Vlastně to nebyla tolik jeho vina, nutno říct, že byl některejma lidma ve třídě poněkud šikanovanej a chtěl bejt tudíž něčím zajímavej. Ač jsem se toho nikdy aktivně neúčastnil a snažil se s nim aspoň trochu kamarádit, tak málokdy jksem dokázal něco udělat proti tomu.
Myslím, že těch smutných okamžiků z filmů je spousta - třeba jak se lady Amaltea zase změní v jednorožce. Člověk si ani na všechny nevzpomene, ale když ho tu někdo řekne, tak se mu neomylně vybaví :-)
Ja mam rada Jakubiskove rozpravky hlavne kvoli atmosfere - Perinbaba, Pehavy Max a strasidla. Potom napr Popolvar, Mahuliena zlata panna, Plavcik a Vratko. A Posledny jednorozec.
Nejsmutnější filmový zážitek dětství, to bude těžké, těch mám několik - Lví král, Bambi a u části, kdy Dumbova máma ho houpe na chobotu, když je zavřená, bulim doteď :D. Ale nejsmutnější knižní zážitek dětství si pamatuji naprosto přesně - šlo o knihu Cestopis s jezevčíkem a řvala jsem jak blázen (nebudu prozrazovat, co se stalo, kdybyste si to někdo chtěl přečíst, ale je to dost jasné...).
Strašně smutný je jeden japonský film, na jehož jméno si nevzpomenu. Bylo to o klukovi, který je smrtelně nemocný a jeho táta shání peníze, aby mohli jet do Austrálie za mámou, která od nich před lety odešla. Možná jsem to nepopsal úplně správně. Viděl jsem to jednou a je to už dobrejch dvacet dva let nejméně. Nicméně se mi to úplně zarylo do srdce.Taky mi jako dítěti přišla strašně smutná scéna ve filmu Moje první láska, kdy umírá Thomas. No a hodně smutný mi přišel film Hačiko. Možná to bylo trochu prvoplánovité, nicméně dojemné...
posledný mohykán je mega dojímavý film. tam mi stačí spomenúť si na to, obeta v indiánskom tábore, prvý súboj, druhý súboj a potom smutná reč otca. uf, uf.
Chmur: Tygra a draka jsem neviděla (typově z těchto filmů znám asi jen Klan létajících dýk), stejně tak Ledovou bouři a dokonce i Posledního Mohykána (vím, jsem barbar :D) Animáky mě vezmou, jen když jde o zvířata. Třeba u Lvího krále jsem brečela když Simba vyhnal Kovua. To bylo škaredé :D. Ale ten Spirit... to fakt doporučuju. Není to disneyovský animák, zvířata tam nemluví (teda... až na Spirita, který je jakože vypravěč - ale nevidíte koňa, jak mele hubou a mluví, to ne). A je to všecko dost reálné. Prostě by to šlo natočit úplně stejně, akorát s reálnými koňmi, ale to by asi byl už horor nebo nevím :D. Růže pro Algernon mi přišla smutná jen knižní verze. Jak tam sedí v tom svém oblíbeném bufetu (či co to je) a dívá se, jak se posmívají tomu klukovi, který tam spadl. To bylo psycho.
Mě teda nejvíc dojaly konce filmů Love story a Frajer Luke. U Love story je sice už zhruba od půlky jasné, jak to dopadne, ale ten konec je stejně srdcervoucí. A ta hudba.... Frajer Luke je úžasný celý, hlavního hrdinu si není možné neoblíbit a ten konec...:-/ A když umře Jenny ve Forrest Gumpovi, tak mě to taky zaručeně rozbrečí, i když jsem to viděla tak dvacetkrát. Z českých filmů mě dojímají jen Pelíšky, ale zato pravidělně:-) A z českých pohádek mám nejradši S čerty nejsou žerty a Šíleně smutnou princeznu (úchylka na filmy s písničkama:-) ), nové většinou nestojí za nic.
Komentáře
Člověk si ani na všechny nevzpomene, ale když ho tu někdo řekne, tak se mu neomylně vybaví :-)
A Posledny jednorozec.
Ale nejsmutnější knižní zážitek dětství si pamatuji naprosto přesně - šlo o knihu Cestopis s jezevčíkem a řvala jsem jak blázen (nebudu prozrazovat, co se stalo, kdybyste si to někdo chtěl přečíst, ale je to dost jasné...).
"Je to blbej pes, kruci. Prostě ho zastřel."
"Nemůžu. Člověka jo, ale psa ne!"
Animáky mě vezmou, jen když jde o zvířata. Třeba u Lvího krále jsem brečela když Simba vyhnal Kovua. To bylo škaredé :D. Ale ten Spirit... to fakt doporučuju. Není to disneyovský animák, zvířata tam nemluví (teda... až na Spirita, který je jakože vypravěč - ale nevidíte koňa, jak mele hubou a mluví, to ne). A je to všecko dost reálné. Prostě by to šlo natočit úplně stejně, akorát s reálnými koňmi, ale to by asi byl už horor nebo nevím :D.
Růže pro Algernon mi přišla smutná jen knižní verze. Jak tam sedí v tom svém oblíbeném bufetu (či co to je) a dívá se, jak se posmívají tomu klukovi, který tam spadl. To bylo psycho.
Na druhou stranu je to ale nádherná ukázka poctivý filmařiny. Asi největší doják celkevě u mě Zelená míle.
trojka je 7 statočných, a potom ďalší leonovci :)