Co zrovna čtete?
Ahoj, všichni! Už jsem Vám na sebe prozradila, že jsem hrozný knihomol (či knihofil :D ), který když si nepřečte aspoň pár stránek, nepovažuje den za ukončený. Ráda bych věděla, co zrovna čtete vy, jaké máte svoje oblíbené knížky (kromě GRRM samozřejmě), co byste doporučili ostatním. Nebo třeba zkuste odpovědět na otázku, jakou knížku byste si s sebou vzali na opuštěný ostrov, čili jestli existuje taková, kterou jste četli už několikrát dokola a budete ji určitě číst znovu. Díky. :)
Abys mohl komentovat, musíš se přihlásit nebo zaregistrovat.
Komentáře
Takže začneme a všichni, kdo už tady četli moje komentáře ví, že následuje
To je moc vysoká cena, když nemůžete mít bezpečnost a svobodu současně, co si vyberete?
Nikoliv Errikson, nikoliv Martin, nikoliv Tolkien, nikoliv Abercombie, nikoliv Sapkowski tohle bylo pro mne nejlepší fantasy, které jsem měl možnost do téhle chvíle přečíst. Důvodů je několik. Nejdůležitější ze všeho je, že autor na pouhých třech knihách schopný rozehrát příběh naprosto obdivuhodných rozměrů. Princip alomatických kovů si v ničem nezádá s komplexním systémem chodeb a svojí podstatou dává prostor pro krásné taktické bitky plné úskoků, triků a různých klíček (Vin vs Shan Elariel je můj v tomhle ohledu oblíbený), takže naprosta fantazie v tomhle ohledu.
Je velice příhodné, že tohle je první série, kterou jsem přečetl ihned po Jeho temných esencí, protože tam jsem si stěžoval na to jak autor vůbec neprozkoumal negativní aspekty revoluce, do čehož se Sanderson pustil naprosto bravůrně. První kniha v podstatě končí tam, kde by skončila většina příběhů, hlavní padouch je poražený pohádka skončila všechno bude dobré. Opak je pravdou a zabitím do té doby hlavního arcilotra se všechno jenom totálně dok*rví. Obdivuhodný komentář na příšerné diktatury a na ještě příšernější demokratický bordel, který obvykle po převratů střídá řečené diktatury. Absolutní lahůdka.
Postavy jsou doslova přecpané charakterovým vývojem. Nikdo vlastně na konci není stejný jako na začátku. Všichni se prostě proměnili naprosto uvěřitelně a skvěle to bylo napsáno, ať už je to Keisler, který se před smrtí od prostí od své zaujatosti vůči šlechtě, Vin která začne věřit, Elend, který se stane vůdcem nebo Špuk a nebo Sazed, který kariérním postupem směle předčil dokonce i samotného Kellanveda. :twisted: Tady těžko říct, co se dá vychvalovat, protože i vedlejší postavy jsou hodně OreSur nebo Cett či Tydwyl těžko říct je to jak příjít na banket dobře napsaných postav a pak donucen si vybírat.
Druhý díl bych nejlépe přirovnal období valčících států v Japonsku či válečnické aristokracii po Husitských válkách u nás v 15. století. Kdejaký idiot se snaží prohlásit za krále a obležení Luthadelu stejně jako s mrazicím překvapivým závěrem, kdy autor totálně otočí naše očekávání, použije klišé o zneužívání nabité moci jenom aby nám to vypálil do ksichtů a všechno přeoral. Mimochodem Vin dělající si poznnámky z deníku a Sazed studující prameny bylo pro mně jako histoNežrika velice vzrušující počtení o badatelské práci.
Třetí díl pak na druhou stranu jde popsat jenom jediným možným způsobem: jediné Vichry zimy, které kdy uvidíme. Ano pokud někdy uvidíme závěr ságy tak to bude vypadat tak nějak jako závěrečný díl Mistbornů. Politické intriky na pozadí apokalypsy, kdy se mnoho živlů buď snaží ze situace nějakým způsobem profitovat, zavírat před ní očí a nebo rovnou kolaborovat s nepřítelme, zatímco pár lidí, co jsou ochotní s tím něco dělat mají velmi rozdílné názory a nebo neví, co s tím dělat. Atmosféra naprosto briliantní.
Další věc, co zaujme je vztah Vin a Elenda. Pravděpodobně jeden z nejpropracovanějších romantických vztahů ve fikcí vůbec. Líbí se mi jak to trochu začíná absolutně klišoidně alá popelka se zamiluje do krasného prince na bálu, ale speciálně v průběhu druhého dílu to jde absolutně neklišoidním způsobem bodyguarda a vladaře. Co na tom obdivuju je to, že oba nejsou definováni jen tím vztahem. To je něco na čem ztroskotává 90% červené knihovny a dost romantických věcí autoři se snaží postavit příběh jenom na něčím vztahu a interakcí. To málokdy je zajímavé (málokterý vztah je i v reálném životě) takže je nutne, aby obě postavy měl život mimo vztah a jejich drahá polovička pro ně nebyl střed vesmíru. To se v tomhle případě povedlo na prosto bravůrně. Snaží vzájemně si být oporou, snaží se si vzájemně důvěřovat, pochybují jestli jsou jeden pro druhé dobří zdravý krásný vztah s tragickým koncem. Pro mne nejlepší aspekt trilogie a když se pak hadájí jako starý manželský pár v průběhu třetího dílu působí to naprosto zaslouženě
=D
Sakra, řekl jsem už jak miluji citáty v téhle knize :D
Ale každý příběh je jenom tak dobrý jako záporák neníliž pravda? A jak v tomhle ohledu obstojí Mistborn? Absolutně perfektně.
Rashek alias Pán vládce byl velkoadmirálem Thrawnem celé série pachájící příšerná zvěrstva, ale zároveň připravující lidstvo na příšernou hrozbu a díky jeho snahám to nakonec tak celá lidská rasa přežije. Fascinující charakter. A to jak zabil Keislera kopím, kterým ho někdo probodl 30 sekund předtím to byla k*rva METAL!
Zane je v podstatě toxický stalker, který byl pravděpodobně největší zkouškou pro vztah hlavních hrdinů. Někdo kdo prostě nemiluje, ale je posedlý a zároveň tragický v tom, že mu v hlavě dělá guláš abstraktní zlá entita. Užil jsem si ho hodně až do finální bitvy.
A pak samozřejmě jako poslední pán na holení je tu ZMAR. Od chvíle kdy byla zmíněna Bezednost v prvním díle Sanderson hypoval obrovskou temnou entitu číhající a tahající za nitky v pozadí, která nakonec uspěje ve svých plánech koncem druhého dílu. A narozdíl od spousty jiných autorů Sanderson dokázal naprosto tomuhle natěšování a budování dostát. Zmar je nevyhnutelná síla přírody, ale zároveň narozdíl od ledového Darth Maula mu nechybí zábavná osobnost. Navíc to jakým způsobem je schopen měnit psaný text, našeptávat lidem do hlavy či kontrolovat je skrz hemalurgii bylo pěkně děsivé. Jeho konečná porážka byla pěkně uspokojivá.
Tak by si zasloužilo říct, že inkvizitoři jsou solidní monstra, s těmi bodci by se neztratili v kdejakém hororu no Marsh byla krásně tragická postava typu Winter Soldier přeměný na zlo proti své vůli ale přesto do posledních momentů kladoucí odpor.
Všechno tohle je ale podepřeno nejlepším závěrem jakékoliv série, který je uspokojivý, správně epický, kdy prostě do sebe všechno zapadne a máte opravdu pocit, že autor to tak plánoval od začátku a nevycucal si nic z prstu. Velkou devizou v tomhle ohledu jsou texty na začátku každé kapitoly, které ač je používá i Erikson, Abercombie a nebo Sapkowski tak u Sandersona mají mnohem užší souvislost s dějem a autor je dokázal mistrně použít pro foreshadowing, ale i mnoho dalších brilantních zvratů (autor deníků) Závěr samotný je hořkosladký a opět jsem z toho měl pocit, že takhle nějak by vypadaly Vichry pokud by někdy vyšly (speciálně celý s tím aspektem vracení světa do normálu)
Dva plotwisty opravdu vyrazily dech 1) naúšnice dámy a panové to s tou naúšnicí to bylo snad poprvé v dějinách fantasy literatury, kdy magický power up nepůsobil jako kompletní deus es bullsh*t vytažený z p*dele 2) Sazedova role to také udeřilo jak blesk z čistého nebe. Vypíchnu jenom tyhle dva, protože kdybych tady psal každý dějový zvrat, který mne překvapil tak bych musel opsat celou knihu. Sanderosn opravdu dostál svojí pověsti, co se týče svého gambitu alias nečekané, leč nevyhnutelné.
Poslední věc, kterou vychytnu je konzistence je zde velice málo sérii, u kterých bych mohl upřímně říct, že jsem neměl chuť se chytat za hlavu (a pokud ano následující děj to krásně vysvětlil). Tady prostě logika v 99% funguje, humor nepůsobí jako přehnaná parodie, ale je přirozený, leč stále vtipný nemůžu říct, že by nějaká kniha byla horší než ostatní každá je prostě nevylučitelnou sočástího perfektního celku. A já plně smekám klobouk před Sandersonem a upřímně dost zvážím jestli další fantasy horu kterou zdolám nebude nakonec Kolo času (až za nějakou dobu :D) Protože ačkoliv Sanderson není původní autor Mistbornem mne přesvědčil že narozdíl od spoustu jiných je mistrem koncovek a to se počítá
První je Snow, Glass, Apples. Ano, je to jedna z hororových variací na Sněhurku, ale skvěle napsaná a s tím, že příběh je vyprávěný z pohledu královny... která není zlá, je to mladá žena s kouzelným nadáním, která si krále aktivně vyhlédne, ale taky ho upřímně miluje. Ta hlavní změna se týká Sněhurky. Gaiman tu taky dává odpovědi na dvě otázky. Jak je možné, že tělo Sněhurky se nerozpadá? A co za chlapa se podívá na mrtvou holku a řekne si: jo, tohle chci?
https://thedreaming.moteofdust.com/1999/10/10/snow-glass-apples/
Vznikla taky comicsová verze, která má určitý "styl Mucha" nádech. Tuhle verzi případně taky snadno najdete :)
Druhá povídka je A Study in Emerald. V podstatě je to kombinace příběhů o Sherlocku Holmesovi s Lovecraftovským mýtusem a alternativní realita světa Doyleových příběhů. V tomhle světě je šokující vražda člena královské rodiny, ale nikdo tu nejadřuje překvapení nad barvou jeho krve (smaragdová) a postupně se čtenář dozví proč. To ani nepovažuju za spoiler. Opravdový twist povídka nabídne až ke konci.
https://www.neilgaiman.com/mediafiles/exclusive/shortstories/emerald.pdf
Celkově mě napadlo, jak ráda bych Gaimanovi někdy naživo řekla, jak obdivuju jeho temnou fantazii.
"Neil Kurva Gaiman?"
- "Kdo by dal svému dítěti druhé jméno Kurva?"
"On se tak nejmenuje, to byl výraz úcty k němu."
A pak debata o tom, zda existuje sloveso "íknout si", neboť druid Attikus nad představou, že Gaimana potká na nějaké akci, íká radostí. Autor v závěru nabádá čtenáře, že možná spolu někde íknou nad setkáním s Gaimanem na SFFWorld.
Mimochodom, všetky Sandersonove série sú voľne prepojené spoločnou linkou Cosmere. To, čo sa Sandersonovi podarilo vytvoriť je dychberúce, a odporúčam každému kto má rád hrdinskú fantasy.
Díky za tip :)
Ráno jsem koukala ještě na ten grafický román, a ten mi přijde... stravitelnější? Míň brutální. Což dává smysl.
Jo, Studie ve smaragdové je taková zábavná hříčka. Je to temné spíš ve všech těch náznacích.
Kdežto královnu, jakožto nevlastní matku, jsem si vždycky představovala jako... vyspělou ženu, ve věku krále. Samozřejmě tomu nahrávají filmová zpracování, kde ji obsazují všelijaké herečky "v nejlepších letech", zatímco Sněhurky jsou vycházející hvězdy.
Ale jak jsem psala, sice mě to nejdřív zarazilo, ale dává to takhle větší smysl, když se člověk zamyslí nad důvody a zasazením.
Pokud ovšem nedostane přednost Bosch. Seriál se mi moc líbí a chci zkusit i knihy. Série o Hallerovi od Connelyho mě bavila moc a knižní Bosch je prý lepší než Haller. Jen kde na to všechno vzít čas.
Když jsem četla Záludné léto, tak jsem si pochvalovala, že se to vrací do starých kolejí, ale závěr mě doslova naštval.
Poslední co jsem od něj četl je Stín nad Trevírem
A Strom viselců mě sice bavil, ale jinak pořád trpí všemi Aaronovitchovými neduhy. Ale aspoň si už sám ze sebe občas dělá srandu (jako když Peter dvakrát přizná, že moc přemýšlí a všechno zbytečně rozebírá, místo aby jednal). Ale aspoň se děj opravdu konečně pohnul.
Trevír jsem zavrhla hned po přečtení anotace. Nicméně ve sbírce Robot 100 je Aaronovitchova povídka s Nightingalem, měla by se odehrávat v Praze.
Zhodnotila jsem to tak, že bych si tu knihu koupila, protože mě bavila a určitě si ji jednou přečtu znovu.
Teď čtu rozhovory s uprchlíky ze Severní Korey (Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálníkové) a to je taky docela scifi. Zatím jsem přečetla 1 a třičtvrtě rozhovoru ze 7, ale je to dost zajímavé, protože se tam řeší, jak ti lidé žili (jde o lidi, kteří nějakým způsobem sehnali peníze, což znamená, že nebyli úplně na spodu kastovní společnosti, protože jinak by se z KLDR nedostali).