Co zrovna čtete?
Ahoj, všichni! Už jsem Vám na sebe prozradila, že jsem hrozný knihomol (či knihofil :D ), který když si nepřečte aspoň pár stránek, nepovažuje den za ukončený. Ráda bych věděla, co zrovna čtete vy, jaké máte svoje oblíbené knížky (kromě GRRM samozřejmě), co byste doporučili ostatním. Nebo třeba zkuste odpovědět na otázku, jakou knížku byste si s sebou vzali na opuštěný ostrov, čili jestli existuje taková, kterou jste četli už několikrát dokola a budete ji určitě číst znovu. Díky. :)
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Autogramov aj skladacích mapkohier so slovníkom dobových výrazov na druhej strane. A kto v predpredaji kúpil pevnú väzbu s ebookom, tomu bol ebook zdostupnený taký týždeň pred oficiálnym vydaním.
Jinak jsem od Červenáka konečně četla Bohatýra, mám rozečtenou trojku, ale krutě se mi to vleče a moc mne neba :-/.
Více lidí řeklo, že přes poslední díl se překousávali těžce. On ho autor pak i ve slovenském vydání rovnou rozdělil na dvě knihy. Kde v ději si teď? Jaká byla pro tebe dvojka a jednička?
Přiznám se, že Bohatýr mne moc nechytl. Červenáka čtu už roky a top je pro mne Báthory, a pak původní Rogan (ti vyteplení elfové mne nějak nezaujaly a Přízraky na Devíně jsem ještě nečetla). Zjistila jsem, že jak jsem teď četla víc jeho knih po sobě, víc jsem si všímala různých nešvarů a opakujících se schémat, kterých se jako autor dopouští. A u Bohatýra mám problém, že mám poměrně blízký vztah k ruským bylinám a jeho pojetí se mi prostě nelíbí. Přitom když jsem před lety četla v Pevnosti povídku o Slavíku Loupežníkovi, tak jsem byla nadšená. Koupila jsem si proto jedničku Bohatýra a byla naprosto zklamaná. Až teď po letech jsem tomu dala druhou šanci.
Jednička - do očí mne tloukl překlad jmen bohatýrů, který mám zafixovaný v české formě (Volha / Volch, Svatohor / Svjatogor, Kostěj / Koščej, ...) a příběh jako takový mne nijak extra neoslovil. Byl to Červenák se vším všudy, ale oproti Báthorymu mne to nechytlo.
Dvojka - se mi líbila podstatně víc, i když to byl takový ten klasický fantasy quest, kdy skupina někam jde, aby porazila padoucha :-). U dvojky mne nejvíc mrzelo uchopení Baby Jagy, která měla obrovský potenciál, ale vyšla z toho zase pošahaná a divná bosorka. JČ prostě ty ženské postavy za mne neumí :-(.
Trojka - příliš mnoho nepropojených dějových linií, chybí tam přechody mezi jednotlivými nitkami vyprávění, které v předchozích dílech i jiných knihách Ďuro umí. Nevěrohodná psychologie postav (už ve dvojce, hlavně ve vztahu ke Koščejovi) a u Dinary jsem si říkala WTF... Dočtu to, ale budu si teď muset dát od Červenáka trochu oraz, abych se tolik nesoustředila na to, co mne rozčiluje, a víc si čtení užívala...
Jednička mě chytla vlastně až někde za Surou, ale pak už to nějak jelo. Klasika quest ve dvojce hodně fajn. Koščej je dlouhá kapitola. Souhlasím, že s Jagou se šlo vyhrát víc, ale ta backstory a paralely načrtnuty mezi ní a Koščejem mi přišli jako hodně dobrá nota. Není to všechno zcela dotažené, ale mně na tom všem, na některých charakterových obloucích a jistých nápadech a momentkách (Einar z fleku demontujúci zlatý plech na dverách) a propojení s dějinami a ruznymi kulturami chytla jakási iskra, snad příslib ne úplně naplněný, který mě jen tak nepustil. Spätne mi niektoré veci, s ktorými som sa počas čítania úplne nestotožňovala, začali dávať väčší zmysel.
Dinara - Štokholm bych řekla. A navíc s tím plusem, že pan zrzek byl nečekaně lepší variantou oproti spolknutí drakem. Minulost moc bolí, tak ať zmizí v zapomnění a když se středový bod jejího nového světa vypaří, tak už je to moc. To, čo sa stalo pri rieke, je podľa mňa Koščejova práca.
Ale sa mi páči, ako v slovenskej verzii prepísal boj s Čeremismi. Na ukážku...
Svjatogor zachmúrene krútil hlavou. „Vyzerá to ako víťazstvo, ale Vargan určite nie je taký chumaj, aby takto plytval mužmi. Musí v tom byť nejaký úskok.“ „Možno chcú takto opakovane dorážať a dúfajú, že nás tým unavia. Alebo si mysleli, že po odvrátení útoku vyrazíme za nimi a oni nás potom prepadnú v močarisku.“ „Nikto so zdravým rozumom nemôže predpokladať, že sa tak ľahko necháte vylákať do pasce.“ Bragi pokrčil plecami. „Len bohovia vedia, čo si tí sprostí divosi zaumienili. A je mi to jedno. Na tomto vŕšku sme ako na ostrove; ubránime ho, nech už sa z toho lesa na severe privalí čokoľvek.“
Kornel je báječný. Mierne epizodický road trip s vágnou pátracou metodikou a dobývaním Varaždína v pozadí mi príde asi najslabší. Ale potom to naberie taký ťah, že amen, a žasnem nad nadupaným fantasy dobrodružstvom Irkally a Pevnosti, aj si vychutnávam hutnejšiu realistickejšiu historickú drámu okolo bojov o Nové zámky v Polmesiaci a Hradbe a inou polohou rodinného trápenia (jedna vec je pachtiť sa po stopách dieťaťa, druhá s omeškaním jakž takž vybudovať puto, zvládať konflikty, zmieriť sa s tým, že ho vlastne nejde dokonale chrániť a držať nakrátko), jajáj tie straty a tiaž. No a potom je tu Corgoň s nákazlivým pokrikom "Nitraaa!!!".
Báthory je pro mne asi nejlepší tím, že je zcela autorský, není to parafráze na něco jiného, ať to jsou staré pověsti české nebo Byliny nebo, dejme tomu, Zaklínač :-). U Červenáka zbožňuju jeho práci s jazykem, kdy v pár větách načrtne krajinu nebo nějakou scénu tak, že to čtenář vidí před očima, jako kdyby se díval na film. Tohle má samozřejmě i v Bohatýrovi, plus jistá věrohodnost například při líčení Iljových začátků v družině (že jet v plném cvalu v plné zbroji pod pařícím sluncem asi nebylo tak libové, jako když o tom člověk jen slyší a představuje si hrdinné bohatýry). Ale některé scény mi přišly už vyloženě samoúčelné, bylo to takové na jedno brdo, neustále vzduchem létaly slizké chuchvalce mozku, střeva s pleskáním vypadávala na zem apod. - i ty přívlastky byly stejné. Tohle je takový Červenákův osobní rukopis, který třeba ženským čtenářkám moc nedělá dobře, přijde jim to dost naturalistické, a tak ho nečtou, i když třeba samotný příběh by se jim líbil... Já už to tak nějak k němu beru, i když mi to mnohdy přijde taky zbytečné, a tady toho bylo opravdu až moc... Nemluvě o tom, že jen hlavní hrdinové vždy vyšli nezraněni, a pokud dostali na frak, tak se stejně zvedli a bojovali dál, jako kdyby se nechumelilo. A to i když se jim v rozhodující chvíli zlomil meč, minuli šípem apod. :-) Zásah vždy dostala postava vedlejší, ideálně stojící za některým z bohatýrů :-).
Ostatně na Báthorym jeden uživatel na Databázi knih tohle právě kritizoval a přirovnával knihy k takovým Mayovkám, kde hrdinové také nikdy neminou, kdežto padouši zásadně ano :-).
Dinara:
Z ostatních ženských postav je teď ve trojce vlastně jen ta alanská princezna...
Baba Jaga:
Ale jak jsem psala prve, jako autora ho mám fakt ráda, čtu ho už roky a sleduju jeho postupný vývoj. Když jsem si teď četla zpětně Bivoje, kterého jsem původně cíleně ignorovala a řešila jen Rogana, je vidět obrovský posun, který udělal ať ve skladbě příběhu nebo i ve výrazových prostředcích. Jen jsem toho teď od něj četla moc a víc si všímám toho, co bych jinak shovívavě přešla :-).
Na ty chuchvalce mozku a ještě zopár jiných prvku by se dala udělat drinking game. Lidé by končili pod stolem rychle.
To s Mayovkami je dvojnásobne zábavné vo svetle jeho hrátiek v Štrkáčovi Callahanovi.
Iľja sa však sklonil ku klesajúcemu Bragimu, podložil mu dlaň pod zátylok a podržal mu hlavu nad hladinou.
„Dinara...“ zachripel Halvorsson. „Dieťa... Postaraj sa...“
Akože to s Alanskou princeznou mi na začiatku prišlo tak nejak schématicky a umelo rozohrané - vydajú ju za toho prostredného princa, čo je jej bratrancom, hoci povedal, že ho nijak nenadchýna, zatiaľ čo tuto mladší jej v tej istej scéne skladá komplimenty a nemá s ňou žiadnu príbuznosť, potom tie prvotné škriepky medzi ňou a Davidom a niektoré jej úvahy. Ale keď prišiel ten priam Shakespearovský zlom pri návrate Heroda, začalo sa to posúvať k lepšej koľaji a po dorazení k Semenderu to už pre mňa fungovalo. Ono sa to potom spojí aj s bohatierskou líniou a hmm, diali sa zaujímavé veci.
Mne Išora prišla veľmi fajn a je mi strašne ľúto ako skoro zmizla zo scény, hoci to bol v zásade úctyhodný záver jej línie.
Já si ještě všimla posun například v Roganovi. Je rozdíl mezi českým vydáním té první trilogie a pak když jsem četla Prízraky na Devíne.
Kdo si pamatuje seriál podle knih?
No jejej. Nostalgie jako hrom :)
Ale z dobových bych si mnohem raději zopakovala seriály Vzdálené vrcholky hor a Perla v koruně. Myslím, že to první je taky podle knihy, musím se po tom mrknout.
Rozpojené státy od bývalého zpravodaje ČT v USA. Mám ráda knihy novinářů (zvláště od reportérů Radiožurnálu) o zákulisí jejich práce a zážitcích spojených s pořizováním reportáží. Řezníček nezklamal, četba je to zajímavá. Píše hodně květnatým stylem (skoro jako by se chtěl pochlubit "koukejte, co s češtinou všechno dovedu"), ale rychle jsem si na to zvykla. Místy ho za to musím až obdivovat.
Právě jsem dokončila kapitolu o volebních kampaních Clintonové a hlavně Trumpa, kterou Řezníček pokrýval v roce 2016. Docela zajímavá paralela se současností.
https://www.databazeknih.cz/knihy/rozpojene-staty-amerika-nejen-televizni-kamerou-446383
Ještě mám připravenou Za oponou války od Jakuba Szántóa, kterou jsem loni rozečetla, ale musela shodou okolností odložit.
A periodicky se vracím k povídkám E.A.Poea, které se hodí k této dekadentní době. Mají kolísající uměleckou hodnotu, ale některé jsou naprosté klenoty. Pro mě především "Rukopis nalezený v lahvi", skutečná umělecká fantasy, nabitá úžasnými vizemi, pak "Muž z davu", velmi subtilní, klidným stylem napsaný příběh, kde se hrůza skrývá v drobných detailech, a potom "Sud vína amontilladského", taková vlastně hříčka k pobavení, mistrovsky vystavěná a vygradovaná.