Oblíbená pasáž ságy
Nakousl už to duny, tak já z toho zkusím udělat nové téma. Je v Písni nějaké místo, při kterém vám naskočila husí kůže, nebo vám aspoň vhrkly slzy do očí?
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Nakousl už to duny, tak já z toho zkusím udělat nové téma. Je v Písni nějaké místo, při kterém vám naskočila husí kůže, nebo vám aspoň vhrkly slzy do očí?
Vypadá to, že zde ještě nevlastníš účet. Pokud se chceš zapojit do diskuze, klikni na jedno ze dvou tlačítek níže.
Komentáře
Zanícený, to ano. Ale vlažný? :roll: :lol:
Zanícenou ránu omývejte vlažnou vodou. :)
Nedáš si makové mléko, můj pane?
Sansa Stark spojí své síly s Lyannou Mormont (desetiletá kočanda) a zase jednou přijde dívčí válka.
Ale soudím, že Head to myslel spíše po stránce politické. :wink:
Aha, tak pánové jednou na makovém mléku, to už to chápu. ;)
Avšak kdyby snad někdo procházel a chtěl to brát vážně, tak to prosím neblázněte. To se nikdy nemůže stát. Ne že by na to Sansa neměla, i když teda neměla, mezi námi děvčaty ;) ale hlavně by na severu hledala jen velmi těžko podporu. To možná i Stannis bude úspěšnější.
Otázka k zamyšlení: proč odvážejí Boltonové do Hrůzova falešnou Aryu? Aby získali legitimní důvod k vládě. Až Sansulína I. Vznešená vystoupí s vojskem Údolí za zády, severští vazalové ji rádi uznají; a i Boltonové raději ohnou koleno. Vláda žen není na Severu něčím tak neobvyklým: vezměme si třeba lady Maege Mormont a její dcery.
K podobným politicky uvědomělým vymoženostem musejí zaostalá království na jihu teprve dospět. :twisted:
Nejde o pohlaví. Severští lordové těžko uznají ženu Lannistera.
Jo! :twisted:
Přimhouřila oči. "Co je touha našeho srdce?"
"Pomsta." Jeho hlas byl tichý, jako by měl strach, že by mohl někdo poslouchat. "Spravedlnost." Princ Doran jí vtiskl svými napuchlými, dnou zničenými prsty do dlaně onyxového draka a zašeptal: "Oheň a krev."
Hezkej obrázek. To je přímo k IF, nebo jsi to jen takto spojil ty?
To je fotka. :wink: Moje ruka, v grafickém programu trochu zdeformovaná, aby alespoň trochu vypadala jako postižená dnou. Figurku draka jsem před několika lety koupil v Krakowě, to jsem ještě neznal Píseň. :o
šikovnej hafík! ;)
Hmmm. Co za věci to děláš pro Tynu. :wink: Ale takový Van Gogh třeba...
Qhorin Půlruký uviděl zajatkyni, ale neřekl ani slovo. „Byli tam tři,“ řekl mu Kamenohad.
„Kolem dvou jsme projížděli,“ poznamenal Ebben, „či spíš kolem toho, co z nich kočky nechaly.“ Kysele si dívku změřil a v jeho očích se přitom jasně zračilo podezření.
„Vzdala se,“ cítil Jon nutkání říci.
Qhorinův obličej byl netečný. „Víš, kdo jsem?“
„Qhorin Půlruký.“ Dívka vedle něho vypadala napůl jako dítě, ale postavila se mu odvážně.
„Pověz mi pravdu. Kdybych padl do rukou tvých lidí a vzdal se, co bych tím získal?“
„Pomalejší smrt, než kdybys to neudělal.“
Vysoký průzkumník pohlédl na Jona. „Nemáme s sebou jídlo, abychom ji mohli živit, a nemáme ani muže navíc, který by ji po celou dobu hlídal.“
„Cesta před námi je dost nebezpečná sama o sobě, chlapče,“ řekl panoš Dalbridge. „Jediný výkřik v nevhodný okamžik a jsme všichni odsouzeni k záhubě.“
Jonovi vyschlo v krku. Bezmocně se na ně podíval. „Vzdala se mi.“
„V tom případě musíš udělat to, co je třeba,“ řekl Qhorin Půlruký. „Jsi krví Zimohradu a mužem Noční hlídky.“ Podíval se na ostatní. „Pojďme, bratři. Nechme ho tu o samotě. Možná to pro něho bude snažší, když se na něho nebudeme dívat.“ Jal se je vést vzhůru po křivolaké stezce směrem k bledé narůžovělé záři slunce, která prosvítala horskou rozsedlinou, a netrvalo to dlouho a s dívkou tam zůstali jenom Jon a Duch.
Říkal si, že Ygritte by se mohla pokusit utéci, ale ona tam jen stála, čekala a dívala se na něho. „Tys nikdy předtím nezabil ženu, že ne?“ Když zavrtěl hlavou, řekla: „Umíráme stejně jako muži. Ale nemusíš to udělat. Mance by tě přijal, já vím, že by to udělal. Jsou tu tajné stezky. Vrány by nás nikdy nechytily.“
„Já jsem stejná vrána jako oni,“ namítl Jon.
Odevzdaně přikývla. „Spálíš mě potom?“
„To nemůžu. Kouř by byl vidět.“
„Máš pravdu.“ Pokrčila rameny. „Nu, jsou horší místa, kde skončit, než v břiše stínokočky.“
Tasil přes rameno Dlouhý dráp. „Nebojíš se?“
„V noci jsem se bála,“ připustila. „Ale teď svítí slunce.“ Zvedla si vlasy vzhůru, aby obnažila krk, a poklekla před ním. „Miř dobře, vráno, nebo se vrátím a budu tě strašit.“
Dlouhý dráp nebyl tak dlouhý a těžký meč jako Led jeho otce, ale i tak to byla valyrijská ocel. Dotkl se okraje čepele, aby si poznačil, kam musí dopadnout, a Ygritte se zachvěla. „To je jen zimou,“ řekla. „Dělej, ať to mám odbyté.“
Zvedl Dlouhý dráp nad hlavu, oběma rukama pevně sevřel jílec. Stačí jedno seknutí vší silou. Když už nic jiného, může jí alespoň dopřát rychlou, čistou smrt. Je přece synem svého otce. Nebo není? Není?
„Udělej to,“ začala na něj naléhat po chvíli. „Bastarde. Udělej to. Nedokážu zůstat statečná navěky.“ Když úder nepřicházel, otočila hlavu a podívala se na něho.
Jon spustil svůj meč. „Jdi,“ zamumlal.
Ygritte na něho nevěřícně hleděla.
„Rychle,“ řekl, „než si to rozmyslím. Jdi.“
Šla.
Van Gogh.
Princezna Myrcella.
Timett, syn Timettův.
Ve vylepšování vlastního těla pomocí ostrých ocelových předmětů mám ještě značné mezery. Vím, vím.
Ale přesto: Alea iacta est. Past byla nastražena. Nezbývá než čekat. :wink:
"Lothor Brune, svobodný jezdec ve službách lorda Baeliše," vykřikl herold. "Ser Dontos Rudý, z rodu Hollardů."
Svobodný jezdec, malý muž v pomačkané zbroji bez jakýchkoli ozdob, lhostejně vjel na západní konec kolbiště, ale po jeho protivníkovi nikde nebylo ani stopy. Nakonec z druhé strany přece jen ve víru šarlatového a purpurového hedvábí přiklusal kaštanově zbarvený oř, ale ser Dontos na něm neseděl. Rytíř se objevil o okamžik později, nadával a potácel se, oděný v kyrysu, přilbici s chocholem... a v ničem jiném. Měl bledé, kostnaté nohy, mezi kterými se mu obscénně houpalo přirození. Marně se snažil dohonit svého koně. Diváci řičeli smíchy a volali na něho oplzlé urážky. Ser Dontos svého koně nakonec přece jen chytil za uzdu a pokoušel se na něho vysednout, ale zvíře ani na chvíli nepostálo v klidu, a rytíř byl tak opilý, že nebyl schopen vložit bosé chodidlo do třmene.
Při čtení mi úplně přebíhal mráz po zádech.
Jen uvažuji, jestli se může přirození houpat i jinak než obscénně...? :roll:
Co třeba legračně, směšně?
Vidíš, ty jsi hlavička! :idea: To mě nenapadlo.
A co třeba synchronně, myslíš, že se může houpat i takto? Vzhledem k odporu vzduchu se musí jednotlivé kmity zákonitě zpomalovat, avšak berme v úvahu, že člověk (zde: ser Dontos) se také pohybuje, čímž svému pohlaví dodává kinetickou energii... :roll:
Synchronně s čím pro Boha? :shock:
Snad ne s jiným přirozením? Třeba u nějakého synchronního tance divokoch a nahých Papuánců? Heade a Léto...aby se nám z fóra IceFire nestal jenom Fire:-)
Nicméně. Když se vám obscénně houpe přirození po ránu, venku kde je zima, kdy se většina mužů v těchto místech začíná podobat chlapcům....no...kurňa ten Dontos...to musel být chlap...Victarion by mlčky záviděl a ostentativně se brousil sekeru:-)
Od této diskuze se distancuji!
Slyšíš mě, Dandali?
Tady raději nikdy nechoď! :!:
:o :roll: :lol:
Co vás na tom tak pohoršuje?
Například zlovlci chodí po celou dobu série plně odhaleni, oděni jen do svého kožichu. :!:
Nuže, abych se epochální parabolou navrátil zpět k původnímu tématu, hodím sem nějakou pěknou zlovlčí pasáž.
„Chci, abys to řekl. Pověz mi, kdo jsi.”
„Bran,“ zamumlal zamračené. Bran Zlomený. „Brandon Stark.“ Zmrzačený chlapec. „Princ ze Zimohradu.“ Ze Zimohradu spáleného a zborceného, s jeho lidem rozprášeným a pozabíjeným. Skleněné zahrady byly rozbity a z popraskaných zdí se řinula horká voda a odpařovala se na slunci. Jak můžete být princem nějakého místa, které možná už nikdy v životě nespatříte?
„A kdo je Léto?“ naléhal na něho Jojen.
„Můj zlovlk.“ Usmál se. „Princ zeleného lesa.“
„Chlapec Bran a vlk Léto. Takže jste dva, že ano?“
„Dva,“ povzdechl si, „a jeden.“ Nesnášel, když Jojen začal takhle hloupě mluvit. Na Zimohradu po mně chtěl, abych snil svoje vlčí sny, a teď když to umím, pokaždé mě přivolá zpátky.
„Pamatuj si to, Brane. Pamatuj si sebe, jinak tě vlk pohltí. Když se spojíte, nestačí, abys běhal, lovil a vyl v Letově kožichu.“ Mne to stačí, pomyslel si Bran. V Letově kůži se mu líbilo mnohem víc než ve své vlastní. Co je dobrého na tom být měničem, když nemůžete nosit kůži, ve které se vám libí?
„Budeš si to pamatovat? A příště označkuj strom. Jakýkoli strom, na tom nezáleží, hlavně když to uděláš.“
á, tady je to minové pole :shock: :lol:
ale kdybych sem nevstoupila, tak bych Tě "neslyšela" a nemohla vědět, že se od toho distancuješ :wink:
Uteč! Rychle! A zavři oči! Obě!!
Tak takhle nějak vypadá, když se zcela nevinný topic vymkne z kloubů. (Ó hrůzo.) :roll: :lol:
A jaká je tvoje oblíbená pasáž, jestli mohu být tak smělý?
Zmíněný paradox vysvětlím později ve svém tiskovém prohlášení. :wink:
To jsou zase militaristické debaty, minová pole a kdesi cosi. :wink:
Ale abyste utrousili milé slovíčko k pasáži o Branovi a Létovi, to vás nenapadne. :cry:
no, z povzdálí se toto téma tváří opravdu nevinně ;-)
vybrat jen jednu? to nejde...
část vámi již jmenovaných, ale jistě se najde něco, co časem doplním... (zatím jsem doplnila jen dojemnou, která je asi zároveň i oblíbenou?)
Tvůj úryvek byl překrásný, Léto. Děkuji. :lol:
OK, platí. Ale určitě! :wink:
Já jich mám taky víc, to je normální. Časem dodám další.
určitě :-)
jenže... své vlastní Knihy mám teprve od Vánoc, takže... no, předtím se našlo dost ochotných lidi je zapůjčit (budiž pochválena jejích laskavost a pochopení), jenže po částech a dočasně a tak nebyla možnost se vracet a pořádně si oblibovat ;-)
Oblíbila jsem si celek a drobné detaily... pasáže jsou problematičtější...
Město všude kolem bylo v plamenech. Noční vzduch byl plný kouře a poletující rudé jiskry svým počtem předčily hvězdy na obloze. Yoren se zamračil. "Nevidím potřebu otevírat bránu. S městem si dělejte, co chcete, to je mi jedno, ale nás nechte na pokoji. My nejsme vaši nepřátelé."
Dívejte se svýma očima, chtěla Arya vykřiknout na muže dole. "Copak nevidí, že nejsme žádní lordi nebo rytíři?" zašeptala.
"Já myslím, že těm je to jedno, Arry," pošeptal jí Gendry v odpověď.
Arya se podívala do obličeje sera Amoryho, způsobem, jakým ji to učil Syrio, a viděla, že Gendry má pravdu.
"Pokud nejste zrádci, otevřete bránu," zvolal ser Amory. "Přesvědčíme se, jestli mluvíte pravdu, a pak pojedeme dál."
Yoren žvýkal kyselist. "Říkám vám, že tu není nikdo kromě nás. Dávám vám na to svoje slovo."
Rytíř ve špičaté čepici se dal do hlasitého smíchu. "Vrána nám dává svoje slovo."
"Ztratil ses, starče?" urážel ho jeden z kopiníků. "Zeď je hezký kus cesty odsud."
"Znovu ti ve jménu krále Joffreyho nařizuji, abyste mu prokázali svou poslušnost a otevřeli nám bránu," řekl ser Amory.
Yoren se na dlouhý okamžik zamyslel. Pak si odplivl. "Myslím, že to neudělám."
"Jak chceš. Vzepřel ses královskému rozkazu, a tak vás prohlašuji za rebely, ať jste černé pláště nebo ne."
"Mám tady s sebou malé chlapce," křikl na ně Yoren.
"Malí chlapci i staří muži, všichni umírají stejně," řekl ser Amory znuděným hlasem. "Zaútočte na hradby a všechny je pozabíjejte."
---
Gendryho meč se rozbil o mužovu přilbici a strhl mu ji přitom z hlavy. Pod ní byl holohlavý, tvářil se vystrašeně, chyběly mu zuby a měl skvrnitý šedý vous, avšak i přesto, že jí ho bylo líto, zabila ho a křičela přitom: "Zimohrad! Zimohrad!" zatímco Horký koláč vedle ní volal: "Horký koláč!" a sekal přitom do mužova šlachovitého krku.
Když byl kostnatý muž mrtev, Gendry mu vzal jeho meč a skočil dolů na dvůr, aby bojoval proti dalším. Arya se podívala za něho a uviděla šedé stíny pobíhající pevností a světlo ohně odrážející se od jejich zbroje a mečů, a tehdy pochopila, že se někudy dostali přes zeď, nebo se jim podařilo vniknout dovnitř boční brankou. Seskočila dolů vedle Gendryho, dopadla na nohy tak, jak ji to učil Syrio. Noc zvonila třeskotem oceli a výkřiky raněných a umírajících. Arya tam chvíli stála nejistá, netušící, kterým směrem se vydat. Smrt byla všude kolem ní.
A pak byl před ní najednou Yoren, třásl jí, křičel jí do obličeje. "Chlapče!" křičel, tak jak to dělal vždycky. "Uteč odsud, je po všem, prohráli jsme. Sežeňte všechny, co můžete, ty a on a ostatní, a utíkejte odsud. Hned!"
"Kudy?" zeptala se Arya.
"Těmi padacími dvířky," vykřikl. "Pod povozem ve stodole."
Vzápětí nato byl pryč, s mečem v ruce odběhl znovu bojovat. Arya popadla za ruku Gendryho. "Řekl, že máme jít!" křikla na něho. "Do stodoly, pryč odsud." Býkovy oči ve štěrbinách jeho přilbice se leskly odraženým ohněm. Přikývl. Zavolali dolů ze zdi Horkého koláče a našli Zelenorukého Lommyho, ležícího na zemi a krvácejícího z lýtka, které mu probodl oštěp. Našli také Gerrena, ale byl příliš zraněn, než aby se mohl hýbat. Když utíkali ke stodole, Arya uviděla sedět uprostřed vší té vřavy holčičku, obklopenou kouřem a mrtvolami. Popadla ji za ruku a vytáhla ji na nohy, zatímco ostatní utíkali dál. Dívenka nechtěla jít, dokonce i když ji pleskla. Arya ji pravou rukou táhla za sebou, zatímco v levé držela Jehlu. Noc před nimi žhnula rudou září. Stodola hoří, uvědomila si. Na slámu dopadla pochodeň a plameny již olizovaly stěny stavení. Arya slyšela křik zvířat zavřených uvnitř. Ze stodoly vyběhl Horký koláč. "Arry, pospěš si! Lommy je mrtvý. Tu holku nech tady, když nechce jít!"
Arya plačící dívku tvrdohlavě táhla dál. Horký koláč zmizel zpátky do stodoly, nechal je tam, ale Gendry se vrátil. Oheň se od jeho naleštěné přilbice odrážel tak jasně, že rohy jako by oranžově žhnuly. Rozběhl se k nim a zvedl si plačící děvčátko přes rameno. "Utíkej!"
Proběhnout vraty stodoly bylo jako vběhnout do rozžhavené pece. Vzduch se vlnil kouřem, zadní stěna byla od podlahy po střechu v jednom plameni, jejich koně a oslové kopali, vzpínali se na zadních a řičeli. Chudáci zvířata, pomyslela si Arya. Pak uviděla povoz a tři muže přivázané v jeho zadní části. Kousač sebou zmítal v řetězech, od zápěstí, kam se mu ocel zařezávala do masa, mu dolů po pažích stékala krev. Rorge klel, nadával a kopal do dřeva. "Chlapče!" zvolal Jaqen H´ghar. "Milý chlapče!"
Otevřená padací dvířka byla jen pár stop před ní, ale oheň se rychle šířil, stravoval staré dřevo a suchou slámu rychleji, než by byla věřila. Vzpomněla si na Ohařův strašlivý spálený obličej. "Tunel je úzký," volal na ni Gendry. "Jak ji přes něj dostaneme?"
"Tlač ji před sebou," řekla Arya," tlač ji."
"Dobří chlapci, laskaví chlapci," volal za nimi Jaqen H´ghar s kašláním.
"Sundejte mně ty zasrané řetězy!" řval Rorge.
Gendry je ignoroval. "Jdi první, pak ona, pak já. Pospěšte si, je to dlouhá cesta."
"Když jsi sekal ta polena, " vzpomněla si Arya, "kde jsi nechal sekeru?"
"Venku u útulku." Jeho pohled zaletěl k připoutaným mužům. "Raději bych zachránil osly. Nemáme čas."
"Vezmi ji!" vykřikla. "Jděte odsud! Ty to zvládneš!" Když utíkala z hořící stodoly, oheň jí bil do zad horkými rudými křídly.
---
Vrátit se zpět do stodoly bylo tou nejobtížnější věcí, jakou kdy udělala. Kouř se valil z otevřených vrat jako vlnící se černý had a ona slyšela výkřiky nešťastných zvířat uvnitř, oslů, koní a mužů. Kousla se do rtu a vběhla vraty dovnitř, přikrčená nízko k zemi, kde kouř nebyl tak hustý.
V kruhu ohně byl polapen osel, řičící hrůzou a bolestí. Cítila zápach pálící se srsti. Střecha již také byla v jednom plameni a dolů padaly kusy hořícího dřeva, sláma a seno. Arya si položila ruku přes ústa a nos. Povoz pro samý kouř neviděla, ale stále slyšela Kousačův křik. Plazila se po zvuku.
A pak nad sebou uviděla kolo. Kousač se vší silou znovu vrhl proti svým řetězům a povoz nadskočil a pohnul se o půl stopy. Jaqen ji uviděl, ale bylo příliš obtížné dýchat, natožpak mluvit. Hodila sekeru do vozu.
Yoren vodil muže na Zeď třicet let a za tu dobu ztratil pouhé tři. Avšak divocí lannisterší psi jsou neúprosní.
Moc hezká ukázka.
Snad jen jeden detail: Arya přeci nekřičela "Zimohrad", nýbrž "nakopat". :D
Martin umí skvěle vygradovat děj, je dost kapitol, kdy mi při čtení běhal mráz po zádech. Tohle jsou asi ty nejsilnější:
Pasáž č.1 (jsem líný to opisovat, ostatně to všichni znáte):
Přepadení Eddarda Starka a jeho lidí Jaimem. Když se Jory nejdřív proseká ven a pak se pokusí pro Eddarda vrátit. Eddard se zlomenou nohou na něj volá, aby utekl.
Pasáž č. 2:
Bitva na Černovodě.
Pasáž č. 3:
Souboj Ohaře a Berika.
Pasáž č. 4:
Robb provolán králem Severu.
Pasáž č. 5:
Zajmutí Skřeta. Catelyn skvěle vygraduje svou řeč k vazalům svého otce a pak jsou taseny meče...
"Horký koláč!"
Nejdřív se tomu zasmějete, ale vzápětí vám zatrne. Ten kluk nemá žádný Zimohrad, žádný domov, aby mohl hrdě volat jeho jméno, nemá skoro nic, za co by mohl bojovat. Ale přesto bojuje. A bojuje jak umí. Dostihla ho bitva a její žár.
Pro Aryu to nebylo taky lehké. Poprvé ve svém životě zabila člověka, a nablízku nebyl nikdo, kdo by ji uklidnil a řekl, že v tom nikdy nesmí najít zalíbení.
Krásná pasáž o tom je v Zimním králi od Bernarda Cornwella:
Gwlyddyn přišel ke mně a vzal mi z ruky těžké kopí. Naslouchal vzdáleným krokům, potom kývl, jako by ho to, co slyšel, uspokojilo.
"Jsou jen dva," řekl pokojně. "Nechali koně stát a přicházejí pěšky. Vezmu si toho prvního a ty zadrž toho druhého, než ho zabiju." Jeho hlas zněl tak dokonale klidně, že i to pomohlo utišit obavy. "A měj na paměti, Derfele, že oni jsou vylekaní také." Strčil mě do stínu stromů, pak se přikrčil na druhé straně cesty za spletí vyvrácených kořenů padlého buku. "Dolů!" sykl na mě. "Schovej se!"
Skrčil jsem se a vtom se všechna ta hrůza ve mně znovu rozlila. Ruce se mi potily, v levé noze mi cukalo, v krku mi vyschlo, chtělo se mi zvracet a útroby jsem měl jako z vody. Hywel mě učil dobře, ale nikdy jsem ještě nestál proti muži, který by mě chtěl zabít. Slyšel jsem, jak se muži přibližují, ale neviděl jsem je a můj nejsilnější pocit byla touha obrátit se a utíkat za ženami. Ale zůstal jsem na místě. Neměl jsem na výběr. Žádnou volbu. Od dětství jsem slýchal historky o válečnících a znovu a znovu mě učili, že muž se nikdy nedá na útěk. Muž bojoval pro svého pána, čelil jeho nepřátelům a nikdy neuprchl. Nyní můj pán sál mléko z Ralliných prsou a já jsem čelil jeho nepřátelům, ale jak jsem si přál být dítě a prostě utéct! Dejme tomu, že tady nejsou jen dva nepřátelští kopiníci? A i kdyby byli jen dva, jistě to museli být zkušení válečníci, i schopní, zocelení a lhostejně zabíjející bojovníci.
"Klid, chlapče, klid," řekl Gwlyddyn mírně. Bojoval v Utherových bitvách. Stál tváří v tvář Sasům a nosil kopí v bojích proti mužům z Powysu. Nyní, v hloubi své rodné země, se krčil ve změti kořenů a šlahounů obalených hlínou. Trochu se usmíval a v pevných hnědých rukách držel mé dlouhé kopí. "Tohle je odplata za moje dítě," řekl mi, "bozi jsou na naší straně."
---
Říkal jsem si v duchu znovu a znovu Belovo jméno, prosil jsem Boha o odvahu, prosil jsem, aby ze mě učinil muže. Nepřítel byl teď ode mně šest kroků a přicházel pořád blíž a všude kolem nás se rozprostíral zelený listnatý les, teplý a tichý v bezvětří, kde se nepohnul ani lístek, a cítil jsem zápach těch dvou mužů, jejich kožené výstroje i pach koní, který na nich ulpíval. Do očí mně kapal pot a málem jsem hlasitě zakňučel hrůzou, ale vtom Gwlyddyn vyskočil ze svého úkrytu, a jak vyběhl kupředu, vyrazil válečný pokřik.
Rozběhl jsem se za ním a najednou mě přešel strach a opravdu poprvé se mě zmocnila šílená, bohem daná radost z bitvy. Později, mnohem později jsem pochopil, že ta radost a strach jsou zcela totéž, pouze se jedno činem promění v druhé, ale za onoho letního odpoledne jsem najednou byl vzrušený a v povznesené náladě. Ať mi Bůh a jeho andělé odpustí, ale toho dne jsem objevil radost z bitvy a po dlouhou dobu jsem po tom tak dychtivě po ní toužil, jako když žíznivý hledá vodu. Běžel jsem kupředu, křičel jsem jako Gwlyddyn, ale nebyl jsem tak poblázněný, abych ho následoval slepě. Uhnul jsem na pravou stranu úzké cesty, abych kolem něj mohl proběhnout, když zasadil ránu bližšímu Siluřanovi. Muž se pokusil odrazit Gwlyddynovo kopí, ale tesař očekával zdola vedený úder jasanové tyče a zvedl svou vlastní zbraň nad ni a zabodl své kopí do cíle. Všechno se to událo tak rychle. V jednom okamžiku byl Siluřan kouzelnou postavou ve válečné zbroji a pak jen bezduchou a škubající se hromadou, když Gwlyddyn prorazil těžkou špicí svého kopí koženým oděvem hluboko do jeho prsou. A to už jsem ho minul a zařval jsem, když jsem mávl Hywelovým mečem. V tom okamžiku jsem necítil žádný strach, snad proto, že se duše mrtvého Hywela vrátila z Onoho světa, aby mě naplnila, neboť najednou jsem přesně věděl, co musím udělat, a můj válečný pokřik byl výkřikem triumfu.
---
"Všechno je to v zápěstích, hochu," uslyšel jsem Hywela a zakřičel jsem jeho jméno a přitom jsem silně máchl mečem po Siluřanově šíji.
Všechno to bylo tak rychlé, nesmírně rychlé. Zápěstí manévruje mečem, ale paže mu dává sílu a moje paže měla to odpoledne velikou sílu Hywelovu. Moje ostří se zabořilo do Siluřanovy šíje, jako se sekera zakousne do ztrouchnivělého dřeva. Takový jsem byl ještě zelenáč, že jsem si myslel, že ten muž nezemřel, a vytrhl jsem meč, abych ho zasáhl znovu. Zasadil jsem druhý úder a uvědomoval jsem si krev, která rozjasnila ten den, a muže padajícího na bok a slyšel jsem jeho zajíkavý dech a viděl, jak jeho život dohasínal.
Napřáhl ještě kopí pro druhý výpad, ale pak mu život zachrčel v hrdle a další záplava krve se rozlila po jeho hrudi pokryté koženým prsním plátem, když klesal na zem zúrodněnou spadaným listím.
Stál jsem a třásl jsem se. Najednou mi bylo do breku. Nemohl jsem ani pomyslet na to, co jsem udělal. Neměl jsem pocit vítězství, pouze viny, a tak jsem stál otřesený a nehybný s mečem ještě zasazeným v krku mrtvého muže, na němž se už usazovaly první mouchy.
Nemohl jsem se ani pohnout. Vysoko v listoví vykřikl pták, pak mě Gwlyddyn vzal silnou paží kolem ramen a po tvářích se mi pramínkem šinuly slzy.
"Jsi dobrý člověk, Derfele," řekl Gwlyddyn a já jsem se k němu otočil a držel se ho, jako se dítě tiskne k otci. "Dobrá práce, výborná," říkal mi znovu a znovu a neobratně mě poplácával, až jsem konečně popotáhl a spolkl slzy.
"Je mi to líto," slyšel jsem sama sebe.
"Líto?" zasmál se. "Cože? Hywel vždycky říkal, že jsi nejlepší, koho kdy cvičil, a měl jsem mu věřit. Jsi rychlý. Teď pojď, musíme se podívat, nač jsme si přišli."
Neumím zapomenout na své sliby (většinou) a neumím je nesplnit...
Jenže nevím, jak "vygenerovat" oblíbené pasáže. Jejich oblíbenost navíc není asi úplně univerzální, ale záleží na momentálním rozpoložení...
A navíc - co je to oblíbená scéna?
Ta, kterou si čtu několikrát po sobě? To nedělám, ztratila by kouzlo.
Ta, která mi nejvíce uvízla v paměti? Taková se mi ale přesto nemusí líbit.
Ta, která se mi líbí může být tak drobná a nepodstatná a natolik "moje", že se o ni nelze a ani nechci dělit.
Etc.
Přesto mě napadla alespoň jedna. Zatím. Tedy jedna ve dvou ;-)
Danyina svatba.
1. moment - předání svatebního daru Khala Droga. Ostatní to se svými dárky také mysleli dobře, ale přesto ji jeho potěší nejvíce (v tu chvíli) a dá ji svobodu. Ten, kterého se bála a děsila a se kterým bude svázána ji takto symbolicky zbavil pout.
A 2. moment - svatební noc, kdy se ho vlastně přestane bát.
Líbí se mi, že se k ní naděje, svoboda a radost dostaly od člověka, od kterého to vůbec nečekala. Zprostředkovaně navíc od Viseryse, který ji dosud jen ubližoval. Je v tom naděje, že i v podstatě ze zlého záměru může vzejít něco dobrého (a neberte mi to vzhledem k pozdějším událostem... berme to v kontextu cca následujícího třičtvrtě roku a vztahujme na Dany)
PS: asi docela riskuju ;-), když "Danča" se zde asi netěší zrovna velké oblibě... ale nemůžu prostě jinak...