Kecáliště
Přenesli jste se v určité diskuzi extrémně daleko od tématu? Nevíte co s tím? Nechce se vám kvůli nějaké malichernosti zakládat nový topic. Sem s tím!!! Multi-tematický topič na cokoliv....
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Všiml jsem si, že jste tu hodně řešili introvert extrovert (nečetl jsem do hloubky). Měl bych na vás jednu vážnou psychologickou otázku. Co můžou u ostatních lidí vyvolat otázky typu: Kdybych zkusil zabít někoho, zastavíš mne? Jak ses cítila, když tě mlátil? Proč jsi udělal to či ono a jaký jsi z toho měl pocity? Obecně, co u lidí vyvolává extrémní otevřenost ve všem? A nemluvím o logických důvodech, proč se na tohle neptat jako je to necitlivé, nemorální atd, ale spíš o emocích v pozadí. Jak se můžu vcítit do role člověka, před kterého je položená taková otázka? Co je konkrétně zlé na těchto otázkách? Protože když o tom přemýšlím vyvolává to ve mne příšerný zmatek a rád bych to pohchopil, protože mé EQ je na úrovni zmrzlé makrely. Ocenil bych i nějakou literaturu, která tuhle problematiku řeší... Jmenovitě mne zajímají názory především od @Nevada @Everett_Young @Aviv @dreamer @flanker.27 @svoa00 @Monte Karstark a @sfik lidí, s nimiž byť nesouhlasím ve spoustě otázkách tak v tomhle lidi uznávám vaši naprostou nadřazenost a zajíma mne váš názor (protože tady má naprosto unikatní názor na něco). Velice soráč, že se něčím takovým vytahuji na veřejné diskuzi, ale vede mne k tomu několik důvodů a) s kompetentní osobou kterou pravidelně navštěvuji se uvidím až koncem měsíce b) mám opravdu VELMI špatné zkušenosti řešit tohle s někým mezi čtyřma očima (a to dokonce i s lidma, pro něž by to mělo být zaměstnání) c) všechny lidi tady považuji za unikátní osobnosti, které byť jiné, tak jsou svým způsobem příčetnější než 90% světové populace a jejichž názorů si velice vážím. d) myslím si, že tady to napáchá nulovou škdou Není to důleité jen pro mne osobně, ale také pro moji literární tvorbu.
Obecně můžu říct tolik, že s blízkou osobou se na tohle téma prostě budu bavit jinak než s osobou, jejíž povahu, nálady, pocity a tak dále příliš neznám (anebo znám, ale nic mě k ní neváže).
Kdybych zkusil zabít někoho, zastavíš mne?
Tady bych se hlavně ptala, proč se na to ten druhý ptá a proč ho to napadlo. Pokud by se ptal psycholog, je to předpokládám otázka na morálku, kdokoliv jiný tou otázkou může křičet o pomoc nebo se ptá na osobní loajalitu.
Jak ses cítila, když tě mlátil?
To by pravděpodobně byla soucitná otázka, ale může být i uh... zatraceně perverzní.
Proč jsi udělal to či ono a jaký jsi z toho měl pocity?
Tyhle otázky obecně můžou vyvolat pocit úzkosti a člověk se může začít verbálně bránit, když je odpověď vynucovaná. Nikdo by neměl tenhle typ otázky klást víc než jednou.
Extrémní otevřenost především může být hodně otravná a nepříjemná, pokud není praktikovaná mezi dvěma lidmi, kteří jsou naladění stejně. Většinou se tím ten druhý snaží nastavit nějakou formu intimity, ale může to vést i k tomu, že toho druhého odradí. Mě osobně není úplně příjemné, když se mi někdo svěřuje s věcmi, na které jsem se nikdy neptala a vědět je nemusím.
Tohle jsou opravdu nejlepší odpovědi, které bez kontextu můžu dát.
Ak má niekto o tebe nejaký dojem a ty mu ho odrazu rozbiješ, otrasie to. Buď preto, že ťa pozná dlho a cíti sa zmätený až mierne zradený, alebo preto, že ťa pozná krátko a vyvolá to dojem nepredvídateľnosti, alebo že sa veľmi ponáhľaš v zbližovaní. Taktiež, charizma. Extroverti going FUL EXTROVERT to dosť často robia s prirodzeným šarmom, ladnosťou loviaceho geparda. Introvert, ktorý odrazu ide FUL EXTROVERT nepôsobí až tak prirodzene, napríklad inštinktívne niečo neodhadne, alebo vyzerá to nasilu, či manicky. Čo to s tou osobou je?
Som prekvapená, že boli nahnevaní aj jeden na druhého. Aby som to chápala, musela by som vedieť viac o tom, k čomu vlastne došlo. Najskôr to asi naozaj bola nejaká psychologická explózia, odkryli sa veci.
Heh, vysoká tolerance, poznám. Jsem docela zrcádko. Keď ty na mňa opatrne, ja tiež opatrne, keď ty na mňa bujaro, ja tiež bujaro. Anything goes. Máločo je pre mňa príliš a keď je niečo trochu nepohodlné, nie som veľmi do informovania okolia, málokedy mám pocit, že moje nepohodlie je objektívny problém, ktorý treba brať do úvahy a nie iba môj subjektívny, ktorý je lepšie nechať si pre seba a podľa možnosti prekonať. A potom mám chvíle keď ma niečo nadchne a mám problém udržať sa. Napríklad teraz, som sa rozhovorila. :oops:
mi připomíná film Ztracené město Z :) skutečnost bude ale zajímavější
1. Kdybych zkusil zabít někoho, zastavíš mne?
2. Jak ses cítila, když tě mlátil?
3. Proč jsi udělal to či ono a jaký jsi z toho měl pocity?
4. Obecně, co u lidí vyvolává extrémní otevřenost ve všem?
Jako přední odborník na legraci a cynismus musím začít s varováním, že ani já bych těmito otázkami nezačínal žádnou konverzaci :D Každopádně víme toho málo - zná se ten dotazovaný s tím kdo klade otázky? Jaký je mezi nimi vztah. Mimochodem, nejvíc se svými odpověďmi k mému názoru přiblížila svoa, tak snad už jen doplním (pozn. sakra dlouhý doplnění!)
1. No.. chtě nechtě první moje myšlenka by se zaměřila směrem, zda ten dotyčný nemá doma třeba zbraň a zda nemá něco v plánu. Kamarád mi může tuhle otázku položit aby zjistil zda mu pomůžu jeho zastavením, určitá fylozofická debata, které by mělo něco předcházet..
2. Mě tahle otázka přijde jako dno. A vzhledem k tomu v jakém stavu obvykle bývají ženy - oběti domácího násilí je i poměrně zbytečná. Pokud příčiny zjišťuje psycholog, začíná někde jinde a tuhle asi ani nepokládá. Podobná otázka by mohla být "proč ses od něj nechala mlátit 5 let v kuse..". Navíc pokud to není otázka v tématu BDSM tak na ní dopředu známe odpověď. A já nerad pokládám otázky na který znám odpovědi, přijde mi že tím akorát zbytečně snažím povýšit nad toho druhýho člověka.
3. Dobře... ve mě tahle otázka vyvolává totální nasrání. Je to otázka učitele k žáku, rodiče k dítěti, mentora ke svému .. svěřenci.. Takové to "vyhodnoť si co jsi provedl, jak špatně/dobře se přitom cítíš a vezmi si z toho ponaučení". Na mě tenhle typ výchovy nikdy nezabíral a spíš jsem dělal naschvály.
4. Jsem extrovertní a zároveň i dost empatický člověk (teda.. nahoře jsem napsal že jsem cynik, takže za mnou můžete přijít s bolístkou, prosbou o radu či pomoc, já si s vámi popovídám, zasměju, vcítím se a poradím vám skok z mostu (?) :D ).
Ještě jednou tedy. Mám pocit že se někdy vciťuju až moc a na stará (30letá) kolena se trochu učím v tomto brzdit. Rád si vyslechnu něčí trable, myslím že i rád poradím, pomůžu, když je to v mých silách, byť se v tom nijak pateticky nerochním, teda za předpokladu že s tím člověkem jsem kamarád, či ho znám. Ale jsem i alergický na lidi kteří si rochněji v tom vylévání srdéček naprosto/takřka cizím lidem. Několika takovým už jsem řekl STOP řeš si to s někým jiným, not my business..
Ale k tvé otázce - tu extrémní otevřenost právě vyvolává tvůj (=můj) pitomej hodnej ksicht, to že tě ti lidé znají (=mají pocit že tě znají). To pak ale naráží na nějaký jejich nízkou sociální inteligenci, kdy někteří (je jich dost) nejsou schopní odhadnout že ty nejsi ta správná osoba. Zrovna tak jako že na mě se někdy tihle lidé lepí (snaží se vysát mojí životní energii :D ), tak znám i lidi za kterýma by nikdo nikdy nepřišel - ani jejich kamarádi.. tak nevím co je horší ;)
Nikdy jsem nikomu neřekl svůj šílenej pracovní zážitek, kdy za mnou přišla ubrečená kolegyně, řekla mi že je těhotná (ne se mnou nebojte :D ) a zda má jít na potrat. Tohle FAKT není OK. Jí bylo skoro 40 a mě asi 19.
Pořád teda z toho obviňuju svůj dobroserovej ksicht, nebo nevím, až to budu vědět tak to aplikuju a budu mít o pár zbytečnejch dialogů míň. Na druhou stranu znám i lidi, kteří milujou být tu "studnou" a mám naopak pocit že tihle si rochní v tom že i 2 dny potom dokážou být smutní z toho že Alenin manžel si zlomil nohu (Alena je ta uklízečka na druhém patře)..
Jinak se podepisuju pod to co napsal flanker, i když to teda obsahově odfláknul :D Zase býval mohl dělat editora Tance, bylo by tam méně jídelníčků..
Nuže nic, alespoň jsem vám pověděl humorný zážitek z mého mládí :D