Tyyy jo, dobrá depka! Tohohle mladého krále mi při čtení Ohně a krve bylo upřímně líto. Děkuji za malý vhled do jeho hlavy, při pondělním večeru jsem se rozesmutnila:-).
Náš nejoblíbenější PTSD monarcha osobně :D Ale upřímně, těch králů s tragickým příběhem je u Martina víc, akorát většinou nežili dostatečně dlouho. Aegon III. mi trochu připomíná postavy Stephena Kinga - ty taky většinou přežijí, ale nesou si trauma do konce života.
Alicent si vzpomínala, že tu holčičku kdysi milovala, bývala pomalá ale vlastně moc milá. Teď zkoumala svoje srdce nebo spíš to, co z něj zbylo, a nic nenacházela. Styděla se za to. Jejich večeře probíhaly téměř beze slov, jako by snad jedna druhé připomínaly, kdo tu chybí. Jaehaera vždycky jenom poslušně snědla, co se jí přineslo, ale sama nikdy Alicent neoslovila.
Jako by nemohla vyrůst a Alicent snad chápala proč. Zatímco ona ve své hlavě byla pořád v sále, kde držela mrtvou ruku svého posledního syna, Jaehaera nemohla opustit místnost, kde sledovala jednoho krutého pitomce setnout její dvojče.
Ta se nedožije dospělosti, pomyslela si Alicent s novým zoufalstvím. Ne poprvé ji napadlo, jestli Helaena neviděla právě smrt svojí holčičky, než se vrhla na bodce.
Daemon Targaryen – ať se smaží v sedmi peklech – jí nakonec vzal dvě děti a dvě vnoučata. Dívala se na svou Jaehaeru a viděla chlupatého zajíčka uprostřed louky, čekajícího na dravce. A jestli snad Jaehaera přežije dost dlouho, tak její děti stejně... V Alicent se znovu sbíralo cosi černého a ona nevěděla, jestli se v příští chvíli zhroutí v pláči nebo začne křičet jako šílená. Žila snad v nějakému krutém vtipu, který pro ni Sedm připravilo.
A tak konečne řekla ta slova. Řekla Jaehaeře, ať radši tomu jejich vzácnému chlapci podřízne hrdlo...
...
Dva strážci mu otevřeli dvěře a ustoupili stranou. Dívala se z okna, ale hned se otočila a pochybovačně si ho změřila od hlavy k patě. Cregan Stark královnu Alicent poprvé viděl před několika týdny, bledou a zděšenou, ale stále ve zlatem vyšívaných zelených šatech. Teď tu stála v bleděmodrých šatech pro královnu naprosto nevhodných. Rysy měla pořád krásné, ale rty pevně semknuté, kůži na tváři skoro průhlednou a oči horečnaté.
“Takže mě konečně necháte popravit?”
“Přišel jsem si promluvit.”
“Ah,” odvrátila na chvíli zamyšleně. Zdálo se mu, že to znělo zklamaně. “Paní, už jsem ti přece dal milost.”
“Plivu na tvoji milost, Starku. Jdi slavit společně s ostatními supy,” začala podrážděně přecházet po místnosti.
“Chtěl jsem se jenom naposledy zeptat, proč se nechováš v zájmu svojí vnučky a neusmíříš se s králem.”
Protože ho zplodil ten krvavý zkurvysyn s běhnou, co mi nasadila řetězy, chtělo se jí zařvat, ale z krku to nedostala.
Poznal, že udělal chybu, když se musel vyhnout svícnu, který Alicent poslala jeho směrem a který se odrazil od dveří.
“Snad si nemyslíš, že jsem všechno obětovala pro tohle,” prskla, “Pro to, aby Jaehaeru zmáčkli, využili a zbytky odhodili. Jestli má moje krev pokračovat jedině tak, že se spojí s jeho, nestojím o to. Ale oba snad víme, co je pravděpodobnější. Potřebujete ji jenom tak dlouho, dokud nezmlknou příznivci jejího otce. Pak tomu vašemu vzácnému chlapci najdete nějakou veselou dokonalou malou ženušku.”
Mávla při své řeči rukou a když skončila, všiml si, že na dolním rtu má několik drobných kapek krve.
“To přece nemůžeš vědět...”
Na tváři mu přistála její dlaň. “Co z toho, co jsi na tomhle místě viděl, tě přesvědčilo, že se mýlím?”
“Co tedy chceš, má paní?” Modlil se, aby řekla, že se chce stát septou.
“Ale Starku, já přece chci už jenom znovu vidět svoje syny. A svoji sladkou Helaenu.”
Když jí chtěl položit ruku na rameno, vtáhla vzduch a s určitým děsem o krok ustoupila.
“Možná už dnes v noci,” slyšel ji už na odchodu a její slova poprvé zněla vřele.
Daeron se snažil usnout a ležel úplně tiše. Jedna z moudrostí od jeho strýce – alespoň lež, když nemůžeš spát, mysl si sice neodpočine, ale přinejmenším tělo ano. Nemyslel na mrtvého otce, myslel na matku a dva bratry, co si možná půjdou po krku a všechno zničí. Byl ve Starém městě, protože matka si přála ušetřit ho špíny u dvora. Ha! Sedm vědělo, že ten krvavý proud ho teď chytí a už ho nepustí.
Slyšel tiché kroky a cítil, jak se mu rozbušilo srdce, protože nepatřily nikomu, koho znal. Poslouchal, ani se nepohnul a oči držel pevně zavřené. Slyšel už jeho dech a vyžadovala to všechno jeho sebeovládání ležet v klidu, protože v rukou i tváři cítil ostré cukání. Teď!
Dýka se snesla dolů a Daeron cítil, jak mu lehce zavadila o paži, když do toho muže vrazil a pohotově srazil na zem. Výdech, nádech – než si to ten muž stačil opravdu uvědomit, Daeron chytil dýku, o kterou se ve tmě pořezal. Instinktivně mu tu čepel vrazil tam, kde předpokládal, že má krk. Muž jedinkrát vykřikl.
Když se zvednul na kolena, uvědomil si, že na rukou, hrudníku i tváři cítí mokré teplo. Většina té krve nebyla jeho.
Když se přihnal strážný s pochodní, překvapením rozšířil oči. Princova noční košile byla napůl rudá a ten chlapec si utíral dlaně do jejích čistých zbytků a dýchal v šoku.
„Nebudeme… nebude o tom mluvit,“ řekl Daeron nakonec a hlas se mu třásl jenom trochu.
Takže jsem ušetřila Nevadě práci a překopírovala jsem svoje aktuální příspěvky do správného topicu. Spoilery tady nikdo neřeší, takže každý sem asi poleze na vlastní nebezpečí...
Alicent sledovala z okna déšť, který se snášel na město v hodině netopýra. Tolik slov… Přála si, aby její otec i Aegon už odešli – jako by si navzájem odporovali naschvál. Její otec s vnukem nikdy neměl trpělivost a ona by cítila jisté zlomyslné zadostiučinění, když viděla jeho potíže, kdyby okolnosti nebyly tak vážné.
Když ser Criston do její komnaty pustil Aemonda, jako by znovu ožila. Poznala, že je něco špatně, jakmile ho uviděla. Znala svého syna a praskliny v jeho masce – bál se slov, která jim musí říct, a celou dobu sledoval právě ji. Zbledla, když popsal, co udělal, a klesla do křesla. „Matka ať nás ochraňuje… Chlapče, cos to udělal?“
„Jenom to, co bylo třeba. O jednoho z nich míň. Stejně by k tomu brzy došlo.“
Možná, v bitvě, ale on dal právě celé říši důvod dívat se na jejich stranu mezi prsty. Její otec vzácně zvýšil hlas. „Sedm ti nechalo jedno oko, jak můžeš být tak slepý?“
Aegon se jenom zasmál, poplácal bratra po zádech a prohlásil, že je to dobrý začátek a že Aemondovi hned nechá připravit oslavu na přivítanou. Její mladší syn jenom přikývl a znovu se zadíval na ni. Její úžasní hloupí synové. Slyšeli slova, ale neposlouchali.
„Rhaenyra tohle nikomu z nás neodpustí. Tak jako já bych neodpustila, kdyby se něco stalo tobě.“
„To stěží hrozilo.“
Na chvíli zavřela oči, než na rameni ucítila ruku.
„Nenávidíš mě za to? Jestli tě to uklidní, neměl jsem v úmyslu, aby to zašlo tak daleko,“ ptal se Aemond, jako vždycky hladový po její přízni.
Položila dlaň na tu jeho. „Jsem… zklamaná, to je pravda.“ Její syn, co tolik chtěl být ve všem nejlepší, teď vrah příbuzných…
„Je to moje vina. Neměla jsem vás zatahovat do té hry, byli jste děti.“
Chápal, co tím myslela, a jenom zakroutil hlavou. „Nechala bys nás bezbranné jako koťata. Nevadí mi to. Jestli mi někdo zkusí připomínat, kdo teď jsem, přijde o jazyk.“
Když někomu useknete jazyk, dáte jenom všem ostatním na srozuměnou, že měl pravdu… Byl to její syn, ale už ne malý chlapec. Znala ho opravdu?
Jakmile odešel, otočila se k Ottovi, který pozoroval plameny v krbu. „Otče…“ Zaznělo to tiše a trochu zoufale. Našel pro ni jistou úctu, když se mu postavila, ale teď ho jistě potěšilo, jak moc ho pořád potřebuje. Dokáže přece zachránit, co se dá… dokud něco ještě zachránit jde.
„Zítra pošlu další havrany. Tentokrát už s žádostí o vojsko, i když tak brzy jsem to rozhodně nechtěl.“ Víc neřekl. V téhle rodině se o důležitých věcech nikdy nemluví. Její otec tedy bude znovu slibovat, podkopávat, hrozit a nakonec i lhát… Sedm se nejspíš na ně na všechny hněvalo, když už začátek je špatný.
„Zítra ráno. Měla bys jít spát a odpočinout si před tím, co nás čeká.“ Zněl chladně a znovu se úplně ovládal, jako by neměl jedinou starost na světě, jako by celá jeho rodina byly dřevěné figurky. Chtěla mu ještě něco říct, chtěla, aby ji aspoň jednou zase obejmul a utěšil, jako když byla malá holčička a pořezala se o trní. Jenže on už dávno byl někdo jiný.
Když osaměla, postavila se znovu k oknu a objala se rukama sama. Na jazyku měla starou hořkost. Dělala přece všechno podle práva i králova posledního přání, tak proč si jako vždycky připadá, jako by bojovala proti proudu? Být šlechtická manželka, být královna, mělo přece znamenat, že se nebude muset bát o budoucnost svoji ani svých dětí. To mohla rovnou…
„Sere Cristone?“ zavolala.
Vešel skoro hned, jako vždycky její věrný rytíř, a zůstal stát u dveří. „Moje královno?“
Poprvé za poslední dny se trochu usmála. Byl vždycky velmi důsledný v tom, jak se k ní choval, když už nic jiného.
„Aegon má kolem sebe stráže pořád, někdo musí hlídat i Aemonda, ať se mu to líbí nebo ne. Musíme varovat Daerona, že na něj někdo pošle vraha,“ vyjmenovala. Nechat zavraždit toho chlapce by byl přesně ten způsob, kterým by se Daemon chtěl pomstít na její rodině.
„Jak si přeješ,“ přikývl stroze, ale poznala v tom zaváhání.
„Ale no tak, přede mnou můžeš mluvit,“ zasmála se krátce.
„Myslíš, že to bude stačit, paní?“
„Nevím, ale to bys nás už všechny mohl zavřít do kobky. Pojď sem,“ pokynula mu.
Když se k ní připojil u okna, viděla na něm, že chce něco říct, nejspíš něco o tom, že je tu příliš chladno.
„Když jsem byla malá, v létě jsem vždycky vyběhla až na vrchol věže a tančila v dešti.“
„To si umím těžko představit,“ pronesl pobaveně.
„Bylo mi pět let.“
„Já jsem kdysi vyběhl do bouřky a pak týden strávil v horečce. Moje matka mě tehdy málem zabila, takže jistě pochopíš…“
Chytila ho za bradu a zadívala se mu na rty. A znovu ji píchlo u srdce. Možná už neplatilo, že nemůže zajít dál kvůli povinnosti, ale on přece nebyl jiný. Její otec ji miloval kvůli ambicím, které mu pomohla naplnit, Rhaenyra ji milovala kvůli tomu pocitu, že je oproti někomu lepší, Viserys ji nějakou dobu miloval kvůli dětem, o které nakonec nestál. Ser Criston ji miloval kvůli představě, kterou o ní měl, kvůli iluzi o tom, že sloužit jí znamená být lepší člověk, než ve skutečnosti byl. I ji by nenáviděl, kdyby tu představu zničila.
„Můžeš jít,“ řekla měkce.
Co by asi řekl tomu, že kdysi dávno, než byla vdaná, si hloupě představovala, že by s ním utekla. Nevěděla, jestli by to dokázala tehdy, ale teď to nemohla udělat už vůbec. Že prý nechtěla svobodu, jenom okno z vězení, tvrdila o ní Rhaenys. Děti jsou prý jako past. To zase říkal Larys Strong. Jako by snad pro ni dávno nebylo pozdě být někde jinde.
Alicent opatrně strčila ruku ven z okna do deště a rychle ji zase stáhla do bezpečí, protože voda byla chladná a vítr ledový.
Díky za pochvaly, tohle byla lehčí práce, na to další se musím dostat do nálady, zapálit svíčku a nalít víno :onfire:
Tak nevím, kdo by ty POV kapitoly s Martinovou rychlostí napsal :D On si schválně hraje s tématem historické věrnosti a že někdy ani jedné z nabízených verzí nemůžete věřit. Můj oblíbený příklad je konec Daerona a Tessarion. Nikdo Daerona neviděl umřít, ale Tessarion vzápětí z nějakého důvodu útočí na dva draky - trochu zvláštní, že. Vzhledem k tomu, jak často kánon Tance Martin za posledních deset let měnil... no, bude fascinující vidět, jestli si tvůrci seriálu budou dál hrát na historickou ambivalenci s menšími změnami, nebo si odvážně řeknou, že těch 35 stránek je holt taková volná osnova. Jejich výklad, změny a rozšíření jsou zatím za mě tak půl na půl.
V polovině knihy skočit do POV mi nepřijde jako dobrý nápad. Max domáknutí se osobní korespondence, trochu epistoláru. Co by GRRM mohl udělat je vydat dodatečně několik POV příběhu jako u Dunka a Egga. Byť bych raději Vichry. Ale dobrá připomínka od svoy, že úmyslná nespolehlivost verzí z druhých ruk.
Ona ta kronikářská forma po Písni není pro každého, ale zase se mi líbí, že i když tam toho je hodně, stále to nechává prostor fantazii. Zdejší povídky jsou toho důkazem. A co my víme, třeba si Martin nechává otevřená vrátka, aby se k některým postavám vrátil formou povídky, klidně i ve stylu POV ;-).
@Azrael@svoa00@Aviv@Lady Ašara Je fakt, že kronikářská forma nabízí úplně jiné možnosti - víc verzí stejné události atd. Bylo by hezké mít třeba část v podobě kroniky a do toho aspoň občas kapitolu POV. Ale můžeme být rádi, že Martin touhle kronikou popsal kus historie Targaryenů. Detaily si teď rozebírají v seriálu a my máme zase kus prostoru pro fantazii.
@Achileus Tak tohle bylo VELICE zdařilé! Tleskám a nenápadně stírám zrádnou slzu v oku. Cristona vidím ve své hlavě jako toho seriálového fešáka a o to víc mne jeho smrt dojímá. (Vím, jsem povrchní.) Nádherně napsané.
Souhlasím, krásně napsané. Nemůžu říct, že sera Crispina (nemohla jsem si pomoct) mám ráda, ale je to self-made man a v seriálu se na něj dobře dívá :D Jenom musím podotknout, že ať už budeme jeho vztah k Alicent vidět jakkoliv, nevěřím, že by ji viděl jako matku - je o několik let starší než ona. A to i v seriálu, kde má být Alicent na konci série 35. Já vím, čas k němu byl... milosrdný.
Uznávám, že vztah Cristona a Alicent byl složitý a mnohovrstevný, ale úplně jsem nevěděl jak ho popsat. Platonická láska by asi seděla lépe, ale to mi tam neznělo tak dobře :-D
Ten Madonna-Whore complex na závěr byl zajímavým klincem do rakve. Rozhodně tam byla dávka dojemnosti a pruběh konfrontace, s tím jak jej ani nenechají odejít a odválčit to, jen bez varování přešpikují šípy, no jo, docela bezútěšné.
Náhled do Joaninny mysli je to líbivý, klidně bych s ní setrvala i déle - pousmání nad vtipnou nereální představou, to jak chce, aby ty řádky četl jen její choť, zpusob vyjádřování... Ano, někdo kdo změkčoval jeho hrany. Jen u toho vlastně moc nevidět, co se tím změnilo (a ani jak to, že to dopadlo takhle a ne jako v originálu). Funguje to za mně jako úvod, ale chtělo by to to rozvinutí, kde uvidíme, k čemu její přežití vedlo (a třeba někde bude zmínĚno a díky čemu přežila).
Bárka přistane v Králově Přístavišti až za tmy a Aegonovi neujde, že v přístavu teď už téměř nikdo nekotví. Je zima a stejně jako posledních několik týdnů i teď vytrvale prší. Kdysi, když byl ještě princ, ho velkolepěji vítali v každém bordelu, ale co na tom záleží? Z lodi se vyplouží mezi prvními, se zatnutými zuby a o berli, ale dokáže to. Než se dostane ke kočáru, už málem řve bolestí a skoro nevidí. Okamžitě nastoupí a kočár se rozjede, aniž by čekal na někoho dalšího.
Dýchá ještě zrychleně, když se podívá na matku. Netušil předem, co jí řekne. Vyměnili si několik krátkých listů, než přijel. Žádný z nich nebyl zvlášť osobní, kromě zprávy, že jeho dcera je v bezpečí. Myslel si, že Alicent nenávidí za to, kam je všechny její umíněnost přivedla, a že na ni bude jenom plivat jed. Když teď ale sedí proti němu... Na jazyku má tolik slov, ale ne v každém je dýka. Jsem teď menší zklamání než Aemond, matko? Já aspoň ještě žiju.
Nadechne se, aby jí to řekl, ale pak si i ve světle jediné lampy všimne jejího zarudlého nosu a unavených očí. Svaly ve tváři má matka napjaté, jako by celé noci nespala. Nediví se jí. V jejích snech je nejspíš pořád ještě bezstarostné léto před pár roky a jakmile otevře oči, dopadne na ni skutečnost jako kladivo. A tak Aegon spolkne ta slova. Jsou věci, o kterých ani někdo jako on nežertuje.
Matka ho starostlivě sleduje a okamžitě mu podá pohár. „Pij,“ řekne jemně. Podle vůně je to makové mléko a jemu se z něj zvedne žaludek.
„Jak pozorné, ale kdybys díky té břečce strávila měsíce jako v mlze, taky by tě ani nenapadlo se jí ještě někdy dotknout.“ Její hlas a občas tvář jsou skoro jediné dvě věci, které si z té doby pamatuje. Přesto si pohár vezme - a pootevřenými dveřmi ho vyhodí ven. Až teď si všimne, jak tiché město je. Na Aegonův vrch jedou prázdnými ulicemi, které lemují vyrabované obchody a opuštěné domy. Jak jinak, napadne ho.
„Neslyším zvony a fanfáry, nikdo nehází květiny a nikdo mi nepřipíjí. Skoro jako by proti našemu vítězství někdo něco měl,“ pousměje se křivě. „Stálo to za to, matko?“ hned zvážní.
„Co chceš slyšet? Že kdybych si mohla vybrat, že bych radši neobjala tvoje chlapce a neslyšela Helaenu smát se? Samozřejmě že bych to vyměnila. Spokojený, teď, když jsi to slyšel?“ Slova ze sebe vztekle vychrlí, než se znovu úplně ovládne.
„Ne.“ Slzy, které se jí objevily v očích, ho uspokojily víc. Připadá si znovu jako malý chlapec – další prázdné dětinské vítězství.
Matka vzdychne a zdvihne ruku k jeho spálené tváři.
„Promiň mi to,“ řekne jí tiše. Ví přece, že je k ní zbytečně krutý. Pohrdá tím, jaký je. A umřela by pro něj. Chtěla ho dostat zpátky k sobě, stejně jako on se chtěl dostat k ní, víc, než se chtěl dostat zpátky k té železné židli. Byl přece její první syn a její poslední. „Vím, že ti není dobře, ale mě je ještě hůř.“
„Aegone, nebudeme...“ V tu chvíli matce přeskočí hlas. „My oba jsme toho hodně obětovali.“
Roky mládí, sny, možnost mít děti s někým, koho milujete, syny, manželky, otce, zdraví, svého draka…
„Je pozdě na tom něco změnit, ale postaráme se o to, aby všechno, co jsme ztratili, mělo smysl, ano? Prostě to musí mít smysl,“ přiloží dlaň na tu jeho.
„V tom jsme zajedno.“
Po tom všem, jak by mohli přiznat, že nic z toho, co dělali, nemělo smysl a nezbláznit se?
***
Z hradeb Rudé bašty visí těla a zdobí ji nabodnuté hlavy, kolem kterých létají vrány. Na těc lidech mu nezáleželo dost na to, aby je nenáviděl. Necítí ani žádnou zvláštní nenávist ke svému malému synovci, je to jenom tichý vyděšený chlapec, co měl smůlu na rodiče. Zato když mladého Aegona viděla matka, stiskla rty do úzké škvírky a se zraněným výrazem rozkázala, ať už jí nikdy nepřijde na oči – vypadá jako dokonalá směsice svých rodičů. Kdyby ho teď pořád nepotřebovali a záleželo na Alicent, Rhaenyřin syn je první, komu dá srazit hlavu. Hned další den matka Aegona přesvědčí, aby se zasnoubil s dcerou lorda Baratheona.
Koho Aegon doopravdy nenávidí, to je Mořský had. Přísahal mu věrnost, ale ten stařec je tak kluzký, že by přísahal znovu a znovu a byla to jenom slova, na kterých se jednou zadusí, jako by to byly zvratky. Nesnáší i Laryse Stronga, o kterém si myslí, že od začátku hraje dvojí hru, ale jak si může být jistý, než bude příliš pozdě? Zbavit se ho teď by mohla být stejná katastrofa jako odhodit v bitvě brnění.
Sedm se muselo úžasně bavit, když ho teď sledovali. Držel se trůnu zuby nehty a dobelhal se na něj zpátky a dokonce ani teď nemůže dělat, co by doopravdy udělat chtěl. Larys ho zachránil, ale zároveň možná odevzdal město jeho sestře a zradil ho tím. Corlys Velaryon do poslední chvíle bojoval za Rhaenyru proti právoplatnému králi. Ten spratek, jeho vnučka a dcera toho zkurvence, zaútočila na krále. Každý z nich si ve skutečnosti zaslouží kata a přece... S radostí do budoucna se Aegon dívá jenom při představě, že není nic, co by nespravila dýka.
***
Poslední den roku se rozezní zvony a Aegon se rozhodne slavit a v nosítkách se vydat k Dračímu doupěti. Přes dvě stovky vášnivých příznivců Pastýře nechal vyválet v dehtu a připoutat ke kůlům a teď je postupně zapalují, aby králi posvítili na cestu.
U trosek Dračího doupěte je mezi pěti dračími hlavami připoutaný samotný Pastýř. Aegon čekal něco velkolepějšího, ale vidí jenom vychrtlého starce, co se kroutí v řetězech. Ten ubohý blázen blábolí cosi o tom, že než nový rok skončí, sejdou se spolu v pekle. Oh, tak Pastýř nakonec přece jenom uznává svoje hříchy. „To bys čekal dlouho, než by na tebe přišla řada,“ odsekne Aegon. Pokud se Daemon Targaryen dočkal vítězství v boji, pořídil si milenku a umřel něčím jako hrdinskou smrtí, on sám se rozhodně necítí prokletý za vraždu příbuzných.
Od jednoho z rytířů si vezme pochodeň a Pastýře zapálí, než rychle odhodí dřevo, aby mu nevypadlo z ruky. To, co mu zbylo ze svalů, se už třese bolestí a těch pár okamžiků poslouchá Pastýřův křik. Musí to být úlevné být tak přesvědčený o vlastní pravdě. Aegon by to nikomu nepřiznal, ale docela by se mu líbilo věřit tomu, že jednou po smrti už nebude vnímat vůbec nic.
Aegon není milosrdný. Když se mu lordi z korunních zemí klanějí a přísahají věrnost a předávají rukojmí, matka stojí vedle něj a sleduje je s tvrdým výrazem. Když je hotovo, věnuje Aegonovi slabý úsměv a políbí ho na zdravou tvář. Je zvláštní vidět ji vyjadřovat mu tolik přízně, synovi, kterého milovala nejmíň. Těší ho to, i když ví, že matka se tak chová jenom proto, že už toho zbylo tak málo, co by se vůbec dotýkalo jejího srdce.
Ten večer si s ním chce promluvit Corlys Velaryon. „Výsosti,“ začne opatrně a jenom v rychlém gestu skloní hlavu. Navrhuje Aegonovi udělit milost všem, kteří podporovali jeho sestru – v zájmu říše. „I král Jaehaerys se usmířil s těmi, kdo podporovali jeho strýce Maegora.“
„Je od tebe milé předstírat, že ti ještě nedošlo, že nejsem vůbec jako Jaehaerys. Řekni mi, lorde Corlysi, zemřela snad kvůli jejich zradě jeho manželka, děti a drak a skončil snad jako mrzák? Pokud to tak bylo, můžeme si promluvit o tom, že bych ještě někdy měl doopravdy věřit slovům a dobré vůli a velkoryse rozdávat pardony.“ Aegon se odmlčí. „Ty jsi mi taky neodpustil,“ řekne bez jakýchkoliv pochybností
Corlys mu neodporuje, jenom se na něj poprvé podívá s čímsi jako lítostí. „Pokud to vidíš takhle, můj pane. Některé zlomené věci zkrátka nejdou snadno spravit.“
Některé zlomené věci zkrátka mají příliš ostré hrany.
***
Lord Corlys nestrašil, měl pravdu, pánové ze Severu, říčních krajích a Údolí se rozhodli bojovat. A znovu trvá na tom, aby jim Aegon odpustil. Corlys trvá na tom, aby Aegon jmenoval dědicem svého synovce. Syna Rhaenyry, jak jinak. Corlys je pořád člověk jeho sestry - ta mu aspoň nezabila manželku. Prý by měl Rhaenyřina syna zasnoubit se svou dcerou, jak přislíbila královna Alicent. A ty jsi jí věřil, hlupáku?
Aegon se tomu nejdřív vysměje – všechnu krev přece neprolil a neztratil toho tolik pro takový výsledek.
To až Larys Strong ho přesvědčí, že takové uspořádání by bylo samozřejmě jenom dočasné a ať Corlysovi vyhoví. Aegon se má přece oženit s dcerou lorda Baratheona. „Ano, jsem si jistý, že se nemůže dočkat, až se poprvé podívá na prince ze svých snů a až si ji odvedu do postele,“ směje se nad vínem, svojí poslední radostí. Jeho smích je štěkavý zvuk, který i jemu samotnému zní ošklivě. Skoro se viděl, jak vedle ní leží se slzami v koutkách očí a jeho nevěsta ho sleduje vyděšenýma očima, nejistá, co má dělat.
***
Borros Baratheon odjel do bitvy a asi jako jediný si je jistý svým úspěchem. Nepřátelé jsou už jenom kus od Králova Přístaviště a on je tak plný sebevědomí!
„Milosti, nerad to říkám, ale měla by tu konečně zaznít pravda,“ tvrdí Tyland Lannister.
Pravda o tom, že Aegonovi nikdo kolem neměl věřit a on nikdy neměl věřit jim? Připadá si jako zraněný vůdce smečky, kterého ta smečka při první příležitosti obětuje.
„Navrhoval jsou toho jejich chlapce popravit, protože dokud žije, vždycky bude představovat hrozbu,“ ťuká nehty do stolu slepý Tyland. „Nestalo se. Nechceš to slyšet, ale přesto - co přesně máš v plánu, až lord Borros nepřátele neodrazí?“
Ano, přesně ta otázka, které se Aegon věnovat nechtěl.
„Pokud se tak stane, vzdej se,“ navrhuje Corlys Velaryon, jako vždy věcně, jako by to byla malá záležitost. „Zachraň město, svoje lidi i sebe. Pokud vzdáš trůnu ve prospěch prince, dovolí ti obléct černou a dožít se ctí na Zdi.“
„Udělal by to?“ zeptá se Aegon s určitou nadějí. Ale ne, byl by to směšný život pro mrzáka jako on byl – choval by snad v tom sněhu havrany a vzpomínal na ty, co kvůli němu všechno obětovali a pokud na něj opravdu někde čekali, tak ho proklínají?
Veškeré takové myšlenky utne jeho matka. „U Sedmi, co je to nesmysly? Nakrmil jsi Rhaenyrou svého draka a on to celé viděl.“
Matka je skoro bílá, pod očima má tmavé kruhy a jako by v poslední době nemohla ani jíst.
„Tak co mi radíš?“ ptá se jí tiše.
„Nech tomu chlapci useknout ucho a pošli ho s varováním, že za každou míli, o kterou postoupí, dostanou další jeho část, když o něj tak stojí.“
V tváři jí nervózně trhne sval, když to říká. Pak se skloní a políbí ho do vlasů. Nezůstala v ní žádná laskavost z dřívějška, jenom pro něj, stejně jako jeho jediná přízeň teď patřila jí. Kdyby ho neměla, kdoví, co by se z ní stalo. To, že Aegon je král, je přece to poslední, co jejímu snažení v životě dávalo smysl. Žádné ze svých mrtvých dětí nemohla pohřbít a on si je jistý, že kdyby měl umřít, matka se jeho pohřbu nezúčastní ze vzdoru.
„Dobře, tak se to stane,“ vezme její ruku na chvíli do své a stiskne ji.
„Půjdu se pomodlit do septa, ať je tohle poslední špinavá věc, kterou musíme udělat.“
Když matka odejde, Aegon se obrátí na Corlyse. „Obávám se, že to nemusí být tak docela pravda. Pokud mě tvůj bastard zklame, bude následovat i tvoje vzácná vnučka.“ Je to tak rozkošná představa, že by to málem stálo za to.
***
Pozdě odpoledne skrz studený déšť přiletí havran, od kterého Larys Strong převezme zprávu. Přečte ji bez výrazu a přikývne.
„Takže?“ rozmáchne se Aegon netrpělivě rukou.
„Ach, lord Borros zvítězil, s velkými ztrátami, ale zvítězil,“ zasměje se úlevně. „Jestli tvoje milost dovolí, dnes vítězství oslavíme a začnu připravovat přivítání pro lorda Baratheona.“
***
O chvíli později na Aegona čekají nosítka. Chce do hradního septa, aby novinky předal matce a trochu ji tím uklidnil. V nosítkách, tak jako vždycky, čekají podušky a víno.
Když dopije druhou číši, hlavu má už lehkou a na malou chvíli necítí nenávist vůbec k nikomu a zapomene na tu hořkost, co ho věčně doprovází. Štěstí se otočilo a kdoví, třeba se časem dokonce znovu naučí být laskavý, jeho dcera a jeho nevěsta ho to naučí.
Pak na jazyku rozezná ocelovou příchuť krve a štěkavě se zasměje nad tím, že něčemu takovému na půl úderu srdce věřil. To poslední, co slyší, je matčin výkřik do nebe.
Co za ninjové mi to tady krájejí cibuli, ha? Kde jsou? Předhodím je drakovi. Nálož mizérie to byla potentní, kousek malého Aegona za každou míli, když ho tak chtějí, opravdu poetické a koncentrovaná náklonnost, když už nic jiného nezbylo s lavírovaním mezi krutostí a vlídností taky. Úplně jsem viděla jak u jednotlivých bodu ti lidé kolem postupně spějí k rozhodnutí zbavit se zjizveného krále. Poslední notička se snem o laskavosti tragédii zaklincovala. Aegon coby chovatel havranu je zajímavá myšlenka. A u těch pastýřskych poprav mě až zamrazilo.
Komentáře
Jako by nemohla vyrůst a Alicent snad chápala proč. Zatímco ona ve své hlavě byla pořád v sále, kde držela mrtvou ruku svého posledního syna, Jaehaera nemohla opustit místnost, kde sledovala jednoho krutého pitomce setnout její dvojče.
Ta se nedožije dospělosti, pomyslela si Alicent s novým zoufalstvím. Ne poprvé ji napadlo, jestli Helaena neviděla právě smrt svojí holčičky, než se vrhla na bodce.
Daemon Targaryen – ať se smaží v sedmi peklech – jí nakonec vzal dvě děti a dvě vnoučata. Dívala se na svou Jaehaeru a viděla chlupatého zajíčka uprostřed louky, čekajícího na dravce. A jestli snad Jaehaera přežije dost dlouho, tak její děti stejně... V Alicent se znovu sbíralo cosi černého a ona nevěděla, jestli se v příští chvíli zhroutí v pláči nebo začne křičet jako šílená. Žila snad v nějakému krutém vtipu, který pro ni Sedm připravilo.
A tak konečne řekla ta slova. Řekla Jaehaeře, ať radši tomu jejich vzácnému chlapci podřízne hrdlo...
...
Dva strážci mu otevřeli dvěře a ustoupili stranou. Dívala se z okna, ale hned se otočila a pochybovačně si ho změřila od hlavy k patě. Cregan Stark královnu Alicent poprvé viděl před několika týdny, bledou a zděšenou, ale stále ve zlatem vyšívaných zelených šatech. Teď tu stála v bleděmodrých šatech pro královnu naprosto nevhodných. Rysy měla pořád krásné, ale rty pevně semknuté, kůži na tváři skoro průhlednou a oči horečnaté.
“Takže mě konečně necháte popravit?”
“Přišel jsem si promluvit.”
“Ah,” odvrátila na chvíli zamyšleně. Zdálo se mu, že to znělo zklamaně.
“Paní, už jsem ti přece dal milost.”
“Plivu na tvoji milost, Starku. Jdi slavit společně s ostatními supy,” začala podrážděně přecházet po místnosti.
“Chtěl jsem se jenom naposledy zeptat, proč se nechováš v zájmu svojí vnučky a neusmíříš se s králem.”
Protože ho zplodil ten krvavý zkurvysyn s běhnou, co mi nasadila řetězy, chtělo se jí zařvat, ale z krku to nedostala.
Poznal, že udělal chybu, když se musel vyhnout svícnu, který Alicent poslala jeho směrem a který se odrazil od dveří.
“Snad si nemyslíš, že jsem všechno obětovala pro tohle,” prskla, “Pro to, aby Jaehaeru zmáčkli, využili a zbytky odhodili. Jestli má moje krev pokračovat jedině tak, že se spojí s jeho, nestojím o to. Ale oba snad víme, co je pravděpodobnější. Potřebujete ji jenom tak dlouho, dokud nezmlknou příznivci jejího otce. Pak tomu vašemu vzácnému chlapci najdete nějakou veselou dokonalou malou ženušku.”
Mávla při své řeči rukou a když skončila, všiml si, že na dolním rtu má několik drobných kapek krve.
“To přece nemůžeš vědět...”
Na tváři mu přistála její dlaň. “Co z toho, co jsi na tomhle místě viděl, tě přesvědčilo, že se mýlím?”
“Co tedy chceš, má paní?” Modlil se, aby řekla, že se chce stát septou.
“Ale Starku, já přece chci už jenom znovu vidět svoje syny. A svoji sladkou Helaenu.”
Když jí chtěl položit ruku na rameno, vtáhla vzduch a s určitým děsem o krok ustoupila.
“Možná už dnes v noci,” slyšel ji už na odchodu a její slova poprvé zněla vřele.
Slyšel tiché kroky a cítil, jak se mu rozbušilo srdce, protože nepatřily nikomu, koho znal. Poslouchal, ani se nepohnul a oči držel pevně zavřené. Slyšel už jeho dech a vyžadovala to všechno jeho sebeovládání ležet v klidu, protože v rukou i tváři cítil ostré cukání. Teď!
Dýka se snesla dolů a Daeron cítil, jak mu lehce zavadila o paži, když do toho muže vrazil a pohotově srazil na zem. Výdech, nádech – než si to ten muž stačil opravdu uvědomit, Daeron chytil dýku, o kterou se ve tmě pořezal. Instinktivně mu tu čepel vrazil tam, kde předpokládal, že má krk. Muž jedinkrát vykřikl.
Když se zvednul na kolena, uvědomil si, že na rukou, hrudníku i tváři cítí mokré teplo. Většina té krve nebyla jeho.
Když se přihnal strážný s pochodní, překvapením rozšířil oči. Princova noční košile byla napůl rudá a ten chlapec si utíral dlaně do jejích čistých zbytků a dýchal v šoku.
„Nebudeme… nebude o tom mluvit,“ řekl Daeron nakonec a hlas se mu třásl jenom trochu.
Havran s varováním od matky dorazil až ráno.
Když ser Criston do její komnaty pustil Aemonda, jako by znovu ožila. Poznala, že je něco špatně, jakmile ho uviděla. Znala svého syna a praskliny v jeho masce – bál se slov, která jim musí říct, a celou dobu sledoval právě ji.
Zbledla, když popsal, co udělal, a klesla do křesla. „Matka ať nás ochraňuje… Chlapče, cos to udělal?“
„Jenom to, co bylo třeba. O jednoho z nich míň. Stejně by k tomu brzy došlo.“
Možná, v bitvě, ale on dal právě celé říši důvod dívat se na jejich stranu mezi prsty. Její otec vzácně zvýšil hlas. „Sedm ti nechalo jedno oko, jak můžeš být tak slepý?“
Aegon se jenom zasmál, poplácal bratra po zádech a prohlásil, že je to dobrý začátek a že Aemondovi hned nechá připravit oslavu na přivítanou. Její mladší syn jenom přikývl a znovu se zadíval na ni. Její úžasní hloupí synové. Slyšeli slova, ale neposlouchali.
„Rhaenyra tohle nikomu z nás neodpustí. Tak jako já bych neodpustila, kdyby se něco stalo tobě.“
„To stěží hrozilo.“
Na chvíli zavřela oči, než na rameni ucítila ruku.
„Nenávidíš mě za to? Jestli tě to uklidní, neměl jsem v úmyslu, aby to zašlo tak daleko,“ ptal se Aemond, jako vždycky hladový po její přízni.
Položila dlaň na tu jeho. „Jsem… zklamaná, to je pravda.“ Její syn, co tolik chtěl být ve všem nejlepší, teď vrah příbuzných…
„Je to moje vina. Neměla jsem vás zatahovat do té hry, byli jste děti.“
Chápal, co tím myslela, a jenom zakroutil hlavou. „Nechala bys nás bezbranné jako koťata. Nevadí mi to. Jestli mi někdo zkusí připomínat, kdo teď jsem, přijde o jazyk.“
Když někomu useknete jazyk, dáte jenom všem ostatním na srozuměnou, že měl pravdu… Byl to její syn, ale už ne malý chlapec. Znala ho opravdu?
Jakmile odešel, otočila se k Ottovi, který pozoroval plameny v krbu. „Otče…“ Zaznělo to tiše a trochu zoufale. Našel pro ni jistou úctu, když se mu postavila, ale teď ho jistě potěšilo, jak moc ho pořád potřebuje. Dokáže přece zachránit, co se dá… dokud něco ještě zachránit jde.
„Zítra pošlu další havrany. Tentokrát už s žádostí o vojsko, i když tak brzy jsem to rozhodně nechtěl.“ Víc neřekl. V téhle rodině se o důležitých věcech nikdy nemluví. Její otec tedy bude znovu slibovat, podkopávat, hrozit a nakonec i lhát… Sedm se nejspíš na ně na všechny hněvalo, když už začátek je špatný.
„Zítra ráno. Měla bys jít spát a odpočinout si před tím, co nás čeká.“ Zněl chladně a znovu se úplně ovládal, jako by neměl jedinou starost na světě, jako by celá jeho rodina byly dřevěné figurky. Chtěla mu ještě něco říct, chtěla, aby ji aspoň jednou zase obejmul a utěšil, jako když byla malá holčička a pořezala se o trní. Jenže on už dávno byl někdo jiný.
Když osaměla, postavila se znovu k oknu a objala se rukama sama. Na jazyku měla starou hořkost. Dělala přece všechno podle práva i králova posledního přání, tak proč si jako vždycky připadá, jako by bojovala proti proudu? Být šlechtická manželka, být královna, mělo přece znamenat, že se nebude muset bát o budoucnost svoji ani svých dětí. To mohla rovnou…
„Sere Cristone?“ zavolala.
Vešel skoro hned, jako vždycky její věrný rytíř, a zůstal stát u dveří. „Moje královno?“
Poprvé za poslední dny se trochu usmála. Byl vždycky velmi důsledný v tom, jak se k ní choval, když už nic jiného.
„Aegon má kolem sebe stráže pořád, někdo musí hlídat i Aemonda, ať se mu to líbí nebo ne. Musíme varovat Daerona, že na něj někdo pošle vraha,“ vyjmenovala. Nechat zavraždit toho chlapce by byl přesně ten způsob, kterým by se Daemon chtěl pomstít na její rodině.
„Jak si přeješ,“ přikývl stroze, ale poznala v tom zaváhání.
„Ale no tak, přede mnou můžeš mluvit,“ zasmála se krátce.
„Myslíš, že to bude stačit, paní?“
„Nevím, ale to bys nás už všechny mohl zavřít do kobky. Pojď sem,“ pokynula mu.
Když se k ní připojil u okna, viděla na něm, že chce něco říct, nejspíš něco o tom, že je tu příliš chladno.
„Když jsem byla malá, v létě jsem vždycky vyběhla až na vrchol věže a tančila v dešti.“
„To si umím těžko představit,“ pronesl pobaveně.
„Bylo mi pět let.“
„Já jsem kdysi vyběhl do bouřky a pak týden strávil v horečce. Moje matka mě tehdy málem zabila, takže jistě pochopíš…“
Chytila ho za bradu a zadívala se mu na rty. A znovu ji píchlo u srdce. Možná už neplatilo, že nemůže zajít dál kvůli povinnosti, ale on přece nebyl jiný. Její otec ji miloval kvůli ambicím, které mu pomohla naplnit, Rhaenyra ji milovala kvůli tomu pocitu, že je oproti někomu lepší, Viserys ji nějakou dobu miloval kvůli dětem, o které nakonec nestál. Ser Criston ji miloval kvůli představě, kterou o ní měl, kvůli iluzi o tom, že sloužit jí znamená být lepší člověk, než ve skutečnosti byl. I ji by nenáviděl, kdyby tu představu zničila.
„Můžeš jít,“ řekla měkce.
Co by asi řekl tomu, že kdysi dávno, než byla vdaná, si hloupě představovala, že by s ním utekla. Nevěděla, jestli by to dokázala tehdy, ale teď to nemohla udělat už vůbec. Že prý nechtěla svobodu, jenom okno z vězení, tvrdila o ní Rhaenys. Děti jsou prý jako past. To zase říkal Larys Strong. Jako by snad pro ni dávno nebylo pozdě být někde jinde.
Alicent opatrně strčila ruku ven z okna do deště a rychle ji zase stáhla do bezpečí, protože voda byla chladná a vítr ledový.
Dá se jenom říct - škoda že Oheň a krev není napsaný takhle. Udělat tak pěknou povídku z jednoho původního odstavce je prostě nádhera.
Jinak výborná práce, @svoa00 :)
Tak nevím, kdo by ty POV kapitoly s Martinovou rychlostí napsal :D On si schválně hraje s tématem historické věrnosti a že někdy ani jedné z nabízených verzí nemůžete věřit. Můj oblíbený příklad je konec Daerona a Tessarion. Nikdo Daerona neviděl umřít, ale Tessarion vzápětí z nějakého důvodu útočí na dva draky - trochu zvláštní, že. Vzhledem k tomu, jak často kánon Tance Martin za posledních deset let měnil... no, bude fascinující vidět, jestli si tvůrci seriálu budou dál hrát na historickou ambivalenci s menšími změnami, nebo si odvážně řeknou, že těch 35 stránek je holt taková volná osnova. Jejich výklad, změny a rozšíření jsou zatím za mě tak půl na půl.
Ale dobrá připomínka od svoy, že úmyslná nespolehlivost verzí z druhých ruk.
Je fakt, že kronikářská forma nabízí úplně jiné možnosti - víc verzí stejné události atd. Bylo by hezké mít třeba část v podobě kroniky a do toho aspoň občas kapitolu POV. Ale můžeme být rádi, že Martin touhle kronikou popsal kus historie Targaryenů. Detaily si teď rozebírají v seriálu a my máme zase kus prostoru pro fantazii.
Uznávám, že vztah Cristona a Alicent byl složitý a mnohovrstevný, ale úplně jsem nevěděl jak ho popsat. Platonická láska by asi seděla lépe, ale to mi tam neznělo tak dobře :-D
Jen u toho vlastně moc nevidět, co se tím změnilo (a ani jak to, že to dopadlo takhle a ne jako v originálu). Funguje to za mně jako úvod, ale chtělo by to to rozvinutí, kde uvidíme, k čemu její přežití vedlo (a třeba někde bude zmínĚno a díky čemu přežila).
Dýchá ještě zrychleně, když se podívá na matku. Netušil předem, co jí řekne. Vyměnili si několik krátkých listů, než přijel. Žádný z nich nebyl zvlášť osobní, kromě zprávy, že jeho dcera je v bezpečí. Myslel si, že Alicent nenávidí za to, kam je všechny její umíněnost přivedla, a že na ni bude jenom plivat jed. Když teď ale sedí proti němu... Na jazyku má tolik slov, ale ne v každém je dýka. Jsem teď menší zklamání než Aemond, matko? Já aspoň ještě žiju.
Nadechne se, aby jí to řekl, ale pak si i ve světle jediné lampy všimne jejího zarudlého nosu a unavených očí. Svaly ve tváři má matka napjaté, jako by celé noci nespala. Nediví se jí. V jejích snech je nejspíš pořád ještě bezstarostné léto před pár roky a jakmile otevře oči, dopadne na ni skutečnost jako kladivo. A tak Aegon spolkne ta slova. Jsou věci, o kterých ani někdo jako on nežertuje.
Matka ho starostlivě sleduje a okamžitě mu podá pohár. „Pij,“ řekne jemně. Podle vůně je to makové mléko a jemu se z něj zvedne žaludek.
„Jak pozorné, ale kdybys díky té břečce strávila měsíce jako v mlze, taky by tě ani nenapadlo se jí ještě někdy dotknout.“ Její hlas a občas tvář jsou skoro jediné dvě věci, které si z té doby pamatuje. Přesto si pohár vezme - a pootevřenými dveřmi ho vyhodí ven. Až teď si všimne, jak tiché město je. Na Aegonův vrch jedou prázdnými ulicemi, které lemují vyrabované obchody a opuštěné domy. Jak jinak, napadne ho.
„Neslyším zvony a fanfáry, nikdo nehází květiny a nikdo mi nepřipíjí. Skoro jako by proti našemu vítězství někdo něco měl,“ pousměje se křivě. „Stálo to za to, matko?“ hned zvážní.
„Co chceš slyšet? Že kdybych si mohla vybrat, že bych radši neobjala tvoje chlapce a neslyšela Helaenu smát se? Samozřejmě že bych to vyměnila. Spokojený, teď, když jsi to slyšel?“ Slova ze sebe vztekle vychrlí, než se znovu úplně ovládne.
„Ne.“ Slzy, které se jí objevily v očích, ho uspokojily víc. Připadá si znovu jako malý chlapec – další prázdné dětinské vítězství.
Matka vzdychne a zdvihne ruku k jeho spálené tváři.
„Promiň mi to,“ řekne jí tiše. Ví přece, že je k ní zbytečně krutý. Pohrdá tím, jaký je. A umřela by pro něj. Chtěla ho dostat zpátky k sobě, stejně jako on se chtěl dostat k ní, víc, než se chtěl dostat zpátky k té železné židli. Byl přece její první syn a její poslední. „Vím, že ti není dobře, ale mě je ještě hůř.“
„Aegone, nebudeme...“ V tu chvíli matce přeskočí hlas. „My oba jsme toho hodně obětovali.“
Roky mládí, sny, možnost mít děti s někým, koho milujete, syny, manželky, otce, zdraví, svého draka…
„Je pozdě na tom něco změnit, ale postaráme se o to, aby všechno, co jsme ztratili, mělo smysl, ano? Prostě to musí mít smysl,“ přiloží dlaň na tu jeho.
„V tom jsme zajedno.“
Po tom všem, jak by mohli přiznat, že nic z toho, co dělali, nemělo smysl a nezbláznit se?
***
Z hradeb Rudé bašty visí těla a zdobí ji nabodnuté hlavy, kolem kterých létají vrány. Na těc lidech mu nezáleželo dost na to, aby je nenáviděl. Necítí ani žádnou zvláštní nenávist ke svému malému synovci, je to jenom tichý vyděšený chlapec, co měl smůlu na rodiče. Zato když mladého Aegona viděla matka, stiskla rty do úzké škvírky a se zraněným výrazem rozkázala, ať už jí nikdy nepřijde na oči – vypadá jako dokonalá směsice svých rodičů. Kdyby ho teď pořád nepotřebovali a záleželo na Alicent, Rhaenyřin syn je první, komu dá srazit hlavu. Hned další den matka Aegona přesvědčí, aby se zasnoubil s dcerou lorda Baratheona.
Koho Aegon doopravdy nenávidí, to je Mořský had. Přísahal mu věrnost, ale ten stařec je tak kluzký, že by přísahal znovu a znovu a byla to jenom slova, na kterých se jednou zadusí, jako by to byly zvratky. Nesnáší i Laryse Stronga, o kterém si myslí, že od začátku hraje dvojí hru, ale jak si může být jistý, než bude příliš pozdě? Zbavit se ho teď by mohla být stejná katastrofa jako odhodit v bitvě brnění.
Sedm se muselo úžasně bavit, když ho teď sledovali. Držel se trůnu zuby nehty a dobelhal se na něj zpátky a dokonce ani teď nemůže dělat, co by doopravdy udělat chtěl. Larys ho zachránil, ale zároveň možná odevzdal město jeho sestře a zradil ho tím. Corlys Velaryon do poslední chvíle bojoval za Rhaenyru proti právoplatnému králi. Ten spratek, jeho vnučka a dcera toho zkurvence, zaútočila na krále. Každý z nich si ve skutečnosti zaslouží kata a přece... S radostí do budoucna se Aegon dívá jenom při představě, že není nic, co by nespravila dýka.
***
Poslední den roku se rozezní zvony a Aegon se rozhodne slavit a v nosítkách se vydat k Dračímu doupěti. Přes dvě stovky vášnivých příznivců Pastýře nechal vyválet v dehtu a připoutat ke kůlům a teď je postupně zapalují, aby králi posvítili na cestu.
U trosek Dračího doupěte je mezi pěti dračími hlavami připoutaný samotný Pastýř. Aegon čekal něco velkolepějšího, ale vidí jenom vychrtlého starce, co se kroutí v řetězech. Ten ubohý blázen blábolí cosi o tom, že než nový rok skončí, sejdou se spolu v pekle. Oh, tak Pastýř nakonec přece jenom uznává svoje hříchy. „To bys čekal dlouho, než by na tebe přišla řada,“ odsekne Aegon. Pokud se Daemon Targaryen dočkal vítězství v boji, pořídil si milenku a umřel něčím jako hrdinskou smrtí, on sám se rozhodně necítí prokletý za vraždu příbuzných.
Od jednoho z rytířů si vezme pochodeň a Pastýře zapálí, než rychle odhodí dřevo, aby mu nevypadlo z ruky. To, co mu zbylo ze svalů, se už třese bolestí a těch pár okamžiků poslouchá Pastýřův křik. Musí to být úlevné být tak přesvědčený o vlastní pravdě. Aegon by to nikomu nepřiznal, ale docela by se mu líbilo věřit tomu, že jednou po smrti už nebude vnímat vůbec nic.
Ten večer si s ním chce promluvit Corlys Velaryon. „Výsosti,“ začne opatrně a jenom v rychlém gestu skloní hlavu. Navrhuje Aegonovi udělit milost všem, kteří podporovali jeho sestru – v zájmu říše. „I král Jaehaerys se usmířil s těmi, kdo podporovali jeho strýce Maegora.“
„Je od tebe milé předstírat, že ti ještě nedošlo, že nejsem vůbec jako Jaehaerys. Řekni mi, lorde Corlysi, zemřela snad kvůli jejich zradě jeho manželka, děti a drak a skončil snad jako mrzák? Pokud to tak bylo, můžeme si promluvit o tom, že bych ještě někdy měl doopravdy věřit slovům a dobré vůli a velkoryse rozdávat pardony.“ Aegon se odmlčí. „Ty jsi mi taky neodpustil,“ řekne bez jakýchkoliv pochybností
Corlys mu neodporuje, jenom se na něj poprvé podívá s čímsi jako lítostí. „Pokud to vidíš takhle, můj pane. Některé zlomené věci zkrátka nejdou snadno spravit.“
Některé zlomené věci zkrátka mají příliš ostré hrany.
***
Lord Corlys nestrašil, měl pravdu, pánové ze Severu, říčních krajích a Údolí se rozhodli bojovat. A znovu trvá na tom, aby jim Aegon odpustil. Corlys trvá na tom, aby Aegon jmenoval dědicem svého synovce. Syna Rhaenyry, jak jinak. Corlys je pořád člověk jeho sestry - ta mu aspoň nezabila manželku. Prý by měl Rhaenyřina syna zasnoubit se svou dcerou, jak přislíbila královna Alicent. A ty jsi jí věřil, hlupáku?
Aegon se tomu nejdřív vysměje – všechnu krev přece neprolil a neztratil toho tolik pro takový výsledek.
To až Larys Strong ho přesvědčí, že takové uspořádání by bylo samozřejmě jenom dočasné a ať Corlysovi vyhoví. Aegon se má přece oženit s dcerou lorda Baratheona. „Ano, jsem si jistý, že se nemůže dočkat, až se poprvé podívá na prince ze svých snů a až si ji odvedu do postele,“ směje se nad vínem, svojí poslední radostí. Jeho smích je štěkavý zvuk, který i jemu samotnému zní ošklivě. Skoro se viděl, jak vedle ní leží se slzami v koutkách očí a jeho nevěsta ho sleduje vyděšenýma očima, nejistá, co má dělat.
***
Borros Baratheon odjel do bitvy a asi jako jediný si je jistý svým úspěchem. Nepřátelé jsou už jenom kus od Králova Přístaviště a on je tak plný sebevědomí!
„Milosti, nerad to říkám, ale měla by tu konečně zaznít pravda,“ tvrdí Tyland Lannister.
Pravda o tom, že Aegonovi nikdo kolem neměl věřit a on nikdy neměl věřit jim? Připadá si jako zraněný vůdce smečky, kterého ta smečka při první příležitosti obětuje.
„Navrhoval jsou toho jejich chlapce popravit, protože dokud žije, vždycky bude představovat hrozbu,“ ťuká nehty do stolu slepý Tyland. „Nestalo se. Nechceš to slyšet, ale přesto - co přesně máš v plánu, až lord Borros nepřátele neodrazí?“
Ano, přesně ta otázka, které se Aegon věnovat nechtěl.
„Pokud se tak stane, vzdej se,“ navrhuje Corlys Velaryon, jako vždy věcně, jako by to byla malá záležitost. „Zachraň město, svoje lidi i sebe. Pokud vzdáš trůnu ve prospěch prince, dovolí ti obléct černou a dožít se ctí na Zdi.“
„Udělal by to?“ zeptá se Aegon s určitou nadějí. Ale ne, byl by to směšný život pro mrzáka jako on byl – choval by snad v tom sněhu havrany a vzpomínal na ty, co kvůli němu všechno obětovali a pokud na něj opravdu někde čekali, tak ho proklínají?
Veškeré takové myšlenky utne jeho matka. „U Sedmi, co je to nesmysly? Nakrmil jsi Rhaenyrou svého draka a on to celé viděl.“
Matka je skoro bílá, pod očima má tmavé kruhy a jako by v poslední době nemohla ani jíst.
„Tak co mi radíš?“ ptá se jí tiše.
„Nech tomu chlapci useknout ucho a pošli ho s varováním, že za každou míli, o kterou postoupí, dostanou další jeho část, když o něj tak stojí.“
V tváři jí nervózně trhne sval, když to říká. Pak se skloní a políbí ho do vlasů. Nezůstala v ní žádná laskavost z dřívějška, jenom pro něj, stejně jako jeho jediná přízeň teď patřila jí. Kdyby ho neměla, kdoví, co by se z ní stalo. To, že Aegon je král, je přece to poslední, co jejímu snažení v životě dávalo smysl. Žádné ze svých mrtvých dětí nemohla pohřbít a on si je jistý, že kdyby měl umřít, matka se jeho pohřbu nezúčastní ze vzdoru.
„Dobře, tak se to stane,“ vezme její ruku na chvíli do své a stiskne ji.
„Půjdu se pomodlit do septa, ať je tohle poslední špinavá věc, kterou musíme udělat.“
Když matka odejde, Aegon se obrátí na Corlyse. „Obávám se, že to nemusí být tak docela pravda. Pokud mě tvůj bastard zklame, bude následovat i tvoje vzácná vnučka.“ Je to tak rozkošná představa, že by to málem stálo za to.
***
Pozdě odpoledne skrz studený déšť přiletí havran, od kterého Larys Strong převezme zprávu. Přečte ji bez výrazu a přikývne.
„Takže?“ rozmáchne se Aegon netrpělivě rukou.
„Ach, lord Borros zvítězil, s velkými ztrátami, ale zvítězil,“ zasměje se úlevně. „Jestli tvoje milost dovolí, dnes vítězství oslavíme a začnu připravovat přivítání pro lorda Baratheona.“
***
O chvíli později na Aegona čekají nosítka. Chce do hradního septa, aby novinky předal matce a trochu ji tím uklidnil. V nosítkách, tak jako vždycky, čekají podušky a víno.
Když dopije druhou číši, hlavu má už lehkou a na malou chvíli necítí nenávist vůbec k nikomu a zapomene na tu hořkost, co ho věčně doprovází. Štěstí se otočilo a kdoví, třeba se časem dokonce znovu naučí být laskavý, jeho dcera a jeho nevěsta ho to naučí.
Pak na jazyku rozezná ocelovou příchuť krve a štěkavě se zasměje nad tím, že něčemu takovému na půl úderu srdce věřil. To poslední, co slyší, je matčin výkřik do nebe.
Nálož mizérie to byla potentní, kousek malého Aegona za každou míli, když ho tak chtějí, opravdu poetické a koncentrovaná náklonnost, když už nic jiného nezbylo s lavírovaním mezi krutostí a vlídností taky. Úplně jsem viděla jak u jednotlivých bodu ti lidé kolem postupně spějí k rozhodnutí zbavit se zjizveného krále. Poslední notička se snem o laskavosti tragédii zaklincovala. Aegon coby chovatel havranu je zajímavá myšlenka. A u těch pastýřskych poprav mě až zamrazilo.