Poviedka
Tak som rozmýšľal, čo zaujímavé tu urobiť keď nám už ten turnaj tak nešťastne končí a napadlo ma, že viacerí sa tu prezentovali pomerne peknými krátkymi útvarmi. Hovorím si čo tak to dať dokopy.
Čo keby sme si na pôde toto roomu dohodli nejaké pravidlá a ich výsledkom by bolo napísanie spoločnej poviedky? hm?
Mohlo by sa to napr. odohrávať na pozadí nášho turnaja o Citrónový zákusok ...
Viem, že písať spoločnú poviedku je trochu triky, ale neskúsime?
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Já už jsem jednu povídku napsal. Jen se v ní striktně nedržím všech zásad Martinova světa. Je to povídka ze Zdi, kde ovšem žijí i manželky a děti členů noční hlídky. Navíc mám trošku odlišný styl než mistr, ale kdyby byl zájem, klidně bych ji tu mohl zveřejnit.
jasne. ja som však mal na mysli poviedku, ktorú by sme písali spoločne. dohodli sa na nejakom rámci, na postavách a písali by smeju systémom štafetového behu....
A budeš mi věřit, sarvene, když ti řeknu, že nejsi první, koho to napadlo?
Viďte, sere Léto Chlupatý. :wink:
Tak tak, báťuška Těžkohlavý mluví pravdu. 8) Nicméně jsme se shodli na tom, že v podobné povídce by byly občas velmi prudké kvalitativní skoky, a taky na tom, že možná nebylo od věci použít jistý tajuplný způsob, jaký popisuje dokonce i King v jedné své knize. :)
že nie som prvý vôbec, to mi je jasné.
dokonca to nie je ani prvý krát, kedy mi to napadlo, čosi podobné dokonca už píšem
ale že je to tu napísané prvýkrát, to je fakt! :wink:
čo myslíš tým Kingom?
A vadí to?
Fórum má sloužit?
1) k radosti fanoušků Martina, ke sdílení pocitů a zkušeností z četby tohohle skvělého autora
2) ke konfrontaci různých pohledů či názoru na Martinovu tvorbu
3) k předvádění oslnivého intelektu a literárního talentu, jazykových znalostí, k leštění ega
4) ke "stírání" méně schopných návštěvníků
Říkal někdo, že to vadí? Pouze a jen jsme se shodli, že by to asi tak bylo. Nezapomínej, že mezi sebou máme kupříkladu i profesionální spisovatelku, lorde Potrefená Huso! :lol:
V kritické chvíli se vypravěč někoho zeptá, jak to bylo dál. Trénuje se tím fabulace. Podrobnosti nám jistě sdělí Herr Schwerkopf, až dorazí. :)
??? :roll:
Léto napsal:
Nezapomínej, že mezi sebou máme kupříkladu i profesionální spisovatelku,
Koho máš na mysli?
Lady Týnienta Fairyeyes z Mysterie, v méně esoterických kruzích známá též pod přezdívkou Tyna. :wink:
Ale k tomu Kingovi.
Ta hra se jmenuje Víš, jak je to dál?
Ve své knize Misery (tak dobré, že jsem ji přelouskal ve slovenštině, sarvene! - dodnes si myslím, že je půvabnější - dokonce i její název Mizéria mi připadal trefnější :wink: ) o tom píše toto:
Začínal usínat a věděl, že to by neměl – kdyby sem přišla a přistihla ho, jak tady jenom takhle hřaduje, místo aby pilně psal, jistě by se rozzuřila. Ale přesto si dovolil vypnout. Ne že by pouze klimbal – svým zvláštním způsobem při tom přemýšlel. Něco hledal. Po něčem pátral.
Co to hledáš, Paule?
(Myšlienky sa mu roztúlali, vedel, že by to nemal dopustiť – ak sem príde a nájde ho bezmyšlienkovite sedieť, rozzúri sa - , ale aj tak sa nechal unášať. Nedriemal, vlastne svojím sposobom uvažoval. Obzeral sa. Hľadal.
Čo hľadáš, Paulie?)
Ale to je přece jasné. Letadlo se řítilo k zemi. Hledal pod sedadlem padák. Je to tak správně? Je to poctivá hra?
Je. Když našel pod sedadlem ten padák, to bylo v pořádku. Nebylo to moc realistické, ale dalo se tomu věřit.
Několik prázdnin za sebou ho matka každý den posílala do maldenského obecního střediska, které se staralo o děti zaměstnaných rodičů. A tam to hráli… seděli v kruhu, ta hra připomínala Anniiny filmové seriály, a on skoro vždycky vyhrál… Jak se ta hra jmenovala?
Viděl to před sebou – patnáct, dvacet chlapců a děvčat, rozesazených do kruhu ve stinném rohu hřiště, v tričkách s nápisem Maldenské obecní středisko na prsou, pozorně naslouchajících instruktorovi, který jim vykládal, jak se ta hra hraje. Jak je to dál? Ano, tak se ta hra jmenovala: Jak je to dál? A opravdu byla stejně napínavá jako ty Anniiny filmové seriály. Paule, ta hra se tehdy jmenovala Jak je to dál? A jak se jmenuje ta hra, kterou hraješ teď, Paule? Nejmenuje se náhodou stejně?
Už to tak bude, přiznával.
Ta hra, která se jmenovala Jak je to dál?, se hrála tak, že instruktor začal vyprávět příběh; jeho hrdinou byl chlápek, který se jmenoval Statečný Corrigan. Statečný Corrigan zabloudil třeba někde hluboko v jihoamerické džungli. A najednou se kolem sebe rozhlédne a vidí… za sebou má několik lvů! A po obou stranách taky… a když se podívá dopředu, propána, tam jsou taky lvi! Statečný Corrigan je ze všech stran obklíčený houfem lvů… a ti se teď k němu začínají přibližovat. Je teprve pět odpoledne, ale to těmhle kočkám vůbec nevadí – co se týče jihoamerických lvů, ani je nenapadne, že by měli dodržovat etiketu a večeřet až přesně v osm.
Instruktor měl v ruce stopky a klímající Paul Sheldon je teď před sebou viděl do nejmenších podrobností, ačkoli měl tu solidní stříbrnou věcičku v ruce naposledy před dobrými třiceti lety. Před očima měl ozdobné číslice ciferníku, menší tenkou ručičku dole, která zaznamenávala desetiny vteřin, elegantní značku, vytištěnou tenkými písmeny: ANNEX.
Instruktor se po nich rozhlédl a jednoho účastníka hry si vybral. „Danieli,“ řekl třeba. „Jak je to dál?“ A jakmile to vyslovil, stiskl stopky.
Daniel pak měl přesně deset vteřin, aby navázal a v příběhu pokračoval. Pokud nezačal během těch deseti vteřin mluvit, byl ze hry vyřazen a musel z kola ven. Ovšem, když Statečného Corrigana ze spárů těch lvů nějak zachránil, rozhlédl se instruktor po kruhu dětí ještě jednou a položil druhou otázku téhle hry – a právě ta Paulovi velmi připomínala jeho současnou situaci. Zněla: Je to správně?
Pravidla pro tuto fázi hry se přesně shodovala s Anniinými. Realismus nebyl úplně nezbytný, stačilo, když se tomu dalo jakž takž věřit. Daniel například řekl: „Statečný Corrigan měl u sebe naštěstí svou winchesterovku a dostatečnou zásobu střeliva. A tak tři lvy zastřelil a ostatní potom radši utekli.“ V tomhle případě to bylo správné. Instruktor předal Danielovi stopky a ten pokračoval ve vyprávění, až dospěl třeba k situaci, kdy se Statečný Corrigan začal po pás bořit do tekutého písku někde v poušti. V tomhle bodě položil některému z hráčů opět onu původní otázku – Jak je to dál? – a zmáčkl stopky.
Deset vteřin, to však nebyla moc dlouhá doba. A tak se často stávalo, že si hráč v časové tísni začal vymýšlet nějakou ptákovinu – třeba: „Ale právě v té chvíli letěl kolem ten velký pták – myslím, že se mu říká andský sup – a Statečný Corrigan se ho chytil kolem krku a ten pták ho z těch tekutých písků vytáhl.“
Když se instruktor zeptal Je to správně?, účastníci zvedli ruku, když mysleli, že je, a nechali ji dole, když mysleli, že není. V případě toho andského supa by většina dětí jistě ruku nezvedla a hráč by byl z další hry vyloučen,
Jak je to dál, Paule?
Ano. Takhle se já udržuju ve hře. Takhle se mi daří držet si jeden domov v New Yorku a druhý v Los Angeles a mít pořádný vůz a ne nějakou ubohou ojetinu. Protože já obvykle vím, jak je to dál – a proč bych se za to měl krucifix omlouvat? Samozřejmě, že je na světě spousta lidí, kteří píšou lepší prózu než já a vidí do lidského nitra hlouběji a vědí přesně, jací by lidé měli být – to já všechno uznávám. Ale když se pak instruktor v případě těchhle vážených kolegů zeptá Je to správně?, zvedne se někdy jen hodně málo rukou. Ale pro mě… možná spíš pro Misery… i když ti dva jsou možná jedno tělo jedna duše… pro ně lidi ruku rádi zvednou. Jak je to dál? Já vím, jak je to dál – to se můžete klidně vsadit. Na světě je spousta věcí, které neumím. Netrefím se pálkou do falšovaného baseballového míčku, už ve škole mi to nešlo. Neumím spravit kapající kohoutek. Neumím jezdit na kolečkových bruslích, a když se pokouším hrát na kytaru, zní to zcela beznadějně. Dvakrát jsem se pokusil o manželství, a ani jednou se mi to nepovedlo. Ale jestli po mě chcete, abych vás někam unesl, abych vás k smrti vyděsil, abych vám oči přibil ke knize, abych vás rozplakal nebo dokonce rozesmál – tak to ano, to se mi občas podaří. Někdy tak dokonale, že toho máte plné zuby a začnete křičet už dost, to stačí. V tom se vyznám. TO UMÍM. Do tohoto stále hlubšího snění zašeptal provokativní, pistolnický hlas psacího stroje. Jak tak koukám, máme tady dvou věcí víc než zdrávo – siláckých řečí a čistých bílých stránek. Jak je to dál? Víš to? Vím. Ano, vím to!
No, byl to jen takový nápad. Samozřejmě, stopky ani vypadávání by nepřicházely v úvahu, jde o to, že v kritickém okamžiku by se hledalo nejoptimálnější řešení.
Osa příběhu by mohla být třeba nějaká alternativní historie ze Západozemí.
Co by se stalo, kdyby.
Jak by příběh mohl pokračovat, kdyby Rhaegar na Trojzubci zabil Roberta.
Kdyby Viserys zůstal s Daenerys.
Kdyby Robb odhalil spiknutí na Krvavé svatbě včas.
Kdyby Joffrey nezemřel a vzal si Sansu.
Možností je samozřejmě spousta. :idea:
Nebo by se mohlo psát tom co se stane mnoho let po té co Martinova Píseň skončí.
Je to OT ale mám úžasné vzpomínky na Vinnetoua ve slovenštině - bylo mi tehdy 10 a já byl u babičky v Košicích. Česky u mě to nikdy tak nevzalo, nemluvě o tom, že česká verze (alespoň ta, co se mi dostala do ruky) byla oproti slovenské zcenzurovaná o celé kapitoly. A navíc se můj slovník obohatil o výraz "prefíkaný potmehúd".
Na stylu "Jak je to dál" se mi líbí to, že by se právě eliminovaly ty ptákoviny v klíčových momentech, které by se mohly jinak vyskytnout, kdybychom měli u všeho volnou ruku.
Zajímavé by to bylo třeba tak, že by vypravěč odvyprávěl část příběhu, pak by ukázal na dalšího (nebo by ho nějak "popořadě" vybral, to by se ještě muselo domyslet). Onen další by měl za úkol vymyslet poměrně krátké řešení kritické situace. To by vhodil do pléna, lidé by odhlasovali, jestli ano, nebo ne. Pokud ano, psal by příběh dál, až do další kritické situace; jestliže by se nesetkal s příznivým přijetím, předal by štafetu někomu jinému, který by zase musel vymyslet řešení kritické situace, a ostatní by to zase odhlasovali.
Druhý návrh je takový, že by vypravěč vyprávěl, potom by se dostal do kritické situace. Následovaly by řekněme tři, čtyři dny na to, aby návštěvníci zveřejnili své návrhy řešení této situace (kratičké pokračování příběhu). Potom by následovalo zase hlasování, kde by se vybral nejlepší návrh, s tím, že by účastníci museli hlasovat, ale nikoliv ve svůj prospěch (aby se předešlo spekulacím). Nu, a ten, kdo by zvítězil se svým návrhem, by pak pokračoval dejme tomu jednou stránkou textu. Ta by končila další "kritickou situací" nebo bodem, ve kterém je třeba se rozhodnout...
Alternativní historie mi přijde jako dobrý nápad, stejně tak události "po Písni" (ty mají jen drobnou nevýhodu v tom, že nevíme, jak Píseň vlastně skončí, co když vyhrajou Jiní, ve stylu "Greywater Station"?).
Se znepokojením též sleduji rašící debatu o slovenské próze. Doufám, že to nakonec nebudeme psát ve slovenštině. :twisted: Teda, sarven a spol. samozřejmě můžou. :wink:
Nebylo by zajímavé postavit příběh na "očekávaném" průběhu a konci Písně? Jako výchozí body by se předpokládal pouze osud nejdůležitějších rodů Sedmi království.
Příklad:
Targaryenové díky svazku Jona s Daenerys nevyhynou, ale moc jich v Západozemí nenajdete, jelikož se dál žení mezi sebou. Tento rod znovu bude vládnout všem sedmi královstvím.
Starkové jejichž jméno ponese dál přeživší Rickon obnoví Zimohrad.
Lannisterové dál povládnou Západu, díky Tyrionovi, jedinému přeživšímu z jeho rodu.
Baratheonové vymřou se Stannisem. Jejich hrad dostane k dožití Barristan a pak připadne Daniným lidem z kontinentu.
Stejně tak Arrynové vymřou, neboť i kdyby Robert přežil, bude impotentní. Orlí hnízdo nepřipadne ani malíčkovi, kterého nechá popravit některá z Eddardových dcer a do Údolí přijde nový pán
Celý rod Freyů bude vyvražděn.
Greyjoyům nezůstane víc než jejich Železné ostrovy a drancířský způsob života.
Tyrellové přijdou o Vysokou Zahradu, protože pomáhali Cersei a na jejich místo si zaberou Aryini nebo Sansini potomci.
Martelům zůstane Dorne, ale jeho význam se sníží.
Tullyové propojí svou krev se Starky či Targaryeny a vrátí se do Řékotočí.
Bran obnoví Zeď i Hlídku, pozvedne Reedy mezi významné rody, což oni odmítnou a vrátí se do bažiny. Pravidla Hlídky se změní a členkami se stanou i ženy.
Snad je to vše. Třeba tak, nebo jinak.
To by šlo. Něco jako tolkienovské After the King.
Můžeme zkusit i zákulisí Turnaje o citronový zákusek, i paralelní větev, i "After the Song".
Vidím tu nejméně 4 tvorbychtivé zájemce. To by pro začátek mohlo stačit. A třeba se i někdo přidá. 8)
To zní velmi dobře:-)
Aaron
Velitel Východní hlídky stál na vrcholku, na samém východním konci Zdi a díval se dolů před sebe. Zamrzlá hladina Tuleního zálivu a blankytně modré nebe pokrývaly celý východní obzor. Shodil si z hlavy kapuci a nechal poslední paprsky zapadajícího slunce, aby mu prohřály zátylek. Na tváři ucítil závan jihovýchodního větru, dost teplého na to aby před ním nemusel schovávat svou tvář.
Zima pomalu končí, pomyslel si.
Byla krátká a až na posledních pár dní také mírná. Stejně jako léto, které na svůj konec upozorní svými nejteplejšími dny, tak i letošní zima si svůj největší trumf nechala až na samý konec hry. Karta, kterou na hrací desku Sedmi království vynesla, se mu však vůbec nelíbila. Byla ledovější a temnější než by se kdo byl nadál. Aaron se obrátil k severu a nekonečné pláni korun stromů Začarovaného hvozdu.
Ať už tě pojmenoval kterýkoliv z mých dávno mrtvých bratrů, trefnější jméno ti jen ztěží mohl dát.
Lord velitel svým průzkumnickým zrakem hledal sloupy kouře. Někde mezi stromy pod ním, blíž než mu bylo milé, se skrývá Nargus a jeho divocí.
„Zítra zaútočí znovu. Průzkumníci říkají, že tentokráte proti nám pošle nemrtvé. Proti nim nebudeme mít žádnou naději.“
Ženský hlas byl tlumený vysílením, ale i tak Lannu okamžitě poznal. Otočil se ke své ženě a jeho zrak padl nejprve na její unavenou tvář. Dosud si nestačila svléci šaty ve kterých bojovala. Skvrna na levém boku jejího černého pláště byla příliš tmavá, než aby to byl jen pot. I přes toto své zranění stála Lanna vzpřímeně a hrdě, tak jako vždy. Vychutnávala si svůj díl triumfu nad útočníky ze severu.
„Já vím,“ odpověděl jí Aaron.Zdi hradeb a podíval se na nádvoří hluboko pod nimi. Vzadu u stájí si spolu hrálo několik dětí. Krutá smrt jejich rodičů i ostatních vesničanů, zasáhla jejich srdce příliš hluboko a žádná hra nemohla bolest v nich zaplašit.
Některé z nich jsou naše vlastní a ty ostatní jimi stanou pro tuto jedinou noc. Takový osud si nezaslouží.
„Pojďme dolů,“ pokynula mu Lanna. „Strávíme spolu s našimi dětmi poslední večer a pak si užijeme naši poslední společnou noc. Chci, aby se můj slastný křik nesl nocí přes Zeď a přes vodu až do tábora divokých.“
Její oči jako by se na chvíli rozzářily, ale pak je znovu přikryl smutek. Slunce jejího rodného města, ani tamní mluva z ní ani na tomto studeném místě nikdy zcela nevyprchaly, jen je události toho dne ukryly hluboko pod povrch. Její slova mu dokonce i tady na Zdi připomínala dny, které spolu strávili jako mladí. Žádná služba ani děti jim tenkrát nekradly jejich společný čas a oni ho bezezbytku věnovali jeden druhému.
Aaron zakroutil hlavou a byl to nejnáročnější pohyb jaký toho dne musel udělat.
„Ještě jich můžeš pár zabít,“ Lanna ukázala na luk, který mu sama pomáhala vyrobit. „Nějakou dobu hrad ještě udržíme, třeba se Harrionovi podaří dorazit s posilami ze Zelené stráže již zítra během dne.“
Harrion je sice můj nejlepší průzkumník. Ale ani jemu se nepodaří přivést muže z Černého hradu tak rychle. Všude je ještě spousta čerstvého sněhu.
„Dobře víš, že to tak rychle nestihnou. Navíc nechtěl jsem riskovat i jeho život a proto jsem mu nařídil, ať jede při úpatí Zdi, i když dobře vím, že jeho postup tím bude zpomalen. V tomhle počasí je vrcholek Zdi příliš zrádný.“
Lanna k němu přistoupila blíž a položila si hlavu na jeho hruď.
„Pojďme tedy do naší cely hned, dokud je ještě trochu světla. Chci, aby to bylo stejné jako tenkrát ve Volantisu, když sis mě ráno koupil a odpoledne jsi to čekání na naši společnou noc už nemohl vydržet. Nic jsem o tobě nevěděla a přesto jsem si okamžitě byla jistá, že se budeme milovat až do smrti. Pojď, prosím, a já se pokusím splatit ti část peněz, které jsi ve svobodném městě zanechal.“
„Dnes jsem měl šanci poprvé v životě skutečně šanci dokázat sám sobě, kým doopravdy jsem. Byl mi přidělen důležitý úkol chránit říši a já jsem v tomto svém úkolu zklamal.“
„Ne ty jsi přece nezklamal.“
„Ale ano. Pokaždé když má služba na Zdi skončila a já slézal dolů, pozoroval jsem naše vesničany. Jejich tvrdou práci v krutém podnebí ještě ztíženou potřebami Hlídky. Oni nás živili, šatili a mnohému naučili i naše děti a jediné co za to od nás očekávali byla naše ochrana jejich domovů před útočníky ze severu. Jenže my jsme je dnes zklamali a oni za to skoro všichni zaplatili vlastními životy. Nemůžeme zklamat i ty, kteří žijí dále na jihu.“
„Jenže co chceš dělat? Nemáme přece sebemenší naději, že s tou hrstkou přeživších ubráníme náš hrad proti divokým, které doprovázejí nemrtví.“
Jon Sníh by to dokázal. A já musím taky, za každou cenu.
„Zítra bude poslední den, kdy budou moci po ledu přejít. Ráno vyjasní a slunce už je dost silné aby led během dne dostatečně rozpustilo. A já udělám všechno proto, aby se ani jeden z útočníků nemohl nikomu v našem světě ukázat svou ledovou krutost. Požádám o pomoc Terragara Greyjoye.“
Lannin výraz byl plný zděšení.
„Čeho chceš dosáhnout? Chceš, aby místo tvého těla zabili tvoji duši? Spojit se s těmi drancíři, kterým nejde o nic jiného než o vlastní prospěch. Jim se nesmí věřit! My jsme sice ztraceni, ale invazi jsme zabránili. Těch ohňů tam dole není zas až tak moc a ti, kteří nepřejdou na zítra, to už další den nedokážou. Harrion určitě přivede dost průzkumníků, aby všechny divoké či nemrtvé, kteří přejdou a přežijí, našli a zabili.“
„Nemohu. Jsem členem Noční hlídky, složil jsem přísahu. A Železné ostrovy jsou krom všeho také součástí Sedmi království. Je jejich povinností pomoci nám.“
„Povinností? Oni neznají to slovo. Copak jsi zapomněl, že si kdysi pro sebe chtěli zabrat celý sever a nechali tak jeho obyvatele nechráněné? Zapomněl jsi na průvod vesničanů z jihu, kteří tě přišli poprosit, abys pomstil jejich bratry, které Terragar cestou na sever vydrancoval? Vím, že Hlídka se do takových věcí nikdy nepletla a plést nebude, ale copak ti není divné, že celé věky drancovali jen západní břehy Sedmi království a najednou se objeví tady, tak daleko od domova a navíc těsně před příchodem zimy? A taky to jejich ztroskotání. Nepřijde ti to jako příliš velká náhoda?“
Aaron odvrátil pohled od lesa pod sebou a zadíval se směrem na jih, kde ze zamrzlých vod čněl stěžeň lodi Železných mužů.
Třeba to nebyla náhoda, ale osud.
Mlčky vykročil k poklopu schodiště, které vedlo dolů do obytných prostor Východní hlídky. Lanna se rychlým pohybem přemístila na padací dvířka, přesně v momentě, kdy je zvedal. V jejím obličeji se zrcadlilo naprosto stejné odhodlaní, jaké měla toho rána, když se dozvěděli o boji ve vesnici. Aaron se střídavě díval na ni a na své skřípnuté prsty.
„Ty jsi se zbláznil. Vždyť ti lidé mohou být ještě horší než divocí, nebo nemrtví,“ Lanna teď už křičela. „Copak jediný Železný muž slouží na Zdi?“
„Kdysi sloužili. Oni jsou v této válce na stejné straně jako my. Jejich loď uvězněnou v ledu taky napadlo několik divokých. Jejich kapitán bude muset pohřbít svého vlastního syna stejně jako já. Jediný rozdíl je v tom, že oni nestojí v cestě invazi a proto na ně po tom časně ranním masakru už nikdo nezaútočil. Oni nemohou být horší než Nargus.“
„Tím si nebuď tak jist. Pokud nám budou chtít pomoct, budou vyžadovat protislužbu. Dobře víš co od tebe budou chtít. Nezapomeň, že nejsi zavázán jenom svým bratrům, kteří s tebou slouží tady na Zdi, ale také svému rodu. Já vím že u ostatních členů Hlídky tomu tak není, ale u tebe ano!“
Snad to není žárlivost, co ji tak posedlo. Už jsem se rozhodl a mé rozhodnutí nemůže nic změnit. Lanno, doufám, že mi časem odpustíš.
„Nenechám naše děti zemřít pro krvelačnost těch, jimž tato zem nikdy právem nepatřila a patřit nebude. Nemohu je nechat projít. Až by nás porazili, mohli by otevřít bránu pod hradem a co když někde v lese čekají Jiní. Nebo co když odvedou naše děti.“
Lanna při zvuku těch ledových slov na místě ztuhla. Aaron opatrně odstrčil nohu své ženy z poklopu, zvedl ho a začal sestupovat po točitém schodišti. V uších mu zněl její křik, ale snažil se ho nevnímat.
„Tak zamkneme bránu, zahodíme klíč a strhneme na ni Zeď. A děti můžeš poslat pryč. Z tvých bratrů přežili přece ještě dva rytíři. Vím, že jako velitel tu musíš zůstat a bránit říši do posledního dechu, ale děti přece můžeš zachránit. Prosím tě, Aarone.“
Jenže kdo by je vychovával! Kdo by jim vyprávěl všechny ty příběhy, které musí znát! Příběhy, které nesmí být zapomenuty! I kdyny se v pořádku dostali až na Zimohrad, co když je tam nepřijmou, nebo co když tam už všechno důležité zapomněli? Obě ještě příliš malé. Zranitelné. A zneužitelné.
Velitel hardu kráčel bez zaváhání dál. V životě už několikrát musel jít proti své rodině. Proti té první, když jako čerstvě ženatý poprvé vstoupil na půdu Sedmi království. I proti své druhé rodině, protože byl jejím členem příliš krátkou dobu. Jenže v obou případech měl na své straně Lannu, která jeho úsudku plně důvěřovala a v jeho jednání ho vždy podpořila. Jí se dnes vzepřel poprvé v jejich společném životě.
Dohnala do dole pod schodištěm. Klekla si před něj na zem a začala úpěnlivě prosit.
„Aarone, prosím nedělej to. Dobře víš, co po tobě budou chtít. Jaký má cenu život několika dětí vedle života všech nevinných lidí v Sedmi královstvích. Už jednou jsi svým konáním válce v říši zabránil. Nezahazuj dnes své dřívější rozhodnutí.“
„Nech mne odejít!“ byla jediná jeho slova, na která se zmohl v momentě kdy ho chytila za nohu. Její nehty se mu zaryly do lýtka, ale on se jí škubnutím vytrhl. Z posledních zoufalých sil mu strhal opasek s Arakhem.
„Jestli to uděláš, zabiju se. Tvým osudem je možná bránit náš svět proti těm, kteří našeho světa.“
Aaron se zarazil. V hlavě se mu jasně rozezněla slova Volantiského obchodníka, která mu řekl v den, kdy si od něj Lannu koupil. Ta slova se mu vracela vždy, když za ní v noci chodil pro radu a ona po celý čas jejich rozhovor se jen dívala do ohně.
„Přijde ti drahá, můj pane? Jen na ni pohlédni! Je otrokyní, přesto nikdy neskloní hlavu, žádný bič ji nikdy nepřinutil křičet ani prosit. A víš proč, můj pane? Protože její předkové pochází ze samotné Ašaje. A všiml sis jejího lačného pohledu, můj pane? Ta tvou nabídku, stát se svobodnou odmítne. Nebo tě připraví spíš připraví o tvou vlastní svobodu.“
Jenže teď nebyl čas vzpomínat. Aaron vyběhl z brány a ani jednou se neohlédl. Věděl, jaký výraz by našel v její tváři, kdyby se otočil. Výhružkám, siným argumentům i prosbám dokáže vzdorovat. Nikoliv však nenávisti své ženy, kterou tolik miluje.
Časně ráno čekal Aaron před jižní branou Východní hlídky. Všichni jeho zbylí, bojeschopní bratři stáli nastoupeni v plné zbroji za ním. Bylo jich méně než prstů na rukou. Obloha byla bez jediného mráčku a slunce, které před chvílí vyšlo, už začalo rozpouštět led. Zatím sice nikoho nespatřili, ale hluk bubnů se již nesl nad krajinou.
Terragar Ukrutný, jak jej nazývali jeho muži, vjel na válečném oři mezi polorozbořené domy a jeho Železní muži ho pěšky následovali. Jeho pověst drancíře celého kamenného pobřeží ho předcházela až ke Zdi. Všichni členové Hlídky navíc dobře viděli, jak pod jeho velením muži z jeho posádky odrazili útok divokých. Strachu, který z těch lidí měla Lanna, se teď vůbec nedivil.
Naštěstí měli Železní muži před členy Hlídky respekt a osady v Daru nechávali na pokoji. V momentě kdy v Zálivu ledu spatřili na obzoru vrcholek Zdi, obvykle obrátili svou loď zpět. Tulení záliv však navštívila některá jejich loď vůbec poprvé. Snad právě proto najela při obratu na skálu a než ji muži z posádky stačili opravit a dostat zpět na volné moře, uvěznil je led. A tak tu členům Hlídky dělali po celou zimu tichou společnost.
Kapitán ztroskotané lodi měl hlavu skrytou pod přílbicí s ostny mořských ježků na jejím vrcholku. Oděn byl do svého brnění, které v ranním slunci svítilo nazelenalou barvou. Uprostřed hrudního plátu měl vyobrazen svůj rodový znak v podobě zlaté krakatice na černém poli. Stejný znak byl také na plachtách jeho lodi. Pod hrudním plátem měl několik vrstev koženého oblečení, které ho chránily proti vodě a zimě. Přes záda měl navíc přehozen plášť z ovčí kůže. V ruce třímal své dlouhé kopí. Jeho hrot si ráno namočil do jedu, což dokazoval nazelenalý odlesk hrotu. Válečné kladivo, které měl pověšeno na boku koně, nikdy nečistil. Celé bylo pokryto vrstvami zaschlé krve. Do svého náhrdelníku vplétal tento válečník pramínky vlasů mladých dívek, které při drancování zajal a pak je připravil o panenství těsně předtím, než jim podřízl krk.
Když se kůň svým pomalým krokem přibelhal až k veliteli, jezdec ho zadržel. Terragar Greyjoy přislíbil svou pomoc Hlídce pouze v pípadě, že si podmínky bude moci stanovit teprve ráno před bojem. Bez pozdravu promluvil svým nesmírně hlubokým hlasem.
„Chci, aby se tvůj mistr postaral o všechny mé zraněné a nemocné. O ty, kteří byli zraněni již dříve, i ty, kteří budou zraněni dnes.“
Aaron mlčky přikývl a pokynul mužům s nosítky, aby je zanechali na místě. Mnozí nemocní vůbec nebyli zraněni v boji. Jejich bezvládná těla pokrývaly omrzliny a sněť. Některým chyběly končetiny, ale bylo těžké odhadovat, zda jim byly useknuty v boji, zda je o ně připravil mráz.
Mistra Sallima čeká dnes v noci hodně práce, pomyslel si Aaron.
„Přivedl jsem, kromě svých synů, všechny bojeschopné muže. Chci ale, aby i tví muži bojovali s námi. Chci vám pomoci, ale nechci přijít o celou posádku.“
„K dispozici ti budu já a všichni muži, kteří budou dobrovolně chtít bojovat zde po tvém boku. Naše stanoviště, jak jistě víš je nahoře na Zdi a v pevnosti. Ženy, děti a starci jsou s luky přiopraveni na svých místech.“
Terragar přejel pohledem střílny. Pokračoval teprve tehdy, když spočítal připravené šípy v nich.
„Dobrá, taky budu potřebovat vaše zásoby na cestu. Už mnoho dní hladovíme a mí muži neumí lovit ryby pod ledem. Navíc předpokládám, že nechceš, aby ti sem do hradu přišlo nové procesí vesničanů bez obydlí.“
Greyjoy pronesl svá slova, jako by to byla vina vesničanů, že jen stěží před ním zachránili svůj život.
„Jak poroučíš.“
Aaron se otočil k pevnosti a zpozoroval Lannu stojící na jejím vrcholu. V očích měla vystrašený pohled plný očekávání. Dobře věděl, z čeho má největší strach. Když se pozdě v noci z ležení Železných mužů vrátil, našel dveře své cely zevnitř zamčené. Chtěl si s ní o všem promluvit, ale ona na jeho naléhání otevřít neodpověděla. Doufal proto, že mu alespoň dnes něco vzkáže. Její oči ani rty se však nehýbaly.
„Mám ještě jednu podmínku.“ Tentokrát byl jeho hlas ještě hlubší a hlasitější, aby ho slyšeli nejen muži, kteří byli venku se mnou, ale i ti kteří zůstali skryti hluboko uvnitř pevnosti a také ti, kteří hlídkovali na vrcholku Zdi.
„Až všechno skončí, chci abys strávil dnešní noc v mém stanu. Společnost ti bude dělat má dcera a ty jí uděláš dítě!“
Bohové. I Lanna, která se v Západozemí nenarodila předem věděla, co po něm bude kapitán požadovat.
Výraz tváře Aaronovy tváře byl najednou bílý jako čerstvý sníh. Terragar Greyjoy si toho všiml a rozesmál se.
„Ha, ha. Dobře jsem tě poznal Aarone Targaryene. Tvé vlasy tě prozradily. Těch, kteří je mají stejné jako ty, je v říši velmi málo. A přesto jeden jejich majitel sedí na Železném trůnu a vládne nám, i když jsme do Západozemí přišli dávno před ním. Pro tebe to bude maličkost, ale pro můj rod to bude v jeho očích znamenat znovunabytí vážnosti, která mu po pravdě náleží.“
„Teď mluvíš jako Frey.“
„Neznám žádného Freye!“ odsekl Terragar.
„To by ses o něj měl rychle začít zajímat, aby tvůj rod Gryjoyů nepotkal stejný osud jako rod Freyů.“
Kapitán zamrzlé lodi se jen usmál. Pozvedl zrak k vrcholku Zdi, zavřel oči na nechal sluneční paprsky, aby mu prohřály tvář.
„Cítím, že dnes bude velmi teplý den. Led roztaje, žádný z vašich nepřátel po něm už nepřejde a my, pokud dostatečně uvolníme z ledu naši loď, zdejší kraj zítra opustíme. Co tu po sobě zanecháme záleží na tobě, Targaryene.“
Aaron se ohlédl zpět. Lanna byla skloněna přes hradby a její obličej odrážel zděšení a bolest, kterou jí Greyjoyova slova způsobovala. Pak zmizela ve věži, aniž by svému muži poskytla sebemenší radu. Aaronovi nezbylo než znovu přikývnout.
Jezdec, spokojen s vyjednáváním, obrátil svého koně a opustil své raněné. Aaron, oba jeho rytíři a pětice dalších bratrů šli s ním.
Ve vesnici rozdělil Terragar své muže do jednotlivých polorozbořených domů, aby se skryli před zraky divokých a navodil tak v jejich myslích dojem snadného vítězství. Když se Aaron Targaryen naposledy ohlédl k severu, všichni zbylí obyvatelé hradu stáli na hradbách s připravenými luky.
Aaron držel Terragarova koně. Greyjoy stál o krok před ním a společně pozorovali příchod vůdce divokých. V čele svých věrných prošel dobytou vesnicí, ale na jejím konci ho zarazil pohled na někoho, kdo rozhodně nemohl být členem Hlídky a koho tady ani v nejmenším neočekával.
„Jsi překvapený, že mě vidíš, Nargusi?“ oslovil ho kapitán Železných mužů.
„Ustup mi z cesty. O tebe a tvé muže mi nejde, chci se jen vrátit domů. Ano, Západozemí bývalo kdysi i mým domovem.“
„Co mi nabídneš, když odejdu?“
Aarona Targaryena Greyjoyova nová vyjednávací taktika zaskočila, že se nezmohl na jediné slovo. Divoký dlouho mlčel a Terragar se mezi tím vyhoupl do sedla svého koně.
„Pár let života a rychlou smrt, až Pán zimy ovládne Sedm království.“
„I kdyby ovládl, ty už se to nikdy nedozvíš. Z hrobu totiž není na dění v říši moc dobrý výhled.“
Černé zuby se sevřely a divoký vydal pronikavý řev. Jeho zažloutlé oči sledovaly mohutnou postavu před sebou. Každý muž z Železných ostrovů byl alespoň o hlavu vyšší než ten nejvyšší z Nargusových nemrtvých. Terragar sám se na svém oři tyčil tak vysoko, že převyšoval i některé zničené domy. Před chvílí odhodil svůj plášť, aby mu v boji nepřekážel. O nohu měl opřeno válečné kladivo a přes ústa si přetáhl roušku.
Aaron se mezi tím obořil na Narguse. „Kdo je ten Pán zimy a jak to, že máš ve svých řadách i nemrtvé?“
„Spíš by ses měl zeptat, jak vypadal znak mého rodu, než ho tví předci téměř vyhubili.“
Velitel Východní hlídky už otevíral pusu, když v tom se jezdec v sedle rozhýbal. Nejbližšího nemrtvého trefil do hlavy lavičkou, kterou měl pověšenou u sedla. Její sklo se roztříštilo a kapky černé tekutiny přistály na všech nemrtvých kolem Narguse.
Pak se všechno odehrálo tak rychle, že Aaron Targarynen zcela zapomněl vše, co před ním náčelník divokých prohlásil. Z polorozbořených domků začaly létat další lahvičky s černou tekutinou, které se tříštily o těla divokých. Pak odněkud přilétla pochodeň a během okamžiku se celé náměstí proměnilo hořící peklo. Divocí začali utíkat zpět k řece a nemrtví v plamenech mizeli jeden za druhým. Jako poslední se z plamenů vypotácela hořící postava Narguse. Nohy měl tak popálené, že než došel k Terragarovi podlomila se mu kolena. Z posledních sil na Krakatici zařval.
„Dnes možná příchodu tmy zabráníš, ale nakonec můj pán stejně vyhraje. Tví synové a vnuci zažijí něco mnohem horšího než je obyčejná smrt.“
Velitel nájezdníků se nad těmi slovy jen pousmál.
„Můj vnuk bude jednou vládnout Sedmi království. A až ten čas nastane, dobude i tou ledovou zemi.“
Terragarovo kladivo se mihlo vzduchem a zabořilo se klečící postavě do hrudníků. Když se mu konečně podařilo svou zbraň z těla vyprostit, byla všechna krev na ní spečena.
Aaron se celý zbytek dne jsem úmyslně vyhýbal setkání s Lannou. Pomáhal Železným mužům přinášet jejich raněné do Věže. Bitva skončila už před hodinou, ale teprve před chvílí se od pobřeží vrátil zbytek námořníků. Ani vyčerpání po dlouhém boji a četná zranění a popáleniny v nich nepřemohla jejich vrozenou krvežíznivost. Všichni ti, kteří ještě dokázali stát na nohou, se ihned po masakru ve vesnici jali nepřátele pronásledovat.
Aaron se těsně před bránou hradu otočil. Z pohledu na bývalou vesnici, dnes vypálenou a posetou čerstvými těly, se mu zvedal žaludek. Praskající led se snažili přejít poslední z Nargusových mužů, ale ty, které zrádné moře nepohltilo, doráželi Terragarovi muži u břehu.
Ve Stínové věži však na Aarona Targaryena čekal milejší pohled. Když se mu kolem krku začaly vrhat jeho děti. Rozradostněn nad zachráněnými životy se jich nemohl nabažit. Pro slzy v očích dokonce ani nedokázal vnímat které děti jsou jeho vlastní a které ne. Když je všechny nejméně dvakrát objal, odešel jsem se umýt a převléknout. Zpozoroval při tom, že některé ze starších dětí pomáhaly raněným obvazovat jejich rány utržené v boji a ostatní se staraly o to, aby po těžkém dni měli všichni co vzít do úst. Aaron při tom pohledu cítil, jak ho ovládá pýcha.
Dokázal jsem to. Přesně tak, jako by to nedokázal ani Jon.
Dříve než měl Aaron odejít vykonat svůj slib, chtěl ještě požádat svou ženu o odpuštění. Byl přesvědčen, že se mu ho nakonec dostane. Vždyť teď, po Nargusově smrti a s příchodem jara, budeme Zeď na dlouhou dobu zase klidným a bezpečným místem. Hledal ji v jejich cele, mezi raněnými i v kuchyni, než mu někdo prozradil, že dosud neopustila své místo na vrcholku jedné z věží. Když se Aaron vydal za ní, staré schody mu pod nohama smutně zpívali.
Nahoře otevřel poklop a rozhlížel se po své ženě. Kousek od okraje věže směrem k moři leželo na zemi její bezvládné tělo. Z podříznutého krku jí dosud vytékal pramínek krve. V ruce měla jeho Arakh, který mu včera vzala. Na jeho ostří byla zaschlá krev podobně jako na Terragarově kladivu. O kousek dál ležel Aaronův starý luk a prázdný toulec na šípy. I přesto, že se ním nesouhlasila, bojovala za jeho věc a jeho rozhodnutí až do poslední chvíle, než si sama vzala život. Lord velitel východní hlídky padl na kolena a z očí mu vytryskly potoky slz.
Bohové prosím vás, řekněte mi proč to udělala.
Aaron Targaryen tiše vešel do stanu osvětlovaném několika pochodněmi. Mladá dívka seděla na lůžku a už na něj čekala. Byla by nejspíš velmi pohledná, kdyby v posledních týdnech tolik nehladověla. Její vlasy byly tmavší než havraní peří a pokožka byla zahnědlá častým pobytem na slunci. Obojí však bylo nemyté a mastné. Její zelené oči se leskly zaujetím nad hrou s kostkami, kterou hrála sama se sebou.
Proboha vždyť je to ještě dítě, pomyslel si Aaron.
Od chvíle, kdy našel mrtvolu své ženy, nedokázal myslet na nic jiného, než na Lannu a na jejich děti. Celou cestu do ležení Železných mužů myslel na léto. Na to nejkratší a nejkrásnější, které zažili spolu s Lannou ve Volantisu a na to, které přijde a bude nejtěžší a nejstudenější v jeho životě. A možná taky poslední.
Pohled na mladou dceru Terragara Greyjoye mu proud jeho myšlenek na nějakou dobu přerušil. Když si ho všimla, hry zanechala a mlčky se začala připravovat. Její tiché chování si jeho pozornost dlouho neudrželo a Aaron znovu přestal vnímat co se kolem něj děje a myslel znovu jen na svou ženu.
Když se svlékal, vzpomínal si na šaty z myrské krajky, které jí koupil jako první dar na uvítanou ve svém domě a když uléhal na tvrdé lůžko, vzpomínka na společné noci strávené v houpací síti na cestě přes úzké moře. Tyto vzpomínky mu na chvíli vykouzlily úsměv na tváři. Ponořil se do nich natolik, že vůbec nevnímal co se ním v Terragarově stanu děje.
Najednou ležel na posteli a Terragarova dcera na něm obkročmo seděla a přirážela. Byla nemotorná, ale bylo to spíše nechutí, než tím, že by to nedělala poprvé. V tu chvíli přestal vzpomínat a se slzami v očích jen otupěle a strnule ležel. Díval se na mladé, šlachovité tělo, které ho však ani v nejmenším nevzrušovalo. Byl vděčný za každou vzpomínku na chvíle strávené s Lannu, neboť jen díky nim neselhal a splnil tak Terragarovu podmínku. Ke konci mu však hlavu znovu naplnily pochyby a Aaron si uvědomil, že nezná zvyky Volantisu ani Ašaje natolik, aby si mohl být jist, zda v nich věrnost životního partnera není ceněna víc než vlastní život.
Třeba právě proto si ho Lanna vzala, pomyslel si v momentě, kdy jeho sémě naplnilo lůno děvčete.
Když vše skončilo, dívka se rychle opláchla a odešla. Aaron zůstal ve stanu sám se svým unaveným mužstvím a se svým smutkem. Než usnul myslel stokráte proklel svou hrdost s níž kdysi přijímal úkol strážit země lidí.
Někdo by měl strážit Strážce, pomyslel si. Zabraňovat jim v pošetilostech, jako je ta, kterou jsem dnes udělal já. Nebo by možná měli zůstávat členové Hlídky svobodní, tak jako tomu bývalo před Jonem.
Vysílení z boje ho brzy zmohlo a Aaron ve stanu usnul.
Ráno probudil Aarona pach spáleného masa. Venku bylo ještě šero a Železní muži právě přinášeli do tábora nosítky s raněnými druhy. Aaron si uvědomil, že se Terragarovy dcery chce zeptat na jméno. Jednak její a na jméno, které chce dát svému dítěti. Rozhlédl se po táboře, ale nikde ji neviděl. Většina posádky už seděla ve člunech a čekala na odražení od břehu. Každý zdravý člen posádky měl v permanenci minimálně dva alespoň lehce raněné a nejednou spatřil bolestí sténající muže, nesoucí ve svých popálených rukách nosítka. Aarona překvapilo, když zjistil, se těmto lidem obdivuje. Ani jeho jméno, ani jeho postavení velitele Východní hlídky mu nikdy nezajistilo takovou oddanost u ostatních bratrů, jakou prokazovali Terragaru Greyjoyovi muži a ženy jeho posádky. Přistoupil k mladému muži a sklonil se nad raněným, kterého právě ošetřoval. Oba si byli podobní jako bratři.
„Musíš ty obvazy měnit za čisté každý den, jinak rána začne hnisat.“
Když promluvil, výraz toho člověka mu připomněl tváře divokých při dobývání pevnosti. Ten člověk měl výraz, jako by ho chtěl zabít. Byl jsem připraven na cokoliv, je ne na slzy, které muži vyhrkly do očí. Hned poté svou tvář skryl.
„Mé jméno je Albathor Harlaw,“ mluvil roztřeseným hlasem, takže mu bylo sotva rozumět. „Toto je můj bratr. Umírá. Já… ji miluji, z celého srdce. Vím, že vy za to vlastně nemůžete a chtěl bych vám říct, že ani já nejsem bez viny.“
S těmito slovy odběhl na kraj tábora, kde prohodil pár slov s jedním ze svých druhů. Společně pak odnesli nosítka s raněným bratrem ke člunům, kde k nohám raněného přivázali velký balvan. Aaron se rozhodl, že raději ihned lidské ležení opustí. Když už byl venku z tábora potkal ještě Terragara Greyjoye nesoucího v náručí mrtvého starce. Podle zvyků Železných mužů ho nejspíše chtěl pohřbít v moři.
„Slibuji, že se všichni lidé v Sedmi královstvích dozví, jak jste nám včera pomohli Noční hlídka bude na věky vaším dlužníkem.“
Terragar se na chvíli zastavil a věnoval Aaronovi nejširší úsměv jakého byl schopen. Neřekl však ani slovo.
Cestou do své hradu Aaron poprvé od smrti své ženy pocítil touhu žít dál. Přestal tolik vzpomínat na Lannu a raději se soustředil na úkoly, které bude třeba v nejbližší době vykonat.
Bude třeba napsat spoustu dopisů a rozeslat havrany. Do Černého hradu lordu veliteli, aby se dozvěděl o divokých a nemrtvých a o potřebě mužů pro Východní hlídku. Také budu muset, o těch nepříjemných událostech a o novém nebezpečí, spravit svého bratra v Králově přístavišti a požádat ho o čerstvé muže. Další havrani poletí do Zimohradu a do ostatních hradů severu. Jejich páni budou moci svým poddaným nabídnou půdu a živobytí, která se tu v Daru uvolnila. Večer pak přestěhuji svou postel do cely k dětem, abych jim před spaním mohl vyprávět příběhy o princi Aemonu dračím rytíři, o Daenerys a Jonovi a o jejich dracích a činech.
Pak, až se oteplí, pojedu s průzkumníky prozkoumat Začarovaný hvozd. Třeba se nám podaří zjistit, jak se divokým povedlo ovládat nemrtvé. A majordomy čeká spousta práce s odstraňováním nejhorších následků bojů ve vesnici.
Když Aaron konečně dorazil k hradu, brána byla otevřená. Už nebylo před kým se uvnitř schovávat. Nargus byl mrtev, divocí zahnáni zpět za Zeď a Terragar Greyjoy odvedl své lidi a touhle dobou se již jistě chystá vyplout.
V pevnůstce bylo ticho. Všichni znaveni bojem uplynulých dvou dní budou vyspávat nejspíše do oběda. Až kolem poledne vstanou, pohřbí své nejbližší a jejich život se zase velmi pomalu vrátí zpět do vyježděných kolejí. Aaron se rozhodl, že je ještě nechá spát. Vystoupal až na vrchol Zdi a zahleděl se na moře. Vpodvečer led definitivně roztál a mrtvá těla klesla na dno. V dáli na jihu uviděl několik provizorních člunů přirážejících k lodi. Na palubě vládl čilý ruch. Přes jeden bok lodi se z člunů nakládali zásoby na další plavbu, přes druhý se do moře pohřbívali mrtví a těžce ranění.
Aaron Targaryen počkal, až definitivně odplují. Pak sešel se Zdi do hradu a namířil si to rovnou do cely svých dětí, aby polibkem probudil a připravil na nejtěžší den jejich dosavadního života, ve kterém společně pohřbí svou matku.
Všechny děti, jeho i cizí, ležely ve svých postelích. Jejich oči byly vytřeštěné hrůzou, jejich malá těla byla nahá, pokrytá podlitinami a četnými řeznými ranami. Jejich krky byly podřezány. Aaronově nejmilejší šestileté dceři chyběl na hlavě dlouhý pramen vlasů. Ležela s nohama roztaženýma a všude mezi nima měla zaschlou krev. Teprve teď si její otec uvědomil, že nepříjemný pocit, který ho přepadl při ranním setkání s Terragarem Greyjoyem, nebyl kvůli jeho ledovému úsměvu, ale kvůli jeho náhrdelníku. Najednou ho viděl před sebou. Šňůrku s pramínky vlasů, mezi kterými se obzvláště vyjímal ten nový, stříbrný.
Tak svůj první pokus z After Song of Ice and Fire "Aaron" jsem vám zveřejnil výše. Tam mi taky za ni můžete sypat popel na hlavu.