Nejsmutnější kniha
Když jsem jako malý chlapec četl Knihu džunglí, v níž Mauglí opouští své přátele, málem jsem brečel. Když jsem četl Růži pro Algernon bylo mi hodně smutno. Smutno mi je také u Martinových povídek, Zlomeného šípu atd. U čeho je smutno vám?
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Vždyť víšVždyť víš
že mráz přichází s podzimem
když velké lásky vadnou
když duše spěchá za dýmem
a písně se rodí v hlíně
že někdo umírá a jiný žije
a popel
a pláč
a melodie
pro roztrhané hedvábí pleti
už neplač
vždyť víš že ti neuletí
Není to o tobě a není to o mně
To jen on
na zlomené fresce v mrtvém domě
tvé jméno šeptá do ticha
vždyť víš
že když smutné větry vanou
i růže usychá
(nepřipadá vám nepraktické diskutovat o "nejdepresivnější" a "nejsmutnější" knížce odděleně? Mám dojem, že se tříští docela zajímavá diskuze)
já jsem si vzpomněla na jednu strašnou knihu. Normálně u knížek příliš nebrečím, alespoň od té doby, co jsem dospělá :-) A ani u téhle jsem nebrečela. U té jsem totiž hystericky štkala, vzlykala a díky bohu, že jsem byla sama doma.Jmenuje se Pevné pouto (Alice Seboldová) a navzdory svému názvu to fakt není žádná červená knihovna. Od někoho jsem ji tehdy (před rokem?) dostala a chtěla jsem se s ní (v domnění, že to je červená knihovna) zdvořile rozloučit. Ale z úcty ke knihám jsem ji alespoň otevřela. Jde o příběh, který vypráví čtrnáctiletá Susan. První kapitola začíná slovy "Když jsem byla 6. prosince 1973 zavražděna, bylo mi čtrnáct let.." a je tom, jak Susan vyláká starý soused ven, znásilní ji a podřeže. To všechno je popsané velmi naturalisticky.Od té chvíle je Susan mrtvá a může jen nečinně sledovat, jak se její do té doby dokonalá středostavovská americká rodina, kde táta měl rád mámu, dvě dcery a syna, totálně hroutí. Otec se stane posedlým snahou najít viníka a takřka obsesivně pronásleduje souseda, kterého (právem) podezírá. Zdatně mu v tom sekunduje Susanina mladší sestra, která nedokáže unést tu bezmoc, je agresivní, propadá ve škole. Matka si ze zoufalství začne s detektivem, který Susaninu smrt vyšetřuje a potom zbaběle uteče od rodiny. Malý bráška se ocitne bez mámy, s paranoidním otcem a sestrou, která nezvládá.Susan to "z nebe" glosuje, má pro každého pochopení, ale ví, že nikomu nemůže pomoct. Kniha je zoufale depresivní, protože je tak věrohodná. Takhle nějak to asi v rodině, kterou zasáhne taková strašná rána, vypadá.Děsivé jsou pasáže, kdy všichni vzpomínají na doby, kdy to bylo všechno normální a fungovalo to.Známky zlepšení a uzdravení se objevují pouze v náznacích a až "po letech". Matka se vrátí, až když otec dostane infarkt, sestra ji vypátrá a přinutí k návratu. Syn ji prakticky nepoznává, dcera jí nemůže odpustit, že je jako děti opustila. Trochu si porozumí jen s manželem, když spolu mluví v nemocnici ("Nevím, jak jsi to dokázal." "Musel jsem. Co jsem mohl dělat?" "Utéct. Začít znova. Jako já." A fungovalo to?" Ne, ta bolest šla vždycky se mnou.")Nepatrné smíření je až v úplném závěru, kdy Susanina mladší sestra zavolá na svou dceru, kterou pojmenovala Susie. A Susan-duch to komentuje slovy: A konečně mě má sestra uložila tam, kam patřím - do vzpomínek. V úplném závěru vidí Susan ženu, která najde její dívčí náramek s přívěsky (je to žena správce skládky, kam v ledničce svrhnul vrah Susanino tělo) a ta žena říká manželovi: Ta holčička, které patřil tenhle náramek, už je určitě dospělá, vdaná, možná má i děti. A Susan říká: Skoro. Ne tak docela.Těžko se přenáší do těch pár slov ta hluboká bezmoc, deprese a duševní rozklad, který vane z téhle knížky. Jaká to musí být hrůza, když se čtrnáct let pipláte s dítětem a někdo vám ho takhle zákeřně zavraždí. A jak někdo, kdo je pro někoho jako jednorázový zubní kartáček (použít a zahodit), je pro jiného ten nejdůležitější člověk na světě. Teď jsem někde četla, že tu knížku chce zfilmovat Peter Jackson, ale já se na to dívat asi nebudu. Bojím se, že se z toho stane nějaká prvoplánová duchařina.
Kdo by to byl řekl, že zdánlivě bezvýznamná událost bude působivější a smutnější než ostatní, důležitější události knihy? Ale údajně to byl i autorův záměr.
Je pozoruhodné, kolik krutosti a rafinovanosti se v lidské bytosti najde, když jde o vztek a o pomstu. Odpuštění? Pendrek! Jen je hezky smažit na pomalém ohni.Velebný sere z Těžkovic a Hlavovic! Víš přeci, že poezie pocházející z míst na jih od Šíje nepatří mezi můj šálek krve, tím méně pak báseň od nějakého Baratheona. Copak může lovná zvěř napsat něco dobrého? Kdepak. Vedoucí postavení v kultuře, umění a politice vždy měli lovci, tj. my zlovlci. To nelze popřít.
Pokud tě nikdo necituje, ocituj se sám - toho je velké a dobré moudro, jež platí v mnoha sférách lidských (i nelidských) činností. :-)Ještě bych rád zmínil knihy, které vyvolají těžkou melancholii, splín, a to ani nemusejí být smutné. Jen po nich zůstane takový zvláštní pocit; vznese se do vzduchu po zaklapnutí poslední stránky, usadí se vám na hlavě a nechtějí pryč. Takový dojem jsem měl například z konce Lásky za časů cholery, ačkoliv kniha končila v zásadě (z faktografického hlediska) příjemně.
No tak podobné konce mě opravdu neteší.Nemám rád když autor celou dobu z hrdinů dělá neporazitelné bohy a aby vše nevyznělo jako happyend tak někoho z nich jen tak pro jistotu a formu sejme,neumožní nebo zničí něčí vztah nebo jen tak najednou vabalí zničující události...
Zato hodně smutno mi bylo asi tak v polovině, při vědomí, co mne ještě čeká, když je to povinná četba.
(Sapek se mi zrovna líbí moc :-)
Never mind.
Zlí jazykové kdysi na Draconu navíc tvrdili, že další díl hodí vždycky, když mu dojdou peníze na chlast a už v té době tvrdili, že ty knihy budou čím dál delší kvůli honorářům, poukazujíce na rozdávání podpisů za panáka :-). Ten pohled byla také jedna z těch pro mne smutných pasáží literatury. Soudit to nehodlám. Pro mne zůstanou hlavní povídky, to jsou skvělá díla a jestli má tu touhu, tak ať má za každé jejich písmeno flašku a ve zdraví ji užije...
"Povinná četba" míním s ohledem na fantasy komunitu u nás. Bez Sapkowského ani ránu. V devadesátých letech to bylo možná ještě výraznější - teď už Sapkománie trochu upadla. Flanker i Alnag to vyjádřili dobře; jeho povídky jsou daleko lepší, komponovat román neumí, a na delší ploše také vynikne, že vlastně ani neumí tak dobře psát, jak se zdá z těch povídek. "Hrátky s formou" už byl vysloveně trapas, ten Grál finální katastrofa. A je pravda, že na počátku sága vzbuzovala dojem, že to bude snad i příjemné čtení; nicméně má drsně zhoršující se tendenci. Řekl bych, že v oboru fantasy to byla jedna z nejmizernějších věcí, co jsem kdy četl. A vydržel jsem to jen proto, abych nemohl být napaden, že jsem to nedočetl do konce. Ovšem další mistrovy věci už s díky odkládám, jen na nich vidím nadepsané jeho jméno.
To jen tak na okraj k té vaší debatě o Sapkovi.
Draci Zimní noci - smrt svobodného pána Ostromeče
Draci letního žáru - smrt Tanise
Draci letního žáru - návrat Raista domů
Válka duší - smrt... no uvidíte
Válka duší - odhalení...no uvidíteCo si tak pamatuji, určitě i v jiných scénách mě dojímají scény. Teď si ale nemůžu vzpomenout na jméno knihy a ani na detaily. Ale já jsme citlivka ;-)Rozhodně si Argonante, stejně jako ty, povinnou četbu bez Zaklínače dovedu představit, zatímco povídky jdou, romány jsou příšerné. Narrentum jsem se neodhodlal koupit.Jako povinnou četbu české fantasy bych zvolil Stín modrého býka, nebo jak se to jmenovalo.
Argumentovat tím,že je to povinné abys někam "zapadl" mi přijde dětinské.
Ale dost bylo sapka!