hřebce (ta se na to ovšem poctivě připravovala, aby nevyzvrátila). Na druhou stranu, krysa je zřejmě stvoření menší, kostnatější a kožnatější. Vzpomeňme na Márquezovu Zpověď trosečníka (popis skutečné události). Hrdina tam na voru zabije racka a snaží se ho sníst, avšak přes veškerou vyhladovělost nedokáže pozřít jeho syrové maso smíšené s krví a peřím. :roll:

Pravděpodobně se tak bude jmenovat i v knize. Také bych uvítal spíše obvyklé jméno POV, ale GRRM si zřejmě řekl, že bude pokračovat v úspěšné tradici. :wink: Pokud se nepletu, má název kapitoly vyjádřit, jak postava nahlíží na sebe sama...

sarven

vďaka za novinky. dúfam, že to rýchlo niekto zavesí a niekto .-) preloží.

Ideme teda na sever a zistíme čo? že Theon je sluhom Smraďocha a pripravuje pre neho výstup na trón v zimohrade?

Léto

Řekl bych, že Ramsay teď už svoji "smraďochovskou" identitu definitivně odhodil, když pominula nutnost přetvařovat se v zajetí. Je ale možné, že mu Theon přisluhuje a sám se stal Smraďochem, zaujal místo pravé ruky, kterou byl Smraďoch, než ho zabili.

Ta pojídaná krysa tomu ale moc nenasvědčuje (za předpokladu, že se na ní stravuje právě Theon). Pojídáním krys totiž ještě nikdo trůn nezískal. :wink: Takže bych to spíš viděl tak, že je mučený, anebo zamknutý a zapomenutý v nejhlubší kobce Hrůzova...