Jiní spisovatelé
Martin je lemra lína (omlouvám se všem, co si z něj udělali nedotknutelnou modlu), tak je možná čas pokecat i o jiných spisovatelích a jejich ságách. Vedle Zaklínače a Písně je mojí absolutní jedničkou série Malazská kniha padlých od Stevena Eriksona.
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Dassem je asi totožný s tím poutníkem, co ho potkal Řezník u trůnu stínů (sejmul tam asi 100 Edurů), taky je možný, že je Prvním Segulehem a bohem Dessembrae a pak taky POZOR MAXI SPOILER v dalších dílech zabije jednoho z tvýho seznamu KONEC MAXI SPOILERU
KONEC SPOILERU
Tyhle informace mám z jiných for, takže za ně neručím (ostatně jsem se tak daleko ještě v četbě nedostal).
A když není nejlepší Dassem, tak to bude asi Karsa nebo Icarium - jeden z těch tří.
Dassem (co ked je on prvy seguleh? = dlho na ostrove nebol...)
Karsa
Sampion Rudej Gardy (meno si nespominam)
Icarium
Anomander
Kotilion
len' osmi medzi Segulehmi
Před tím jich ale plno pobyl a byl značně unavený. Je však možné, že to nejlepší šermíř nebude. Je to přece jen i velemág, který si může pomoci magií.
Píše:
o ked je on prvy seguleh? = dlho na ostrove nebol..
Zajímavá myšlenka. To mě nenapadlo
Píše:
Icariovi tiez uplne neverim.
Proč ne?
-------------------------------------------------------
Jinak bych měl další dotaz. V Malazské sáze, která scéna byla podle vás nejsmutnější/nejdojemnější a nejepičtější? :-D
Pro mě zatím:
Nejsmutnější: Smrt Coltaina před Arenem (a události bezprostředně následující).
Nejepičtější: Obrana Capustanu.
Píše:
Jinak bych měl další dotaz. V Malazské sáze, která scéna byla podle vás nejsmutnější/nejdojemnější a nejepičtější? :-D
S tím mám trochu problém. Erikson je originální, má fascinující fantazii, jeho svět je pestrý, ale neumí příliš vzbouzet emoce (aspoň ve mně). Tím se hodně liší od Martina.
Docela dojemná scéna (už si to nepamatuju přesně) byla, když Nezdolných štít Šedých mečů přejal bolest nebo tak něco T´lan Imass. Také mi bylo líto Felisín. Epických scén tam bylo hodně. Obrana Capustanu patří mezi ty nejlepší.
Dokázali byste vypíchnout pět knih (mimo fantasy žánr), které na vás nejsilněji zapůsobily?
U mě by to vypadalo asi takhle:
Kniha Džunglí
Růže pro Algernon
Quo vadis
My děti ze stanice ZOO
Bible
Jéje. Vybrat jenom pět? Tak to je nemožné. Zhola nemožné. Jenom oblíbených knížek z dětství mám tolik, že vybrat pět z nich je krutě nespravedlivé k ostatním. Ale zkusím to. Tady jsou mé juvenilie: Mikulášovy prázdniny (skvělé ilustrace Sempého (?)), u toho jsem opravdu řval smíchy a myslím, že mé prvotní literární pokusy byly tímto silně ovlivněny :-), Dva divoši (chtěl jsem být Indián, dělal jsem si luk a pojmenovával šípy atd. - a je zvláštní, že se to dá číst, i když vyrostete), dále Do poločasu 0:1 (kultovní knížka všech malých fotbalistů), Stezka odvahy (tu bych dal možná na úplně první místo, kdybyste mi vyhrožovali něčím ošklivým, ať řeknu jenom jednu jedinou) a ještě třeba řeknu Na vlně 57 metrů (kdo by neznal Batličkovy dobrodružné povídky, abychom zůstali nás doma)
Tak tyhle mě nejvíc ovlivnily, to jsou mé nejmilejší. :-)
No a pak samozřejmě verneovky a májovky a bulyčovovky (vycházelo na pokračování v časopise Ohníček - nesmějte se, jeden díl si pamatuju živě dodnes).
Ale tohle je jen jeden segment mých oblíbených knih, knihy z dětství.
Dokázali byste vypíchnout pět knih (mimo fantasy žánr), které na vás nejsilněji zapůsobily?
Mistr a Markétka - i když svým způsobem to fantasy je
Bídníci - mnohem lepší než jakékoliv jejich filmové zpracování
Bratři Karamazovi - psychologicky dokonalé, že se to místy až nedalo číst, Zelenkova filmová verze je proti tomu hnus
Smrt je mým řemeslem - pohled do duše velitele koncentračního tábora, síla
Řek Zorba
Dva divochy jsem také četl a moc se mi líbili. Od Setona se mi líbily i jiné knihy. Psal krásně o přírodě a k tomu jsem od mala inklinoval.
Mou dětskou jedničkou byl Mauglí a jeho příběhy. Četl jsem to jako dospělý a pořád je to krásně romantické.
Verneovky se mi nikdy moc nelíbily. Pár jsem jich četl, u některých se nudil. Nejvíc se mi asi líbily knihy Děti kapitána Granta a Patnáctiletý kapitán.
Měl jsem hodně rád díla Eduarda Štorcha a skvělého Černého korzára od Salgariho.
Jestli jsem už jako dítě nějaké knihy neměl rád, tak to byly Mayovky. Vždy jsem si přál, aby pan dokonalý dostal někdy pořádně na prdel. Leč nestalo se:-)
1984
série Master and Commander
Král krysa
Piknik u cesty
Ostrov pokladů
Černého korzára jsem měl rád asi do deseti let, pak jsem z něj nějak vyrostl. Zknížek pro děti bych eště zmínil Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela.
v poslední dekádě: (kromě GRR Martina) Kundera, Murakami, Wernisch, Urban, McEwan, Palahniuk, Topol, Hrabě, Sorokin, Rowlingová (až na stará kolena)...
dětské: Ransome, May, Lindgrenová, Janssonová, Foglar, Tolkien, Milne.
Pán prstenů (Tolkien)
Imagika (Clive Barker)
Křižáci (Zofia Kossaková)
Napoleon z Notting Hillu (G.K.Chesterton)
451 stupňů Fahrenheita (Ray Bradbury)
Všechny knihy jsou svým způsobem fantastické.
Těžké něco neopomenout.
- Nahý oběd - W.S.Buroughs (to je za beatnickou literaturu, kterou úplně miluju klidně bych napsal 5 jen za ni např. Ženy od Bukowského...)
- Hotel New Hapshire (vlastně by šlo napsat i cokoli jiného od Irvinga, ale hotel byl první)
- Snídaně šampiónů (Tak jak Irving tak i Vonnegut a tak i zbylé 2)
- Strašidla - Chuck Palahniuk
- Kafka na pobřeží - Haruki Murakami (kromě něj i další Japonští současní autoři, kteří vychází v Odeonu či Argu)
s Anomanderom to bol len forik, aj ked neviem ci by suhlasil pouzivat svoju carodejnu moc ci draciu podobu proti bojovnikovi s mecom. dobre mierena svietivka dokaze vsak urobit aj s drakom divy :-).
tych epickych scen rozhodne koniec Psiho retezu, zalozenie palicov Mostov na Raraku, prechod podzemim Y'Ghatan ci suboje na konci Mesicnych zahrad.
mimo Fantasy som toho cital plno. mam rad Hlavu XXII, vzdy sa pri nej kralovsky bavim a dostanem chut na MASH. okrem toho najradsej citam historicke romany kde su elitou C.McColloughova seriou o starovekom rime, M.Druon a jeho Prekliaty krali ale aj napr. Krstny otec...
no co sa tyka Icaria proste mi nie je sympaticky. navyse mi v tej svojej zurivosti pripada az prilis 'presileny'.
Tak samozřejmě jde o vkus. Mně je naopak Icarium hodně sympatický. Ani mi moc přesílený nepřipadá. On Erikson má hodně nadupaných postav. Například Karsa. Bohové se bojí degarotů a on si jen tak jakoby nic zabije rovnou dva. Těch ultrasilných postav je prostě v Eriksonových knihách až moc.
To jo, ultrasilných postav je tam moc. Ale taky je zabije kdejaké trdlo se svítivkou.
To mi ale trochu vadí. Polovinu knihy je Silchas Zmar vykreslovaný jako ďábelský zabiják, navíc je to tisíce let starý mág a přeměněnec a na konci si ho oloupou obyčejní smrtelníci. Icarium dokáže v hněvu ničit kontinenty a Trull mu drahnou dobu dokáže vzdorovat. O Karsovi a degarotech jsem psal. Měl by si to Erikson trochu vyladit.
Icarium se asi musí pořádně naštvat, aby začal ničit kontinenty a Karsa je prostě postava, která toho prostě i dost vydrží a má ohromnou sílu. Navíc mu v žilách proudí ta mast z té "antimagické" rudy, takže si to s ním musí všichni vyřítit ručně. :-D
Prostě je jedno, že je to specialista z SaS, dělal v armádě 10 let, řády statečnosti, že by jimi mohl naplnit kumbál, dokáže se plížit a dýkou podříznout půl Talibanu, jakmile soupne na minu nebo někdo po něm hodí granát, je stejně vyřízený jako obyčejný farmář co na ni narazil při orání vyschlé půdy.