Poezie
Podzim jsem zamlada nikdy neměl moc rád, právě kvůli těm břečkám, ale v posledních letech mě nějak chytnul za srdce. Má v sobě velkou vnitřní krásu, jako vznešený smutek bez hořkosti. Slovy Františka Halase:
"Nafintěné jaro brčálový čase
nafoukané jaro fantidlo
po fialky marně kde co namáhá se
nespolknu to vnadidlo
Nechci ani slyšet povídání listí
a nechci pít čím krmíš pupeny
jenom ten můj podzim jenom ten mi zjistí
jak je knotek touhy stažený"
O zimě mám trochu jinou představu - musí být zataženo a chumelit tak hustě, že není vidět na deset kroků. To má potom tu pravou severskou poetiku. A teď mě omluvte, jdu odhrabávat sníh před garáží. :D
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Když už podzim a poezie, pak Veraine a jeho Podzimní píseň žije! :wink:
Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.
Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.
I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem tam
jak byl bych sám
suchým listem.
Vždyť víš
Vždyť víš
že mráz přichází s podzimem
když velké lásky vadnou
když duše spěchá za dýmem
a písně se rodí v hlíně
že někdo umírá a jiný žije
a popel
a pláč
a melodie
pro roztrhané hedvábí pleti
už neplač
vždyť víš že ti neuletí
Není to o tobě a není to o mně
To jen on
na zlomené fresce v mrtvém domě
tvé jméno šeptá do ticha
vždyť víš
že když smutné větry vanou
i růže usychá
Autor?
Ano. :wink:
Tak vida. Od ladovské zimy směrem k poetičnu.
A tuhle znáte?
Chvíle
Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.
Je chvíle, která půlí krajinu.
Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
Bylo slyšet, jak tam dycha
ale třicet vteřin ticha,
to je tak,
když se vam kamarad
navali.
(zpátky k Nohavicovi)
Back to Earth.
Od vznešeného k lidskému. :)
Jen takové pokusy...
Letní podvečer
Konkubíno snů
na lůžku z kopretin,
neříkej,
že světlo život bere
a dává jenom stín
Není ostře nachová,
barva tvojí tváře -
to si jen slunce
namáčí jazyk
do krvavého kalamáře.
Zatímco ty spíš.
Zimní podvečer
Jsi teplá na pohled
a chladná na omak
to už si nevzpomínáš
jak jsme chodili
do sněhu trhat vlčí mák
a na procházky
do mrazivé
zahrady lásky
Otevři brány světla
a zimních pavučin
a dovol slunci
ať ti vdechne
život
v klín.
Jestli tě to napadlo právě teď, tak ti říkám, že ses minul výběrem povolání. :twisted: 8)
A co takhle dát si...
Polévka
Viděl jsem slavného muže jíst polévku.
Vážně, nabíral tučný vývar
Lžicí a jedl.
Toho dne bylo jeho jméno v novinách
Vypíchnuté velkými černými titulky
A mluvilo o něm tisíce lidí.
Když jsem ho viděl,
Seděl s hlavou skloněnou nad talíř
A srkal polévku lžicí.
Jedna proletářská...
Studie k problému poezie
Denis Diderot napsal: Krásno je jen pravda povýšená na vznešenost díky okolnostem možným, ale vzácným a neobvyklým.
Na stanici Novolazarevskaja
v Antarktidě
chirurg Leonid Rogozov,
sedmadvacetiletý,
musel sám sobě
odoperovat apendix.
Tomáš Akvínský napsal: Málo věcí je hodnějších našeho zájmu než krása přírody, neboť v ní poznáváme plány světa.
Sestavili mu všechny lampy,
vydezinfikovali místnost.
Pracoval se zrcadlem,
na obyčejném stole.
První řez vedl pevnou rukou.
Søren Kierkegaard napsal: Věci jsou proto krásné, že oči, které uchvacují, jsou smrtelné. Krása je život zintenzivnělý až ke své mezi prožitkem smrti.
Později
byla jeho tvář zborcena potem
a chvílemi přestával pracovat a zavíral oči.
Krása nebyla nikdy úplnou jednoduchostí, ale zjednodušenou složitostí, napsal J.M. Guyau.
Dával pokyny meteorologu a šoférovi,
kteří mu asistovali,
klidným hlasem.
A nebude se mu to krásno jevit jako nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako nějaká řeč nebo nějaké vědění ani něco, co by bylo na něčem druhém, na příklad na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž to bude něco, co je věčně samo o sobě a se sebou a jednotné, napsal Platon.
Když ukončil výkon,
meteorolog a šofér zašili ránu
ve dvou vrstvách.
Když člověk začíná o kráse přemýšlet, přestává ji vnímat, řekl Jean Jacques Rousseau.
Operace trvala dvě hodiny.
K ránu Rogozov usnul.
Soudím, že jsme stvořeni k tomu, abychom v leže na zádech pozorovali krásu hvězd, řekl Gustav Flaubert.
Za několik dní se rána
po malé revizi zahojila
a Rogozov mohl vstát.
Bylo tenkrát sedmadvacet pod nulou
a led skřípal od obzoru
k obzoru.
Ano, i pozorovat krásu hvězd.
Jenom
nevěřím na očištění a nanebevstoupení
nevěřím na vykoupení,
nevěřím na rozepínání knoflíku na duši,
nevěřím na samoobsluhu a samospasitelnost poezie,
nevěřím na nekvar,
nevěřím na spokojenost,
nevěřím na jakýkoli konec a začátek,
věřím na oči a ruce
a pot
a zaťaté zuby
Leonida Rogozova.
... a jedna od nás z Ústavu.:x
Bílé ruce
Tuto dámu s bílýma rukama přivedli letos podruhé do
západního křídla druhého poschodí proslulého
sanatoria.
Její manžel je výrobcem říms v jednom městě v Iowě a ona
často přednášela o viktoriánských básnících
v tamějším literárním klubu.
Včera si umyla sedmačtyřicetkrát ruce za bdělého stavu
a ve spánku naříkala, neustále se pokoušejíc
odstranit pomyslné flekance špíny ze svých rukou.
Nyní primář opírá zahnutý ukazovák o svou bradu.
Napadlo mě to v noci. Poezie mě vždycky napadá v noci před usnutím (pokud jdu spát), to je to zdaleka nejplodnější období dne. :)
Snad se časem i ostatní podělí o své oblíbené kousky, popřípadě vlastní tvorbu. :)
Tak já spíš o ty oblíbené kousky.
Raději se realizuji v próze, má přece jen sevřenější charakter.
Zajisté.
Nicméně próza vždycky potřebuje alespoň trochu snahy a práce, řemeslnou zručnost při opracovávání vlastních nápadů.
V poezii mnohdy stačí ten nápad, vychrlit ho na papír a v několika okamžicích je hotovo... :)
Ano, vím. Obvykle stačí 15 minut.
Netušíš náhodou, odkud pochází citát ze záhlaví tohoto topicu? :?:
Víš? Takže nějaké zkušenosti přeci jen máš? Nejsi až tak nedotčený, starý poeticky nekreativní mládenec, jak ses snažil působit? Pochlub se! :)
Odkud pochází ten citát, to netuším. Měl jsem za to, že pochází od tebe... :!:
Mě nevyprovokuješ. 8)
Můj volný verš by mohl slabším jedincům vyrazit dech. :wink:
Ale kdeže! To Allen Ginsberg při své Improvizaci v Pekingu. Beat on. Beat generation.
Kam jsem jen dal tu lopatu?
Nebudu na tebe naléhat, sere!
Aha, vždyť se o ni opírám. 8)
Nicméně pár vyražených dechů by nebyl od věci. Toto fórum teče poslední dobou v přespříliš klidném a lenivém rytmu, jako Dunaj rozvalující se v meandrech... je třeba šokovat! :)
Cože, takže ty nejsi Allen Ginsberg? Já věřil, že jsi zfalšoval svou vlastní smrt a nyní vystupuješ pod falešnou identitou na internetových fórech... zlovlčí rozvědce ovšem neunikneš! :P
Itálie
Vzpomínky
Chuť bledých oliv
je to tvá kůže?
A šeříky
mrtvé chryzantémy
mezi kameny růže
(Pach slávy a rozkladu)
Ne,
ty zlaté marše
pod alpským vonným stínem
ty ti za vinu nekladu
To spíš
ty mramorové rty v zahradě
rty přátel a milenců
Tam smí
jen ona a on --
"Spanilá dívko,
lámou se tvé údy
jak bílý chléb."
Z nich prýští Rubicon.
Hm. Zajímavé. A o čem to vlastně je? :)
Může překlad psát? Jedině snad ten nade dveřmi. :twisted:
Ale ano, poznávám ta slova... neříkala to Sansa, těsně poté, co usedla na Železný trůn? :P
Nepojídali jste tu nějaký zelený koláčky? :-))
Nééé, my nejsme přes bažinářky. :D
ANOTHER RIDE
Just a little bit of lies,
just a little bit of charm,
to get what I want.
I really mean no harm,
just try to gain what I
need and should've earned before.
I know I sink into marsh,
of spinning words and adrenaline rush.
I sold my honor, put trust on stake,
to steal long wasted time,
to cover up my faults,
to appear likable,
to avoid deathly strikes,
to feel I've got some power of mine.
I do not feel remorse anymore,
until I look into your pained eyes
and I'd be rather for well deserved wrath,
instead of your grief and bleeding, yet opening up heart.
I feel I should leave you alone,
for I can't make up for this slight.
Only time soothes your aching, closes that gap between us.
But then I cut you again with my shameless dirty lies.
Straight face,
boiling blood,
acting is quite a fun,
success a boost for my pride.
Just don't get caught!
Just don't get caught!
I'd bid you farewell, say:
"Get away, save yourself. There's no helping me.",
but that roller-coaster without end takes me
for another ride.
And though I know I may crush down hard,
a chance of flying seems worthy enough to try
(and quite often actually is)
and so I play, I play high again,
again, again, again...
...just a little bit of lies,
just a little bit of charm,
to get what I want.
I really mean no harm,
just try to gain what I
need and should've earned before.
CLOCKWORK OF MY SELF
Behind crystal mind
resides empty heart
a vast frozen realm
dry whispers within.
I look onto world,
as it boils around,
passion without reason,
generous in its burst.
And this perplexing irrationality,
so often misplaced effort,
though silly and ignorant from my point of view,
attracts me beyond doubt.
I claim to be curious,
opportunistic in assimilation.
But as I walk among them,
cold pretense of sincere agitation,
I devour every tingling glimpse
like bottomless black hole.
I don't love nor hate,
there is no honest care.
Just knowing without understanding.
I drink from this well
to escape numbing mildness.
Now I know I am starved,
for what I contempt.
I've got precise clarity,
sense for efficiency and mimicry,
purposeless, collapsing in its hollowness,
this clockwork of my self.
I'll disintegrate once
and I fear it not,
the only sensation unsustainable hunger.
IN THE CORNER OF MY EYE
Do not leave me in dark,
silence deafening.
Please, give me at least spark
to keep secure things.
Do not leave me alone
in this empty cell
(for I won't be).
Leave here at least guards,
so terror stays at bay.
I'm not afraid of shadows,
but what lurks in.
Swarming darkness,
familiar steps,
echo without former sound,
a movement in the corner of my eye.
I shudder at crawling touch on my skin,
when no one is near.
Second thoughts,
a contradiction,
foul urges beneath allowed feelings,
a voice I know too well
and alone only hear.
Bars of cage are quickly breaking,
a gleeful laugh at my anguished shriek.
I'm gripped in choking embrace.
I push outward, the other inward.
Or is it other way?
Web of cracks appears in mirror,
on floor lie splinters of mask.
Who was the one wearing it?
Consumed by whirlwind maddening
I beg you last time for ray merciful
to find strength and regain dominance,
because you wish even less than I to see taking over
the other - the other me.
BETWEEN SKY AND PITS
Nothing is set in stone
and I dream of blood.
No more do I have home,
just places, where I lied
for a while.
Wandering between sky and pits
I stammer looking for an aim.
But do I have any arrows?
Do I have any bow?
Few rocks in pocket would do,
tough I would whine about getting stuck low.
Blind, with nothing to contribute,
barren, that's my fear.
And so I stammer between sky and pits,
seeking an inspiring thrill.